OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 3. kapitola

13.10.2013 (17:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1390×

S nevinným kukučem jsem čekala na Jareda, až se vyjádří ohledně toho mého důmyslného nápadu. Dle jeho ztuhlého obličeje se mu nelíbil víc, než by mě vůbec napadlo. A takhle to dopadá, když si myslím něco dobře. Vlastně, skoro všechno, co jsem si s ním myslela dobře, se mu nezamlouvalo. Že já se ještě pořád snažím.

„Já jsem se tě o něco takovýho neprosil, nebo snad jo?“ položil mi vážně zákeřnou otázku, kterou okořenil o notnou dávku ironie. Sklopila jsem provinile oči, protože pod tíhou těch jeho naštvaných a nechápavých pohledů jsem s čistou hlavou uvažovat nemohla. Ráda bych se z toho nějak důstojně vykecala, ale na to byl Jared teda dost vytočený. Ale to bych nebyla já, kdybych to nějak neskoulela.

„Ne, ale to snad v tvém zájmu a pro tvé dobro nemusím,“ opáčila jsem mu na to již opět jistá a přesvědčená, že jsem nic tak hrozného neudělala.

„Pro příště, když ze mě budeš zas dělat naprosto neschopnýho zoufalce, tak musíš. Počkat, vlastně ne. Žádný příště nebude, protože já už s tebou nikam nepůjdu!“ zařekl se nekompromisně a vrtěl si do toho hlavou, že je jeho rozhodnutí nezdolné. Tomu jsem se pouze tiše a nepostřehnutelně zasmála, protože jsem moc dobře věděla, že tohle jsou jen afektovaný řeči. Sliby chyby, to zrovna platí na sto procent.

„Ale no tak. Vždyť se nestalo nic hroznýho, ne? Představila jsem ti dvě bezva holky, a tobě se to ještě nelíbí? Měl bys mi spíš děkovat! Já jsem to s tebou myslela jedině dobře,“ nezalekla jsem se těch hromů a blesků, které mu šlehaly z těch dvou ledových kamenů. Očividně jsem ho fakticky mimořádně vytočila tím svým marným dohazovačským pokusem.

„Mně je úplně jedno, jestlis to myslela dobře nebo špatně! Něco takovýho tě nemělo ani napadnout! Hele, zapomeň na to, jo? Je to můj problém, a ty ho za mě rozhodně řešit nemusíš. Přestaň si hrát na dohazovačku a hleď si radši svýho. Já o žádnou tvoji pomoc nestojim. A navíc, nehodlám ztrácet čas s nějakýma nevyzrálýma holčičkama, se kterýma si stejně nemám co říct,“ rozpovídal se poněkud horlivě, když upouštěl páru, přičemž mně během jeho řeči klesala brada níž a níž. Nejvíc mě ale dostal ten konec. Ne, ten mě přímo rozebral. On hodně dobře věděl, co jsem ani trošku nezvládala. Vyloženě jsem to nesnášela. A co? Když poukazoval na náš věkový rozdíl. Hůř pro tenhle moment, jelikož si to ani neuvědomoval.

„Jo? Tak víš ty co? Trhni si, Jarede. A omlouvám se, že jsi se mnou ztrácel čas. Měj se!“ rozloučila jsem se s ním dotčeně a zároveň naštvaně, protože to docela přehnal. I když, ne že by něco přeháněl, prostě jenom řekl, co si doopravdy myslel. Zasáhlo mě to přímo do rudého tlukoucího terče. Ještě než jsem nasupeně odkráčela, stihla jsem zahlédnout jeho zaskočený výraz, když si uvědomil, co to právě vyslovil a co to pro mě mohlo znamenat. Nestihl již nějak jinak zareagovat, protože jsem mu kvapně zmizela v davu.

Zbytek večera jsem potom strávila zapíjením stresu z naší první vážné hádky a ze strachování se z toho, jak to mezi námi bude dál. Netušila jsem, co dělat a jak se chovat, protože jsme nic podobného mezi sebou dosud nezažili. Každopádně jsem se cítila já jako ta uražená a ublížená, takže jsem první krok udělat neplánovala. Sice to možná bude velice obtížné, ale jde mi o princip, jak jinak.

JARED

Trvalo mi to čtyři dny, než jsem pochopil, že se mi Neria sama od sebe neozve. Taky mi došlo, že jsem se choval jako totální debil. Byl jsem prostě naštvanej, no. Jakmile mi docvaklo, o co se to Ria snaží, úplně se mi zatemnilo před očima. Připadal jsem si jako hlupák, když mi pomáhala s něčím, v čem bych ji sám mohl učit. Teďka už to vidím, že to se mnou myslela dobře a snažila se mi pomoct. A já jsem se jí takhle hnusně odvděčil. Tou poslední větou jsem se zvlášť vyznamenal. Absolutně jsem neměl ponětí, jak na to zareagovat, takže jsem byl vcelku i rád, že se Ria urazila a odešla. Za ty čtyři dny jsem si tu omluvu tak nějak poskládal dohromady a zanedlouho jsem ji jí mínil odříkat. Neuvěřitelně mě mrzelo, že jsem něco takovýho vypustil z pusy. Ji jsem do té kategorie nevyzrálých holčiček samozřejmě nepočítal. Ona byla jiná. Poznal jsem to okamžitě, co jsme se setkali. Teda, srazili. Na ten její vyjevený kukuč nikdy nezapomenu. Od té doby jsme byli nerozlučná dvojka. Jaktěživ jsem neměl takového dobrého přítele, potažmo přítelkyni. Než jsem ji potkal, nevěřil jsem, že muž a žena spolu nemůžou být pouze nejlepší kamarádi. U nás to fungovalo přes čtyři roky, a hodně dobře to fungovalo. Ačkoliv jsem se občas přenesl přes náš kamarádský vztah a podíval jsem se na ni i z jiného pohledu. Vím, že mám zatraceně sexy, zábavnou a starostlivou kamarádku, která by pro mě udělala první poslední. A já to pak takhle nehorázně poseru…

Musím to napravit, i když mě to bude stát poměrně hodně přemáhání se, protože mi to dá zaručeně parádně sežrat. Na to ji znám až příliš dobře, abych si naivně namlouval, že mi to jenom tak projde. Stejně jsem se nemohl dočkat toho okamžiku, až zas uvidím ten její typický drobný úsměv hrající provokací a ty dvě ohromné, zářivé oči, z nichž sálala ohromná síla a energie. Teprve s tou naší první hádkou jsem si srovnal svoje priority. Ona pro mě byla natolik důležitá, že jsem neváhal spolknout svoji mužskou hrdost a dokázat jí to tím, že udělám první krok já. Však to já jsem to podělal. Najednou mi ten zádrhel v mém osobním životě nepřišel tolik závažný, když v něm chyběla ona. Kolikrát jsem nad tím přemýšlel, kdyby se něco podobné stalo, jak to asi bude probíhat, ale nikdy jsem si to neuměl jakkoliv představit. Jednoduše jsem si svůj život bez ní neuměl představit, a ani jsem nechtěl. Bezpodmínečně do něj patřila. Bral jsem ji stejně důležitě jako svoji rodinu.

V poslední době jsem se zaobíral pouze sám sebou a postupně mi to vlezlo na mozek. Uvědomoval jsem si, že jsem se choval docela… podivně, s čímž se Ria zjevně nehodlala smířit. Znala mě jinýho, a takovýho mě měla raději. Ostatně, to i já sebe, takže jsem s tím s tímhle průšvihem skončil. Akorát se přes něj nějak překousat.

Vzal jsem si do ruky mobil a vytočil její číslo, které jsem měl na rychlé volbě pod číslem 2. Na jedničce se vyjímala Shannon. Nějakou dobu to pouze vyzvánělo, přičemž moje odhodlání se jí omluvit rychle klesalo. Dřív než jsem si to stihl rozmyslet, pípání ustalo.

„No ahoj, Rio,“ pozdravil jsem ji nepřiměřeně nadšeně, protože jsem zatím ani netušil, co právě přijde. Já jsem ale považoval za úspěch, že mi to alespoň zvedla. I když to bych musel udělat něco vážně hroznýho, aby mi nezvedla mobil. Určitě jsem jí taky chyběl. Sice bude dělat, že ne, ale mě neoklame. Nějakou dobu se z druhé strany nic neozývalo, což mě poněkud drásalo již tak dost pocuchané nervy za ty čtyři dny. Stále jsem si to probíral v hlavě, sem a tam, abych to do detailu zanalyzoval a třeba přišel na něco jiného, než na to, že jsem ukázkovej idiot.

„Ahoj, Jarede. Děje se něco?“ promluvila značně neosobně a s takovou nepříjemnou nevolí namísto všudypřítomného rozjaření, že mě slyší. To mi teda kuráže nepřidalo, ale zato mě pouze utvrdilo v tom, že je nanejvýš nutný to napravit.

„Ne, ne… Vlastně jo,“ zakoktal jsem se, když mě tím svým nevlídným přístupem úplně paralyzovala. Nečekal jsem to, o tom žádná. Co jsem vůbec čekal? Tu svoji promyšlenou a celkem i nacvičenou řeč jsem v tu ránu zapomněl. Normálně se mi i zpotily ruce, když na mě takhle nevraživě spustila. Dokonce jsem se i bál něco říct, aby to nebylo špatně. Zvlášť když pořád mlčela a sama nekomunikovala, což pro ni bylo naprosto nezvyklý.

„Děje se to, že… Rio, já… promiň. Fakt mě to mrzí. Choval jsem se jak kretén, já vim, a… nemyslel jsem vážně, to, co sem řekl. Můžeš to hodit za hlavu a zastavit se?“ vtěsnal jsem všechno hlavní do pár vět a modlil jsem se za to, abych nakonec slyšel její nakažlivý smích a úlevné ano.

„Ale myslels to vážně, jinak bys to neříkal,“ reagovala jenom na část mého proslovu, nad kterým jsem se dál nepozastavoval. Očividně chyba. Nechápal jsem, proč neustále kladla takový důraz na ten věk. Bylo to tak, jak to bylo, a to nic změnit nemohlo. Občas jsem se nechtěně zmínil, a už byl oheň na střeše. Zatím se mi nesvěřila, z jakého důvod jí to působí takový trauma.

„Ale já tě neberu jako nevyzrálou holčičku. Ty čtyři roky snad mluví za vše, ne?“ vytáhl jsem zcela neprůstřelný argument, který ji měl stoprocentně přesvědčit. Už jsem, popravdě, nevěděl, kudy kam, takže tohle byl takový poslední výstřel do tmy. Sázel jsem na to, že jí bude stačit ta má omluva, a ne že se bude nimrat v tom, co jsem myslel a nemyslel vážně. Zas nějakou dobu mlčela a asi dumala nad tím, jak si najít další kličku, aby si mě mohla dýl podusit a vychutnat.

„Hele, já teď musím, ale pak se ti ozvu, jo? Měj se,“ vyřešila to po svém, když se jí nejspíš nepovedlo z toho najít cestu ven. Ale hlavně to znamenalo, že to na ní zabralo. Ačkoliv ten rychlý konec hovoru mě poměrně rozladil.

„Dobře. A ještě se jednou omlouvám. Nechtěl bych, aby se to pokazilo kvůli takový pitomosti,“ vypálil jsem ze sebe na jeden nádech, protože zrovna tohle jsem si pro sebe nechat nemohl.

„Kvůli tvojí pitomosti,“ opravila mě s neskrývanou ostrostí v hlase, ale i to byl dobrý náznak. Než jsem stihl cokoliv namítnout, položila mi to. Nějakou chvilku jsem držel konsternovaně mobil u ucha, protože ona mi to právě položila s tím, že mě skvěle usadila.

Měl jsem z toho hovoru takový rozporuplný pocity. Položila mi to, ale slíbila, že zavolá. A ona zavolá. Nejdřív na mě mluvila tak… s odstupem, ale potom si do mě dokonce rejpla, a když si do mě rejpla, je to na dobrý cestě. Snad abych to přestal tolik řešit, abych to nezakřikl. Od teď je to na ní. Já jsem se omluvil, v rámci možností to napravil, takže se s tím bude muset vyrovnat nějak ona. Ale věřil jsem, že jí to rychle přejde. Ona byla dost spontánní a emocionální osoba, a tak ji to chtělo brát trochu s rezervou a nadhledem. I přesně tohle jsem na ní měl tolik rád.

Zakrátko jsem se odebral do pracovny, kde jsem se vrátil k jednomu rozepsanému textu. Ani trochu nebyl inspirovaný Neriou…

Když se den chýlil k večeru, začal jsem bejt dost nevrlej. Čekal jsem na ten hovor od ní jako na smilování boží, které se ne a ne konat. Zkoušel jsem spoustu činností, který by mě nějak zabavily, ale vždycky jsem toho se vztekem nechal, protože jsem stejně nemyslel na nic jinýho, než na ten náš telefonát a jestli jsem si z něj třeba nevyvodil mylný dojmy.

Zrovna jsem si krájel zeleninu do salátu, když jsem zaslechl klapnout vstupní dveře. Leknutím jsem sebou škubl a málem jsem se zakrojil do vlastního prstu, jak mě to hlasité řachnutí dveří vytrhlo z rozjímání. Ustal jsem v přípravě jídla a vydal jsem se do obýváku, protože to byl střed mezi kuchyní a vstupní halou. Přijít mohl jedině brácha anebo Ria. Pro tuhle chvíli jsem si přál, aby to byla ona.

Zanedlouho se před schody objevila Ria s takovým umanutým výrazem v její snědé tváři, že jsem hned uhodl její náladu. Vypadala docela v ráži, takže jsem jen v údivu povytáhl obočí a nechal ji promluvit jako první. Kdyby ne, tak by mě sjela, že dámy mají přednost. Ji mám přečtenou…

„Takže… Co s tim uděláš?“ spustila na mě, aniž by mě pozdravila. Poznal jsem, že tohle už na mě jenom hraje, takže jsem si dovolil bejt míň vážný.

„Taky tě rád vidím, Rio,“ přivítal jsem ji a horko těžko jsem skrýval potěšení z toho, že mě poctila svojí návštěvou. Mnohem lepší, než nějaký telefon. Velice lehko jsem toho mohl využít ve svůj prospěch. A taky že využiju.

„No, tak to mi je jasný, ale mě zajímá, jak mi to hodláš vynahradit?“ vedla si tu svou, ostatně jako vždy. Byla tvrdohlavá jak mezek, ale i tohle jsem u ní měl rád. U jiných lidí už jsem to neuměl takhle snadno skousnout.

„To mi řekneš nejspíš ty, co?“ odvodil jsem si z toho jejího panovačného obličeje, že už dávno ví, co po mně bude chtít. A to jsem původně myslel, že mi to projde bez nějakých dalších komplikací. Jenže to by to nebyla Ria, že jo… Jenom asi nikdy nepochopím, jak mě dokázala přimět se omlouvat namísto toho, aby se ona omlouvala mně. A ještě ji budu muset nějak vynahradit to, že jsem se jí nevědomky dotknul. Ne že ona by se mě tou svou miniseznamkou nedotkla. Ona byla vážně neskutečná…

„Táákhle se mi to líbí,“ pochvalovala si moji bystrost a věnovala mi za to jeden široký úsměv. „Ale stejně chci od tebe slyšet nějaký návrh,“ umanula si a stála si za svým, přičemž byla zaručeně schopná se zas otočit na patě a odejít. Ne, to ji zas přeceňuju.

„Nějakej návrh? Můžeme začít třeba večeří,“ napadla mě první věc, kterou jsme spolu podnikali asi nejraději. Teda aspoň z mého pohledu nejraději. Ty naše společné večery jsem si hodně užíval.

„Kterou budu stejnak vařit já,“ doplnila mě o zásadní fakt, který jsem popřít nemohl.

„Tentokrát nebudu jen postávat a podávat ti věci z ledničky,“ snažil jsem se jí vyjít vstříc, aby na vlastní oči viděla, že jí chci opravdu vyjít vstříc. Jenže tenhle můj pokus na ni zjevně nijak nezapůsobil, když si její jemné rysy stále držely skeptický výraz. Oči jí ale vesele jiskřily tisíci drobnými hvězdičkami.

„A dál?“ nutila moji jindy širokosáhlou fantazii, aby se vzmohla na nějaký pořádný nápad, jenže při pohledu na ni mi to v hlavě jaksi vázlo. Beztak si mě akorát podávala za ten můj přešlap, protože zaručeně, sakra, dobře věděla, co za to bude chtít. Ať už to bude cokoliv, nebudu proti. Hlavně když to bude v pohodě.

„Nechám to na tobě. Co jen budeš chtít,“ odvážil jsem se slíbit jí něco tolik riskantního a nebezpečného, protože její plány a nápady kolikrát přesně takový byly.

„Tak to je bezva, protože mám pro tebe jeden skvělej návrh!“ nadchnula se tou svou nápaditou myšlenkou, se kterou se se mnou jistě brzo podělí. Jakmile jsem postřehl ty pojednou lstivé a divoké jiskřičky v jejích očích, začal jsem toho svého výroku litovat. Co si to na mě připravila?

„To bys nebyla ty, kdyby to nebylo skvělý,“ zamumlal jsem si pod nos lehce trpce a hlavně rozmrzele, že jsem se takhle snadno nachytal. Když já jsem jí chtěl především udělat radost, takže to prostě pro tentokrát budu muset vydržet. Ale ne! Právě že si to užiju, jako pokaždé předtím.

„Cože?“ postřehla moje nevrlé brblání, které jsem mínil šikovně zakecat.

„Co ten skvělej návrh?“ vrátil jsem se obloukem zpátky, což ona s pozvednutým obočím přešla a už se na mě opět rozjitřeně smála, takže budu asi hodně koukat.

„Pojedu fotit do Miami a byla bych fakt moc ráda, kdybys jel se mnou. Co ty na to?“ tetelila se nadšením, že ji něco takového závratného napadlo. Bez řečí, jo, znělo to bezvadně.

„Jasně, proč ne,“ souhlasil jsem bez nějakého přehnaného přemítání nad tím, jestli jo, nebo ne, protože bych si to v závěru ještě rozmyslel. V Miami jsem ale nebyl poměrně dlouho, takže teď jsem to mohl napravit. Především navštívit Everglades, protože tam jsem se zatím nedostal, což jsem považoval za obrovskou chybu. Podívat se tam s Riou to bude o to větší zážitek. Obzvlášť jestli bude vyvádět kvůli přerostlým ještěrkám, což jsem na ni v podstatě odhadoval.

„Počkej… To jako fakt? Bez nějakých připomínek nebo podmínek? Prostě jenom tak?“ žasla nad tím, že jsem bez nějakých keců kolem ten její návrh přijal. Vysílala ke mně zmatené vlny společně s podmračeným čelem a špulila zadumaně rty. Začal jsem se na ní pobaveně šklebit, když mi to nechtěla věřit.

„Kdo seš a cos udělal s tím protivným, nudným Jaredem, který všechny moje nápady nepěkně komentoval a zamítal?“ pátrala po příčině mého chování, které se po docela dlouhé době zas projednou otočilo. Rozesmálo mě to ještě víc.

„Bylo ho už dost,“ shrnul jsem do pár krátkých slov, že tamten protivný a nudný Jared je pryč.

„Ty to myslíš fakt vážně,“ konstatovala unešeně, že se vskutku děje to, o co sama nějakou dobu bezúspěšně usilovala. Rázně jsem přikývl a furt jsem se přiblble tlemil, když jsem přihlížel tomu jejímu úžasu měnícímu se na ohromnou euforii.

„Neee! Fakt?“ utvrzovala se v tom dál, když jí to dvakrát nestačilo, proto jsem znovu svižně přikývl. „Aah, no konečně!“ jásala hlasitě a kmitala rukama se zatnutými pěstičkami ve vzduchu, jak se jí nepovedlo se ovládnout. Pak se ke mně rozehnala s otevřenou náručí a skočila mi kolem krku. Nenapadlo mě, že bych jí tím udělal takovouhle nebývalou radost, ale byl jsem za to opravdu moc rád. Hmm, tak to by bylo...

Příště se děj zase posune zase o kousek dopředu, a myslím, že docela hodně zajímavě. Zatím jsou to spíš samé srandičky, ale to přejde, věřte mi. :) 

Hrozně moc Vám děkuju! Jste zlatíčka! :3 Nedokážete si ani představit, jak mě těší váš zájem a následně vaše komentáře, které mě krásně hřejí u srdíčka a vhánějí mi úsměv na rty. Děkuju Vám za to!! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 3. kapitola: