OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 17. kapitola

08.12.2013 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1159×

„Oceňuju tvoji snahu mě chránit před všemi nepříjemnými skutečnostmi, ale tohle je moje věc a musím si jí vyřídit sama. Taky by ses do toho neměl motat, aby bylo jasno. A teď mě omluv,“ sjela jsem svého bráchu pěkně nakvašeně, ačkoliv jsem se pořád držela hodně zpátky, jelikož jsem si ten největší vrchol vzteklosti ponechávala speciálně na Shannona. Ten zatím vůbec netušil, že o něm a jeho vtíravé společnosti vím.

„Hele, možná by ses měla nejdřív uklidnit, než si to půjdeš vyřídit,“ brzdil mě Luca, když si nemohl nevšimnout toho mého vysokého a nepřehlédnutelného stupně rozčilení, který se navenek projevoval děsivě vyvalenýma očima, rozšířenými nosními dírkami a prudce se zdvihajícím hrudníkem.

„Já ti taky nekecám do tvýho vztahu s Anastasií, takže ty mi nekecej do toho se Shannonem,“ odbyla jsem ho nekompromisně a opustila jsem ho za doprovodu jeho okázalého vrtění hlavy, které mi mělo decentně naznačit, že to, co míním udělat, není ani trochu dobrý nápad. Dobrý nedobrý, emoce jsem v tenhle moment nesvedla dostatečně ovládnout, aby se nic z toho následujícího neodehrálo. Přichvátala jsem k tomu hloučku štěbetajících a uměle se smějících slečen a propletla jsem se mezi nimi až k Shannonovi. Jakmile mě spatřil, viditelně se zarazil, ale aby si naoko ponechal klidnou tvář, sebejistě se ušklíbl a zpříma se na mě zadíval s očekáváním, s čím že to na něj přijdu. Další věc, která mě zamrzela a zároveň ještě víc namíchla.

„Máš tohle zapotřebí?!“ tázala jsem se ho udiveně, přičemž jsem v hlase kladla důraz na absolutní lhostejnost, jenomže jsem se natolik snažila, až na povrch stejně nejvíc prosákla ta ublíženost se zklamáním. Nebudu si lhát do kapsy, tímhletím mi nemálo ublížil. Nevím proč, nic zas takového hrozného neprovedl, teda, věřím tomu, že ne, ale cítím to přesně takhle, a to se ovlivnit nedá, i když se budu snažit sebevíc.

„Rozhodně to není víc ubohý, než být s někým kvůli takovým malichernostem jako ty,“ odbyl mě chladně, ale se zřetelným finálním triumfem, o kterém se domníval, že ničím nepřebiju a na který jsem mu sama velice dobře nahrála.

„Aspoň se k tomu stavím zodpovědně, narozdíl od tebe! Ráda bych to s tebou vyřešila, ale momentálně dost pochybuju, že seš toho vůbec schopnej!“ osočila jsem se na něj, abych mu to vrátila, když mě takhle před všemi poměrně konkrétně obvinil, a to se mi teda hodně nelíbilo. Přihlížející dámy se před námi poněkud stáhly a urputně se snažily dělat, že tam nejsou, přičemž jedna po druhé značně vyděšeně pokukovaly. Ať už si od dnešního večera slibovaly cokoliv, tohle tam zaručeně nepatřilo. No, ani já jsem něco takového neočekávala, takže jsem ten jejich zklamaný údiv i chápala, až na to, že já jsem ho cítila tak milionkrát silněji.

„Netušim, proč si myslíš, že s tebou chci něco řešit,“ namítl mi na to vysmívavě a pobaveně se na mě zaculil, čímž akorát tu ránu uprostřed hrudníku o to víc rozdrásal, až jsem musela sklopit oči, abych ten náhlý slzavý nával zahnala zbrklým mrkáním a při opětovném zvednutí hlavy vypadla opět netečně. Ve skutečnosti mi z toho bylo fakticky hodně úzko. Ten jeho nezájem, ačkoliv byl pravděpodobně hraný, aby mi dobrovolně a přede všemi neukázal, jak moc ho to trápí, tak ten mě stejně pořádně užíral. A možná byl takový i proto, že mu v krvi kolovalo nepřiměřené množství alkoholu, anebo ten mu právě spíš dovoloval vyslovit nahlas to, co by třeba jinak ani neřekl. To je fuk, bolelo to tak či onak.

„No, ty už to máš očividně vyřešený, ne?“ poukázala jsem značně jízlivě na jeho společnost překypující estrogenem a hlavně naditými dekolty. Ona společnost se ale postupně vytrácela, když jsme na sebe se Shannem vrhali čím dál nebezpečnější pohledy a šířili kolem sebe lehce řečeno negativní vlny.

„Podle mě jsi to vyřešila za nás za oba,“ odporoval mému tvrzení a z tváře se mu postupně vytrácel veškerý poklid a nezúčastněnost, když už jsme se dostávali blíž k onomu konfliktu. Při tom mě nepřestával hypnotizovat opravdu intenzivním pohledem, ve kterém se odrážely jeho skutečné emoce, takže jsem si tím potvrdila svoje domněnky, že to prožívá stejně jako já. Bohužel, ani tohle mě nezadrželo, abych se těm svým emocím bránila a dál jim nenechávala volný průchod, protože se stále zmítaly někde mezi spalujícím hněvem a bezbřehou sebelítostí, což mě neskutečně vydeptávalo.

„Hablas en serio?! Me estás tomando el pelo? Eso es todo?!“ spustila jsem na něm po našem, když jsem byla jednak v šoku a taktéž pořád příšerně vzteklá. Ke svému rodnému jazyku se uchyluju v takových případech, kdy jsem vážně naprosto mimo sebe, a nezáleží čím, a že tohle bylo vážně příliš.

„Seš, kruci, v Americe, tak na mě mluv našim jazykem,“ zabručel Shannon nespokojeně a obočí se mu stáhlo blízko k sobě, přičemž mě bedlivě sledoval přes přimhouřená víčka, což na mě celkově působilo značně popudlivě, což zase popuzovalo mě.

„No, jak chceš!… Běž do hajzlu, Shannone! Tomuhle snad už rozumíš?! Očividně jsem tebe a i náš vztah přecenila, ale jsem fakt ráda, že jsem si to uvědomila už teď, protože pak by to bylo těžší, takže ti vážně děkuju, žes mi otevřel oči!“ plivala jsem kolem sebe ošklivá a bolestná slova, stejně jako ta sedmihlavá saň síru. Všimla jsem si na něm, že tímhle jsem se přesně trefila do černého. Konsternovaně se napřímil a dolní ret se mu nepatrně zachvěl, když prudce nasál ústy vzduch do plic, jak jsem ho tím svým nevybíravým a ostrým proslovem překvapila. Sotva pár sekund pátral po slovech, kterými by navázal, ale když jsem uzřela ten jeho zatvrzele odhodlaný výraz, celkem jsem se zarazila, co to bude.

„A já jsem zas zjistil, že v podstatě není o co stát,“ zasyčel stejně tak jedovatě, jako já předtím. Tak kvůli těmhle pár bezcitným slovům, jsem okusila svoji vlastní medicínu. Až na to, že já jsem mu na to nedokázala cokoliv namítnout. Ani pípnout. Něco takhle hnusnýho jsem od něj fakticky nečekala.

„Rio, pojď, to stačí,“ zakročil Luca, který stál nejspíš celou dobu poblíž a tomuhle všemu tiše přihlížel. Pevně mě chytil za ruce a pocukával se mnou, abych se pohnula z místa a raději odešla. Jenže jsem se od něj prostě nějak nemohla odtrhnout. Sice jsme si vyměňovali ryze nevlídné pohledy, ze kterých současně vycházelo i něco nadmíru žalostného, ale ani jeden z nás tím zrakem jako první neuhnul. Já jsem se toho totiž vyloženě bála. Uchvátil mě přitom jakýsi pocit, že když to udělám, že bude definitivně po všem, a to vážně nebylo nijak radostné uvědomění.

„To už stačilo,“ zašeptal mi Luca do ucha s prosbou, ale také varováním, které mě úspěšně přemluvilo. Má naprostou pravdu. Další slovní přestřelku bych beztak asi ani neustála. Byl to nakonec on, který ten nekonečný, emotivní a skrze loučící se oční kontakt ukončil. Sklopila jsem hlavu dolů, aby nezahlédl moje skleněné oči, jak se do nich tlačily slzy, otočila jsem se na podpatku a za podpory Lucy jsem zmizela pryč. Celou dobu jsem překotně dýchala přes pálivě stažený hrudník tím pomyslným ostnatým drátem a neustále jsem polykala blížící se vzlyky, i když mě v krku příšerně tlačil onen pověstný knedlík. Tak tohle mě hodně vzalo…

„Ségra, klid,“ klidnil mě Luca, když se mi to jaksi nedařilo rozdýchat, i když mě zavedl k nim do pokoje, kde mě posadil na lenošku. Teprve teďka jsem si všimla, že se mi třesou ruce i kolena.

„Klid? Klid?! Jak se mám uklidnit, když jsme se právě rozešli?!“ vyjela jsem po něm i s třesoucím se hlasem, když se do něj prolínal neutišitelný šok z toho, co se právě odehrálo, a taky ten lítostivý pláč. Luca se pohotově posadil vedle mě a vzal mě ochranitelsky pod svá ramena. Udělal přesně to, co jsem nejvíc potřebovala. Na něj je vždycky spoleh.

„Co? Nee… Přece se hned nebudete rozcházet. První hádka je vždycky hrozná, ale určitě to není důvod k rozchodu. Všichni se hádají, to ke vztahu patří. Kdyby ne, tak je něco špatně. Aspoň víš, že vám na sobě záleží, ne?“ konejšil mě s velice dobrými argumenty, které by snad i zabraly, kdybych nevěděla, narozdíl od něj, jak se věci doopravdy mají. Tohle se normální hádkou nazvat nedalo. Nebo spíš ty souvislosti. Šlo o víc, to jsme se Shannem věděli oba dva, proto ke konci té konverzace ten zvláštní němý moment plný nerozhodných, zoufalých pohledů.

„Jenže tohle… tohle je něco jinýho. A neřeš to, prosím,“ požádala jsem ho téměř až škemravě, když jsem v tuhle chvíli stála pouze o samotnou podporu bez jakýchkoliv keců kolem.

„Já jen… neunáhluj se, jo? Tys po celým dnu upustila ventil a Shann zjevně vymetl nějaký pařížský podnik, takže to ber takhle. Nic z toho byste si normálně neřekli,“ vysvětloval mi důmyslně a bylo z toho poznat, že i jemu na tom z jakéhosi důvodu záleží. Nejlogičtější je ten, že chce vidět svojí sestru prostě šťastnou a ne totálně psychicky rozebranou. Neodpustila jsem se mu věnovat jedno vděčné pousmátí a také jsem se chtěla přesvědčit, jak moc tomuhle věří. Kdyby měl ponětí o tom, proč jsme se pohádali, asi by to s tou sebejistotou tolik nepřeháněl. Nicméně mě to beztak aspoň trošku uklidňovalo, když měl ve tváři vepsanou tu neochvějnou naději pro nás dva, že to není úplně tak ztracené. Kéž by…

„Ale řekli jsme si to a vzít zpátky to už nejde,“ konstatovala jsem smířeně, avšak nanejvýš lítostivě, přičemž mi vyklouzla první slza zpod víčka ven, a hned za ní se v proudech spustily další a další. Luca si na to pouze tiše a soucitně povzdechl, načež si mě k sobě přitáhl zas o něco blíž.

„Vždyť jsi ho stejně nikdy nechtěla,“ připomněl mi věcně a s takovým povzneseným tónem, že mě to regulérně rozesmálo. Brečela jsem a smála se dohromady, což znělo mimochodem dost divně, a to zase rozesmálo mého úžasného brášku. On ví, jak na mě. Co bych si tu bez něj počala? No, na rovinu, já bych tu bez něj pravděpodobně ani nepřežila. Hlavně v Los Angeles, myslím.

„Ale co… tu budu teď… sama dělat?“ vymáčkla jsem ze sebe nešťastně s drobnými pauzami, kdy jsem se smála a do toho ještě vzlykala. Brácha ze mě měl samozřejmě srandu, ale nepřestával mě hladit po zádech a po koleni, sem tam mi vlípnul malou pusu do vlasů. Jak to, že je v tom utěšování, tak dobrý? Je to chlap a navíc můj vlastní brácha.

„Ty nejseš sama, Nerio. Zejtra si můžete s Anou udělat dámský den, co? Zajdete si na nákupy, někam do kavárny, po památkách, a pak máte večer tu přehlídku, takže máš zejtra hodně nabitej program. Ani si na Shannona nevzpomeneš, uvidíš,“ plánoval mi zítřejší den, který se mi podle jeho dobromyslných rad hodně zamlouval. Takový holčičí dýchánek není nikdy na škodu a s Anou jsme si na sebe neudělaly čas nepřiměřeně dlouhou dobu. Skvělý čas to napravit.

„Mám tě ráda,“ pípla jsem neskonale uznale a vrhla jsem se mu kolem krku. Pár sekund mu trvalo se vzpamatovat a pak už mě jenom dlouho mačkal ve svém velkém náručí.

Z dámského dýchánku se nakonec stala taková menší partička. Původně se ke dvojici já a Ana přidali Vicki s Tomem, protože když jsme se zeptali Vicki, mělo nám automaticky dojít, že Vicki znamená i Tomo, ale když se k nám svévolně přimotala i Anahi s Jaredem, bylo to v závěru naprosto jedno. Luca se dobrovolně ujal Shanna, jelikož byl jako jeden z mála zasvěcený a především volný.

Všichni jsme se bez nějakých problémů dohodli, že obejdeme pár památek a že se potom rozdělíme, protože jsme jako holky chtěly přirozeně ve městě módy nakupovat jako zběsilý, což  naopak druhé polovičky podstoupit přirozeně odmítly, takže se domluvili na tom, že si projdou Louvre. Poté jsme se měli sejít v jedné příjemné kavárničce na Champs-Elysées, jak jinak než pod plachtou.

Dokud se při nás drželi kluci, bylo to pro mě poměrně dost náročný. Neustále jsem myslela na to, že nebýt mé prostořeké pusy, vykračovala bych si tu usměvavá a ruku v ruce se Shannonem a také bych nebyla nucena vstřebávat Jaredovy vyčítavé signály mým směrem, protože bych si jich zaručeně ani nevšímala. Nemluvě o Anahi, které téměř nic z toho, co mezi námi s Jaredem proběhlo, neuniklo, jak nás usilovně pozorovala, a to mě příšerně iritovalo. Ana čas od času utrousila cosi o Lucovi, což ve mně zase vzbuzovalo provinění, že kvůli mně přijdou o společnou procházku Paříží, pro dnešek tedy akorát. Tomo s Vicki zase v podstatě nepřetržitě cukrovali, což bylo na jednu stranu úžasně sladké, když jsou spolu již takovou dobu, ale na druhou stranu hrozně depresivní, když jsem se právě rozešla se Shannonem.

Pak, co jsme se rozdělili, podstatně se mi ulevilo. Především kvůli Jaredovi, protože toho jsem hnedka po Shannonovi řešila nejvíc. Vedle ostatních jsem si ale netroufla jakkoliv cokoliv vytahovat, no, spíš před ní. A on se přes ten včerejší rozhovor zjevně pořád nepřenesl, když na mě stále vrhal takové zlověstné pohledy, takže by to beztak nemělo sebemenší smysl, než se neuklidní. S ním to chci každopádně taky urovnat. Být rozhádaná s oběma bratry, to už je teda něco.

Naštěstí nakonec Anahi upřednostnila kulturu před zábavou a šla s Tomem a Jaredem do muzea s tím, že se chce podívat na Monu Lisu. Volně přeloženo, chci být zajímavá. Přesně přeloženo, nechci být s tou mrchou a jejími kamarádkami sama. Nemluvě o tom jejím otravném zvyku stát Jaredovi všude věrně za zadkem. Nikdy mě ničím tolik nepotěšila… Po dlouhém nákupním maratónu, kdy nám již nohy opravdu nestačily, jsme se usadily v Lenôtre a objednaly si něco na doplnění energie. Já jsem si nijak zdlouhavě nevybírala a vsadila jsem na klasiku – crème brûlée, protože takhle nebesky lahodný se dá sehnat jedině v Paříži. Doplnila jsem ho o café macchiato a pochutnala jsem si na tom jako snad nikdy předtím. Sice mám na večer v Tuirelijských zahradách přehlídku, ale jeden malý prohřešek mě nevytrhne. Ana, ta si dopřála o něco málo víc, a nakonec jsme pak už pouze hladově sledovaly Vicki, jak si vychutnává dokonalou francouzskou špičkovou kuchyni, se slinou u koutku. Někdy mám nutkání se na svoji hvězdnou kariéru fakt vybodnout, protože kvůli ní přicházím o takové božské potěšení, jako je jídlo. Ne úplně tak doslova, ovšemže, ale to věčné hlídání si jídelníčku a formování postavy ve fitkách, to jednoho taky nevydrží bavit pořád.

„Tak už to vybal, Rio,“ neudržela se Ana během naší mlsné pauzy a zvědavě vytáhla obočí, abych viděla, jak moc touží po mé odpovědi. Nikomu nic překvapivě neušlo. Anastasie by na to přišla i tak, protože má takovou podivuhodnou empatickou vlastnosti, i když tu na mě momentálně nepotřebovala, protože na mně každý zajisté poznal, že jsem absolutně v háji.

„Já o tom nechci mluvit,“ přiznala jsem nespokojeně a rychle jsem uhnula očima z její informací chtivé tváře pryč, aby snadněji pochopila můj nezájem. Vydržela jsem to několik dlouhých sekund, než jsem se na ni opět zadívala, a spatřila jsem v jejích rysech nevěřícný údiv. Jasně, která ženská by se nerada vypovídala ze svých starostí a strastí, že? V tomhle případě pokorně děkuju, ale já teda ne. Pořád to bylo ještě příliš živé a plnilo mi to oční kanálky slanými slzami.

„Ale až budeš chtít, tak tu jsme pro tebe, to, doufám, víš,“ připomněla mi Vicki starostlivě s takovým pozitivním podbarvením a na stvrzení si do toho kývala hlavou. O tom jsem ani na vteřinu nezapochybovala, ale na to bylo zatím času dost. Zašeptala jsem jí tiché díky a usrkla jsem z maličkého šálku.

„Spíš potřebuju poradit, co teď… Jestli se mám odstěhovat z pokoje já, nebo co mám, sakra, vůbec dělat! Ani nevím, jak budu reagovat, až ho uvidím, natož potom, jestli s ním budu muset mluvit. Nechci ale něco vyřizovat po někom, to je sprostý, jenže co když budu na měkko? Nestojím o to, aby viděl, že… mě to takhle vzalo. J-já… vážně nevim,“ rozpovídala jsem se znenadání tak horečně a pomateně, když jsem přemýšlela již dopředu, a popravdě mě takovéhle pomyšlení šíleně stresovalo. Nevěděla jsem, co si počít, což se mi nestalo, no, ani nepamatuju. Já vždycky vím, co udělat a jak si poradit! Jenže na Shannona byla i moje mazanost krátká.

„Měla bys to nechat na něm,“ uvažovala nahlas Ana, která měla odjakživa vždycky ve všem jasno a ve vztahu s Lucou byla docela hodně dominantní. Udivovalo mě to, protože brácha vynikal podobnou povahou, což by jeden řekl, že fungovat jednoduše nemůže, ale oni se přesto pyšnili takovým harmonickým a šťastným vztahem, který jsem jim nemálo záviděla. Ovšemže jsem jim to přála, z celého svého srdce, ale přímo jsem lačnila po tom, aby mě potkalo to samé, anebo aspoň něco podobného. U nich jsem fakt věřila tomu, že to bude na celý život. Ale za svého bráchu jsem byla ráda i proto, že se díky Anastasii konečně zklidnil. Vždycky to bylo takový, hm, dejme tomu, že rebel. Takže za to měla Ana můj veškerý dík a respekt, že se jí to podařilo, když v tom naše rodina totálně pohořela. Vicki na tu její poznámku pouze svorně přikyvovala, poněvadž si vychutnávala svůj ovocný dortík s nějakým krkolomným názvem, který si ani nepamatuju. Francouzština pro mě byla naprosto nepochopitelná a já jsem se nikdy nebyla schopná naučit víc než pár nejpoužívanějších fází.

„Vážně mě to děsí…“ svěřila jsem se lehce stydlivě, ale obě dvě mě viditelně chápaly, soucítily se mnou a litovaly mě, což si klidně mohly odpustit, protože mi to akorát připomínalo, že je něco v nepořádku.

„Myslíš, že se to spraví?“ neodpustila si Anastasie jednu zvídavou otázku, která mě nečekaně zaskočila.

„Já… n-nevím. A už dost, prosím,“ ukončila jsem tohle ožehavé, avšak palčivě bolestivé téma, na které konkrétně Ana čekala nejspíš celý den, než ho bude moct načít. Nicméně ochotně souhlasila a na důkaz toho, že s ní můžu kdykoliv počítat, mě chytila za ruku, přes kterou sjela až k dlani, kterou zajala do té své. Jsem šťastný to člověk, i když zrovna nepředstavitelně trpím. Mám štěstí na lidi kolem sebe, o tom žádná. Za všechny tyhle skvělý lidi jsem neskutečně vděčná. No, to ale taky jak kdy…

„Rio, zlato, když máš jenom problém o tom mluvit, tak co budeš dělat, až se zase uvidíte?“ pronesla Vicki rozumně s takovým tázavým dovětkem, který mě přinutil se nad tím zamyslet, což jsem vlastně ani nemusela, však to sama řekla. Jenomže já jsem nemínila sebe samu pokoušet, abych se tu třeba přede všemi těmi zákazníky a všudypřítomnými turisty náhodou nerozbrečela. Častokrát jsem k tomu měla velice blízko.

„Pochybuju, že mi pomůže, když o tom budu mluvit. Bude to bolet pořád stejně,“ odmítla jsem to její doporučení zdvořile, ale jemný netrpělivý stín mi přeci jen ven unikl.

„Ale aspoň tě to nebude dohánět k pláči,“ dávala jí za pravdu pohotově Ana, jak jinak. Za tohle střídmé popíchnutí si ode mě vysloužila znepokojeně podmračené čelo a vzpurně vysunutou bradu, aby si to příště nechala pro sebe. Jako bych to sama nevěděla.

„Rozešli jsme se teprve včera, to je snad ještě v normě, ne?“ obhajovala jsem se poněkud nevrle, když mi to připadalo, jako by mi naznačovaly, že to s tím svým přístupem přeháním. Naopak, mně to přišlo zcela odpovídající situaci, akorát jsem o tom odmítala mluvit. Měla jsem to v hlavě všechno zpřeházené a zmotané, a o tom ostatní vědět určitě nemuseli.

„Ale to tvoje mlčení není v normě. Neměla bys to dusit v sobě,“ radila mi Vicki opatrně a drobně se pousmála, abych si to nevzala nějak špatně, když jsem po nich právě docela šeredně vyjela.

„To je na mně… A myslím, že my dvě bychom měly zvednout kotvy, protože za hodinu máme být na místě přehlídky a musíme ještě do hotelu,“ využila jsem možnosti se vyvléknout z tohohle domlouvání mi, když jsem se tak zběžně podívala na hodinky. Ana zbystřila a sama se o tom přesvědčila, načež ji popadla viditelná nervóza. Máme to hodně těsný.

„Půjdeš s náma, Vicki, nebo tady počkáš na zbytek?“ zajímala se Ana, když už jsme se zvedaly od stolu a hrabaly peníze v peněžence.

„Počkám tady, uvidíme se až tam. Běžte, holky, já to zaplatim, nezdržujte se,“ vyháněla nás Vicki s úsměvem a velkorysým návrhem zaplatit tady tu naši menší svačinku v tom nejprestižnějším podniku na Champs-Elysées.

„Vážně?“ ujišťovala jsem, když už jsem vytahovala bankovky.

„Jasně, maličkost. Tak zmizte už, zatím, holky,“ vyháněla nás neoblomně a mávala nám na rozloučenou. Poděkovaly jsme jí mlaskající pusou na tvář, každá z jedné strany, a chytly jsme si taxi, abychom se do hotelu dostaly dřív.

Vlítla jsem do hotelového apartmá, aniž bych si vůbec uvědomila, že bych tam na Shannona dost možná mohla narazit, jak jsem pospíchala kvůli té kvapně se blížící přehlídce, když nás tlačil čas a já jsem kvůli tomu začínala pomalu panikařit. Málem to se mnou švihlo, když jsem tam spatřila ležícího Shannona, jak znuděně sleduje něco v televizi. Úplně jsem se zasekla v tom rozevlátém pohybu a zůstala jsem na něj vyjeveně zírat. Jenomže na tohle jsem absolutně neměla čas. Jakmile si mě všiml, celý najednou ožil a obratně si na posteli lehnul o poznání ukázněněji.

„Rio,“ oslovil mě konsternovaně a přitom jaksi prapodivně unešeně.

„C-co tu děláš?“ vypadlo ze mě bez rozmýšlení, takže jsem si vzápětí na to v duchu nadávala za tu svoji pitomost. Co by tady asi tak dělal, že jo?! Záhy mi ale docvaklo, že ta otázka vlastně má i další význam, a že ten naopak skvěle sedí, takže mě naštěstí honem rychle přestaly pálit uši, jak jsem postupně červenala.

„No, já… čekám tu na tebe,“ přiznal mi po krátkém zaváhání a vstal z postele, aby ke mně přišel blíž a mohl se mnou mluvit přímo z očí do očí. Přesně takovým způsobem, jaký mě zcela vyváděl z míry.

„Právě teď nemám čas, Shannone. Mám tu přehlídku,“ připomněla jsem mu nečekaně sebejistě a bezbarvě, což byl naprostý opak toho, co jsem doopravdy cítila. Shannon si slabě povzdechl a chápavě přikývl, že to akceptuje, ale že z toho nemá dvakrát radost. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozhoupala, především svoje ztuhlé nohy, u kterých jsem měla dojem, že snad váží tunu. Pořád lepší, než kdyby se mi rozklepaly, to už by bylo vidět.

„Rio, promiň… Omlouvám se, vážně je mi to moc líto,“ neudržel se a odprosil mě kajícnou žádostí, vepsanou v jeho zkroušeném obličeji, přímo teď hned. Zpozorněla jsem a dlouze jsem se na něj podívala. V mysli se mi vynořila jedna podstatná otázka. Jak se zachovám dál, což nás dva bezesporu nadále ovlivní. Jestli tu omluvu mám přijmout, anebo ne. Nebyla jsem ani o jednom přesvědčená, že je to správná volba. Přemítala jsem hlavně nad tím, co je správné pro mě, ne pro nás. My totiž už od včerejška neexistovalo. 

Příště bude Neria se Shannonem pokračovat v načatém rozhovoru. Jak si myslíte, že to dopadne?? x)

DĚKUJU VÁM!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 17. kapitola: