OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 14. kapitola

31.01.2015 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1130×

NERIA

Seděla jsem u stolu na židli a samou nervozitou jsem oběma nohama poklepávala o zem. Po očku jsem se vší podezřívavostí sledovala moje povedené rodiče, jak se zvesela vybavují s Jaredem, k němuž moje vřelá zloba úměrně stoupala s každou vteřinou, kterou strávili spolu. Moji rodiče a Jared! Hlavou mi zběsile běžely všemožné myšlenky na to, o čem si asi tak můžou povídat, a hlavně, jaké jsou jejich záměry. Mimo to, že angličtina našich je značně omezená a že Jared neumí španělsky jedinou smysluplnou větu. O žádném svém nápadu jsem rozhodně nemohla tvrdit, že je pravděpodobný. Kdyby se taťka rozhodl si vyřídit účty za mě, Jared by nepůsobil tolik uvolněně a pobaveně a maminka by mu u toho určitě neasistovala. Jenže takový Jared by klidně mohl mít v plánu se před rodiči předvést v tom svém nejlepším světle, což on bezesporu ukázkové umí, a myslet si třeba, že se ho pak naši zastanou, když by nastala taková situace. Však už jsem taťkovi řekla, že to já jsem nenapravitelně pochybila. A on si moudře domyslel, že se jedná o Jareda. No to je fuk, žádná taková situace nenastane, protože rodiče odjakživa stáli při mně a budou i co se týče Jareda. Zase takový úžasný není… Není?!

Nevydržela jsem tam dál takhle nervně dřepět a nečinně přihlížet tomu, jak si Jared získává moje rodiče, i když to dost možná znamenalo, že vyvedu nějakou hloupost. Na druhou stranu lepší něco udělat, než si z těch nervů okousat nehty na všech prstech, k čemuž se postupně schylovalo, a navíc mě do lýtek už začaly chytat křeče. To protančené odpoledne se na mém stavu promítlo velice rychle.

Nijak dvakrát jsem nedumala nad tím, jak bych se měla nejlíp zachovat, spíš jsem vsadila na to, že dám průchod svým emocím, aby všichni tři věděli, že se momentálně cítím dost nepatřičně, což vzápětí sami pocítí tím, že se budou cítit taky nepatřičně, protože tohle jim nedaruju! Všem třem!

„Co to tu, ksakru, děláte?!“ zamíchala jsem se mezi ně s pěkně rázným tónem hlasu, aby je ty vstřícné úsměvy okamžitě přešly. A taky že jo. Všichni se na mě zaskočeně podívali a nevěděli, která bije. U Jareda to je pochopitelné, když jsem promluvila ve španělštině, ale naši si to mohli odpustit. Akorát mě tím ještě víc rozčílili, protože taťka musí přesně do detailu vědět, proč jsem na ně takhle nabroušená.

„Vždyť jsi mi něco slíbil, ne, tati?!“ obořila jsem se na svého taťku, který se stále tvářil jako neviňátko.

„Slíbil jsem ti, že se do toho nebudu míchat, což nedělám. Jenom si tu povídáme, nic víc,“ vysvětloval mi tatínek uváženě, abych jeho slovům důvěřovala. Pobouřeně jsem se na něj pouze zamračila, jelikož jsem skutečně netušila, co si o tom mám myslet. Proč by si s ním jako jenom povídal?

„Nic víc, to určitě,“ ucedila jsem odmítavě, čímž ta jeho snaha mi domluvit přišla úplně vniveč. Tatínek se na mě proto zadíval poněkud napomínavě, že ho neberu vážně. Jak bych taky mohla, že?

„Co ti slíbil, holčičko?“ zajímala se maminka aktivně, když jí naprosto unikal hlavní důvod mého rozčilení. Dívala se na mě nanejvýš starostlivě, protože mě takhle rozezlenou dlouho nezažila. Mamka nejistě těkala očima sem a tam, ze mě na taťku a Jared tam po celou dobu zmateně stál a nejspíš předstíral, že je v tuhle chvíli zcela transparentní.

„Že se do mých záležitostí nebude míchat!“ zaprskala jsem vyčítavě, když jsem se jednou opovážila se podívat i na Jareda, což mě naplnilo další vlnou hněvu.

„Jen si tu povídáme, Nerio, to je všechno. Chtěl jsem ho trošku poznat, když už jsi o něm tak mluvila,“ objasňoval mi taťka velice snaživě, abych dál jeho čestné motivy neznevažovala. V tenhle moment by se mohl snažit sebevíc, ale stejně bych mu nevěřila.

„Co to vy dva mezi sebou máte? Něco nevím?“ dožadovala se maminka zasvěcení do téhle nepříjemné kolize, ve které se nejspíš nejhůř cítil Jared, protože absolutně nevěděl, která bije, když se naše rodinná porada vedla v mojí mateřštině. Jared se už u některých mých častých frází docela chytal, ale na souvislé věty stále nestačil.

„Nechceš jí to říct ty, tati, když už ses rozhodl vzít můj osud do vlastních rukou?“ strefila jsem se do něj opět, protože jsem jednoduše cítila nutkání taťku nechat trochu vycukat, aby pro příště věděl, že taková delikátní témata jsou pro mě velice osobní i v přirozeném rodinném prostředí. Taťka si akorát bezradně povzdychnul a sklopil zrak dolů, aby mě dál svými výroky nepobuřoval.

„No tak promiň, Nerio,“ odprosil mě za svoji nerozvážnost, ale beztak jsem podle tónu poznala, že ta omluva byla vynucená. Zřejmě doopravdy neměl žádné vedlejší záměry ohledně Jareda. Asi ho chtěl pouze trochu poznat.

„Tak co se děje?“ ptala se nás mamka čím dál víc znepokojeně, takže jsem do obličeje nasadila o něco pokojnější výraz, aby se tolik neděsila našimi neshodami.

„To je on,“ prozradila jsem jí ve vší stručnosti, protože bych byla nerada, kdybych vyvolala ještě větší rozruch, kterýž to u mamky zajisté způsobí. Celého toho půl roku byla maximálně zapálená do toho, kdo je ten muž, který mi zlomil srdce. Samozřejmě, že Jareda podle mého vyprávění znala, ale já jsem svoje povídání přizpůsobila tomu, aby to nikomu nedocvaklo.

„On?“ nedařilo se jí dát si dvě a dvě dohromady, když se zatím nevzpamatovala z toho rozrušení, které jsem tu zanechala po tom svém vstupu na scénu. Beze slov jsem jí to odkývala a nechala jsem ji přemýšlet.

„Co si jako myslíš, že děláš, Jarede?!“ vyjela jsem po něm, když mi rodiče poskytli dostatek prostoru k tomu, abych se mohla osočit i na tady velectěnou celebritu. Konsternovaně zamrkal těmi nebeskými drahokamy a němě zalapal po dechu. Na něj jsem se zamračila jednou tolik silně než na svého taťku a použila jsem znatelně ostřejší tón, aby pochopil, že se nejvíc zlobím na něj a že dávám vinu zejména jemu. Ano, vím, že naprosto neoprávněně. „To se jako snažíš přes moje rodiče dostat ke mně, nebo co?“ hořekovala jsem i nadále, jelikož se mi od něj nedostávalo žádné kýžené reakce. Pořád na mě konsternovaně zíral a nejspíš si v tichosti chystal nějakou trefnou odpověď.

„Nerio, ale no tak. Sama moc dobře víš, že takhle to není. Prostě si tu jen tak povídáme. Nejsou to jenom tvoji rodiče, ale i Lucovi rodiče, což je nejen tvůj brácha, ale i můj kamarád. Nic dalšího v tom nehledej,“ uzemnil mě absolutně neprůstřelným argumentem, takže jsem pro změnu lapala po dechu já. Na tohle jsem neměla co namítnout, protože by to byl pouhý výkřik zoufalosti, jelikož měl nezpochybnitelnou pravdu. Nechovala jsem se racionálně a vymstilo se mi to. Mezitím, co jsem rozpačitě sbírala kousky svého důvtipu, který Jared šikovně roztříštil, zaslechla jsem za sebou maminčino dopálené pochopení: „Jo, tak to je on! Ten prolhaný prevít!“ Chtě nechtě jsem se tomu musela ušklíbnout, čímž jsem trochu odlehčila tomu svému strhnutí.

„I kdyby v tom víc bylo, naše rodina stojí vždycky při sobě,“ pronesla jsem hořce, přestože jsem mu sdělovala v podstatě pozitivní zprávu. Spousty a spousty jiných rodin něco takového tvrdit nemůže.

„To jsem rád,“ přiznal upřímně a stručně, a tak vlídně se na mě usmál, že mi zase došla v tu ránu řeč.

„Chápu, že ty takový štěstí nemáš, ale u mojí rodiny ho taky nenajdeš,“ zakončila jsem tuhle naši krátkou výměnu názorů pěkně úsečně, a než jsem se od něj otočila bokem k rodičům, stihla jsem ho zahrnout docela drsně varovným pohledem.

„O čem si s ním mluvila?“ vyzvídala mamka pohotově, když si nemohla nepovšimnout, že se moje pozornost odvrátila pryč od Jareda. Protočila jsem otráveně panenky, protože jsem se tu víc nehodlala zdržovat.

„Mami, teď ne,“ odbyla jsem ji netrpělivě, a aniž bych vyčkala, jak se na to zatváří, tak jsem od nich kvapem odkráčela dostatečně daleko, abych je ztratila z dohledu. Ať se tu spolu vesele baví třeba až do skonání světa, dneska si už vážně ničím kazit náladu nenechám. Nerada bych vypadala jako ten nejnespokojenější svatebčan celého století, to by mi nevěsta se ženichem nikdy neodpustili. Ačkoliv jsem se zbavila Jareda i našich, kteří mě tak nějak lehce zklamali, každou chvilku na mě odněkud vykukoval Fabio, který běhal od stolu ke stolu, a hojně mě zahrnoval svůdnými a méně svůdnými pohledy, u kterých jsem se musela přemáhat, abych je vstřebala bez znechucení a odporu, a ba naopak, abych mu je oplatila aspoň trochu vstřícně. Abych se před tím vším nějak schovala a u toho se účinně zabavila, přidala jsem se nenápadně k partičce lidí, mezi nimiž byli hlavními baviči Tomo s Vicki. Tahle povedená dvojka mi neprodleně vylepšila celou pokaženou poobřadovou párty. Všichni, kteří stáli kolem, od toho hurónského smíchu až slzeli, když Tomo vykládal naprosto o čemkoliv, co ho napadlo. Vicki mu rovnocenně sekundovala s všelijakými glosami, a to se pak všichni za břicho popadali. Strašně krásný pár jsou!

„Nerio, má milá. Rodino moje nejdražší,“ přimotala se ke mně moje novopečená švagrová s notně podnapilým akcentem, který zněl vtipně a roztomile v jednom. Zavěsila se mi kolem ramen, ani ne jako takové přátelské důvěrné gesto, ale spíš jsem pro ni představovala kotvu, o kterou se nejen zastaví, ale i opře. Ne že by nějak příliš přebrala, ale celkově tím vším kolem svatby byla zmožená, že když z ní to obrovské napětí spadlo, tak se ta obrovská úleva projevila takhle.

„Byl to vážně nádherný obřad, Ano,“ zopakovala jsem jí svůj prvotní výrok při gratulaci, když jsem ji dojatě objímala a užívala si ten pocit, že mám v rodině dalšího skvělého člena. Vysloužila jsem si za to od ní oslnivý úsměv a krátce se o můj spánek opřela svojí hlavou. Tohle už bylo přátelské důvěrné gesto.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit, že jsme svoji!“ výskla rozverně a to neskonalé štěstí doslova tryskalo z každičkého póru jejího útlého tělíčka. Vypadala jako nadpozemská bytost s tím, jaký střih šatů si zvolila a jak u toho prostě zářila samou spokojeností. Její jedinečná přítomnost mě úplně nadchnula.

„Svoji jste už dlouho, akorát teďka je to oficiální,“ poznamenala jsem neoblomně, protože jsem to takhle nevnímala pouze já. Tenhle názor zastávalo víc lidí. Znovu mě za to obdařila svým krásným úsměvem.

„Hmm, zajímavý, že to říkáš… Když jsem tě viděla tancovat s Jaredem, tak mě napadlo něco podobnýho, no, věřila bys tomu?“ zašeptala mi do ucha s teatrálním zamyšlením a s nepřeslechnutelným pobavením, se kterým se na mě dál zubila. Okamžitě mi tím připomněla bráchu. I tihle dva se k sobě fakticky skvěle hodí. Jeden jako druhý. Fakt je možný, že v naší partě jsou dva sezdané páry, které jsou si podle všeho dokonale souzení? Tohle považuju v dnešním světě za zázrak, protože žádný rozumný člověk v téhle době nemůže očekávat nějakou osudovou lásku.

„To už jsem probírala s tvým manželem, takže se s tím obrať na něj. Já to znova opakovat nebudu,“ vyřídila jsem nekompromisně její provokativně navozené téma k rozhovoru, a přestože jsem to vyslovila nanejvýš příkře, veškeré podtóny mého hlasu se nesly v duchu povzneseného žertování.

„Já vím, Nerio, všechno vím. Vím toho mnohem víc než ty,“ utahovala si ze mě nepokrytě a nejspíš se nijak zvlášť nezamyslela nad tím, jak bych si to mohla přebrat. Ovšemže mě napadlo, že má Ana přímý zdroj informací z druhé strany od Jareda, takhle celou tuhle naši ošklivou situaci vidí zcela objektivně, a klidně se i vsadím o to, že to tak je. Vlastně mi to právě potvrdila.

„Z toho mám radost, kočko,“ zhodnotila jsem poněkud nezúčastněně, protože se mi zrovna takovýhle charakter jejího popichování nijak dvakrát nezamlouval. Uhádnout, kam tím směřuje, bylo navíc primitivní i s tím etanolem v oběhu.

„A ty nechceš vědět, co já vím a ty ne?“ neustávala v tom docela drsným provokování, který ona bezesporu považovala za nadmíru humorný a lehkovážný, ale to já pochopitelně ne. Po těch všech ošklivých nepříjemnostech ani v nejmenším. Anastasie se u toho všelijak vrtěla a cukala se sebou a prostě nezůstala sekundu v klidu. Tak jo, přiznávám, ona fakt kapku přebrala. A já to nepoznala, protože už mám taky něco upito.

„Ne, Stasie, nechci to vědět, protože se to týká Jareda, a o tom prostě nechci nic vědět. Ať už je to cokoliv, tak to beztak nemůže změnit nic v tom, co si myslím, a co si cítím, víš? Tak se tím nezatěžuj,“ zchladila jsem ten její zápal navnadit mě na to, že mi o něm prozradí nějaké strašně důležité informace. Kdybych v noci neviděla to, co jsem viděla, zvědavostí bych právě nejspíš umírala, ale protože přesně vím, na čem jsem, nepotřebuju žádné nápovědy ani nic podobného.

„To jako vážně? Nechceš ani vědět, že…“

„Ano, zadrž. Fakticky to pro mě nemá žádný význam,“ skočila jsem jí do řeči, protože jsem ten zbytek opravdu nechtěla slyšet. Nato se jí ta rozjařená tvářička jaksi stáhla a zachmuřila, když jsem s ní odmítala spolupracovat. Copak jí to nestačilo posledně ve wellness, kde ze mě vytáhla téměř všechno?

„A co když mi Jared přiznal, že tě pořád miluje?“ vybafla na mě z ničeho nic, když už jsem si hloupě začínala myslet, že toho nenechá. Jako bych ji neznala… Tentokrát jsem se na ni hutně zamračila já, protože tohle zavádějící tvrzení znělo přinejmenším šíleně.

„Něco takového by ti neřekl,“ nebrala jsem její poznámku vážně, jelikož byla dost nereálná. Akorát mě zkoušela, nic víc.

„Co když jo?“ testovala mě dál a já se na ni mračila čím dál víc. A tak se Ana ode mě na délku své tenounké paže odtáhla, aby náš rozhovor uvedla do vážnějšího směru než do dosavadního vtipkování. Postupně jí docházelo, že nejspíš přestřelila.

„Kdyby jo, tak bys mi to nevyslepičila,“ udala jsem jí jasný a neprůstřelný důvod, který jsem shledala za maximálně pravděpodobný vzhledem k celé té logice Anastasiiny funkce vrby mezi mnou a Jaredem.

„A co když chci, abys to věděla. Nebo on to chce?“ kladla mi poměrně důmyslné otázky na to, že si taky pěkně popila. Zjevně ji ale stejně přemáhal, protože to by se jinak neuchýlila k tomu, co tu se mnou právě probírá. Podle mě si totiž ani pořádně neuvědomuje důsledky, které by mohly nastat, proto je pro ni velkým plusem, že já s tím nijak nic nenadělám.

„Kdyby to chtěl sám, tak by to po tobě nevzkazoval a řekl by mi to osobně, Ano. Tím jsem si jistá,“ stála jsem si zatvrzele za svým a pokyvovala jsem si do toho hlavou. Aně krátce vyskočilo obočí vzhůru, když jsem takhle neomylně prokoukla její lest a ona to zjevně nečekala. Anebo jsem to vyřkla tak přesvědčeně, že ji napadlo, že ten můj pevný názor nezmění.

„No joo, dobře. Neřekl mi to,“ zabručela z donucení, když už jsem ji odhalila. Schválně na mě udělala psí pohled, abych jí to neprodleně prominula, ale v tomhle případě jsem se nad tím zamyslela. Sice je tohle její slavnostní den, ale to hned neznamená, že se může míchat do cizích záležitostí. Jestli jí to Jared akceptuje, já tak tolerantní nebudu. Hlavně proto, že už je to těžce pasé. A navíc jsem momentálně jaksi popuzená kvůli tomu, jak jsem s Jaredem mluvila naposled.

„A proč ty mi teda něco takového říkáš?“ snažila jsem se pochopit tu její ničím nepodmíněnou snahu, snad jen tím, aby nás zase dala dohromady. Vtom se mi rozsvítilo. Mierde! Ona se nás fakt snaží dát zas dohromady! Jo, jasně, mohlo mě to napadnout už dřív, ale já jsem se spíš domnívala, že se nás dva pokouší donutit k tomu, abychom si to mezi sebou vyříkali a mohli se sebou nějak normálně fungovat a komunikovat, ale ne rovnou, že se nás doopravdy snaží spárovat! Po tom, co jsem se jí se vším svěřila?!

„Ano, přestaň s tím! Oba dva s Lucou toho nechte. Tohle je pouze na mně a na Jaredovi! Nezlob se, prosim tě, ale do toho vám absolutně nic není. Já chápu, že to myslíte dobře, ale jestli jsme s Jaredem už někde jinde, tak s tím beztak nic neuděláte,“ domlouvala jsem jí docela úpěnlivě a prosebně, aby mě vyslyšela, a nás dva ze svých ujetých koníčků vynechali. Pokud nemají nic lepšího na práci, já jim klidně sama něco vyberu. Ana po mně provinile pomrkávala, ale beztak jsem z postoje jejího těla vnímala, že bude konat podle toho, co sama uzná za vhodné. Jak jinak… Jako většina dospělých.

„Kde jako jinde? Hele, oba dva jste tady a teď a očividně vás to k sobě pořád dost táhne, tak přestaňte tolik přemýšlet a víc… nechte pracovat city a poznáte sami, kam vás až zavedou. Uvidíš, že skončíte zase spolu! Vy k sobě totiž prostě patříte!“ domlouvala zase mně a u toho si ostentativně založila ruce v bok, jelikož to nepovažovala nijak prosebně jako já, ale víceméně rozkazovačně. Já se z ní jednou pominu! Una niña infeliz…

„Anastasie, promiň, ale o tomhle se bavit nechci. Dneska už ne, takže mě teď omluv, já se zajdu podívat na svoje sestřičky,“ vymluvila jsem se chvatně, abych měla konečně pokoj, od toho jejího vnucování něčeho, co se nikdy nestane. Bolestně mi to připomínalo to, co jsem v noci spatřila. No, a hlavně že se to i přes její víru jaktěživ nestane. Odstoupila jsem od ní několika kroky vzad, a než jsem se otočila, viděla jsem její sklíčený výraz, který vyplynul z toho, že svoji nevítanou aktivnost nepěkně přehnala.

„Nerio, p-promiň, já… tak počkej,“ mluvila již na moji vzdalující se siluetu, když se z té mé ráznosti vzpamatovala poněkud pozdě. Nemá cenu se dohadovat, když si každá myslíme něco zcela jiného, a zejména proto, že s ní momentálně nehodlám rozebírat intimní věci, které patří pouze mně a pak Jaredovi. Pádila jsem ukvapeným krokem neznámo kam, načež jsem za rohem málem do někoho vrazila. A k mé radosti to nebyl Jared, ani Fabio, ale potkala jsem Diega. Kulil na mě polekaně svoje velká kukadla a zůstal štronzo v takové rozevláté pozici.

„Diego! Co ty tu děláš?“ Tenhle večer pro mě byl čím dál zajímavější. Svým mile překvapeným dotazem jsem ho vrátila zpátky do reality a hned jsem se od něj dočkala veselého širokého úsměvu. Záhy se opět uvolnil a nějak suverénně se postavil, než se uchýlil k odpovědi.

„No já tu mám barmanský číslo. A kam ty tak pospícháš?“ zajímal se o to, proč jsem nedávala pozor na cestu a málem jsem ho srazila k zemi. Zodpovězení mi ale nepřišlo natolik důležitá jako to, abych se od něj neprodleně dozvěděla, proč mi neřekl, že na svatbě mého brášky bude vystupovat. Asi tím chtěl překvapit i mě.

„Proč jsi mi to neřekl včera?“ divila jsem se nechápavě a prohodila jsem bezděčně rukama.

„Nějak jsme se k tomu nedostali. Vždyť o nic nejde.“ Mávnul nad tím laxně rukou, že to pro něj nemělo žádnou váhu, aby mi to říkal.

„Já jsem teda ani nevěděla, že ty barmanské show děláš,“ uznala jsem, že jsem neměla ponětí o tom, že to není obyčejný barman, ale že umí všelijaké barmanské machrovinky. Tak to u mě zase sympatie vůči němu o něco vzrostly. Tyhle všerůzné triky jsou celkem dost působivé.

„Ty toho o mně ještě nevíš,“ pronesl zastřeným hlasem a několikrát zahýbal významně obočím. Potom se na mě mile pousmál a mimika jeho těla mi naznačovala, že se chystá pokračovat ve své cestě, ve které jsem ho nečekaně vyrušila.

„No koukám. Jsem zvědavá, co se o tobě dozvím příště,“ žasla jsem nad jeho tajnůstkářstvím, které mě příjemně překvapilo. Diego se pouze rozpustile zakřenil a mrkl na mě.

„Hele, já už musím běžet. Ještě se uvidíme,“ rozloučil se se mnou a já jsem mu pohotově ustoupila stranou. Zářivě se na mě usmál a šel čile dál.

„Hodně štěstí,“ popřála jsem mu k jeho nadcházející show, když mě míjel.

„Buď tam. Namíchám nějaký drink speciálně pro tebe,“ pobídl mě lákavě a slibně po mně pokukoval.

„Ale nějaký nealko, prosím,“ poradila jsem mu s drobnou prosbou, načež mi zmizel z obzoru. Já jsem se taky vrátila zpátky ke svému plánu kamsi do neznáma odejít a ztratit se před ostatními. Na chvilku aspoň, protože u té Dieogovy show nesmím chybět. A ne proto, že dostanu jeden chutný drink zadarmo. Fajn, dobře, plně si uvědomuju, že tak trochu mám problém s pitím, což by se určitě nestalo, kdybych si nedala pauzu i od práce. Ta mě držela na uzdě. Ale já si s tím snadno poradím. Tohle je totiž mých posledních čtrnáct dní nicnedělání. Pak se vrhnu zpět k modelingu, který mi mimochodem začíná fakt chybět. Z ostrova odletím rovnou do Los Angeles, a budu se zase živit tím, za čím jsem odešla ze své rodné vísky. Jo, to přesně udělám.

Za čtvrt hodiny se parket dočista vyprázdnil, číšníci na něj přinesli provizorní barmanský stůl s širokým výběrem flašek, shakerů a všech těch barmanských věciček. Osvětlovači nasměrovali několikero kuželů světla přímo na ten stůl a lidi se kolem něj začali pomalu zvědavě sjednocovat. Já jsem se tím poměrně střídmým davem propletla do předních míst, abych dobře viděla a Diego zase na mě. Ne že bych teda předpokládala, že mi Diego při show bude věnovat nadbytek pozornosti, ale vzhledem k tomu jeho příslibu jsem se chtěla pojistit. Těžko mi Diego nabídne drink, když budu stát někde vzadu. Po dalších několika kraťoučkých minutách světla zhasla a ke stolu se nenápadně přikradl Diego, aby záhy společně s hudbou mohl započít svoji barmanskou show. Dohromady trvala necelých pět minut a Diego v ní předvedl snad všemožné i nemožné triky. Obdivně jsem na něj ustavičně zírala, protože to bylo vážně velice působivé. Viditelně do toho dával všechno. Jeho vystoupení mělo styl a diváky do jednoho bavilo. Jak mi Diego slíbil, tak taky provedl, takže mi jeden drink v rychlosti zanesl, čímž jsem si vysloužila několik pátravých pohledů nejen od dam. Ovšem toho Jaredova jsem si naštěstí nevšimla, jelikož jsem ho tam ani nikde nezahlédla. Nejspíš postával někde bokem, ale jeho pídivému zraku beztak nikdy nic neunikne.

Zakrátko, co Diego skončil, se přimotal zase ke mně. V jeho zdánlivě vyspělém obličeji se zračila marně potlačovaná hrdost z jeho senzačního výkonu a ten jeho potutelný úsměv byl jednoduše sladký. Já jsem si pokojně usrkávala oranžového koktejlu, který mi umíchal již ke konci show, přičemž k tomu triku zamíchal kapku nebezpečí v podobě ohně, takže já jsem se taktéž tvářila poněkud pyšně, že mám tu čest takové pití upíjet.

„Diego! To bylo fakt úžasný!“ pochválila jsem mu jeho výstup, který neohromil pouze mě. Několik dalších slečen po Diegovi okatě házelo očkama, ale ostatní lidi ho nezajímali, a to mě těšilo. Jsem moc ráda, že tu Diego je, protože s ním se určitě skvěle zabavím. Diegovi se z té mé přímočaré a nadšené chvály normálně začervenaly líce a já se musela držet, abych s tím na něj nevyrukovala a neuvedla ho do ještě větších rozpaků. Dneska mi teda přijde nadprůměrně roztomilý. Umím si to ale vybrat kamarády.

„Díky,“ vyjádřil mi stručně svoje díky a nepřestával se u toho potěšeně culit.

„Jsi fakt talent, víš to? Viděla jsem docela hodně barmanů, kteří si mysleli, kdoví jaký nejsou frajeři, když pořád dokola žonglovali s pár flaškama, ale tohle? Páni, Diego! Naprosto úžasný,“ nešetřila jsem obdivem, protože ta show mě nemálo nadchnula.

„Nerio, díky, ale… zas takový zázrak to nebyl,“ podceňoval svoje nezpochybnitelné schopnosti, na kterých zajisté musel tvrdě dřít, aby je vypiloval až do tohohle velkolepého výsledku.

„To neříkej, jsi v tom vážně třída, mi amigo,“ vemlouvala jsem mu svůj názor, za kterým jsem si pevně stála. Pokrčil ledabyle rameny, což mluvilo samo za sebe. Es un idiota.

„Hmm, tancovat umím líp,“ vyřkl skálopevným hlasem, ale nikterak domýšlivě. Pouze mě srozuměl s tím, že v tanci je lepší, což ale stále znělo neuvěřitelně, když jako barman tolik válel. Každopádně, jak včera v noci vykládal o tom, že by se tancem chtěl profesionálně živit, po tomhle jeho impozantním výkonu už ani nepochybuju o tom, že by to nezvládl.

„Jestli jsi ještě lepší tanečník než barman, tak…“ nechala jsem větu jen tak viset ve vzduchu, přičemž bylo jednoznačné, čím měla skončit. Dneska jsem teda komplimenty nešetřila…

„Je mě tu škoda, já vim,“ doplnil za mě v žertu, kterému jsme se společně zasmáli, avšak jeho smích se nesl v takovém žalostném duchu, že mě ten můj bleskově přešel.

„Tak to chci vidět,“ pobídla jsem ho s očividnou výzvou a pohodila jsem hlavou k parketu.

„Ty mě jako vyzýváš k tanci?“ přeptal se, jestli ten můj spontánní návrh pochopil správně.

„No… jo. Když tě to nenapadlo jako prvního, tak o něj žádám já,“ potvrdila jsem mu ochotně jeho domněnku, na kterou beztak již odpověď tušil, i proto se zase tak nepatrně pousmíval.

„Así que sí. A co bys ráda?“dal mi gentlemansky na výběr z té široké skály tanců. U některých znám pouze základy a u některých zase ovládám spoustu zajímavých figur. Tenkrát jsem totiž pravidelně navštěvovala kurzy tance, než jsem se přihlásila do národní soutěže Miss. Naučila jsem se od každého tance něco, ale nejvíc jsem pracovala na flamengu, salse a tangu. V soutěži jsem nakonec předváděla tango s krátkou vsuvkou foxtrotu, na oživení a zlepšení šancí na výhry, kterou se mi podařilo získat. Tenhle velký úspěch mě nakopl k tomu, že jsem se krátce poté do Los Angeles odstěhovala, aby moje kariéra byla co nejhodnotnější. Sice jsem se prvních několik měsíců trošku trápila, protože jsem o kloudnou nabídku nemohla zavadit, ale s Lucou nablízku jsem je zdárně zvládla.

„Salsa by byla fajn,“ vybrala jsem si svůj nejoblíbenější tanec, načež mě Diego pohotově nastavil svoje rámě, aby mě mohl uvést k parketu. Po cestě mě provedl vedle kapely, aby je mohl poprosit o jednu skladbu horkokrevné salsy. Kapelníci s radostí souhlasili, a jakmile dohráli současnou písničku, pustili se do jasných latinskoamerických rytmů.

„Nech se ode mě vést,“ poradil mi Diego s povzbudivým mrknutím, což jsem mu poslušně odkývala, jelikož tak to má prostě být. Vzápětí mě chytil a začal se mnou kroužit po dřevěných parketách s kroky salsy. Nato že jsem neměla vůbec žádné ponětí o tom, co se mnou zamýšlí, vedl mě tak dobře, že navenek snad ani nemohlo být znát, že je to čistá improvizace. Skvěle jsme spolu neverbálně komunikovali a naše taneční souhra byla takřka bezchybná. Kapela nám navíc vybrala celkem dlouhou skladbu, takže mi to dalo mírně řečeno zabrat, protože jsem musela být neustále ve střehu a vnímat každý Diegův sebemenší náznak, ale stejnak mi to tak rychle uteklo a absolutně jsem si to užila, že ke konci jsem měla pořád dost elánu na to si dát ještě jedno kolo, ačkoliv jsem cítila, že jsem se docela zapotila. Za celý ten tanec jsem z Diega nespustila oči, a to nejenom pro efekt, ale také, že jsem z jeho mimiky ledacos vyčetla. Proto jsem do té chvíle naprosto nevěděla, že nás dva má pozorně v hledáčku kdo jiný než Jared. Zjistila jsem to až v ten moment, kdy jsme s Diegem skončili v jedné delikátní póze, která vypadala tak, že jsem se svým tělem opírala o celou levou stranu jeho těla a naše obličeje byly nedaleko od sebe, až jsme si v podstatě vzájemně dýchali do tváří, protože jsme byli oba pěkně udýchání. On mě těsně držel levou rukou kolem pasu, abych udržela rovnováhu, a druhou nechal nataženou volně viset ve vzduchu. Zatímco já jsem na něm ležela, měla jsem pravou nohu obtočenou kolem jeho levé a obě ruce jsem mu omotala kolem hlavy a krku. Diego byl naší spoluprácí úplně nadšený, přesně jako já. Několik lidí kolem nás nám nefalšovaně tleskalo, ale my dva jsme si beztak byli momentálně sami pro sebe.

Vtom do mě cosi nepopsatelného vjelo, a což mě taky přinutilo k tomu, že jsem Diegovi položila dlaně na líce z obou stran a vlepila jsem mu jednoho vděčného hudlana, jak jsem byla z toho tanečku ještě plná adrenalinu a nějak jsem nekontrolovala, co vyvádím. Že jsem teďka ošklivě přestřelila, mi došlo, až když nás dva Diego normálně postavil a díval se na mě strašlivě zmateně a podezřívavě. Moje unáhlené konání se mu viditelně nelíbilo. Ale komu se to nelíbilo nesrovnatelně víc, tak to byl pochopitelně Jared. Šeredně jsem se zmýlila, protože jsem očekávala, že u Jareda spatřím vztek nebo žárlivost, ale namísto toho jsem se dočkala nekonečného zklamání. A ze všeho nejzřetelnější bylo jeho bezbřehé ublížení. Dotkla jsem se ho tak úzce, že jsem na pár sekund v jeho vyvalených modrých duhovkách uzřela slzavou hradbu. Stál několik metrů od nás, ztuhlý a zděšený, než se probral a urychleně se vypařil někam z mého dohledu. No páni… Teď upřímně váhám, jestli se mi tohle povedlo anebo ne, protože mi z toho zrovna není nijak do zpěvu. A ne, neřeším Diega, tomu to nějak vysvětlím, mám na mysli Jareda. A když vezmu v potaz to, s čím se mi dneska při tom našem tanci svěřil… Al fierno, no, tohle se rozhodně nepovedlo… 

Příště se vyřeší důsledky Neriina menšího tanečního přešlapu, jak s Diegem, tak i s Jaredem, se kterým se ale vyřeší poněkud nečekaně. Taky se ukáže opět Fabio. :))

Všem strašně moc děkuji za Váš zájem! :) Jste skvělí. x)) :33  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 14. kapitola: