OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 36. kapitola

14.10.2015 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 813×

JARED

Vyšli jsme z hotelový recepce ven na terasu, kde se postupně shromažďovali hosti. Totiž skoro za čtvrt hodiny byl nahlášený odjezd prvního autobusu. Druhý jel hned pět minut po něm. Pak se měly otočit a jet druhý kolo s dalšíma hostama. Ony to totiž byly spíš takový minibusy, do kterých se vešlo sotva dvacet lidí, takže odvozit všechny klienty jim nějakou tu chvíli zabere. My jsme si s Neriou vypůjčili ono hotelový auto, a protože Neria s tím poraněným kotníkem řídit nemohla, holt to zbylo na mě. Několik důvtipnějších hotelových návštěvníků si pronajalo auta taky, anebo si zavolali taxi, aby nespoléhali na tu jedinou možnost evakuace a odjeli podle svýho uvážení. Recepční nám samozřejmě dali přesnou adresu toho náhradního hotelu, kde nás měli ubytovat a ukrýt místo Acoyi. Jakmile jsme vylezli ven a podívali se na nebe, nebylo žádnýho sporu o tom, že nás čeká radikální změna počasí.

„Hele, podívej,“ upozorňovala mě Neria na oblohu, kterou jsem skálopevně držel kolem pasu, aby si chůzí nezatěžovala ten zraněný kotník, když jsme šli k našemu vypůjčenýmu autu. Od jihu se k nám blížil ohromný černavý mrak s všelijakýma odstínama tmavě šedý, který silně kontrastoval s blankytně modrou oblohou bez jedinýho bílýho obláčku na všech zbylých světových stranách, kterou navíc oslnivě prosvěcovalo svýma hřejivýma paprskama zlatavý slunce. Působilo to tak trochu apokalypticky. „Nejvyšší čas vypadnout. Fakticky se chceš zdržovat u Diega? Nebylo by bezpečnější jet rovnou na ten hotel? Co kdybys mu třeba zavolala? Zastavíme se u něj, až bude po všem, slibuju,“ domlouval jsem jí snaživě, abychom si zbytečně nekoledovali o průšvih. Předpovědi nezněly nikterak příznivě a já bych se nerad připletl přímo do víru toho hurikánu. Když jsem znovu vzhlédl na to nebe, ten výhled byl skutečně zneklidňující.

„No lo sé… Co když už ho neuvidím? Bude to jen malá chvilka, Jayi. Ale nejdřív mu zavolám, to je dobrý nápad. Jestli je vůbec doma,“ chytila se mýho návrhu, ale ne zase natolik, abych byl s její odpovědí spokojený. Rezignovaně jsem si povzdechl, protože Neria se již evidentně rezolutně rozhodla, tudíž nebylo o čem diskutovat. A ačkoliv se mi to nelíbilo sebevíc, opustit jsem ji rozhodně nemohl.

„Nebudeme ho někde nahánět, když doma nebude, že ne? Musíme se co nejdřív přemístit do toho náhradního hotelu, kde budeme v bezpečí,“ ujišťoval jsem se, že Neria kvůli svýmu usmyslení nebude ochotná nějak riskovat. Proč vlastně tak hrozně moc zarputile trvá na tom, že se s ním musí rozloučit? Bodejť bych pak z toho Diega neměl mít takový nepříjemný pocit, když mi k tomu Neria sama dává docela závažný důvody. Nejspíš nevědomě, ale přesto.

„Pojedeme zkratkou, pak budeme ve městě dřív,“ oznámila mi s lehkovážným tónem, jako by snad nějaká zkratka mohla všechno zachránit. Než jsme nasedli do auta, tak se začal zlověstně zvedat vítr, vzduch všude kolem nás se znatelně ochladil a byl v něm cítit ten typický odér deště, který se nezastavitelně blížil. Stejně děsivě rychle, jako se zatahovalo nebe.

„Víš, jak to se zkratkama bejvá,“ neodpustil jsem si kousavou připomínku, kterou jsem ale zjemnil o pobavený úšklebek. Ona mi ho vzápětí duchapřítomně vrátila, ale okořenila ho o špetku rozlícení.

„Jela jsem po ní dneska ráno. Zatím si ještě pamatuju, kudy ta zkratka vedla,“ uvedla na pravou míru, když jsem si ji takhle netaktně dobíral a ono se jí to naoko dotklo.

„No tak dobře.“ Uvědoměle jsem jí to odkýval, že to beru na vědomí, a na dálku jsem otevřel auto.

„A navíc! Mám jeho adresu a v mobilu GPS. Vítej v moderním světě, Jayi,“ prohlásila triumfálně a úplně stejnou měrou i vysmívavě, jak mi to moje rýpnutí vrátila i s neexistujícíma úrokama, přičemž mi zamávala před nosem svým chytrým mobilem. Ta její narážka na moderní svět se nefalšovaně dotkla mýho ega, protože já jsem v tomhle binárním systému jako doma. Popravdě, ani Neria na mě ani zdaleka nemá. Proto jsem na ni vypláznul dětinsky jazyk a opovržlivě jsem na ni našpulil pusu, což ji rozesmálo. Aspoň někdo se tu baví…

„No tak nasedej, jedem,“ vyzval jsem ji, když jsem ji dovedl ke dveřím auta, do kterýho zvládla nasednout už naprosto s přehledem sama. Ona by i zvládla chodit sama, ale akorát by si tím mohla uškodit, a když tu měla po ruce mě, proč toho nevyužít. Kotník jsem jí sice ráno zafixoval obinadlem, ale pro jistotu bylo lepší ho nechat v klidu. Oba dva jsme velice rádi nasedli dovnitř auta. V podstatě jsme se do něj schovali před těma všema usvědčitelnýma důkazama, že se na nás řítí přinejmenším bouře a přinejhorším onen zmiňovaný hurikán. Neria se ujala tedy role navigátorky, což pro ni bylo naprosto triviální s těma všema technickýma vychytávkama, a tak jsme vyjeli jakousi pofiderní cestou směrem do města za Diegem, kterýmu se Neria hned po dosednutí do komfortní sedačky pokusila dovolat. Bezvýsledně.

„Al fierno. Nemůžu se mu dovolat,“ sykla rozčileně, když rázně ukončila svůj třetí vytočený hovor, a vztekle odložila mobil na palubní desku, ze který začal okamžitě sklouzávat dolů, takže si ho zase vzala k sobě a strčila si ho do kabely, do který naházela všechny ostatní nezbytný věci. Nervózně se začala rozhlížet ven z okýnka auta, aby zkontrolovala situaci venku, která nevypadala nijak příznivě. Kromě starostí o Diega se jí v tváři odrážel i strach z toho, co nás velice pravděpodobně nemine. Hodně ošklivá bouřka předcházející tomu hurikánu.

„Takže?“ otázal jsem se prostě a poskytl jsem jí nějaký prostor pro rozmyšlení, ačkoliv bych ze všeho nejraději rovnou bez jejího vědomí zamířil na jasně určený místo, kam jsme se měli dostavit v co nejkratší možný době. Když jsem se podíval do zpětnýho zrcátka, tak jsme před tou počínající bouřkou regulérně ujížděli. Měli jsme ji doslova za zadkem, takže jsem během několika minut očekával, že se konečně spustí déšť. „Já jedu na ten hotel, Nerio. Máme tu bouřku hnedka za zády a my se pořád motáme v tropickým lese. Ty se mu navíc nemůžeš dovolat, kdoví kde vůbec je, takže Diego počká. On tu pořád bude, až se ten hurikán přežene pryč,“ sdělil jsem jí nekompromisně, jelikož se to počasí zhoršovalo další minutou, a já jsem plyn moc přidat nemohl, jelikož jsme jeli nějakou lesní cestou plnou výmolů a děr, kterou hustě lemovaly vysoký palmy, což bylo akorát tak o zničení nápravy.

„Muy bien. Jedeme na ten hotel,“ svolila nakonec nejen pod mým nátlakem, ale i pod tou tíživou vyhlídkou toho, že se připleteme přímo do tý bouřky, čemuž úplně všechno nasvědčovalo. Jakmile dozněla poslední souhláska jejího monologu, tak na čelní sklo dopadla obrovská dešťová kapka s takovým dutým zvukem. Za ní přistála hnedka další a za ní další a další, a najednou z toho byla totální průtrž mračen. Celá karoserie se halasně rozbubnovala pod náporem toho slejváku, což nás dva docela vyděsilo. Bleskově jsem zapnul stěrače na nejvyšší frekvenci kmitání a rozsvítil jsem mlhovky i dálkový světla, protože se zničehonic absolutně zatáhlo a všechno upadlo do nepropustný hutný šedi. Byly vidět pouze palmy, jak sebou nebezpečně zmítaly v tom prudkým větru a hustým dešti sem a tam. Jejich relativně tenký kmeny se silně ohýbaly do všech možných směrů, že mně logicky proběhlo myslí, aby nám nějaká nespadla před auto, nebo hůř, na auto. V tom divokým vichru vypadaly spíš jako nějaký slaboučký pahýly, se kterýma si ten vítr jen pohrával.

„Nemůžeš jet rychleji, por favor?“ ponoukala mě netrpělivě a její hlas byl skrz na skrz prostoupený neředěným strachem, který se pokoušel i o mě. Kvůli Nerii jsem ho ale musel držet na uzdě a nedat ho ani v nejmenším najevo. Nesmíme v žádným případě propadnout panice! No, to se lehce řekne…

„Až ten déšť cestu trochu rozmáčí, nerad bych někde nechal kolo,“ srozuměl jsem ji nadějně, protože jsem ji strašně nerad zklamával, ale v tomhle případě nešlo najít nějaký kompromis.

„A mohl bys zapnout aspoň rádio? Ten déšť a vítr…“ nedopověděla do konce zrozpačitěle, ale já si zbytek věty dovedl snadno domyslet. Oba dva jsme si pro teď nepřáli nic jinýho, než se zavřít nejlíp někam do sklepa, kde ten vítr ani déšť neuslyšíme. Momentálně jsme se nacházeli v pekelně nepříjemný situaci.

„Buď v klidu, Nerio. Tohle je jenom obyčejná bouřka. Nic se neděje. Do toho města stihneme dojet,“ uklidňoval jsem ji konejšivě a svoji dlaň jsem přemístil z řadící páky na její stehno, přes který jsem jí několikrát chlácholivě přejel. Bez nějakýho sexuálního podtextu, protože to bylo to poslední, na co bych teďka pomýšlel, potažmo i ona. Neria se mojí ruky dravě chytila, jak začínala být strachy úplně bez sebe. Chtěl jsem zapnout to rádio, ale protože jsem levou rukou držel volant, musel jsem to nechat na později.

„Co když ne?“ pomýšlela taky na ty horší možnosti, který ji děsily ze všeho nejvíc a kterým se šlo těžko bránit. I mně už zbrázdily moji přetíženou mysl.

„Žádný co když. Bude to dobrý,“ napomenul jsem jí důrazně, aby nemalovala čerta na zeď, poněvadž to nám v týhle prekérní situaci ani trochu nepomáhalo. „Zkus zapnout to rádio, jestli nenaladíme nějaký zprávy o počasí,“ navrhl jsem jí, čím by se mohla aspoň na chvíli nějak zaměstnat, aby tolik nepřemýšlela. Souhlasně mi to odkývala, pustila moji ruku a dala se do ladění nějaký stanice. Počítal jsem s tím, že to bude marná snaha, jelikož ten silný vítr pravděpodobně přerušil veškerý vysílání, ale hlavně když se Neria nějak zabaví. Nejspíš bude už i telefon hluchý.

„Krám jeden pitomej! Nechytá to vůbec žádnou stanici!“ rozčilovala se Neria pro změnu zase nad rádiem a vynervovaně začala mačkat všechny tlačítka, který patřily k rádiu.

„To ten vítr,“ sdělil jsem jí věcně důvod jejího selhání a vypnul jsem to autorádio, než by ho stihla naprosto celý rozštelovat, což by nám při vrácení asi taky neprošlo. „Stejně ještě zkus zavolat Diegovi. Třeba se mu nakonec dovoláš,“ pobídl jsem ji v posledním pokusu, který jsem bohužel vzápětí ihned shledal za poněkud nešťastný, protože jestli se mu Neria nedovolá, tak bude o to víc navztekaná. Já jsem se ale potřeboval soustředit na cestu a to mi příliš dobře nešlo, když jsem musel Neriu uklidňovat. Oči jsem měl doslova přikovaný před sebou a jen jsem jima občas uhýbal nalevo a napravo, jak jsem kontroloval palmy, který se v tý vichřici vlnily čím dál hrozivěji. 

„Jarede, pozor!“ vzkřikla Neria vyděšeným hlasem, až jsem sebou s šokem trhnul, a tím pádem jsem cuknul i s volantem. Auto sebou naštěstí na tý rozbahněný cestě v podstatě skoro ani nesmýklo. Okamžitě jsem otočil hlavu na druhou stranu, kam s hrůzou zírala i Neria, a uviděl jsem, jak se k nám neúprosně blíží kmen palmy. „Brzdi!!“ zavřeštěla a v sedadle se úplně napjala, jak nevyhnutelně očekávala to nejhorší, ale já už jsem několik krátkých sekund lisoval pedál brzdy do podlahy auta. Tak či tak jsem zareagoval zatraceně pozdě, a než auto v tom vazkým blátě dobrzdilo, tak nám na kapotu s ohlušující třeskutou ránou dopadla taková míň urostlá palma.

„No do prdele,“ ulevil jsem si s peprnějším slovníkem, jelikož tohle bylo teda proklatě o fous. Několik desítek centimetrů navíc a tu palmu jsme měli za krkem. Neudržel jsem se a praštil jsem pěstí o volant, abych se nějak zbavil strnutí z toho přepětí, který mi způsobil ten chaotický sled událostí a jejich šílený vyústění.

„Dios mío,“ zalapala Neria po dechu a každý sval v jejím těle, který byl doteď natažený snad až k prasknutí, pomalu viditelně povoloval. Vzpamatovávali jsme se z toho abnormální šoku, oba jsme zhluboka dýchali a s úlevou jsme si uvědomovali, že se nám vůbec nic nestalo. To samý se o našem vypůjčeným autu říct naneštěstí nedalo. Palma se na kapotě nezvratitelně podepsala svým promáčknutým reliéfem, což byly pro vozidlo fatální škody. A my tu zůstali trčet uvěznění v nepojízdným autě. Tak to je průser… 

„Seš v pořádku, Nerio? Není ti nic?“ přeptal jsem se pro jistotu, jelikož stále zrychleně dýchala a nepřítomně civěla na tu palmu vrytou do kapoty auta.

„Co budeme dělat?“ odpověděla mi otázkou, která trápila zrovna tak i mě, a zadívala se na mě bezradně s rozšířenýma zorničkama od toho adrenalinu, jehož hladinu měla stále pořádně rozbouřenou.

„J-já… vůbec nevím,“ přiznal jsem zkroušeně a rezignovaně jsem svěsil ramena. V hlavě jsem měl neustále vymeteno, a to nejen kvůli tý nehodě. Bouře nás dál brala drsně útokem a nezdálo se, že by se jakkoliv chystala ubrat na síle. Ze všech světových stran nás obklopovala nepropustná šeď, ze který se k zemi spouštěly hotový provazce vody. Ve zpětným zrcátku jsem ale nemohl přehlídnout, že se za náma pořádně blejská, a nebýt toho ohlušujícího deště, který nám omýval kapotu, tak by určitě bylo možný slyšet hřmění.

„Tady nemůžeme zůstat,“ pronesla Neria neústupně a očima těkala rozrušeně všude možně po interiéru auta, se mnou nevyjímaje.

„S autem nikam neodjedem,“ srozuměl jsem ji o nefunkčním stavu vozidla, se kterým jsme tu uvízli.

„V tom větru na nás může klidně spadnout další palma,“ varovala mě pohotově, kdybych snad na tohle neopomenutelný nebezpečenství zapomněl.

„Takže chceš jít ven do toho šílenýho slejváku?“ vydedukoval jsem si zcela logicky, poněvadž víc možností jsme na výběr beztak neměli. A bohužel, ani jedna nebyla nikterak ideální. Spíš byly obě dvě hodně riskantní. „Chceš se vrátit zpátky na hotel? Jít přímo vstříc tý bouřce, co se na nás žene? No tak to bude rozhodně bezpečnější, než zůstat tady v autě, Nerio,“ odsoudil jsem její myšlenkový pochody dřív, než je stihla vůbec vyslovit. Ono ale vážně nebylo nijak složitý přijít na to, na co myslí, když jsme uvažovali pouze nad dvěma alternativama. Neria se na mě káravě zadívala, že její nevyslovený úvahy takhle nevybíravě kritizuju, když vycházejí z čirýho pudu sebezáchovy, který ji aktuálně nabádá opustit tenhle vrak.

„No lo sé! Quizás! Já tady v tom autě nevydržím, Jarede. Nemůžu tu zůstat, nebo se zblázním, entiendes? Musím odsud prostě pryč! Vyjde to úplně nastejno, jestli zůstanem trčet napospas tý bouřce v autě, nebo jestli se vrátíme zpátky na hotel,“ usmyslela si neústupně a nervózně si podupávala nohou o podlahu, aniž by si to nejspíš uvědomovala. Chápavě jsem na ni pohlédl, vzal jsem její dlaň do těch svých a schoval ji v ní.

„Nerio, uklidni se. Jsem s tebou, ano? Nic se nám nestane. To by bylo hodně smůly, když už nám na auto spadla jedna palma. Bude to dobrý, uvidíš. Jen to tady musíme spolu nějak vydržet, než se to počasí uklidní,“ utěšovat jsem její počínající úzkostný záchvat a zpříma jsem na ni soucitně pohlížel.

„Uklidní? Jestli tu zůstaneme, tak budeme čekat napospas tomu hurikánu! Musíme pryč, Jarede. Prosím. Tak se nebudeme vracet, ale půjdeme po cestě dál. Myslím, že už nejsme tak daleko od výjezdu do města. A pamatuju se, že někde u cesty byla taková chatrč. Můžeme se schovat tam,“ panikařila čím dál silněji, jak překotně mluvila, splašeně dýchala a seděla v tý sedačce jako na hromadě trní. Každou chvíli sebou nějak trhla či škubla a pod okem jí naskočila zelenomodrá žíla, která pouze podněcovala to zběsilý mrkání.

„Před tím hurikánem se neschováme ani v nějaký chatrči. Tam na nás taky může spadnout další palma. Je jedno, jestli budeme tady, nebo jestli utečeme tam. Nerio, přestaň panikařit a zamysli se nad tím. Já jsem taky vyděšený, nebudu říkat, že ne, ale jsme v tom spolu a spolu to nějak zvládneme. Akorát si oba musíme zachovat chladnou hlavu, dobře?“ přemlouval jsem ji vyrovnaně, abych ji nerozrušil ještě víc, ale ona jako by mě vůbec neposlouchala. Proto jsem jí jemně zatřásl s dlaní a svůj upřený pohled na ni jsem o něco zintenzivnil.

„T-to nejde, Jarede,“ zajíkla se ustrašeně a nevydržela se mi dívat nepřetržitě do očí, aniž by se po několika vteřinách nezadívala z okýnka, jak to vypadá venku. Vyřešil jsem to jednoduše tím, že jsem ve svých dlaních vyměnil její ruku za její jemnou tvář, aby se ničím nerozptylovala.

„Nerio, sssh. Nic se neděje. Je to v pořádku. Jsem s tebou, hm? Jsem s tebou,“ promlouval jsem k ní konejšivě a palci jsem ji hladil přes obě líce. Teprve teď, když jsem jí nedovolil, aby se dívala jinam, ale pouze do mých očí, přičemž ty její byly strachem vyjevený a skleněný, se dokázala alespoň kapku upokojit. Tak nějak mátožně se pousmála a prsty mi zahákla za oboje zápěstí.

„Jsem strašně vyděšená,“ přiznala stydlivě a hořce se poušklíbla nad svojí vlastní bojácností.

„Ale no tak. Pojď ke mně,“ pobídl jsem ji a něžně jsem si ji přitáhl k sobě. Ona moji útěšnou náruč přijala velice vřele. Naléhavě mě sevřela svýma rukama a hlavu si položila na můj hrudník, takže jsem si o její temeno hlavy podepřel bradu, ale nejdřív jsem ji automaticky políbil do vlasů. Rozevřenýma dlaněma jsem jí přejížděl přes záda, kam jsem jima jen dosáhl, a pravidelně jsem dýchal, což by jí mohlo dost pomoct k tomu, aby se celkově uklidnila. 

„I tohle je moje vina. Můžu za to já. Kdybych netrvala…“

„Na tom nezáleží, Nerio. Neřeš to. Teď se odsud musíme dostat, takže…“ přerušil jsem ji, než by stačila vyjmenovat do posledního nepatrnýho detailu, čím vším se na tomhle svrabu podílela a kvůli čemu všemu by v závěru propadla pro změnu provinění. Následně jsem si ji od sebe odtáhl na délku paží, abych se na ni opět zpříma zadíval. „Seš připravená na spíš děsivou, než romantickou procházku spíš v lijavci, než v příjemným letním deštíku?“ přistoupil jsem na její prosby o to, abychom opustili relativní bezpečí auta. Její obličej se protáhl překvapením a na rtech se jí mihl letmý úsměv. Pozorně se narovnala, takže z jejích útlých ramen moje ruce samovolně sklouzly.

„En serio? Půjdeš? A… ty seš na to připravený?“ ubezpečovala se, jestli moje pobídka nepramení z pouhý snahy ji uklidnit. Částečně ano, protože jsem nijak nestál o to, abych musel přihlížet tomu, že mi tu začne strachy vyšilovat, ale v tichosti jsem uznal, že je skutečně smysluplnější, když odsud vypadneme.

„Ani ne,“ připustil jsem, ale bezstarostně jsem se na ni usmál, aby se nad tím nepozastavovala. „Víš, nejsem z toho nijak nadšený, ale rozhodně tě nenechám jít samotnou,“ dodal jsem záhy, abych jí o něco přiblížil ty příčiny, který mě dovedly k souhlasu, že se tedy společně vrhneme do tý průtrže. Na to akorát nakrčila nos, jak to dělávala, když něco odmítala a teprve to zpracovávala.

„Bez tebe bych nešla,“ namítla mi na to přesvědčeně a několikrát si to sama odkývala na potvrzení.

„Seš si jistá? A co až ti nad hlavou zaduní hrom, až zem otřese? A co když kolem tebe zajiskří vzduch, až někde zatraceně blízko práskne blesk?“ podněcoval jsem její fantazii velice názornými příklady, který na ni měly okamžitý vliv. Nejspíš jsem byl příliš konkrétní, protože jsem ji tím nechtěně opětovně vystrašil. Nikdy jsem neměl ten pocit, že by měla takovou paralyzující hrůzu z bouřek. Za okny je mnohdy i zálibně obdivovala. Právě proto, že to bylo za okny… 

„No tak to mě nejspíš budeš mít zavěšenou na zádech,“ představovala si ten krizový moment s notnou dávkou komičnosti, protože jinak by si totiž z tý alternativní vidiny musela škubat vlasy.  

„Na ně bych tě vzal klidně hned, ale nerad bych si z tebe udělal hromosvod,“ žertoval jsem taky, abych si stejně jako ona nemusel zoufat z nezadržitelně nevyhnutelných událostí, přičemž jsem nenásilně poukázal na nešikovnost její příruční kabely, na který měla takový lesklý kovový aplikace.

„Počkej… m-myslíš, že…?“

„Nee! To byla hloupá sranda, promiň. Jsem z toho počasí taky nervózní… Ale vůbec se nemusíš bát toho, že by si tě kvůli tý kabele vybral nějaký zbloudilý blesk. Půjdeme lesem plným vysokých palem, takže budeme relativně v pohodě, okay? Heh, ještě pořád se ti chce jít ven?“ bral jsem svoje slova zpátky s co nejlehkomyslnějším tónem, ale podle jejího zmatenýho výrazu mi to moc dobře nevycházelo.

„Ani ne,“ převzala si moji vlastní odpověď a zakoulela na mě nejistě očima. „Ale stejně se raději budu brodit v blátě a kličkovat mezi popadanýma palmama, než čekat na to, až se z tohohle auta stane vzducholoď,“ nesvolila ze svýho požadavku, přestože jí bylo čím dál jasnější, že tam venku to bude celkem divočina.

„No dobře, tak jdeme. A co ten tvůj kotník? Zvládneš to s ním tam venku, nebo tě mám vzít?“ ujišťoval jsem se a nevesele jsem se ušklíbl, jelikož její poraněný kotník byl jen další komplikace, která se aktuálně vůbec nehodila.

„Díky, ale ne. Nebolí mě to, tak půjdu po svých. To zvládnu,“ zamítla Nerii moji nabídku pomoci a nevěděl jsem jistě, jestli proto, aby mě neobtěžovala, anebo jestli ji to vážně nebolelo.

„Fakt?“ přeptal jsem se kontrolně s trochu přísným pohledem.

„Jo, to rozchodím. Tak jdeme!“ stála si za svým a přetáhla si tu kabelu přes hlavu, což byl zřejmý podnět k tomu, abychom opustili sucho a teplo auta. Venku se totiž znatelně ochladilo a ten déšť byl vyloženě ledový. Jen co jsem došel Nerii naproti, abych ji vzal za ruku, a společně jsme se poklusem vydali neznámo kam, byl jsem promoklý až na kost. Blátivá zem nám oběma doslova podkluzovala pod patama. I ten nárazový vítr, který se měnil postupně na vichr, nám k lepší rovnováze taky nenapomáhal. Téměř po pěti minutách jsme sotva pletli nohama, protože v tom ubíjejícím dešti a lepivým bahně nešlo ani chodit, natožpak běhat. Neria za mnou o něco málo zaostávala, a když jsem cítil, že už ji začínám spíš táhnout, tak jsem se zastavil a nechal ji chvilku odpočinout.

„Nerio,“ oslovil jsem ji za křiku, protože ten bubnující déšť přehlušit jinak nebylo možný. „Nesmíme se zastavovat! Třeba už jsme blízko, tak to nevzdávej a poběž!“ povzbuzoval jsem ji, abychom se příliš nezdržovali, protože nás ten hurikán mohl zasáhnout co nevidět.

„Já vím, ale… Hele, podívej. Támhle… To je ta chatrč, ne?“ křičela na mě nazpátek a pohazovala hlavou kamsi nalevo za mě, u čehož kolem sebe prskla dešťovou vodu, jak jí při tom hulákání stékala přímo dovnitř úst. Aby se jí ta všudypřítomná voda nedostala i do očí, která už ji beztak rozmazala uhlovou řasenku po tvářích, tak se na mě docela odpudivě škaredila s bradou skloněnou níž. Ještě si navíc objímala rukama tělo, protože jí bylo evidentně s tou husinou všude po holý kůži chladno, a mírně se u toho tou zimomřivě třásla. Spodní část nohou měla obalenou tím tíživým bahnem a z těch jednotlivých pramenů vlasů, který jí těsně kopírovaly linii postavy, jí srčela voda. Chtě nechtě jsem si u toho vybavil nějakou ikonickou hororovou postavu, která vypadala děsivě jen od pohledu. Samara a tak dále…

„Kde?“ řval jsem na ni a rozhlížel jsem se nevědomě kolem, jestli tu její zmiňovanou chatrč neuvidím. Neria výmluvně ukázala prstem tím správným směrem a já ji nakonec v tý olověný šedi a mlžným lijavci spatřil. Jakýmsi způsobem prosvítala v pralese palem, což bylo alespoň minimální pozitivum, protože předtím za volantem nebylo vidět ani na krok. Znovu jsem chvatně popadl Neriu a ruku v ruce jsem s ní klopýtal do dalšího zázemí, ve kterým si trošku odpočineme. Nemohli jsme se dočkat, až budeme zase v suchu, protože ten neprostupný chcavec nás oba unavoval.

„Al fierno. Fue horrible!“ zahučela Neria znaveně a rozčileně si oklepávala z nohou nalepený bahno, jakmile jsme doběhli dovnitř chatrče, do který jsem ji pochopitelně pustil jako první, jen co jsem otevřel těžká zmáčená vrata. Já jsem pro změnu nehybně okapával a mezitím jsem se porozhlížel po tý poměrně prostorný chatrči, která byla kupodivu slušně vybavená. Někdo ji zřejmě pravidelně navštěvoval a ponechával tu spoustu praktických věcí, jako třeba širokou matraci s několika polštáři a dekama, pohodlný gauč, stolek s dvěma židlema, velký množství všelijakých svíček po celým prostoru, sklenice na víno a skříň se samotnýma lahvema a podobný nezbytný romantický maličkosti. Nepochybně jsme někomu vlezli do docela hezkýho hnízdečka lásky. K mému údivu do něj nijak extra nezatékalo, jak bych očekával, když venku tolik hodnotně pršelo. Ani jím neprofukovalo, když jsem za náma zavřel dveře. Celkově ta chata působila docela bytelným dojmem.

„Tohle nevypadá jako nějaká rozpadlá chatrč, ale jako celkem pěkná chatka,“ uznal jsem obdivně, protože tohle místo mělo takovou zvláštní atmosféru, která na mě vlídně dýchla, jakmile jsem vešel dovnitř. Neria byla stále zabraná do očišťování svých nohou od toho bláta, na který si vzala nějaký hadr, který jí přišel pod ruku. Nakonec se toho hnědýho humusu zbavila až vážně do posledního sebemenšího cákance, a tak se mohla začít soustředit na mě a to ostatní kolem sebe.

„No… jo,“ přitakala mi Neria záhy, když se i ona rozkoukala kolem sebe a viděla všechno to vkusný a střídmý zařízení, který naoko působilo letitým dojmem a skvěle se hodilo k exteriéru. „Páni, tady to je… fakt krásný,“ užasla nad naším objevem i ona, jenom co si ten prostor o něco víc obhlídla. „Dalo by se tu přečkat, než se to počasí uklidní, hm? Myslíš, že tahle chatka vydrží hurikán, když je schovaná v tomhle pralese?“ ptala se na můj názor, nad kterým jsem dumal již nějakou tu minutu a nějak jsem se nesvedl dobrat k jakýmukoliv závěru. Nejsem žádný meteorolog ani geolog či pralesolog, ani nic podobnýho, abych soudil, jestli nám kvůli tomu hurikánu ulítne nebo neulítne střecha nad hlavou, která koneckonců není ani naše.

„M-možná… To zjistíme, když tu zůstanem. Jak je to odsud do města daleko?“ zvažoval jsem i druhý východisko, ačkoliv obě dvě byly naprosto stejně rizikový. Pořád záleží na tom, jestli nás ten hurikán zastihne, nebo ne. Tahle mučivá nejistota je ta jedna z vůbec nejhorších, jakou jsem kdy zažil.

„Autem to bylo asi deset minut, takže v tom bahně bychom se brodili tak půl hodiny. Zůstaneme raději tady, prosím?“ zahýbala ručičkama vah mezi těma dvěma možnostma a nebylo to kvůli těm jejím prosebným očím alá mrkací panenka, ale protože bude lepší tomu hurikánu čelit alespoň po nějakou střechou, která může ulítnout, než naprosto pod žádnou.

„Větší šanci máme tady, jestli nás ten hurikán nemine, než tam venku,“ pronesl jsem zádumčivě, jelikož mě tohle rozhodnutí nijak v ničem neulevilo. Vnímal jsem to jako čekání na smrt. No jo, dobře, to je asi přehnaný, ale pokud se touhle oblastí hurikán prožene, kdo ví. Záleží na tom, jakou sílu ten hurikán bude mít…

„Větší šanci? To zní, jako kdyby nám mělo…“ utichla, poněvadž takovouhle větu doříct nesvedla. Přesně jsem odhadl, jak zbytek věty zněl, a nepotřeboval jsem k tomu ani vidět, jak pojednou oprávněně zkameněla a zbledla. I její mysl zatížily podobný myšlenky jako moje a viditelně jí z nich bylo úzko. Hodně těžko se myslelo na to, co všechno by se nám během toho hurikánu mohlo stát, když bychom se ocitli přímo v jeho nejbouřlivějším středu. Ze všeho nejstrašlivější ale bylo to pomyšlení, že by se něco stalo Nerii a já o ni přišel. Okamžitě se mi při tom stáhlo hrdlo, až jsem jenom ztěžka dýchal a na hrudi jsem ucítil nesnesitelný tlak. Jako by moje srdce uchopila ledová dlaň a snažila se ho rozdrtit na tisíce drobných kousků. Tohle jsem pocítil jen při pouhý myšlence, natož co potom, kdyby… kdyby se něco takovýho skutečně stalo. Ne, dost! Tohle teda rozhodně nijak nepomáhá…

„Nic takovýho. Všechno bude dobrý,“ smetl jsem její výrok nekompromisním tónem a pohlédl jsem na ni s co nejpřesvědčenějším pohledem, ale ten mě jaksi zradil, když jsem u ní viděl ten ochromený nepřítomný výraz s očima skleněnýma děsem a strachem. Ačkoliv jsem věděl, že bych měl být pro tenhle moment silný a nějak jí to ukázat, nevydržel jsem to a přistoupil jsem k ní, abych ji objal, čímž jsem možná tak akorát ukázal soucit, který ji o to víc vystrašil. Proto do mojí náruče vklouzla strnule, ale její ruce automaticky objaly můj pas a hlavu si opřela o rameno. „Spolu tohle zvládneme. To ti slibuju,“ zařekl jsem se v závazným slibu, kterýmu jsem bezmezně věřil. Věřil jsem tomu, že my dva společně zvládneme úplně všechno. Šlo tu akorát o to, čemu věřila Neria. Odpověděla mi na to tím, že mě znatelně pevněji objala, což mi naprosto stačilo. 

Jo, já vím, ta animace je fakt směšná oproti tomu kontextu příběhu, ale když já si nemohla pomoct. :D Just Jared :3 Příští kapitola bude rozdělená na dvě části a určitě je se na co těšit. :D Trocha romantiky v jejich podání, trocha erotiky v jejich podání. :D :) To v téhle povídce chybět prostě nemůže :D 

Díky všem!! :3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 36. kapitola: