OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 6. kapitola

24.11.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 907×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola - „Ach, Chazzy… Kdo ti to udělal?!“

Chester

Di se nade mnou naklání a její dlouhé černé vlasy mě lechtají po tváři. Všechno je tak podivně rozmazané a zastřené bolestí. Celé tělo mám napnuté bolestí, takže ani nedokážu určit ohnisko. Ovšem moje představa pokračuje, Di je se mnou a jako by jí na mě záleželo. Ta úleva, kdyby to bylo doopravdy, by bylo neskutečná.

„Ach, Chazzy… Kdo ti to udělal?!“

Cítím, jak mi namáhavě svléká kalhoty a pak mě náhle obejme ten podivně zvláštní pocit sladkobolnosti. Její jed… Její láska, namlouvám si v duchu, zatímco se snažím dostat z deliria. Pak mě znovu obejme tma…

„Chestere!“ Probere mě zoufalý tón jejího hlasu. Jemně mě uchopí za obličej a donutí mě zadívat se jí do očí. Moc ji nevnímám, jen cítím, jak mi na tvář stékají její slané slzy. Chci jí něco povědět, ale mám jazyk v tak dezolátním stavu, že zvládnu sotva otevřít ústa. „Oh, proboha!“ rozechvěje se a ponoří se mi s něžným polibkem do úst, div nevyletím z kůže, když mě znovu obejme prudká bolest i slast. Lehce ji prsty pohladím po bocích a pitomě se usměju.

Do hajzlu, tentokrát jsem to vážně přehnal, dojde mi. Tělem mi už sice neprobíjí nesnesitelná bolest, ale levá nová mě stále pobolívá. Poznám, že i bok už mám zahojený Diiným jedem, přesto … ten předmět, kterým mi Bianka protla stehno, musel projít kostí, jinak už bych byl v pořádku. Bude to tedy chvíli trvat, než to rozchodím. Nyní na to však nechci myslet, soustřeďuju se na Di, která mi láskyplně saje zdevastovaný jazyk, a já ji za to děkovně hladím konečky prstů po bocích. Navíc se v té chvíli nevzmůžu, protože mám dlaně celé rozedřené.

„Ach,“ povzdychne zoufale znovu, když se ode mě odtáhne a začne mi hojit hluboké šrámy na pažích. Zasněně zvrátím hlavu, téměř šťastně, protože v jejím jedu cítím tu zvrácenou sladkobolnost. Nechávám ji hojit mé rány, zmáhat se tou malátností, která mě nutí protáčet oči a usykávat pod jejími doteky, ovšem nikoliv bolestí.

Přece není možné, aby tohle dělala jen kvůli tomu, že malý potřebuje můj jed… Kdyby byla ochotná mi rány způsobovat sama, už bych za těmi děvkami ani nepáchl. Měl bych všechno. Bolest i slast. Ponížení i vrchol…

„Di…“ vydechnu a opatrně uchopím její dlaně do svých. Pozoruje mě s obavou a nedůvěrou, jak neví, co očekávat, ale já ji jen jemně líbám na bříška prstů. Pomalu se uvolní a ve chvíli, kdy to vůbec nečeká, si její drápy zaryju do svého krku tak divoce, že si vytvořím bolestnou ránu. Očima mi probleskne záblesk utrpení a já se zářivě usměju.

„Proboha!“ vyjekne a snaží se mi vymanit. Ovšem já si ještě stačím tu ránu rozervat více. Těžce vydechnu a ruce jí pustím. Ihned s nimi prudce trhne dozadu, v očích panickou hrůzu a slzy. Trochu zalapu po dechu, protože mám krk v jednom ohni. Nevadí mi to, trocha domácího násilí ještě nikoho nezabila. Navíc … je to jako droga. Jak se jednou začne, těžko se zastavuje.

„To je v pořádku…“ zachraptím, když vidím její výraz. Natáhnu k ní dlaň, abych jí otřel mokré tváře. Kupodivu mě nechá…

„Proč si tak ubližuješ?“ zanaříká a nakloní se ke mně. Opět mě drobnými něžnými polibky hojí a olizuje jazykem. „Prosím… Nedělej to kvůli sobě… Kvůli mně,“ vydechne mi do rtů.

Přitáhnu si ji k sobě, ale nedotírám na ni. Nelíbám ji, jen se na ni zblízka dívám. Chtěl bych jí toho tolik říct, ale nejde mi to … už to neumím. Už ne. A tak se na ni alespoň dívám a do toho pohledu soustředím veškeré své pocity a doufám, že pochopí…

Dívá se na mě s úctou a v šedých duhovkách se jí zračí soucit. Když si položí hlavu na mé rameno, úlevně vydechne a já cítím její vřelé tělo, které lape po dechu a pláče…

„Tak dlouho… Čekám tak dlouho,“ štká něžně.

Úlevně zavřu oči a pevně ji obejmu. Hladím ji po vlasech a zas jí stírám slzy, tak jako jsem to dělával dříve. Je zbytečné nyní cokoliv říkat. Za ten krátký okamžik jsme si vysvětlili více věcí, než za celé ty dny, co jsme tady.

„Kdo ti to udělal?“ zašeptá rozechvělými rty a jemně mě pohladí po tváři.

Mluvení mi dělá celkem problémy. Cítím, že na některých místech mám ještě bolavá místa, ale vlastně se mi to v tu chvíli hodí. Nehodlám jí totiž vysvětlovat, kde jsem k tomu přišel, takže jen něco nesrozumitelně zamumlám.

„Chazzy, já ti nerozumím…" nahne se ke mně a v té chvíli vykřikne tak pronikavě bolestí, že se mi to zahryzne snad až do morku kostí. Hned na to uslyším dupání po schodech a dovnitř jako velká voda vtrhne Dick.

„Co se děje?!" vyhrkne udýchaně.

„To tak moc bolí!“ dostane ze sebe moje maličká a z očí jí stékají slzy, zatímco zatíná tvář v palčivé bolesti. Dlaň má pevně zaťatou a já cítím pach škvařícího se masa a dojde mi to.

„Kurva, co má v té dlani?!“ vyjekne Dick a popadne ji za zápěstí, až Di znovu zasténá bolestí.

Do hajzlu, ulevím si v duchu a rychle se k ní nahnu, abych jí uvolnil prsty a z dlaně vytrhl malý stříbrný předmět a odhodil ho na druhou stranu pokoje. Samozřejmě se u toho taky popálím, ale to už moc nevnímám. Byly horší místa, kde jsem ho měl, než pouhé dlaně.

„Co to kurva bylo?" zadívá se na mě Dick nechápavě a skloní obočí v tupém zamračení. Modré oči mu nevěřícně těkají po Diině spálené dlani.

Jen zavrtím hlavou a oplatím mu neurčitý pohled. Jemně chytím Di za dlaň a přisaju se  rozšklebenému masu. Léčení mi jde díky poraněnému bolavému jazyku špatně, ale to je tak poslední, co mě v tuhle chvíli zajímá. Di při hojení ještě pár chvil usykává bolestí.

„Už je to dobré…“ šeptá Dick a stírá jí slzy, zatímco se maličká poddává mému jedu.

„Už je mi fajn,“ přikývne tiše a otře se tváří o tu jeho jako mazlivá kočka. Dívá se na něj takovým pohledem, až mám chuť zavýt, ale na druhou stranu jsem rád, že … alespoň od něj má tu náklonnost, kterou ode mne moc přijmout poslední týdny nechtěla.

„Budu dole, kdyby něco,“ hlesne Dick a po očku ještě sjede mučící nástroj, který leží na světlé dřevěné podlaze. Přímo štítivě od něj odskočí a zavrtí hlavou nad mou zvráceností. Pak za tím modelem konečně zaklapnou dveře a Di se lehce usměje.

„Teď já…“ zašeptá kajícně a obezřetně vnikne jazykem mezi mé rty.

Slabostí přivřu oči, protože mi její jed vystřeluje léčivé šípy až do slabin. „Tohle bys neměla dělat..." zašeptám, když se ode mě po době, která je pro mě nirvánou, odtrhne. Připadám si snad ještě víc provinile. Měla by mi ubližovat … neměla by mě léčit.

„Omlouvám se. Já nechci, abys trpěl… Nezlob se,“ hlesne kajícně a opře se mi čelem o hruď, dlouze vydechne. Když se mi zadívá do očí, snažím se jí obdařit srdceryvným pohledem plným něhy. Ale jakmile k ní natáhnu ruku v pohlazení, bezmocně zavře víčka.

Zarazím se v půli pohybu. „Otevři oči, já ti přece neublížím…" zazoufám si a konečky prstů se dotknu její tváře. Tohle je mnohem horší, než veškerá "upíří slast". Raději bych si nechal celé tělo polít svěcenou vodou a polykal stříbrné křížky jako lentilky, než bych se potýkal s jejím strachem, který v ní hloupě vyvolávám.

Povzdychnu si a ruku zase stáhnu. Nebudu na ní tlačit. Potřebuje hlavně klid, pomyslím si a usyknu, když se při pokusu dostat z postele, opřu o popálenou dlaň.

„Půjdu spát jinam, ať … tě neděsím."

„Chtěla bych být…“ vyhrkne a bez dechu se zarazí. Pohlédne na mě s odzbrojujícím pohledem.

„Co bys chtěla být?“ zabodnu se s nadějí do jejích popelavých očí. Snad přece jen jednou řekne, co si skutečně myslí a … pro mě to bude znamenat, že mohu zůstat. Tak zoufale bych si to přál! Ale ona mlčí, hlavu má sklopenou jako vždy.

Znovu si dlouze a bezmocně povzdychnu. Tohle bude běh na dlouhou trať, pokud … to ovšem někdy skončí. Místo odpovědi se dotkne mé dlaně, až musím zavřít oči ve vlně palčivé bolesti, protože se nechtěně dotkla spáleného místa.

„Chtěla bych být s tebou…“ zašeptá sotva slyšitelně.

„Vážně?“ Hruď se mi zvedne v dalším návalu naděje. Posunu se k ní blíže a ona sladce přikývne. „Tak se na mě podívej…“ zašeptám téměř prosebně a čekám, zda ke mně zvedne svou tvář. Potřebuju nějaké znamení, že … nebude uhýbat před každým mým gestem. Že se nebude bát říct mi do očí, co si přeje.

„Prosím, nech mě, ať ti zahojím i ten zbytek… Nechci, aby … tě něco bolelo.“

„Když mi slíbíš, že už přede mnou nebudeš klopit oči. Už nikdy!“ Mučím ji přímým pohledem a usmívám se, aby to zas nebrala jako příkaz, ale touhu, která mě sžírá.

„Slibuju…“ zašeptá nevinně a něžně zvedne mou dlaň ke svým rozechvělým rtům. Celou ji zlíbá. „Bolí mě, když tě takhle vidím…“

„A mě zas bolí, když tě vidím takhle…“ Pohledem přejedu po její strhané tváři. „Di, já přece nejsem tvůj pán… Už dávno ne,“ hlesnu sklesle, až se na mě nejistě zadívá.

„Ale ano, jsi!“ Říká to tak, jako bych svou větou popřel existenci boha, ve kterého ona upjatě a bezmyšlenkovitě věří.

Zavrtím těžce hlavou. „Ne, nejsem… Jsem neskutečný vůl. To je jediné, co jsem. Celé jsem to zmrvil a…“ Prsty se prohrábnu jejími suchými vlasy bez lesku. „Jsi svobodná,“ vydechnu srdceryvně. „Můžeš si dělat, co chceš. Rozhodovat se, o čem chceš. U mě tě drží už jen strach a potřeba jedu pro tvé dítě.“ Záměrně použiju zájmeno "tvoje", protože já už si na děti žádný nárok nedělám. Jsou její. Nechci svou přítomností ubližovat ještě jim…

Diinu plachost vystřídá ostrá nedůvěra. Zúží své oči plné těžké mlhoviny, jako by se snažila prokouknout lest. „Zkoušíš mě?“ Lehce se kousne do rtu a dá si nejistě ruce křížem, zatímco mě protne oddaným pohledem, až se mi udělá zle.

„Už dlouho jsem nic nemyslel tak vážně,“ řeknu pevně, aniž bych uhnul pohledem. „Chci pro tebe to nejlepší a … pokud to bude beze mě, tak … nebudu tě nutit, abys se mnou zůstala.“

Di zalape po dechu a tvář jí protne podivné soustředění. Okamžitě mě obejmou její feromony, zamotá se mi hlava a dech se mi slastně zúží. Ani nevím jak, ocitnu se na kolenou a celé tělo mám tak lehké a roztoužené…

„Tak dělej,“ zašeptá odhodlaně a postaví se mi čelem v obranné póze, jako by čekala, že po ní vystartuju. Když se pohnu, zavře odevzdaně oči.

„Neublížím ti,“ vydechnu těžce.

Ohromeně otevře oči a pootevře rty. Znovu se mi do těla zahryzne pocit slasti, když mě omámí svou vůní. Vnímám ji v celém svém těle a vdechuju to aroma tak mocně, až se mi motá hlava a před očima mám sladkobolný opar.

„Tak už to udělej!“ zajíkne se a dojde ke mně.

Omámeně zavrtím hlavou a dívám se, jak ke mně jde zničeně blíž. Natáhne svou dlaň a obezřetně se mi zadívá do očí, než mi přejede po jizvě na krku. Prohnu se pod jejím dotekem a tiše zaúpím. Tak dlouho se mě tam nedotkla, že jsem skoro zapomněl, jak nádherné to je. Vlastně naposledy mě tam pohladila, když mě přivázala a ... já se jí za to pak také náležitě odměnil...

Když se k mému krku přiblíží znovu, chytím ji v pase, až sebou v úleku trhne, ale místo rány, kterou očekává, ji políbím. Nenasytně a přesto něžně, aby to konečně pochopila. Náležitě mi polibky oplácí a zalyká se něžnostmi, které se ze sebe snažím vydolovat.

„Chazzy…“ zabrečí mi do rtů a naléhavě se ke mně přitiskne, až cítím horkost, která v mém těle okamžitě stoupá do závratných výšin. „Jsem tak zmatená…“

Přestanu ji zahrnovat polibky a trochu se od ní odtáhnu, abych jí dal prostor. „Promiň, nechci na tebe tlačit. Chápu, že z tvé strany to prostě není takové, jako dřív…“ Pomalu vstanu. Celé tělo mě ještě pobolívá, ale teď už to nic není. Pokud ovšem nepočítám nohu, na kterou budu ještě nejspíš nějakou dobu trochu těžkopádně dopadat. „Lehnu si dole na pohovce… Kdybys chtěla, tak přijď.“

* * *

„Kurva, na co ses to dal? Nějaké sebetrýznění nebo co?“ odfrkne Dick se zvráceným upířím pohledem. Leží pohodlně na velkém rudém gauči a tváří se poněkud zachmuřeně.

„Tak nějak,“ hlesnu a sesunu se kus od něj. Zapadnu do měkkých polštářů a položím si hlavu o zeď. Mou čarou přes rozpočet je, že se mé tělo bez kvalitní krve hojí delší dobu, než obvykle. „Co piješ?“ Zahledím se na láhev, ze které nalívá.

„Skotskou,“ zavrčí pobaveně a automaticky mi nalije rovněž sklenku. „Ty jsi tedy docela masochista… Stříbro, kříže. Máš to na to někoho nebo se mučíš sám?“ Snaží se to zlehčit pobaveným tónem. „Di musí být nadšená, když tě takto vidí. Takové malé zadost učinění, ne?“

„Netuším, zeptej se jí,“ zavrčím rozpustile a trhnu nepříjemně rameny. Nemám sdílnou náladu a rozhodně se k ničemu z toho nechci vyjadřovat. „Každý máme své,“ řeknu neurčitě a napiju se rovnou z celé láhve.

* * *

„Chazzy! Chazzy, prosím!“

Probere mě její melodický hlas, zatímco mnou lehce třese. Okamžitě ji přitáhnu do své náruče a ještě z polospánku zasněně šeptám: „Di… Tys přišla!“ přihlouple se usměju, v krvi ještě kolující alkohol.

Oplatí mi letmý úsměv a políbí mě křehce na rty. „Prosím, napij se ze mě…“ Její hlas je prosebně toužebný.

„Proč? Chceš vynést do nebe?“ zasípu sladce a úsměv se mi ještě rozšíří, zatímco se mi blýská v očích.

„Já…“ Stydlivě sklopí hlavu a přitáhne si mou tvář ke svému krku. Vůně krve mi vnikne do nosu a ihned mě celého navnadí. Jenže, ona krvácí! Okamžitě ji začnu hojit drobnými choulostivými polibky. „Nesmíš mě hojit… Prosím, napij se!“

Chvilku mi trvá, než mi dojde, že krvácí díky nedostatku mého jedu. Lehce jí odrhnu temné husté vlasy, a co nejopatrněji se zakousnu do její krční tepny. Krev, kterou ucítím na jazyku, mi zatemní smysly. Netuším, jestli jsem natolik opilý nebo ospalý, ale najednou mám pocit, jako bych si žaludek napouštěl téměř šťastnou krví, která mi nedělá zmatek jen v hlavě, ale také v rozkroku.

Horkost a naléhavá touha mne natolik sežehne, že k sobě svou maličkou přitisknu co nejpevněji. Jako bych právě objevil pramen věčného života – snažím se z ní pro sebe urvat, co nejvíce.

Už po pár doušcích téměř sladké krve cítím, jak se mi vrací ta pravá síla, o které jsem měl pocit, že byla jen mým přeludem. Laskám se s rankou, která mi dodává nový smysl žití, zatímco rukama jí bloudím po těle ve snaze navodit jí pocit bezpečí. Takhle dobrou krev už jsem z ní tak dlouhou dobu nepil, že nejsem schopný se odervat, ani kdyby mě o to prosila.

„Chazzy,“ zasténá tiše a prohne se mi vstříc, čímž ještě znásobí můj chtíč. „Chestere!“ vykřikne divoce.

Její náhlé vyjeknutí sice vnímám jaksi vzdáleně, ale z euforie mě to probere.

„Co se děje?! Něco jsem ti udělal?“ zavrčím zoufale a prohlížím si ranku na jejím krku. Nechápu to, přece jsem si dával pozor a snažil se své násilnické touhy krotit. Není přece možné, aby ve mně po takové době z těch lidských slabostí nic nezbylo…

Vystrašeně se pode mnou její útlé tělo schoulí.

„Někdo tu je! Někdo nás pozoruje!“

Obranně ji k sobě přitisknu a zadívám se k oknu. Díky lepšímu zraku prohlédnu tu hustou tmu, plnou temných stínů a zlověstnosti, ale nenajdu nic podezřelého.

„Nikdo tam není.“

„Ale byl!“ vyjekne horlivě. „Přísahám, že jsem někoho viděla!“ Rozklepe se a svůj pohled obrátí ke stropu. Jako by přesně tušila, že do vteřiny začnou obě naše děti nebezpečně vřískat. Celá zděšeně ztuhne a v další vteřině vyskočí a běží po dřevěných světlých schodech do patra, do naší ložnice.

Já za ní těžce došlapuji na levou nohu jako invalida a v duchu si nadávám, co mohu. Nejsem právě sto, abych se postavil hrozbě čelem, natož abych ji snad dohonil.

„Někdo tu byl!“ zavrčí na mě zděšeně a pohledem střelí k široce rozevřenému oknu.

Pohledem zkontroluju děti, které jsou v pořádku. Di je tiší, jak nejlépe dokáže a já jdu zavřít plastové okno, které bylo sice pootevřené, ale nikoliv rozevřené dokořán!

„Někoho jsi viděla?“ Obezřetně si prohlížím okolí našeho domu, ale žádné známky ohrožení nevidím. Stromy jsou stále zachmuřené postavené po okraji zahrady a jejich stíny by Di nejspíš vyděsily, ale jsou prázdné. Vše je ponořeno do ticha, které není ani podezřelé…

„Dole jsem někoho zahlédla, ale tady ne…“ zazoufá si.

Nedůvěrou přivřu víčka. Je tak vystrašená, že mohla v obýváku za oknem zpozorovat stín, který by ji vyplašil k smrti. A okno mohl rozevřít vítr.

„Neměl bys teď odcházet… Prosím, bez tebe se neubráníme,“ hlesne bezmocně a dívá se na mě psím prosebným pohledem, zatímco jí z šedých zděšených očí stékají slzy.

„Nikam nepůjdu, nemusíš mít strach.“ Natáhnu se na postel, aniž bych jí vysvětloval svou domněnku. Noha mě opět pobolívá, již při pouhém stání pociťuju neúnosnou bodavou bolest ve stehně. „Pokud budeš klidnější, klidně si vezmi děti do postele.“ Navrhnu, když s potemnělýma očima sleduju, jak nejistě stojí u postýlek. „Já mohu spát klidně na zemi…“ Nemusí se obávat toho, že bych svou přítomností ohrožoval ji nebo děti, které se mě k mé nelibosti bojí.

„Proč bys to dělal?“

Opřu se o pelest a shlížím, jak jemně obejme Draka a poponese ho směrem ke mně. Ihned pocítím na hrudi tupou tíži a zúžím oči.

„Nechceš ho pochovat?“ zeptá se tiše a letmo se usměje, zatímco ani nečeká na odpověď a podává mi Drakulu do náruče. Můj následovník s hebkými krátkými vlasy temné barvy na mě několikrát zamrká a zatne pěstičky. Je mi ze všech mých dětí nejpodobnější, ačkoliv má Diiny šedé oči potažené dětskou nevinností.

Zatvářím se poněkud zděšeně a malý se na mě bezzubými ústy usměje. Má rád, když vypadám děsivě a cením na něj špičáky, ovšem nyní si nejsem jistý. Stále ho pochybně pozoruju, zatímco ho držím na natažených pažích, co nejdál od sebe jako bych se ho bál a čekám, až začne natahovat.

„On nebrečí?“ hlesnu překvapeně, když mě znovu poctí svým úsměvem a natáhne ke mně ručičky, jako by mě chtěl. Zcela roztahu. „Myslel jsem, že se mě také bojí,“ vydechnu a posadím si svého maličkatého nadšeného synka do klína. Ihned se mi drobnými dlaněmi opře o hruď a jiskřivě se usměje, zatímco se mi se sápe směrem k mé tváři a snaží se postavit.

„Ty tvoje děti jsou vážně úžasné,“ vydechnu okouzleně a teprve teď mi dochází, jak moc mi jejich blízkost chyběla. Jak moc mě tížil stesk po mých následovnících…

Di se mírně zastaví v kroku, třímajíc Charmed v náruči. „Já myslela, že jsou to naše děti.“ Slabě se jí blýskne v popelavých očích, když si ke mně přisedne a přitulí se k mému boku, až cítím její něžné teplé tělo.

Zhluboka se nadechnu a snažím se vstřebat tu rodinnou atmosféru, která vystřídala tu prázdnou a pustou samotu, výčitky a patos života.

„Já nevím. Jsou?“ zeptám se vážně, zatímco se topím v té neobvyklé šedi jejích duhovek, tepajících vláčnou něhou. Celý tento okamžik mi přijde neskutečný. Čekám, že se každou chvíli probudím a vše bude tak nechutně pokryté prachem a bolestivou sivostí.

„Ano, jsou… Nepamatuješ si, jak ses u jejich zrodu nadřel?“ Tvář jí protne pronikavý šibalský úsměv. „Jsou to tvé děti. Vždycky byly, vždycky budou.“ Poníženě skloní hlavu a otře se o mě jako kočka, škemrající o trochu pozornosti.

„Já si to užil,“ usměju se při vzpomínce na početí a oči mi chtivě zajiskří. Znovu se na mě podívá tak, jako to dělávala dříve. Duhovky jí láskyplně svítí a já mám pocit, jako bychom se vrátili do doby, kdy se nám narodila dvojčata. „Vážně jsem to udělal kvůli tobě…" Napjatě ke mně zvedne oči. „Myslel jsem, že mi … nám oběma bude líp. Vážně se mi to povedlo, co?" usměju se hořce.

Di okamžitě zbledne a oči jí vyhasnou. Celá se rozechvěje a s pootevřenými roztřešenými rty se na mě dívá, zatímco jí po tvářích stékají slzy bolesti. Odvrátí ode mě hlavu a zúží dech.

„Copak? Di?“ Její náhlá proměna mi neujde, ba naopak mě mírně vyděsí. „Co jsem řekl? Di,“ vydechnu bezmocně a chci ji pohladit po tváři a smést všechny ty slzy, ale nenechá mě. Uhne přede mnou, až to zabolí. Do hajzlu, zas jsem to podělal Nebo spíše to stále podělávám. Naivní představa o tom, že se všechno srovná a bude to zas jako dříve… „Budu spát na té zemi,“ dostanu ze sebe se skřípěním zubů a posadím Draka vedle Charmed.

„Prosím, buď s námi,“ hlesne zoufale. „Jen je to těžké. Ty nevíš, jak moc… Jak hrozně moc to bolelo,“ zašeptá srdceryvně a mě se sevře hruď. Je to jako by mi po celé délce páteře zabodala žiletky. Ten pocit, který se mi usadí na hrudi je … najednou nevím, jak ho popsat, protože mi zrak padne na křížek, co ještě stále leží v rohu pokoje. Donutím se od něj odtrhnout pohled a znovu si k nim přilehnu. Zůstanu však zamlklý a zamyšlený, protože jsem pochopil, že už to nikdy nebude dobré.

„Děkuju,“ zašeptá a zvedne ke mně oči v posvátném pohledu. Děkuje mi, že s ní zůstávám, že ji ochráním. Ale za to mi nemá děkovat, to je má povinnost! „Kdo ti tolik ublížil?“

Zarputile zatnu čelist. „Nikdo mi neublížil.“ Neberu to jako lež, protože jsem to chtěl. Toužil jsem po tom, aby mi ubližovala. Kdyby to neudělala Bianka, snažil bych si tu potěšující bolest způsobit sám.

„Bojím se…“ zazoufá si neklidně.

„Nemáš důvod,“ zavrčím stroze a s mírnými problémy vstanu, abych se zadíval z okna a znovu se přesvědčil, že je vše v pořádku. Všude je beznadějná tma a klid, jen ve větvích stromů se prohání dusivý vítr a opírá se do oken. „Třeba se ti to jen zdálo. Vítr občas dělá své,“ zamumlám ostře a obrátím se na tu povadlou květinu, která uspává děti a pohlíží na mě s podivným teskným pohledem.

„Bojím se o tebe.“ Upření svou odpověď a oči se jí znovu zalijí protivnými slzami. „Týrá mě, když tě vidím ve špatném stavu. Hrozně chřadneš – kvůli mně,“ zazoufá si natolik upřímně, až se mi udělá nevolno. „Myslela jsem, že budeš šťastnej.“

„Šťastný?“ procedím skrze zuby hořce a putuju po svitu měsíce, který lehce osvětluje naši ložnici. Tak prázdnou, bezduchou. „Nic není kvůli tobě, mohu si za to sám. Neboj se. Ani v tomhle případě nemusíš.“

Znovu se obrátím k oknu a nejraději bych si zlámal obě ruce, abych unikl té psychické bolesti, která se v její přítomnosti jen zvyšuje a nabaluje se na mě, dusí mě.

„Ale takhle sis to přece přál,“ vydechne mi bezmocně za zády.

Prudce se na ni otočím, až klopýtne a dopadne na tvrdou zem. Oči má zakalené strachem a tvář podivně strhanou, zatímco se dlaněmi opírá o lakovaná podlahová prkna. Sedí na zemi a dívá se na mě tak výmluvným pohledem, že je mi jasné, jak moc se v tu chvíli bojí.

„Reflex,“ hlesne omluvně.

Hořce se ušklíbnu. Reflex jménem strach, pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu. Místo toho k ní natáhnu ruku, abych jí pomohl vstát. „Běž si raději zase lehnout, ať si ještě kvůli mně nějak neublížíš," zavrčím odevzdaně a znovu se otočím k oknu. „Po porodu se klidně můžeš vrátit zpátky k Desire... Nechci váš vztah nějak nabourávat. Vím, že ten odchod byl moc rychlý."

S hlubokým nádechem se ke mně ze zadu přitiskne. „Krásně voníš,“ zašeptá a prsty mi něžně bloudí po hrudi a břiše. „Já se nechci vrátit. Chci být s tebou, lásko.“

Při tom oslovení ztuhnu. Tak dlouho jsem to z jejích úst neslyšel, že se mi tělem prožene mírný šok. Podle všeho to pozná, protože se mi přestane čelem opírat o záda.

„Chazzy?" zašeptá napjatě.

„Ne nic," řeknu klidně a hladím prsty, které má položené na mém břiše. „Já jen, že…" těžce vzdychnu. Do hajzlu, dřív to bylo jednodušší. Pokus o přeměnu na mě přece jen nějaké stopy zanechal. „Že bez tebe nemůžu prostě být." Konečně jsem se odhodlal a dokázal to povědět. Je to podivné, ale uleví se mi.

„Já vím.“ Znovu se ke mně oddaně přitulí a já cítím její rozechvělé tělo a je mi tak podivně dobře. „Nebudeš beze mne nikdy. Patřím ti.“

„Ale takhle já to nechci," zamračím se a vymaním se jí z objetí. „Nepatříš mi, do hazlu!" zavrčím hřomotně, až sebou trhne. „Ani ty, ani děti. Už nejsi oběť. A pokud se mnou nechceš jinak být, tak se s tím prostě budu muset smířit. Ale kvůli tomu, že jsi údajně jen moje, se mnou nezůstávej, protože nejsi!"

„Ale já chtěla být tvoje, jako ty bys byl můj.“ Tón jejího hlasu je zdrceně zničený pláčem.

Promnu si unaveně obličej a posadím se na kraj postele, jelikož mě ta pitomá noha bolí jako čert. Ovšem umožňuje mi to snášet to psychické drama a tak jsem na jednu stranu rád…

„Pojď sem,“ hlesnu a natáhnu k ní dlaně. Jemně mě chytí za prsty a nechá se vtáhnout do mé pevné náruče. „Chtěla bys být moje oběť nebo moje láska?“ zavrčím napjatě a dívám se do proměnlivé přemýšlivé tváře. Stále má takový výstřední dětský obličejík, ale už v něm není to čertovské cosi, co ji dělalo jedinečnou. Chybí mi to.

Mám pocit, že od té doby, co jsem jí takhle zprznil, není schopná tyhle věci vůbec rozlišovat. Kdoví, jestli mě vůbec ještě má ráda... jestli to není jen ta zasraná poslušnost a oddanost, kterou jsem v ní za tu dobu stačil vypěstovat.

„Budu, co si budeš přát.“ Vděčně se na mě usměje a pěstmi si stírá slzy z očí.

„Ptal jsem se, čím bys chtěla být ty!“ vyjedu na ni nevybíravě, protože ta křehká nátura kořisti mě začíná ubíjet.

Opět se napne a ztuhne v rozrušené obavě. „Já chci být oboje. Chci být jenom tvoje.“ Obdaří mě pohledem, jako by ke mně snad vzhlížela.

Tohle nemá smysl! Pustím ji a příkře, přímo bolestně zavrtím hlavou. „Půjdeme raději spát!" zavrčím ostře. Jsem tak vysílený z té bolesti – psychické i fyzické, že bych to nejraději všechno zapsal. Tohle je začarovaný kruh a já nějak přestávám mít sílu, abych ho udolal.

„Jak si přeješ,“ hlesne zádumčivě a poslušně skloní hlavu. „Můžu?“ Jemně mi přejede přes černé džíny, na kterých se rýsuje krvavý flek. Rána na stehně mi stále krvácí a já mám najednou chuť pročistit si žíly jejím jedem a oddat se tomu svíravému hřejivému pocitu, který mě při hojení vždy přepadne.

Pomohu jí svléknout mi kalhoty a položím se na postel, aby ke mně měla lepší přístup. „Zdá se, že to máš něčím napuštěný, proto se to nechce hojit,“ zavrčí nejistě a mírně se nade mnou zavrtí. Probodnu ji pohledem a ona se poslušně skloní a začne mi drobnými polibky ošetřovat bolestivou ránu.

Její péče je natolik slastná, že po chvíli zakloním hlavu a nechám ji, aby se mi věnovala, jak chce. Putuje polibky po mém stehně výš, ovšem když se dostane k mému klínu, ztuhnu. I když je vážně šikovná a z jejích doteků šílím, stopnu to, dokud se ještě ovládám.

„Di…“ vydechnu slastně a snažím se vydýchat tu rozkoš, kterou jsem cítil, když mě vzala do úst. „Asi to bude znít divně, ale tohle já nechci. Ne takhle!“ Málem nad sebou zavrtím hlavou. Ale já tu její nechutnou oddanost nemohu ani cítit!

Ovšem pokud se ji chci pokusit probrat, mohu zkusit leda jedno… něco, na čem dříve dosti ujížděla. Vlastně bych tím vyřešil rovnou dvě věci. Ulevil bych sám sobě a ještě se v ní snažil probudit tu ďábelštější stránku, kterou jsem tolik miloval.

„Pokud se mi tak moc chceš zavděčit, tak ti vysvětlím, co je to upíří slast,“ řeknu potěšeně a vysvětlím jí, jak mě mučit a způsobovat mi bolest. Je to komické, protože tohle jí šlo vždycky a bez návodu.

„Ty chceš, abych tě mučila?“ Tvář jí protne podivná panika.

Horlivě přikývnu a nejraději bych ji k tomu popohnal. Chci zas vidět ty ohníčky v očích a klidně i hrůzostrašnou násilnickou touhu, která se jí bude zračit v obličeji.

„Já tě mám mučit, protože tebe to bude vynášet do nebe?“ zašeptá znovu nechápavě a jemně mě pohladí prsty přes břicho. „Kdyby to bylo moc, tak mě stopneš?“

„Samozřejmě, to se neboj.“ Šibalsky se usměju a uvolním se, abych se oddal nové bolesti.

„Já nevím, jak mám začít…“ ozve se slabomyslně, div nezaúpím. S tímhle nikdy neměla problém. Jako živel, ironický a drzý, věděla, jak a kam sáhnout, aby upíra dohnala k slzám.

„Použij svou fantazii.“

„Bude to bolet,“ zavrčí roztodivně a ošije se.

„O to jde,“ ujistím ji rozšafně a úmyslně vycením špičáky, ve snaze ji trochu popohnat a navnadit.

„Ale nebudeš mi to pak oplácet, prosím, že ne?“

„Toho se bát nemusíš. Nebudu ti ubližovat, nikdy.“

Nedůvěřivě zamrká očima a stáhne si vlasy z ramen. Nevede si do nich prsty, jako to dělala vždy pro uklidnění, prostě je jen lehce smete, jako by se jich štítila.

Zakaboním se. „Neboj se,“ zavrčím a prohnu se, když mi přejede drápy nešetrně po břiše. „Víc!“ vydechnu a donutím ji zabodnout se mi hlouběji do kůže.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 6. kapitola: