OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 13. kapitola

21.11.2013 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1289×

JARED 

Nakonec jsme se v Santa Monice naštěstí sešli ve víc lidech než v původních čtyřech, což byly hnedka lepší vyhlídky. Ten nedávný ranní rozhovor mezi mnou a Riou nedopadl zrovna dvakrát valně a od té doby jsme se neviděli, takže jsem byl kvůli dnešnímu večeru přinejmenším nervní. Vůbec jsem netušil, jak se mám k Rie chovat tak, abych nic nezhoršil, ale odpovídalo to našemu nynějšímu vztahu, protože já jsem rozhodně nemínil nic sám od sebe napravovat. Ona na tomhle měla taky svůj podíl. A další zádrhel byl ten, že měla Neria jakýsi problém s mojí přítelkyní, který si i dost možná vybíjela na mně. Ta jejich konverzace mluvila za vše. Nejsem slepej ani hluchej, abych si toho nevšiml, i když se obě dvě usilovně snaží předstírat, jako že nic. Takové dobré herečky to nejsou, protože ta jejich vzájemná averze je prostě nepřehlédnutelná. Fakticky nechápu, co proti ní Neria má, protože si nejsem vědom toho, že by si ty dvě, anebo spíš tedy Anahi Rie něco provedla. Dával jsem to ale za vinu tomu jejich hovoru, který Ria posledně nakousla, ale jehož obsah mi byl zatím neznámý, protože mi ani jedna nechtěla říct, o čem to spolu mluvily. Anahi mi to rázně odmítla s tím, že je to pouze mezi nimi, a u Rii jsem zatím neměl tu příležitost.

Proto jsem pojal jistý podezření, že se mi vyhýbá vědomě, aby nemusela čelit mým neodbytným otázkám, abych si v tom udělal jasno. Anebo možná kvůli Anahi, aby s ní nemusela přijít do kontaktu. To by taky bylo pravděpodobný. Na Nerie jsem snadno poznal, že Anahi nemá ráda a že se konkrétně ona ani nesnaží to nedat najevo, teda aspoň přede mnou. Kupodivu to Anahi bere docela úplně v klidu. Na pouti na pláži v Santa Monice se tomu ale vyhnout nemohla, protože jsme se tam pravidelně scházeli každý rok téměř celá parta. Stalo se to takovou tradicí, dalo by se říct. Ale chodívali jsme tam ještě dlouho předtím, než jsem Neriu poznal. S ní ty noční poutě ale nabraly zcela jiných rozměrů. Ostatně jako u spousty jiných obyčejných věcí, které člověk běžně podnikal, aniž by tomu přikládal nějaký větší význam.

Celkem se obávám toho, že mezi nimi bude dusno a já to potom budu schytávat z obou stran, protože u ženských jeden nikdy neví. Někdy mám pocit, že už pomalu začínám chápat, jak jim to v hlavě běží, ale potom se stane něco, co mě tvrdě přesvědčí o tom, že jsem pořád totálně mimo. A to se asi ani nikdy nezmění. Další možností je, že si to s Riou na rovinu vyříkám, abych se toho pro jistotu ušetřil. Nemůže přece nesnášet moji přítelkyni, se kterou nejspíš bude potkávat mnohem častěji, když je teďka Ria s mým bráchou a většinu času u nás doma, kde jsem i já s Anahi.

Mimochodem, Shannon poslední dobou úplně celý září. Má pořád dobrou náladu, každou chvíli se blbě usmívá a dokonce si sem tam i zpívá. Je skutečně šťastný, a já jsem za něj opravdu rád, jenže… No, jenže! Je s Riou, mojí nejlepší kamarádkou, na kterou si doopravdy potrpím a která mi vždycky zatvrzele tvrdila, že s ním to fungovat nebude. Pořád mi to vrtá hlavou, proč se to zničehonic změnilo? Zrovna když já jsem si někoho našel a… Vždyť navíc prohlásila, onehdy na té párty u nás, že je jí jako singl dobře a že nikoho nehledá. A zas je najednou všechno jinak. Jsem z toho fakt vedle. Ženský… nikdy neví, co chtějí, ale stejně to musí mít. Tentokrát ale já sám nevím, co chci. Vlastně asi vím, ale naprosto to nepřipadá v úvahu, což mě očividně přivádí k šílenství. K tomu všemu ještě musím přihlížet, jak si toho přímo před mýma očima užívá někdo jiný, to mi taky nepřidává. Začínám z toho mít hlavu v pejru…

„Tenhle rok s bráchou nepůjdete na ruský kolo?“ otočil se na mě Shann od Rii, které nepatrně ztuhl rozverný úsměv na její něžné snědé tváři, když s ním dosud vesele a bezstarostně cukrovala. Jakmile jsem viděl tu její ustrnulou reakci, přešla mě veškerá chuť se jakkoliv bavit, i třeba jen na oko.

„Třeba půjde Anahi,“ napadlo duchapřítomně Riu, přičemž jsem na ní snadno postřehl, jak se na ten nápad značně upnula, asi aby se mnou nemusela být těch několik minut o samotě, čímž jsem s ní zničehonic chtěl mluvit a s takovou neutuchající naléhavostí. Hlavně ale bez nechtěných posluchačů. Se Shannonem na kolo jít nemohla, protože těm volným kabinkám absolutně nevěřil a celkově moc výšky dobře nesnášel.

„Ne, já… na ruský kolo ne,“ odmítla Anahi poněkud rozpačitě a zavrtěla hlavou, že to jako vážně nepůjde. Jako by se dokonce snad bála, že by taky nějaký špatný zkušenosti?

„Taky je nemám rád,“ poznamenal chápavě Shann a zatvářil se kysele, když si vzpomněl na ten zážitek z dětství, který zapříčinil jeho dnešní nedůvěru vůči ruským kolům. Blbec jeden tam vlezl s naším starším bratránkem, který tu kabinku schválně co nejvíc rozhoupal, no, a brácha z toho měl potom hodně dlouho hodně silný trauma. Jednou se ale překonal a vlezl tam, aby zjistil, že z toho má v podstatě fobii, takže na ruský kola definitivně rezignoval.

„Půjdem teda, Rio?“ zeptal jsem se přímo Rii a pohlédl jsem jí rovnou do očí trochu déle, než to bylo patřičné, ale aby pochopila, že to znamená něco víc, než jenom si tam sednout a podívat se kolem dokola. Mírně se na mě zamračila dřív, než se podívala jinam, aby si těch našich významných pohledů nikdo nevšiml.

„Jasně, proč ne,“ přijala se vstřícným úsměvem, který ale nebyl zcela upřímný, jak se zdál. Nechtělo se jí do toho, bylo mi to úplně jasný. Říct ne by ale ostatním mohlo být jako že podivný, takže to raději neriskovala. Anahi se nelíbilo již z principu, že tam budu s ní, takže mě pouštěla s víceméně podezíravým pohledem, tudíž jsem ji uklidnil rychlým polibkem a milým úsměvem, než jsem se po boku s Riou odebral ke kase zaplatit lístky. Dokud jsme nevystoupali do dostatečné výšky, aby neviděli na naše obličeje, tvářili jsme se úplně nezištně.

„Řekni mi, o čem jste s Anahi mluvily,“ spustil jsem na ni okamžitě, abych zbytečně neztrácel čas, přičemž jsem se na ni natočil, abych tím dodal své otázce větší neodkladnosti.

„Ale copak? Ona ti to nechce říct? Možná proto, že nechce, abys to věděl. A já to nechci taky, takže ne, neřeknu,“ odbyla mě nekompromisně a schválně se podívala jinam, což mělo být jakési její finální triumfální gesto. Já jsem se ale nehodlal takhle snadno vzdát. V tomhle rozhodně ne.

„Kvůli tomu jsi na ni teď taková?“ zkoušel jsem to teda jinak, přestože mě natvrdo odpálkovala. Aspoň něco málo jsem se chtěl dozvědět, třeba bych to pak sám pochopil. Jenomže i když budu vědět proč, stejně mě to bude pořád štvát, takže to je v podstatě jedno. Stejně to chci vědět.

„Jaká?“ chtěla vědět přesnou definici, což se dalo očekávat a o což jsem přirozeně nestál.

„Jako třeba to ráno,“ odpověděl jsem jí neurčitě, abych ji ničím nemohl naštvat. Už teďka totiž vypadala značně rozhozeně, takže do naštvaní daleko určitě neměla. Známe, jak to u ní chodí…

„Jestli sis nevšiml, tak ona taky nebyla zrovna nejmilejší. Kdyby s tím nezačala, tak by bylo všechno v pohodě,“ nenechala si líbit, že jsem ji, velice taktně, naznačil, že se k Anahi nechová zrovna nejpřívětivěji.  

„Ale prosim tě, nemáš ji ráda už od začátku, no ne? Nikdy jsem tě neviděl, že by ses s ní snažila nějak spřátelit nebo ji snad aspoň trochu poznat,“ obvinil jsem ji, že je vůči Anahi zaujatá, aniž by k tomu měla nějaký pádný důvod. Moc dobře si pamatuju ten její pohled, když jsem se tenkrát v Miami vrátil na snídani. Netvářila se na to, i když dělala, jako že jí to nevadí. No, a později mi to samozřejmě vytkla…

„A co ona?! Proč ona se nesnaží poznat mě? Ale jo, máš pravdu, nemám ji ráda, takže nemám zájem o to ji poznávat. A není to jenom kvůli tomu, co mi řekla. Stačí?!“ vypálila ze sebe zostra a u posledního slova na mě vyvalila varovně ta svoje čokoládová kukadla, ať ji už víc pro jistotu nepokouším. Takhle z ní šel docela i strach. Záhy se začala rozhlížet kolem sebe, aby si užila ten úžasný výhled na noční osvětlenou Santa Monicu a její pláž, a hlavně aby se uklidnila. Jenže to mi pořád nestačilo.

„Rio, co ti, sakra, řekla? Vidím, jak tě to deptá, tak proč mi to jednoduše neřekneš? Uleví se ti… A mně vlastně taky,“ přiznal jsem jí s žádostí v hlase, aby jasně slyšela, že mě zase deptá ta nedobrovolná nevědomost.

„Ty nedáš pokoj, že jo?“ položila mi řečnickou otázku, na kterou jsem akorát zavrtěl pohotově hlavou. „No tak fajn. Když to chceš stůj co stůj vědět… Ale nedělám to proto, abych jí nějak uškodila, jasný? To protože seš tak příšerně otravnej,“ pronesla napůl rozhořčeně a napůl ironicky. Vrhla na mě jeden nesouhlasný, dlouhý pohled, který ke konci již hraničil se slitováním, a ostentativně si povzdechla, abych názorně viděl, že je jí to silně proti vůli, než konečně milostivě spustila: „Po tom, co jsi na té párty ode mě odešel, se tam ukázala a… varovala mě, že si mám dávat pozor, protože si nejspíš myslí, že my dva… nevím co. Takže mi připomněla, že to ona je tvoje holka a pak… začala rýpat do mě a Shannona. Nařkla mě, že jsem… s ním bezdůvodně. Už chápeš?“ svěřila se mi a na závěr se na mě vyčítavě zadívala, že jsem ji k tomuhle donutil. Mylně jsem se domníval, že se jí uleví, jelikož to spíš vypadalo, že cítí všechno možné, jen ne úlevu. Především jí to trápilo, což šikovně skrývala za to hněvivé rozčarování, ale mě neměla šanci oblafnout, což jistojistě věděla.

„Proč by něco takovýho říkala?“ divil jsem se tomu, snad dostatečně nechápavě, ale hlavou mi proběhlo, že ten pravý důvod asi znám, a to mě hodně znepokojilo. Z mojí strany se ten vztah k Rie poněkud změnil, a zřejmě to na mně bylo znát víc, než by mělo. Budu s tím muset fakt něco udělat.

„Nemám ponětí a raději to ani nechci vědět a hlavně už se o tom nehodlám dál bavit,“ usoudila Ria bezradně a povzdychla si, když jsem ji přinutil nad tím vším znovu přemýšlet. Nevím, jestli mě ale víc zarazilo, že si toho Anahi všimla, anebo že se pustila i do Rii a Shannona. Proč to? Co z toho jako Anahi má?

„Taky chci něco vědět,“ navázala okamžitě, abychom nezůstali mlčky sedět a nedumali nad tímhle vším. A taky mi docela přišlo, že je celá žhavá do toho se to dozvědět. Posunkem jsem ji vyzval, že poslouchám a jsem připravený ji odpovědět. Sice bez sebemenšího ponětí, s čím na mě zas vyrukuje, ale nebylo by fér jí nevyhovět, když i ona mi nakonec ustoupila.

„Proč jsi mi neřekl, že s tou večeří to byl tvůj nápad?“ vybalila na mě zmateně a tázavě na mě pohlédla s nehezkou vráskou na čele, jak se na mě odhodlaně chmuřila. Jak se tohle dozvěděla?  

„Na tom nesejde,“ okomentoval jsem ledabyle, poněvadž přesně takhle jsem to bral. Brácha za mnou přišel s prosbou, na rovinu se mě zeptal, no, tak jsem mu poradil. Sourozenci si přece takhle vypomáhají. Jo, sice mě trochu frustruje, že zrovna tihle dva jsou spolu, ale proto nebudu bráchovi kazit jeho štěstí, na který čekal tak dlouho. Navíc by bylo minimálně podezřelý, kdybych ho s tím poslal do pryč. Hmmm, Nerie už jsem to decentně pokazil, když jsem jí řekl, že v jejich vztah nevěřím. Unáhlil jsem se, neměl jsem to říkat, jenže… myslím si to pořád. Každopádně už bych to víckrát nezopakoval.

„Mně na tom ale záleží!“ vzkřikla, když jsem její otázku zahrál ihned do outu. Až mě ta její horlivost překvapila. Opět na mě třeštila oči a podle toho urputného výrazu z toho ani nemínila slevit. Vždyť o nic nejde…

„Jako by to mohlo něco změnit,“ zabručel jsem věcně, aby si to samý uvědomila taky ona. Rozčileně zafuněla a prohodila bezděčně ruce do vzduchu jako takový názorný projev mířící k mojí otřesný nechápavosti. Zjevně to pro ni znamenalo mnohem víc, než by mě mohlo kdy vůbec napadnout. To bych si to možná potom o to víc rozmyslel. Ne, neměl jsem si co rozmýšlet. Bráchovi bych pomohl kdykoliv s čímkoliv.

„Jo, to teda mohlo, jelikož potom jsem možná se Shannonem fakticky bezdůvodně, protože… ten důvod nevzešel z jeho hlavy, ale z té tvojí a… a já teďka pochybuju, že…“ vykládala překotně a nejistě, přičemž její rozechvělou tvář brázdily obavy a taky zděšení. Pocítil jsem náhlou potřebu ji uklidnit, nehledě na to, co mi právě řekla. Pořád jsme přeci přátelé, ne? Zajisté i ona toužila slyšet pár utěšujících slov.

„Nerio, poslyš, vždyť to nic neznamená. Jestli seš takhle šťastná, tak si to nenech zbytečně zkazit,“ chlácholil jsem ji přesvědčeně a zápolil jsem s nesmírným nutkáním ji obejmout. Těžko říct, co by se stalo potom, kdybych to udělal, takže jsem se raději držel zpátky.

„Pro mě to ale znamená hodně, Jarede. Čemu na tom nerozumíš? Vážně se mě to hluboce dotklo, víš. Zapůsobilo to na mě, ale je to jinak, než jsem si myslela, takže… je to vlastně všechno jeden obrovský klam,“ pochybovala dál a vrtěla bezradně nad tím hlavou. Čím dál víc jsem se domníval, že nemám naprosto ponětí, o čem to, zatraceně, mluví. Ale ne, mluvíme přece o té večeři, ne?

„Přece s bráchou nejseš jenom kvůli tomu,“ nevěřil jsem, ačkoliv jsem to od ní slyšel již dvakrát.

„Přesvědčilo mě to, abych to s ním zkusila. Nebýt tý večeře, tak si nejsem jistá, jestli by to dopadlo stejně,“ přiznala zoufale a na pár sekund přivřela křečovitě víčka, jako by tím chtěla zabránit nevítaným slzám. Normálně jsem se kvůli tomu začal cítit provinile, že jsem bráchovi poradil a tím pádem způsobil tohle. Hlavou se mi prohnalo, abych ji bezpodmínečně ubezpečil, že takhle je to všechno naprosto správně. Doopravdy jsem nestál o to, abych jim to nějak pokazil tím, že jsem chtěl udělat nějaký dobrý skutek. Pro dobrotu…

„Nebýt tý večeře, tak nic z toho, kvůli čemu teď vypadáš pořád tak spokojeně, nemáš. Ber to takhle. Myslím, že to zbytečně moc řešíš,“ rozmlouval jsem jí, když to neustále brala negativně, což u ní byl veliký nezvyk. Další věc, která ji viditelně sžírala a neúprosně měnila.

„Ty to pořád nechápeš!“ obvinila mě vztekle a její oči mi napovídaly, že jí dochází veškerá trpělivost.

„No, tak mi to vysvětli,“ vybídl jsem ji obratem, též o trochu hlasitěji, když na mě sama nejprve vyjela.

„Není to Shannon, ale ty!“ Momentálně jsem už vůbec nechápal. A u ní se mi naopak zase zdálo, že něco takovýho mi určitě říct nechtěla.

„Cože?“ žádal jsem po ní vysvětlení, abych měl konečně v tom všem zmatku jasno. Tohle její podivný chování jsem dobře znal. Nešlo jí se správně vyjádřit, jelikož sama nevěděla, co se jí všechno honí hlavou a hlavně co cítí. Čím víc se tím zaobírala, tím menší smysl to dávalo. Sám to znám moc dobře.

„Jarede, já… hrozně jsi mi chyběl. Už se s tebou nechci hádat, nikdy. Jsi jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě a já tě v něm potřebuju. Chápu, že ty máš Anahi, takže seš tu především pro ni, ale…“

„Tys tu byla ale dřív,“ přerušil jsem ji, aby to třeba nestihla zamluvit, poněvadž by se z toho mohl vyklubat jeden z těch jejích sáhodlouhých proslovů, u kterých vždycky nevím, na co mám dřív reagovat. Tohle jsem jí ale musel připomenout ihned. V žádném případě bych nedal přednost někomu, koho znám teprve takhle krátce, před ní. Sice je Anahi má přítelkyně, ale zatím si nejsme tolik blízcí jako my dva s Neriou, i když v poslední době to za moc nestálo. Spíš za vůbec nic než málo. Přesto bych si vybral vždycky ji.

„Mrzí mě, co se dělo v poslední době,“ omluvila se mi s takovým nepatrně provinilým výrazem, který nesl i hořké stopy zadostiučinění. Pohlédla mi hluboko do očí a já se v nich ale totálně ztratil. I v té tmě měly takovou neuvěřitelnou sílu, že mě dokázaly naprosto pohltit.

„Mě taky, takže navrhuju s tím jednou provždy skončit,“ napadlo mě zmámeně, když se mi stále nedařilo se od ní pohledem odtrhnout, ačkoliv se mi kdesi v koutě hlavy usilovně hlásila výstražná červená stop, abych se měl opět pod kontrolou. Na souhlas mě chytila za ruku a sevřela ji ve své horké dlani. Vtom se mi stalo něco, co bych nikdy nečekal a o čem jsem si myslel, že ani neexistuje. Projela mnou taková zvláštní elektrizující a zároveň šimravá vlna, která vyústila až do konečků prstů, které se nekontrolovatelně slabě zacukaly. Mimoto to muselo být vidět i na mém obličeji, do kterého Ria bez přestání hleděla, nicméně po tomhle již poněkud zaskočeně. Rychle mě pustila a stočila plaše zrak dolů. Nevím, jestli kvůli tomu, že prožila to samé, anebo kvůli mně. Každopádně, tohle bylo hodně divný…

„Nemusím být ale od teď s Anahi nejlepší kámoška, že ne?“ vypadlo z ní s jistým odstupem v hlase a jedním obočím vysoko nad tím druhým, což znamenalo jedině, že chce ode mě slyšet jasné ne. S tichým nenápadným smíchem jsem jí to odkýval, že to skutečně není nutný.

„Ale ty se vybodni na tu pitomost s tou večeří,“ namítl jsem jí na to, abychom tenhle rozhovor zakončili s co nejlepším výsledkem, než se kolo zastaví. Blahosklonně se na mě usmála a znovu u mě ukotvila svůj poutavý pohled, který právě pohrával jemností, klidností a maximální spokojeností.

„Jak bych se na to mohla vybodnout, když jsem díky tomu pochopila, jak moc jsi pro mě důležitý a jak dobře mi rozumíš, Jayi,“ vysvětlila mi zcela upřímně, což mě nebývalte potěšilo, takže jsem se hodně přemáhal, abych se na ni nadšeně neculil jako ten pitomec. Překonal jsem se ale, když jsem znovu nepodlehl těm dvěma sladce čokoládovým duhovkám a místo nich jsem se na poslední chvíli, tedy kolo, zadíval na noční panorama pláže. Jako každý rok jsem nad tím žasl. Tentokrát to bylo ještě o něco lepší, což jsem přikládal Nerie a našemu usmiřující rozmluvě, potažmo i tomu jedinečnému okamžiku. Tomu doteku.

„Nech si to pro sebe, prosím,“ požádala mě Ria po krátké chvíli ticha, kdy jsme se akorát se zájmem dívali kolem sebe. Aspoň jsem se na ni mohl opět neomezeně podívat, což jsem ovšemže bleskově provedl.

„Dobře,“ slíbil jsem jí bez zaváhání a taky že jsem to nehodlal porušit. Něco takovýho si přece nejlepší přátelé nedělají.

„Myslím to se Shannonem, s Anahi si mluv o čem chceš,“ ujasnila mi kvapně, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Pochopil jsem to úplně stejně, akorát jsem se rozhodl před Anahi dělat, jako že pořád nic nevím, aby se třeba mezi námi něco nezvrtlo, když už jsme to tak pracně napravili.  

„Já s ní o tom vlastně nehodlám mluvit, akorát jsem chtěl vědět, co jste si řekly, když spolu zrovna moc dobře nevycházíte,“ pronesl jsem nezastřeně, co dál zamýšlím, a to ji viditelně překvapilo. 

„Víš… já ji docela i chápu, ale to stejnak neomlouvá její chování a ani to, co mi řekla,“ chytila se toho a pokračovala v tomhle tématu, když k němu ještě měla stále co říct. Naslouchal jsem ji, ale to bylo tak všechno. Neměl jsem k tomu co dodat. Až na jeden malý dotaz, když už jsme v tom svěřování a ujasňování.

„Proč jsi na ni potom teda taková?“

„Víš,… já mám takový pocit, že je jiná, než… jak vypadá. Něco mi na ní nesedí, a tak jsem obezřetná. I za tebe, protože ty jí máš plnou hlavu a dost věcí by ti proto mohlo uniknout. Třeba se mýlím, ale po tom rozhovoru jsem k tomu spíš přikloněná,“ odtajnila mi jednu z příčin toho jejího nepřátelského přístupu vůči Anahi. Tohle její upřímné nařčení mě ale nečekaně vytočilo. Tu Riinu přímočarost jsem vždycky obdivoval a uznával, jenže v tomhle případě mě hrubým způsobem vytočila.

„Že to říkáš zrovna ty, když ji znáš ze všech nejmíň. Já se o sebe postarám, Rio. Nepotřebuju tvůj dohled. Jsem dospělej, svépravnej americkej občan a zodpovídám sám za sebe, takže si tu obezřetnost klidně nech pro sebe,“ snažil jsem se nepůsobit protivně, ba naopak spíš zdvořile, ale v tom úzkostně kontrolovaném tóně přeci jen prosákla kapka pobouření a výčitky ven, a ona to pochopitelně snadno zaznamenala, takže se na mě opět nevlídně podmračila.

„Tak to s tím potom přestaň taky,“ nezalekla se a místo toho přešla taktéž do ofenzivy. Jak jsem mohl uvědoměle očekávat, ale bohužel.

„Nemám s čím,“ usoudil jsem po krátké chvilce, ale až po doznění mých váhavých slov jsem se dopídil k tomu, co tím měla na mysli. Pozdě, Jarede…

„Mimochodem, to tys s tím začal, ale jo, okay, jak chceš. Přestanu se starat o svého nejlepšího kamaráda a nechám ho si nabít hubu, když na to dojde. Je to tvoje volba,“ mrmlala dotčeně, když si tu moji radu zas přebrala po svém a samozřejmě jinak, než jsem původně zamýšlel. To ji v tenhle moment ovšem nijak nevymluvím, i kdybych se přetrhl. Mluvím s paličatou a vztahovačnou Neriou totiž.

„Takže jsme se shodli na tom, že vzájemně našim vztahům nevěříme, bezva,“ jásal jsem s trochu přehnaným entuziazmem, který ale ona kupodivu neodhalila, jak byla neustále rozhozená díky těm předešlým výrokům, a popravdě, mě to celkem zamrzelo. Naštěstí to bylo oboustranné, takže jsme si neměli co vyčítat.

„Já ti to s Anahi přeju,“ upozornila, aby mě schválně trumfla, což se jí nanejvýš povedlo.

„To já tobě s bráchou taky, jenže,“ nestihl jsem doříct, jelikož se kolo zastavilo. Dokonce jsem byl za to rád, protože kdybych tu větu dořekl, asi bych tím Riu moc nenadchnul. Ta mi věnovala naposled jeden milý úsměv, i když značně ztuhlý kvůli těm pár posledním větám, než vyskočila ven ze sedačky a vrhla se do otevřené náruče Shannonovi. Anahi pro změnu dělala, že tam není, přičemž ke mně stála bokem a upírala mi svůj decentně namíchnutý obličej. Já se kvůli ní prostě své nejlepší kamarádky nevzdám. Ať se postaví třeba na hlavu. Buďto to vezme a popere se s tím, nebo… Uvidíme.

„Pojď, zlato, půjdem na střelnici. Vystřelím ti tam nějakou růži nebo nějakou obrovskou pandu, nebo cokoliv, co jen budeš chtít,“ zaslechl jsem neplánovaně, jak ji Shann láká na jeho oblíbenou pouťovou činnost, ve které vcelku vyniká. To má z těch stříleček na x-boxech.

„Vystřel mi, co sám chceš, hlavně když to nebude něčí oko,“ posmívala se mu pobaveně se špetkou škodolibosti a nechala ho, ať si s ní dělá, co uzná za vhodné. Vypadalo to, jako by se mu prostě odevzdala, a to mě nemálo štvalo. Kdoví, v jakých všech významech toho slova. Kruci! Vzal jsem vzápětí Anahi kolem pasu a urputně jsem se ty dva snažil vytěsnit z hlavy, především ten nezapomenutelný okamžik na tom ruském kole. U koho jinýho by to mělo zabrat, než u Anahi. Hlavně jsem nesměl dát najevo jediný pocit, který mě právě uvnitř buďto štiplavě pálil, anebo příjemně hřál. Když jsem se podíval na ty dva, tak mě to ale příšerně pálilo…

Pro příště si připomeneme, jak to asi vypadalo mezi Jayem a Neriou dřív, než začalo tohle šílenství. Samozřejmě se do toho připlete i něco víc. :) 

Hrozně moc děkuju těm, co mě stále vytrvale podporují a poctivě komentují, aspoň vím, že stále čtete! DĚKUJU VÁM. K tomu se váže speciální věnování pro moji nejmilejší sestřičku Pavlušku, bez které bych tuhle povídku už přestala zveřejňovat, ale kvůli ní to nevzdám. :-* Zato jí nesmírně děkuju, protože ona je prostě nejlepší a já si bez ní nedokážu představit už ani jeden jediný den, stejně jako bez těch třech bláznů z Mars.

A další poděkování patří Peťulce, jejíž komentáře mě taktéž pokaždé překrásně zahřejí u srdíčka a taky mi dodají sílu a chuť přidat další kapitolku, takže i Tobě, Petí, patří můj obrovský dík. :3 

A proto pro Vás mám, holky moje, ještě jedno sladké a roztomilé věnování. x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 13. kapitola: