OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 18. kapitola

13.12.2013 (17:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1220×

NERIA

Postávala jsem naproti němu a usilovně jsem přemítala nad tím, jakou možnost si mám zvolit. Stále jsem se nemohla rozhodnout, která by pro mě byla lepší a nezničila to naše dlouholeté pouto úplně. Nakonec jsem usoudila, že to raději nechám prozatím být. Sice jsem si s odstupem času čím dál zřetelněji uvědomovala, že s ním fakticky chci být, jenomže se mi nedařilo vytěsnit z hlavy to, co jsme si řekli, kromě toho mého menšího problémku s jeho povedeným bráškou. To se mi ale v téhle situaci nějak podařilo vytěsnit hlavy.  Samozřejmě, že jsem z jeho strany ty poznámky nebrala zcela tak vážně, když si mírně přihnul, ale přece jenom na tom špetka pravda asi musela být, když to řekl, ne? To samé já… Ačkoliv to ze mě vylítlo z čirého hněvu, neplácla jsem to bez žádného důvodu. A přesně tohle uvědomění příšerně podkopává tu moji touhu to s ním opět zkusit.

Kvůli téhle poslední, nemilé myšlence jsem přerušila ten vzájemný, intenzivní a hluboký oční kontakt, abych se přemístila ke svému šatníku. Ne že by to mělo nějaký smysluplný význam, když se budu stejně za chvíli zase převlékat, ale prostě jsem to chtěla udělat. A navíc kdybych… ne, to zas ne.

„Rio, řekni něco,“ požádal mě s lehce zoufalým nádechem v prosbou protkaném hlase. Musela jsem mu uznat, že mlčení taky nebyla zrovna nejlepší taktika. Já bych na jeho místě pravděpodobně šílela. Tudíž jsem se na něj otočila od přebírání se v šatníku, abych ho přestala dál týrat, i když doteď pouze nevědomě. Neustále jsem si totiž v mysli probírala veškerá pro a proti těch svých možných rozhodnutí. To na sobě skutečně nemám ráda. Normálně nic snad tolik neřeším, ale když mi o něco vskutku jde, jsem schopná to v hlavě rozebírat tak dlouho, dokud mi z toho nezačne hrabat. Jenže když všechno má svoje důsledky, a ty mě občas pořádně děsí, jako i v tomhle případě, proto nad tím musím důkladně rozmýšlet.

„Taky ti dlužím omluvu. Přehnala jsem to a řekla jsem pár věcí… tak mi to promiň,“ omluvila jsem se i jemu, protože by to jinak bylo ode mě nepochybně nefér. Na tomhle jsme se podíleli oba dva, i když… vlastně… On to celkem fest přehnal, když se zachoval jako korunovaný pitomec. No, na to bych málem zapomněla, jak jsem v tom presu a uvažuju pouze nad svým dalším krokem. Já jsem na něj totiž pořád ještě děsně hodně naštvaná!

„To beru,“ přijal moji omluvu s ledovým klidem jemu tolik vlastní a sklopil hlavu o něco níž, aby mi upřel přímý výhled na potutelný úsměv, se kterým jsem mu značně pomohla. Ten jsem viděla vskutku ráda, ale mě to kdoví proč popudilo. A taky mi celkem dobře tou svou výstižnou, mírně rozvernou větou nahrál.

„Fajn, ale… já neberu to, co si předvedl tam dole...“ odvážila jsem se vyslovit to na plná ústa, což mu ten titěrný úsměv bleskově vyhnalo z uvolněné tváře pryč a nezvykle hekticky na mě znova ukotvil svoje blyštivé, čokoládové duhovky ve kterých se mísilo zostuzení s nechápavostí. Však já mu to vysvětlím, o to se bát nemusí. Ale spíš až později, jelikož doopravdy pospíchám.

„A to znamená, že…?“ nechal otázku vyznít do ztracena s tím, že zbytek doplním já. Bezradně jsem si povzdechla a vrátila jsem se raději k hrabání se v šatníku, když jsem nevěděla, jak navázat. Když nemám jasno, tak tu nebudu přece plácat nějaké blbosti.

„Že teďka vážně nemám čas se tím zabývat. Musím na tu přehlídku,“ připomněla jsem mu věcně a konečně jsem v přeplněné skříni našla nějaký pěkný kousek na sebe. Momentálně se nacházím přeci v Paříži, takže musím nějak vypadat, že ano. Pouzdrové, černobílé šaty s módními prostřihy mi přišly to pravé, takže jsem se fofrem odebrala do koupelny, abych je na sebe natáhla.

„Já vim, to jsem podělal, ale… věř mi, že jsem ani s jednou z nich neměl žádný plány,“ ubezpečil mě pevným hlasem, který se ke mně čistě donesl až z vedlejší místnosti. Neměla jsem důvod mu nevěřit, ale přesto jsem hluboko uvnitř ucítila štiplavé ostří pochyb. Ne že by se zdál nějak extrémně zřízený, ale ublížené mužské ego dokáže nevídané věci. A ženská poníženost či naopak hrdost ještě víc.

„O to přece vůbec nejde, Shannone,“ houkla jsem nazpět decentně podrážděně, když narážel zrovna na tohle. Co jinýho by ho taky mohlo napadnout. A ne, nežárlila jsem, akorát mě to zamrzelo. A taky šokovalo. První hádka a on ji absolutně neunesl. Možná právě proto, že byla první. Jenomže se nejednalo o nic závažného, takže to podle mě prostě byla velice přehnaná reakce. Třeba to nepřipadalo důležitý jenom mně, až na ty důsledky. Ty jsem možná hrotila až moc.

„A o co teda?“ chtěl vědět neodkladně, zatímco jsem na sebe soukala ty těsné šaty. Hm, budu k nim ještě muset najít vhodný boty. Tohle bylo mnohem příjemnější na přemýšlení, než přemítat nad jeho otázkami a celkově nad tím nepřívětivým stavem vztahu mezi námi dvěma.

 „Nechme to na pozdějc, jo? Nechci si tím kazit náladu,“ odmítla jsem mu zodpovědět jeho dotaz nesouhlasně, když jsem se vrátila zpátky do místnosti s rukama za zády, abych si na nich zapnula zip. Má odpověď ho nepatrně pobouřila, když jsem narovinu poznamenala, že mě tenhle rozhovor štve.

„Nepotřebuju od tebe slyšet nějaký proslovy. Jen prostou odpověď,“ nelíbilo se mu moje zamítnutí, proto se na mě znepokojeně mračil. Postával na tom samém místě, akorát se natáčel podle toho, kde jsem se zrovna nacházela. Z jeho běžně poklidného vystupování najednou vycházelo cosi nejistého a horečného. Snažil se to docela šikovně skrývat, ale já jsem si momentálně procházela něčím podobným, takže to pro mě nebyl takový problém rozpoznat. Přesto mám za to, že pro teďka působím sebejistě a poklidně.

„Určitě jsem na tebe nežárlila, jestli myslíš na tohle. Proč vůbec? Jestli sis je tam přitáhl jenom proto, že si mě k tomu chtěl přimět, anebo abych si uvědomila, jak moc tě pořád chci, tak to byl velkej přešlap,“ zchladila jsem ho jaksi nevybíravým způsobem, když jsem si v botníku hledala vhodné boty a on mě přitom zatěžoval svojí neoblomnou potřebou vědět, jak se věci mají. Nepochybovala jsem o tom, že bych mu něco podobného řekla i do očí, ale tím, že jsem se věnovala svému, jsem tomu akorát přidala lhostejný nádech, aby pochopil, že jsem nad věcí. Na oko samozřejmě.

„Takže mi tím chceš říct, že…“ zasekl se, když ho dokončení té mé řeči nadmíru konsternovalo. Nedávala jsem si práci s tím, že bych tu jeho větu sama domýšlela, a raději jsem se věnovala zkoušení si těch správných bot. Nakonec jsem zvolila černé, lakované baleríny na menším klínu. Ještě jsem uvažovala nad velkým sněhobílým kloboukem, ale ten jsem po krátké úvaze zase zavrhla.

„Že to necháme na pozdějc. Zatím, Shannone,“ rozloučila jsem se s ním kvapně, když jsem u dveří na malém odkládacím stolku popadla svojí kabelku s těmi nejpotřebnějšími věcmi a s letmým pohledem na jeho vyjevenou tvář s drobným pobouřením, jsem bleskově zmizela. Jen co se za mnou zaklaply dveře, neuvěřitelně se mi ulevilo. Chvilku jsem se o dveře opřela, abych zklidnila svoje po celou dobu zběsile tlukoucí srdce tím, že jsem provedla rychlé dechové cvičení, které jsem normálně dělávala před nějaký významnými přehlídkami a tak. Potom jsem se urychleně přemístila do Tuirelejských zahrad, kde byla jedna z klasických přehlídek módního týdnu i pro veřejnost a turisty.

Celá akce proběhla víceméně bez potíží, až na pár výjimek, kdy několika modelkám nedělaly dobrotu vysoké podpatky na tom štěrkovitém povrchu celých zahrad. I mně se párkrát podvrkla noha, ale naštěstí jsem to ustála. Pokaždé jsem u toho zaznamenala Anahin chtivý, škodolibý pohled, který mi nevýslovně přál, abych si tam před zraky několika stovek lidí pořádně nabila držku. Vždycky, když kolem mě procházela, jsem měla sto chutí ji nastavit nohu, aby ji ten protivný škleb přešel. Když na to mělo ale dojít, řekla jsem si, že budu lepší než ona, a to mě uspokojovalo mnohem víc, než ji nějak fyzicky ublížit. Ten dojem morální nadřazenosti pro mě byl mnohem významnější. No a taky tam někde stál Jared, a já teda o nějaký další problém s ním doopravdy nestojím. Ještě jsem ani neurovnala ten poslední.

Jared měl beztak o zábavu postaráno, když se na něj sesypaly francouzské fanynky, takže se s nimi ochotně fotil nebo jim podepisoval všechno možný, co mu přišlo pod ruce. Taky si osvěžil svojí francouzštinu, kterou velice rád mluvil, ale stále v ní měl větší mezery, takže se aspoň i něco přiučil. Tomo na tom byl hodně podobně. Shannon tu jako jediný chyběl, ale to se dalo přirozeně očekávat.

A tak jsme si s Erin, Anou a Vicki sedly k té překrásné fontáně a jenom tak jsme si užívaly toho jedinečného prostředí. Anahi ihned poslušně přicupitala k Jaredovi, čímž dokonale narušila tu harmonii mezi Jaredem a fanynkami, které na ni kvůli tomu sem tam vrhly hodně nevraživý pohled. Zvlášť když se k němu příliš měla. Blbka jedna…

„Mluvila jsem se Shannonem,“ neudržela jsem se a začala jsem o tom úplně sama od sebe. Stejně jsem na Anastasii viděla, že ji ta otázka svrbí na jazyku, takže to byla pouze otázka času, kdy se na to zeptá první, jestliže já nespustím sama. Všechny do jedné zpozorněly a zaměřily na mě svoje vykulené oči.

„A?“ popoháněla mě Erin, když jsem mlčela déle než delší chvíli, což nemohla vydržet. Ana nedočkavě pokyvovala pobízivě hlavou a Vicki si přehodila nohu přes nohu, aby si o koleno opřela loket a dlaní poté podepřela bradu, čímž zaujala takovou uvědoměle zaujatou pózu, která by mě normálně asi i rozesmála.

„No,… proběhla oboustranná omluva a nějaký ty významný pohledy, ale… já… nevím, co mám dělst dál,“ přiznala jsem bezradně a rozhodila jsem rukama do vzduchu, což byla krásná paralela k tomu, co jsem uvnitř pociťovala. Totální beznaděj.

„Jak nevíš?“ nechápala Ana, což není vůbec divu, když zatím ani neví, co to ve skutečnosti řeším.

„Máš akorát dvě možnosti, jak pokračovat dál, tak se rozhodni podle toho, jak to cítíš,“ poradila mi Erin dobromyslně přesně podle očekávání, protože co jiného by mi taky měly říct. A na co bych bez nich doopravdy nepřišla…

„Jenže já si nejsem jistá ani jedním rozhodnutím,“ svěřila jsem se jim sklíčeně a silně jsem si promnula znaveně čelo jako by se mi měla snad hlava bolestí rozskočit. Zatím ne, ale ono to určitě brzy přijde. Tohle je stokrát horší než ta nejhorší forma migrény.

„Co ti brání?“ tahala to ze mě Ana, aby se všechny dozvěděly, kde to u mě vázne.

„Strach. Bojím se toho, co se stane, až se rozhodnu,“ podělila jsem se s nimi o svoje obavy, které je lehce překvapily. Hlásek v hlavě mi pořád otravně našeptával, že bych to asi znova neměla pokoušet, ale moje nejsilnější touha byla zase s ním, i přestože to pro mě naznačovalo poněkud risk.

„Ale nějak se rozhodnout musíš,“ pronesla Erin moudře, i když se na mě dívala značně lítostivě. Člověk akorát potřebuje od svých nejlepších kamarádek slyšet pár utěšujících slov, ale namísto toho si znova připomene tvrdou realitu. Vážně kamarádky k nezaplacení. Dost pravděpodobně bych udělala líp, kdybych zavolala na tísňovou linku anebo linku bezpečí. Tam by mi určitě poradily platněji.

„Víš co? Nepřemýšlej nad tím. Až to přijde, tak se rozhodni. Já hodně často dávám prostor svojí intuici a docela se mi to i vyplácí,“ vložila se do toho i Vicki, když nám zatím mlčky naslouchala. Zamyšleně jsem se na ní natočila, když jsem nad jejím návrhem bez prodlení dumala.

„Vždyť ty si s Tomem nikdy žádnou krizi neřešila,“ usykla jsem lehkovážně, poněvadž mi radila v něčem, co ještě sama nezažila. Aby si to nevzala nějak příliš k srdci, nasadila jsem zkroušený, ale zároveň přející výraz, že si její pomoci vážím, a že jsem za ně dva nesmírně ráda, ale že mezi mnou a Shannem tomu nějaké valné šance nedávám. Nicméně mě lákalo se na to úplně vybodnout a přestat to takhle rozebírat. Akorát potom budu potřebovat jinou činnost na rozptýlení.

„To sice ne, a díkybohu za to, ale nepodceňuj ženskou intuici, Rio,“ zopakovala o něco důrazněji, abych její radu brala víc vážně. Váhavě jsem zamručela, že to aspoň zvážím, ale akorát jsem se znovu ponořila do svých protichůdných úvah.

„Všechno vám doteď klapalo, ne?“ pustila se Ana do pokládání dotazů, které mě měly nejspíš dokázat, že se Shannem jsem bezva dvojka. Pouze jsem na to rázně přikývla.

„Byla si doteď spokojená, že jo?“ pokračovala ve vyptávání se a následovalo jenom další pokývnutí z mojí strany. Zrovna tímhle jsem dlouho přemýšlet nemusela.

„Na postel sis zatím nestěžovala, takže to ti asi stačí, ne?“ padla otázka, kterou jsem dřív nebo později taky očekávala. K tomuhle už nestačilo pouhé kývnutí hlavy, to si žádalo alespoň stručnou odpověď. Nejdřív jsem si ale vybavila ten úžasný první pařížský večer. Zatím naše nejlepší číslo.

„Nejen že stačí, dámy, ale on přesně ví, co má dělat,“ uvedla jsem na pravou míru významně, když už se na tohle narazilo, tudíž mi jedna po druhé věnovala uznalý pohled s nějakými dalšími náznaky všemožných emocí, které jsem v nich tou svojí osobnější poznámkou vyvolala. Společně si říkáme téměř všechno, takže tohle jim říct pro mě nebyl žádný problém. Teďka ani nevím, jestli existuje nějaké téma, které jsme zatím neprobraly. Spíš ale ne.

„Tak už jen proto se ho nevzdávej, proboha! Kde bys sháněla nějakýho dalšího takovýho?“ vyjádřila svůj názor Anastasie, který jsem dle jejího postoje správně odhadla již zpočátku. Obzvlášť, když se mi vybavilo, jak sem tam někde prohodila, že by ráda někdy zkusila dvojrande, jestli může taky občas dopadnout jinak než výstavním trapasem. Jenom ta představa mi přišla pokaždé směšná. Asi bych se i v tomhle případě na ní skepticky zašklebila, jenomže se mi při té otázce zničehonic vybavil Jared, a to mě vyděsilo. Nejméně vhodná chvíle, ve které jsem si ho mohla vybavit a v ještě nejnevhodnější spojitosti.

„To asi jo,“ připustila jsem zadumaně a nechala jsem rty zkroutit do drobného úsměšku, který pro mě měl přinejmenším dva významy na rozdíl od holek, které si nejspíš myslely, že s nimi souhlasím.

„Nechám to náhodě,“ rozhodla jsem se nekompromisně s tím, že odteďka už se budu zabývat něčím jiným. Holky mi to odsouhlasily, i když možná trochu váhavě a nejistě, ale jinak respektovaly moji volbu. Dokud některá z nich nebyla vážně skálopevně přesvědčená, že má pravdu, dokázaly jsme téma uzavřít úplně hladce.

„No nic, holky, jdeme s Lucou večer na večeři, takže pádím do hotelu, abych se stihla připravit,“ uvědomila si Ana značně laxně a tak rozvolněně se zvedla ze židle, aby ruku v ruce odkráčela s Lucou pryč, když se s námi oba rozjařeně rozloučili.

„Já jdu taky, co vy?“ zvedla jsem se pár minut poté, co Ana s Lucou zmizeli v davu lidí. Erin se beze slov přidala, když se poslušně zařadila k mému boku. Plány na dnešní večer se mi začaly rojit v hlavě a v kterých jasně dominovaly nějaké prostoduché komedie a chutné mlsy k tomu. „Počkám na Toma, až se ho francouzsky dostatečně nabaží a pak půjdem. Klidně běžte, protože mám takový pocit, že to tu bude na dýl,“ usoudila Vicki lehce otráveně a s ledabylým mávnutím ruky a mrknutím nás poslala pryč. Byla již zvyklá na to, že jejího muže obletují všelijaké slečny a dámy, ale stejně se občas neubránila opatrnému vyhodnocení situace, jestli se neděje něco, co se dít s jejím manželem nemá. Vždycky byla připravená zakročit.

„Co bys řekla na dámský večer?“ podělila jsem se s Erin o svůj nápad, který se jí zjevně na první dojem velice zalíbil, když zvedla se zájmem vysoko obočí a zeširoka se na mě usmála.

„Film vybírám ale já! Žádné úlevy, i když si procházíš partnerskou krizí,“ zamluvila si duchapřítomně bezohledně a vysmívavě se na mě šklebila. Potvora jedna. Dopáleně jsem zafuněla a zabodla jsem se do ní zlým pohledem, samozřejmě ve srandě.

„Ti to jedno vrátim, uvidíš,“ ucedila jsem dotčeně a slabě jsem do ní za chůze strčila, až vypadla ze své rytmické chůze a hlavně z dráhy, kterou honem rychle zase elegantně získala několika drobnými krůčky. „Mimochodem, dneska spím u tebe, jestli ti to ještě nedošlo,“ oznámila jsem jí automaticky a triumfálně jsem se na ni usmála, takže ona na mě hodila zachmuřený obličej, že se jí to jakože nezamlouvá. Všechno stále v žertu, jak jinak.

„Jestli mě zas vykopeš z postele jak minule, tak už tě u sebe v životě nenechám spát, Nerio! Ta modřina na koleni nešla zamaskovat!“ čertila se přehnaně rozzlobeně, přičemž očima pouštěla vyloženě hrůzu. Jo, ona mě vždycky svede skvěle pobavit.

„To se mi zdála noční můra ale! To si pamatuju ještě teď. Unesli mě a Jared se mě vydal zachránit, ale skončil tam se mnou zavřenej a chtěli ho zabít před mýma vlastníma očima, jenže pak z toho vylezlo, že je to všechno jenom nahraný a že v tom jede s nima. Chtěli ze mě dostat nějakou pitomost… Počkej, si vzpomenu,“ odmlčela jsem se, jak jsem si vzpomínala na pokračování toho mého šíleného snu.

„Jméno tvýho křečka, ne? Ale ty sis na něj nemohla vzpomenout, protože si ho měla jenom chvíli… nebo tak něco,“ navázala na mě se smíchem, když si tím připomněla tu noc, kdy jsme se opravdu dobře bavily. Druhý den jsem měla namoženou bránici a bolely mě břišní svaly normálně. Erin na tom nebyla jinak.

„Nee, jinak to bylo. Ani jsem ho nestihla pojmenovat, protože mi chcípl dřív, než jsem ho dovezla domů,“ smála jsem se s ní, když jsem ji viděla a čím dál hlasitěji, jak jsme se tím stupidním snem bavily. Jak já miluju tyhle momenty, kdy se začneme něčemu smát a nemůžeme s tím vůbec přestat, když vidíme tu druhou, jak se směje té první. Takový začarovaný kruh smíchu.

„A byl z nějaké královské linie, si myslím, ne?“ vzpomínala dál a řehtala se víc a víc a já přirozeně s ní.

„Křeček s modrou krví.“ To už jsme se smály na celé kolo, až se po nás pár kolemjdoucích otáčelo. Vzájemně jsme se přitom držely za ruce a sem tam se poplácaly. Taková ta bezva kamarádská chvilka, která nás při další vzpomínání rozesměje úplně stejně. Když jsme se jakžtakž uklidnily, odchytly jsme si taxi, které nás odvezlo do hotelu Hyatt Paris Madeleine, kde nás čekal dlouhý, společný večer strávený po našem. Ani by to nemuselo být, ale hrozně jsem se toužila pro zbytek večera vyhnout Shannonovi. Prostě jsem chtěla vypnout, nic víc. Především vůbec nic neřešit. A to se mi taky naštěstí podařilo…

Moc se omlouvám, že to tenhle týden trochu vázne, ale nějak nejsem ve své kůži. Zvlášť mě to mrzí kvůli téhle kapitole ve které se celkem nic nestalo. Ale tak znáte to, ticho před bouří... :) Příště ještě bez Jareda, protože teďka se řeší Shanny. A taky se objeví Anahi... 

Moc děkuju všem, co pořád čtou a jejich nervy drží tohle nekonečné napínání. :) Za komentář budu vážně vděčná! x)) Jako odměnu tu pro Vás mám animku našich nejmilovanějších bratříčků, ještě jednou skutečně vděčně děkuju! Jste úžasní! :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 18. kapitola: