OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 55. kapitola

27.02.2012 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 711×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

55. kapitola - Maminko, tatínku, odpusťte mi… Zklamala jsem Vás.

Cristoball

To, že bych měl dostat “na hlídání“ Dickovu sestřičku, které je sice dvacet tři let, ale vypadá sotva na dvanáct a psychicky je evidentně nevyzrálá, mi doslova vehnalo touhu do těla a to dost viditelně, protože se snažím maskovat erekci, která mi tepe v kalhotách. Kdyby tohle Dick spatřil, už bych tu malou nezískal… A já jí nechci ubližovat. Nechci s ní spát. Budu její tatínek a budu se o ni starat jako o svou poslušnou dcerušku… Mnu si ruce a nedočkavě se cpu za Dickem do jeho pokoje. Snažím se svou nedočkavost nedat najevo, abych ani jeho, ani Vinnie nevylekal, ale je tak těžké se ovládat…

„Máme pokoje vedle sebe. Jak něco uslyším. Jak bude mít jenom škrábnutí nebo bude v horším stavu, než je teďka, probodnu tě kůlem!" zavrčí mi Dick chladně do ucha a já chápavě přikývnu.

„Neboj… Bude v pohodě,“ řeknu upřímně a pokleknu vedle postele, kde se celá rozechvělá choulí do klubíčka. Má tak světlou pokožku, nevýrazné vystrašené zelenomodré oči a dlouhé blonďaté vlásky, že vypadá jako malá holčička… Naštěstí je i maličká a útlá, takže to dojem roztomilého dítěte jenom umocňuje a já se začínám dmout pýchou, že mi bude patřit!

„Vinnie…“  hlesne Dick a ona se před jeho pohledem zachumlá do peřiny. Kamarád si těžce povzdychne a mírně ji pohladí po vlasech, jako by byla z porcelánu. „Neboj se. Nic ti neudělám… Ball se o tebe postará. Bude to tvůj nový kamarád.“

„Budu tě mít moc rád a neublížím ti..." zašeptám a zvednu deku, pod kterou se schovává. „Neboj se, princezno... Budeme hnedka vedle tvého brášky a nejlepší kamarádky Desire. Budeme za nimi chodit, kdykoliv budeš chtít."

Vinnie střelí pohledem k Dickovi a Desire. Ačkoliv se to nezdá, je na ně hodně vázaná a to mi bude přítěží. Moje holčička těhá pohledem z jednoho na druhého a bojí se… Ani se neodvažuje nic říct, prostě jen zarytě mlčí a vystrašeně se po nás ohlíží. Když naše pohledy trvají moc dlouho, sklopí hlavu a snaží se být neviditelná.

„Ona od té doby, co ji Chester trochu mučil, nemluví…“ hlesne Dick a já pozvednu obočí.

Tak to u mě se tedy stávat nebude! Nikoho nenechám, aby ji mučil!

„Trochu?"

„Drž hubu, Balle!" sykne vztekle a vjede si nervozně do vlasů.

„Neboj se, Vinnie..." pohladím ji po vlasech, až se přede mnou skryje. „Je oblečená?" zadívám se na Desire, abych z ní náhodou nestáhl deku a ona nebyla nahá.

„Má na sobě dlouhou noční košilku… Ty ji budeš brát k sobě? A bude v pořádku?" zajíkne se Des a Dick ji okamžitě obejme.

„Přece víš, že bych svou malou sestřičku nedal někam, kde by trpěla. Miluju vás obě..." políbí ji na čelo a truchlivě se zadívá na Vinnie, která se před námi stále ukrývá pod peřinou.

„Můžu si půjčit nějaký ty pohádkový knížky?" Prohlížím si jejich knihovničku.

„Klidně, vždycky poslouchá, když je předčítám malému…" ozve se tiše Des.

Popadnu knihu s pohádkami o zvířatech a nadzvednu peřinu. „Neboj se... Půjdeme teďka do našeho pokoje, kde budeš spinkat. Kdyby ses bála, zavolám Desire nebo Dicka a oni přiběhnou. Nebudeš od ni daleko a my si budeme číst a hrát si..." Zkouším to na ni opatrně. Jemně z ní stáhnu deku a uchopím ji do náruče, až popotáhne a zajíkne se.

Dick přes ní ještě přehodí deku a jemně ji políbí na čelo. "Vinnie... Jsem pořád s tebou. Nenechám nikoho, aby ti ublížil." zašeptá a políbí ji na čelo.

Moje holčička se rozklepe, i přes naše uklidňování. Je na ní vidět, jak moc se jí chce brečet. Studím ji a pevně svírám, aby se mi nevysmekla, i když to si evidentně nedovolí. A tak jen tiše popotahuje a snaží se zadržovat slyz. Když ji k sobě přitisknu ještě trochu, lekne se a křečovitě napne prsty. Chápu, že ji to celé děsí a nejraději by se opět schovala pod peřinu. Jakmile však udělám krok, už slzy neudrží a začnou jí koulet po tvářích jako hrachy, zatímco ruce natahuje směrem k Desire.

„Des, mohla bys nás doprovodit a ukázat Vinnie, že se v novým pokoji nemá čeho bát?" zahledím se na černovlásku, která se drží za hruď a bezmocně na nás shlíží.

Nakonec nejistě přikývne.

„Neboj se, lásko... Vinnie se bude mít lépe a bude neustále pod dohledem, takže se jí nic nestane," mumlá Dick a doprovází nás.

Otevřu dveře a rozsvítím, protože je mi jasné, že je přivyknutá na šero a tmy se bojí. Na chvíli mě to naprosto oslepí a Dick za mnou zakleje, jak se mu ostré světlo zařeže do očí. Jsem náhle tak štastný, že jsem tu děvku odnesl zpátky mezi lidi a pokoj uklidil tak, jako nikdy. Položím Vinnie na Angelinu stranu postele a zabalím ji do peřiny, zatímco rychle zapnu topení na vyšší výkon, aby jí nebylo chladno. Položím na noční stolek knížku a zadívám se na Desire. „Kdy jedla na posledy?"

„Tak před dvěma hodinkami..." hlesne a pohladí Vinnie po vlasech.

Moje holčička se na Desire toužebně a prosebně dívá a evidentně si přeje, aby ji vzala z mého pokoje i z mého dosahu. Však ona si zvykne. Teď se jí sice pláčem klepe i bradička a ruce má celé ledové, ale bude to dobré.

„Vinnie… Jsme hned vedle, budeš v bezpečí, slibuju," hlesne konejšivým hlasem Dick, políbí ji na čelo a probodne mě varovným pohledem. „Jdeme lásko, musíme za Nathanielem…" Vezme ji kolem ramen a odvádí pryč, zatímco za nimi Vinnie stále natahuje ruce.

Povzdychnu si a posadím se na zem hned vedle ní. „Neplakej..." setřu jí slzy. „Nic ti neudělám. Povíš mi, co bys chtěla dělat? Určitě víš, co tě baví... Můžeme si číst, malovat, hrát si..." usměju se na ni. "Neboj se mi to říct."

Vyděšeně se na mě podívá, ale přes slzy, které jí stékají z očí mě nejspíš ani pořádně nevidí. Když se ji znovu dotknu, cukne sebou a začne naříkat nahlas. Přitiskne si pět k hrudníku a dál vzlykavě brečí a nejspíš si přeje, abych zmizel z jejího života navždy.

Pořádně ji zabalím do deky, aby neprochladla a vezmu do náruče. Posadím se s ní na postel a přitisknu ji k sobě. „Klidně se vyplakej, tatínek je s tebou... Nic se ti nestane, jenom se pořádně vybreč a pak můžeme dělat, co si budeš přát."

Ještě hodnou chvíli mi naříká v náručí a já s ní trpělivě a konejšivě kolíbám, ale nakonec si opře čelo o můj hrudník a už jen trochu popotahuje. Když se jí náhle zadívám do tváře, lekne se a trhne sebou.

„Neboj se, já ti nic neudělám. Nechtěla bys přečíst pohádku?" usměju se.

Vinnie mi nejistě těká po tváři, jako by něco hledala, ale nakonec ukáže na knihu, kterou jsem od Desire přinesl a položil ji na noční stolek.

„Tuhle máš nejraději? To je náhoda, já taky," usměju se na ni. „O zapomnětlivým štěňátku… Mám rád zvířátka, víš?" pohladím ji po vlasech a začnu tichým melodickým hlasem předčítat první řádky. Od toho okamžiku, co jsem ji přinesl do svého pokoje, cítím na hrudi takový neochvějný pocit štěstí, jako by tohle mělo být to správné… Jako by ona byla ta pravá.

Po chvíli, kdy jí předčítám, se na mě odváží položit hlavu a poslouchat příběh ze světa zvířat, který zná nejspíš už nazpaměť, ale má ho nejraději. Po každé, když dočtu stránku, sjedu prstem na obrázky a povídám jí o nich. Uklidní ji to. Když dočtu první příběh, začnou se jí klížit oči. Trochu zívne a lehce se mi zavrtí v náruči, aby se jí líp leželo.

Ještě trochu se položím, protože pomalu usíná... Postupně ztišuju svůj hlas a kontroluju, aby byla zabalená a nebyla jí zima, protože já v duchu nadávám na svou ledovost. Než celou knížku dočtu, usne. Opájím se jejím tichým pravidelným dechem tak dlouho... Uklidňuje mě to. Nikdy by mě nenapadlo, že vydržím být tak dlouho bez pohnutí a jenom vnímat to tlukoucí srdce a poklidný dech.

** ** **

Vinnie

Otevřu oči a leknu se. Vůbec nevím, kde to jsem! Pak si vzpomenu. Jsem u kamaráda Dicka. Párkrát zamrkám a pomalu se rozkoukávám. Nechal svítit světlo. To mě uklidní. Nejděsivější je, když otevřu oči a všude kolem je tma a já se bojím toho, co se v ní schovává. Oklepu se strachy a pokusím se nenápadně posadit, abych zjistila, jestli jsem v pokoji sama. Když se nade mnou náhle zjeví obličej upíra, vyjeknu a schovám se pod deku.

„Neboj se, princezno… Četli jsme si spolu pohádku o zapomnětlivým štěňátku, pamatuješ?“ zašeptá a opatrně zvedne deku. „Jak to štěňátko zapomnělo, kam si zahrabalo svou kost… Vzpomínáš si, viď?“ usměje se a nejspíš si dává pozor, aby nevycenil špičáky, protože to by mě vyděsilo.

Když tiše přikývnu, pohladí mne křehce po vlasech.

„Jak ses vyspinkala, holčičko?“ dýchne mi do vlasů a přistrčí ke mně tác jídla, který položil na noční stolek. „Nevěděl jsem, co máš ráda, tak jsem ti připavil všechno, co jsem našel…“ zazubí se vřele a já se zadívám na tác, na kterém jsou míchaná vajíčka, slanina, párky, tousty, topinky, dva druhy džusu, mléko i čokoládové lupínky s ovocem v misce. „Víc jsem toho nenašel,“ hlesne a pobaveně na mě mrkne. „Máš něco z toho ráda?“ pozvedne mírně obočí a tápavě na mě hledí.

Zadívám se na to všechno, co mi přinesl. Nikdy předtím jsem snad takovou snídani neviděla. Zaujatě to pozoruju a nevím, pro co se rozhodnout. Nakonec ukážu na mléko a na něco, co vypadá jako hnědé lupínky.

Nasype mi je do mističky a nalije na ně mléko. Pak jich pár nabere na lžičku. „Otevři pusinku..." mrkne na mě a usměje se.

Trochu zkoumavě se na něj zadívám, ale pak ho poslechnu.

Strčí mi lžičku do pusy a znovu se na mě usměje.

Pomalu v puse převracím podivnou hmotu a pak ji poslušně spolku. Nechutná to špatně. Je to čokoládové a křupavé. Otevřu znovu pusu, abych mu naznačila, že bych si dala ještě a čekám, co udělá.

Na tváři mu vytane šťastný úsměv, když nabere druhou lžíci. „Znáš letadýlko?“ zazubí se a udělá ve vzduchu ze lžičky letadlo, které mi vlétává do úst.

Znovu začnu kousat sladký obsah a poslušně polknu.

„A nebo včelku? Včela bude asi lepší, viď… Když máme rádi ty zvířátka. Tak šup, otevři pusinku,“ řekne, když mi nabere další lžíci. Klečí u postele a krmí mne. Tváří se přitom tak šťastně a když sním plnou misku, spokojenost a nadšení z něj přímo září. „Ty seš tak šikovná holčička!“ opěvuje mě. „Dala by sis ještě něco?“ mrkne na mě povzbudivě. „Jestli chceš něco, co tu není, tak stačí říct, princezno a já ti to přinesu!“ dívá se na mě téměř vděčným toužebným pohledem a stále se poklidně a mile usmívá, až mě to mírně odzbrojuje.

Zkusím ukázat na jablko.

Hned ho okrájí a nabídne mi ho po malých kousíčkách.

Ukážu na banán, oloupe mi ho. Dívám se, jak se ke mně chová, jak je usměvavý a trpělivý a cítím se tak zvláštně. Nikdy se mi nikdo takhle nevěnoval. Poslušně otevírám pusu a polykám každé sousto, protože se mi líbí, jak mě chválí. Když už mám žaludek plný, na znamení zavrtím hlavou a spokojeně si pohladím bříško.

Můj nový kamarád se nadšeně rozesměje a poskládá nádobí zpět na tác. „Musím tě vychválit až do nebe, jak krásně ses napapala... Mám z tebe ohromnou radost!" Blýskne očima. „Teď si trochu odpočineš, aby tě nebolelo bříško, jo? A přitom budeš přemýšlet, co bys ráda dělala... Můžeme si zase číst nebo si malovat nebo můžeme jít navštívit Desire a Dicka a povědět jim, jak šikovná holčička jsi... Povíš mi, co si budeš přát dělat?" dívá se na mě, jako bych mu dala modré z nebe… Tak pobožně, uctivě a snad i s podivnou něhou, ale nejvíc se mu ve tváři zračí okouzlení a neskutečné štěstí.

Trochu nejistě přikývnu, ale už v tom není takový strach jako včera. Znovu mě pochválí a pohladí mě po vlasech. Zadívám se na něj o něco důvěřivěji a potom se od něj nechám uložit. Přikryje mě až po bradu, aby mi nebyla zima a pak vedle mě něco položí. Nechápavě se zadívám na bílého plyšového medvídka. Oči se mi rozzáří nadšením.

„Líbí se ti?" zajímá se.

Nejdřív po něm kouknu, ale když vidím, že se zase usmívá, chňapnu po zvířátku a schovám si ho pod deku.

„Bude tě hřát," usměje se na mě a já na něj vděčně upřu oči. „Napadlo mě, když máme tak moc rádi zvířátka, jestli bys nechtěla nějaký vlastní... Chtěla by sis pořídit nějaký svoje domácí zvířátko?" zadívá se na mě pronikavě borůvkovýma očima, které jsou na upíra velmi … něžné.

„Pejska..." vydechnu zasněně, protože toho jsem si vždycky přála. Hned jak to ale řeknu, přistiženě se kousnu do rtu. Podívá se na mě a já v tu chvíli úplně zapomenu dýchat.

„Pejska... Tak si nějakého půjdeme vybrat, co říkáš?" pohladí mě s širokým úsměvem po vlasech. „Jsi úžasná... Tak šikovná. Moc se mi líbí, když mluvíš a říkáš mi, co si myslíš... Za to bych tě mohl chválit pořád, věříš?" mrkne na mě téměř vděčně. „Tak teda budeme mít pejska... Bude bydlet s náma v pokoji, chtěla bys?"

Uklidním se, když vidím, že z toho má radost jako já. Nějakého bych si vybrat chtěla, ale... to bych musela odsud! Ven! Do tmy! Hrozně se bojím tmy! Znovu zajedu pod deku. Pořád se cítím víc v bezpečí tady v domě než tam někde venku... ve tmě!

„Ty si se mnou hraješ na schovávanou?“ broukne pobaveně a nadzvedne mi deku. „A našel jsem tě, princezno!“ řekne bujaře a deku mi sundá až ke krku. „Napadlo mě, že bych ti pejska vybral sám a přinesl ti ho sem… Co říkáš? Chtěla bys malýho nebo velkýho?“ otře se mi nosem o nos.

Při tom ledovém doteku sebou cuknu. Naskočí mi z něho husí kůže.

Zasměje se tomu.

Opatrně vytáhnu ruku z pod deky a prsty ukážu jak malinkého pejska bych chtěla. Nejlepší by bylo štěňátko, ale... nemůžu si moc vymýšlet. Mohl by ztratit trpělivost a pak... Oklepu se děsem, co by se pak mohlo stát.

„Takže úplně malýho… Hm, to by bylo nejlepší štěně… Pokusím se nějaký roztomilý a hodný vybrat, jo? Nějaký maličkatý, mazlivý, přátelský, který by tě v noci hřálo místo mě a hrálo si spolu s náma…“ zeširoka se usměje a téměř hltá mou radost.

„Balle?“ ozve se Dick u dveří a já znovu schouvám hlavu pod peřinu. „Jak se daří Vinnie?“ Vchází spolu s Desire, na kterou nejistě vykukuju a jakmile se na mě upír, který se o mě stará usměje, přestanu se schovávat.

„Vidíš, jak moc tě maj rádi,“ usměje se na mě a začne mě opěvovat. „Vinnie je báječná, úžasná a šikovná." Rozplývá se nade mnou a chválí, až na něj Desire s Dickem vyjeveně zírají.

Celá z toho chválení zčervenám. Nevidím na sebe, ale cítím, jak mi hoří tváře. Sklopím oči a zadívám se do deky a nervózně si hraju s prsty. Des se ke mně s úsměvem posadí a pohladí mě po vlasech. Odvážím se k ní zvednout oči a trochu se na ni pousměju, pak se hned zase zadívám do deky.

„Je jako vyměněná," slyším Des, jak říká nadšeně. „Podívej Dicku, jeden den a jak vypadá dobře," hladí mě dál po vlasech a já se k ní tisknu.

„Skvěle jsme se bavili… Sice nejdřív chvíli brečela, ale pak jsme si spolu četli naší nejoblíbenější knížku, viď?“ pohladí mě můj kamarád po vlasech. „Příjemně usnula. Ráno snědla velkou snídani, až jsem na ní tak moc pyšnej! A teď jsme se rozhodli, že si pořídíme malýho pejska, nejlíp štěnátko, viď Vinnie? Protože máme moc rádi zvířátka!" zazubí se a jemně mi přejede nosem po tváři.

Trochu se usměju a rychle na něj mrknu. Je pořád tak usměvavý a mě to trochu mate. Nikdy jsem takového upíra neviděla. Sáhnu pod deku a pochlubím se Des s medvídkem, kterého jsem dneska dostala.

„To máš od Balla?" zajímá se.

Přikývnu a přitisknu ho k sobě do náruče, aby viděla, jak moc se mi líbí. Když se však ke mně na postel posadí Dick a natáhne se po něm, ucuknu a úsměv z tváře mi zmizí. Rychle medvídka schovám zpátky pod deku a rukama se omotám Des kolem krku.

„Princezno…“ zapřede můj kamarád s úsměvem. „Dick tě má moc rád a neublíží tobě, ani tvýmu medvídkovi... Je to tvůj skutečný bráška a moc se nahledal, než tě našel…" přesvědčuje mě.

„Miluju tě, Vinnie… Jsi moje malá sestřička a já budu moc rád, když budeš šťastná,“ hlesne Dick a pohlíží na mě tak choulostivě s něžným úsměvem.

Chvíli si ho pozorně prohlížím, ale pak sáhnu znovu pro medvídka a rychle mu ho strčím do náručí. Když mi prsty přejede po prstech, leknutím ucuknu.

„Nic se neděje..." chlácholí mě můj nový kamarád klidným hlasem.

Zadívám se mu do obličeje a usměju se na něj.

Dick vzdychne.

Ale já už se na něj nepodívám. Dívám se do zvláštně modrých očí a po dlouhé době se cítím klidněji.

„Máš krásného medvídka, Vinnie… A ten pejsek … se tu s vámi bude mít jistě moc dobře,“ řekne Dick a podá mi plyšovou hračku zpátky.

„Tak už jsi vymyslela, co bychom spolu mohli dneska dělat?“ pohladí mě po nose můj kamarád, až se mírně zakřením.

Ráda bych šla do koupelny, ale stydím se to říct. Nakonec se rozhoupu, nahnu se k němu a zašeptám mu svoje přání do ucha. Pak se na něj stydlivě podívám.

„Omluvte nás,“ zazubí se můj kamarád a něžně mě vezme do náruče. Medvídka samozřejmě bereme sebou a kamarád vezme ještě pohádkovou knížku a pomalu a klidně mě odnáší do koupelny, kde zamkne a postaví mě na zem.

„Mám odejít, holčičko, nebo chceš, abych tu s tebou zůstal a četl ti?" ukáže na knížku. „Nemusíš se bát, nebudu se dívat. Budu mít oči jenom v knížce." Dá si ji přes obličej a pak se na mě zářně usměje. „Řekni mi, ať vím... Nebo mi to pošeptej do ouška?" mrkne na mě usměvavě a pohladí mě po vlasech.

*** *** ***

Rychle ze sebe svléknu noční košili a schovám se do teplé vody, kterou mi můj kamarád napustil. Na jednom okraji najdu pěnu a skoro všechno si ji do té vany vyleju, abych se před ním schovala do velkých oblaků pěny. „Už..." pípnu pak, zatímco na něj stydlivě vykukuju skrz voňavou clonu.

Posadí se zády k vaně a rozevře knihu. „Tak teda tu naší oblíbenou…“ řekne nadšeným hlasem. „Můžeš být ve vaně, jak dlouho budeš chtít, princezno… Nikoho k tobě nepustím, nemusíš se bát. Kdybys cokoliv chtěla, stačí mi říct. To ti jde vážně krásně,“ usměje se a opře si hlavu. „Mám začít číst, holčičko moje?“ hlasem mu zaznívá neobvyklá radost a touha.

„Nevylezu, dokud nebudu mít varhánky..." řeknu potichu, a když se na mě otočí, ukážu mu prsty na rukou. Zatím žádný varhánky. Až budou, tak z té vody vylezu. „Můžeš..." pípnu a uhnu před jeho očima, které mi přijdou, jako by se usmívaly také.

*** *** ***

Diana

Všechno se mi zdá tak neskutečné! Jsem v naší ložnici a krvavé skvrny na zdech už vůbec nevnímám, namísto si všímám toho, jak vzduch řídne a na mě se valí pocity na omdlení, zatímco v žaludku cítím drobné třepotání motýlích křídel. Miluju ho a … vezmu si ho!

Stojím před zrcadlem a zrychleně dýchám, když se na sebe dívám. Mám na sobě ty krásné šaty, které jsme s Dickem vybrali. Vypadám úplně jinak… Ta moje ohnivost spolu s láskou mi šlehá z očí, ale nejvíc je vidět ten snílek, kterého jsem v sobě tolik let potlačovala… Který chtěl toho prince a nakonec si ho bere.

„Vypadáš nádherně," vydechne moje sestra a dívá se na mě s posvátným pohledem, zatímco houpe v náručí Nathaniela.

Mia kolem mě běhá a tu povytáhne šaty, ty mi popošoupne ozdobný cosi na hlavě, lehce mě líčí. Sice mi z vlasů chtěla udělat nějaký vrkoč, ale … já vím, že Chazzy má rád moje havranní provázky rozpuštěné, stékající mi po ramenou a navíc k těm šatům vypadají prostě úchvatně.

„Bude to fajn?" hlesnu mírně nervózně zatímco se na sebe dívám. Vážně … vypadám prostě jako princezna.

„To víš, že bude. Bude to nádherná svatba," zazubí se Mia a otevře, když se na dveře ozve tukání. „To je tvůj svěděk..."

Tvář se mi rozšíří v úsměvu, když uvidím Dicka v černých kalhotách a temné košli. Jsem ráda, že upíři si na sebe neberou saka, ani drahé obleky. Nemám to ráda, přišlo by mi to upjaté a komické, ale takhle když jsou všichni oblečení buďto v kůži nebo svých nejlepších “rockových hadrech“, vypadají vážně úchvatně a mě se to tak líbí.

Dick na mě mouří nebesky modré oči s láskou a něhou a nejspíš i nesplněnou touhou. „Jsi nádherná..." vydechne rozechvělým hlasem. „Už musíme jít, tvůj pejsek už čeká..." zazubí se a poukáže na to, že Chester klečí na zahradě a čeká na můj příchod. „Nezapomeň, že obřad se za žádné situace nesmí přerušit!“ nabádá mě ostře. „Musíte ho dokončit až do úplného konce!“ Pomalu mne vyvede z pokoje a opatrně mi pomáhá po schodech, protože jsme k těm šatičkám sehnali i boty na vysokém podpatku. Sice nízkém, ale i tak jsem nic takového na noze neměla. Moje botasky mi hold vzít nedovolili…

„Zack říká, že tyto obřady dávají upírům neskutečnou moc. Prý se obává, co to udělá s Chazzym, když si bere svou Šťastnou krev a lásku… Možná z něj prý bude nějaký démon noci a úplně se změní,“ řekne pobaveně a já mávnu rukou.

Těmhle kecům já prostě nevěřím. Chazzy je Chazzy, vždycky byl a bude. Leda by byl žárlivější, sobečtější a sebestřednější… No, prostě můj upír, kterýho nade všechno miluju a chci.

„Jasně a třeba k tomu všemu ještě vyhraje ve sportce, ne?“ prsknu nad těmi Zacharyho výmysly a protočím oči.

„Ale běž… Vždyť on už Jackpot vyhrál!“ řekne konejšivě Dick a zadívá se mi hluboko do očí, ve kterých má vyryto vše, co ke mně cítí.

Těžce skloním hlavu. „Dicku…“

„Běž tam a vezmi si toho svýho zlýho upíra. Já na tebe budu čekat. Budu tu pro tebe vždycky,“ hlesne a dá mi polibek do vlasů.

Vděčně mu pohlédnu do očí a dlouze se nadechnu, když otevře vchodové dveře. Pozvánka na svatbu… Okamžitě mě do očí uhodí nespočetno svíček, které jako by celý palouček osvětlovaly. A nezředěná vůně lilií.

Vykročím vpřed s myšlenkou na tu nejkrásnější noc a mám jedno nesplnitelné přání… Maminko, tatínku, odpusťte mi… Zklamala jsem Vás.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 55. kapitola: