OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 64. kapitola

24.03.2012 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 761×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

64. kapitola - Svět, který opouštím...

Cristoball

„Vinnie…" zašeptám tiše, když na mě otevře své nevinné modrozelené světlé oči a opatrně se zapletu prsty do jejích dlouhých blonďatých vlasů. „Přinesl jsem ti jídlo. A už se nemusíš bát. Už jsem jenom tvůj, princezno. S tou druhou jsem to vyřešil. Řekl jsem jí, že chci jenom tebe.“

Protne mě podezřelým pohledem. „Ty už ji nemáš rád?“

„Mám ji rád, ale ujasnil jsem si, že tebe miluju a nechci, aby se mezi nás pletla. Nechci, aby ti něco takhle ubližovalo, protože mi na tobě záleží mnohem víc. Ona je spíš jako kamarádka, ale ... ty seš moje holčička... Patřím k tobě, Vinnie."

„Aha..." zamumlá a posadí si, zatímco dětsky schumlá peřinu kolem sebe. „Ale my jsme přece taky kamarádi, ne? Sám jsi to říkal…“

Slovo kamarádi bych rozhodně nepoužil. Ona je prostě moje a já jsem její. „My už jsme něco víc..." vydechnu s širokým otcovským úsměvem. „Já nejsem jenom tvůj kamarád... Já jsem tvůj upír.“ Tvůj tatínek! „Říkalas, že mě máš ráda... Že seš do mě zamilovaná a to už je přece víc než přátelství... To už je láska..." Otřu se jí nosem o nos a jemně ji políbím na rty, které jsou tak horké a měkké.

„Aha,“ zopakuje nejistě a přemýšlivě si stáhne noční košilku přes kolena. „Takže do kamaráda nemůžu být zamilovaná?“ Upře na mě nevinný pohled.

Trpělivě pokleknu k posteli a opatrně uchopím její dlaně do svých. Vysmekne se mi jako ještěrka. „Můžeš bejt zamilovaná do svýho kamaráda, ale když on je zamilovanej do tebe a chcete bejt spolu, tak spolu začnete chodit a už nejste kamarádi. Už se máte rádi a patříte k sobě... Už je to tvůj miláček," usměju se zářně a to slovo mi barví pobavení ve tváři.

„Ale já tě chci mít jako kamaráda!“ vyhrkne a zeširoka otevře oči.

Cože? Jako zasranýho kamaráda?! Jenom?!

Padne mi čelist. „Takže ty mě nechceš? Myslel jsem, že chceš bejt se mnou? Že se se mnou chceš mazlit, líbat, dělat ty krásný věci..." Připadám si jako idiot! Totální!

„Ale jo, to chci, ale já jen…“ Nejistě se zavrtí. „Promiň, já se v tom nevyznám…“ Sklopí hlavu, protože se stále tvářím tak, jak kdyby mi odstřihla šourek od těla.

„To, že se máme rádi, neznamená, že můžeme bejt kamarádi... Budeme mít, jak naše přátelství, tak i něco navíc... Pokud tedy budeš chtít.“

„Asi... asi ano," usměje se a vyčkávavě mě probodne pohledem.

„Neboj se..." usměju se a když přilepí své rty na mé, div nezaupím. Je odhodlaná učit se tohle víc a víc a já mám pocit, že mi ta erekce nepovoluje, ale zůstává trvale, jakmile jsem s ní. „Ty tvoje rtíky..." vydechnu a celý se rozklepu intenzivní dychtivostí. „Sladší jsem nikdy neochutnal." Vjedu jí prsty do vlasů a něžně ji laskám. Přitisknu ji k sobě a ona se mi schoulí v náručí, jako holčička.

„Víš, chtěla bych něco vědět…“ začne opatrně.

„Copak, princezno?“ zašeptám s přivřenými víčky, zatímco vnímám její horké ženské tělo a nevinnou duši.

„A co ta druhá dívka? Co s ní bude?“ Skousne si spodní ret, až ztuhnu. „Zlobíš se, že se ptám?“

„Nezlobím,“ zamumlám a snažím se být stále klidný a nedat najevo, jak jsem nerad, že se o to zajímá. „S tou druhou zůstanu kamarád, ale … nebudu s ní dělat takový věci, jako s tebou. Nebudu jí líbat, mazlit. Nebudu s ní trávit veškerej čas, protože se chci věnovat svojí holčičce, pokud o mě bude stát…“ Polochtám ji.

Odstrčí mé ruce a znovu se zamyslí. „Měla tě taky ráda?“

„Jo, ale já jsem s ní byl a ona mě odmítla. Nemám jí to za zlý. Nepatřím zrovna mezi nejlepší upíry…“ Choval jsem se jako kretén, ale … to jsem nebyl já!

„Proč tě odmítla, když tě měla ráda... Vždyť jsi moc hodný. Aspoň ke mně... K ní jsi snad nebyl?"

„Ona chtěla svobodu a já jsem chtěl bejt hodně s ní... Chtěl jsem, aby ... se milovala jenom se mnou, ale ona na to nebyla zvyklá. Takže jsem z toho byl zklamanej a zlobil jsem se. Ubližovali jsme si vzájemně. Navíc jsem upír, princezno… Dělám věci, který bych neměl,“ odkašlu si. Vím, že na to se mnou asi zapomíná, protože kvůli ní jsem jiný, ale přesto jsem krvelačná bestie a jsem z toho nešťastný. „Taky bych tě neměl takhle trápit city. Seš na to ještě tak moc mladá a nezkažená. Tak čistá a nevinná," hlesnu bezmocně.

„Tys jí ubližoval?“ zajíkne se Vinnie a mírně se ode mě odtáhne, zatímco má vykulené oči plné strachu. „Takže kdybych nechtěla, to co ty, tak…“ Nedopoví a kousne se do rtu.

„Poučil jsem se, Vinnie… Díky tobě jsem se hodně změnil. Kdybych byl takový jako předtím, už dávno bych se s tebou vyspal. Neusmíval bych se na tebe, nepřinesl bych ti štěně, nečetl bych si s tebou pohádky. Prostě bych tě jen přivázal k posteli a znásilnilňoval. Teď jednám jinak i s Angelou. Neubližuju jí, pomáhám jí. Snažím se odčinit to, jak nehezky jsem se k ní choval. A nikdy tě tomu nechci vystavit. Nikdy už takovej nebudu, protože ty mě srážíš z pozice zlýho upíra. Ty mě děláš tím, kým jsem a já jsem ti za to neskutečně vděčnej.“

„Takže... takže mi chceš říct, žes... žes jí takhle ubližoval?! Že je stejně špinavá jako já?!" vyjekne a urychleně se ode mě odtáhne a schová se do postele, kde se jako na povel rozklepe a začne naříkat. „Ne, ne, to přece…“ Dostává ze sebe plačtivě a vrtí hlavou.

V duchu sprostě zakleju.

„Já jsem jí takhle neubližoval! Ona se mnou šu… Spát chtěla! Spala s každým… A ty nejseš špinavá!“ Nejsem schopný jí říct pravdu, která by jí ode mě dostala na míle daleko. Ano, znásilňoval jsem ji, když bylo pro Angelu problém roztáhnou přede mnou nohy, jak se na správnou kurvu hodí.

 „Ne... ne..." Opakuje stále a plačtivě vrtí hlavou. Když se jí pokusím dotknout, pruce se mi vytrhne.

„Vinnie…“ Pevně ji chytím za tvář a obrátím k ní své oči, abych na ni mohl použít své schopnosti. „Uklidni se…“ hlesnu melodickým omamným hlasem. „Důvěřuj mi. Já ti nikdy neublížím. Teď se uklidníš a budeš mě poslouchat,“ řeknu a ona se jako mávnutím proudku přestane klepat a jen na mě vyvaleně zírá. „Neznásilňoval jsem ji. Neubližoval jsem jí. Hádali jsme se jako normální lidi. Nemučil jsem jí. Nikdy. A nikdy nebudu ubližovat tobě." Lžu, sprostě jí lžu do očí a … mučí mě to.

Omámeně přikyvuje.

Povzdychnu si. „Pověz mi, jak ti mám dokázat, že nejsem zlej? Že mi můžeš věřit?" Do hajzlu, vždyť já se kvůli ní tolik změnil!

„Chci mluvit s tou dívkou…“ vydechne a já v duchu opět sprostě zanadávám. Tak tohle je pro Angelu šance, jak mi všechno zkazit a jestli je to pomstychtivá svině, tak se mám nač těšit.

„Dobře,“ skloním odevzdaně hlavu a vím, že je zle…

*** *** ***

Angela

Ještě s oteklýma očima vejdu do Cristoballovy ložnice, kde se v posteli krčí ta jeho křehulka. Otočím se na Balla, jestli jí tu hodlá dělat tělesnou stráž, ale ten mě jen probodne pohledem a zavře dveře. Nechápu, co mi tak může chtít. Prej se mnou chce mluvit. Ale o čem? Jestli o něm, balím to rovnou. Chvíli přešlapuju na místě, ale když nic neříká, začnu sama: „Prej si se mnou chtěla mluvit…"

Přikývne a dál mě pozoruje, zatímco se celá klepe.

Jsem z ní mírně nervózní. Cristoball mě varoval, že na tom není psychicky dobře, tak ať se podle toho chovám, ale... netušila jsem, že má ty nervy pocuchané tak moc. Myslela jsem, že co je s ním, je jí líp. Aspoň tak minule vypadala. „Není ti zima?" Vypadne ze mě ta nejpitomější otázka, jenže já nevím, co říct. Neumím se v takových situacích chovat. Neumím jednat s lidmi, pokud nejsou v mojí posteli. Dost smutný zjištění, uvědomím si náhle. „Hezký štěně…" Zkusím to znovu, když uvidím malého pejska na dece.

„Toho mi přinesl Ballů," kuňkne.

„Cože? Kdo?" Bechápu, ale pak mi to dojde. „Aha... Cristoball..." Tak on jí sem přinesl psa. Hm... a ani ho nevysál. Jak dojemné, ušklíbnu se v duchu. „Můžu si ho pohladit?" Pokouším se o další komunikaci, když se pořád klepe.

Znovu přikývne a posune pejska blíž ke kraji postele.

Pomalými kroky k ní dojdu a opatrně pohladím to černé stvoření.

„Jak se jmenuje?“ zajímám se.

„Ballů…“ odpoví tak nějak sklesle.

Zvednu k ní hlavu. Je starší možná i o deset let, a přesto… vypadá tak hrozně dětsky. Nedivím se, že je z ní Cristoball tak mimo. Je to vážně holčička. Vzhledem i chováním… „Řekneš mi teda, co jsi mi chtěla?“ Zadívám se jí do očí.

„Plakala jsi?“ zeptá se náhle.

Uhnu pohledem a narovnám se. „Hele, já… asi nejsem ta nejvhodnější osoba na povídání. Možná bych měla dojít pro Balla…“ Zvednu se a zadívám se ke dveřím, za kterými upír určitě čeká.

„Ne!“ vyjekne tak rychle, až mě to zaskočí.

Otočím se na ni.

Cupuje kraj deky a klepe se snad ještě víc. „Dobře, tak… pro něj nepůjdu, když nechceš.“ Slíbím jí zaskočeně.

„Máš ho ráda?“ zašeptá náhle.

V první chvíli ji mám chuť říct, že jí do toho nic není, ale… když vidím, že je vážně jako malá holčička a tím pádem tím nejspíš nic špatného nesleduje, váhavě přikývnu: „Mám…“ přiznám.

„Jako kamaráda?“ vyzvídá dál.

„Ne… jako kamaráda ne…“ vzdychnu. „Ale to ani ty, ne?“ usměju se tak nějak hořce.

Prudce zavrtí hlavou. „U-ublížil ti někdy?“

Sjedu jí překvapeným pohledem. „On ti ubližuje?“ Přece říkal, jak mu na ní záleží, že ho potřebuje a přitom…

„Ne-e,“ brání se a utírá si slzy. „Ale tobě? Tobě ubližoval?“

Zarazím se. Mohla bych jí říct pravdu. Říct jí všechno, čím mě obdaroval. Mohla bych ji proti němu poštvat. Stačilo by tak málo. Jenže… získala bych ho pak? Vzdychnu. Snad mi je té holčičky skoro líto. Je šílený, co s člověkem udělá jeden majetnický upír. „No… já se k němu taky nechovala zrovna nejlíp…“ řeknu s ušklebkem, zatímco si vzpomínám na dobu, kdy jsem s ním byla.

„Takže ti ubližoval?!“ Zvedne ke mně vyjevený pohled.

Mlčím. Nechci říct, že ne, protože mu rozhodně nemíním mést cestičku k téhle křehulce. Choval se hnusně? Choval. Nebyla by to žádná lež. Na druhou stranu, ale tak nějak nechci říct ani ano. Nevím proč, ale ten její dětský výraz mě od toho tak nějak odrazuje.

„Zeptej se Cristoballa…“ Pokusím se z toho vybruslit.

„Já se ptala…“ pípne choulostivě a schoulí se do sebe, jako by se měla každou chvíli rozpadnout.  

„Co ti řekl?“ Zadržím dech v očekávání.

„Že ne…“ popotáhne.

V duchu se ušklíbnu. Ten hajzl! Samozřejmě, že jí neřekne pravdu! Že jí nepřizná, že mě znásilnil! Pokrytec! „Tak, když říká, že ne, tak… ne.“ Trhnu rameny a nejradši bych odsud zmizela.

„Ne?“ Zadívá se na mě v naději, až pocítím hořkost.

„Ne…“ odpovím, ale pohled musím odvrátit, protože cítím, jak mi po tváři stéká slza. „Ještě něco?“ Snažím se mluvit tak, aby nepoznala, že brečím, ale nevím, jak moc jsem úspěšná.

„Ne…“ hlesne tiše a natáhne ke mně ruku, jako by mě chtěla pohladit.

„Fajn, tak se měj.“ Utřu si tu protivnou slzu, a aniž bych se na ni podívala, vymáznu z pokoje.

Cristoball se opírá o zeď, hned vedle dveří a zatíná zuby, jako by se bál, že nahlas začne křičet. „Mohl bych vědět, co ti chtěla?“

Nemám chuť se s ním bavit. Chci odsud zmizet, proto mu pouze odseknu: „Zeptej se jí sám," syknu.

*** *** ***

Cristoball

„Vinnie..." hlesnu a zadívám se na ni s psíma očima.

„Plakala..." zašeptá a dál cupuje okraj deky, zatímco se celá klepe.

„Já vím, že plakala... Bylo jí líto, že jsem se rozhodl, že budu s tebou. Nemůžu bejt s váma oběma... Miluju tebe." Jsem opatrný, protože netuším, jak moc jí o nás dvou Angela povídala a hlavně, co o té éře našeho vztahu řekla!

Vinnie zavrtí hlavou a setře si z tváře slzy, které jsem tak dlouho hypnotizoval a neodvažoval je utřít. „Ona plakala teď, když jsem se jí ptala, jestli..." Nedopoví a přitiskne k sobě štěně.

„Co jestli?“ řeknu nechápavě a těkám očima po své holčičce. Je z toho celá nesvá! Vůbec jsem neměl dovolit, aby si s Angelou promluvila, ale copak jsem schopný jí něco odmítnout?

„Jestli jsi jí... ubližoval..." zašeptá potichu a po tvářích jí začnou stékat slzy.

„Řekl jsem ti, že jsem jí neubližoval... Oba jsme měli vinu na tom, že nám to nevyšlo. Já jsem byl moc majetnickej, chtěl jsem ji jenom pro sebe a ona ... mě nechtěla." Vydechnu útlocitně a dlaní si přejedu přes hruď, kde mi trne ustavičná bolest a stres z toho, co se tu řeší. Proč nemůžu mít klidný vztah? Měl jsem, ale pak se moje holčička začala zajímat o Angelu a já jenom zírám, kam se to všechno proti mé vůli sune. Nezbývá, než trpět… „Neplakej, princezno… Jestli chceš, tak já ... odejdu a už nikdy mě nemusíš vidět." Dostanu ze sebe zoufale.

Pořád vrtí hlavou. „Ne... ne... já..." Jako by nevěděla, co říct. „Já nevím..." Rozpláče a mě se sevře nitro. Tak moc jsem si přál, aby byla šťatná a teď díky mně není. „Ona... taky říkala, žes... jí neubližoval, ale... já viděla, jak se rozplakala..." zajíká se a rozmazává si slzy po tvářích. „Řekni mi pravdu, prosím!“ Upře na mě zoufalý pohled.

"Už jsem ti jí řekl, Vinnie. Pokud mi nevěříš a nechceš se mnou být, můžu zavolat Desire a Dicka, ať si pro tebe přijdou. Nebudu tě tu držet proti tvojí vůli. Neudělám nic, čím bych ti ublížil. Už nevím, jak tohle vyřešit… Víš, co k tobě cítím. Víš, jak jsem se k tobě za poslední dny choval..." Už to nezvládám. Je to pořád dokola a ta nedůvěra je tak hmatatelná, že mám touhu mlátit hlavou do zdi!

„Já nevím,“ fňukne. „Nezlob se, ale já bych chtěla k Des…“ Otře si oči, ale už se na mě nepodívá.

Tak a máš to! Zasloužíš si být sám, protože jedné jsi ubližoval a druhou týráš svým pedofilním pudem. Jsem to, ale kretén!

*** *** ***

Když přijdeme k Desire do pokoje, zrovna se věnuje malému a škádlí ho, hraje si s ním a jeho veselý smích je jako … záplata na bolest. Jsem tak nadšený, tak šťastný, když jsou děti šťastné. Hrdě se napnu a i přesto, že v hrudi cítím nezměrnou bolest, kterou mi způsobuje odchod mé holčičky, vím, že ona bude v pořádku.

„Co se stalo?“ hlesne Desire mírně udiveně, když jí Vinnie padne do náruče, jako bych ji přinejmenším týral.

Možná jsem to dělal, aniž bych si to uvědomil – ta myšlenka mě děsí! Je zhoubná a zavání infarktem, tedy kdybych byl pouhý člověk….

„Už mě nechce..." pokrčím rameny a hrudí se mi prodere křeč, která mě nutí panicky brečet jako mimino. „Evidentně si nezasloužím, abych s někým byl..." ušklíbnu se jako drsňák, ale myslím to vážně. „Prosím tě, postarej se o ní... Potřebuje jen to nejlepší. Díky," hlesnu a vypadnu ze dveří. Mám sto chutí protnout si srdce kůlem, protože se to všechno tak nechutně posralo. Kdybych neexistoval, neublížil bych ani jí, ani Angele...

*** *** ***

„Angelo..." hlesnu temně, když ji najdu v obýváku. Mně můj hlas připomíná spíš kuňkání žabáka, který si myslel, že je princ a pořádně ostrouhal. Když jsem Vinnie četl ty pohádky, jako idiot jsem v ně věřil. Doufal jsem, že jednou … že i jako zrůda mohu být šťastný! „Odlítám z tohohle baráku, nebudu ti dávat svůj jed, takže jestli chceš, udělám z tebe upíra a už se nikdy neuvidíme." Zadívám se na ni a vím, jak sobecký jsem a že … by mě měla namísto lásky jenom nenávidět.

Zděšeně sebou trhne. „Cože?! To přece nemůžeš udělat!" Dostane ze sebe šokovaně. Očividně ji nenapadlo, že by taková situace mohla nastat a o to je mi hůř.

„Já si můžu dělat, co chci a teď už mě tu nic nedrží,“ řeknu klackovsky. „Vinnie se rozhodla, že se mnou být nechce. Nedivím se. Prostě jsi plakala a ona nevěří, že jsem ti nic neudělal. Má dobrý instinkty. Oba moc dobře víme, jakej já jsem hajzl… Ale jí bych nikdy neublížil, jako bych teď neublížil tobě. Změnil jsem se, ale to neznamená, že moje minulost se změní taky…“

Netrpělivě poposedne a zadívá se mým směrem tak prosebně, až mě bodne u srdce. „Tak mě vezmi sebou!“ vyhrkne.

„Tys mě neslyšela? Chci být sám! Ona mě nechce a já ji miluju! Nemám náladu na jinou! Takže ti dávám na výběr buď zemřeš nebo se staneš upírem!“ Rozhodím ruce a cítím se nefér, jako ten největší sviňák na světě.

„Balle..." polkne a já vím, že ji moje slova bolí!

Tupě zachrčím a zkousnu si spodní ret, rozdírám si ho zuby.

„Když se nechám přeměnit, budu pak s tebou moct jít?“ hlesne vyčkávavě.

„Ne!“ štěknu ostře, jak mi jde hlava kolem z její otázky. „Už nikdy nechci tebe, ani ji, ani nikoho jinýho z tohohle baráku vidět!“ Drápy si přejedu přes tváře až na krk a drásám, dokud necítím úlevnou krev a ostrou bolest.  

„Co to do prdele děláš?!" Vyskočí na nohy a chytí mě za zápěstí, jako by mě mohla donutit, abych snad přestal! „Nech toho, prosím…“

Zadívám se jí pološílenýma očima do tváře. „Musím tě přeměnit, protože ... Já už pak žít nebudu. Nemůžu žít bez ní..." hlesnu a poodejdu od ní kousek. Ty emoce mě ničí, nezvládám je a teď je to ještě horší. Protože neubližuju jenom své Vinnie, ale i Angele! Jsem tyran, nijak jsem se nezměnil!

„Do háje, nech toho!“ zařve, když si drápy znovu zatnu do ramen a sjedu s nimi až přes tričko, které drásám svými drápy jako by to bylo máslo. „Kdyby se každej měl zabíjet a měnit jenom proto, že ho někdo odmítnul, tak by byl zbytek lidstva, kterej by se nezabil, šílenej! Já taky nevím, jak dál žít, ale žiju, do háje, tak se pořád nelituješ!“

Tak tímhle mě téměř odrovná. Poodstoupím od ní a dotknu se zdi, o kterou se opřu. Nechápavě zavrtím hlavou. „Ale já ty emoce jako upír nezvládám..." zavrčím skrze pevně zatnuté zuby a zaryju si drápy hluboko do paží.

„Ballů!" vyjekne povědomý hlas na schodech a já v zoufalství praštím hlavou do zdi a bez dechu padnu na kolena, zatímco si drápu krk i hrudník, abych ze sebe tu neskutečnou bolest dostal.  Už slyším i její hlas, tlukot jejího srdce. Jako by byla stále se mnou. Jako by mi patřila. Moje holčička, moje láska, Vinnie…

„Ballů!“ vyjekne Vinnie znovu.

Zvednu hlavu ke schodům, kde šokovaně stojí a dívá se, jak si ubližuju.

„Prosím, to už stačí!“ rozbrečí se.

Okamžitě ustrnu. „Princezno, co tu děláš?" Dostanu ze sebe bolestně a snažím se od ní odtáhnout, když ke mně seběhne a poklekne kousíček od mého chladného těla. „Nic se neděje..." hlesnu, když vidím, jak si mě prohlíží a brečí. "Neplakej…“

„Proč to děláš?" Očima vyjeveně přejíždí všechny nehezky krvácející rány, které jsem si stihl udělat. „Ty taky krvácíš!“ křikne a chytí se za ústa, zatímco sjíždí pohledem na Angelu.

„Ang?“ zachraptím a chytím ji za ruku. „Pomůžu ti,“ vydechnu, ale když se k ní přiblížím, couvne.

„Nechci!“ Brání se komicky a ani neví, proti čemu. Vždyť já jí chci jenom pomoct, zatímco ona je jak v nějakém špatném snu a já nechápu proč. „Nesahej na mě, slyšíš?!“ Dostane z ničeho nic hysterický záchvat a já nevím proč. Prostě se mě bojí a to mi na náladě nepřidá.

Přitáhnu ji i proti její vůli k sobě a začnu jí jemně ránu olizovat, až se mi oddá, chytí mě kolem krku a zakloní hlavu. „Pomůžu ti." Zopakuji a jemně se jí zakousnu do zápěstí. Netrápím ji svým pitím dlouho, přestože její chuť krve je báječná. Dostanu do ní svůj jed a odtáhnu se, zatímco ona tiše vzdychá a ještě se chvěje. Bezmocně se zadívám na Vinnie. „Měla bys jít zpátky k Desire, holčičko... Slibuju ti, že už mě nikdy neuvidíš. Poletím pryč."

„Ne!“ vyjekne a chytí se za pusu, jako by ji samotná reakce vyděsila.

Skloním hlavu a znovu si zaryju drápy hluboko do hrudi, až ucítím krev. Ta psychická bolest, která mi svírá tělo, trochu povolí. „Vždyť ty se mě bojíš..." vydechnu zoufale. „Když nemůžu být s tebou, musím odejít. Trápím se bez tebe, copak to nevidíš? Nemůžeš chtít, abych tu zůstal... Musím se s tím vyrovnat po svým..."

„Prosím, už si neubližuj,“ zašeptá zoufale a odváží se ke mně nejistě přiblížit a opatrně mě chytit za ruku, i když se trochu chvěje. „Já nechci, abys odešel,“ hlesne tak potichu, až si nejsem jistý, jestli to vůbec vyslovila. Nervózně se zadívá na Angelu, která nás pozoruje. „Ani jedna z nás to nechce, že ne?“ Snaží se u ní najít podporu.

„Ne,“ řekne sklesle Angela a Vinnie se usměje, téměř vítězně.

„Potřebujeme tě obě.“ Vážně se mi zadívá do očí. Tak dospěle!

Něco takového bych od své holčičky nečekal. Uhnu pohledem. „Nepotřebujete mě. Jsem upír a beze mě by vám oběma bylo líp!" Vytrhnu se Vinnie. „Co kdybyste mi, milé dámy, raději protnuly hrudník kůlem než mě takhle týraly? Nejdřív mě chcete, pak mě nechcete, pak mě zase chcete... Zabijte mě, já budu tak moc rád!" Roztáhnu zbožně ruce a vypnu hruď, aby měly kam zabodnout hrot kůlu.

„Co?!“ Vinnie to naprosto vyděsí a pohledem střelí po Angele, která jen zavrtí hlavou.

„Cristoballe, nech toho. Děsíš ji a mě taky,“ odpoví a mně se zkroutí rty do posměšného pološíleného úsměvu.

Zoufale si opřu hlavu o zeď, zatímco se ke mně obě přitulí, každá z jedné strany a začnou mě hladit. Mít dvě holky najednou je pro každého chlapa nevyřčeným přáním. „Nedělejte to... Nezasloužím si to," zachraptím.

„Ne, jsi hodný... Jsi kamarád! Ang, že je hodný?“ mrkne na Angelu, která nás tak zvláštně pozoruje.

Zadívám se do těch zelených očí, které jsou náhle plné nostalgie a přemýšlivosti. Po chvilce Angela přikývne.

Vinnie to potěší. „Vidíš! Myslíme na tebe obě! Musí to být pravda!“ Pohladí mě po ruce, zatímco si Angela položí hlavu na mé rameno.

Jediné, co mi proběhne hlavou je, že tohle mě asi zabije… Nejenže je mi krásně, ale výčitky se kupí jedna přes druhou. „Musím si jít lehnout... Bude svítat," hlesnu a odtáhnu se od nich zuby nehty, i když bych chtěl něco jiného. Stále je k sobě tisknout a vnímat vůni žen, do kterých jsem blázen.

„Přijdeš pak za námi?" Vinnie ke mně teskně zvedne hlavu.

„Ne." To jediné slovo mě na rtech přímo pálí. Raději uhnu pohledem, abych se na ně nemusel dívat. Svíralo by se mi srdce ještě víc. „Mějte se…“ Loučím se s uličnickým hořkým šklebem a pomalu jdu po schodech, abych si vychutnával tu jejich vůni, kterou pomalu opouštím. Svět, který opouštím...

Doufám, že sis krásně početla! Děkuji za Vaše komentáře a na koec malé otázečky...

Chceš, aby "Ballů" spáchal sebevraždu?

Jak neseš rozhodnutí, že bude jenom s Vinnie?

A jak Vinniino rozhodnutí, které ho dostalo na kolena?  

A co další díl... Hodil by se? ,o)

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 64. kapitola: