OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 38. kapitola

21.10.2015 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 739×

JARED

„Mám vzkázat od Anastasie, že jsme oba dva úplně naprosto nemožně vydlabaní bezmozci, ale že je prý jinak vážně moc ráda, že se nám nic nestalo a ten hurikán jsme ve zdraví přežili, jelikož ve městě to napáchalo pořádnou spoušť,“ vyřizovala mi Neria napůl pobaveně a napůl ustaraně, jakmile ukončila rozhovor se svým bráchou a otočila se na mě, když já už jsem s tím svým před několika zdlouhavýma minutama domluvil. Chápal jsem ten nepříliš zdvořilý vzkaz od Any, která během toho hurikánu určitě pěkně schízovala kvůli tomu, že neměla detailní přehled o naší geografický poloze. 

„Brácha říkal, že to náš hotel prý pěkně semlelo, takže klidně můžeme odletět domů. Nějaký ten týden se z tý katastrofy budou vzpamatovávat a dávat město dohromady. Tady jsme skončili,“ referoval jsem na oplátku i já jí, co mi pověděl Shannon, načež ji ten jaksi hořkosladký úsměšek přešel. Ani jeden jsme neměli dobrý zprávy, přesto jsme oba dva hodně těžko skrývali to bezbřehý štěstí, který nás zaplavilo při našem posledním milostným vzplanutí. Než jsme se pokusili zavolat svým blízkým, oblíkli jsme na sebe alespoň spodní prádlo a svršky jsme nechali schnout v prostoru chatky. Signál jsme bez problémů zachytili, jakmile ten vichr ustal, takže byla jen otázka času, kdy se někomu z přátel nebo rodiny dovoláme.

„Copak my. Pro nás to byla víceméně dovolená, ale Ana s Lucou mají pokažený svý vysněný líbánky. Nebyli tu ani týden a mají po všem. Bodejť by nebyla Ana potom tak napružená. Taky by mě to naštvalo,“ soucítila Neria s Anou a bezradně se sesunula na postel, na kterou se záhy položila na záda. Fakticky nešlo odolat tomu nevědomýmu vábení jejího svůdnýho těla, který mě provokovalo jenom tím, že bylo poodhalený. A tak jsem se k ní nenápadně přikradl, abych volným pádem skočil do postele vedle ní. Byl to celkem tvrdý dopad, jelikož matrace nebyla položená na běžných roštech, ale na obyčejných dřevěných paletách, tudíž jsem si pro sebe pod nos trochu zanaříkal, když jsem bolestivě narazil na žebra. Ona se mi pouze škodolibě vysmála, ale hnedka si to oduševněle vyžehlila sladkou pusou, kterou mi se zalíbením vtiskla na tvář.

„A koho ne. Ale musíme to všichni brát tak, že se na nás snesla docela šeredná pohroma a my ji ustáli bez jedinýho zranění. To je podle mě víc než dobrý výsledek. Nikomu se nic nestalo, a to je hlavní. Vždyť se sem můžeme kdykoliv vrátit, když budeme chtít. Společně anebo i zvlášť. To bude záležet na každým. Já bych se sem určitě jednou rád vrátil… Budu mít odtud vážně skvělý vzpomínky,“ podělil jsem se s ní o svůj o něco optimističtější názor na tuhle neveselou událost, a nakonec jsem řeč zavedl úplně jiným směrem, který jí na rtech vykouzlil naprosto rozkošný, a poněkud nesmělý úsměv. Připomenul jsem jí významně naše poslední strávené chvíle tou nejlepší činností, která pro dva beznadějně zamilované osoby vůbec existuje.

„Mně je úplně jedno, kde budu, hlavně když tam budu s tebou,“ svěřila se mi spokojeně a natočila se čelem ke mně, aby si ode mě mohla znovu ukrást jeden letmý, medový polibek. Já jsem u něj nedovedl zůstat, proto jsem se k ní natáhl pro další. A pak pro další a pro další, až jsme láskyplným líbáním strávili několik následujících minut. Stejně jsem neměl dost. Já se jí prostě nedokázal dostatečně nasytit, abych si mohl říct, že už by to stačilo. To se mi ještě nikdy nestalo. Moje roztoužený já, po tý její okázalý dokonalosti znovu prahlo, ale další jízdu na erotický horský dráze jsme si časově dovolit bohužel nemohli.

„Shannon mi poslal nějaký čísla na taxi službu, aby pro nás zajeli aspoň na okraj města, jelikož na tuhle lesní cestu pro nás nikdo nepojede. Budem muset jít pěšky… Takže co ta tvoje noha. Už nebolí?“ povídal jsem si s ní úplně nevázaně a neskutečně jsem se těšil z toho, že mě u toho nemučilo žádný napětí ani obavy.

„Vůbec. Jak jsme se brodili tím bahnem, tak jsem to rozchodila. Můžeme pokračovat dál,“ uklidnila moji úzkostnou starostlivost o ni, která pramenila z primárního pudu ji chránit. Stejně jsem se neudržel a švihem jsem se posadil, abych mohl zkontrolovat stav jejího vyvrtnutýho kotníku. Vyzvedl jsem si ho do svýho klína a poněvadž ten zablácený obvaz zahodila chvíli potom, co jsme sem přišli, jsem měl nerušený výhled na její téměř netknutý kotník, na kterým měla ovšem drobnou modřinu. Těch měla na těle pořád víc než dost, takže ta jedna navíc se snadno ztratila. Alespoň, že ta rána na rtu se jí krásně zatáhla, poněvadž to by jinak to naše divoký líbání nebylo proveditelný, aniž by nenaříkala bolestí.

„Heh, a já jsem si myslel, že řekneš, že se ti ta noha uzdravila i díky mojí zvláštní péči,“ rýpl jsem si do ní rozpustile, zatímco jsem něžně prohmatával její drobnou nožku. Nato se taky posadila, aby se mnou mohla komunikovat tváří tvář a říct mi něco zcela neodkladného, jelikož ona se vyšvihla do sedu ještě jednou tolik obratně nežli já.

„Z toho si nic nedělej, protože jsi uzdravil něco mnohem cennějšího. Moje rozpolcené srdce a osamělou duši, a to je jedna z věcí na tom předlouhým seznamu, za které ti budu do konce života vděčná,“ svěřila se mi s nesporně pozitivnějším důsledkem našeho závratně úžasného sexu a přitom na mě upírala svoje tmavě čokoládový, jiskřivý oči, který při výhledu na mě naprosto tály, abych se do nich mohl celý ponořit a slastně se topit. Tímhle upřímným přiznáním mě absolutně umlčela, takže mezi námi zavládlo na malý moment souznivý ticho, než jsem se konečně odhodlal k nějaký adekvátní odezvě.

„Taky jsi to cítila? V tu jednu chvíli… Jako by…“ umlkl jsem, poněvadž se mi nedařilo najít ty správný slova, kterýma bych ten zlomový okamžik popsal. Dost možná na to ani žádná taková slova nebyla.

„Sí… V ten moment to bylo… Al fierno, nevím, jak to vyjádřit. Ale v ten moment tam bylo… Mezi námi to bylo…“ zasekávala se i ona ve svým monologu, jelikož měla nejspíš stejný problém jako já. Na to, co jsme my dva prožili, prostě a jednoduše nějaký výstižný výraz není. Anebo já ho aspoň neznám, a to už je celkem co říct, jakožto zběhlý hudební textař mám dost slušnou slovní zásobu. A ona umí plynule dva různý jazyky, takže jestli ani v jednom nějaký trefný pojmenování neexistuje, to taky přece něco značí… 

„Úplně všechno,“ doplnil jsem za ni, poněvadž mě nic lepšího holt nenapadlo. Ona mi to ale ihned horlivě odkývala a nevyvarovala se fascinovanýmu úsměvu, který patřil pouze mně. Stejně jako ona samotná. Nepochyboval jsem o tom, protože jsem to bezpečně poznal v onen osudný moment, kdy mezi náma proběhlo to zmiňované úplně všechno. Věděl jsem, že se mi konečně celičká odevzdala. Nejen svým tělem, ale i duší. Její láska, ze který se mi sice již několikrát vyslovila, byla teprve odteď nefalšovaně bezpodmínečná. Nezpochybnitelně jsem si to uvědomil, když se mi vyznala ve svý mateřštině, což nikdy předtím neudělala, a to jsme si ono hřejivý miluju tě vyměnili nespočetněkrát. Předtím to ovšem byla pouhá fráze, která neměla takovou váhu. Teprve až dnes jí ten zásadní zlom vdechl opravdový význam a nás dva neoddělitelně propojil výjimečným poutem, který se usadilo v nejhlubším koutě našich podstat, a nezvratitelně tam zakořenilo.

Dál jsme na sebe mlčky hleděli v tom rozechvělým souznění, jak jsme byli oba ohromení tím, co jsme společně, intenzivně prožili. A z čehož jsme se ještě stále oba nějakým způsobem vzpamatovávali. Tím nemyslím ten špičkový, prvotřídní sex, který si budu před spaním přemítat nejspíš nadosmrti. Šlo o ten jeden podstatný okamžik, co v nás vše obrátil vzhůru nohama. Pomaloučku jsme ale oba začínali věřit tomu, co se to mezi náma událo, a jak to vztah mezi náma změnilo. Ta změna byla naprosto jasná. Nepopiratelná. Zrcadlila se nám oběma odevzdaně v očích. Byla zřetelná i ve výrazu našich zjihlých tváří. Vpíjela se do nás s každým dalším skoupým dotekem. Hleděli jsme na sebe v takovým opojným poblouznění, jelikož nám oběma došlo, že my dva jsme dokázali naplnit onu pověstnou utopickou definici lásky. Vnitřně jsme spolu splynuli. Naše osamělý duše se protkaly v jeden křehký, opojný spletenec, který již nebylo možný rozplést. Našli jsme jeden v druhém svoje spasení. Svůj ráj.

Já jsem od života dostal hrozně moc. Víc než bych si kdy mohl přát. Víc než drtivá většina ostatních lidí kráčících po týhle planetě. Ale s Neriou jsem dosáhl až na absolutní vrchol smyslu bytí, po kterým jsem odjakživa neskromně dychtil. Nemusel bych mít nic z toho, co jsem získal. Stačilo by mi, kdybych měl po svým boku Neriu a neomylně bych věděl, že ke mně cítí to, co ke mně cítí. Jsem pro ni středobodem jejího vlastního vesmíru, přesně jako ona se stala tím mým. Vstoupili jsme do jednoho společnýho vesmíru, který nás naplňoval tím nejeuforičtějším pocitem ze všech. Nedal se ani srovnat s tím nejexplozivnějším orgasmem, který člověk může zažít. Ten pocit pokoření nejvyššího cíle, nejmocnější tužby, byl prostě nesrovnatelný s čímkoliv ostatním. Nechával jsem se chtivě omamovat tím nejblaženějším dojmem, který jsem získal sotva před chvílí, a hltal jsem ho plnýma douškama od Nerii, která ho ke mně vysílala skrz svý bezedný duhovky. Nikdy dřív jsem nebyl šťastnější než právě teď. Bylo mi z toho do pláče a do smíchu zároveň. Tak strašně bláznivý mi to přišlo, takže jsem to musel nějak zpracovat, jelikož takový to byl holý fakt. Dost mi v tom pomáhal nerušený pohled na její bezstarostnou, spokojenou a usměvavou tvář, která na mě dýchala věčnou pokojností. Ona mi neochvějně připomínala, že nejsem v nějakým svým potměšilým, vytouženým snu. My dva jsme se dali po všech možných stránkách existence dohromady. Neměně, bezvýhradně.

„Sí, úplně všechno,“ zopakovala po mně unešeně a dravě se vrhla na moje rty, ačkoliv polibek samotný by se dal přirovnat k pohlazení andělských křídel. Ona totiž byla můj anděl.

„Proboha, já tě tak miluju,“ vydechl jsem obdivně, když se ode mě nakrátko odtáhla, ale já jsem si ji stáhl na svoji hruď a položil jsem se i s ní na lopatky. Její útlý trup jsem zajal ve svým pevným náručí a dál jsem ji bezmyšlenkovitě stále dokola šeptal mezi hravými polibky, že ji bláznivě miluju. Ona mi to pokaždý pohotově vrátila, jakmile jsem to dořekl. Naše polibky se ale čím dál víc prohlubovaly, a když se na mně začala provokativně mírně vrtět, jak jí moje naléhavý dotyky po celým jejím rozpáleným těle imponovaly, musel jsem to utnout, jelikož bych se jinak zajisté neudržel a znovu si ji tu tentokrát neurvale vzal.

„Musíme už jít, krásko,“ zahlásil jsem nesmlouvavě, ačkoliv se mi do hlasu beztak vkradl podtón nesouhlasu, protože mýmu paranoidnímu já se absolutně nechtělo opouštět tohle místo z jednoho zcela prostýho a pochopitelnýho důvodu. Ani za nic jsem nechtěl přijít o to, co se tu mezi náma s Neriou stalo, což by mohlo s nevyhnutelným střetem s drsnou realitou nastat. Strašně se mi nechtělo takový naivní risk ani v nejmenším podstupovat. Jenomže jsme neměli na výběr…

„Já vím,“ zamručela otráveně, jelikož ani jí se odtud evidentně nechtělo. Hádám, že myslela na ten úplně stejný potencionální zádrhel v naší soukromý malý pohádce, o který nestála podobně hutně jako já.

„Nerio,“ oslovil jsem ji měkce a posadil jsem se na okraj postele, abych Nerii naznačil, že to, co se jí chystám říct, je opravdu veledůležitý. Ona se pár sekund na to posadila vedle mě, aby se neochudila o oční kontakt, který bude v nadcházejícím rozhovoru klíčový. „Musíš mi něco slíbit,“ načal jsem důrazně a zpříma jsem se na ni zadíval. Ona pouze uduševněle pokývla hlavou jako takový pobízivý gesto, abych pokračoval. Vzala mě ještě navíc za ruku a palcem mě párkrát pohladila po hřbetu ruky. Ona je dokonalá…

„Slib mi, že až odsud odejdeme a vrátíme se zpátky do obyčejnýho světa, tak tohle všechno mezi náma… Slib mi, že to všechno zůstane přesně takhle,“ dožadoval jsem se naléhavě, aby mi složila tenhle nelehký závazek, jelikož tam venku bude tu naši pohádku ohrožovat mnoho běžných překážek. Neria ani na moment nezaváhala, ani na moment se nad tím nezamyslela a ihned se nadechla, aby mi mohla odpovědět. Nejprve mi ale ruku přikryla svojí druhou dlaní a neochvějně ji stiskla.

„Jayi, na tom se vůbec nic nezmění. Jak by taky mohlo? Po tom, co se tady stalo. Po tom všem, co se mezi námi odehrálo, to ani jinak být nemůže,“ promlouvala ke mně takovým sebejistým, klidným hlasem, který byl víc než jednoznačný. Její přesladký čokoládový duhovky byly neustále zaklesnutý v těch mých, a proto se i do mě postupně přeléval pocit pokoje a míru, jimiž naprosto skvěle oplývala.

„Slib mi to, Neri,“ neslevil jsem ze svýho požadavku a můj obličej se poněkud bezradně zachmuřil, poněvadž jsem od ní potřeboval nutně slyšet přesně tahle slova. I tohle mělo prosté vysvětlení. Zatím nikdy jsem nezažil, že by Neria svůj slib porušila, ať se dělo cokoliv. Vím, že tenhle slib je něco podstatně odlišnýho, než k čemu se kdy v minulosti zavázala, ale její příslib by mi poskytl alespoň nějakou formu jistoty, že o nic z tohohle zázraku kvůli jejímu přičinění nepřijdu.

„Muy bien. Nic se mezi námi nezmění, Jarede. To ti slibuju,“ pronesla významně, aniž by zrakem na sekundu někam uhnula, aby nezničila ten křehký a ošemetný nádech týhle vážný konverzace. Duchapřítomně nedala šanci mým nepodmíněným pochybám, když ruce bleskově přesunula od mých rukou k tváři, kterou ve svých jemných, hřejivých dlaní, aby si mě mohla přitáhnout k sobě a dlouze, láskyplně mě políbit. Jen co se ode mě pokusila odtáhnout se, okamžitě jsem nenasytně znovu vyrazil vstříc jejím přesladkým rtům, od kterých jsem si vydobyl několik dalších procítěných polibků.

„A já ti slibuju, že se tě nikdy nevzdám. Ničeho z toho, co my dva mezi sebou máme,“ zaslíbil jsem se i já jí, abychom se sobě zavázali navzájem. Sice jsem se opakoval, ale v týhle ztuhlý atmosféře mělo tohle moje přísežný prohlášení absolutně jinou váhu. Za to jsem si od ní zasloužil několik dalších minut plných vášnivých polibků. Od sebe nás rozdělil až nedostatek kyslíků a stoupající vzrušení.

„Až odsud odejdeme a vrátíme se zpátky, nic z tohohle nikam nezmizí,“ ujišťovala mě s rezolutním přesvědčením a tak vlídně se nepatrně pousmívala, že se nedalo dál jakkoliv obávat.

„O tom se brzy přesvědčíme,“ prohodil jsem smířeně a usmíval jsem se na ni taky, ovšem s takovým bláhovým podtextem, který pramenil z jejího nezdolnýho umínění. Slyšitelně tomu bezmezně věřila a hodlala se toho zuby nehty držet.

„Nic se nezmění, Jarede, uvidíš.“ Stála si za svým názorem neoblomně, jako obvykle, a důrazně na to zatřásla hlavou, abych tomu uvěřil s ní.

„Dobře, tak… jdeme,“ usoudil jsem, že nastala ta správná chvíle k odchodu z tý naší nebetyčně omamující romance, dokud jsem na to měl dostatek kuráže, kterou mi dodala svojí urputností ona sama. Pohladil jsem ji po její sametově hladký tváři těsně před tím, než jsem se zvednul z postele a odporoučel jsem se pro kousky oblečení, který stihly uschnout, zatímco jsme se věnovali jeden druhýmu. Její svršky jakbysmet. V tichosti jsme se oblíkli a v tý samý sounáležitý mlčenlivosti jsme se vydali pěšky, ruku v ruce, lesní cestou směrem do města. Já jsem krátce po našem odchodu z relativního bezpečí a suchýho zázemí chatky, ve který jsme po sobě zametli stopy, zavolal na taxi službu, aby pro nás poslali svoje auto. To nejvíc nepříznivý počasí jsme naštěstí přečkali uvnitř chatky tou nejzábavnější činností a během nucený procházky do města nás doprovázel pouze mírný letní deštík, jako poslední zbytky po tom ubíjejícím lijavci. Na našem okolí, který nás obklopovalo kolem dokola, bylo jasně vidět, že se jím prohnala pořádná přírodní smršť. Cesta byla absolutně rozmáčená tím lijákem, až se do toho bahna naše nohy při každým kroku hluboko bořily a těžko se z něj vymaňovaly. Zem byla zahlcena všelijakým biologickým odpadem, který tam nafoukal mocný vichr a který dokázal skolit i objemný kmeny vzrostlých palem. Nepolámal jich sice tolik, jak by se mohlo zdát, poněvadž ta vichřice zněla vážně hrůzostrašně, ale beztak nadělal neuvěřitelnou paseku. Nebe se ovšem stále skvělo pošmournou ocelovou šedou a vzduch byl pořád mrazivý. Hřmění bouřky se k našim uším neslo již z nerozpoznatelný dálky, ale nic nám nezaručovalo, že se sem hurikán nevrátí nazpět jako nějaký meteorologický bumerang.

Na místo jsme dorazili několik málo minut potom, co přijel taxík na smluvený místo, a který nás nejprve vezl na adresu, která patřila Neriinu novýmu příteli. Chtěla neodbytně zjistit, co se s ním děje, jelikož ani po hurikánu se jí přes mobil neozýval. Dokonce měl ten mobil vypnutý, což Neriu pochopitelně rozhodilo. Proto přes polovinu pěší cesty naříkala, nadávala a v neposlední řadě se i strachovala, kvůli nevědomosti o stavu svýho kamaráda. Za týhle situace mi nezbylo nic jinýho, než jí do zblbnutí opakovat, že je určitě v pořádku a že se mu jeho mobil určitě jenom vybil. Druhou část cesty za jízdy zarytě mlčela a akorát zírala na tu spoušť, kterou ve městě zanechal hurikán. I já jsem zděšeně valil oči na ten nepořádek v ulicích, na ty trosky, který zbyly z domů, na popadaný a zpřetrhaný telefonní a elektrický sloupy, povalující se střechy, na vyvracený stromy, rozbitý pouliční osvětlení a vyplavený domy. Byl to opravdu děsivý výhled na město smetený obrovskou živelnou pohromou…

Zákon schválnosti zafungoval na sto procent, když jsme zastavili před Diegovým domem, na který nemilosrdná pěst zuřivýho hurikánu dopadla plnou, drtivou silou. Neria vyděšeně zalapala po dechu, jakmile si uvědomila, že ten polorozpadlý dům bez střechy nepatří nikomu jinýmu než právě Diegovi a jeho rodině. Všichni její příslušníci stáli bezradně venku před tou ruinou a navzájem se utěšovali z toho neštěstí, který se jim vrtkavostí osudu přihodilo. Chystal jsem se Neriu vzít za ruku, s úmyslem vyjádřit jí jakousi podporu, jenomže ona z taxíku úplně otupěle beze slova vystřelila, ihned jakmile zahlídla Diega. Vyšel zpoza rohu a vypadal absolutně zdrceně, stejně jako ostatní členové jeho rodiny. Obezřetně jsem sledoval Neriu, jak k němu rychle chvátala, aby mu mohla konejšivě padnout do náruče. Předtím se na sebe ovšem tak zvláštně podívali, až jsem uprostřed hrudníku pocítil štiplavý píchnutí hrotu přesně mířenýho šípu, jednoho z nejméně oblíbených lidských pocitů. Zasáhl mě proti mý vůli i logickýmu úsudku. Nechutně sžíravá žárlivost. Před touhle emocí jsem byl dosud jaksi bezmocný, jelikož jsem jí zatím ve svým životě nemusel mnohokrát čelit. Dokud jsem nepotkal Neriu. Dokud jsem nezjistil, že jsem do ní totální blázen. A dokud jsem si nevšiml, že se kolem ní motá tolik mužů, kterým se mi vždycky zachtělo nekontrolovatelně nějakým způsobem ublížit. Obzvlášť tomuhle Diegovi, což dost možná nebylo zase tak nepodmíněný. Možná jsem ho za hrozbu nepovažoval úplně tak neoprávněně. Však se stačilo podívat z okýnka…

NERIA

„Moc mě to mrzí, Diego,“ vyjádřila jsem mu svoji lítost, zatímco jsem ho soucitně objímala a urputně jsem se pokoušela nerozbrečet se. Diego byl duchem nepřítomný, jak ho ta katastrofa psychicky zdrtila. Nechal se ode mě objímat, ale sám měl ruce volně svěšené podél těla a bradu si opíral o moje rameno. Nemluvil a akorát zhluboka dýchal. Sama jsem se potýkala s paralyzujícím šokem z té nepřehlédnutelné, ničivé pohromy, a to jsem jinak k žádné újmě nepřišla. Bylo mi ho strašně líto. Celé jeho rodiny. Během chvilky přišli naprosto o všechno. Ten hurikán si s jejich domkem krutě pohrál a udělal z něj neobydlitelnou ruinu, kterou nemá cenu opravovat. Lepší strhnout. Všechno kolem bylo nezvratně zdevastované. Tohle krásné městečko se proměnilo v apokalyptickou pustinu, ze které se zpět bude navracet hodně těžko. My si pouze sedneme do letadla a vrátíme se do svých vlastních domovů a na tyhle hrůzy nakonec zapomeneme, ale tihle nešťastní lidé se s touhle tragédií budou muset nějak vyrovnat a vzpamatovat se z ní. Vrátit se do normálních kolejí, které nepochybně budou vést úplně jinou cestou, než jakou by se ubíraly, kdyby se tudy žádný hurikán neprohnal.

„Jsi v pořádku? Co tvoje rodina? Že se nikomu nic nestalo?“ starala jsem se o jejich zdraví a odtáhla jsem se od něj na délku paží, abych na něj dobře viděla. Jeho oči byly ztracené v prázdnu a výraz v jeho tváři byl nečitelný. Naprosto netečný. Sama jsem si ho důkladně prohlídla a navenek se zdálo, že mu nic není. Přitom ale zároveň vypadal, že je zcela v koncích. Jako by to ani nebyl ten Diego, kterého jsem tady poznala…

„Jsme v pořádku,“ hlesl slabě a letmo se na mě podíval, aby to potvrdil.

„Můžu pro vás něco udělat, cokoliv?“ nabídla jsem se, ale on to odmítl vlažným zavrtěním hlavy. Ještě jsem ho jednou krátce objala, jelikož to bylo nejspíš to jediné, čím jsem mohla přispět. Netušila jsem, co bych si měla v takové situaci počít. Co říkat. Jak se chovat.

„J-já… vůbec nevím, co budu dělat. Co teď? Musím se postarat o svoji rodinu, ale… jak? Co mám teď, kruci, dělat?“ rozpovídal se najednou a zrovna s takovými otázkami, na které jsem neuměla odpověď. Díval se na mě s takovým pohledem v očekávání, že mu na to něco moudrého odpovím, ale já díky jeho bezbřehé zoufalosti dočista přišla o řeč. V krku mi uvízl obrovský, palčivý knedlík, skrz nějž se nedalo skoro ani polykat.

„Nejdřív si musíte najít nějakou střechu nad hlavou. Úřady všem lidem bez domova určitě zajistí dočasné náhradní ubytování,“ dovtípila jsem se, když jsem konečně nastartovala mozkové závity a vzchopila se z toho pochopitelného ustrnutí.

„Právě, dočasný. Ale co pak? Náš dům je zničený, do něj se vrátit nemůžeme. A rodinu neuživím, když se všichni nastěhujeme někam do ubytovny. Sám to nezvládnu. Tak co mám teď dělat, Nerio?“ lámal si hlavu nad blízkou nejasnou budoucností jeho rodiny, která zcela závisela pouze na něm. Za tohle jsem Diega nesmírně obdivovala, ale zároveň to bylo strašně deprimující. Diego na mě dál sklíčeně hleděl a zář jeho jiskřivých očí čím dál viditelněji pohasínala. Často jimi těkal k ostatním členům jeho rodiny, kteří postávali opodál a trápili se nad výjevem jejich zruinovaného domova.

„Nemáte tu nějaké příbuzné, u kterých byste mohli být?“ tázala jsem se zkusmo, jelikož to bylo to poslední, co mě mohlo napadnout. Diego mě odbyl dalším zatřepáním hlavy, přičemž se mu ze zaprášených vlasů vysypaly snad nějaké kousky omítky nebo tak něco. Bezděčně jsem si povzdychla a tu trochu smetí, co mu dopadlo na rameno, jsem mu sklepala dolů. Vůbec na to nijak nezareagoval, anebo si toho ani nevšiml, protože usilovně dumal nad tím, aby pro sebe a svoji bezmocnou rodinu vymyslel nějaký únikový řešení z jejich složité situace. „Nevím, co mám dělat. Prostě nevím,“ opakoval stále dokola jako v nějaké verbální smyčce a ztrápeně se zamračil.

„Měl by sis chvíli odpočinout, Diego. Ale nejdřív bys měl svoji rodinu dostat do bezpečí a být chvíli s nimi. Však ty na něco přijdeš, až se všechno uklidní. Zvládl ses postarat o svoji rodinu před tímhle vším, a zvládneš to i potom, uvidíš,“ povzbuzovala jsem ho s drobným pozitivním úsměvem, který na něj neměl sebemenší vliv. Diego byl po všech možných stránkách na dně a jakákoliv duchaplná slova nebo povzbudivá gesta nemohla zabrat.

„Nemám prachy, Nerio. Ani s třema výplatama nezvládnu utáhnout všechny ty výdaje, který máme. Zezačátku sice jo, ale to nám dlouho nevydrží. Už předtím jsme sotva vycházeli. Teďka nám nezbylo už vůbec nic. Je to… Tohle je konec,“ poddával se bezedné zoufalosti z té zdánlivé bezvýchodnosti, který mu tenhle bezútěšný řád věcí naskýtal.

„A co auto po tvým tátovi? Že bys ho… no, víš, prodal,“ navrhla jsem mu opatrně, jelikož jsem velice dobře chápala, jakou vysokou citovou hodnotu pro něj to auto má. Za zmínku to ovšem stálo.

„Klidně bych to udělal, kdyby ten auťák nebyl zralý tak do šrotu. Ten hurikán se na něm dost podepsal,“ smetl obratem můj poslední záchvěv snahy být mu nějak nápomocná, když vtom jsem v jeho smutných očích zahlédla nefalšované slzy skutečného neštěstí. Prostě se tu přede mnou psychicky zhroutil, a já se pouze nejistě vzmohla k dalšímu útěšnému objetí, které tentokrát přijal o něco vřeleji. Ruce mi omotal kolem pasu a obličej schoval do mých zmáčených vlasů. Pro mě to byla natolik vypjatá a žalostná chvíle, že mi několik lítostivých slz uniklo zpod víček taky. Osud je někdy otřesně nespravedlivý…

„Měla jsem o tebe vážně strach, Diego. Volala jsem ti snad milionkrát a pak jsi byl dokonce nedostupný. To už jsem myslela fakt na to nejhorší. Málem jsem dostala infarkt, když jsme sem dojeli a ty nikde. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když jsem zjistila, že jsi živý a zdravý. To je to nejdůležitější, všechno ostatní se nějak urovná, neboj,“ chlácholila jsem ho neúnavně i nadále a hladila jsem ho jednou rukou po lopatkách a druhou zase po délce jeho kaštanových vlasů. Diegova odezva bylo pouhé negativistické odfrknutí, načež se ode mě odtáhnul, jelikož toho objímání bylo tak akorát.

„Moc rád bych tomu věřil.“ Přestával být imunní vůči tomu mému entuziastickému postoji, který se mě částečně zmocnil v ten moment, kdy jsem ho spatřila vycházet zpoza rohu, za kterým parkoval Lincolna.

„Uvěř tomu a stane to,“ ponoukala jsem ho nadějně a mrkla jsem na něj. Pak jsem se intuitivně ohlédla přímo za sebe, abych zkontrolovala Jareda a jeho polohu. Zrovna vystupoval z taxíku, ve kterém vydržel sedět poměrně dlouhou dobu. Jeho tvář brázdil ukázkový pokerface, ale já jsem na něm lehce poznala, že je jinak značně zkroušený kvůli tomu bídnému stavu města poté, co se přes něj přehnal silný hurikán. Myslela jsem, že za námi přijde, ale on se pouze opřel o auto, založil si ruce na hrudníku a úkosem se na nás dva díval. Neubránila jsem se nepatřičnému úsměvu, který jsem směřovala pouze Jaredovi a ten mi ho ochotně oplatil. Pochopila jsem, že vylezl z taxíku ven hlavně proto, aby mě nenápadně upozornil, že i naši kamarádi a rodina na nás netrpělivě čekají a že tu celkem nic nezmůžu. A v tu samou vteřinu, kdy se na mě tak roztomile pousmál, se mi v hlavě zářivě rozsvítila ta pověstná, imaginární žárovka geniálního nápadu.

„Diego!!! Mám skvělý nápad,“ vzkřikla jsem halasně v tom záchvatu nadšení z toho, co za fantastický řešení to můj utlumený mozek, strastmi i slastmi, dokázal vyplodit. Diego na mě pouze překvapeně vyvalil bulvy, jak ho moje veselé zvolání vylekalo. „Pojeď se mnou do Ameriky!“ vybalila jsem na něj bez okolků, protože jsem byla naprosto pohlcená bezvadností svého plánu. Zřejmě jsem to nepodala tím správným způsobem, jelikož Diego se zatvářil ještě vyděšeněji než před malou chvilkou. Naprosto nechápal, co tím mám na mysli a evidentně se mu ta myšlenka jevila jako absurdní.

„Přeskočilo ti?! Nemůžu odjet někam do háje a nechat tady svoji rodinu jen tak!“ osočil se na mě popuzeně, že jsem si dovolila mu něco takového navrhnout za takových příšerně nevhodných okolností.

„Pero no, no, no! V L.A. bys snadno našel práci a určitě líp placenou než ty tři tady dohromady. Bydlel bys do začátku u mě, stejně mám byt sama pro sebe, takže bys většinu zisku mohl posílat svojí rodině sem. Takhle by ses o rodinu postaral mnohem líp, než kdybys tu zůstal. A až by se zase postavili na nohy, tak by ses k nim vrátil zpátky… Anebo! Mohl by sis otevřít svoje vlastní taneční studio, jak sis vysnil. V Los Angeles k tomu budeš mít určitě lepší podmínky než tady. A když se ti bude dařit, můžeš otevřít studio i tady v té budově, kterou jsi mi dneska ráno ukázal. Vedl by ji ten tvůj kamarád, o kterém jsi mluvil. Nezní ti to docela dobře, hm? Co na to říkáš?“ vypovídala jsem se sáhodlouze o svém záměru, který jsem detailně rozvedla, jelikož po té mé první poznámce si nedovedl udělat nějakou konkrétní představu. Čučel na mě čím dál konsternovaněji a hlavně nesouhlasněji. Nijak jsem ho svým spásným úmyslem neuchvátila.

„Ty ses fakt musela zbláznit, jinak si to nedovedu vysvětlit,“ zhodnotil můj perspektivní monolog poměrně nediskutabilním stylem a pokoukával po mně dost skepticky.

„Al fierno! Tak se nad tím pořádně zamysli, Diego, než to úplně zavrhneš. Jestli tě nenapadne nic lepšího, tak mi dej co nejdřív vědět. Nejspíš zítra odsud odlítáme a jedno místo na palubě navíc se určitě najde. Teďka už musím jít, protože naši na nás čekají někde ve městě v náhradní ubytovně hotelu. Před odletem se ti ještě ozvu, jo? Tímhle se neloučíme, sí? Postarej se o svoji rodinu a já se vrátím za tou svou. Zatím si přeber, jestli bude lepší být se svou rodinou a dívat se na to, jak živoří, anebo odjet pryč a pomoct jim k lepší životní úrovni. Je to tvoje volba, tvoje šance. Zatím se drž, mi amigo. Adiós,“ kladla jsem mu na srdce s takovými těžkopádnými argumenty, které ho zjevně zaujaly.

„Bueno, já si to promyslím, slibuju. Díky, že ses tu zastavila. I já jsem fakticky rád, že se ti nic nestalo a že…“ odmlčel se, aby mohl gestem ruky naznačit, že jí právě zmiňuje Jareda a že pochopil, o co mezi námi jde. „Však víš. Za to jsem taky rád. Díky ti za všechno. Ještě se uvidíme,“ zařekl se nezdolně a dalším výmluvným gestem, a to přátelským polibkem na tvář, mi vyjádřil svoje dojetí a vděčnost. Skoupě jsem se na něj usmála, načež jsem se od něj otočila, abych se navrátila do náruče muže svého srdce, která ovšem kupodivu nebyla ani zčásti taková vřelá a vstřícná jako ta Diegova, nýbrž víc odměřená, a přesto majetnická. Nedal mi ani příležitost se zajímat, poněvadž mě hnedka nacpal do interiéru taxíku a ignorantsky si sedl vedle mě. Mierde, co to má zase být?  

To jim ta pohádka moc dlouho nevydržela, co? :D A v příští kapitole ještě víc přituhne :D A pak ještě víc! :) Já jim prostě nedám pokoj, nemůžu si pomoc :D Jednou jim ale ten šťastný konec určitě napíšu :) 

Děkuju Vám všem!!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 38. kapitola: