OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 16. kapitola

12.02.2014 (19:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 706×

Ona

Čemu se směje? Došla jsem k bodu, kdy jsem ho dostala tam, kde jsem ho chtěla mít od začátku. Byl strašně nadržený. Poznám to na něm. Vždycky se tak napne a ztvrdnou mu svaly v obličeji. A pak ten zákeřný pohled, jak se na mě dívá. Jak moc se přemáhá, aby něco neudělal. To je tak sexy…

„Čemu se směješ?“ nechápu. Zavrtí se a konečky svých prstů zkoumá moji kůži. Aha, takže předehra pokračuje? Najednou se zase tváří vážně a ze svých pootevřených rtů mu vychází tichý dech. Jeho adrenalin nabírá na síle. Teď je úplně pod parou. Využiju toho a zase mu nabídnu svoje rty. Slastně zarvní a znovu se na ně přisaje. Tentokrát líbá usilovněji a rychleji než předtím. Jako by mu šlo o život. Do hry vstupuje i jazyk a zuby mi zlehka kouše spodní ret.

„D-i-eu,“ koktám, ale nedovolí mi vůbec nic říct. Pomalu si mě zvedá do náruče. Se zavřenýma očima se neorientuju, ale vím, že jsme se nějak dostali až ke zdi, na kterou mě přímo tlačí. Ruce zvednu nad hlavu a opírám se o zeď. Chytí je do svých pout a tlačí ke zdi. Sice se bráním, ale nechám ho, ať si hraje. Ať si se mnou dělá, jen co chce. Dovolím mu to, protože to sakra sama chci. Chci ho. Hned teď… Cítím, že se mu rty křiví v úšklebku a že se oddává právě teď mému krku. Jak ho něžně cucá a přejíždí mi rukama přímo pod šaty. I přes moje odmítnutí odtáhnout se od těch teď už žhavých rtů se ode mě odtáhne, ale stále je v mé těsné blízkosti. Stále sem na něm natlačená jako sardinka a víc by to snad ani nešlo. I když…

„Zpomal, holčičko. Ještě jsi neviděla zbytek domu,“ napomíná mě, ale nezapomíná se na mě culit. Uchechtnu se.

„Holčičko?“ protáhnu hlas výš, než jsem plánovala. „Prosím tě neodpovídej,“ pronesu suše, ale z jeho mírně zmateného výrazu se musím smát. Odlepí se ode mě a já najednou cítím, jaké to je dýchat svým vlastními plícemi. Je fakt, že mi tenhle sexy člověk vyrazil dech. Nebo já jemu? Ušklíbnu se a on si toho všimne. Chytne mě za ruku a vleče mě přes celý obývací pokoj. Mračím se. To se ode mě jen tak odlepí a odvede si mě pryč? Po tom, co mi řekl? Incroyable…

„Ještě jsem ti neukázal to nejlepší,“ vysvětlí mi, když zpozoruje můj nadmíru podmračený výraz. Trošku tím umírní moji náhlou rozmrzelost, i když výraz v mé tváři se změní až poté, co mě políbí na špičku nosu, aby si mě udobřil. Spokojeně se na mě zakření a táhne za ruku směrem k nějaké chodbě.

„A kam mě to vedeš?“ ptám se zvědavě. Neodpovídá. Doufám, že to není nějaký překvapení. Nesnáším to. Vážně nesnáším. Najednou se ocitneme ve tmě a stojíme u nějakých dveří, ze kterých jde pod škvírou tenké světlo.

„Zavři oči,“ zašeptá mi do ucha. Jen neochotně zavřu oči. „A nepodváděj!“ upozorní mě, když zvednu zvědavě jedno oko. Jak to v té tmě poznal? Oh Dieu… Dlaněmi mi zakryje oči. Překryju mu je svými. Udělám krok dozadu a opřu se o jeho tělo. Abych ho cítila u sebe. Divný je to, že jsem tenhle pocit vnímání ještě nezažila. Je to něco úplně nového a nevím, co to je. Ale je mi to strašně příjemné. Otře se čerstvě oholenou tváří o moji tvář a vlepí mi rychlou pusu. Ani na okamžik mě nepustí ze svého sevření. Jdeme v černé temnotě, kde nic nevidím, ale slyším. Čím víc se blížíme, tak slyším šumění vody a cikády.

„Co to?“ ptám se, ale odpovědi nedostanu. Obejme mě jednou rukou kolem pasu, abych neupadla.

„Víš, jak se to říká. Dočkej času,“ rýpne si do mě. Slyším, jak se mu rty kroutí do pobaveného úšklebku. Mám nutkání do něho dloubnout loktem. Slyším ten zvuk naplno. Jako bychom se ocitli v džungli. To má být nějaký fór? Stojíme a ruka mu sklouzává dolů z mých očí. Pomalu otevírám oči. Jsme v dusném prostředí a já se musím každou chvíli nadechnout. To, co vidím, mě okamžitě paralyzuje na místě. Stojíme někde uprostřed zelené džungle a asi dva metry od nás vidím asi dvoumetrový vodopád.

„Co. Co? Co?!“ koktám na místě a nemůžu se vzpamatovat. To je tak. Oh Mon Dieu… Jak je to možné? Jak? Jak? Nechápavě kývám hlavou. Okamžitě odpovídá na mou otázku.

„Alexandr je ekolog. Tahle domácí džungle je jeho nápad. Tak jsem si řekl, že bych ti mohl ukázat něco, co jsi ještě neviděla,“ říká někde u mého pravého ucha. Nějak mám pocit, že když se víc nadechnu, tak asi puknu jak bombička. Pane jo. To, je…

„Neuvěřitelný.“ Udělám krok vpřed a mířím přímo k vodopádu. Nemůžu se nevšimnout toho krásného úsměvu, když procházím kolem něho.

„Líbí?“ zeptá se, když se zastavíme u velkého vodopádu, který je obehnán mohutnými skalisky. Sakra, ten si musel s tím dát práci. Cuknu hlavou, abych mu viděla do obličeje. To měla být řečnická otázka? Rozesměju se. Začnu máchat rukama okolo a ukazovat. Musím vypadat jako idiot.

„Děláš si srandu? Nikdy jsem nic takového neviděla! To je sakra úžasný!“ křičím, abych přehlučila tekoucí vodopád. Slyším, jak se směje. Jdu k němu a nechávám se obejmout kolem krku. Zírám s otevřenou pusou na vodopád. Asi bych se měla krotit, jenže to nejde.

„Krásný narozeniny Claire,“ pošeptá mi a vlepí mi pusu na tvář. Zachvěju se. Moje první narozeniny, kdy si připadám šťastná…

Ona

Po večeři, která se zdála být snad nekonečná, jsem se s přecpaným břichem plným sakra skvělého jídla natáhla na deku. Dovolila jsem si natáhnout nohy víc, než jsem měla dovoleno. Na té měkoučké dece se tak dobře leželo.

„Chutnalo?“ ptá se Shann a usmívá se od ucha k uchu. Neujde mi ten jeho „jiný“ úsměv. Jak se šťastně tváří. A je šťastný? Určitě… Pomocí loktů se znovu posadím, abych na něj měla pěkný výhled. Přikývnu na jeho otázku a sleduju, jak sklízí špinavé talíře od jídla zpátky do piknikového koše, který přinesl s sebou. Během jídla se mi přiznal, že potkal ve městě Agnes a ta se mu „náhodou“ zmínila o tom, že mám dneska narozeniny. I když moc dobře ví, že je neslavím. Zrádkyně.

„Je tu krásně. Děkuju, že jsi mi to ukázal,“ culím se na něj. V očích mu pohrávají jiskřičky. Košík odsune stranou a přisedne si vedle mě. Zadívá se na vodopád a neopomene se natáhnout po mojí ruce. Začne mi přejíždět prsty po hřbetu ruky, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Pro tebe všechno.“ Vždycky po takových silných slovech, které nikdy nečekám, sebou cuknu. Nejsem zvyklá, aby na mě „tímhle“ stylem takhle mluvil. Ale vnitřně je mi po těch slovech teplo. Zahřejí mě u srdce. Do široka se usměju a velice nenápadně se přisunu blíž k němu. Položím si hlavu na rameno a čichám k jeho košili. Voní jako on. To miluju. Otočí hlavou, takže naše obličeje jsou pár centimetrů od sebe. Cítím jeho teplý dech. Ucuknu a sklopím pohled. Když se pohledem vrátím zpět k němu, tak zjistím, že ani na vteřinu neuhnul. Tiše zkoumá moji tvář. V téhle těsné blízkosti si můžu prohlédnout, jakou barvu mají jeho oči. Krásné, do čokoládově hněda zabarvené duhovky smíchané s lehkými poznatky zelené barvy. Znovu se zaculím a hlavu nahnu na stranu. Vlasy se mi svezou dolů po rameni. Vezme mě jemně za bradu a svými rty se otře o ty mé. Nemusím dvakrát říkám, že se mi z úst vydral tichý sten. Oh Mon Dieu... Už ho zase chci. Když se k němu přiblížím, abych ho políbila, tak promluví.

„Claire… já.“ Dlouhá odmlka. Ajaj. Obočí mi vystřelí vzhůru. Jeho lehce vyplašený pohled se vystříhá po tváři se rozlévající se úsměv.

„Co?“ zašeptám. Ukazováčkem pravé ruky mi přejede po lícní kosti až dolů do důlku na bradě.

„Miluju tě,“ odpoví mi na otázku. Tak to je. Počkat. Cože?! Čemu se divím, vždyť už mi to jednou řekl. Ale to jsi byla psychicky na dně… Zírám mu do obličeje. Začíná se z roztomilého obličeje stávat nechápavý a téměř i známky bolesti? Bože, to ne. Musím něco říct. Řekni něco! Ale co? Otevřu pusu, ale z ní mi nevychází nic. Merde…

„Ehm, musím na záchod,“ zvednu se a zamířím, nevím ani vlastně kam. Vytrhnu se mu z téměř nedobytné náruče a rozeběhnu se. Schody, po kterých jsme předtím scházeli, beru po dvou. Nesmí mě dohonit. Nesmím si dovolit brečet. Ne, nesmím. Když konečně dorazím do koupelny, tak za sebou pevně zabouchnu dveře a svezu se na podlahu. Brada se mi rozklepe a každým okamžikem očekávám slzy, ale ty se ještě stále nedostavily. Proč tu jsem? Proč uteču před každou příležitostí? Proč se bojím zamilovat? Jenže ty zamilovaná jsi. Jo, jsem. Já ho miluju, ale bojím si to přiznat. Bojím se, že když si dovolím zase něco cítit, že ho ztratím. Vjedu si prsty do vlasů a pevně je držím, jako bych se bála, že mi upadnou. Dýchám nahlas a zhluboka. Neuběhly ani tři minuty a slyším tiché klepání na dveře.

„Claire? Jsi v pořádku?“ slyším před dveře. Musím se uklidnit. Že mi jeho překrásný hlas dělá problém mu odpovědět na jednoduchou otázku. Opřu se hlavou o dveře a odpovím.

„Jo. Já jen. Potřebovala chvíli. Pro sebe.“ Odmlka. Tím útěkem jsem si to silně pokašlala. Ach jo, já jsem ukázkový psychický tyran. Upalte mě.

„Je to kvůli tomu, co jsem ti před chvíli řekl?“ ozve se s novou otázkou. Jak mu odpovědět. Mám nebo nemám být upřímná? Upřímnost je pevnou konstrukcí vztahu. Buď…

„Víceménně,“ odpovím a lituju ta slova. Počítám vteřiny od pomlky. Deset, jedenáct, dvanáct, třináct. Blížím se pomalu ke dvacítce a stále žádná odezva. Že by odešel? Ne, neslyšela jsem kroky. Musí tam být, jen jsem ho urazila, nebo snad i ranila?

„Mluvil jsem s Agnes o víc věcech, než bych měl vědět.“ Opřu se o dveře a rozklepu se. Agnes nezná celou moji minulost, ale těch černých stínů, které unikly, tak o těch ví, a já se o tom nerada bavím. K smrti mě děsí to, co se v minulosti stalo. Co mně se stalo.

„Nechci se o tom bavit,“ křiknu přes dveře a můj hlas dává jasně najevo, že to myslím vážně.

„Já vím. Poslouchej. Nejsi jediná, kdo má svoji temnou minulost. Podívej se třeba na mě.“ Cuknou hlavou a ucho přilepím ke dveřím. Mlčím a nechám ho mluvit. „Byl jsem mladý a pitomý kluk. Nevěděl jsem, co dělat. Nevěděl jsem, co se životem. Můj život málem skončil ve drogových sračkách,“ řekne drsným hlasem. Poznám na něm, že o tom taky nerad mluví. A cuknu sebou podruhé, protože přede mnou sprostě nemluví.

„Shanne, nemusíš,“ začnu, ale nenechá mě mluvit dál.

„Nebýt bráchy a mámy. Když jsem dostal novou šanci žít. Byl bych teď ve vězení nebo i hůř,“ slyším a ani ho nemusím vidět. Jak ztěžka mluví. Jak kvůli mně trpí jenom tím, že o tom mluví. Zvednu se s roztřesenýma nohama a rozrazím dveře. Uvidím ho, jak stojí opřený rukama o futra, a když mě spatří, tak má nejprve negativní pohled, ale pak se změní na soucitný.

„Jak špatně jsi na tom byl?“ vydere se mi z úst. Neodpoví, ale jeho náruč je už připravená. Pomalým a šouravým krokem se k němu blížím. Zkoumám jeho tvář, ale on je ten, co mě chápe. Když ho obejmu kolem krku a pořádně ho tím na několik sekund dostatečně uzavírám do svého vězení. On si mě přimáčkne k sobě a přejíždí mi rukou po zádech, aby uklidnil mé roztřesené tělo. Dnešní naprosto perfektní den se pokazil mojí naprosto příšernou depresivní minulostí. Už zase…

„Dost špatně na to, abych si uvědomil, že je to se mnou natolik zlé, že jsem potřeboval pomoc. Ale bojoval jsem a nevzdal se. Teď mě tu máš.“ Odtáhnu se od něj, ale jen na vzdálenost obličeje. Do široka se na mě usměje a pohladí mě po tváři.

„Řeknu ti to, ale dej mi čas,“ prosím ho a zavřu oči, když si pokládám hlavu na jeho rameno.

„Vezmi si času, kolik jen budeš chtít, krásko,“ zašeptá. Děkuju…

_____________________________________________________________________________

Nová kapčka! Je to napsáno v rychlosti, tak doufám, že se bude líbit. Včera díky mé

nejmilejší sestřičce sabince, která mi navnadila nápad a ani sama to neví, tak 

moc děkuju, čiči. A tento díl věnuju jí, ať ví, jak je pro mě důležitá ♥

Omlouvám se za delší neaktualizaci, ale nebyl čas, nálada a žádný nápady, ale

teď už ty nápady jsou, tak zase brzy s novým dílkem se těšte! ;) :3

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 16. kapitola: