OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 32. kapitola

25.09.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 741×

JARED

Vrátil jsem se úplně schvácený z toho vysilujícího tréninku venku, a když jsem vešel dovnitř apartmá, Neria tam nebyla. Bleskově jsem prolítl koupelnu i terasu a pláž před ní, jestli ji nenajdu třeba tam, ale prostě tady poblíž nebyla. Dočista se po ní slehla zem. Vyloženě jsem se zhrozil, co se asi mohlo stát, že opustila tuhle místnost, poněvadž to přeci ona se tak neústupně rozhodla, že raději bude všem ostatním lhát, než aby odsud odešla. A přesto je pryč…

Ihned jsem ze svý praktický ledvinky tahal svůj nepostradatelný mobil, který jsem si samozřejmě vzal s sebou i na cvičení. No co. Jeden nikdy neví. Nervózně jsem vytáčel Neriino číslo, který jsem si stále nechal jako rychlo volbu na dvojce, ale z druhý strany se mi jako naschvál ozval ten protivný hlas automatu, že volaný číslo je nedostupný. V tuhle chvíli jsem se začínal děsit. Kde, ksakru, je?!

S mobilem v ruce jsem se rozpochodoval napříč místností všema možnýma směrama a horlivě jsem přemýšlel nad tím, co mám dělat. Jak mám zjistit, kde je? Nenapadá mě naprosto nikdo, kdo by mohl vědět, anebo aspoň matně tušit, kde ta holka bláznivá je. Ať se to vydala kamkoliv, zaručeně se vyhýbala jakýmukoliv střetu s nějakou další osobu. Její několikabarevný modřiny na krku musely zákonitě přitáhnout pozornost i těch nejnevšímavějších lidí, kteří jen existují. Ha! Ale natuty musela projít přes recepci! Třeba nechala vzkaz aspoň tam, když neměla ani pár sekund na to, aby ho nechala tady. Buďto měla při odchodu velice na spěch, anebo si na mě ani nevzpomněla. Ta druhá možnost by mě skutečně mrzela.

Neotálel jsem a pospíchal jsem na recepci, kde jsem zastihl mladinkou recepční nepřítomně zírat do obrazovky svýho pracovního notebooku. Aniž bych pípnul, její zájem jsem získal již několik metrů před ní. Bez váhání nasadila svůj profesionální vstřícný úsměv, který se ovšem mísil i s jistým zalíbením. Tohle byla ještě mírná reakce na můj světově známý obličej, takže jsem ho snadno přešel.

„Pane Leto, krásné ráno přeju. Co pro vás můžu udělat?“ nabízela mi svoji výpomoc ochotně, ale když jsem se zastavil sotva pár centimetrů od ní, čímž měla nerušený výhled na můj pomlácený obličej, který ji značně šokoval, ten úsměvem ji rázem přešel. Sklopila rychle oči někam dolů, jako by mě snad přistihla u něčeho skandálního, ale pak se na mě opět rychle zadívala, aby nepůsobila nějak netaktně. Kruci, a to jsem se snažil ty rány zakrýt vlasy, který jsem si spustil dolů, jak jsem kvapil sem. Což možná nebyl úplně nejlepší nápad, poněvadž jsem je měl ze cvičení od potu ještě vlhký, takže jsem musel vypadat o to zbídačeněji.

„Nebyla tu moje spolubydlící? Neříkala vám, kam jde?“ vybalil jsem na ni bez průtahů a i bez slušnýho pozdravu, kterým se obvykle rozhovory načínají. Jenže na to jsem neměl dostatek trpělivosti, abych se zaobíral planýma řečičkama o ničem, ačkoli znamenaly naprostý komunikační základy. Tipuju, že je na mně každým coulem znát, že je něco v nepořádku a že proto nemám chuť tlachat o ničem.

„Slečna El Gallardo? Ano, byla tu. Chtěla po mně adresu jednoho našeho zaměstnance, kterou jsem jí dala, takže se domnívám, že se potom vydala tam,“ poskytla mi takovou odpověď, která ve mně utišila všechny ty nejhorší obavy, který mi chvíli co chvíli nebezpečně zvedaly tlak.

„Adresu vašeho zaměstnance? A to jako můžete rozdávat takhle osobní údaje vašich zaměstnanců na požádání jakýmukoliv hotelovýmu hostovi?“ divil jsem se neskrývaně tomuhle nezvyklýmu postupu, který byl zatím v jiných hotelech, ve kterých jsem byl kdy ubytovaný, dozajista proti pravidlům. Neubránil jsem se vnést do hlasu i náznak pokárání, jelikož já jsem zrovna na soukromí docela háklivý, takže když jsem slyšel tohle, docela mě to pohoršilo. Jasně, sice nevím, za jakých okolností to proběhlo, ale stejně. Přeci nemůžou rozdávat takovýhle informace kdekomu. Sice vím, že se tu Neria spřátelila s tím klučíkem ze svatby, jak jen se jmenoval, jo, byl to Diego, ale kvůli tomu přece nemá oprávnění k přístupu k takovým důvěrnostem. Recepční na mě konsternovaně mrkala a nějak se jí nedařilo najít vhodná slova, se kterýma by z týhle slepý uličky elegantně vybruslila. Úsměv jí viditelně opadl a téměř ve vteřině zbledla.

„N-ne, to za běžných okolností neděláme, ale… No, víte,… Slečna se mi zdála poněkud zoufalá a potom, co jsme kvůli naší chybě museli změnit podmínky jejího pobytu, jsem měla prostě pocit, že bych jí měla vyhovět. Bylo to moje čistě osobní rozhodnutí, za kterým si stojím, ale mohlo by vážně ohrozit moji kariéru. A proto vás prosím, nechte si to pro sebe. Nejen kvůli mně, ale i kvůli slečně,“ odhalila mi svoje pohnutky, který ji přivedly k jejímu riskantnímu kroku. Tohle vysvětlení mi zcela stačilo k tomu, abych její konání pochopil.

„Chápu a… nikde to nebudu rozhlašovat. Já jsem vlastně rád, že ste mi to řekla a že vím, kde Neria nejspíš je. Za to díky,“ přiznal jsem decentně neochotně, ale její čestný motivy mě donutily zase o něco ubrat.

„Rádo se stalo, pane Leto. I já vám děkuju za pochopení. Doufám, že je jinak vše v pořádku,“ jednala se mnou stále v tom profesním přístupu, ovšem jinak jsem v její křečovitý tváři rozpoznal jasnou úlevu. Bodejť by se jí neulevilo, když osud svojí kariéry svěřila v podstatě do mých rukou. Však mi nemusela říct ani fň.

„To já taky,“ hlesnul jsem sklesle, poněvadž mi Neriina neohlášená nepřítomnost dělala opravdu starosti. Předtím jsem šílel strachy o ni a teďka jsem pro změnu šílel pochybnostma. Proč tak najednou, lehkomyslně a nezodpovědně, odjela pryč za nějakým klukem?! Proč za ním? Proč nepočkala na mě, než se vrátím, nebo se mě nepokusila někde najít. Co se stalo tak zlomovýho, že kvůli tomu Neria zašla za recepční, kterou to přimělo porušit závažný směrnice? 

„Kdyby něco, jsem vám kdykoliv k dispozici,“ mluvila již na moje záda, který se jí vzdalovaly. Krátce jsem se na ni otočil a s povděkem jsem na ni kývl i s letmým poloúsměvem. Jí to samozřejmě neušlo, poněvadž na mně bezmála visela pohledem, jak hladově čekala na nějakou moji výmluvnější odezvu než jen pouhý gesto, se kterým jsem stejně zmizel v útrobách hotelu. Zavřel jsem se znovu v našem společným apartmá, kde jsem vydržel necelou hodinu, dokud jsem neusoudil, že bych mohl vrazit aspoň ven. Možná něco podniknout. I přes ten můj rozbitý obličej, který vyvolával u všech poměrně pozdvižení. Jenže já bych se nejspíš zbláznil, kdybych zůstal na pokoji sám jen se svýma neomezenýma myšlenkama. Takhle jsem byl pouze rozladěný. A to jenom kvůli lehkovážný Nerii, protože neohlášeně zmizela kdovíkam…

NERIA

Pokorně jsem stála před Diegovými dveřmi a čekala na něj, přesně jak mi nakázal. Mezitím, co se uvnitř zušlechťoval po tom krušným probuzení, aby za mnou mohl vyjít ven, já jsem si na jazyku sumírovala, jak mu mám sdělit, že se mě jeho úhlavní nepřítel pokusil znásilnit, aniž by se ho potom vydal umlátit k smrti. Při tomhle uvědomění jsem vzápětí silně zapochybovala o tom, jestli je to dobrý nápad mu tu nesnadnou pravdu říkat. Mohla bych si vymyslet nějakou pokroucenou verzi skutečností i pro něj. Mohla bych lhát i jemu. Až na to, že se mi to kdoví proč z hloubi duše příčilo. Moje trýzněný nitro vyloženě dychtilo si ulehčit tím, že se mu s tímhle přetěžkým břemenem svěřím. Moje svědomí mě úplně ponoukalo k tomu, abych mu to pověděla. On je jediný člověk, kterému jsem ochotná to prozradit. Kdyby do toho hrůzného incidentu Jared nezasáhl, tak bych si to před ním zaručeně nechala pro sebe. Nezvládla bych mu to říct, stejně jako všem ostatním, kterým jsem se rozhodla o tom raději sprostě lhát. Pouze u Diega jsem nepopiratelně cítila hlas svého podvědomí, které mě sem víceméně dovedlo a které mě úzkostně vybízelo k tomu si ulevit. Podle mě by měl vědět, co se stalo…

„Lo siento, hermosa.“ Zjevil se Diego opět ve dveřích s omluvným výrazem ve svém znaveném obličeji a svůj prohřešek si žehlil nevinným úsměvem. Za těch několik minut se stihnul převléknout a učesat, ale tyhle obyčejné lidské ranní rituály ho evidentně novou energií nenabyly. Nejenom já jsem měla těžkou noc. „Kdybych tě vzal do baráku, bylo by z toho strašný haló. A já se fakticky necítím na to, abych sourozencům nebo našim vysvětloval, že jsi jen moje kamarádka, a řekl bych, že ty taky ne.“ Vypozoroval naprosto spolehlivě, že dneska taky nemám zrovna svůj nejlepší den, během těch několika okamžiků, které předcházely tomu nevychovanému zavření dveří před nosem. Zmohla jsem se na uvědomělé pokývání hlavy, jelikož jeho odůvodnění bylo zcela pochopitelné. Odhadl nepochybně správně, že jsem o takový rádoby horký křeslo nestála stejně jako on. Vláčně proplul kolem mě a seskočil schody dolů. Zvířený vzduch od něj se zanedlouho taktéž mihl kolem, a tak jsem zjistila, že se za tu chvilku stihl taky vysprchovat, jelikož po něm zůstal takový slaboučký mužný odér, který by nezpůsobil žádný deodorant, ani nějaká kolínská.

„Kam jdeme?“ zajímala jsem se zvídavě, což byla jedna z mála věcí, které mě mohla povznést nad tu dosavadní sklíčenost. Sklusala jsem těch několik schůdků z verandy a pospíchala jsem za ním.

„Chtěl by tě vzít na jedno místo, kam vždycky chodím, když je něco špatně a mám chuť se před celým světem schovat. Můžu ti ho ukázat?“ dovoloval se mě ohleduplně, aby se neunáhlil k něčemu, co by mi mohlo být proti vůli. Nesmírně mě zaujalo, že se mi sám nabídl, že se se mnou podělí o něco takhle osobního. Snad každý měl nějaký svůj bezpečný přístav, který mu skýtal klid a útěchu od všech útrap běžného života. A málokdo se o něj chtěl s někým dělit. S uznalým výrazem jsem mu to souhlasně odkývala a opravdu jsem se toho odhalujícího momentu nemohla dočkat.

„Vzal jsem tátovi klíčky. Vyvětráme spolu prezidenta,“ obeznámil mě pro něj ve zcela srozumitelném sdělení, ale pro mě to byla hotová šifra. Měla jsem mu chuť na to opáčit něco v tom smyslu, že nerozumím řeči jeho kmene, ale spolkla jsem to přesně na čas, když mi zamával před nosem klíčky od auta. Aspoň jsem rozluštila informaci, že pojedeme autem. A zakrátko jsem se dobrala i k tomu, že to musí být jedině Lincoln. Pokud vím, žádná jiná značka se nejmenuje stejně jako jeden z nejvýznamnějších prezidentů USA.

„Jaký ročník?“ střelila jsem takhle od boku naslepo a doufala jsem, že byly moje myšlenkové pochody správné, abych si před ním neuřízla ostudu.

„Je to ´66. Bylo to tátovo první auto, který si kdy koupil, a vždycky si ho strašně hýčkal. Dokonce ho nazýval někdy miláčkem, někdy zlatíčkem, někdy zase broučkem. Všema možnýma roztomilýma přezdívkama, který mamce nikdy neřekl, co si pamatuju. Taky to auto nesměl řídit nikdo jiný, kromě něj, ale na tom teď nezáleží, když tu není, aby nám to mohl zakazovat. Přisvojil jsem si ho tak nějak já,“ povyprávěl mi o rodinné historii jejich auta, která zněla docela bláznivě. Chlapi a jejich obsese na auta. To nejspíš jaktěživ nepochopím. No jo, ale všichni máme to svoje, že?

Jenom co poslední samohláska dozněla v mých uších a zavedl mě za roh ulice vedle jejich domu, před očima se mi rozprostřel výhled na výstavní starou Ameriku v tmavé bordó barvě se zářivě vyleštěnou chromovou karosérií. Diegův otec určitě nebyl jediný, kdo se o auto pečlivě staral. Až na to, že v Diegově případě to mohlo být proto, aby uctil tátův odkaz, než že by se jednalo o takovou oddanou lásku k haldě kovu. Ale moc krásné haldě kovu. I mně to auto jaksi učarovalo, a to ho řídit nebudu. I když!

„Tohle je ale vážně pěkný kousek. Ve Státech by to mělo určitě jinou hodnotu než tady. Natož pak v Evropě! Tam si prý takovýhle aut hodně cení,“ ocenila jsem jeho čtyřnohý poklad obdivně a přidala jsem do kroku, abych si ho mohla prohlédnout zblízka. Já jsem nikdy na takový ty nejnovější milionový sportovní modely nebyla. Na super rychlý sporťák by mě žádný chlap neutáhl. Ale tohle už byla jiná…

„Já ho potřebuju tady,“ opáčil mi maximálně věcně a odemknul auto, abych ho po vnějším prozkoumání mohla prohledat i uvnitř. „Mám sundat střechu? Neboj, vlasy ti to nerozcuchá a uvázaný šátek na hlavě mít do kabria taky povinně nemusíš,“ dodal vzápětí a několikrát na mě z druhé strany auta zahýbal vybízivě obočím.

„O to se nebojím. Bridget Jones nikdy nebyla mým vzorem,“ rozpovídala jsem se jakoby sáhodlouze, přestože jsem mu jinak vlastně odpověděla pouhé ano. Diego mě poté poprosil o asistenci při sundávání střechy, a jakmile jsme se oba pohodlně usadili do hlubokých širokých sedaček, vyvezl mě na ono přísně utajované místo, na které jsem se s přibývajícími metry těšila víc a víc. Po několika desítkách minut jsme dorazili na místo, když Diego plynule zastavil před jakousi chátrající budovou, na které se vyjímal veliký omšelý nápis Taneční studio. Tenhle jeho výběr mě vůbec nijak nepřekvapil. Ještě než jsme opatrně vstoupili dovnitř, se moje tělo zaplavilo takovou bezútěšnou frustrací, protože jsem přesně chápala, proč si zvolil tohle místo.

„Tak tohle je ono. Taková moje osobní červí díra, jak tomu říkám. Rád bych to tady jednou koupil s kamarádem, dřív než to tu úplně zchátrá. Chtěli bysme to pak zrekonstruovat a znovu otevřít nějakou menší taneční školu pro děti i páry. Jednou bych se tím chtěl naplno živit,“ uvedl mě do svojí vysněné představy jeho budoucnosti zároveň s tím, jak mě prováděl chodbou až do sálu. Jakýmsi nedopatřením mi to připomnělo to staré opuštěné baletní studio ze Stmívání, kam James zavedl Bellu, aby ji tam zabil. Tahle prosvětlená, zaprášená místnost jí byla hodně podobná. Akorát na podlaze chybělo velké množství parket, kterými si možná někdo někdy zatopil doma v kamnech nebo na ulici v popelnici.

„No páni… Rekonstrukce bude asi hodně náročná. Manuálně i finančně. Ale zní to vážně skvěle, Diego. Doufám, že se ti tenhle sen jednou splní,“ vyjevila jsem mu svoje sympatie ohledně jeho zjevně promyšleného plánu, který pro něj velmi znamenal. Moji podporu ocenil vděčným úsměvem, který ale brzy zmizel. S následujícím nádechem nejspíš mínil zásadně změnit téma rozhovoru a já prozřivě odhadovala, že ho zaměří na moji osobu. Po celou jízdu sem jsme totiž nezávazně konverzovali víceméně o ničem. Akorát jsem se ho poprosila, jestli u sebe nemá náhodou mobil, že potřebuju někomu nutně zavolat, ale Diego si ho nečekaně zapomněl u sebe v pokoji. Zákon schválnosti je prostě vždycky spolehlivě správně načasovaný!

„Nerio, co se ti stalo? Proč jsi za mnou takhle brzo ráno přišla a proč vypadáš tak,… jak vypadáš?“ Moje tušení se přesně vyplnilo, ale bezděčnému povzdechnutí jsem se stejnak nevyhnula. Ačkoliv jsem se nezdolně rozhodla se mu svěřit, hrozně se mi do toho nechtělo. On na mě ale neústupně hleděl a na čele se mu vytvořilo několik nevzhledných vrásek, které odrážely jeho podezření, jež pojal z mých několikabarevných modřin a natrženého rtu.

„Než ti to řeknu, tak mi musíš slíbit, že nebudeš nijak vyvádět,“ kladla jsem si podmínky, přestože vlastně jedním z účelů mé cesty za ním bylo právě tohle. Podělit se s ním o svůj příšerný zážitek, který mi zprostředkoval jeho bývalý nejlepší přítel. Na to se na mě Diego podíval s ještě větším podezřením. Jemu se zase pro změnu nechtělo odpřísáhnout něco, když zatím nevěděl, co přijde, a zajisté předem odhadoval, že to bude asi těžko stravitelné. „Diego, por favor,“ zdůraznila jsem svoji zásadní podmínku, bez jejíhož odpřísáhnutí mu nevyzradím ani půl slova. 

„No dobře. Slibuju,“ odpřísáhl mi s určitým sebezapřením, protože jsem ho k tomuhle slibu prostě donutila. Jemu to pouze dokazovalo to, že se jedná o něco bezmála kontroverzního.

„Fajn,“ uzavřela jsem tuhle podstatnou vsuvku, na kterou jsem vsadila, abych zabránila jeho nežádoucí reakci, která by mohla nastat s mým doznáním. Gestem ruky jsem mu naznačila, ať si někde sedneme, ať tohle neprobíráme za ustavičného přešlapování. Nejsem žádná porcelánová panenka, takže jsem si snadno vystačila se zaprášenou zemí z původně vysoce naleštěných parket.

„Kdo ti to udělal? Jared? Nebo ten jeho zatracený bratr?“ pustil se do mého zpovídání, když prošel mým neobvyklým povolením. Tím svým přímým osočením na jisté osoby mě jaksi rozhodil. Ne že by bylo šokující, že ho napadli zrovna tihle dva, ale u Jareda mi tím znovu připomněl, že nejspíš teď někde pobíhá po přiléhajícím prostranství hotelu a na pokraji nervového zhroucení mě zoufale hledá. Musím se vrátit, co nejdřív to půjde.

„Ani jeden. Jared mě dokonce bránil a sám schytal několik ran. Zkus hádat do třetice, třeba tě to správné jméno napadne,“ vybídla jsem ho, poněvadž jsem si byla celkem jistá, že to parchantovo jméno mu vytane samo od sebe. Sice se tím pravděpodobně zasadím o to, aby ho nenáviděl ještě ohnivější nenávistí, ale velice silně pochybuju, že mezi nimi se ten zničený vztah nějak změní. Sotva pak že se obrátí k lepšímu.

„Bueno no lo sé…  Nikdo mě nenapadá,“ lámal si hlavu nad tím třetím tipem, nad kterým zaručeně složitě tápal, než aby plácl nějaký nesmysl. Jenomže jeho jméno bylo nejméně absurdní z těchto tří, což podle mě někde v zákoutí mysli tušil. Vrhla jsem na něj takový nakloněný znevažující pohled, že nepochybně ví, akorát si to neuvědomuje.

„P-počkej, tohle ti udělal ten šmejd?! Fabio?!“ vypadlo z něj konsternovaně, až mu tím šokem málem vypadly oči z důlků. Jednoduše jsem mu to odkývala. Než jsem se osmělila nějak navázat dál, upoutal mě jeho obličej, který počal nabírat všemožných barev a výrazů. Zahlédla jsem v té jindy přívětivé tváři letmý stín nepochopení, nevěřícnosti, zaskočení, ale nakonec skončil u kypějící zlosti, která zapříčinila zvláštní rudofialové zbrunátnění. Beze srandy, takhle vzbuzoval značný respekt…

„Ale počkej! Musím ti vysvětlit, co se stalo a proč se to stalo! Pamatuj, co jsi mi slíbil!“ vybafla jsem na něj pohotově a nebránila jsem se ani varovnému pohledu. On akorát ostentativně zafuněl, zatímco se mu v žilách evidentně vařila krev. Přilila jsem olej již do tak převršeného poháru plného zlostného ohně, který se jím nezastavitelně šířil dál a dál, až k absolutnímu devastujícímu výbuchu, který by definitivně sežehnul naprosto všechno týkající se Fabia. Sí, tahle ohnivá metafora by se dala přeložit, jako že moje zatím nevyřknuté znásilnění by mohlo pro Diega představovat finální spouštěč, který ho přiměje provést něco strašného. Čemuž jsem pochopitelně musela zamezit.  

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Mně naprosto stačí, že na tebe ten šmejd vztáhl ruku a že ti takhle ublížil! Za to ten zkurvysyn zaplatí! Něco takovýho si dovolil naposled! Já tomu bastardovi zpřerážím všechny kosti v těle, tohle ti odpřísáhnu s radostí!“ rozčiloval se s nebezpečným zábleskem v očích, kterým jeho výhrůžkám dodával naprosto jiný rozměr. Tudíž jsem ani na sekundu nezapochybovala, že by tu mluvil do větru. Povšimla jsem se jeho nutkavé snahy se zvednout z té země a rovnou si za Fabiem dojet, aby mohl naplnit svoje proklamované hrozby. Nepřestával zhluboka se slabým chraptěním oddychovat a pro lepší ovládnutí svých násilnických chutí si mnul nepřítomně klouby prstů, jelikož byl jeho zrak zpříma zahleděný do mého zbědovaného obličeje.

„Diego, přestaň, por favor. Jared už se postaral o to, aby z toho nevyšel jen tak. Další nakládačku by asi neustál, ale…“

„Tady není žádný ale, Nerio! Viděla ses v zrcadle?! Ten zmrd zasranej tě takhle zřídil! A nezajímá mě, že Jared už to vyřídil! Ode mě to schytá taky! Po tom všem svinstvu, který kdy udělal, si ten sráč zaslouží něco horšího než jen nakládačku. To mi věř,“ vztekal se horečně a jeho hlas nesl známky čím dál neodkladnějšího úmyslu, který byl z jeho úhlu nejspíš naprosto urgentní.

„Něco horšího? Tohle nemyslíš vážně, že ne?!“ děsila jsem se toho nejhrůznějšího východiska, které mě přirozeně napadlo, když tu takhle kolem sebe nepříčetně plival nadávky a přísliby.

„Demonios, jasně že tohle ne! Ale já prostě nemůžu sedět se založenýma rukama a nic nedělat! Navíc, když je možný, že za to můžu částečně já?! Jak bych to pak mohl nechat bejt!“ odhalil mi ty zásadní příčiny, které ho podněcovaly k té těžko zvladatelné agresivitě vůči Fabiovi. Jen co mi to podal takhle, můj umanutý vzdor rychle povadl a zacloumal se mnou spíš chápavý soucit.

„Ty za nic z toho nemůžeš! Je to čistě jenom moje vina. Tohle jsem si způsobila sama, takže jestli se kvůli mně cítíš nějak provinile, tak to vážně nemusíš. Tebe se to nijak netýká, tohle věř zase ty mně!“ vyvedla jsem ho okamžitě z jeho mýlky a příkře jsem na něj pohlédla. Díky tomuhle jeho scestnému sebeobviňování se mi automaticky vybavil Jared, který si neodůvodněně vyčítal, že do altánu nepřišel včas, a proto zasáhl až pozdě. Diego si zase pro změnu vyčítal, že mě ohrozil kvůli tomu, že jsme přátelé a Fabio o tom ví. Oba dva motivy byly z mého hlediska naprosto absurdní. Obzvlášť, když jsem stoprocentně věděla, že jsem si to způsobila sama. Je fakt, že jsem Jaredovi příliš nepomohla, když jsem se zmínila o tom, že jsem Fabia vyprovokovala, jelikož jsem byla naštvaná na něj, ale to mě nijak mé vlastní viny nezprošťovalo.

„Jak by sis něco takovýho mohla způsobit sama?! Es una tontería! Ne, tomu prostě nevěřím. Možná ty si myslíš, že si za to můžeš sama, ale já věřim tomu, že ten parchant se ti mstil i za mě. Že to zní mnohem uvěřitelněji, než že sis ty monokly zasloužila ty sama?“ vymlouval mi moje neoblomné přesvědčení, které mi tímhle důmyslným argumentem poněkud nalomil. Připouštím, že na tom mohla být troška pravdy…

„Ale mohla, protože já jsem ho k tomu sama vyprovokovala… Tak dlouho jsem do něj ryla, než mu ruplo v bedně a vrhl se na mě,“ stála jsem si umíněně za svým i přes to drobné zakolísání. Diegovo čelo se nevlídně nakrabatilo a ústa stáhnul do tenké linky, aby zadržel svoje myšlenky nevyslovené.

„Tím, že to svádíš na sebe, ho v podstatě omlouváš, Nerio! Ať už si mu řekla cokoliv, on se opovážil na tebe vztáhnout ruku. Chápeš to?! Překročil i tuhle poslední hranici a má mu to projít? Tohle hovado patří do kriminálu vedle svýho zatracenýho fotra a ne aby se tu dál vesele producíroval bez trestu! Měla bys jít na policii a udat ho pro napadení, to tě nenapadlo?“ doporučoval mi s nápadnou pobídkou, kterou podněcovala ta planoucí pomstychtivost. Oči se mu ďábelsky blýskaly a rysy ve tváři měl opět smrtelně kamenné.

„Nenapadlo, protože já s nikým dalším o tomhle mluvit nehodlám,“ zařekla jsem se důrazně bez náznaku jakékoli šance na smlouvání. Potvrdila jsem to i svým neústupným výrazem, který ho trošku zaskočil.

„Zvládla jsi to říct mně, takže proč bys to nemohla zopakovat před někým jiným?“ obrátil to proti mně, ale já jsem měla v rukávu tak mocný trumf, který by nepřebil naprosto ničím. Ne že bych ho přímo chtěla nějak využít proti němu, ale ono se to samo nabízelo. A kvůli tomu jsem tu ostatně byla…  

„Protože jsem ti neřekla to nejdůležitější…“ šeptla jsem o poznání tišeji než u mé předešlé věty.

„To nejdůležitější?“ přepapouškoval po mně udiveně a tápal.

„Nebylo to jenom napadení, ale… šlo o pokus, o pokus o znásilnění,“ vynutila jsem ze sebe šeptem a ostýchavě jsem klopila zrak dolů, poněvadž jsem prostě nesvedla přihlížet tomu, jak na tohle bude reagovat.

„Dios mío, en sério? J-já… vůbec n-nevím… Tohle je…“ zakoktal se a zíral na mě s očima vytřeštěnýma až na vrch hlavy. Shovívavě jsem se na něj kapku trpce pousmála a zespod jsem po něm obezřetně pošilhávala. Viditelně z toho byl rozrušený a nedařilo se mu z toho monstrózního šoku hnout někam k jinému pocitu. Já byla naopak zaražená z toho, že ještě nevylítl jako čert z krabičky v hněvivém záchvatu, zatímco tu doposud kolem sebe vztekle prskal jako divoká kočka, když se chybně domníval, že mě Fabio pouze napadl.

„Tak na to nic neříkej, ale hlavně s tím nic nedělej. Nech to být, por favor. Já vím, že s ním máš nevyřízené účty, ale ty moje s ním neřeš, sí? Já jsem tuhle zatracenou kapitolu nadobro uzavřela společně i s tím, jak jsem s Jaredem nejednala úplně férově,“ domlouvala jsem mu se zřetelnou prosbou.

„Jak to můžeš tak snadno uzavřít, když ti ten šmejd provedl něco tak zvrácenýho?!“ nerozuměl mým myšlenkovým pochodům, které mě dovedly k tomuhle pro něj těžko pochopitelnému názoru.

„Já ho k tomu v podstatě sama podnítila. I já si na tom nesu kousek viny. Ale byl to jen pokus. Jared tomu včas zabránil a Fabio z toho rozhodně nevyšel jen tak. Takže s tímhle to můžu hodit za hlavu a nechat to uzavřený jako jednu hodně špatnou část svýho života, ke které se už vracet nechci. Nechci se vracet k ničemu, co bylo předtím. Chci jít akorát dopředu,“ vysvětlovala jsem mu svoje smýšlení a onen bod zlomu, který ho radikálně změnil.

„Ty to strašně zlehčuješ, Nerio! A tím, že za to bereš zodpovědnost i na sebe, ho zprošťuješ viny! Já chápu všechny ty věci kolem, ale přece ho takhle nemůžeš omlouvat! Jak ho vůbec můžeš omlouvat, když se tě pokusil znásilnit?! Tobě z toho nejspíš přeskočilo, ne?“ vylíval si na mně svoji zlost, která pramenila z jeho nepodmíněného pocitu provinilosti, bezmoci. Nehodlala jsem si to nechat líbit, poněvadž se ke mně choval zbytečně sprostě. Dotkl se mě tím, jelikož jsem mu nic nezastírala a on bral na vědomí pouze svůj úsudek, který si bez kdejakých detailů utvořil.

„Diego, tohle neříkej. Takhle se mnou nemluv! Říkám ti to tak, jak to je, ale očividně máme stejně každý jiný pohled na věc. Ale něco jsi mi slíbil, takže očekávám, že ten slib splníš,“ apelovala jsem znovu na jeho daný slib, bez kterého bych mu nepřiznala nic z toho. Počítala jsem s tím, že svoje slovo neporuší, když už mi ho jednou dá, přestože proti své vůli. Diego akorát nesouhlasně zabručel a podíval se někam jinam. Pak si bezděčně povzdechl a vyhledal opětovně moje oči, které k němu bez ustání vysílaly neverbální signály plné prosby o vyslyšení.

„Co se změnilo s Jaredem?“ zaměřil se na druhý stěžejní námět, který jsem již nakousla, aby mezi námi nezavládlo trapné ticho a on hlavně odvedl svoje horečné myšlenky někam jinam.

„No… jednak mě zachránil před Fabiem, stál při mně v té nejtěžší chvíli a taky pořád v nás dva věří. Řekla jsem mu, že ho pořád miluju, ale že nám přesto další šanci dát nemůžu. Ale on pořád věří, chápeš to? Po tom všem, co pro mě kdy udělal, je to to nejmenší, že s ním budu jednat na rovinu. A potom všem, co jsem udělala já, nechápu, že tu pro mě pořád je a pořád věří. Naprosto nechápu, že mu stále říkám ne…“ rozpovídala jsem se s nadšením, které ve mně vyvolalo pouhé pomyšlení na něj.

„On tě miluje, ty zase jeho, tak proč to neriskneš a nejdeš do toho znovu? To se tak strašně bojíš toho, že by to skončilo fiaskem jako předtím?“ nešetřil mě ani v nejmenším a díval se na mě s lehce přimhouřenýma očima, jak se mu moje rozhodnutí příliš nepřimlouvalo. A co jako… Je to moje rozhodnutí, takže jeho to vůbec trápit nemusí.

„Sí, bojím se toho, protože vím, že by to tak skončilo…“

„Jak to, že to víš?“ nenechal mě domluvit a zíral na mě s obočím vysoko zdviženým, který jasně vypovídalo o jeho skepticismu.   

„Protože… protože… to prostě vím,“ vypadlo ze mě s rozpačitými odmlkami, které Diego přešel s poněkud posměšným úsměškem. Tentokrát jsem ho s přimhouřenýma očima sledovala já a dávala jsem do toho notnou dávku varování, aby si rozmyslel, jestli se v tom míní rýpat ještě dál.

„A on to ví?“ pídil se chytře i po maličkostech. Diego přesně věděl, na co se má ptát. Díky svojí práci na baru v tom měl velice dobrou praxi.

„Zatím ne,“ hlesla jsem bez nějakého zvláštního tónu, ale zorničky mi beztak utekly někam jinam, což byl jasně usvědčující úhybný manévr.

„A nechtěla jsi s ním jednat na rovinu?“ vytáhl na mě příhodně moje vlastní prohlášení, které z jeho úst vyznělo značně kousavě. Nejspíš si to v té své hněvem nakvašené hlavičce přebral špatně. Jakože osvíceně hlásám o něčem, co jinak okázale porušuju. Však jsem řekla, že zatím!

„Diego, přestaň,“ sykla jsem popuzeně a několikrát jsem mu pohrozila se vztyčeným ukazovákem.

„Jen se v tom snažím zorientovat,“ obhájil se s nevinným kukučem, jak se moudře dovtípil, že si se mnou nebezpečně zahrává a pak se na mě skoupě usmál. Tohle byla ale opravdu mile zařazená zpátečka.

„Tak to jsme dva,“ přitakala jsem mu nevesele a sklesle jsem svěsila ramena dolů. Následně jsme tam spolu uvízli v takovém palčivém tichu, které ani jeden z nás nechtěl narušovat. Já jsem se totiž jaksi potýkala s dotčením, které způsobilo to Diegovo radikální odsouzení mého řešení téhle nelehké situace. A Diego se teprve začínal vzpamatovávat z toho stále prvotního úleku, který musel vstřebat, k čemuž potřeboval nějaký volný prostor. Čím déle jsme mlčeli, tím víc se v jeho obličeji usazovalo pochopení mísící se se zahanbením.

„Nerio, poslyš. Já se ti omlouvám. Za tu moji reakci. Neměl jsem na tebe takhle vyjet, když… Vážně mě mrzí, že se ti stalo něco takovýho. T-to se stát nemělo. Ne po tom všem, čím sis už prošla. Vlastně je naprosto úžasný, že ses s tím vypořádala takhle… Že o tom mluvíš a že to bereš takhle s nadhledem. Dokazuje to, jak hodně silná seš a že tě jen tak něco nesrazí na kolena. To je obdivuhodný, vážně.“ Pohlédl na to z jiné strany, kterou jsem se mu předtím snažila nastínit a nad kterou se zjevně při tom mlčenlivém rozjímání zamyslel. Posunkem jsem mu s uznáním poděkovala, načež se ke mně naklonil, aby mě s útěchou objal. Bez protestů jsem se nechala, protože jedno konejšivé objetí se vždycky hodí. „Vzal bys mě zpátky na hotel, prosím? Jared tam na mě už určitě celý nervní čeká. Zmizela jsem pryč, když si šel ven zacvičit a nenechala jsem mu tam žádný vzkaz… Aaa, nemohla bych řídit já, prosím?“ Jako odpověď se mi doneslo vstřícné pousmání a pevnější stisk objetí. Oh, grieta! 

 V další kapitole nás čeká menší komplikace, když ty dva přistihne velice všímavá a neobytná Anastasie. :D

Děkuju všem za neutuchající zájem!!! :3 :)  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 32. kapitola: