OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 19. kapitola

19.04.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 956×

NERIA

Štrádovala jsem si to na svůj zanedlouho obsazený apartmán a tentokrát jsem se na recepci nemusela stavovat. Když jsem šla za Diegem, vzala jsem si raději kartu k sobě, jelikož jsem doopravdy nestála o další pokoušení mých nervů. Tomu jsem se bohužel beztak nevyhnula, protože za pultem stála pořád ta samá recepční, a zjevně se mi chystala něco neodkladného sdělit. Nadběhla si mě a se širokým úsměvem mi zastoupila cestu.

„Slečno, El Gallardo, jenom na slovíčko,“ odchytila si mě se vším všudy bez možnosti na nějaký únikový manévr. Přemohla jsem se a blýskla jsem se podobně širokým úsměvem, ovšem značně pokřiveným kvůli našemu nedávnému rozhovoru.

„Neobtěžujte se. Vy už jste mi tam někoho nastěhovali, že?“ hádala jsem pěkně uštěpačně a její čím dál omluvnější a provinilejší výraz mi to jasně dokazoval. Pevně semkla ruce k sobě a slabě si povzdechla.

„Ano, máte pravdu. Nebyl čas, museli jsme jednat, protože jsme tu měli další rodinu, a vy jste u sebe nebyla, takže… se moc omlouvám, že jsme tam někoho přesunuli bez vaší přítomnosti. Snad vám alespoň trochu spraví náladu, že management hotelu rozhodl, že cena pokoje bude třetinová. Vážně nás mrzí, že jsme vám ten pobyt tady takhle znepříjemněli,“ srozuměla mě s nynějším řádem věcí a neopomněla ani na další omluvu. Obdivuhodné, jak se pokorně až vlezle snaží, ale tím se beztak nic nezmění.

„No, uvidíme podle toho, koho jste mi tam nakvartýrovali,“ ucedila jsem hořce a na zbytek jejího monologu jsem nijak nereagovala, a nejen z důvodu oprávněné averze, kterou si ode mě vysloužila celým jménem jejich neschopného vedení. Tak jo, asi se chovám trošku afektovaně, ale ty moje obavy z nového spolubydlícího mě dočista emočně rozhodily. Neotálela jsem pro žádné plané plky se slečnou recepční a pokračovala jsem v mé původní cestě do svého již obydleného apartmánu. Čím víc se moje kroky blížily k prahu pokoje, tím víc jsem byla napjatá až k prasknutí. Moje podvědomí mě přesvědčivě napovídalo, že za těmi dveřmi bude určitě natěšený Jared z toho, že si užije další dovolenou po mém boku. Jasně, nebude to poprvé, co bychom spolu sdíleli hotelový pokoj, ale nikdy to nebylo za takových podmínek a okolností. Al fierno… Já se snad složím, než vejdu dovnitř. Je mi najednou nějak nevolno totiž.

Abych se před těmi dveřmi zbytečně nestresovala s tím, koho za nimi najdu, tak jsem do nich pro jistotu bezmála vlítla. Za nimi jsem se stejně zastavila jako na povel, poněvadž moje intuitivní tušení bylo naprosto správné!  Na lenošce se nepovaloval nikdo jiný, než Jared. Dokud jsem tam nevtrhla jako ten uragán, zíral do svého telefonu a evidentně se u toho culil jako praštěný palicí, protože mu ten obličej vydržel i po mém neurvalém vpádu, jak jsem ho překvapila. Úplně z toho úleku zatuhnul. A co potom já?!

„Já jsem to věděla!“ vyhrkla jsem úderně a vydýchávala jsem svoje náhlé rozjaření z toho nečekaně očekávaného zjištění. Schválně jsem na něj ukázala prstem, aby bylo moje osočení o to pádnější. Jared sebou poplašně škubl a v rychlosti se na lenošce posadil o něco kultivovaněji. Krátce nato za mnou bouchly dveře, jak se za mnou samovolně díky fyzikálním silám zavřely. Skvěle doplnily tuhle aktuální atmosféru.

„No jo, černý Petr padl na mě,“ prohodil s tak nepřirozeně povzneseným tónem, že to byla jasně okatá provokace. Desafortunadamente, mě to vážně nemile popíchlo. Řekl to, jako by se sem snad samou radostí nehrnul hlava nehlava. Tan bien, sice jsem u jeho stěhování nebyla, ale takhle nějak si to představuju. A samozřejmě si to takhle nepředstavuju doslova, ale myslím tím, že takhle nějak se musel cítit.

„Ale prosím tě, tohle ti teda nežeru. Kdybys sem fakticky nechtěl, tak sem raději strčíš i svého bráchu, jenom abys sem nemusel.“ Nesmlouvavě jsem mu naznačila, že jsem tu jeho směšnou taktiku snadno prokoukla.

„Shannon je na pokoji s Natalií,“ oznámil mi stručně a zadíval se opět na display svého věrného kapesního přítele a cosi hrozně důležitého tam začal psát. To myslí jako vážně? Nějaká další dětinská metoda, jak mě donutit mu padnout na kolena? Estúpido!

„Takže Emma zůstala s těma dvěma šílenci?“ vybafla jsem zcela spontánně, že na chudáka Emmu zbylo být na pokoji s těma dvěma šašky. Ne že by to pro ni znamenalo nějaký psychický teror jako v mém případě. Vlastně mám za to, že si s nimi užije hodně zábavy. Zato já si projdu asi pořádnou šlamastykou… Tak moment! A proč tu není místo něj právě Emma?! Jared ke mně akorát laxně zvedl oči od obrazovky Blackberryho, která mu krásně rozzářila pleť a hlavně ty nebeské blankytné duhovky.

„Proč jsi nenechal Emmu jít sem?!“ osočila jsem se na něj pobouřeně, že mi kvůli své vypočítavosti odepřel alespoň tu méně nepříjemnou situaci, která nastala. Rozhodně bych uvítala spíš dámskou jízdu před Jaredovou bedlivou společností.

„Víš, Rio… Ono se jí sem moc nechtělo, a tak jsem šel já,“ prozradil mi poněkud soucitně, což mě opět jen vytočilo. Přesně jako ta melodramatická recepční, která si o mně zjevně myslela, že mám apartmá sama pro sebe z čiré zoufalosti. Impresionante, protože teďka jsem pro změnu zase úplně nechtěná. Opravdu, čím dál lepší, čím dál lepší!

„Así, por supuesto. Zapomněla jsem, že Emma kope za tvůj tým. Moje chyba,“ odsekla jsem mu s okázalou výčitkou, protože se mi tohle vědomí absolutně nelíbilo.

„Přesně! Takže mi tímhle dala skvělou šanci, jak zase vrátit věci do starých kolejí. Relativně,“ upřesnil mi Emminy záměry, kterými ho dostrkala až sem. Realmente muchas gracias, Emma! Neudržela jsem se a několikrát jsem nad tou Jaredovou přímočarou poznámkou zakroutila hlavou.

„Copak jsme o tomhle už nemluvili?!“ sykla jsem bezradně a na náznak nesmyslnosti tohohle tématu jsem vzduchem široce rozhodila ruce.

„Však jsme už spolu několikrát na hotelu bydleli, tak… Jsem myslel, že si připomeneme starý časy a že by… to pro tebe pak mohlo být jednodušší… Zase mi důvěřovat,“ vysvětloval mi svoje pohnutky k jeho nezvané návštěvě. Tímhle přiznáním mě úplně konsternoval. Několikrát jsem se bezděčně nadechla, protože jsem zatím nenacházela vhodná slova, kterými bych na něj navázala. Moje romantické já, stále jím poblázněné, uznalo, že tahle jeho snaha je opravdu roztomile nezištná.

„Jarede, uvědomuješ si, jak hloupě to zní?“ obořila jsem se na něj odsuzovačně, přestože jsem si jinak fakticky myslela, že je to od něj pozorné. Holt se na pravdu momentálně nehraje… Asi…

„Rozhodně je to míň hloupý, než to tvoje dětinský chování,“ uzemnil mě s potlačovaným rozezlením, že jsem si dovolila pohanit jeho šlechetný nápad. Oči se mu zničehonic úplně blýskaly negativní energií a jeho ukázkově mužné rysy mu nebezpečně ztvrdly. Nepochybně jsem se ho tím značně dotkla. Fajn, to mu patří za ten včerejšek…

„Stejně jako to tvoje odmítání faktů a neustálých pokusů o to je změnit,“ vrátila jsem mu to stejnou mincí a jako bonus jsem přidala plnou dávku škodolibosti, která ho rozlítila zase o něco znatelněji. Jared se akorát ironicky zasmál, jelikož si pořád umanutě stál za svým. Una mula terca…

„Tak zatraceně! Tohle tady řešíme už několik dní a nikam jsme se za tu dobu stejně nepohnuli! Proč tuhle možnost pořád odmítáš?“ vyčetl mi zostra a opravdu nepřívětivě se na mě mračil. Popravdě, s tím rostoucím strništěm a dlouhými rozpuštěnými vlasy takhle vypadá trošku děsivě. Hádám, že tu je další nové období jeho image. Takhle to má většinu své kariéry, co jsem si tak povšimla. Vždycky si po určitou dobu oblíbí nějaký styl oblečení a ten pravidelně nosí. A k tomu zvolí nějaký skvěle padnoucí účes a prostě pokaždé mu to strašně sluší. Jared si přesně uvědomuje, jaký je to hříšně sexy chlap, a nebojí to ukázat. Plus ta jeho otravně osobitá a jedinečná povaha, která se mi líbila již od prvního okamžiku. A pak i s těmi jeho ještě otravnějšími chybami. Ale ty máme každý, takže… Ani já nejsem výjimkou.

„A proč ty se do toho tak hrneš?!“ podivila jsem se nad ním zcela neskrývaně, protože jsem skutečně nechápala, že je takový odhodlaný se do vztahu se mnou znovu vrhnout. Vždyť když se to tak vezme, na rovinu, já jsem mu ukřivdila mnohem víc, než on mně. Svedla jsem vinu za náš rozchod na něj, záměrně, i když podvědomě, ale přesto. Nechala jsem ze sebe udělat oběť, ačkoliv jsem byla hlavně já tím viníkem.

„Protože já věřím tomu, že si zasloužíme druhou šanci! Ty snad ne?“ položil mi zásadní otázku, kterou podle jeho zapáleného výrazu jen tak nezakecám. Jared bude chtít slyšet moji odpověď, kterou já sice znám, ale nejsem si jistá, jestli mu ji můžu říct. Vlastně spíš ne. Kvůli té nejistotě a nedůvěře, kterou k němu mám díky Shannnonovi. I kvůli sobě. Právě v tomhle bych mu lhát asi neměla, abych až příliš nezkoušela svoje svědomí. Výčitky svědomí totiž nezvládám zrovna dobře, což se skvěle projevilo hned po tom, co jsem se poprvé s Jaredem vyspala.

„Po tom všem, co se stalo? Ty to chceš znovu riskovat?“ ptala jsem se ho se zřetelnými pochybami, aby pochopil, že já do toho nejsem až tak žhavá. Vskutku se takového risku obávám… Vyloženě mám strach.

„Bez risku nic nezískáš,“ připomněl mi motto jeho životních zkušeností, které ho dovedly až sem. Nenarážím tím na nás dva, ale na jeho úspěchy jinde. Dostal se tak daleko, jak jenom mohl. A to o tom nejdřív ani nesnil. Jo, i pro tohle jsem ho vždycky obdivovala. Za to, že dokázal pro něj nejprve zdánlivě nemožné.

„Minule jsi taky riskoval a podívej se, kam tě to dostalo,“ poukázala jsem nanejvýš výmluvně a marně jsem doufala, že by ho to mohlo dovést ke stejnému úhlu pohledu jako mě, abych tu neplatila za tu nejhorší zas já. Pochopitelně se to nestalo. Jared je ve výměnách názorů až moc zběhlý…

„Přesně tak, máš naprostou pravdu. Já jsem riskoval, ale ty ses rozhodla to raději vzdát, aby sis neublížila. A nestalo se to stejně?“ vybalil na mě s krutou upřímností, až jsem se tím překvapením zhrozila. Bezmála to ze sebe jízlivě vyplival a každá jednotlivá slabika se přímo chvěla vztekem a obviněním. Dokonce se k dovršení veledůležitosti postavil takovým stylem, že téměř až vyskočil, jak čilý najednou byl. Ty jo, já jsem ho ale musela fest vytočit. To na něm ještě poznám. Naštěstí se umí opravdu výborně ovládat… O čemž jsem se znovu přesvědčila i dnes v noci. Málokdy je mimo sebekontrolu, a když ano, jedná se o něco vážně zvláštního. Jako třeba o mě… „No stalo!“ odpověděl za mě, když jsem nezareagovala podle jeho kritérií dostatečně včas.

„A právě proto nejsem tak hrr do nějakých dalších nejistých pokusů,“ doplnila jsem pohotově, abych to nenechala bez alespoň minimální odezvy. Nedám se jím umlčet. V téhle debatě to prostě nejde.

„Zamyslela ses vůbec nad tím, že jsem si to nejvíc odnesl já?! Nebo ses celou dobu jen vezla na tý sobecký přetvářce toho, že to já jsem náš vztah zničil?... V čemž očividně pokračuješ pořád…“ zlobil se na mě dál a nijak se nedržel zpátky. Uvnitř sebe zřejmě dusil tolik tíživých emocí, že pro něj bylo nejlepším řešením je nechat vyjít ven, aby se mu konečně ulevilo. Chtě nechtě jsem obdivně uznala, že se mu to úspěšně dařilo velice dlouho na to, kolik jsme již mezi sebou měli otevřených hádek. Ohleduplně myslel na mě, aby mě od sebe svým výlevem pocitů ještě víc neodehnal, což bylo taky velmi šlechetné, že se kvůli mně mučil mnohem déle, než ve skutečnosti musel. A já si vše naplno uvědomuju, jenže…

„Dios mío, Jarede! Ty si snad myslíš, že jsem náš rozchod oslavovala, nebo co?! A přestaň mi to vyčítat, jako bych za to mohla jenom já. Oba dva jsme udělali chybu,“ upozornila jsem ho nekompromisně v čiré obraně, když už na to takhle neférově narážel.

„Jo, jasně. Jenže kdybych tě nedonutil k tomu, aby ses k tomu přiznala, vsadím se, že bys to ty sama neudělala!“ čertil se čím dál nepříčetněji, až jeho obličej počínal nabírat takový hrůzostrašný výjev, který jsem u něj jaktěživ neviděla. A takhle je to s tím uvolňováním emoční tísně. Upustíte trochu páru a ono se to pak najednou vyvalí kompletně všechno. Hotová katastrofa…

„Já už jsem se k tomu nechtěla vracet, maldito!“ vzkřikla jsem vynervovaně, když mě svými verbálními útoky pěkně zaháněl do kouta. Což prováděl i neverbálně, protože se ke mně začal podezřele pomalu přibližovat.

„Zatraceně, a jak by ses k tomu mohla nevrátit?! To pro tebe znamenalo tak málo to, co jsme spolu zažili a čím jsme si prošli, že bys to tak snadno hodila za hlavu?!“ Urputně se snažil se na mě nerozkřičet, když už já jsem překročila tu hranici, takže ke mně mluvil skrz pevně semknuté čelisti, což působilo opět poněkud děsivě.

„Ale ne, Jayi, tak to není… J-já…“ No bezva, a je to tady! Díky němu nemám slov. Místo toho, abych tam akorát strnule stála a tupě na něj zírala, raději jsem se dala do pohybu, čímž jsem se i skvěle vyhnula tomu jeho přibližování se. V trajektorii menšího půlkruhu jsem ho obešla a zastavila jsem se pár kroků od úsporného jídelního stolku se dvěma židlemi.

„Že není? Tak proč na to teda nemáš co říct?“ Nedal mi vydechnout a bez ustání se po mě pěkně vozil.

„Protože to právě znamenalo až moc!“ vybuchla jsem naprosto nenadále, až to se mnou v úleku škublo. Můj hlas byl natolik zvučný a halasný, že se dalších pár sekund nesl rozlehlou místností, jak se odrážel od stěn.

„Co?“ zarazil se Jared a koulel na mě oči zpod silně staženého obočí, protože mu moje doznání nedávalo ani ten nejmenší smysl. Následně viditelně ubral z toho svého ofenzivního postoje, když se pozorně narovnal a povolil napjaté svaly.

„Nechtěla jsem to mezi námi ještě víc kazit nějakými omluvami nebo výmluvami, které stejně nic nezmění. Věděla jsem, že ty to plavat nenecháš, a věděla jsem, že se to budeš snažit nějak napravit, ale o tohle já nestojím. Nechci už víc řešit naši minulost,“ objasnila jsem mu, aby měla jeho dušička pokoj, a přála jsem si, abychom to tímhle nechali konečně být. Že vyslyší moji skrytou zoufalou prosbu a nechá to konečně za námi.

„Proč mě teda potom tak trestáš, když já se to snažím jenom odčinit?“ prohodil absolutně beznadějně a přitom z něj vystupovala taková sklíčenost, že se mi z toho okamžitě samou úzkostí stáhlo hrdlo.

„Protože mě vůbec neposloucháš!“ zaúpěla jsem netrpělivě a ostentativně jsem si nad ním povzdechla. Viděla jsem na něm, že čemusi náhle zásadnímu porozuměl. Každičký centimetr jeho přitažlivé tváře se zkroutil do bolestného uvědomění. Na pár sekund se jeho oči ztratily v neznámu a bez jediného mrknutí nepřetržitě hleděly do jednoho bodu. Za tu dobu se začaly velice nápadně lesknout. Když se mnou ale opět navázal oční kontakt, po slzách nebylo ani památky.

„Ty o druhou šanci fakt nestojíš, že?“ konstatoval v takové prosté otázce, která mě svou jednoduchostí a výstižností úplně paralyzovala. Především mě totálně vyvedl z míry. Sledovat ho u toho, jak sám přišel k tomu šokujícímu a mučivému prozření, to jsem doopravdy nezvládla ustát v klidu. Strašně moc jsem mu dychtila říct, že o ni skutečně stojím, jenom abych se dál nemusela dívat na to jeho utrpení, ale takhle se věci vážně mají… Zatím znovu riskovat nemůžu. Nebyla jsem schopná ničeho rozumnějšího, než pouze souhlasného odkývání.  

„Na to je pro mě ještě brzy…“ hlesla jsem slabě, abych ho aspoň malinko povzbudila, jenže to bylo k ničemu. Jared asi žil v nějaké své bláhové představě, že se ty rozbité vztahy mezi námi dají opět dohromady. Rychle a lehce. Nikoliv… Já to doopravdy nedokážu.

„Já ti naprosto nerozumím,“ zakončil tuhle šílenou debatu, která nezasáhla pouze jeho, ale i mě. Pociťovala jsem neutuchající nutkání udělat cokoliv proto, aby nevypadal takhle nešťastně, ale nešlo to. Přece nebudu sama nešťastná jen proto, aby nebyl on. Někomu by to možná přišlo romantické a obětavé, ale já taková nejsem. Vědomě si ubližovat nemíním… „Potřebuju na vzduch,“ odlepil zrak nakrátko od země, protože se na mě tím otřesným zklamáním nemohl ani podívat, a vyslal ke mně takový zdrcený pohled, že jsem se na něj nevydržela dívat a sklopila jsem tentokrát oči dolů já. Jaredovi chvilku trvalo, než se vláčným krokem vypařil z místnosti na terasu, kde za sebou tiše zavřel. Při tom mě doslova propaloval skrz na skrz, jako by se mi snažil do mysli vypálit přesvědčení, že dělám další neomluvitelnou životní chybu. Stejnak jsem ho nechala odejít pryč…

JARED

Seděl jsem na terase v pohodlným křesle ve svým novým pokoji a rozdýchával jsem tu roztržku s Riou. Normálně se mi udělalo špatně, když mi docvaklo, že to Neria s náma dvěma zabalila. A to veškerý divadlo kolem bylo pouze z toho důvodu, aby mě nějak odradila. Proč to teda neřekla rovnou? Nechala mě ze sebe dělat idiota úplně zbytečně! No jo, jasně, to mám za to ponížení přede všema. To se jí povedlo, protože se momentálně taky cítím dost ponížený. A zklamaný…

Věřil jsem tomu, že nás tohle nerozdělí. Počítal jsem s tím, že si k sobě opět nějak najdeme cestu, protože ty city mezi náma ještě rozhodně nevychladly. Asi jsem mnohem větší snílek, než jsem si o sobě myslel. A Neria je zase mnohem míň spontánní, než za jakou jsem ji měl. Přemýšlí o tom všem až příliš moc… Láska přece není tak složitá. Buďto se jí otevřu, anebo ne. Jenže Neria se jí nejspíš bojí…

Já, do háje, nevím. Fakt jí nerozumím. Ale tohle bolí. Hodně to bolí. Přijít o svoje naděje, iluze a sny není snadný. A ze všeho nejhorší je přijít o svoji víru…

Fajn, dobře. Když to takhle Neria chce, nezbývá mi nic jinýho, než to mlčky respektovat. Nikdy bych ji do ničeho nenutil, ani bych na ni netlačil. Ona se pak akorát zasekne a nikdo s ní nehne. Já si už beztak nevím rady, jak bych jí měl dát jinak najevo, že my dva máme budoucnost. Nejlepší na týhle prekérce je, že tu s ní budu muset být po zbytek pobytu, a teďka bych vážně uvítal naprostý soukromí. Nenadělám s tím ale zhola nic. Musím se s tím nějak vyspěle srovnat. A navíc říkala, že je na ni ještě brzy…  Což, jinak řečeno, by mohlo znamenat jistou skulinku v týhle slepý uličce. Malou naději! Heh, jenže tonoucí se i stébla chytá…

Venku jsem vydržel sotva dvacet minut, protože to vědomí, že je Neria hnedka vedle v místnosti, mi prostě nedalo. Taktéž jsem nestál o to, aby si o mně třeba nemyslela, že jsem z toho dočista na dně. I když jsem si tak prvně vskutku připadal. Málem jsem to důstojně neustál, ale dovnitř jsem se vrátil již zcela vyrovnaný a klidný. Hodlal jsem s ní ale probrat pouze naše nadcházející soužití, abychom měli jasno.

Neria ihned zpozorněla, jakmile jsem opatrně vstoupil dovnitř. Cosi prohledávala ve svý skříni, ačkoliv pochybuju, že mi v ní dělala místo pro moje věci, který jsem měl zatím úhledně srovnaný v cestovních taškách. Zastavil jsem se kousek od stolu, vedle kterýho předtím stála ona, a rozpačitě jsem na ni němě civěl. Měl jsem totiž v hlavě totálně vymeteno. Dolehla na mě znenadání ta atmosféra, kterou jsem předtím ukvapeně opustil. Neria ji pořád přiživovala svým zkroušeným výrazem, který se marně pokoušela setřást s mým příchodem. Nebudu lhát, mírně mě potěšilo, že jsem z toho nebyl přešlý pouze já. Dokázala mi tím, že i pro ni to stále představuje citlivý a důvěrný téma. Že jí na mně záleží…

„Takže…“ načal jsem větu nejistě, ale nijak daleko jsem se nedostal. Její utlačovaný smutnění mě jaksi ovlivňovalo. Znovu tím na mě padal ten hutný stín zmařených šancí. Neria se bleskově narovnala a natočila se ke mně čelem, jako že mě vnímá. „Jak to teď bude, když tu máme spolu nějak vycházet další týden?“ vyjádřil jsem se nakonec a pozvedl jsem tázavě obočí. Neria se nepodmíněně poškrábala za uchem, což mi jasně napovědělo, že je kvůli tomu nemálo nervózní. Super, teď z toho budu nervní i já. V podstatě je tohle její pokoj, to já jsem se sem dobrovolně nacpal, jenomže to jsem netušil, co se tady odehraje. Pěkně se to tím zkomplikovalo. Každopádně tuším, že to Neria pojme stejně a bude po mně požadovat, abych se podřídil jejím pravidlům.

„No lo sé… Asi… jako vždycky? Když jsme spolu někde… byli.“ Překvapila mě svojí vstřícností, což jsem připisoval tomu, že se cítila aspoň drobně provinile, takže mi to chtěla nějak vynahradit. Ovšemže nebudu remcat a přijmu to. Nechci žádný další dohady… Už ne…

„Zařídím si přistýlku,“ dodal jsem ještě pro upřesnění, abych ji víc neděsil tím rozebíráním.

„No tak… tak jo,“ odsouhlasila mi můj záměr si udržet alespoň v rámci možností potřebný odstup. Původně jsem si plánoval, že si schválně prosadím druhou půlku postele, když je tohle apartmá pro pár, a taky že ta postel je doslova obří, ale z toho pochopitelně sešlo.

„Dojdu si to vyřídit hned, ať je to vyřešený,“ usoudil jsem logicky, když jsem tak přemítal nad tím, že oba dva potřebujeme chvíli samoty. Tudíž se sem vrátím asi až večer. Fakt na to zrovna nemám, být jí nablízku. Rozpochodoval jsem se směrem ke dveřím napříč celou místností a ona pouze zarytě mlčela. Rozhodla se promluvit, až když jsem otevíral dveře od pokoje.

„Jarede?“ oslovila mě slyšitelně nesměle, jak se mi pravděpodobně chystala sdělit něco osobního.

„Hm?“ brouknul jsem slabě, jakmile jsem se na ni otočil alespoň přes rameno. Nechtěl jsem být neslušný, přestože jsem netoužil po ničem jiným, než po volným prostoru bez ní.

„Když už tu teda spolu máme být, tak… myslela jsem, že bychom… Mohli bychom to zkusit jako přátelé. Jako kdysi…“ navrhla mi plaše s několika odmlkama, poněvadž přesně nevěděla, jak vhodně svoji myšlenku formulovat. Její další pokus mě jednak potěšil, a jednak o to víc deprimoval.

„Nevím, jestli… to zvládnu,“ svěřil jsem se jí váhavě a nepatrně jsem pokrčil rameny. Zahlédl jsem její zaskočení a pak jsem zmizel v chodbách hotelu.

Na recepci jsem ještě zastihl tu příjemnou mladou slečnu, která se rozhodně nebála dát najevo svůj zájem o moji osobu. Ne že bych na to nebyl zvyklý. Holt takhle působím na ženský. Někdy je to kříž a někdy velice příjemný rozptýlení… Recepční na mě nejprve koukala jaksi konsternovaně, že žádám o přistýlku, ale po mým několikerým zopakování mi slíbila, že mi vyhoví. Jistěže za nějaký příplatek… 

„Tak jak ses zabydlel, Jayi?“ vynořil se odněkud můj nevlastní brácha Babu alias Robert. Nebo spíš Robert alias Babu. Linul si to kamsi zvesela sám, proto jsem se hnedka chytnul toho, že bych se k němu přidal.

„Právě jsem si zařídil přistýlku,“ srozuměl jsem ho s hořkosladkým tónem, který ho rázem zaujal.

„Ale, ale. Neria tě nepustí k sobě pod peřinu?“ ujasňoval si nahlas a neodpustil si to škodolibý rýpnutí. Jeden bráška lepší než ten druhý. No, nepochybuju, že Shannon by si rýpnul mnohem razantněji. Znám ho…

„A ani nikam jinam, brácho,“ přidal jsem sám sobě do toho vrchovatého poháru trpkosti z neúspěchu. Babu na mně poznal, že ačkoliv se celkem uvěřitelně přetvářím, ale jinak že mě to zevnitř přímo žere zaživa. Proto jsem si od něj vysloužil chápavý výraz a povzbudivý poplácání po rameni.

„Jediná ženská, která ti odolala. Promiň mi to, ale ta má teda můj respekt,“ pokračoval v tom posmívání se mi, protože on hodně dlouho nezažil takovýhle moje fatální selhání, takže si mě za to musel řádně vychutnat. Zatímco on se přiblble šklebil, já jsem ho naopak drtil teatrálně zlostným pohledem, aby mě přestal štvát, aby se pak nedivil. S odmítnutým Jaredem není taková zábava jako obvykle…

„Trhni si, Robe. Děláš, jako bych byl nějakej Casanova, což teda rozhodně nejsem… Všechno je to prostě nějaký komplikovaný… No, a kam máš vůbec namířeno?“ stočil jsem rozhovor záměrně úplně jiným směrem, protože jsem s ním dál nechtěl rozebírat svůj marnotratný milostný život. Ne proto, že by byl Babu jako nějaká drbna, ale akorát jsem se v tom momentálně nehodlal pitvat. Pro svoje vlastní dobro. No, popravdě, takhle mezi náma se všechno šíří jako tichá pošta. Někdo něco někomu řekne a najednou to ví všichni. Jo, možná to s ní nechci probírat kvůli tomuhle. Nemám zapotřebí, aby na mě ostatní koukali, stejně jako když Neria zmizela z Los Angeles, o to fakt nestojím.

„Jdu si na pláž zahrát pétanque,“ pochlubil se mi se svým následujícím plánem opravdu hrdě, že má v plánu si jít zahrát hru francouzských důchodců. Ten je teda akční…

„To jako vážně? Jdeš si zahrát pétanque?!“ utahoval jsem si z něj, čemuž se doopravdy nešlo ubránit.

„No a co, mám tu hru rád!“ zabrblal naoko uraženě a zubil se na mě asi tak, jako já na něho.

„A to jdeš sám?“ Neuniklo mi, že u sebe nemá žádnýho parťáka. Já tuhle roli milerád zastanu. Nutně se potřebuju nějak rozptýlit. Klidně i u toho pétanque. Ale! Je tu mnohem lákavější sportovní vyžití, než zrovna tohle, což bych mohl bráchovi navrhnout. Třeba takový vodní lyže, anebo windsurfing nebo vodní skútr.

„Vždycky se někdo najde.“ A mávl nad tím lhostejně rukou.

„Moc důchodců jsem tady teda neviděl,“ upozornil jsem ho s tlumeným smíchem, jak jsem se držel, abych se nerozchechtal na celý kolo.

„Pétanque nehrajou jenom důchodci!“ vyvracel mi moje předsudky, kterýma jsem ho samozřejmě pouze škádlil. Není nad to si dělat srandu z mladšího sourozence.

„Podle mě jsou tu zajímavější nabídky využití volnýho času,“ napověděl jsem mu, že by se mohl porozhlédnout trochu dál, než jen na písečnou pláž. Jsme přece, ksakru, u Karibského moře, tak si to tady co nejlíp užijme, ne? Pétanque se dá hrát klidně i na trávě, když na to přijde.

„Jaký třeba?“ chytl se toho Babu, protože mu je jasný, že bych mu to stejně nacpal, i kdyby odmítnul.

„Já bych zkusil zase vodní skútr. To je zábava, na rozdíl od nudnýho házení koulema,“ rýpal jsem do něj dál. Holt jsem si nemohl pomoct. Nejspíš nějaká kompenzace kvůli Nerii.

„Vodní skútr? Hm, no, proč ne,“ souhlasil s mým návrhem po krátkým zaváhání, jestli to pro něj není až příliš nebezpečný, protože Babu není žádný adrenalinový fanoušek, ale nakonec došel k závěru, že to nic tak rizikovýho být nemůže. Vždyť co se může stát? Vyhodí ho nějaká lámavá vlna ven ze sedla?  

Po dnešní takové drsnější kapitole přijde zase příště takové odlehčení, a to s opilým Jaredem. :) Ale to až ke konci kapitoly. Předtím se ale Jared zraní a Neria si bude hrát na slečnu ošetřovatelku, což bude mít taky celkem zajímavý dopad. A navíc se objeví opět frajírek Fabio. Řekla bych, že určitě je se na co těšit. :) 

Děkuju všem za zájem!! :3 :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 19. kapitola: