OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 18. kapitola

13.04.2015 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 947×

JARED

Ta mě tak strašně vytáčí! Nikdo mě nedokáže naštvat tolik jako tahle bláznivá španělská slečinka. No jo, nemůžu od ní čekat nějaký zázraky, když jí je něco přes dvacet. Nicméně ona se takhle divně potrhle jaktěživ nechovala, takže o to je to pro mě teďka horší. Neria je na svůj věk nezvykle vyspělá, a to se vším všudy, takže fakticky nechápu ty její infantilní důvody k tomu, aby si hrála na tuhle… hormony přemoženou dospívající. Ale dejme tomu, že se usilovně snaží mě nějak rozhodit, aby mi vrátila ty moje chyby. A protože já už jsem během těch několik desítek let zažil ve vztazích ledacos, těžko mě něčím racionálním zaskočí. Proto na to jde takovýma typickýma ženskýma trikama, který beztak zabírají, i když se jim bráním, jak nejlíp umím. Kdyby ale nebyla ta pravá, nijak by mě to nerozrušilo. Absolutně bych se takovýma malichernostma nezabýval, jenomže u ní naopak řeším naprosto všechno. Neria je rozhodně ta pravá.

Jasně že mě napadlo, že na ni zkusím tuhle její medicínku, ale k tomu nepřistoupím. Proč? Protože si prostě nechci zahrávat, jelikož s náma dvěma to beru maximálně vážně. Neria očividně ještě pořád neví, co vlastně chce a mezitím, než na to přijde, se rozhodla mě takhle nervovat. No budiž… Mně nezbývá nic jinýho, než jí opět dokázat, že naše výjimečný pouto stojí za znovuzrození. O náš vztah stojí za to bojovat, přestože první pokus dopadl tak katastrofálně. Každopádně já mám za to, že si druhou šanci zasloužíme. Akorát že do ní musíme dát oba dva stejnou míru citu, aby to opět neskončilo fiaskem. Tohle je hodně ošemetná situace, protože to byla Neria, která nakonec couvla vzad a šikovně to svedla na mě. Přesto jsem ochotný to znovu risknout a vložit do ní veškerou svoji důvěru, protože ji prostě miluju. Ale proč ona váhá?

Po tom všem, co se mezi námi stalo, bych ji už nikdy v životě nezalhal. Nic bych jí nezatajil. Ani bych to nedokázal, protože mám v paměti hluboce vryto, jak jsem jí tím ublížil, a že jsem se tím fest zapříčinil o rozpad našeho vztahu, který si do tý chvíle stál skvěle. Hm, možná zase tak skvěle ne, když stačilo docela málo k tomu, aby skončil. Zatraceně, těhle úvah a pochyb musím okamžitě nechat. Moje láska k ní překoná všechno, a já pevně věřím, že i ta její. Víra je to jediný, co mi zbývá. Mnohokrát v životě se mi stalo, že jsem neměl nic, jen tu víru, která se mi zatím vyplatila. Zvládl jsem veškerý životní kolize, a tuhle překonám taky. Společně s Riou.

Ale potom tu je ten její poslední záhadný náznak, že je připravená jít dál. To mě rozhodilo nejvíc. Je připravená na to jít dál sama, což mi dokazuje tím, že se stýká s nějakým náhodným objevem, anebo tím myslela mě a pouze mě provokuje? Sakra, já nevím! Já už nevím, co si o jejím chování myslet. Naprosto jí nerozumím. Když jsme byli kamarádi, mezi náma to bylo jednoduchý, ale hlubší city akorát všechno komplikují! Co se předtím zdálo prostý, tak je najednou úplně nesrozumitelný, a to pouze proto, že člověk zničehonic počítá s úplně všema možnýma a nemožnýma variantama. Objeví se obavy, strach a paranoia. Ve zdravým vztahu teda asi ne. Jenže my s Neriou si zatím akorát ubližujeme. Bezstarostní jsme byli vskutku pominutelnou část oproti tomuhle všemu blázinci. Stejnak věřím tomu, že jsme schopní toho dosáhnout znovu a vynahradit si to neustálé rozpolcení a utrpení.

„Jayi? Hej, Jayi?“ Vytrhl mě z přemýšlení velice známý hlas, který patřil kytaristovi naší skupiny. Zastavil jsem se na místě a otočil jsem se vstřícně k němu.

„Hm? Vicki tě poslala pro něco na pokoj nebo to ženeš za mnou?“ zajímal jsem se, kam si to chvátá. Tomo mě zakrátko doběhl a zvesela se na mě šklebil, jak to běžně dělává, když se chystá k nějaký lotrovině. Hádám, že si vyslechnu něco ohledně Nerii. Jinak mi ale prý s Vicki fandí.

„No jo. Zapomněla si na hotelu slamák, tak jí pro něj jdu. Ale beztak mě sem poslala jako že za tebou, protože říkala, že si klobouk brát nebude, protože na sluníčko stejně nepůjde. Mám od tebe totiž vyzvědět, co ty a Neria u toho bazénu,“ jednal se mnou naprosto narovinu, což je pro Toma úplně charakteristické. Se všema jedná absolutně přímočaře, ať se děje, co se děje, což já nesmírně oceňuju. Od toho svýho pochybení o to víc. Upřímnost je vskutku ctnostná vlastnost.

„Začínám si připadat jak v nějaký reality show,“ zabrblal jsem si spíš sám pro sebe, ale hlasitost jsem tomu již nepřizpůsobil. Tomo mě samozřejmě slyšel, když mi kráčel těsně po boku, a pobaveně se na mě usmál. To jsem velice rád, že se nad tím vším baví, ale já jsem z toho poněkud nesvůj.

„Chlape, ty seš v reality show, protože tebe a Neriu má v hledáčku snad úplně každej, kdo vás dva zná. Je to čím dál zajímavější…“ nastínil mi svůj názor na nás dva a ještě ke všemu mi potvrdil moji obávanou domněnku. Asi to bude znít divně, když jsem vlastně slavná osobnost, ale nelíbí se mi být ve středu jejich pozornosti. V tom osobním životě rozhodně ne. Před médii jsem svým způsobem nějak částečně chráněný, ale před přáteli se těžko něco skrývá, když se jedná o další osobu.

„A já tomu čím dál míň rozumím,“ postěžoval jsem si, že mi uniká veškerý důležitý smysl týhle celý kauzy. Ublížil jsem Nerii a to jediný, co s tím dokáže udělat, je to, že kolem sebe pouze kope jako zběsilá.

„Že tu Neria vesele skotačí u bazénu s nějakým frajerem? Asi tě chce trochu vytrestat… říkala Vicki,“ rozumoval Tomo očividně slovy jeho povedený drahý polovičky. Ne že by po ní papouškoval, akorát parafrázuje výrok svý milovaný ženy, která do toho asi vidí víc než on sám. Ženy druhým ženám rozumí nesporně líp, však to mi prozradila sama Anastasie. V Tomově vztahu to šlo snadno a hladce. Nějaký závažný potíže spolu nezažili. Skoro jako ta opěvovaná láska na první pohled.

„Tak to měla Vicki pravdu. Já vim, o co jde, ale…“

„Ale stejně tě to štve,“ doplnil za mě Tomo zcela trefně, protože tohle by deptalo každýho muže, který bezpodmínečně touží po jedný jediný ženě, která se zatím motá kolem jinýho. Ani se do toho Tomo nemusí pokoušet vcítit. Je to skoro jako základní instinkt nebo co…

„Tak s tím něco udělej,“ ponoukal mě nejednoznačně, takže jsem si to vzápětí vyložil hnedka několika reálnýma alternativama. Ovšemže jsem se prvně nechal unést nabuzeným testosteronem a jako první mě napadlo, že tomu parchantovi rozbiju ten jeho slizký úsměv, ale ihned jsem si uvědomil, že k tomu se nechat strhnout nesmím. Ten floutek mi nic špatnýho neudělal. Až na to, že dělá do mojí holky… Skoro holky.

„Nemám s tím co udělat, Tomo. Neria se potřebuje jen vyvztekat. Dělá to, co by udělala každá jiná… A já to chápu.“ Tvářil jsem se před ním jako ten nejvyrovnanější, nejstatečnější a nejdospělejší člověk, ale popravdě jsem uvnitř pořádně pěnil. Jak jsem to nahlas rozebíral, fakticky mě to užíralo.

„Takže budeš nečinně sedět, čekat a nervovat se?“ ujasňoval si a vůbec nemírnil svoje udivení nad tím mým rozhodnutím. Udivení smíchaný s nechápavostí.

„Jo, zatím jo. Ale myslim si, že to moc dlouho nevydržím,“ přiznal jsem mu s kyselým úšklebkem, jelikož vzhledem k tomu mýmu vzteku budou moje veškerý snahy dozajista marný. Akorát nechci zatím rozhlašovat do světa něco, když pořád sám nevím, co s tím konkrétně udělám.

„Hele, Jayi. To ty jsi nás vždycky povzbuzoval tím, že když něco chceš, stačí tomu naplno věřit a že to pak zvládneš. Musíš si za tím stůj co stůj jít. Však díky tomu se ti splnilo několik tvých životních snů. A co jsem tak pochopil, život s Neriou by pro tebe byl životní sen, tak… Udělej přesně to, co děláš vždycky, a dokážeš to. Však ona tě má určitě pořád ráda. Kdyby ne, tak ti tyhle naschvály nedělá… říkala Vicki,“ tlumočil opět Vickiina slova, tedy v tý poslední části jeho řeči, protože předtím ty motivační slova vyšla z jeho hlavy. V tu chvíli jsem byl nebývale pyšný na to, že moje celoživotní učení přijal i Tomo, a že mi to připomněl zrovna za těchto okolností. Přesně tohle jsem potřeboval…

„Díky, Tomo. To samý jsem si už taky říkal, jenže… tohle je Neria. Vždyť ji znáš, ne? U ní jeden nikdy neví, co se stane,“ osvěžil jsem mu paměť s jeho vlastníma zkušenostma. Ne že by měl Tomo v minulosti nějaký potíže, ale tu Neriinu nepředvídavost nikdy nebral na lehkou váhu. Ale jinak si spolu s Neriou hodně rozumí a jsou velmi dobří kamarádi.

„Jo, já vím. A ty seš asi ten jedinej člověk na světě, kterej to na ní má rád,“ pronesl významně a hned na to se začal pobaveně smát, čemuž jsem se ani já neubránil. Další Tomův kabrňák!

„Vlastně i tohle na ní miluju,“ uvedl jsem na pravou míru již poněkud rozvážněji, když jsem si uvědomil, že Neriu miluju vážně se vším všudy. Takovou jaká je. Se všema jejíma chybama a zlozvykama. Bezpodmínečně a bezvýhradně.

„Jo, já vím. Všichni to víme a ona to určitě ví taky. Nenech si tuhle šanci proklouznout mezi prsty. I když se tě snaží jenom vytrestat, nikdy nevíš. Co když se do toho chlápka fakt zakouká? To bys zrovna ty riskoval?  Já teda ne…“ ponoukal mě Tomo důrazně, abych nenechával nic náhodě, protože náhoda je pěkná svině, jak se občas stává a jak občas každý z nás určitě zažil.

„Heh, máš pravdu, Tomo. Naprostou pravdu,“ uznal jsem uvědoměle, když mi takhle šikovně otevřel oči. Nato mě Tomo poplácal po rameni, čímž mi pouze potvrdil, že nemám příliš času na zahálení.

„A taky vždycky říkáš, že je lepší vyčítat si něco, co jsi udělal než to, co jsi neudělal. I když nejlepší je si nevyčítat vůbec nic,“ radil mi dalšíma převzatýma moudrama a já jsem fakticky žasl nad tím, co všechno ode mě pochytil. Jsem poctěný, že se tyhle moje životní teorie ujaly právě u lidí, na kterých mi fakt záleží. Jasně že jsem je nikdy nikomu necpal, ale asi jsem je zmiňoval tak často, že si je zapamatoval i takový samorost, jako je Tomo.

„To je sice taky pravda, ale komu se poštěstí činit tak, aby ničeho nelitoval?“ namítl jsem mu na to jaksi skepticky, o což se velice zapříčinil ten můj momentální vzteklý stav. Normálně bývám ukázkový optimista. „Nejdřív nám to možná připadá, že jsme se rozhodli dobře, ale když potom poznáme ty důsledky našeho rozhodnutí, najednou už to moc dobrý není,“ navázal jsem na ty Tomovy, respektive moje, moudra, přičemž jsem se bohužel tý skepse nezbavil, spíš jsem ještě o něco přidal. Tomo na mě zamyšleně a pozorně koukal, jak se nefalšovaně zamyslel nad tím mým výrokem.

„Počkat, teďka mluvíš furt obecně, anebo narážíš na něco ohledně Rii?“ ztrácel se Tomo v našem hovoru, který se pořád točil okolo Rii, kolem níž se točil celý můj svět. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby se kolem ní točil i celý vesmír. Ona je to totiž natolik silná osobnost, že by k sobě přitáhla i ten vesmír.

„Víš,… možná jsem nikdy neměl dovolit, aby náš vztah překročil hranici přátelství,“ zpochybňoval jsem svoje minulý kroky, který mě přivedly až sem. Kdo ví, kde bych jinak byl, kdybych si upřel tu možnost být s ní i víc než jako kamarád. Tak jo, ruku na srdce, zezačátku jsem se s ní chtěl hlavně vyspat. Až potom jsem vnímal svoje city k ní.

„No tak, Jayi. Něčemu takovýmu se přece nedá zabránit,“ uklidňoval mě můj nejlepší kamarád, jenže na mě to pochopitelně nezabíralo. Když člověk začne pochybovat naprosto o všem, je to dost špatný…

„Bránil jsem se tomu hodně dlouho, takže bych to určitě zvládl i dál, ale byl jsem… Nevím, co jsem si myslel. Přátelství je samo o sobě komplikovaný, natož když…“ odmlčel jsem se, protože jenom tyhle myšlenky vyslovit nahlas mě stálo nemálo úsilí, který mi před dokončením beztak došlo.

„Zatraceně, Jarede, co to meleš?! Neria je ta nejlepší ženská, jakou jsi kdy potkal, ne? Sám jsi to říkal a my ostatní jsme to viděli na vlastní oči, takže co tak blázníš? Po tom všem to budeš vzdávat, když bys měl bojovat?! Hele, nikdo ti nemůže říkat, co máš nebo nemáš dělat, ale… být tebou, zrovna tuhle ženskou bych k vodě nepouštěl,“ domlouval mi poněkud naléhavě a nesmlouvavě, až jsem se na něj zašklebil, že je do toho takhle zapálený. Asi nám fakticky hodně fandí…

„Vždyť je skoro o polovinu mladší než já,“ neodpustil jsem si zmínku, kterou jsem si tehdy neustále opakoval, abych si zabránil v tom jí podlehnout.

„Jako vážně, Jayi? Vážně?!“ káral mě Tomo, že vytahuju z toho všeho právě tohle. Najednou se zastavil a vrtěl nade mnou na stranu nakloněnou hlavou, přitom u toho ještě kroutil všelijak pusu. „Hele, poslyš. S Neriou po boku jsi fakt vypadal po dlouhý době šťastně. Mít hvězdnou kariéru ti k úplnýmu štěstí nestačí. A ty máš to kompletní štěstí nadosah, tak ho teďka nezahazuj a ještě s takovýma směšnýma výmluvama,“ domlouval mi důrazně, abych se nijak neukvapoval tím náhlým přívalem nejistoty a pochyb. Abych se probral, tak mě Tomo poplácal po levý líci a pro zlehčení na mě mrknul.

„Copak ty nechceš bejt šťastnej?“ zakončil svůj dobromyslný proslov opravdu záludnou řečnickou otázkou, která ten můj negativismus okamžitě smetla kamsi daleko do neznáma. Vzmohl jsem se pouze na to, že jsem mu to poslušně odkýval a co nejpřesvědčeněji jsem se na něj pousmál. Nemyslím to nečestně, fakticky hodlám udělat vše pro to, abych šťastný byl, jenomže na mně to úplně celý nezáleží.

„Tak vidíš,“ dodal vzápětí věcně, že se věci mají přesně tak, jak si myslel. Náš rozhovor vyšel naprosto dokonale, jelikož se naše cesty za pár kroků měly rozdělit.

„Díky ti, kamaráde,“ poděkoval jsem mu nanejvýš vděčně, protože mě podržel zrovna v ten moment, když jsem to doopravdy nutně potřeboval. Mám to ale fakt skvělý přátele. Za ně bych klidně i položil ruku do ohně, protože na sto procent vím, že bych se nespálil.

„Dostaň ji zpátky,“ hecoval mě dál a zeširoka se na mě usmíval. Jasně, že jsem mu to oplatil, protože mě natolik vyburcoval, že se mě znovu naplno zmocnila touha zabojovat o svoje spokojený budoucno. Následně jsme se každý vydal na druhou stranu chodby, protože jsme každý osidloval jiný křídlo hotelu. Vtom mi teprve ale docvaklo, že já debil jsem si u bazénu nechal ledvinku se svýma osobníma věcma. Nejenže s mým nepostradatelným Blackberrym, ale taky s kartou od pokoje a spoustou dalších již mnohem míň důležitých drobností. Úplně jsem na to zapomněl, jak mě ta Neria zas ukázkově vyvedla z míry a klidu. Nezbylo mi nic jinýho, než se trapně vrátit zpátky pro svoje krámy a čelit tím opětovně výhledu na laškující Neriu s tím ušklebeným frajírkem. Předstíral jsem, že jsem něco jako holografický projekt a bleskově jsem se zas vypařil pryč. I tak jsem z paměti musel násilím vyhánět tu vidinu Neriina pohledu, jak si mě hořce vychutnává a baví se nad mou marností. Jo, úžasný, takhle uboze jsem si nepřipadal proklatě dlouho...

NERIA

Zanedlouho, co Jared ublíženě odešel od bazénu, napodruhé, jsem se i já zdekovala. Fabia jsem se po několika manévrech nakonec zbavila, ačkoliv jsem mu musela přislíbit nějakou další naši schůzku. Nemůžu říct, že to poledne strávené s ním bylo nějak otravné, ale já si to ba naopak víceméně užila. Co se týče pouze Fabia. A Jaredův žárlivý zásah to fakt ještě navrch skvěle zpestřil. Mám-li se teda zaměřit na Fabia, takhle na mě působil nesmírně pohodově. Trošku suverénně, ale jinak docela sympaticky. Asi bych se do něj doopravdy zakoukala, kdybych o něm neznala skutečnou pravdu. Pero no! Nenechám se oblbnout jeho žhavým intenzivním pohledem, svůdným úsměvem a sebejistým vystupováním, které holt někdy imponuje i mně.

Mnohem víc se mi ale zamlouvá, jak je Jared celý bez sebe, když mě vidí s někým jiným. No jo, lo sé, však mi přiznal, že po mně pořád touží a že by to s námi dvěma zkusil znova. No a co. Pořád si s ním můžu trošku pohrát, ne? Mám na to alespoň minimální právo. A navíc se mi prostě chce… Nemusím k tomu mít přeci žádný těžkopádný důvod, ne? Pakliže přihlédnu k tomu, že to na mě akorát hraje, potom to je odůvodněný. No, a jestli je ke mně férový, kapánek ho poškádlím. Určitě to ničemu neuškodí. Třeba to pak v něm vzbudí o to hutnější emoce vůči mně. To je vlastně spíš k užitku!

Pospíchala jsem na recepci, abych si tam vyzvedla kartu od pokoje, protože tu si zásadně nechávám vždycky tam, protože se mi již několikrát nešťastnou náhodou stalo, že jsem ji ztratila. Při svém pracovním vytížení kolikrát nevím, kde mi hlava stojí a občas se mi něco nemilého přihodí. Takže pokud je to možné, kartu vždy svěřím někomu na recepci a tak nějak se zbavím téhle odpovědnosti a nemusím na ni dál pamatovat.

„Zdravím, já si jdu vyzvednout kartu od pokoje na jméno El Gallardo,“ zahlásala jsem pronikavým hlasem, který zněl ale radostně. Jinak mi do smíchu nebylo ani v nejmenším. Jak jsem již zmiňovala nejednou, kvůli své práci se umím velice dobře přetvařovat a očividně mi to jde, protože se na mě mladá recepční mile usmívala. Hah, ne že by to nebyla zase její práce, ale tak… Já poznám, kdy je to hrané a kdy ne.

„Slečno, ráda vás vidím,“ pozdravila mě mnohem nadšeněji, než jak by bylo obvyklé, takže jsem si obratem pomyslela, že po mně bude něco chtít. Anebo se třeba mýlím. Jsem z toho Jareda dočista mimo, takže bych se to mohlo stát. No nic, budu dělat, jako že jsem si ničeho nevšimla. Krátce hledala někde tu moji kartu od pokoje, a když ji našla, ne že by mi ji ihned předala, ale ponechávala si ji v dlani. Hm, všimla jsem si dobře.

„Potřebovala bych si s vámi promluvit, slečno,“ potvrdila moje podezření, že by se mnou ráda řešila nějaké svoje recepční záležitosti. Triste, ale na to nemám náladu.

„A nepočkalo by to? Celkem se mi to nehodí,“ naznačila jsem jí, že se do mluvení s ní nijak nehrnu, a abych tomu dodala neústupnosti, natáhla jsem k ní otevřenou ruku, aby mi do ní vložila tu kartu, bez níž se nedostanu do svého apartmá.

„Je to důležité. Nastala nám tu taková nepříjemná situace a je na mně, abych ji co nejrychleji vyřešila,“ dávkovala mi po kouskách, čímž ve mně jenom podněcovala moji mělkou trpělivost.

„A se mnou ji chcete řešit proč?“ vyptávala jsem se jí nadmíru zdvořile, přestože mně fakt drásalo nervy, že mě tu takhle zdržuje, kdo ví kvůli jakým pitomostem. Ráda bych se odebrala na svůj apartmán, abych se tam znovu osprchla, převlékla a vyrazila za Diegem na besedu.

„Protože se to týká přímo vás, slečno. Nejprve bych se vám ale chtěla svým jménem omluvit za všechen personál našeho hotelu Acoya, protože k takovému pochybení tu nedošlo za celou dobu, co zde pracuju. Víme o tom, kdo tu chybu způsobil, a věřte mi, že si za ni ponese následky, ale důležité je, abychom se spolu nějak rozumně domluvily, co s tím vyvedeme,“ hovořila ke mně v opravdu formálním proslovu, který nepozbýval i obyčejného odprošení za ten prozatím neodtajněný omyl, kterého se dopustili.

„A o jaké pochybení jde?“ pídila jsem se po odpovědích a neubránila jsem se nevlídně svraštělému čelu za tu protivnou nevědomost, ve které mě stále ponechávala a stáhla jsem ruku opět zpátky k tělu.

„Problém je v tom, že nám dnes přijeli noví klienti a my jsme zjistili, že je nemáme kde ubytovat. Někdo musel špatně zarezervovat pokoje a nám teďka nevychází počet lidí na pokojích,“ sdělila mi konečně to jejich nedopatření způsobené lidskou neopatrností a nezodpovědností, kterou si evidentně odskáču i já. Nervózně jsem si přešlápla z nohy na nohu a neradostně jsem se ušklíbla.

„A jak vám mám s tím jako pomoct?“ tahala jsem z ní další informace, abych věděla, na čem teda jsem.

„Víte, slečno, vy jste jediná, která je v apartmá pro dva, samotná,“ osvětlila mi ten zádrhel poněkud nepřiměřeně soucitným hlasem, jako bych byla nějaká chudinka, které dal nečekaně její přítel kopačky, a ona už se nestihla přihlásit na jiný pokoj. Proč si nemyslí, že jsem na tom finančně tak dobře, že si to apartmá můžu dovolit samotná? Al fierno, takovéhle předsudky mě štvou.

„Takže si mám s někým apartmá vyměnit?“ chápala jsem její verbální posunky k tomuhle závěru, na který nebylo zase nějak složité přijít. Klidně mi to ale mohla říct rovnou, což bych uvítala mnohem víc.

„Spíš jsme mysleli, jestli byste k sobě někoho nevzala.“ Zadívala se na mě takovým tím pohledem, že si to ode mě pěkně slízne a přitom na mě tak s nicotnou nadějí pokukovala. Nahlas jsem si bezděčně povzdechla, protože co s tím mám jako udělat? Z hotelu se rozhodně pakovat nemíním…

„A koho? Já si k sobě na pokoj nevezmu jen tak někoho,“ zaprotestovala jsem, že se mi tenhle jejich rozumný nápad na vyřešení absolutně nezamlouvá.

„Pochopitelně, že jsme mysleli někoho, s kým jste sem přijela,“ zmírňovala moje rozčarování z toho, jak se tady ten pobyt nevítaně vyvrbil v můj neprospěch. Sice je to moc hezké, že počítají s tím, že k sobě přiberu někoho od nás, ale pro mě to pořád neznamená žádnou výhru. Plánovala jsem si tenhle výlet užít co nejvíc v soukromí, které bude zanedlouho narušeno. Esto no creo!

„Určitě už pro mě máte nějaký tip, že?“ ucedila jsem poněkud neurvale, protože mě tou svojí předvídavostí nemálo iritovala. Jasně, vím, patří to k její práci, ale stejně!

„Vlastně… ano,“ doznala se decentně zahanbeně, když u mě vypozorovala tu okatou nelibost.

„No jistěže. Tak jaký je ten tip?“ odfrkla jsem si mrzutě, poněvadž mě tahle milá a pohledná recepční přiváděla k šílenství. „A aby bylo jasno. Budu požadovat za tyhle komplikace nějakou kompenzaci,“ umanula jsem si zarytě, přestože plně chápu, že se občas taková nedorozumění stávají. Tentokrát to ovšem souvisí se mnou, a to si tedy líbit nenechám.

„S tím samozřejmě počítáme. Zatím jsme mluvili o tom, že by cena za apartmá byla nanejvýš poloviční od původní ceny, jestli s tím souhlasíte,“ žádala si ode mě mé svolení a já měla už-už snahu jí to odkývat, když jsem se zarazila nad tím, že ještě nevím, koho mi na ten apartmán pošlou.

„A s kým bych teda měla být na pokoji?“ zopakovala jsem ten stěžejní dotaz, který mi pěkně zkřivil obličej. Vůbec se netěším na svojí blížící se nezvanou společnost.

„Napadlo nás, že ten pokoj pro pět lidí, kde jsou ubytovaní slečna Ludbrook, Loren a bratři Letovi s panem Reedem a panem Greenwodem, bychom pronajali těm nově příchozím a jich šest bychom rozdělili do pokoje pro dva a pro tři a ten šestý by šel k vám, jestli to takhle může být.“ Opět se mě tázala ve vší slušnosti, ale na tomhle pro mě nevyhovujícím stavu věci to beztak nic nezmění. Nejspíš se mě snažila jen víc nenaštvat. Na to ale bylo pozdě, protože při tom výčtu lidí, kteří připadali v úvahu, ve skutečnosti připadal pouze jeden jediný. Sí, Jared. Shannon se mnou na pokoji rozhodně nebude. Natalie už tuplem ne. Emma možná, ale raději bude s Natalií, se kterou si rozumí o dost víc než se mnou. A s Jamiem by to taky nedělalo dobrou. Babu se do něčeho takového taky určitě hrnout nebude. A i kdyby byl náhodou Shannon s Natalií a Emma by raději zůstala s Jamiem a Robem, takže pořád by Jared zbýval na mě. Así que esto es malo, muy malo…

„Víte co? Někoho ke mně prostě přiveďte. Ať to bude kdokoliv, stejně mi to zkazí celou tuhle dovolenou, takže děkuju pěkně za to, jak skvěle odvádíte svoji práci!“ vyčetla jsem jim sarkasticky a s opravdu zlověstným pohledem jsem se odebrala do svého prozatím volného apartmá hned poté, co jsem zaskočené recepční vytrhla kartu od dveří z prstů.

„Nás to vážně moc mrzí, slečno!“ volala za mnou omluvně, ale na to jsem už nijak nereagovala. Mumlala jsem si pod nos několik peprných poznámek ve své mateřštině, protože v tomhle případě by mi počítání do desíti zcela jistě nepomohlo. Neubránila jsem se ani tomu, že mě v tom vzteku atakovala i jakási má paranoidní stránka, protože mi myslí nakratičko prolétlo, že by to mohla být celé nějaká Jaredova finta. Okamžitě jsem to ale zamítla, protože jenom to moje spontánní pomyšlení vyznělo opravdu směšně. Je jedno, jak k tomu došlo, ale podstatné je, že Jared skončí v mém osobním prostoru mezi čtyřmi stěnami. Vsadím se, že on tu nabídku přijme bez zaváhání, až za nimi přijdou zaměstnanci hotelu. Tyhle blízké vyhlídky mě doslova děsí. Co si s ním jako počnu? Co mám dělat?! Mierde, zjevně zhola nic… Snad jen… Přizpůsobit se.

Světelnou rychlostí jsem ze sebe shodila plavky, vysprchovala jsem se, nastříkala jsem se nádherně voňavým poopalovacím sprejem a úprkem jsem zamířila na bar. Sí, pro panáčka oblbováka, abych se probrala z toho krutého šoku. Diego si mě všiml již z dálky, protože jsem na pokoji neztrácela čas vybíráním nějakého dalšího letního modýlku, a vyšla jsem si ven v tom, v čem ráno, takže si mě všiml brzy. Včasně i zpozoroval moji zděšenou tvář, kterou ode mě záhy věrohodně překopíroval.

„Stalo se něco?“ strachoval se o mě, aniž by si zachoval potřebnou diskrétnost, poněvadž měl v baru kupodivu docela plno. To bude asi tím bravurním barmanským výkonem na svatbě. Několik lidí se po něm ohlédlo a pak pochopitelně i po mně, protože Diego se na mě stále nepřetržitě díval. „On ti něco provedl?“ Viditelně se bál, protože ho v tenhle moment nezajímal nikdo jiný, ale pouze já. Proto jsem na něj vrhla značně varovný pohled, aby trošku ubral. Jistěže ho to zmátlo ještě víc a navíc to přitáhlo pozornost úplně všech.

„No, no! Jeho se to nijak netýká, Diego a... ztiš se, por favor,“ upokojila jsem jeho pobouření překotně, aby se to rozvíření ze všech směrů zase pěkně umínilo.

„A koho teda? Proč se tváříš… takhle?“ vyzvídal na mně s dětinskou zvědavostí, která mu doslova rozsvítila oči. Najednou se mi nepatrně ulevilo, ale na tom mém vnitřním napětí se to nijak razantně neprojevilo. Musela jsem se na něj bezdůvodně usmát, protože ta jeho starost o mě byla přinejmenším milá.

„Co bys řekl? Před chvíli se mnou mluvila recepční hotelu a se vší lítostí mi sdělila, že ke mně bude muset někoho nastěhovat. A kdo to asi bude, hm?“ napovídala jsem mu rozčileně a s takovým přezíravým tónem, který skvěle odpovídal téhle pošetilé situaci. Kdybych se tomu nesmála, asi bych musela brečet…

„Co? Jared? … Jak se to stalo?“ Zíral na mě s ukázkovým konsternováním, které ho normálně uvedlo do ustrnutí, protože dokonce přestal s tím jeho mechanicky prováděným leštěním skleniček.

„Není důležitý, jak se to stalo, ale že se to vůbec stalo! A já s tím nemůžu nic dělat… Leda se sbalit a přestěhovat se do jiného hotelu, ale to prostě nemůžu udělat,“ užírala jsem se svojí bezradností.

„Že ne? A proč ne?“ pokoušel se mě nalomit, abych se zachovala proti své morálce, ale tím pádem, abych si zajistila optimální duševní zdraví. Na tenhle jeho snaživý postřeh jsem nesvedla jinak odpovědět než jedním ze svých hlubokých povzdechů.

„No nejde to,“ sykla jsem nekompromisně, že je to moje konečné rozhodnutí a že ho nezměním ani kvůli svému prospěchu.

„A co teda budeš dělat?“ zajímal se s decentním pobavením, když pochopil, že si opět hledám daleko složitější řešení, kterých bych se mohla snadno ušetřit. Kdesi jsem kdysi slyšela, že mají ženy rády drama ve svém životě. Já teda budu asi jedna z těch milovkyň dramat, protože jinak si to vysvětlit nedovedu. Proč něco řešit lehce, když to jde i mnohem komplikovaněji? Diego na mě napjatě pomrkával a jeho rty se počínaly roztahovat do takového plísnícího úsměšku, že si zbytečně přitěžuju. 

„Netuším, ale…“ Znovu jsem si jen tak povzdechla. Dlouho se mi teda nestalo, že bych si naprosto nevěděla rady. Ten pocit bezmoci je neskutečně ubíjející.

„Ale co?“ tahal ze mě i nadále, jenže já už nějak neměla co říct. Na to ani prostě není co říct.

„Nalej mi nějakýho panáka,“ poručila jsem si něco na pookřátí, a aby nestála řeč, letmým gestem ruky jsem ho popohnala, načež se na mě tak pobaveně zakřenil, že jsem skoro toho panáka ani nepotřebovala. Nestačila jsem se kolem sebe porozhlédnout a už jsem měla panáka před sebou. Diego asi přesně věděl, pro jaký alkohol má sáhnout.

„Podle mě… Měla by sis to užít,“ poradil mi nemálo vybízivě a následně na mě mrknul.

„Užít?“ zrekapitulovala jsem po něm nechápavě a protáhla jsem nevědomě ústa směrem dolů.

„Sí, užít,“ zopakoval po mně ještě o něco ponoukavěji a tak uličnicky se usmíval, že to moje dlouhé vedení rázem skončilo. Ať jsem nad tím jeho nápadem rozmýšlela sebevíc, něco na něm bylo. Pro lepší pohled na věc jsem do sebe kopla panáka a vytříbila jsem si svůj názor: „No tak jo, proč ne.“

 Příště bude děj pokračovat tím, že se Jared nastěhuje do Neriina pokoje a hned jejich první momenty soužití budou znamenat začátky ještě větších potiží než doposud a odstartuje to taková nepěkná hádka. Určitě se je na co těšit. :) Všem bych chtěla poděkovat za zájem, který neutichá, takže já jsem maximálně spokojená! x)) Děkuju vám! :33

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat jedné mé zbožňované osůbce, i když se v ní tedy neděje nic převratného. :D I tak bych ji ráda odkázala své "sestřičce" a "parťákovi ve zločinu" :D, poněvadž je stejná "limitovaná edice" jako já a protože pro nás dvě mají slova "mírně" a "speciální" úplně jiné rozměry. :D :D :D Mám tě moc ráda, Týnuško!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 18. kapitola: