OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 66. kapitola

14.04.2012 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 714×

66. kapitola - Užívej si své svobody

Chester

„Di je nějak nešťastná a psychicky ... hlasitá," řekne trpitelským hlasem Dick a promne si hlavu, jako by v ní stále slyšel bolestný křik mé Maličké. „Nedá se tomu jejímu těhotenství nějak pomoct?“ Pozvedne obočí a zadívá se na mě, jako bych snad měl tu možnost s tím něco provést.

Kdybych mohl, udělal bych pro ni cokoliv a dal jí další dítě, ale…

„Já nevím,“ vydechnu bezmocně a zavrtím hlavou. Je mi hrozně z toho, když ji takhle vidím, jenže nevím, jak jí pomoct. „Je to jen pár dní... Myslím, že se s tím zabývá zbytečně," vyslovím svou myšlenku. „Možná nakonec na tom neplánovaném těhotenství něco bude..." zamumlám spíš pro sebe.

„Měla by přijít na jiné myšlenky. Jakmile se na to soustředí, tak to asi nejde. Je to možná obyčejný … lidský … problém, což by ji prakticky potěšilo,“ odfrkne Dick a nalije si sklenku zkvašené krve, aby zahnal ty démony, které mu do hlavy vkládá Diana. „Přiveď ji na jiné myšlenky, vezmi ji proletět se, udělej romantické gesto, vyražte na svatební cestu…“ Zubí se.

„Svatební cestu?" Povytáhnu obočí. „Leda by to byla svatební cesta bez sexu, protože to je paradoxně to, čemu bychom se teď měli vyhýbat, aby na to pořád nemyslela. Teď jí pohled na postel spíš rozbrečí..." poušklíbnu se. „Co bys dělal na mým místě ty, Romeo?" Hodím po něm pohledem.

Stále si mne čelo a tváří se, jako by měl bolesti. Pohlédne ke mně pološílenýma očima. „Netuším, ale … pomohlo by mi, kdyby přestala. Mám ten její srdceryvný panický pláč stále v hlavě. Asi se zblázním, fakt. Pokud bych se měl řídit jejími myšlenkami, tak z té postele ani nevylézej. Ber to přes hraní na tu kořist, to se jí neskutečně líbí a nebo si udělej kořist z ní. Když jsi silný, cítí se lépe i ona. Di je naivní, bude ti důvěřovat. Když jí devadesátkrát řekneš, že to bude v pořádku, tak po sté už to bude brát jako pravdu.“

„Fajn, přivážu se k posteli a budu si dělat čárky," ušklíbnu se. Pak se přestanu tvářit kysele a zvážním. „Já to nějak zkusím. Výsledek nezaručuju. Snad pozitivní těhotenský test," vzdychnu a zahledím se na rozechvělého upíra, který se upíná k láhvi, aby mohl být alespoň chvíli sám sebou. „No, asi nám začneš dělat rodinného psychologa," rýpnu si do něho a do jeho schopností poznat, co si Di myslí a co potřebuje.

„Co mi zbývá,“ ušklíbne se frajersky a dá si nohu přes nohu. „Ale jsem rád, že ti s ní mohu pomoci a ty ji můžeš činit šťastnou,“ zazubí se a modré oči se mu rozzáří. „Kdybys mi ty takhle občas pomohl, taky by to nebylo na škodu.“ Mrkne na mě.

„Myslíš jako záskok za tebe u Desire v posteli nebo co?" odfrknu pobaveně.

„Jistě, můžeme si je vyměnit,“ hlesne pobaveně a dívá se, jak mi rudnou oči.

Cítím to. Žárlivost a majetnost se ve mně zvedá mnohem více, než když jsem byl obyčejným upírem.

„Představ si… Di by změna jistě potěšila. Svíjela by se pode mnou. Sténala mé jméno, bičovaná mými feromony. Dostal bych ji do nebe svým jedem i pohyby vlastního těla… Kurva, klid, Chazzy!“ zachraptí, když ho prudce chytím za krk a pevně tisknu. „To byl vtip!“ dostane ze sebe, zatímco mě drží za zápěstí a snaží se, abych ho pustil.

„Zapomeň, ona je moje!" zašklebím se na něj přátelsky, i když v očích cítím horkost. Ale snažím se to ovládat, i když tu vystřelenou ruku, která ho teď drží pod krkem, jsem nějak nezvládl. Stáhnu ji zpátky. Vím, že si dělá legraci, přesto... Zatracená proměna v Nad-upíra.

„Běž se utlumit sexem, kamaráde, ta proměna ti dává trochu zabrat.“ Poodstoupí a mne si krk, zatímco se na mě křivě usmívá. „Di by se tohle líbilo… Celá se tetelí, když jsi nemachrovaný zlý upír, ale já zrovna dvakrát nejásám, jestli mi rozumíš,“ uculí se.

„Nech si ty rady a raději se věnuj Desire. Jistě je nadšená stejně jako já, že v poslední době pořád mluvíš jen o její sestře." Vrátím mu ty jeho cukrbliky. Je mi Desire líto, stojí tak nějak úplně mimo a musí se dívat, jak se její vyvolený vyrovnává s naší svatbou lahví vodky.

„Před Des o ďábelském dvojčátku nemluvím. Starám se o ni i našeho syna. Musel jsem odložit tvrdý alkohol, takže jedu jen v tomhle…“ odfrkne a zadívá se na láhev zkvašené krve, která by se dala přirovnat k pivu. „Ovšem tohle všechno mi náš syn vynahrazuje…“ Oči se mu rozzáří otcovskou pýchou a láskou. „Chazzy, kdybys ho viděl… Už se usmívá! Onehdá mě chytil za prst! Nikdy bych netušil že jako upír budu takové pocity vůbec cítit…“ vydechne naprosto okouzleně a pak se s pohledem na mě zarazí.

Drtí mě v hrudi myšlenka, že já jsem svého následovníka ztratil kvůli Nickovi.

„Promiň, no, měli bychom jít. Jsem nejistý, když se svou rodinou nejsem. O Di neměj starost. Slyším ji … křičet na dálku,“ povzdychne si zmučeně a znovu si promne čelo. Vážně se na mě zahledí. „Rád bych, aby ... se dvojčátka trochu sblížila. Na sestry spolu moc nevychází a Di ji k sobě prostě nikdy nepustí. Desire je na ni trochu naštvaná kvůli tomu, že si vzala tebe… Nemůže to překousnout, to mě mrzí."

„Obávám se, že pokud tady budu já, tak ta zeď se mezi nimi nezmenší… Nemají vztah jako dvojčata, dokonce ani jako sestry, a není mi to jedno. Už proto, že bych byl radši, aby tak, jak visí na tobě, visela na Desire." Hodím po něm škleb, ale pak zase zvážním. „Ne, není to dobře. Byly bez sebe takovou dobu, měly by si tu dobu vynahrazovat a ne se sobě stranit, jenže..." povzdychnu si, „prostě je tu dost věcí, které jim v tom brání," zastavím se nahoře na chodbě a podívám se na něj. „Nebo máš nějaký nápad, jak to všechno urovnat? Ty na to máš přece... ten gen," popíchnu ho.

Zatváří se bezradně. „Chazzy… Řekl bych, že tohle se už nikdy nesrovná. Každá jsou jiná a Di má v sobě spousty… zábran a jen tak k sobě někoho nepustí. Nevyrůstali spolu. Desire neznala pravdu a Di ano, proto jsou jejich životy tak odlišné. Mohl bych ti říct, že kdyby neznali tebe a Oskara, byly by dokonalými sestrami, ale takhle? Hodně je to obě změnilo. Už se to nedá vrátit a jestli ji k sobě Di pustí, tak ani pak to nebude dokonalý, protože ani ty ji pomalu neznáš." Pokrčí rameny a zabodne mi tak do hrudi jedovatý šíp, protože má pravdu. I přede mnou se pořád moje Maličká skrývá. „A víš, jak to Di má... Už jen to, že se naučila důvěřovat tobě a mně je na ni příliš... Neměla kolem sebe nikoho, vzalo si to následky. Teď je na tobě, abys jí to vynahradil."

„Já vím,“ zachraptím, zatímco se mi nitro svírá výčitkami. „Je to na mně…“ Kdo jiný by se měl pokusit jí všechno vynahradit, než ten, který jí všechno vzal? Jenže… Nikdy jí nebudu moct dát to, oč jsem ji připravil. Ovlivnil jsem tím tolik věcí a na tak dlouhou dobu… Navždy… Na věčnost.

„Je to ironie…“ zašeptá a zadívá se na dveře mé ložnice. „Běž, ať si nevypláče oči,“ zamumlá a poplácá mě po ramenou.

** ** **

Svou Maličkou najdu schoulenou v posteli. Převlékat u nás v ložnici povlečení se už ani nevyplatí, pomyslím si, když uvidím další rudý flek. Přilehnu si k ní, zezadu ji obejmu kolem pasu a přitisknu svou tvář na tu její. „Co mám udělat, aby ti bylo alespoň o trochu líp?" zašeptám.

Jen zavrtí hlavou.

Znovu jí hojím ránu a podle vzlyků vím, že to nebude stačit. Nepomůže to, protože brzy začne krvácet znovu.

„Lásko, nemůžeš takhle trávit veškerý čas..." Pokouším se jí k něčemu přimět, ale jako bych mluvil do zdi. Ani se nepohne, jen vzlyká. „Pojď, vstaň. Musíš trochu jíst. Takhle se mi za chvíli začneš zase ztrácet před očima…"

„Nemám hlad. Nebudu jíst.“ Zavrtí příkře hlavou.

„Ne, takhle to nejde,“ řeknu a i přes její protesty ji vezmu do náruče.

Znovu se bezmocně rozvzlyká a já cítím, jak se mi to její neštěstí zabodává do hrudi.

„Klidně tě budu všude nosit. Kam jen budeš chtít. Jen musíš přestat ležet v té posteli.“ Bez obtíží se zvednu i s ní. Pohledem zkontroluju spící dvojčata, a když zjistím, že nic nepotřebují, sejdu s ní dolů. Do obývacího pokoje. „Tady si hezky sedneš a já ti ohřeju krev." Usadím ji na gauč a odběhnu do kuchyně.

Když se vrátím a vidím ji, jak tam sedí celá sklíčená, píchne mě v hrudi. Kleknu si k ní a pohladím ji po tváři. „Nebo chceš trochu té mojí…" zajiskřím očima a přejedu si drápem po zápěstí.

Vdechne vůni krve a odtáhne se. „Nechci krev.“

Vzdychnu a odložím sklenici na stolek. „Tak chceš jít ven? Nebo chceš jít za… Dickem?" dostanu ze sebe se sebezapřením a cítím, jak mi proti mé vůli rudnou oči. Jenže kdyby jí to mělo pomoct, klidně to udělám.

Znovu zavrtí hlavou. „Nechci nic.“

Opřu si čelo o její kolena. „Di…“ Chytím ji za ruce a hladím ji prsty. „Já vím, že tě to trápí a chápu to, ale tím, že budeš všechno a všechny odmítat, tak nic nevyřešíš.“

Apaticky zavrtí hlavou a zůstane koukat do prázdna.

Zvednu k ní oči, a když mě vůbec nebere na vědomí, chytím ji za obličej a políbím. Dlouze a jemně, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Já tě miluju, tohle mi nedělej. Spolu to zvládneme…" šeptám jí mezi polibky.

Oplácí mi je tak na půl. „Jasně,“ hlesne mdle a ani se nepokusí usmát. Je na povrchu tak bezcitná a apatická.

Děsilo by mne to, kdybych necítil její zoufalství a bolest v sobě.

„Všechno jsme spolu zvládli. A byly tu už horší věci..." Hladím ji rty po obličeji. „Věř mi, všechno bude v pořádku."

Odtáhne mě od sebe a nechápavě se mi zadívá do očí. „Sakra, jak to můžeš říct? Vždyť… Pořád se nic neděje! Kdyby to bylo fajn, už bych měla pod srdcem tvoje dítě! Ne, tohle není fajn! Není to fajn!“ zavrčí bezmocně a složí si hlavu do dlaní. „Já ho tak moc chci… Tak moc!“ rozbrečí se přede mnou naplno. „Ty mě vůbec nechápeš… Nezáleží ti na tom!“ obviní mě.

„Tohle neříkej, protože to není pravda. Chci s tebou mít dítě, ale... už spolu máme dvě krásné děti, a kdyby to teď nevyšlo, tak... tě nebudu mít o nic míň rád. Chápeš, co tím myslím? Mně záleží hlavně na tobě a na tom, abys byla šťastná." Tisknu ji k sobě.

„Já vím, ale sakra, já si to tolik přeju!“ Obejme mě kolem krku a hlavu si položí na mé rameno.

Vůně jejích vlasů se mi dostane do nosu.

„Promiň, dělám ti scény, ale já … jsem na dně, lásko! Já už nemůžu dál. Tak moc to bolí… Nech mě bejt zase upírem, sakra, alespoň na chvíli, než se nám to podaří, jinak se zblázním!“

„No... Já nevím, jestli je to nejlepší nápad," přiznám, protože mě její požadavek zrovna nepotěší. Na druhou stranu, kdyby jí to mělo pomoct... Jenže by to nesmělo překročit jistou hranici a už teď mi je jasné, že by ji to překročilo víc než dost. „Di, já pořád věřím tomu, že spolu budeme mít ještě dítě. Opravdu tomu věřím. Jen se musíš uklidnit a začít řešit něco jiného než těhotenství." Setřu jí palcem slzy.

„Takže ty mi nepomůžeš?“ hlesne, jako by ve mě vkládala všechny naděje. „Tak to ti fakt děkuju,“ prskne ironicky a zakaboní se. „Upíra ze mě neuděláš. Dítě se nám nedaří… No, tak co kdybys pro mě něco udělal a rovnou mi vrazil kůl do srdce?“ ušklíbne se plna ironie a odtáhne se ode mne. „Jdu se projít!“ zavrčí ostře a stoupne si.

„Sakra, počkej..." Stoupnu si rovněž. „Já to pro tebe udělám, ale k čemu to nakonec bude? Abych tě držel přivázanou u postele, protože budeš pro všechny nebezpečná?"

„Chazzy?“

Podívám se po ní, když vysloví mé jméno s něhou.

„Zmlkni, sakra!“ zasyčí a zmizí za dveřmi.

** ** **

Diana

Drze se ušklíbnu a zavřu mu dveře před nosem, protože nemám sílu se hádat. Rozhlédnu se po pěstěné zahradě a mírně mi zatrne v zádech. Po dlouhé době jsem tu sama a jde na mě nepříjemný pocit. Jistě, jsem matka dvou dětí a žena Nad-upíra, ale ... v jádru jsem pořád stejný srab. Bojím se, tak jako kdysi. Stále má noc své kouzlo a děsivou masku. Ze stínů na mě vykukuje hrůza a za každým šustnutím slyším bůhví co. Se zatajeným dechem se vydám na průzkum, ale když vzdálím dál od domu, ozve se na stromě hladové zavrčení, až zůstanu stát. „Sakra," zahučím a vydám se zpátky. Nejdu domů, bloudím po zahradě a snažím se přijít na jiné myšlenky. Srovnat si to všechno v hlavě. Tohle mi v tom kupodivu pomáhá, protože mi to dokazuje, že jsou horší věci než to, že nám to prostě chvíli nejde.

Když ovšem uslyším další zavrčení, trhnu sebou a přistanu na zadku, zatímco se ze stran ozývá tlumený smích. „Chazzy, to není vtipný!" prsknu naštvaně, protože mi došlo, kdo mě tady zase celou dobu děsí!

Vyjde ze stínu se širokým ďábelským úsměvem na tváři. Přejede mi mráz po zádech, jak děsivě vypadá. „No, dobře, vzdávám se. Jen jsem chtěl zjistit, jestli to na tebe ještě zabírá. A vidím, že úspěšně…“ uchechtne se a chytí mě kolem pasu. Přitáhne mě k sobě, až cítím přes oblečení jeho ledové tělo. „Pojď sem, ty moje upírko. Co se trochu proletět?“ navrhne mi a aniž by čekal na odpověď, vznese se se mnou do vzduchu.

Pevně ho chytím kolem krku a nohama ho obejmu kolem pasu. „Lítat je fajn..." brouknu a užívám si tuhle poklidnou relaxační jízdu, kdy se mnou prolétává vzduchem. Pustím ho rukama a rozpřáhnu paže, zavřu oči... Snažím se nacpat si tu volnost do těla. Do smíchu mi stále moc není, ale tohle na mě působí docela dobře. Vnímám ten chladný čerstvý vzduch, ten pocit svobody a naděje. Jsem tak blízko hvězd, že se jich mohu dotknout, kdybych chtěla…

*** *** ***

Chester

Jsme spolu venku tak dlouho, dokud neucítím, že se začíná klepat zimou. Přitisknu ji k sobě, aby jí vítr tolik nezalézal pod oblečení, a pomalu se s ní vracím zpátky. Nemluvíme. Nechávám ji užívat si té volnosti, kterou si teď sama už dopřát nemůže, zatímco přemýšlím, jak jí tu situaci ještě nějak ulehčit. Možná i drobnou lží…

Pak mě něco napadne. Jistě, když to zabralo už jednou, mohlo i teď.

Když se vrátíme a já ji uložím do postele, vypadá o trochu líp. V obličeji má přece jen zdravější barvu a nevypadá už tak zhrouceně. „Teď by sis měla chvíli lehnout," usměju se na ni a přikryju ji dekou. „Já se za chvíli vrátím. Klidně spi." Políbím ji na tvář.

*** *** ***

Chester

Když vejdu do kuchyně, div nevrazím do Dicka, který Desire na tácu nese svačinu.

„Kurva, dávej pozor!“ zamračí se na mě mírně nervózně a pohlédne na ozdobený tác, zda se mu něco nerozbilo.

Pobaveně si to prohlédnu. Vše má romanticky situované, nechybí ani květina a dokonce chléb ve tvaru srdce.

„Co je?!“ prskne mírně nejistě.

„Co by? Nic,“ zazubím se na něj a povytáhnu obočí nad tácem plným “romantiky“, až mám chuť se osypat. „To bych se spíš měl ptát já, ne? On je Valentýn či co?“ rýpnu si do něho a posadím se ke stolu s knihou lektvarů v dlani. 

„Když máš přítelkyni, co má ráda romantiku, tak je svátek zamilovaných každý den!" řekne zamračeně a přistoupí blíž.

Uchechtnu se nad jeho prudkou odpovědí a dál listuju.

„Co to hledáš?" Povytáhne obočí a položí tác na stůl.

„Tohle hledám!“ zajásám a zabodnu ukazováček do stránky. „Pamatuješ si, jak jsme dávali Di tu údajnou limonádu?“

Pobaveně se uchechtne nad naší manipulací, která dokonale vyšla.

„Tak něco podobného jí udělám i nyní. Akorát jí povím, že je to na podporu něčeho jného…“ Zatvářím se spokojeně, jak jsem to dobře vymyslel.

„A co kdybys jí místo toho řekl, že už těhotná je? Ona se tím uklidní a beztak pořád nemá přehled o tom, jak dlouho to upíří těhotenství vlastně trvá. Uklidní ji to a bude šťastná, tím lépe se ti potom povede jí dítě skutečně udělat. Jsi Nad-upír, není možné, aby to s tvými geny nešlo.“ Mávne s jistotou rukou.

Já jsem v tom naopak trochu skeptický. Jsou věci, které ani jako Nad-upír nezvládnu. Třeba vrátit jí rodinu… Hruď se mi sevře výčitkou. „Jenže, co když vážně děti mít nemůže?“ Zahledím se mu do tváře. „To jí pak mám říct, že jsem se … spletl? Že jsem jí celou tu dobu lhal? Bylo by to ještě horší,“ povzdychnu si a dám si hlavu do dlaní. Udělal bych všechno, abych mohl vrátit čas a některé věci změnit.

„Pokud už těhotná být nemůže, tak … oni přijdeme,“ hlesne disk bolestně a chytí se za hrudník, jako by ho svírala stejná bolest jako mě. „Musí to jít, prostě musí. Je to její psychikou, prostě se zasekla. Pořád si to tak moc přeje… Ne, nevěřím tomu, že by skutečně už nikdy nemohla…“ Vrtí hlavou a je plný jak svého zoufalství, tak i jejího. Ví stejně dobře jako já, že pokud Di ublížili tímhle způsobem a ona se s tím nesmíří, tak…

Prudce vdechnu pach kuchyně, ve kterém se mísí aroma pečiva a květin. „No..." ušklíbnu se, „díky za upřímnost..." Zadívám se zpátky do knížky. Potvrdil mi to, co si myslím také. Jenže vyslovená skutečnost a ještě k tomu od někoho jiného, je o tolik horší, že... „Nemůžu jí lhát. Poznala by, že se s ní nic neděje... Budu jí dávat tohle a získám tím nějaký čas. Navíc je to na uklidnění a jakousi celkovou regeneraci těla, takže jí to může jen prospět. Nejspíš i upíři si svoje oběti hýčkají, když to přeženou s mučením," zazubím se na něj.

„Určitě by jí to přišlo vtipné,“ odfrkne a povzdychne si. „Musím za Desire a malým… Doufám, že to vy dva zvládnete.“

*** *** ***

Uvařím toho víc, abych jí to mohl pak už jen ohřívat a společně se sklenicí krve jí to odnesu do pokoje. „Ty už jsi vzhůru?" usměju se, když ji uvidím sedět na posteli. „Něco jsem ti přinesl."

Pozvedne ke mně sklesle hlavu, kterou měla svěšenou mezi rameny a nejistě se zadívá na lektvar, který držím v dlaních. „Co to jako je?“

„Proč se šklebíš?“ uchechtnu se. To je taková medicína. Jako je proti otěhotnění, tak tohle je na pravý opak!“ Postavím obě sklenice na noční stolek a zadívám se na to stvoření, které miluji a které přede mnou chřadne.

„A co když mi tím jenom ubližuješ, sakra?“ prskne a pozvedne obočí. „Odkud je vůbec ta knížka? Nemá ji na svědomí taky Nick nebo Joe? Co když ten lektvar, kterej si mi dal proti otěhotnění, byl jejich výmyslem a jenom mi ublížil – stejně, jako mi může ublížit tohle!“

Úsměv mi z tváře zmizí. Popravdě mě tahle její reakce zase tak nepřekvapila. Čekal jsem, kdy mi začne vyčítat, že za to, že nemůže otěhotnět, můžu já, protože jsem jí dal vypít lektvar proti otěhotnění. „Ale to je hloupost, Di. O téhle knížce věděli, jen dva upíři. Já bych ti přece nikdy neublížil," namítnu, i když mě tahle zákeřná myšlenka napadla také. O té knížce jsem věděl jen já a Oskar. To ovšem nedodám. Mohla by se toho chytnout. „Jsou v tom jenom bylinky, lásko..."

Vztekle ohrne rty. „Dva upíři, jo? O mojí mamince taky věděli jenom dva upíři a najednou to ví všichni! O tom, že byla těhotná, jsi nevěděl ani ty sám! A teď mi dáváš bylinky z knížky, která mohla patřit dvěma setsakra špatnejm upírům?!“ hlesne nechápavě a vjede si prsty do vlasů. „Sakra, kdybys byl občas trochu ostražitější, vůbec by to neuškodilo! Já tohle pít nebudu! Nebudu pít nic!“ zavrčí bezmocně a dá si ruce trucovitě přes hruď, zatímco se jí z očí znovu vylijí potoky slz.

Při zmínce o Eleanor a našem dítěti mě silně bodne v hrudi. „Dobře, jak chceš..." Zvednu se a sklenici dám zpátky na tác. „Ale tohle vypij, je to jen krev," řeknu a zbytek odnesu. V kuchyni všechno, s čím jsem se patlal takovou dobu vyliju do dřezu, abych se potom pokusil uklidnit mytím špinavého džbánu a sklenice, jenže jsem tak naštvaný, tou větou zasáhla tak citlivé místo, že mi sklenice i ten pitomý džbán praskne v rukou. „Do hajzlu!" zakleju a uklízím střepy, které se rozletí po místnosti, aby se o ně někdo nepořezal.

Než se vrátím nahoru, vztek ze mě vyprchá, ale obraz Eleanor v mojí hlavě zůstává. Zase se mi vracejí všechny ty vzpomínky na tu dobu, kdy podle všeho už pod srdcem nosila moje dítě a... já je oba zabil! Mlčky se zadívám na Di, jak stojí u dvojčat, a pak se natáhnu na svou stranu postele, ruce si dám za hlavu a zírám do stropu. Nemám chuť mluvit, nemám chuť ji o něčem přesvědčovat... nemám chuť na nic.

„Lásko, já se omlouvám…“ zamumlá a nejistě ke mně pohlédne. „Děsně krásně se o mě staráš a já si toho fakt nesmírně vážím. Seš skvělej, pozornej a sakra, úplně jsi mě svou péči okouzlil, ale já mám teď takový na houby období. Mrzí mě, že na to doplácíš ty…“

„To je v pořádku..." odpovím nepřesvědčivě. Nějak v tu chvíli nemám sílu jí vykládat, že to hloupý období, jak ho ona nazývá, není jenom její, ale naše. Že všechno sdílíme společně, proto jsme se ostatně i vzali. Jenže mám pocit, že ona se zase schovává do ulity a ani mě do ní nechce pustit.

Těžce polkne a poklekne si na postel. Přitáhne se ke mně a přitulí se k mému boku. „Promiň, sakra,“ vydechne. „Mrzí mě, že … nejsem živel.“

Podívám se na ni, jako bych ji viděl poprvé. Takže tohle je druhá strana mince? Ji trápí to, že se přede mnou ukazuje bez své obranné ulity? Že vím, že je slabá a není to žádný dravec, jak si ona říká… „Ale tohle já po tobě přece nechci..." Zavrtím hlavou. Copak to nechápe? Mně tohle vůbec nevadí. Jenže ona má pořád pocit, že pokud nebude ohnivá, tak jí nebudu chtít. Jenže ty doby jsou už dávno pryč... „Já jen chci, aby ti bylo dobře. Nic víc..."

Lehne si na břicho a natáhne před sebe ruce. Dívá se zkoumavě na svoje prsty, zatímco nejistě mumlá: „Cítím se jako slaboch. Nejenže to cejtím, ale už je to vidět i na venek. Víš to i ty. Sakra, nelíbí se mi to. Jsem díky tomu o tolik zranitelnější. Neumím … nikomu důvěřovat, na někoho se spoléhat, někomu věřit... A teď mám tebe a věřím ti, znamenáš pro mě tolik... a já mám strach, že se to zkazí, protože ... už mi nejde být tou ohnivou povahou. Už to snad ani tolik neumím. A vadí mi to, víš?" Pohlédne mi nejistě do tváře, jako by se bála mé reakce. „Líbilo se mi, když jsem byla dravec… Když jsem se tak cítila a všichni si to mysleli. Bylo pak snadnější věřit, že všechno bude fajn…“ Položí si hlavu na polštář a ruce si složí k sobě, jako by se choulila. „Teď jsem jak nesvéprávná. Nejsem ani upír a … už ani člověk. Trápím se. Hrozně moc, protože … já nejsem nic a proto nemůžeme mít další dítě. Myslím, že potřebuju klid. Mám pocit, že z toho zešílím. Potřebuju bejt zase éro… Věděla bych, jak to všechno zvládnout, ale takhle to nedávám.“

„Nic se nezkazí..." Otočím se na bok, abych jí viděl do obličeje. Netušil jsem, že ji tak moc trápí, že je přede mnou psychicky “nahá“ a je otevřená. „Jenom je to těžké období, proto ti všechno připadá tak beznadějné. Ale ono to tak není. Pořád v sobě tu ohnivost máš, jenom se teď neprojevuje, protože ji vystřídala bolest. A těch špatných věcí bylo tolik, že není divu, že... tě to zlomilo.“

Při té větě sebou škubne a zatváří se, jako by chtěla plakat.

„Ale až se ta rána zahojí, budeš to zase ty. I když možná už ne tolik ohnivá, protože prostě nebudeš mít důvod být pořád ve střehu, za něco bojovat a vydobývat si pro sebe nějaké místo. Di, ty přece už nemusíš zvládat všechno sama jako dřív. Teď jsme na to dva. A tím, že mi ukážeš svou slabinu, mě od sebe neodeženeš. Každý máme svoje slabiny. Každý máme právo být na dně. Nemusíš být za každou cenu silná a tvářit se, že všechno zvládáš, když to tak prostě není."

Uhne pohledem a zamumlá: „Já vím… Ale je to pro mě prostě děsnej nezvyk. Víš, kdybys mi pomohl… Kdybys mě nechal bejt zase upírem! Tím pravým, silným, co dá každýmu na prdel, tak…“ Zmlkne, když vidí, jak odmítavě se tvářím. „Ty mě nikdy nenecháš, viď?“

Zavrtím hlavou a cítím, jak se mi v hrudi rozpíná její bolest a zklamání. Cítí, jako bych byl proti ní, ale tak to přece není. „Ne, protože tím by se nic nevyřešilo. A já chci mít dítě s tebou a ne zase s tvojí temnou částí jako minule." Pohladím ji po vlažné tváři. „Když mě k sobě pustíš, tak to společně zvládneme."

Bezhlasně, ve vší zoufalosti, otevře ústa a zase je zavře. Zaboří se hlavou do polštáře a … připadá si jako vězeň.

Cítím to! Ona má snad pocit, že já jsem rád, když je na dně a závislá na mě… Ano, tak jsem rád, když ke mně tíhne, ale toužím po tom, aby byla šťastná! Obejmu ji a hladím ji, snažím se jí vynahradit to, co jí chybí, ale mám pocit, že mě jen nechává, že mé doteky beztak odmítá. Vím, že pláče, i když se to snaží nedat najevo, protože své vlastní slzy považuje za známku slabosti a ona nechce být slabá. Ten pocit, který v hrudi má se ovšem nedá nazvat důvěrou, spíše bezmocí, že … mi nemá sílu odporovat. Že nemá, kam utéct. Vzdychnu, když to, co ucítím, má do pocitů, které jsem v ní chtěl vyvolat, dost daleko. Trochu se od ní odtáhnu a zadívám se jí do ubrečených očí. „Ty to takhle nechceš, co? Nechceš tu být. Nejradši bys byla upír a zmizela odtud co nejdál," hlesnu a zoufale zatnu čelist. Možná si nakonec myslí, že já jsem ten, který jí stahuje dolů a nedá jí šanci k nadechnutí.

„Tak to není,“ zamumlá a otře si pěstmi oči. „Jen mám pocit, že mi chybí aspoň trocha svobody… Nemám tu nic, co by mě bavilo. Nemám žádnýho koníčka, nic na práci, a tak vymejšlím pitomosti. Nezlob se,“ povzdychne si a já cítím, jak se jí udělá lépe, když se od ní odtáhnu.

„Tak s něčím začni. Piš, maluj, hraj na nástroj... dělej, co chceš. Já ti k tomu věci obstarám," snažím se dál, zatímco se vyrovnávám s úlevou, kterou pocítila v moment, když jsem ji pustil z náručí. „Něčím se zabav a já ti slibuju, že tě nebudu otravovat..." odsunu se od ní ještě dál, abych jí dal ten pocit svobody alespoň takhle, i když mi je z toho na nic.

Lehne si na záda a protáhne se, užívajíc si nabyté svobody.

Toho, že jsem ji pustil! Hruď se mi znovu sevře v podivném pocitu ztráty.

„Chci malovat, sakra, jo to chci… Chci vymalovat celej barák! Chci nějaký teplý barvy. Žlutou. Červenou. Hnědou a tak!“ Přemýšlí s úsměvem. „Taky by se mi líbilo, kdyby tady byly nějaký kytky. Jedno jaký, zelený nebo kvetoucí. Ale aby to tady trochu žilo. Bylo lidštější a veselejší!“

Nostalgicky přejedu pohledem svou bíločernou ložnici s krvavými trofejemi a vzdychnu. „No, dobře. Můžeš vymalovat, co budeš chtít. Změň si tu, co chceš. Ostatně... je to tvůj dům, ne můj..."

Zahledí se na mě a tvář se jí znovu zahalí do podivného smutku. „Udělám si políčko na zahradě… Budu pěstovat třeba mrkev,“ hlesne nejistě a znovu ke mně pohlédne, jako by čekala na schválení.

Uchechtnu se při představě, jak upíři pěstují zeleninu. „Klidně. Zahrada by potřebovala tak nějak vůbec ... oživit. Aspoň budou mít lidské polovičky co jíst," usměju se. „Už nechceš malovat nebo co?" zeptám se, když cítím její zklamání.

Promne si ruce. „Seženeš mi nějaký semínka? Je fuk, co to bude.“

„Samozřejmě, seženu… Proč už nechceš zvelebovat dům?“

Pokrčí rameny a otočí se ke mně zády. Zavře oči a soustředí se na pocit, který má, když nejsem s ní… Zřejmě myslí na to, že je úplně sama a … užívá si to.

Bodne mě v hrudi, když mi dojde, že mou společnost nechce… „Dobře, jak chceš…“ Vzdám to a zvednu se z postele. „Jdu ven. Vrátím se později." Hodím na sebe bundu. Potřebuju vypadnout a... sehnat jí ty věci. Ale tak nějak potřebuju hlavně odejít. Jsem tu jaksi... nevítaný. Vzdychnu a vydám se k městu.

Přinesu jí toho dost. Barvy, štětce a tapety, květny do domu, různé sazeničky na zahradu a všechny věci potřebné k práci na zahradě. Přijdu si ověšený jak vánoční strom, když se vrátím zpátky. Složím všechny ty věci v hale a jdu si nalít skleničku. Nejdu nahoru. Chce být sama, tak jí to umožňuju.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 66. kapitola: