OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 36. kapitola

08.01.2012 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 720×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

36. kapitola - „Je to můj syn!“

Diana

„Di!“ Chesterův hlas mě probere a já se nechápavě dívám do jeho nechápavé tváře. Klíží oči a prohlíží si mne, jako bych snad byla pološílená a možná, že … jsem.

Zdá se totiž, že nejsem u okna, ale v totálně pošavlované posteli! Nechápu to! Že by to celé byl jen sen? Tak to potom díky bohu, sakra! Stále se ovšem celá třesu, prosáknutá nechutnými vzpomínkami na zážitky, které by neměl nikdo zažít.

„Já se omlouvám,“ hlesnu nechápavě a chytím se za břicho.

„Nic se neděje. Já jen … Nemohl jsem tě probrat. Vůbec jsi mne nevnímala.“ Shrne mi z čela zpocené vlasy a já si teprve nyní všimnu starostlivosti v jeho tváři, kterou jsem prvně považovala za bezcennost a pohnutku k šílenství.

„Co se sakra stalo?“

„To mi pověz ty. Přinesla tě sem Mia a podle všeho jsi omdlela na chodbě. No a nyní mi tu křičíš a zvracíš… Jsem z toho stejně zmatený jako ty. Už je ti alespoň lépe?“

Zničeně se usměju. „Sakra,“ svalím se z postele. „Zdálo se mi, že … jsem se líbala s Ballem a díky tomu jsem si vzpomněla na všechno hnusný, co se mi stalo. Udělalo se mi trochu zle,“ zašklebím se ironicky, protože slovo trochu to pozdvižení v naší posteli vůbec nevystihuje! „Fakt mě to mrzí,“ sjedu ho nešťastným pohledem. „Asi mě to nějak vzalo.“

„Vážně nejsi těhotná?“ vysloví na hlas otázku, při které se mi udělá opět zle. Tělem mi projede záchvěv uštěpačného strachu a div se mi nesevřou půlky, protože být těhotná by znamenalo, že by otcem dítěte nemusel být Chester, ale i ten… Znovu se mi zvedne žaludek a já se rozkašlu.

„Nejsem! Mám jenom rozhozenou psychiku. Je ze mě magor, jako bys mě neznal,“ zachraptím a začnu svlékat z postele. Všechno musí okamžitě do pračky, protože to, co se mi podařilo udělat za bordel, je vážně něco!

„Takže s Cristoballem, ano?“ hlesne medovým hlasem Chester a drápy mi přejede po zádech. „Máš skutečně zajímavé představy. Netušil jsem, že tě láká zrovinka náš dvoumetrový upír,“ dodá kousavě a v temnotě očí se mu třpytí žárlivost. Ovšem, když vidí můj znechucený výraz, usměje se. „Dělal jsem si legraci. Dej to sem, já to udělám a ty si běž dát sprchu.“

Hodně zajímavé mi přijde, že mne hned napadlo, jak by mi to vytmavil ten můj amant z pekla, ale jak by mě ztrestal Chester, tak na to jsem vůbec nepomyslela. Vlastně je to celkem logické, toho zlého upíra se prostě bojím mnohem víc a u Chazzyho si myslím, že by mi neublížil. I když hodně lidí i upírů mi říká, že jsem naivní…

** ** **

„Ještě se zlobíš?“ hlesnu s přivřenými víčky, zatímco se máčím ve vaně a relaxuju, což je pro můj žaludek, tělo i psychiku to nejlepší. Moje harmonicky výbušná duše prostě potřebuje odpočinek, a čím jsem starší, tím hůř zvládám stresové situace. Směšné!

Chester stojí přede mnou a samozřejmě si nenechá ujít pohled na mé tělo, ponořené v hřejivé vodě. Shlíží na mě líbivě, téměř oslněně a to se mi moc líbí. Vždyť Chazzy je nádherný mužský! Pořád tak zrádně krásný, opředený svým sexappealem a majestátností jemu vlastní. Prostě drsné vzezření upíra mít bude, ať z něj bude sebevětší beránek. Nyní má na sobě pouze upnuté černé kalhoty. Jako by snad jiné nenosil, protože černou má nade vše rád. Ta barva dodává jeho vzhledu díky temným očím zlověstnost. Hladově sjedu jeho tetování na pažích i hrudi a zadívám se mu do posměšných duhovek.

„Kvůli čemu myslíš? Kvůli nirváně, hádce nebo tvých milých slovech?“ Vypočítává na prstech, zatímco se tváří poťouchle a já protáčím drze oči.

„A pak, žes ze mě vychoval poslušnou ovečku,“ ušklíbnu se a povzdychnu si, zatímco mě teplá voda hladí po kůži a příjemně mě šimrá. „Je mi to líto. Rovnou řekni, že jsem perverzní prase a nechceš se mnou nic mít! Pochopím to.“ Zákeřně si olíznu rty a sjedu ho chtivým svádivým pohledem.

„Jsi perverzní prase a nic s tebou nechci mít,“ řekne s úsměvem a je na něm vidět, že mé pohledy se mu líbí. Nevykolejí ho, nedonutí ho zrudnout nebo tak něco. Je to prostě drsný chlap, který by potřeboval trochu srazit ego. Zvráceným pohledem se dívá na má odhalená ňadra a já červenám, protože … já nejsem až takový dravec.

„Sakra, seš vážně krutej upír, když jsi mi to řekl takhle na rovinu. Emoce u ledu. Drsňák s temnou minulostí, kterej se nezastaví před ničím. Jo, máš odvahu a já teď trpím a jediný, co mi teda nejspíš zbývá, je onanie!“ Trpitelsky si povzdychnu a zatvářím se tak nehorázně smutně, až se uchechtne.

Chester

Po kolenou se dostanu až k vaně, rukama se opřu o její okraj a na ruce si položím bradu. „Tak to mi budeš muset ukázat, to mě zajímá," zajiskřím očima. „Třeba se něčemu přiučím."

Diana stydlivě zčervená a uhne očima. „A ještě ke všemu seš sprostej!“ zamumlá nejistě. „Přece ti nebudu ukazovat, jak si hraju a myslím při tom na jednoho upíra, kterej mi totálně motá hlavu a já se můžu rozkoší zbláznit při pouhým pohledu,“ zašeptá své vyznání roztouženě a olízne mi rozechvěle zápěstí, až mám pocit, že se také musím rozechvět.

„Myslíš Balla?“ Ožene se po mně rukou a já ji chytím za zápěstí. „Raději svou dlaň nasměruj někam jinam. Já se rád koukám! Dělej, jako bych tu nebyl…“ hlesnu provokativně a čekám, jak daleko zajde.

„Chazzy, sakra, já se stydím,“ prskne celá rudá.

Její rozpačitost a stydlivost se mi tak moc líbí. Ta nevinnost mě láká! Pro upíry jsou takové dívenky obrovské lákadlo. Obvykle za nimi jdeme jako můry za světlem lampy. Hladově si skousnu spodní ret a usměju se. „Já také!“ Hraně si zakryju obličej dlaní. „Budu se dívat pouze takto, ano?“ roztáhnu prsty, abych ji pozoroval vzniklou škvírou. „Nerad bych, abys věděla, že se také umím červenat. To by mé ego velmi špatně snášelo.“

Di se tiše rozesměje a svůdně protáhne. „Sakra, ty seš vážně něco…“ Zavře oči a opře se pohodlně o vanu, zatímco roztáhne svá hebká stehna. Bloudí prsty po těle a to velmi eroticky!

Zdá se, že když chci odkrvit mozek, tak ona mi k tomu prostě svými provokacemi velmi slušně pomůže! Hladí se po těle. Laská naběhlé hroty svých bradavek a sjíždí níže ke svému klínu. Přistihnu se, že tajím dech. Dlaň na tváři už dávno nemám, sleduju ji pohledem jako ostříž! To byl jen takový manévr, aby z toho nebyla tolik nesvá. Když se dotkne špičkou prstu svého klína, toužebně si povzdychnu.

Dívá se mi na ní velmi hezky, ovšem nejsem si jistý, jestli jsem udělal dobře, protože začínám trpět! Skutečně bych si to lépe užíval, kdybych měl tělo od pasu dolů v kusu ledu. Takhle si útrpně nacvičuju zklidňující dýchací proceduru a pokouším se držet fantazii na uzdě, což mi moc dobře nejde. Přesto držím. Chci si to užívat, co nejdéle, to půjde – nejlépe do konce!

„Chazzy!“ zasténá slastně mé jméno pootevřenými rty, když se jí tělo zachvěje v rozkoši, kterou si způsobila. Provokativně se mi při tom dívá do očí přivřenými víčky. Sleduju to všechno. Její svůdně se pohybující prsty po jejím nejcitlivějším místě. Rozechvělé rty. Dozvuky slasti v očích a růžolící tváře.

Až do jejího finále jsem se nepohnul ani o kousek, i když mi z toho sténání a šeptání mého jména běhal mráz po zádech. Nyní se však zhluboka nadechnu. „Moc hezký večerníček pro upíry,“ zachraptím tak moc, až si musím odkašlat. Na jednu stranu je to neuvěřitelný pokrok a nádherný pohled, protože když jsem ji k tomu chtěl vyprovokovat minule, podařilo se jí z toho vycouvat.

„Líbilo?“ Vystrčí špičku jazyku a provokativně zakoulí očima.

„Moc..." vystrčím na ni špičáky a snažím se posadit tak, aby z vany nemohla vidět můj přebytek v kalhotách.

„No jo, sakra, to ta moje hraná ďábelská natura, ta hold umí věci!“ prskne pobaveně. „Dokonce dokážu vykolejit i takovýho drsnýho upíra, jako seš ty, miláčku! Ale mám dotaz…“ zvážní. „Je mi odpuštěno?“

Znovu ji celou sjedu pohledem a pak si uvědomím, že se mě na něco ptala. „Líbilo se mi to tak moc, že jsem úplně zapomněl, co jsem ti to měl odpouštět," zašklebím se, protože se mi myšlenky vážně rozkutálely na všechny strany.

Bezstarostně se rozesměje a začne si mydlit své dívčí tělo, které ač jsem chladný, mě chladným vůbec nenechává. „Tak alespoň vím, čím tě odprosím, až příště provedu nějakej průser.“ Smývá ze sebe pěnu a já ji stále tak okouzleně sleduju. „Ale když si hraju sama a myslím na tebe, tak…,“ zamračí se. „To není tak dobrý, jako když seš ve mně a mučíš mě svými pohyby!“ zasténá dráždivě a kousne mě do rtu.

„Ty jsi stále stejná potvora!“ zachraptím, když se ode mne odtrhne. „Ale nic nebude! Mám ještě práci.“ Křivě se usměju a chytím ji za ruku. Pomohu jí z vany a ona se na mě ihned přitiskne, až jsem celý mokrý také. „S tímhle nemůžeš chodit,“ poukážu na šrámy, které má díky mně po těle, a začnu jí je léčit svým jedem. Přejíždím po nich jazykem po celé jejich délce, líbám každý jejich centimetr a užívám si jejího zrychleného dechu.

Moje maličká slastně zaklání hlavu a já ji nechávám okouzlovat svým majetnickým podtónem. „Ty mi dáváš taky zabrat, sakra…“

Zadívám se jí do zastřených očích a usměju se. Políbím ji na rty, ale moc dlouho se u nich nezdržím. Ta rána, kterou jsem jí udělal na krku, mě děsí snad ze všech nejvíc. Teda z těch viditelných. Nejsem si jistý, jestli jsem jí neublížil na tom nejcitlivějším místě...

Moc na to nechci myslet, takže zavřu oči a k jejímu rozkousanému krku se přisaju rty s takovou intenzitou, až vzdychne. Léčím ji tak dlouho, dokud nezmizí i náznak jizvy. „Ještě někde potřebuješ zahojit?" přejedu jí rty po uchu a trochu napjatě se jí znovu zadívám do obličeje, který je náhle tak vážný a přesto plný agresivní zamilovanosti.

„Jo,“ vydechne úzkostně, až se mi nechápavě sevře hrdlo. Posune si mou dlaň na místo, kde má srdce a zadívá se mi důvěřivě do očí. „Tahle je nejhlubší a jenom ty ji dokážeš zahojit,“ vydechne a prosebně nakrčí nosík.

Pevně ji uvězním ve své náruči, ve snaze vyvolat v ní ten prchlivý pocit bezpečí, který se rozplyne, jakmile ji zase pustím. Konečky prstů jí hladím po zádech, zatímco se mi do nosu vdechuju tu známá vůni její kůže a vlasů. Nechci tu chvíli kazit zbytečným mluvením. A tak ji jen objímám, rozhodnutý zůstat držet ji tak dlouho, jak bude chtít.

** ** **

Diana

„Dianko?“ vydechne překvapeně Desire a několikrát zamrká očima, jako by se chtěla přesvědčit, zda náhodou nejsem nějaký protivný blud. „Jsem ta ráda, že jsi přišla!“ Na tváři nastraží sesterský úsměv, až se divím, ale … samozřejmě. Lilien už má v pokoji a je si jistá, že jí nikdo neublíží, protože je to Dickova mladší sestřička Vinnie.

Neviděla jsem ji od jejího porodu a tak nějak jsem se obávala její reakce. „Ahoj Des,“ zamumlám nejistě. „Můžeme dál? Podívat se na…“ umlknu a zavřu oči, abych zabránila trýznivým emocím.

„Kdo my?“ Když se jí do zorného úhlu dostane i můj upír, úsměv jí z tváře zmizí. „Jistě, můžete.“ Ta odměřenost mě nechá chladnou, už jsem to zažila tolikrát, že se mě to snad ani moc nedotýká. Navíc mám v sobě jiné emoce, které mě bolí.

„Díky.“ Téměř nenadšeně vykročím dovnitř, kde na mě dopadne tíha celé té maminkovské situace.

Lilien, jak je vidno, se zotavuje v posteli. Je opřená o polštáře a prapodivně prázdným pohledem shlíží z okna, jako by čekala na příchod svého bratříčka. Je smutné, že netuší, že bratříček, který ji celou dobu hledal a stal se kvůli ní lovcem upírů, je s ní v místnosti a ona se ho bojí a nesnáší ho. Hloupá a hnusná ironie.

Dick stojí u postýlky a v jeho myšlenkách se mi pletou dvě tváře. Jedna patří malému drobnému stvoření, které sebou lehounce mele v zavinovačce. A druhá… Nechápavě nahnu hlavu a znovu se zadívám do tváře dívky, s dlouhými blonďatými vlasy a čokoládovýma očima, která se mu zjevuje v poslední době tak často, jako by ji viděl před sebou.

„Jaký jste mu dali jméno?“ Střízlivými, krátkými a temnými kroky dojdu až k Dickovi a zapomínám téměř dýchat, protože … mě to bolí. Já už své třetí dítě nikdy takto nepochovám, protože jsem ho nezachránila. Nechala jsem ho zabít!

„Saniel,“ usměje se Desire a já povytáhnu obočí. „Když si vyměníš první písmeno za D, tak ti to dá jméno našeho tatínka… Jmenoval se Daniel.“

„Já vím,“ odkašlu si.

„No, a protože tatínek mi chtěl říkat Sire a říkal by mi tak, kdyby…“ Očima střelí směrem k Chazzymu. „Tak proto jsme počáteční písmeno změnili na S. Takže Saniel… Je to rozkošné jméno pro našeho nádherného syna!“ hlesne nadšením, které mě zabolí a obrátí své zamilované oči k Dickovi, který se zářivě usmívá.

Sice při tom širokém úsměvu cení špičáky, ale vypadá natolik okouzleně svým následovníkem, že bych ho prostě nemohla považovat za výhružného. Dick prostě nikdy nebyl nijak moc výhružný. Snad v nemnoha případech, ale nyní je ztělesněním všeho lidského, především té bezmezné lásky k synovi, své sestře a své lásce.

„Je zlatý! Téměř stále jenom spinká, papá a vůbec nebrečí!“ vychvaluje jej Desire až do nebe a já bych se tak moc chtěla usmát, ale nejde mi to. Přeju jim to štěstí, to nadšené stvořeníčko v upířím náručí, ale nedokážu se radovat s nimi.

„Tak to by mě zajímalo po kom je.“ Dobrácky se ušklíbnu a snažím se vyrovnaně, hlavně ne hloupě, překonat tu vzdálenost, protože na mě všichni mimo Dicka civí. Ten sice nekouká, ale vím, že mě špehuje v myšlenkách, což je k vzteku!

Zhluboka, jako by v místnosti byl těžký vzduch, se nadechnu a postavím se vedle blonďatého upíra. Dívám se na drobné dítě, na uzlíček radosti, který drží v ledové náruči a snažím se poručit větru, dešti a především slzám.

„Je to dobré, Di…“ ozve se melodickým hlasem Dick a políbí mě do vlasů, aby mi dodal odvahu.

Znovu se nadechnu a pohlížím na to růžolící se stvoření s naprostou něhou, protože Saniel je jako maličkatý andílek. Lidské děťátko, tak komicky zapadající mezi upíří následovníky.

„Sakra, je boží…“ vydechnu a div nezakopnu, když na mě otevře své zelené oči! Do prdele, vytane mi v duchu a při porovnání s Oskarovýma přírodně zelenýma očima mi vyjde naprostá chaotická myšlenka, kterou Dick ohodnotí nesouhlasným bručením. Ale ono to stvoření má vážně oči jako sám Oskar! „Sakra, co to je!?“ zaburácím a nejsem sto udržet své myšlenky a činy. Zezadu narazím na Chazzyho, který za mnou toporně stojí. Zajímavé, ani jsem si nevšimla, že ke mně přišel a také pohlížel na malého Oskárka!

Dech se mi plaše kroutí, zatímco se snažím nedělat větší cirkus, než se mi už povedlo, ale … Všechno je náhle tak naprosto jasné! Je poklidný, je hodný, nebrečí a má setsakra zelený oči jako sám ďábel!

„Co se děje, Dianko?“ Desire je mou bezelstnou reakcí zaskočena. Vyměňuje si s Dickem zoufalé a nechápavé pohledy, zatímco Chester je tím, co spatřil, stejně zhrozený jako já!

„Sakra, vždyť … ta barva očí!“ Dostanu ze sebe.

„Co je s ní?“

„Co je s ní? Vždyť je … zelená!“ vyřknu to jako nějaké zpropadené zlověstné zaklínadlo a nejraději bych se otočila na patě a prchala z pokoje, jako by mi za patami hořelo. Sakra, tak se mu to přece jenom povedlo. Oskar zachoval svůj odkaz, má svého následovníka, proběhne mi myslí a udělá se mi špatně.

„Ale ne,“ zasměje se rozpustile Desire. „Doufala jsem, že bude mít oči po Dickovi, ale vypadá to, že se naše různé barvy očí smíchaly dohromady. Saniel nemá zelená očíčka, to se ti jenom zdá,“ zavrtí striktně hlavou.

„Desire, sakra, poznám Oskarovskou zelenou, když ji vidím!“ zahřmím rázně, až sebou Dick trhne a já cítím jeho bolest. Ostře na mě zasyčí. „No, sakra, tak řekni sám!“ prsknu a odtáhnu se od něj.

„Je to můj syn!“ zahalasí a dá malého do postýlky. Dick jako by převzal tu temnou náladu, která tu vládla. Překlene se v maličkatou chvilku v upíra, kterého bych nechtěla nikdy potkat. Jakmile jde o obranu syna, je při upířích smyslech až moc!

„Jistě, je klidnej, překlidnej! Vůbec nebrečí a má zelený oči! Sakra, někoho mi připomíná. Ahá, asi Oskara!“ zatrylkuju ironicky a nafouknu tváře, protože buď jsou slepí, nebo si to nechtějí přiznat!

Di, jak jsi mohla… Prosviští mi myslí a já vím, že to není moje myšlenka, ale Dickův zoufalý a zrazený hlas, když ke mně skrze naše spojení promlouvá.

„Promiň, Dicku,“ zvolním, když v těch nebesky modrých očích vidím osten bolesti. „Jinak je ti fakt podobnej,“ polknu nejistě. Trápí mě, že moje lidská láska trpí a mrzí mě, že jsem se neudržela, ale tohle všechno bodá do očí! Oskarovská zelená, proboha, copak nevidí, v jaký jsme teď řiti?!

„Ježíši Kriste, Dianko! Pokud jsi nám přišla kazit šťastné období, tak zase můžeš klidně jít!“ vyjede na mě hystericky Desire a podle očekávání se rozbrečí. „Není to žádný Oskar, je to celý Dick!“ zařve bezmocně a mně dochází, jak moc tomu věří a že ji nic a nikdo nepřesvědčí o opaku, protože v záři pravdy by zešílela. „Já chápu, že sis prožila své, ale to ti nedává žádné právo nám takhle ubližovat!“ zakřičí a sveze se na postel. Obličej schová do polštáře a evidentně už mě nechce ani vidět.

Těžce polknu a sjedu pohledem na Vinnie, která je tímhle mým vystoupením také traumatizovaná, pláče a krčí se u Desire, ale já… neudělala jsem to schválně. „Desire…“ hlesnu zoufale. „Mě to moc mrzí,“ dostanu ze sebe a obrátím se na Dicka, který na mě zírá s kamennou tváří, ale jenom já vím, jak moc ho to uvnitř bolí.

Protne mě tím nejmodřejším pohledem, který v bolavých očích nastřádá a pronese: „Pleteš se. Raději byste měli jít!“ ukáže ke dveřím.

Svěsím ramena. Promiň, Dicku… hlesnu v mysli. Otočím se na patě a jako lotr, ničema a ničitel šťastných chvil vyjdu s těžkým svědomím ze dveří.

** ** **

„Neposlouchej Desire… Ona je stále mimo. Sice už není agresivní, ale ta hysterie ji neopustila,“ ušklíbne se Chester, jen co za námi zavře dveře. „Není schopná řešit situaci v klidu. Dick si s ní ještě užije… já chápu, že ji děsí myšlenka na Oskara jako případného otce, ale i já jsem měl co dělat, abych něco neřekl! Ty oči jsou prostě jeho a nejde jen o barvu!“

Dlouze si povzdychnu, protože mi teď nějak přijde úplně jedno, jestli má malý Saniel – Oskar oči po Dickovi nebo ne. Je to jedno, protože ti dva se teď díky mně trápí a mně to štve a mrzí! „Měla jsem držet hubu!“ zavrčím naštvaně a vjedu si prsty do vlasů. Kéž bych mohla vrátit čas! „Sakra, proč jsi mě nezastavil, abych nic neřekla? Kdybys mi zakázal mluvit, ušetřil bys mi hodně starostí!“ pronesu sarkasticky a vyhoupnu se na špičky, abych svým slovům dodala váhu. Chazzymu by přišlo divné, že je na jednu stranu myslím skutečně vážně…

„Oskárku,“ zachraptím jeho jméno a prohnu se mu na klíně, zatímco ho hrubě hladím po tom mužném krásném těle a opřádám se tou temnotou, která ho obklopuje a tepe, jako by byla samostatná a živá.

„Víc!“ dostane ze sebe úmorně a protočí oči ve zvráceném výrazu tváře, až se rozesměju. Je vážně nenasytný a ty jeho steny a rozkošné pohledy zelených očí, kterými mě dokáže v tu ránu zmanipulovat, prostě naprosto obdivuju.

Stačí se dívat do těch zelených oduševnělých duhovek a vidím tu přírodu, která jím protéká. Jako by jej stvořila sama země a on s ní byl jako démon spjatý. Samozřejmě, on nemůže být andělem. Ne, protože udělal tolik zlého, ale protože pochází ze země, žije z ní a ona ho naplňuje a dodává mu sílu, aby nás všechny ovládal a mučil.

Vlastně to matce přírodě schvaluju, protože Oskar je vynikající obraz přírody. Predátor, který nezná strach a selhání. Upír, který vždy dosáhne svého a já ho za to mohu obdivovat a … „Oskárku,“ usměju se nevinně a vášnivě ho políbím na rozechvělá ústa, abych se mu oddala s pocitem, že k sobě patříme.

Věříš, že Saniel je Oskarův?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 36. kapitola: