OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 14. kapitola

26.11.2013 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1493×

RIA

Ležela jsem bezpečně uvězněná v Shannonově objetí a nechala jsem si jeho chladivým dechem ovívat krk pro lepší uspávací podmínky, když jinak doslova topil jak kamna. Stejně to bylo neskutečně příjemné. Sladila jsem svoje dýchání s tím jeho, což mě úžasně uklidňovalo tak, že mě to pomaloučku uspávalo. Jenže mi přeci jen něco znemožňovalo klidně zabrat, a to ten dnešní večer v Santa Monice. Zejména ten podivný okamžik s Jaredem na ruském kole. Když jsme se vzájemně dotkli. Bylo to ze stejného úmyslu jako kdykoliv jindy, ale s naprosto odlišným dopadem. Necítila jsem to zaručeně jenom já, ale i on. Viděla jsem to na něm. A kdyby tohle snad nestačilo, nesmím opomenout ten moment, kdy jsme se od sebe nemohli odtrhnout pohledem. Další nanejvýš zvláštní moment. Náš takový úplně první…

Celkově mi to vrtalo hlavou, neustále a bez ustání, až mě z toho dokonce i rozbolela. Na druhou stranu mám radost, že z toho rozhovoru vzešlo pár pozitivních věcí. Ujasnili jsme si všechno, takže doufám, že od teď to bude směřovat pouze k lepšímu. Tedy, krom toho, že se asi ještě nějakou dobu nezbavím několika otravných myšlenek, jako toho, co mi řekl Luca, a toho, že se mezi námi s Jayem určitě něco změnilo, což pořád nevím, co je. Bezpochybně z obou stran, ale já budu pro jistotu předstírat, že je vše při starém, protože nechci nic zbytečně pokoušet. No dobře, dneska jsem tomu trošku sama pomohla, jelikož mi to jednoduše nedalo. Musela jsem to zkusit, ale… Hmm, a bylo to sakra že zvláštní. 

Přitáhla jsem si Shannoviypaže blíž k tělu a zachumlala jsem se víc pod peřinu, přičemž jsem až křečovitě sevřela víčka k sobě, jak jsem usilovně toužila konečně zabrat, jenže ihned za nimi se skrýval Jared, přesněji ten dotek, který konkrétně mně způsobil několika ekundovou zástavu srdce, když mnou projela ta všemi zmiňovaná elektrizující vlna, která uvnitř mě proběhla bleskovou rychlostí a vyvrcholila husinou po celém těle. Nikdy předtím se mi to nestalo. Nikdy a u nikoho. Bylo to krásné a znepokojující zároveň. Každý, kdo alespoň párkrát viděl nějaký romantický film, ví, co to znamená. Jenomže tuhle absurditu jsem ihned zásadně odmítla. K Jayovi cítím hodně různých pocitů, ale zamilovanost mezi ně teda nepatří. Toho bych si snad všimla, ne?

Za to může brácha! Kdyby držel jazyk za zuby, nic z tohohle bych teďka jistě neřešila. Ty jeho postřehy, někdy by si je měl raději nechat pro sebe. Samozřejmě, není podmínkou, že se ty odhady vždycky splní, ale již několikrát se trefil. Tentokrát ale těžce přestřelil, snad.

„Já… sefakštasnej, brcho, mto nekž,“ mluvil ze spaní Shann a začal se i se mnou v náručí jaksi ošívat. Nejdřív mě to trochu vyděsilo, když začal cosi těžko srozumitelně mumlat, ale nechala jsem ho snít dál, aniž bych ho vyrušila. Náhle mě ale napadlo, že bych s ním mohla zkusit navázat řeč, jestli to vážně půjde. Někde jsem se dočetla, že to normálně takhle funguje. Jo, jasně, já musím vždycky všechno vyzkoušet.

„Proč by ti to měl kazit, Shanne?“ ptala jsem se polohlasem a nanejvýš opatrně, abych ho nevzbudila a přitom nenápadně zapadla do jeho snu. Na tváři se mi usadil nedočkavý úsměv, když jsem napnutě čekala, jestli na to nějak zareaguje nebo ne.

„Prže onení,“ vysvětlil mi obratem nespokojeně, že se vůbec ptám na takové zjevné věci.

„Proč by nebyl?“ vyptávala jsem se ho s přiblbým úsměvem, že se mnou normálně komunikuje a že to dává dokonce smysl, čehož by se taky dalo snadno využít. A že prý mluví ve většině případů pravdu, to si z toho článku taky ještě pamatuju.

„Tnevm, nřek mio, ale vdim to na nm,“ huhlal dál a trochu sebou znovu zamlel, když mu jeho nynější poloha nevyhovovala. Pustil mě a položil se pohodlně na záda, takže jsem toho ihned využila a lehla jsem si tak, abych na něj dobře viděla, ačkoliv mě bude smích pokoušet o to víc, ale stejně mi to nedá.

„A co si myslíš?“ vyzvídala jsem nenasytně a musela jsem se zakousnout do rtu, když se mi z toho chtělo se šíleně moc smát. Navíc se mu každou chvíli na obličeji utvořil nějaký výraz, který běžně k vidění nebyl, a to minimálně důvod k úsměvu byl. Tohle by fakt stálo za dokumentaci.

„Kvli mjí přtkyni,“ podělil se se mnou o svůj názor, který mi ale obratem ten úsměv z tváře sundal. Bylo proč být vážnější. Ovšemže tomu nelze stoprocentně věřit, jenže jistá možnost pravdy tu přece jenom existuje. Se zaujetím jsem se vytáhla o něco výš, abych na něj v té tmě narušené pouze nočními světly zvenku líp viděla, a přemýšlela jsem nad svojí další důmyslnou otázkou, abych z něj něco kloudného dostala.

„Vždyť má Anahi,“ namítla jsem mu na to zamyšleně. Uchvátilo mě kvůli tomu jakési neodůvodněné podezření, které mě nepatrně znervózňovalo. A znovu jsem si vzpomněla na svého vyvedeného bratříčka a tu jeho otravně obdivuhodnou schopnost.

„Ria je prněj důlžtší,“ ujasnil mi, i když jsem musela celkem pracně šifrovat slova, poněvadž sotva otvíral ta svoje krásně plná a hříšně tvarovaná ústa, takže z nich vycházela značně nesrozumitelná.

„Anahi zná teprve jenom chvíli,“ poznamenala jsem bez rozmýšlení, i když tomu sama nevěřím, že by jejich vztah došel nějak závratně daleko. Vyšlo to z mého podvědomí, které se zjevně rozhodlo, že ji bude bránit navzdory tomu, že ji ve skutečnosti nemám ráda. Anebo možná bráním Jareda. Nevím, mám v tom jaksi zmatek.

„Nmá šci,“ zahučel přesvědčeně, což mě hodně překvapilo a uklidnilo v jednom. Aspoň jsem tu nebyla pouze já, kdo si to samé myslel, což pro mě znamenalo, že to není ve mně, to, že nejsem nepřející nebo zaujatá.

„Proč?“ chtěla jsem vědět, když už to nakousnul a mě tím tak neuvěřitelně nahlodal. Ženská zvědavost, to je zlo. Cosi mi totiž vzadu v hlavě tiše našeptávalo, že to mám raději nechat být a nešťourat se v tom, abych se třeba nedozvěděla něco nevítaného. Když ta moje zvídavost je silnější než obavy, což se mi mnohdy nevyplácí.

„No kůli Rie, mji ažmc rad,“ odpověděl mi takovým způsobem, který mě dokonale zmátl, takže jsem absolutně netušila, jak si to převzít. Logicky mě to nutilo ptát se dál, jenomže on se zase rozhýbal a otočil se ke mně zády, přičemž cosi zachrochtal a znovu se ponořil do silného spánku. Takže šlus. Proč zrovna teďka, sakra? Budu nad tím akorát nesmyslně dumat, protože beztak na nic rozumného nepřijdu, a zbytečně se ochudím o potřebný spánek, když mě zítra čeká náročné focení.

Po půlhodině zírání do stropu a přemítání nad touhle prapodivnou konverzací se Shannem, tou poslední s Jayem a taky nad tu s mým bratrem jsem rezignovala, zvedla se a přesunula jsem se do obýváku před televizi, abych se unavila a konečně zabrala. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho a vytuhla jsem přímo na gauči při zapnutém filmu. Můj a Jaredův nejoblíbenější…

JARED

Ráno jsem se vzbudil opět dřív než Anahi, takže jsem si nějakou chvilku poležel, abych se dostatečně probral, a potom jsem se přemístil do kuchyně, abych nám udělal další snídani do postele. Anahi si ráda pospí, když má tu možnost, takže se mi zatím ani jednou nestalo, že by to bylo opačně. Nevadilo mi to, ale spíš mi chybělo to společné vaření s někým, což byla mnohem větší zábava. Nejsem žádný kulinářský zázrak, takže se raději sám do vaření nepouštím, aby náhodou nedošlo k nějaké kolizi. Proto v kuchyni raději maximálně vypomáhám, no, ale s Riou jsme už velice dobře sehraná dvojka, takže tam se odvážím i víc. Naštěstí snídaně zvládám s přehledem sám. Pár jich mám dokonce natrénovaných, takže v těch si už naplno věřím. Anahi se s vařením málokdy zdržuje, zařídila si totiž dovoz jídla pod dohledem osobního trenéra, takže se podle něj řídí. Občas to sice je praktický, ale člověk má podle mě z vlastnoručně udělaného jídla potom mnohem lepší pocit.

Když jsem procházel kolem obýváku, všiml jsem si, že kdosi leží na gauči a asi na něm i spí. Podle dlouhých kaštanových vlasů, které visely přes okraj sedačky, jsem lehko rozpoznal Riu. Schválně jsem se šel podívat, jestli tam jenom tak leží, protože televize běžela, jenže s takovým programem, který by sama dobrovolně nikdy nesledovala, takže nejspíš vážně spala. Jo, spala jako šípková Růženka a já už se od ní zase nemohl odtrhnout. Její uvolněná, spokojená a přirozená tvář vypadala přímo andělsky. Občas udělala nějaký roztomilý obličej, sem tam vydala nějaký slabý zvuk, když se jí nejspíš něco pěkného zdálo. Proč ale není u Shanna?

Nakonec se mi od ní podařilo pohled odvrátit, sice asi až na čtvrtý pokus, ale to především proto, abych jí donesl nějakou deku. Honem rychle jsem se vrátil a už jsem ji opatrně přikrýval. Měl jsem ji tak zatraceně blízko. Mohl jsem se jí dotknout, kdybych chtěl, a že jsem po tom děsivě hodně toužil. Být Shannonem, nehnu se od ní ani na krok a nepustím ji z postele vůbec ven.  Asi nemá absolutně ponětí, jaký má nepředstavitelný štěstí v ní. Blbec, to kdybych já… Jenže to se nikdy nestane!

Nakonec jsem neodolal a sehnul jsem se k ní, abych jí se vší jemností odhrnul vlasy z tváře, abych se na níisměl podívat v celé její skvostné kráse. Až se mi z toho božského výhledu krátil dech. Neodpustil jsem si ji ještě zlehounka pohladit jediným prstem po její hebké tváři, abych ji nedopatřením neprobudil, a dřív než jsem se zas narovnal, pohladil jsem ji něžně po vlasech. Pomalu jsem se od ní odtahoval, když najednou otevřela hbitě oči a úplně se ze mě vyděsila, já samozřejmě s ní. Zavrávoral jsem na místě a dopadl jsem přímo na zadnici.

„Qué carajo?!“ vzkřikla a celá se zhrozila, že vystřelila do sedu a s dekou těsně u krku.

„J-já… jsem tě chtěl jen přikrejt,“ ospravedlnil jsem se pohotově, když na mě hodně nedůvěřivě hleděla a nárazově si mě přeměřovala zděšeným pohledem.

„Strašně jsem se tě lekla, Jayi,“ oddechla si s viditelnou úlevou, že jsem to jenom já. Ono tolik možností zase není, když jsme tu obvykle pouze já a brácha, momentálně nanejvýš s holkami. Občas tu zůstával Riin brácha s Anastasií a občas nějaký naši další blízcí kamarádi, ale to byly hodně výjimečný situace.

„Tak to já tebe taky, Nerio. Nikdy jsem nezažil, že by se někdo vzbudil takhle zničehonic jako ty.“ Posbíral jsem se ze země a sledoval jsem ji, jak se vzpamatovává z toho šoku a celkově z toho nehezkého probuzení. Nejprve si pořádně promnula obličej, až jí na některých místech nabral všelijakých barev, a potom si prohrábla decentně rozcuchané vlasy, aby je trochu upravila.

„Něco šílenýho se mi zdálo,“ vysvětlila to svoje náhlé procitnutí, které mě doslova uzemnilo.

„Chceš udělat snídani? Chystal jsem se na ni, když jsem tě tu našel. Proč jsi tady vůbec spala?“ dařilo se mi předstírat, jako že jsem na ni vůbec nesahal a nepozoroval jsem ji nějaký nechutný šmírák, aniž by pojala nějaké podezření. Asi proto, že je stále rozespalá, a tak jí to moje panicky provinilé rozčarování ušlo.

„Nemohla jsem v noci usnout, tak jsem si šla pustit film a vytuhla jsem tu. S tou snídaní ti když tak pomůžu, abych na tebe jenom nekoukala,“ rozhodla se a už aktivně vstávala z gauče, čímž mi umožnila podívat se na to její dokonalé tělo pouze v drobném tílku a bokových krajkových kalhotkách. Jako nikdy předtím jsem se tolik urputně nesnažil zůstat zvenčí naprosto netečný, ale zato uvnitř jsem tomu povolil, takže naprosto nic nezůstalo v klidu. Zachránil jsem se tím, že jsem rozhýbal povadlé nohy a zakotvil jsem v kuchyni, kde jsem začal poněkud chaoticky pracovat na snídani. Totálně mě to rozhodilo. Tak takhle to teď bude? Budu při každém podobném okamžiku, který mě dřív nechával až podivně chladným, myslet na to, že ji bezpodmínečně chci? Určitě v tom bude hrát roli i to, že ji mít nemůžu. Nicméně jsem po ní toužil dřív, než si začala s bráchou. I proto mě to nejspíš takhle nezdravě moc štve. Já vím, měl bych být radostí bez sebe, že je ona zrovna se Shannem a on zase s ní, ale v první řadě bych musel ztlumit tu zášť a žárlivost, která mi to nenapravitelně kazí.  

„Ne! Ne… já… zvládnu to sám,“ odmítl jsem její výpomoc příliš horlivě, jelikož jsem pořád pociťoval jisté reakce ve svém těle na to její. Mít ji hned nato vedle sebe, nevím, jestli bych to zvládnul. No, vlastně asi spíš ne. Ona se mnou dělá divy a to se mnou v podstatě ani nic nedělá.

„Já vím, že jo, ale chci ti pomoct,“ nedala si říct, takže ke mně suverénně nakráčela a zařadila se mi po bok, přičemž bedlivě sledovala moje ruce, co to bezmyšlenkovitě dělají. Musel jsem něco dělat, abych se soustředil na něco jinýho než na to, že bych ji tu nejraději přehnul přes linku. Jenže jsem uvíznul někde mezi, takže moje ruce dělaly, co samy uznaly za vhodné, a moje myšlenky se zmítaly někde mezi tou hodně lákavou představou a uvědoměním, že něco takovýho je naprosto vyloučený.  

„Fakt nemusíš,“ přemlouval jsem ji s hranou ledabylostí, ale v tichosti jsem se za to vyloženě modlil. 

„Co máš v plánu? Zase ananasový koktejl?“ nesvolila ze svého umínění a dívala se na mě s mírně zvednutým obočím, když očekává moji a nejspíš i nadšenou spolupráci. Jsem nahranej…

„Asi jo, Anahi minule chutnal,“ odsouhlasil jsem její spásný nápad, protože moje myšlenkové závity víc nestačily dumat nad tím, co Anahi k té snídani vůbec udělám, protože předtím jsem sem ani s žádným nápadem nešel. Ria se tiše uchechtla a hořce se ušklíbla. Co jsem zas řekl?

„Tak ještě aby jí nechutnal,“ zabručela poněkud opovržlivě, což mě nejen potěšilo, když mi pochválila můj oblíbený drink, ale také mírně pobouřilo, jelikož se opět navážela do Anahi. Neříkala náhodou, že o ní nebude mluvit? Sama hodně dobře ví, že to nevede k ničemu dobrýmu. Taky jsem si myslel, že už to máme vyřešený. Ale aspoň se můžu zaobírat něčím jiným než tím, že bych po ní nejraději hned teď vyjel, takže beru.

„Nezačínej,“ napomenul jsem ji v dobré víře a naklonil jsem hlavu na stranu, abych tím doladil svůj výraz plný smířlivé žádosti. Však jsme se shodli na tom, že s těmi nepěknými hádkami přestaneme. Zbytečně to ničilo ten výjimečný vztah mezi námi a já bych asi nepřežil, kdybych o ni přišel. Mít ji sice nemůžu, ale lepší něco nežli nic. Mít ale takhle málo, když chci všechno, to je taky poměrně dost frustrující.

„Nezačínám,“ nesouhlasila rázně, přičemž trochu vypískla vyšším hláskem, když se jí to moje upozornění zjevně nelíbilo. „Akorát poznamenávám, že je nemožný, aby jí nechutnal, i když se… no, to je fuk. Pamatuješ si, jak jsem ho poprvý ochutnala?“ zavzpomínala znenadání a já okamžitě s ní, jelikož na něco takového se zapomenout nedalo. Při té vzpomínce jsem se musel začít smát a ona se ke mně krátce nato přidala. Tohle se nám stávalo pořád. Třebaže to ani jednomu z nás vtipný nepřišlo, ale jakmile se začal smát jeden, tak se automaticky smál i ten druhý. Přenášeli jsme to jeden na druhýho. Hrozně rád jsem sledoval ten její oslnivý úsměv a slýchal ten zvonivý, lehký smích, protože mě prostě a jednoduše dělal šťastným. A po takové dlouhé době obzvlášť. Užíval jsem si to do poslední chvíle, protože poslední dobou jsem o tohle byl hrubě připraven. Jen ať už se to hlavně neopakuje…

„Musel jsem ti jich udělat dalších pět a furt jsi neměla dost,“ rýpl jsem si do ní a pobaveně jsem se na nií usmíval za neustálého pochechtávání, které směřovalo jí, protože ta se smála jako pominutá. Trvalo jí pár sekund, než ji ten největší záchvat smíchu přešel a mohla pokračovat v našem rozhovoru dál. To mi taky chybělo, a jak…

„Málem jsem ti urvala ruce, hele. Když ten tvůj ananasovej koktejl chutná nejlíp z těch všech, co jsem kdy měla. To je tou tvojí tajnou ingrediencí, kterou mi furt nechceš prozradit!“ připomněla mi schválně přehnaně dotčeně, že jsem se jí to zatím neuráčil prozradit. To by to ale potom nebyla tajná přísada, no ne? Protentokrát jsem v tom ale rozpoznal něco nepatrně jinýho než doposud. Podala to totiž až příliš afektovaně, takže si to vážně brala o něco víc osobně, což teda nechápu, proč to.

„Když to prozradím, už to nebude tajný,“ prohlásil jsem nesmlouvavě a zavrtěl jsem hlavou, že v tomhle jí neustoupím. Nešlo ani o ten koktejl, ale spíš o to, že mě bavilo sledovat, jak ji to štve. Připadala mi roztomilá, když se takhle zlobila a dožadovala se tvrdohlavě svýho. Především když to nebylo nic vážnýho. Jinak jsem ji navztekanou vidět nechtěl. Hrozí u toho vysoké nebezpečí úrazu…

„Po tolika letech si snad zasloužím přátelství bez tajností, ne?“ hudrovala s přehnaným uražením, u kterýho i nadále platilo, že to moc okatě hrála na to, aby na tom alespoň zrnko pravdy nebylo.

„To asi jo, jenže mně se hrozně líbí, jak za mnou chodíš a něco po mně chceš,“ pronesl jsem bez zaváhání, takže jsem toho hned potom litoval, jelikož jsem se dobrovolně vystavil takový nelehký výzvě, kterou jsem pokořil jen tak tak. Dívat se na tu její půvabnou tvář, hledět jí bezostyšně do očí, mile se na ni usmívat a dělat jako že nic, to byl pro mě mistrovský výkon, když na mně běžně poznala každou maličkost. No, zatím se ještě úplně neprobrala.

„Od toho máš teďka ale Anahi,“ stočila rozhovor zase k mé přítelkyni. Jakmile to udělala, okusil jsem ostrý hrot provinilosti, což opravdu není dobrý znamení. Zvlášť když vím, kvůli čemu to.

„Jenomže ona se tak vtipně nevzteká, když nepochodí,“ objasnil jsem jí, proč ji pořád odmítám říct, co to do toho koktejlu přidávám, čemuž se začala teatrálně smát. Uculil jsem se na ni a toho zlověstnýho odlesku v jejích sladce čokoládových očí jsem si pro jistotu nevšímal.

„Tak zaprvý… já se nevztekám,“ odsekla nedůtklivě a našpulila vzdorovitě rty, když nejspíš chtěla vypadat o něco hruběji, ale poněkud se to minulo účinkem. Mně to připadalo spíš roztomilý. „A zadruhý…“ odmlčela se dramaticky, přičemž očima pročesávala kuchyňskou linku a já přirozeně s ní, jak jsem sledoval její zmatené počínání. Vzápětí svižně hmátla mezi pár surovin k přípravě snídaně. Až velice pozdě mi došlo, co to provádí, takže když jsem měl zničehonic guacamole, samozřejmě bez vajec, na hlavě, nestačil jsem se divit.

„A už vůbec se nevztekám vtipně. To máš za to, že máš radost z cizího neštěstí a utrpení! Teď byla řada na mně,“ posmívala se mi a u konce svého monologu se rozesmála na celé kolo, poněvadž jsem na ni bez ustání valil šokovaně oči, když mi mrskla plnou hrst avokádové směsi do vlasů a ještě ji tam nezapomněla kloudně vetřít. Ani trochu to nebylo příjemný, i když na druhou stranu, od ní…

Ovšemže mě nenapadlo nic jinýho, než jí to bez servítek vrátit, takže jsem využil její nepozornosti, jelikož si vychutnávala ten svůj odvážně nerozvážný čin, až se skoro v pase lámala, a tak jsem si urychleně nabral naditou pěst mé oblíbené pochoutky. Aniž by alespoň postřehla, k čemu se chystám, měla pomazánku na tom samém místě jako já. Okamžitě se přestala řehnit, prkenně se narovnala a ztuhla tak, zato já jsem hlasitě spustil nezvladatelný pobavený smích. V těhle vyměněných pozicích se mi to líbí mnohem víc.

„Tyyyy!“ protáhla společně s pusou, když si opravdu naprosto obezřetně sáhla navrch hlavy, aby zjistila, že tam má stejnou výzdobu jako já. „Prevíte jeden zákeřnej!“ otitulovala mě pobouřeně, načež si tu kupičku, která jí pomaličku stékala po kaštanových vlasech dolů, nabrala do dlaně a opět ji hodila na mě. Tímhle gestem spustila krátkou avokádovou bitvu, když jsme se jeden druhýho snažili trefit nejlépe do obličeje a pořádně mu ji tam všude rozpatlat. Nečekaně jsme s tím skončili, když jsme oba dva leželi na zemi, ona uvězněná pode mnou, a já jsem jí potíral neuvěřitelně sametově heboučké tváře směsí, zatímco jsme se oba dva nekontrolovatelně smáli. Moje podvědomí si teprve po několika dlouhých vteřinách uvědomilo, že tahle jedinečná šance, která se mi velmi snadno nabízí, je něco, po čem celkem dlouhou dobu šíleně toužím. Ale moje svědomí silně protestovalo. Ani ne kvůli Anahi, jako spíš kvůli bráchovi. Nebudu si lhát do kapsy, s Anahi jsem jen proto, že potřebuju nějaký rozptýlení, abych se z Rii nezcvoknul. Jenže teď jsem fakticky nevěděl… Ležela hned pode mnou, měl jsem její hříšné rty přímo před sebou. A nejen rty. V podstatě jsem ležel mezi jejíma nohama, a to už bylo sakra pokušení. Dělily nás pouze bezvýznamný kousky oblečení.

„Seš pako, Jayi!“ nařkla mě za doprovodu toho jejího zvučnýho smíchu, který mi pokaždý úspěšně zvedne náladu. Asi jsem na ni zasněně zíral moc dlouho, když její smích postupně odezníval a ona mi ten samý pohled počala vracet. Další jeden z těch magických, věčných okamžiků, který bych ale se svojí kámoškou prožívat určitě neměl. Přemohl jsem se a stáhl jsem se z ní, abych se na ni náhodou nevrhl, když mě ta myšlenka ponoukala víc a víc. No, spíš než ta myšlenka mě ponoukal malej Jay. Opřel jsem se o dvířka od linky a přitáhnul kolena blíž k sobě, abych popřípadě skryl důsledky týhle náročný situace, kterou jsem zakončil zajisté správně, avšak ne tak, jak bych si představoval.

„Ty máš co říkat, Rio. Já jsem ti nenapatlal guacamole na hlavu jako první,“ bránil jsem se jejímu neméně zvučnýmu titulu, než který jsem od ní běžně slýchával. Znovu se rozesmála na celé kolo, když jsem jí tohle duchaplně zopakoval a s takovým šťastným podtónem, přestože jsme byli oba dva uplácaný od avokáda. Začal jsem se okamžitě smát s ní. Jo, tyhle momenty doopravdy miluju…

„Ale takhle seš ještě neodolatelnější,“ prohodila s významným zahýbáním obočí, kterým mi naznačila svoje jakési momentální sympatie, a nakonec na mě mrkla. I s tímhle uvědoměním ve mně při tom cosi poposkočilo, když jsem zaslechl, že by snad… Ale ne, nad tím ani nemá cenu uvažovat. Nebudu naivní idiot!

„Hmm, já tě mám radši bez toho avokáda,“ popíchl jsem ji s úmyslem, že ji opět trochu rozparádím, ale ona se namísto toho zase dlouze zadívala do mých očí, přičemž se na mě stále krásně usmívala. Zas jsem byl úplně najednou mimo. Dělal jsem, co jsem mohl, aby nic nezpozorovala, ale když tohle bylo i nad moje síly. Nevím, co bych dal za to, aby to přestalo, protože s tímhle asi moc dlouho fungovat nevydržím.

„Pche, to si budu pamatovat, abys věděl! Protože já tě mám ráda uplně na všechny způsoby,“ uznala mi zcela upřímně, aniž by očima kamkoliv uhnula. Vlastně ještě přidala na intenzitě toho očního kontaktu, až jsem se v těch očích začal normálně topit. Dostala mě z toho tím, že se mi usídlila v náručí a pevně se ke mně tisknula. Aniž bych nad tím jakkoliv přemýšlel, přivinul jsem si ji blíž, jak jen to nejvíc šlo. Položil jsem jí dlaň na hlavu a na kousku nepoznamenaném avokádem jsem ji zlehka hladil, kdyby třeba chtěla protestovat, že ji to guacamole schválně dál rozmazávám po tom hustém, blyštivém kaštanovém závoji. Vyloženě jsem si liboval v té její těsné blízkosti, protože to bylo něco najednou úplně odlišného než doposud.

„Vážně vám to s bráchou přeju,“ vyslovil jsem nahlas a vskutku to vyznělo věrohodně, ačkoliv uvnitř mě všechno křičelo, že to je totální blbost. Chci ji jen a jen pro sebe, ale taky chci, aby byla Neria šťastná, a když to bude s mým bráchou, tak to bude jedině dobře.

Nato se ode mě odtáhla, ale ne dostatečně daleko, protože jsem měl její rty v podstatě znova na dosah, takže jsem se zase musel těžce přemáhat. O to víc mě dostalo, když její oči sjely k mým ústům a nějakou dobu na nich zůstaly bezmála viset. Přitom se tvářila nepatrně užasle, což naopak zase fascinovalo mě. Přesně v ten moment jsem přestal dýchat. Moje ruka sjela z jejích vazkých vlasů k jejímu vosímu pasu a ani svědomí mi nezbránilo v tom, abych palcem párkrát nepřejel po holé kůži, která se mi nečekaně vystavila, když se jí tričko nepatrně vyhrnulo dolů, když jsme se pošťuchovali.

„Ne-e,“ zahučela a ukvapeně se ode mě odtáhla takovým způsobem, že ode mě víceméně prudce odskočila. Bleskově vyskočila na nohy a pár sekund na mě značně rozpačitě civěla. Já jsem dělal to samý, jelikož tahle chvilka se mnou fakticky zamávala.

„Ať seš ještě víc k nakousnutí! Anahi bude zaručeně nadšená a ráda si to z tebe slízne,“ napadlo ji a poslední zbytek směsi mi následně s halasným plesknutím přistál na hlavě, jak letěl z té výšky, protože si dostatečně nesedla. Hodně toho se rozprsklo ještě kolem mě po kuchyňském vybavení, ale to ji ani v nejmenším netrápilo. To mě dostatečně probralo, a kdyby ne, tak by to udělal ten další Riin výbuch smíchu. Beztak mi pořád hlavou rotovala ta její lehce dvojsmyslná poznámka, která mi uvízla hlavě, asi proto, že se týkala lízání. Mojí přítelkyně se to každopádně netýkalo…

Příště se můžete těšit na trochu víc Shannona, a rovnou v romantické Paříži! Tou další kapitolou vstoupíme do takové další části povídky, která bude asi nejdůležitější a především nejzlomovější. Máte se na co těšit! x)) 

Opět bych vám ráda poděkovala za podporu a že jste vydržely tak dlouho, protože povídka je taková, že se v ní nic neděje a přitom se toho děje docela hodně, což by každému vyhovovat zrovna nemuselo, o čemž jsem se sama přesvědčila.

Vám ostatním ale mockrát děkuju!! :) :3 Jste naprosto nejskvělejší a nejúžasnější!! x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 14. kapitola: