OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 31. kapitola

28.12.2011 (10:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 763×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

31. kapitola - „Já o ničem nevím!“

Chester

Lilien sedí na posteli a jen tak podivně shlíží do okna, za kterým vládne neproniknutelná tma. Je ticho, snad až na pár výkřiků a vytí divokých psů, kteří se potulují v blízkém lese.

Naše drahá kamarádka má překrásné dlouhé, blonďaté vlasy rozprostřené po ramenou. Dopadá na ně měsíční svit a tak se lesknou, dodává jí to ten kouzelný pohádkový zjev. A když ke mně otočí své modrozelené pronikavé oči, plné jakési dětské naivity a hlouposti, dravě se usměju.

Jsem moc rád, že tu nejsou děti. Hlídá je Mia a tak máme Dickovu ložnici jen pro sebe a moje přesvědčovací metody, které by se nikomu v domě nejspíš nelíbily.

„Chceme si s tebou promluvit.“ Rozhlédnu se po pokoji a pocítím, jak se vzduchem nesou vibrace nervozity a strachu, přesně tak, jak jsem to kdysi vyžadoval a míval rád.

„My?“ zopakuje tiše rozechvělým hlasem a očima těká na Di, která s potemnělým ironickým pohledem sklání hlavu a nijak se neprojevuje. Pokynu jí a ona si poslušně sedne do křesla.

„Víš, poslední dobou se mně a mé rodině dějí věci, které se mi nelíbí,“ vydechnu poklidně a užívám si ten děs, který se jí zračí v očích jako prosté uvědomění. „A k mému překvapení jsem se dozvěděl, že za spoustu těch věcí můžeš ty.“ Protnu ji pronikavým temným pohledem, kterým jsem děsil bezbranné dívenky jejího věku, když jsem si chtěl hrát a vraždit podle chuti.

Lilien sebou okamžitě trhne a tvář jí zbledne. Odráží se v ní všechna ta hrůza, kterou pouštím. Jsem rád, že mně to neopustilo. Stále jsem schopný vypadat výhružně a děsit pouhým pohledem tak, jak jsem byl zvyklý. Sesypaly se před ní ty ostatní, zhroutí se i tahle!

„Jak bych ti to jen vysvětlil? Prostě jsem dost citlivý na to, když si někdo bere to, co je mé!“ zavrčím ostře s notnou dávkou majetnosti. „Tak jistě chápeš, že mě to opravdu…“ nakloním hlavu a přejedu jí drápem po tváři. Když se mi pokusí vytrhnout, pevně ji stisknu pod krkem, až zalapá po dechu. „…opravdu rozzlobilo!“ hlesnu zlověstně, až se celá rozklepe.

Ušklíbnu se, protože ta lidská zbabělost a strach mě prostě baví! „Neboj se, nezabiju tě. Alespoň ne hned… Bylo by to moc jednoduché a takové věci mne lákají. Když budeš hodná, budu hodný i já,“ vycením na ni v úsměvu špičáky a znovu cítím, jak se kolem ní atmosféra změní na děsivou. „Tak mluv!“ pobídnu ji s usyknutím a trhnu s ní, aby se konečně probrala z toho dětského, vystrašeného transu a odpověděla mi.

„Já o ničem nevím,“ zašeptá jako malá holčička a z očí jí okamžitě začnou stékat obří slzy. Nechávají po sobě lesklé stopy a třpytí se jí na řasách téměř pohádkově.

„Lili, řekni mu pravdu… On se nezastaví před ničím.“ Diin hlas je tak jiný, tak zubožený, strohý a citově vyprahlý, jako by snad pozbývala sama sebe a byla zas tou bezmocnou zoufalou obětí, na kterou jsem ji hloupě tituloval. „Jsem jeho kořist. Můžu ti říct, že bude hodně krutej.“

Vím, že ty její reakce jsou pouze součástí jakési hry. Je dokonalá herečka, nejenže se přede mnou celou dobu schovávala, ale už mi takové představení ukázala s Dickem, když mi chtěl srdcem prohnat kůl. Ovšem, kdybych tvrdil, že mne to nechalo chladným, lhal bych. Přesto na sobě nedávám nic znát, abych to nepokazil.

„Di, ty to nechápeš…“ zašeptá slabě Lilien a unikne přede mnou vystrašeným pohledem.

„Měla bys ji poslechnout. Diana moc dobře ví, o čem mluví!“ zúžím neřestně oči v kruté posměvačné půlměsíčky, a vženu si do tváře bezcitnou brutalitu. Stisknu ji, až vykulí své dětské oči. „Tak co? Budeš rozumná nebo tě budu muset vychovat stejně jako ji?!“

„Nepatřím ti. Nemůžeš mi nic udělat,“ hlesne rozechvěle.

„Špatná odpověď,“ ozve se tiše Diana tím svým zoufalým tónem, díky kterému se mi vaří krev. „Řekla ti Desire, co se mi stalo? Jak mě … tvůj bratr týral?“

V očích se Lilien mihne náhlé pochopení a tvář se jí při slově “bratr“ rozzáří něhou a láskou.

„Tak to bylo nic, proti tomu, co mi prováděl Chester. Chazzy je mnohem násilnější!“

„A proto tě můj bratříček chce pro sebe. On ti neubližuje schválně, on je prostě takový, když někoho miluje.“ Znovu nás objal ten její prostořeký dětský hlásek plný hloupé důvěry a podivné zkaženosti, která mi nechutně zalézá pod kůži.

„Kdo to je?!“ vyjedu na ni tak, až se rozbrečí. Do hajzlu! Celou dobu jsem to měl před nosem! Všechny ty podivné náhody, všechny hrůzy, které se děly v domě! „Pomáhala jsi mu?! Dala jsi nám do postele ty stříbrné křížky, květiny, vzkazy!“ vrčím a v její tváři se zračí pravda, zatímco já zas vidím rudě.

„Pomáhala. Neměla jsem na vybranou!“ vykřikne plna zoufalství a strachu. „Ale ty jí stejně neubráníš, stejně jako jsi před mým bratříčkem nedokázal ukrýt Eleanor, tak neochráníš Dianu! Kdybys její matku nezabil, patřila by mému bratříčkovi!“

Neudržím se, chytím ji pod krkem, otočím ji tak rychle, až vyjekne a tupě ji hodím na postel. Posadím se jí na břicho a bavím se, když mě pěstmi uboze buší do hrudi, jako by měla tu sílu, jako by měla moc se mnou zatočit! Právě ve chvíli, kdy jsem plný touhy po pomstě a vzteku! Zmínka o Eleanor mi prostě vzala vítr z plachet a rázně zadupala můj klidný přístup.

„Kdo to je!“ zařvu a uhodím pěstí do polštáře, až strachy vyjekne.

„On jí miluje víc, než ty dokážeš pochopit. Jsi zrůda!“

Za tu zrůdu jí vrazím z každé strany drsnou facku, až se rozpláče v bolesti. „Tak ty to neřekneš?“ zavrčím nepříčetně. Byl bych schopný ji snad na místě zabít, kdybych tak nutně nepotřeboval vědět jméno toho, který tolik ubližuje mé maličké! „Mám ti ukázat, co dělám s takovými, jako jsi ty?! S takovými, co si myslí, jak statečné jsou a nakonec stejně kňučí a plazí se přede mnou v louži krve a prosí o život?!“

Ale ona není statečná, jen hloupě odporuje, jako by chránit toho jejího bratříčka bylo to nejdůležitější. To jediné, co v životě má. Připomíná mi svou odhodlaností i těmi dlouhými vlasy mou Susan…

Když mě kdosi jemně chytí za rameno, prudce sebou trhnu a zadívám se Diina obličeje. Je tak blízko mě a poklidně na mě pohlíží. Ta láska v jejích očích a bezmezná důvěra mne přece jenom trochu uklidní a já Lilien pustím.

„Musíš mi pomoct…“ zašeptá Di sotva slyšitelně a přitulí se k ní, jako by jí ta drobná blondýnka, která vypadá na třináct let a méně, mohla poskytnout bezpečí. „Já ho miluju! Nemohu bez něj být, sakra,“ štká a já sám sebe přesvědčuju, jak moc dobrá herečka je… Jak moc to hraje!

„On si tě najde, Dianko.“

„Ale já ho potřebuju! Musím mít jeho lásku, jeho jed!“ Moje maličká se rozpláče jako dítě a já cítím její bolest, která však není plná touhy po něm, ale nenávisti a zoufalství, kterému jsem ji vystavil tím, když jsem mu ji nechal na pospas. „Chci mu poskytnout jeho šťastnou krev, kterou on si právem zaslouží. A ty musíš utéct s náma, aby ti tady nikdo neublížil.“

„On si pro tebe přijde…“

„Ale kdo to sakra je? Řekni mi jeho jméno, prosím!“

„Dianko, je to nebezpečný, nemůžu ti to teďka povědět.“ Brání se tiše Lilien.

Stojím čelem k oknu, ale nevnímám, co je přede mnou. Úžím dech a poslouchám každé slovo, které jim ve vší tichosti projde ústy. Snažím se nedat na sobě žádné emoce, přestože mě to sráží ke dnu a burcuje to ve mně ještě větší hněv.

„Je to bezpečný. Sakra, já se o něj postarám!“ brebentí horlivě Di a nejspíš ze sebe doluje i ty své zamilované úsměvy, kterými mě tolik okouzluje.

Těžce polknu.

„Nechej mě jít za mojí láskou, Lili…“

„Dianko, on si pro tebe přijde. Nemůžu ti povědět jeho jméno. Až bude pravý čas, sama ho poznáš.“

„Takže ty mi to sakra neřekneš?“ Pryč je Diin srdceryvný patos. Zas je sarkastická a ohnivá, opět je moje!

„Ty … jsi to hrála?“ zajíkne se Lilien tiše.

„Sakra, jasně, že jo!“ Hlas mé maličké je tak chladný, až nevím, jestli na ni mám být pyšný nebo se děsit, jak dokonale umí lidi, i upíry obelstít svými emocemi. Jak snadno a dokonale se dokáže skrývat… „Nejsem jeho kořist! Patřím Chesterovi! Svýho Chazzyho naprosto miluju a nic a nikdo to nikdy nezmění, to si zapamatuj!“ řekne s takovou jistotou, až mi cosi poskočí v hrudi.

Otočím se velmi elegantně a temně, drapnu Lilien za paži, až vyjekne a donutím tu malou školačku vstát. „Jdeme! Varoval jsem tě. Po dobrém to s tebou nešlo, tak to půjde po zlém,“ zavrčím zle a vystrčím ji na chodbu.

„Prosím, ne!“ Skutečně zní jako dítě… Jako nářek nevinné malé holčičky.

Táhnu ji po schodech a tisknu ji tak silně, až jí na kůži naskakují rudé fleky. Snaží se chabě bránit, ale proti mně nemá šanci. Jsem jako smyslů zbavený, jsem sám sebou.

** ** **

„To bolí!“ vykřikne Lilien v agónii, když na ní bez výčitek praktikuji mučení, které jsem si tak dlouho neužil. Snad naposledy za dob Oskara a tak je jasné, že to, co na ní provádím, má charakter. Má ten správný říz a švih a přesto mi to nepřináší uspokojení…

Lilien téměř stojí na špičkách, protože visí přivázaná ke kovovému kruhu u zdi, který jsem v temnějších dobách hodně využíval. Kolem zápěstí jsem jí dal tenké řetězy, snadněji se zařezávají do kůže a stávají se pomocníkem při týrání.

Téměř bez přestání křičí, zatímco se jí neurvale zatínám drápy do páteře a čerpám z jejího strachu, bezbřehé bolesti a zoufalství. Zakusuju se jí do krku jako zvíře, bezmyšlenkovitě a vztekle, ale ona jen pláče a volá: „Bratříčku, můj bratříčku!“

Znovu ji uhodím, vedený beznadějí, protože tyhle její výlevy nehodlám poslouchat. Trochu to přeženu a omráčím ji. Udýchaně a neskutečně naštvaně se od ní odtáhnu, abych pohledem spočinul na uzlíčku choulícím se na schodech a zacpávajícím si uši.

„Di?“ vydechnu úzkostně. Ani jsem nepostřehl, že by šla za mnou! Nechtěl jsem, aby mne takhle zahlédla… Aby viděla, jak bezcitný a děsivý dokážu stále být. „Myslel jsem… Do hajzlu, proč jsi za mnou chodila?!“ Div nezaúpím hořkostí. Vytáhnu jí na nohy. Kolena se jí stále podlamují a ona se celá chvěje. Musela to celé vidět… Musela vidět v mých očích ten hněv a nelítost, se kterou jsem ji mučil. „Jsi … v pořádku?“

„Je mi fajn,“ odkašle si a promne si zakalené oči. Samozřejmě, neviděla mě. Zrak jí ještě dobře neslouží, ale muselo jí dojít, co se tu celou dobu děje. „Nezlob se,“ padne mi do náruče. „Bojím se bez tebe,“ přizná tak upřímně, až mě bodne v hrudi. Obejme mě kolem krku a políbí mne na tvář. Beze strachu! „Jedině tobě věřím.“

„Nezlobím se. Ale nechtěl jsem, abys to viděla, kdyby … k tomu došlo. Pojď pryč!“ Pomohu jí po schodech, protože nohy se jí pletou. V kuchyni ji chci donutit posadit se, ale rázně odmítne a ironicky se zašklebí. Podivné, není tím vším tak otřesená, jak jsem si myslel, že bude.

„Myslím, že z ní násilím nic nedostaneš, lásko,“ broukne a pomalu upíjí ze sklenky krve, kterou jsem jí ohřál. „Je na něj fixovaná… Chtělo by ji nějak obelstit,“ zamumlá přemýšlivě a cynicky stahuje obočí, jako by se jí v myšlenkách nořil ďábelský plán pomsty.

Nechci, aby kvůli tomu, jak necitelný jsem byl, zas upadla do toho děsivého chaosu mysli a stala se nebezpečným zabijákem. Chci ji takovou, jaká je, soucitnou! Chci, aby zas bránila nevinné a stavěla se mi na odpor bez špetky rozumu a obavy.

„Jak bys člověku zhoršil vnímání a vidění?“ hlesne pobaveně a zakoulí očima, které jsou podivně zatažené. Její duhovky jsou ocelově šedé a blýskají se ve světle, které jsem rozsvítil, aby lépe viděla, přestože mě to prudké jasné osvětlení bodá do očí. „Víš, kdybychom to nahráli tak, jako že ji našel a přišel jí ten její bratříček zachránit, možná by řekla jeho jméno… Teda jestli ho vůbec zná,“ zašklebí se nejistě.

„Netušíme, zda by se kvůli ní vůbec obtěžoval…“ ušklíbnu se a hledím do prázdna. Lilien je na svého upířího pána, bratra či kdo to vůbec je, fixovaná, ale jak znám upíry, kteří dokáží mučit bez výčitek, tak on k ní citově vázaný nebude. Jen ji nejspíš využívá na špinavou práci…

Zahledím se na svou maličkou, která vypadá, jako by se nic nestalo. Jako bych právě nemučil nevinnou dívenku. Malou školačku, která v našem sklepě nejspíš zemře… Diana je naprosto soustředěná, usmívá se tím svým ironickým úsměvem a z očí jí srší spokojené jiskry. Naprosto klidně si tu debužíruje, jako by se ani nechumelilo! Vždycky ji trápilo týrání nevinných, nenáviděla, když jsem zabíjel a mučil lidská stvoření a teď? Přece nemá takové sebeovládání, aby nedala najevo žádnou lítost, žádný cit nebo soucitnost!

Dívám se po ní s hlubokým znepokojením natolik zaujatě, až vycítí můj pohled a otočí se na mě. „A ty jsi vážně v pohodě?“ vypadne ze mě. Byl bych raději, kdybych se ptát nemusel.

S notnou dávkou jistoty se mi zadívá do očí. „Děláš to, abys mi pomohl, ne? Chceš mě i dětem zajistit bezpečí. Miluješ nás a my tebe.“ Pokrčí rameny a znovu se napije. „Dělal jsi horší věci, než je týrat někoho, kdo si to asi zaslouží. Navíc, tohle je podle mýho ještě dost něžný,“ ušklíbne se a mně dojde, že na ní zkoušely i horší hrůzy. Možná proto její cit opadl. Pod výhružkou smrti a několika dní ve strohé bolesti se změnila… „Sakra, Chazzy, já ti stoprocentně věřím a vím, že ty víš, co děláš. Ať uděláš cokoliv, budu stát za tebou, protože ty a děti jste pro mě to nejdůležitější, co mám.“ Blýskne kalnýma očima.

Já a naše děti jsme také jediné, co má a za to může poděkovat mně a mé minulosti… „Dobře,“ řeknu nejistě a palcem jí setřu zbytek krve z plného rtu. Netuším, co pro nás takhle její změna znamená, pokud to ovšem není jen další hra, jak ze sebe udělat bezcitnou. Jsem téměř nešťastný, že jí občas nedovedu číst myšlenky, jako Dick!

„Ještě za ní půjdeš?“ polkne a otřese se, když nám skrze zavřené dveře pronikne bezútěšný bolestivý pláč a křik.

Pozastavím se a šlehnu po ní temným pohledem. Očekávám, téměř prosím o nějaké emoce, kterými by dala najevo, že … nechce, abys té malé znovu ubližoval.

„Nechci ti dělat problémy, ale asi se ve mně probudila ta soucitnost,“ ušklíbne se dravě a protočí oči v sloup. „Vím, že je špatná. Fakt, ale…“ Dlouze si povzdychne a pohledem střelí ke dveřím, jako by odolávala nutkání tak běžet a chránit ji přede mnou.

Její reakce mě přece jen trochu uklidní. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu, který náhle není tak tíživý a usměju se. „Ne, nepůjdu. Máš pravdu. Tohle nikam nevede a … na bezduché týrání mladé holky už mne neužije,“ pozvednu koutky úst v pokusu o jakýsi nevinný úsměv. „Ale nechám ji tam. Jen nevím, co s ní. Mrtvá nám bude k ničemu a pustit ji nehodlám!“

„Já bych jí zase naopak pustila…“ hlesne přiškrceně a pohlédne na mě tak čistým, dětinským pohledem se vší stydlivostí, až se musím ušklíbnout. „Pustila bych ji a sledovala, kam půjde nebo kdo si pro ni přiletí,“ pokrčí rameny a jemně mě pohladí prsty levé ruky po tváři, až cítím jemné šimrání.

Ten dotek je tak jemný, láskyplný a jako upír bych ho měl utnout a nepřijímat, ale já naopak přivřu víčka a užívám si ho, protože Di mi ho věnovat chce. Protože mi tím dává najevo, že jí na mě záleží a že je stále stejná… Nesnesitelně soucitná.

„Také možnost, ovšem mohl by si pro ni slétnout první upír, který ji uvidí a to by z ní pak zbylo tělo bez krve,“ poušklíbnu se, protože se zdá, že tahle školačka je vážně na dvě věci. „na ni se nemůžeme spoléhat. Musím sám přijít na to, co je to za bastarda. Neříkal ti někdy Dexter nic o tom, že by se snad znal s Oskarem někdy z dřívějších let?“ povytáhnu obočí v očekávání.

Dex je plnohodnotný upír. Mírně pošetilý a hloupý, docela ho podceňuju, protože většího sraba a vlezprdelku jsem jaktěživ nepotkal. Je naprosto lhostejný ke všem ostatním, ale pokud se v jeho dohledu zjeví upír, mocnější tyran, je nablízko a podlézá, co může. Za to vděčí zřejmě svému pudu sebezáchovy, který mu určuje, jakých upírů se držet, aby přežil, protože sám podle mého nikdy nebyl schopný konat taková zvěrstva, jako já nebo Oskar. Ano, je hravý, ale tak nějak obyčejně, lacině, nikdy nic tak závažně zvráceného a zkaženého. Takový byl jen jeden upír, Oskar a ten už je v prachu.

„Oskar určitě neznal Dexe!“ řekne Di sebejistě a zavrtí hlavou.

Oskar byl velmi dravý upír, povýšený nad všechny obyčejné krvežíznivé, protože Oskárek měl styl a dar mučit tak, jako nikdo před ním. On pozvedl rovinu týrání na něco naprosto dokonalého, na něco, kde se dá seberealizovat tak, jako v žádné jiné sféře. Vdechl tyranství samostatnost a upírům chuť se stále zlepšovat ve svém nadání.

„Oskar by se určitě nezahazoval s někým takovým.“ Vrtí Di obezřetně hlavou a já mohu jenom přikyvovat.

„Právě, také mi to k němu nepasuje. Což znamená jediné,“ mrknu na ni a zazubím se, abych odlehčil situaci. „Že já jsem prostě king, když jsem byl jeho žákem!“ Dělám si z toho legraci, i když na tom nic vtipného není. Ovšem mám pocit, že jediné, co mi zbylo jsou strohé hloupé vtipy, protože minulost se mi zákeřně vysmívá do obličeje.

„Sakra, jasně, že seš to nejlepší éro z upírů, jinak bych ti nedovolila, abys mě kdy vůbec kousnul!“ prskne drze a oči se jí zalesknou sarkasmem. „To víš, mě jen tak někdo nezkrotí, ani ty!“ vycení špičáky a postaví se mi čelem v drsné póze krvechtivé upírky. „Dostal jsi ho na kolena a stal ses lepším než on a stejně…“ ztiší hlas a přitáhne se rozechvěle k mé tváři, zatímco na mě visí pohledem. „A stejně mě miluješ!“ zašeptá tak tiše, jako by to nikdo jiný nesměl vědět, ovšem ten tón je zamilovaný a … vítězný.

„Tak o tom nepochybuj!“ Usměju se a obejmu ji kolem pasu. Vtisknu jí na ty hebké dívčí rty polibek a vdechnu její vůni, opřádá mě, stravuje a omamuje. Jsem tak neskutečně rád za její přítomnost, která mě udržuje ve stavu pohotovosti a … rozumné mysli.

Až zpětně si uvědomím, že mám na obličeji ještě zbytky krve, ale jí to nejspíš vůbec nevadí. A já zjišťuju, že ať jsou věci jakékoliv, my dva zvládáme rekordní čas v tom, že se vůbec nehádáme. Přijde mi to až neskutečné!

Jemně obkreslí obrys mých rtů dravým jazýčkem a pak mezi ně vnikne, dráždivě a přesto tak jemně a lidsky, až se ve mně vzedme vlna touhy. Snažím se, abych jí svým pomalu stoupajícím chtíčem neděsil. Po tom, co si prožila, si nezasluhuje, abych po ní chtěl sex. Němě vyrazím jazykem vpřed a uchvátí mě sladkost jejích úst. Celá se rozechvěje a přitiskne ke mně. Vnímám ji ve svém náručí tak málo, je tak drobná a křehká, až mám obavu ji více stisknout. Prsty mi zaboří do mých vlasů, až dlouze vydechnu. Něžně ji kousnu do spodního rtu, zatímco ji držím jako svůj největší poklad.

„Dáváš mi zabrat,“ vydechne mi do pootevřených rtů.

„Já tobě?“ zachraptím, až se rozesměje. Musím si odkašlat, protože ta naše poslední postelová scéna nebyla zrovna podle mých představ, a počet dnů od posledního pořádného sexu roste čím dál víc. Jenže tlačit na ni nechci, nemůžu, a tak se od ní odtáhnu dřív, než to přestanu zvládat.

Tázavě se na mě zadívá.

„Řekl jsem, že počkám," hlesnu a uvádím své chování na pravou míru a připadá mi to jako věta vystřižená z nějakého dojemného románu pro náctileté. Nejsem impotent, jsem žhavý chtivý upír a toužím po své maličké, ale …

„Fajn,“ trhne rameny a zašklebí se. „Sakra, tak ty buď ten rozumnej, jo? A já nad tebou zatím budu slintat a myslet na to jediný!“ Zatváří se tak zvráceně, až mi vyrazí dech. „Nebo nebudeme čekat a já ti uvážu tu mašličku,“ rozchechtá se a jemně mi prsty přejede přes napnutý poklopec.

„Ale já přece… Do hajzlu, neprovokuj!“ zavrčím a chytím ji pevně za zápěstí. „Ty potvoro! Já to přece dělám kvůli tobě. Netušil jsem, že ti stačí pár minut! Kdyby ano, tak bych se podle toho už zařídil,“ zašklebím se roztouženě a za trest ji do nosu uhodím svou provokativní vůní, až mi zavzdychá do rtů. Slastně a neotřele. Přímo mě vyzývá k aktu!

„Sakra, ten tvůj smrad mě jednou zabije!“ hekne a chytí se za malý nosík. „Stáhni ten odér, není to fér!“ prskne a jízlivě se zamračí. „A jestli máš, ehm, touhy, tak se podle toho zařiď, né? I když … sakra, zdá se, že ty už seš zařízenej!“ zachraptí a přejede mi znovu po napnutém poklopci, až div nezaúpím.

Tyto provokace nejsou pro adrenalinem nadopovaného upíra to nejlepší! Provokovat mne v tom stavu, právě po mučení, není vhodná doba, protože jsem velmi chtivý. Po jejím těle, krvi i stenech, které by jí vycházely z úst při spojení našich těl.

„Tady ne!" zavrčím a omámím ji feromony natolik, až mi sama padne do náruče. Mám rád ten stav bezbrannosti a roztouženosti, kdy se mi tak svůdně a cele oddává. „Tohle je čistá láska, žádný odér, miláčku. Ale pokud chceš, abych se podle svého chtíče zařídil, máš to mít, ale reklamace nevedu!“ řeknu odhodlaně. Musí jí dojít, že po mučení nebudu zrovna nejjemnější a navíc, jsem upír, potřebuju se tělesně vybít! Potřebuju ventilovat své zvrácené choutky. Musím mít její tělo tak, jak chci já, se vší divokostí, láskou a touhou.

Pár dotazů, protože nás zajímá, jak příběh vnímáte a zda už někdo prokouknul ironii osudu...

1. Kdo je podle Tebe Lilien?

2. Nepřehnal Chester "ten výslech"?

3. Myslíš, že má Di ohledně Lilien a jejího bratra pravdu nebo se plete, ochromená vzpomínkami?

4. Co bude podle Tebe s Lilien dál?

Neboj se, příběh neovlivníš, už je napsaný a teď jen dopisujeme konec téhle ironické tetralogie. Doufáme, že se Upíří Živly líbí a i nadále budou mít své čtenáře. Děkujeme.

Chensie a Wish

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 31. kapitola: