OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 19. kapitola

23.12.2013 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1224×

NERIA

Brzy ráno jsem se potichu kradla do pokoje, abych třeba nevzbudila Shannona, kdyby tam popřípadě náhodou byl a spal. Nejen z dobroty svého srdce, ale hlavně proto, abych s ním nemusela nic řešit. Ještě jsem na to nebyla úplně stoprocentně připravená. Stát mu tváří v tvář sice už jo, ale zase a znova probírat, co bude dál, na to jsem se fakticky zatím necítila.

Jenomže když jsem vlezla do našeho, snad spíš mého apartmá, nestačila jsem zírat. Celá místnost, mimochodem poměrně rozlehlá, byla naprosto úchvatně vyzdobená v romantickém stylu s jasným posláním. Okvětní lístky rudých, růžových a bílých růží, vonné svíčky a tak. Ještě navíc tam byl takový menší jídelní stůl se sněhobílým ubrusem, na kterém stála vážně lahodně vypadající večeře. Na posteli se sametovým povlečením nachové barvy ležel pořádný pugét bělostných růží, které tam zjevně skončily nedopatřením, protože byly podivně rozhozené.

Jakmile jsem se dostatečně vynadívala na tu nádheru s nepřehlédnutelným nádechem frustrace, zaměřila jsem zrak na takový výklenek u postele, kde stál malý stoleček a dvě velice pohodlná křesílka, na jednom z nichž seděl samotný Shannon s hlavou poklesnutou dolů a pravidelně poklidně oddechoval. Chudák, ani se nestihl přemístit do postele. Vypadá to, že jsem něco solidně prošvihla.

Několik dlouhých minut jsem pouze oněměle civěla na tu krásu kolem a v duchu jsem si nadávala do velice nelichotivých přízvisek. Nejvíc mi bylo líto Shannona, že se kvůli mně tolik snažil, a úplně zbytečně. Tohle si bezpochyby zasloužilo moje uznání, ačkoliv trestuhodně opožděné. Proto jsem se přemístila do té samé části pokoje a usadila jsem se na vedlejší křesílko s úmyslem, že tam budu sedět tak dlouho, dokud se neprobudí, a zatím si připravím řeč na svoji omluvu, která byla zcela na místě.

Stalo se mnohem dřív, že se Shannon probudil, než jsem očekávala. Asi jsem se pohybovala o poznání hlasitěji, oproti mým mylným domněnkám, že našlapuju tiše jako kočka. Ono s podpatky není zase tak moc divu. Sledovala jsem, jak se pomalu probouzí a ten roztomile rozespalý kukuč se postupně mění na nechápavý až překvapený, když mě tu spatřil sedět.

„Pěkný ráno přeju,“ hlesla jsem tiše, abych na něj hned takhle po probuzení nebyla příliš hr. Několikrát zmateně zamrkal, jako kdyby nevěřil svým vlastním očím, že jsem tu, anebo se možná pouze rozkoukával. Následně se v tom křesle obezřetně narovnal a posadil se víc vstříc mně, přičemž se jeho rysy vytvarovaly do takového výrazu plného nesouhlasu. Tak tomu se taky nedivím…

„Promiň, že jsem se večer už neukázala. Kdybych věděla, že…“ nechala jsem větu vyšumět do ztracena, protože jsem beztak netušila, jak bych ji dokončila. A i kdyby, byla by to pouhá výmluva. Včera na mě čekal. Myslel si, že si spolu promluvíme a třeba se někam pohneme, ale já jsem se tomu zbaběle vyhnula. Až opět velice pozdě mi došlo, že jsem řekla něco, co jsem raději říkat neměla. Lepší by bylo i to, kdybych prostě mlčela. Tohle není ale vůbec dobrý.

„To jsem neměla říkat,“ brala jsem tu svoji chabou omluvu hned zpátky, ale pohlédnout do očí už jsem mu nedokázala, jak jsem se kvůli tomu cítila neuvěřitelně trapně. Absolutně jsem netušila, jak bych měla pokračovat v tomhle rozhovoru, který v podstatě i úplně zle začal, protože jsem měla takový dojem, že ať řeknu cokoliv, bude to špatně. Zvlášť když se na nic absolutně nijak přívětivě netvářil.

„Teď už to neřeš,“ odbyl mě bezbarvě a promnul si celý obličej, aby se konečně probral. A snad to byl i takový nevědomý náznak toho, jak je tahle naše situace beznadějná a nesmyslná. Krátce se na mě nepatrně vyčítavě podíval, než vstal z toho křesílka a vláčným krokem odkráčel do koupelny. V tenhle moment jsem nechtěla stejně tak silně mlčet, jako před chvílí mluvit. Především se mi nechtělo ho nechat jít. Cosi mě ještě ke všemu nutilo ho zastavit, potom ho chytit a posadit k tomu stolu, i když je večeře dávno studená a svíčky vypálené. Nejvíc jsem měla ale nutkání jít a vtisknout mu jeden dlouhý, odprošující polibek, aby věděl, jak to ve skutečnosti cítím. No, ani jeden z mých nápadů nepřipadal v úvahu. Takže jsem tam nečinně seděla v tom úžasně pohodlném křesílku a usilovně jsem přemítala nad tím, jak s tou situací naložit. Shannon zatím zmizel v koupelně, ze které jsem akorát slyšela téct vodu. Nechala jsem ho v klidu udělat to, kvůli čemu tam šel, a mezitím se mi v mysli vyrojila jedna jediná otázka, která v tomhle všem stála za vyslovení. A jejíž odpověď mě poměrně hodně zajímala.

Shannon byl viditelně zaskočený, když mě tu po několika dlouhých minutách opět spatřil. Tím mi potvrdil, že tohle bere jako za uzavřenou záležitost, což se mi kdesi hluboko uvnitř silně příčilo a zabolelo zároveň. Takhle to teda určitě neskončí…

„Takže ty to takhle prostě jednoduše vzdáš?“ zeptala jsem se ho polohlasem, jelikož jsem se obávala, že při plném hlase by vynikly veškeré mé emoce, které ta věta vyvolala, již když jsem si ji opakovala v hlavě. Zklamání a smutek především.

„Já že to vzdávám?! Děláš si ze mě prdel?! Jsi snad slepá? A kdo se tady komu vyhejbá a kdo se snaží jako úplnej idiot, aby všechno napravil, i když to nebyl ten, kdo to celý podělal?!“ podotkl dotčeně s notnou dávkou výčitky a vrtěl nade mnou teatrálně hlavou, aby mi ještě víc přisadil.

„Já se ti rozhodně nevyhýbám,“ bránila jsem se spontánně, aniž bych si to nechala projít hlavou, jelikož to byla naprostá pravda, takže jsem právě zapírala nezapiratelné. No, proč ne. Stejně bych mu to nepřiznala, i kdybych si to ihned uvědomila. To bych ho v tom přesvědčení akorát utvrdila, a to mu teda nedopřeju. Na ostatní části jeho řeči jsem raději už vůbec nereagovala, protože i tohle byla v podstatě ryzí pravda.

„Že ne?“ vysmál se mi pobaveně a pozvedl jedno obočí v pobaveně káravém gestu, že mu takhle opovážlivě, vlastně přesněji sprostě lžu přímo do očí. Zas jsem měla pro jednou rychlejší jazyk než hlavu, no.

„Když já pořád nevím… jak dál,“ přiznala jsem mu nedobrovolně, protože jsem to vyslovila úplně nečekaně, takže jsem to již musela nějak dokončit, abych si nevymýšlela nějaké totální blbosti. Na tohle jsem v tenhle moment vskutku neměla. Shannon ani nepotřeboval žádné vysvětlení, poněvadž určitě přesně věděl, co tím mám na mysli. Má to cenu, nebo nemá náš vztah nějak zachraňovat?

„Já zas nevim, jestli se mi chce bejt s někým ve vztahu… v bratrově stínu,“ svěřil se mi i se svými obavami, až na ten drobný rozdíl, že já jsem neměla absolutní páru o tom, co mi tím chce říct. Nicméně to znělo nejmíň překvapivě a nejvíc děsivě.

„Co tím myslíš?“ dožadovala jsem se po něm okamžitě neoblomně, aby mi to bez prodlení ujasnil. Shannon se zatvářil poněkud rozpolceně, zčásti odmítavě a ze zcela stejné části i odhodlaně zajisté s tím, že se mu uleví, když se o to s někým podělí, aby to nemusel dál držet v sobě. Přemítala jsem nad tím, jestli to doopravdy chci vědět. Jestli bych to měla vědět.

„Že toho mám vážně po krk, bejt pořád ten druhej, to tím myslim, Nerio. Žiju s tím už docela dlouho a tak nějak jsem si zvykl, ale… Hele, aby bylo jasno, já mám bráchu rád, hodně rád, stál při mně, když mi bylo nejhůř, a vždycky mi pomohl, když jsem to nejvíc potřeboval, a za to mu nikdy nebudu dost vděčnej, ale… v tomhle případě to prostě nerozdejchám,“ objasnil mi v takovém, pro mě mírně chaotickém proslovu, který jsem si musela několikrát v mysli zopakovat, abych si jeho význam správně přebrala.

„Předtím ti to ale nevadilo,“ reagovala jsem značně udiveně v takovém prostém konstatování, protože ty dva odjakživa znám jedině jako nerozlučitelnou dvojku. Udělali by pro sebe všechno, a tohle nové zjištění, že to nejspíš není úplně tak, jak to vypadá, což mě nemálo vyvedlo z míry. Když si to ale vezmu kolem a kolem, možná něco málo na tom je. Jared je skoro vždycky všude v čele a všechno se motá často kolem něj, což jednoho po čase může lehce rozmrzet. A to ve mně vzbudilo jistý soucit vůči Shannonovi, u kterého jsem nesměla dovolit, aby mě v tuhle zásadní chvíli jakkoliv ovlivnil, což ve většině případů běžně dělával. Moje slabé místečko, trošku…

„To se netýkalo tebe,“ upřesnil mi přehnaně lhostejným nádechem v mrazivě ztlumeném hlase, což pouze ukazovalo, jak úzce a silně se ho to dotýká. Asi ho to štvalo mnohem víc, než si byl vůbec ochotný si připustit, protože to by se potom ani nesnažil ty svoje opravdové pocity přede mnou nějak skrýt.

„Kdybych o tom nezačala mluvit, tak by bylo všechno v pořádku?“ položila jsem mu tu stěžejní otázku, která se mi přirozeně ihned nabídla, jen co mi to sdělil. Jediné, co jsem právě řešila, bylo to, že si za tenhle svízel můžu sama a že kdybych držela tu svoji nevymáchanou pusu, tak jsme si mohli se Shannem užívat Paříž společně v zamilovaném opojení. Měla jsem na sebe nepopsatelný vztek. Na druhou stranu jsem měla vztek i na něj, protože využíval něčeho, na co by za jiných okolností určitě ani nevzpomněl, a docela nešetrným a podlým způsobem.

„Asi jo, protože bych nevěděl, jak moc pro tebe můj brácha znamená,“ připustil bez okolků, ale zato řádně nevrle, což v překladu jednoduše znamenalo, že jsem mu tím ublížila. Stupnice mého soucitu znovu vyskočila o pár bodů výš. Obzvlášť když jsem sledovala to jeho usilovné snažení se, aby mi nic ze svých opravdových emocí neukázal. I kdyby si v obličejových rysech vydržel ponechat ten svůj typický pokerface, tak by mi to prozradily ty jeho oči, ve kterých jsem se za tu společnou dobu začala celkem obstojně orientovat. Zrovna jsem v nich uzřela dost očividných emocí, které mi v mnohém napověděly.

„Ale vždyť… každej ví, že my dva k sobě máme hodně blízko,“ připomněla jsem mu bezradně a sklopila jsem ostýchavě oči, když jsem narazila na téma, o kterém se mi s ním mluvilo bezesporu nejhůř ze všech, které jsme kdy probírali, a to hned z několika důvodů. Normálně mi vyklopil, že s Jaredem až takový bezchybný sourozenecký vztah nemají a že na něj jinak řečeno žárlí a možná mu i lehce závidí, no, a taky proto, že jsme mluvili právě o Jaredovi, který mi poslední dobou zatraceně motá hlavu.

„Tak proč nejsi, sakra, s ním?!“ vyjel po mně neurvale a jeho jindy poklidná tvář nabrala takového hrůzně prozíravého rázu, přičemž mi zkoumavým pohledem přejížděl po tváři, ze které se snažil kdoví co přečíst. Třeba provinění, třeba uvědomění, každopádně jsem pevně doufala, že nic z toho se v ní najít nedalo.

„Protože jsem s tebou,“ namítla jsem mu na to s neochvějným rozhodnutím, avšak to velice snadno mohlo vyznít jako pěkná troufalost, ne, spíš jako čistá zoufalost prolnutá s bezbřehou naivitou. To se naštěstí nestalo a já to vyřkla naprosto jistě.

„Pochybuju,“ sykl přesvědčeně a tentokrát stáhl blyštivé čokoládové duhovky on, když jsem se na něj tázavě zadívala, jestli je tohle doopravdy jeho poslední slovo. Zatím mi asi ani nedocházelo, co to pro nás dva znamená, když jsem na něj svedla bez přestání zírat s takovým nesouhlasným výrazem.

„To potom…“ nedokončila jsem větu, jak mě její závěr účinně umlčel, protože mě doslova šokoval. Toho, čeho jsem se nejvíc od naší první hádky bála, nastalo. Žaludek mi přitom udělal přímo artistický kotoul, až jsem ucítila jisté nevolno, které se přeneslo až na povrch tím, že se mi víčka několikrát přiklížila, jak jsem se snažila ustát tu náhlou vlnu slabosti. Ono se to opravdu děje… Opravdový rozchod s někým, s kým prozatím nejsem připravená se rozejít.

„Pronajmu si jiný pokoj,“ dokončil za mě větu, naštěstí jinak, než bych velice nerada slyšela, naneštěstí tak, že se mi to uprostřed hrudníku úzkostně stáhlo a srdce se mi prudce a hutně rozbušilo tak, až mě to jeho bubnování do hrudního koše bolelo.

„D-dobře…“ vykoktala jsem ze sebe zmateně a odolávala jsem neutišitelnému ponoukání se bleskově odsud vytratit a vstřebat to o samotě. Shannon mě bez ustání zachmuřeně drtil nekompromisním pohledem, ale v té sladké tekuté čokoládě jsem měla šanci zahlédnout určitou nejistotu. Jedná nahodile, stejně jako jsem měla původně v úmyslu i já, což se mnohdy nemusí vyplatit. O tom vím já i on své, že jo. Neměla jsem ty holky praštěný poslouchat!

„Fajn,“ potvrdil suše a nakonec oční kontakt opět přerušil on, aby se přesunul zpátky do koupelny, kde za sebou tiše zavřel, jako by tím chtěl demonstrovat to, jak to mizerně dopadlo. Kdyby to neudělal alespoň tolik zkroušeně a ublíženě, protože to na mě mělo o to drtivější dopad. Přesto jsem nijak dvakrát neotálela a vypařila jsem se následně po jeho odchodu pryč. Nejdřív jsem si ale vzala svoji značkovou kabelku, bez které jsem se neobešla.

Nenapadlo mě nic jiného, než se zatoulat někam do města, ve kterém jsem nenasytně nasávala zdejší atmosféru, abych z myšlenek vypudila vše nechtěné. Shannona a náš nečekaný rozchod, Jareda a tu jeho podlou přísavku v první řadě. Skončila jsem proto na Montmartru, kde bylo plno dění a já se tak nemohla soustředit na sebe. Nechala jsem se tam nejprve zvěčnit na velkém plátně, když už jsem měla tu možnost, a potom jsem si poseděla v jedné z kavárniček, kde mi dva milí Francouzi dělali velice zábavnou společnost. Dokonce jsem se stihla přiučit pár zajímavých francouzských frází, bez kterých podle nich prý nemůžu ve Francii fungovat. K večeru jsem se ale musela tak či onak vrátit do hotelu, když mě Erin, tedy můj Burberry, zahltila textovkami s tím, že máme to focení do katalogu s oblečení ve stylu vintage. Tam jsem chtě nechtě musela dorazit. Tím pádem jsem musela čelit tomu všemu, o co jsem pro dnešek tolik nestála. Erin byla ale naštěstí výjimečně všímavá a intuitivní, že se mě na nic nijak nevyptávala a nechala mě si akorát dělat svou práci. Bohužel, stejně tak vnímavá byla i Anahi, která si moji bídnou náladu vychutnávala se vším všudy. Několikrát jsem měla nezkrotné chutě za ní přijít a jednu jí regulérně napálit. Zasloužila by si to, o tom žádná. Jenomže pro dnešek jsem trošku emočně zaujatá, co si budu nalhávat, takže bych se fakt nerada jakkoliv unáhlila. Ale hlavně jsem si nechtěla dělat ještě větší zle, protože to by Jared zajisté neustál s tím, jak se jí pořád zastává a brání. Nebo on fakticky nevidí, jak je Anahi otravná, nevyrovnaná a falešná?!

Nepochybuju o tom, že to pro ostatní navenek vypadá, jako že mě má ráda, ale ve skutečnosti je to přesně opačně. Jared by si toho měl být vědom vzhledem k tomu, že jsme spolu o tom několikrát mluvili, jenže… co když mi to ani nevěří? Však mi sám řekl, že se s ní o tom našem konfliktu bavit nebude. Třeba si myslí… do háje s tím, co si myslí. Jaye bych řešit neměla… Ale řeším, takže? Nemluví to za vše? Nafackovala bych si, asi takhle…

Anahi během našeho focení házela jeden oslňující úsměv za druhým, aby všichni věděli, jak hrozně moc šťastná a spokojená je. S Jaredem. Při pauzách neustále mlela o tom, jak je Paříž nádherná a okouzlující, ale že když je člověk zamilovaný, nedá se to srovnávat, a podobné žvásty. Bezesporu mě chtěla vydeptat a bezesporu se jí to i dařilo. Totálně jsem pěnila a litovala se zároveň. Šílená kombinace. Vlastně, měla jsem co dělat, abych to ustála. Erin mě duchapřítomně morálně podporovala, když viděla, že mi je v některých chvílích sakra že ouvej, ale ani to mi nijak extra nepomáhalo.

Ke konci focení jsem toho všeho měla vážně těžce po krk. Nejen s Anahi, ale celkově se vším všudy. Ale ta brazilská sebevědomá a nafoukaná potvora mi nehodlala dát pokoj. Nasadila tomu korunu, když se ke mně tiše přikradla s nějakým dalším nesmyslným nařknutím, které mi prostě musela vnutit.

„Přestaň s tím,“ zasyčela jedovatě někam k mému uchu, aby si udržovala diskrétní vzdálenost, ale ta tři slova vyzněla pořád výhružně. Proč z ní vypadne vždycky něco, čemu já ani v nejmenším nerozumím? Nemám někde já chybu v přijímači? Hm, spíš je vada na její strašně. No, ona je celá vadná, takže…

„Proč na mě vždycky mluvíš takhle nejasně? Nejsem žádná věštkyně, abych věděla, co tím myslíš, takže… s čím že to mám konkrétně přestat?!“ zahučela jsem netrpělivě, že mě opět něčím zatěžuje. Neměla jsem dneska náladu hrát na ni něco, takže jsem dala volný průchod svým rozjitřeným emocím. A tohle mi navíc připadalo, že zas bude něco, co mě naprosto odrovná svojí banalitou, takže jsem se snažila se uklidnit, abych tuhle konverzaci přežila, i ona, ve zdraví. Alespoň v tom psychickém.

„S tím, co se děje mezi tebou a Jaredem,“ upřesnila mi ochotně a zabodla se do mě zlověstným pohledem, kterým mě sjížděla od hlavy až k patě pořád dokola, dokud jsem jí nevěnovala ten svůj značně znuděně apatický a ona toho nenechala.

„Tyhle pitomosti poslouchat rozhodně nebudu. Mezi náma se nic z toho, co si myslíš, určitě neděje. Naposledy ti to řikám, a jestli s tím za mnou znovu přijdeš, přísahám, že takhle milá už nebudu. Pochopila jsi to?!“ varovala jsem ji netrpělivě a vrtěla jsem nad ní nechápavě hlavou. Nad tou její nepochopitelnou natvrdlostí.

„Pochopila jsem, že s tebou by si fakt nezačal, takže tohle já dávno fakt neřeším. Ale… ať už mu provádíš cokoliv, nech toho. Ubližuješ mu, a to tě prostě nemůžu nechat dělat, jasný?! A myslím to smrtelně vážně… Netuším, co ty jsi za kamarádku, ale ty ho normálně ničíš. Nic z toho si nezaslouží, a já si zas nezasloužím, aby si tu frustraci kvůli tobě vybíjel na mně, takže ještě jednou to opakuju, přestaň s tím,“ vrčela na mě jako vzteklý pes a tentokrát z ní vycházelo opravdu cosi děsivého, že mě to na chvíli zarazilo. Zastrašovat se ale rozhodně nenechám. Ne od ní.

Nicméně jsem nějakou dobu mlčky stála a tu její řeč si opět probírala v hlavě. Dneska mi to už vážně myslí pomaleji. Aspoň vím, jak je na tom ona. Každopádně mi ta její výhrůžná slova vyrazila dech. Že jí ta huba nebolí… A že má tu drzost mě z něčeho takového obvinit?! Nejvíc mě ale šokovala ta poznámka o tom, že by se mnou Jared nezačal, a to mě šokovalo, že mě to šokovalo, takže dvojitý šok, který na povrch proniknul pootevřenými ústy a vysoko zdviženým obočím. Řekla to, jako by to bylo něco nemožného a skandálního, jako bych byla malomocná či co. A kvůli tomu uvědomění, že Jared je po našich hádkách zničený, mě potěšilo a rozesmutnilo v jednom. Něco takového jsem samozřejmě nechtěla, ale, no, jsme na tom dost podobně. A zjištění, že si to potom kompenzuje na ní, mě naopak pobavilo a taky mě to nebývale naštvalo, protože tu jde zase opět o ni. To je taková sobecká mrcha, až k neuvěření.

„Jasně, takže tady jde zase o tebe. Hele, to není můj problém, že si Jared svoje špatný nálady vybíjí na tobě, takže s tím za mnou nechoď. Pro tebe bych nehnula ani prstem, natož potom abych si kvůli tobě dávala pozor na to, co říkám, aby se to Jareda náhodou nějak nedotklo, abys to potom neschytávala místo mě. Ale jestli ti jde fakt tak o jeho blaho, tak s tím přestaň hlavně ty. Nech ho bejt, protože tohle se děje kvůli tobě. Bude určitě líp nám všem,“ nepárala jsem se s ní, protože ona se mnou taky ne. Budeme dál pokračovat takovýmhle stylem a vjedeme si normálně do vlasů. Nehodlám totiž tyhle její narážky tolerovat. Nehodlám tolerovat ji. Na Anahi bylo vzápětí vidět, že jsem se jí tím hluboce dotkla a stejně tak ji tím i rozhořčila. Aspoň něco pozitivního si z téhle marné konverzace odnesu, když už nic dalšího kromě rozebraných nervů.

„Myslím, že to máš trochu popletený, zlatíčko. Děje se to kvůli tobě, protože ty nemáš absolutně sebemenší problém s tím nám dvěma kecat do vztahu, a protože Jared je takový pitomec, že tě poslouchá. Ale on brzo pochopí, že mu za nic z toho nestojíš, uvidíš,“ předpovídala přesvědčeně a z očí ke mně vysílala blesky plné spalující nenávisti, kterou ke mně bezpochyby chovala. Ani v tomhle jsem já nebyla pozadu. Z tohohle jejího rozhořčeného projevu jsem si vzala jediné.

„Tak poslyš, zlatíčko,“ vrátila jsem jí to oslovení, akorát jednou tolik kysele, aby se toho příště vyvarovala, protože my jsme spolu rozhodně nikdy husy nepásly. „Jestli si ta tvoje stupidní hlavička myslí, že by ti někdy Jared dal přednost přede mnou, tak to budeš asi hodně zklamaná. Stejně jako já, tak i Jared ví, že vy dva nemáte žádnou společnou budoucnost, takže si moc nevěř,“ vysmála jsem se jí pobaveně přímo do očí, ale pouze hlasem, jelikož jsem si v rysech ponechávala netečnou klidnost až nezájem, abych jí tím decentně naznačila, že tohle její vyhrožování jde mimo mě.

„A že ty si seš tak jistá, když to vaše přátelství viditelně není takový, za jaký ho pořád máš, takže to abys ty potom nebyla zklamaná,“ nedala se jenom tak umlčet, přičemž se tvářila, jako by mě snad nějak trumfnula. To sotva.

„Jenomže já znám Jareda mnohem dýl než ty a proto vím, co od něj můžu čekat, takže si s tím nedělej starosti a přestaň si hrát na chytrou, když nemáš ani ponětí, co se mezi náma děje,“ zakončila jsem tenhle rozhovor já v tom vítězném duchu, když jsem viděla, jak potupně polyká veškeré argumenty, jelikož zatraceně dobře ví, že každé mé slovo přímo zářilo čistoskvoucí pravdou.

„Jared se ale změnil za tu dobu, co jsem s ním, jenže to ty nemůžeš vědět, když se teďka věnuješ jeho bratrovi. Ale počkat… Nechtěně jsem zaslechla, že i Shannon na tebe kašle, takže… já to vidím docela jasně. Přišlas o oba bratry, a to pro tebe oba dva znamenají tolik, takže nechápu, proč ty na mě hraješ, že je všechno v pohodě a že všemu nejlíp rozumíš,“ nevzdávala to, jak by chtěla za každou cenu tuhle slovní přestřelku vyhrát ona. Zatáhla do toho ale pěkně hnusný záležitosti, takže jsem jí to logicky chtěla mermomocí oplatit. Jenže mě natolik rozhodila tím, že mi vmetla do tváře, že moje vztahy s bratry Letovými jsou na nic, že jsem nebyla s to, abych na něco o to víc pokořujícího přišla. V hlavě jsem měla najednou totálně vymeteno.

„Hlavně že ty tomu všemu rozumíš,“ zabručela jsem dopáleně, když mě dokázala zahnat do kouta. Ona. Mě?! Tohle pro ni byl nepochybný důkaz, že se jí protentokrát zadařilo. Však já jí to nedaruju…

„Očividně víc než ty,“ zakončila spokojeně, povýšeně na mě mrkla a šla si zase po svých. Já jsem zůstala stát na místě, vzteky ochrnutá a s neskonalou potřebou rozbíjet věci kolem sebe, když ten její samolibý ksicht nemůžu. To si ze mě dělá prdel?! Ještě jednou od ní uslyším něco podobného a neudržím se. Přísahám, že ano. A taky přísahám, že ona a Jared se brzy stanou minulostí. 

Omlouvám se, že to tak trvalo, ale před těmi Vánoci jsem měla hodně napilno, a počítač a povídka byly to poslední, na co jsem myslela. Trochu bych si to ráda vyžehlila jednou ze svých milovaných animek, která mluví sama za sebe. :) No, nemilujte je, že? :D :3 

No, a taky bych jednu animku věnovala své zbožňované zlatonce, protože se mi zavázala čestným komentářem, když se mi uráčila sdělit, že taky čte. :D :D Mám tě hrozně moooc ráda, sis! :D :-* Tahle jen a jen pro tebe. :3

Jinak, skutečně děkuju za veškeré ohlasy! Hrozně moc to pro mě znamená a pomáhá mi to jít s povídkou dál. :) Obzvlášť děkuju mému echeloňáškovi, bez ní by nic nebylo. Děkuju, zlatí! :-* :) Příště se objeví zase Jared s Neriou na kterou dolehne tohle všechno, a konečně to hýbne s jejich vztahem zase někam dál. Docela důležitě. Ještě jednou díky!! x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 19. kapitola: