OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 20. kapitola

08.12.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 820×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

20. kapitola - „Tys je oba zabil!“

Chester

Nechám ji, aby se dosyta vybrečela a, když se trochu dá do hromady, setřu jí slzy z tváře a políbím na čelo.

„Cos dělal, když jsem byla pryč?“

„Celou dobu jsem tě hledal.“ Zastrčím jí za ucho spadlý pramen vlasů. „Ani nevíš, jak hrozně mi bylo…“ zašeptám a přitáhnu ji k sobě.

„Ale našel jsi mě u těch svejch kamarádů, ne?“ zazmatkuje. „Tak jak jsi mě mohl hledat, když jsi mě měl na očích?“ Odtáhne se ode mě a tvář jí protne panika.

„S Nickem i Abs jsme tě hledali všude možně… Ani oni nevěděli, že tam jsi. Nevěděla to ani Bianka, nevěděl to nikdo. Prohledávali jsme okolí, takže jsem u nich za celou dobu pořádně nebyl, až … včerejší večer. Di, lásko, já jsem to vůbec netušil!“ Pohladím jí po hřbetu dlaně, protože se mocně chvěje.

„Takže oni podle tebe nevěděli, že tam jsem a že mě někdo mučí?“ zajíkne se. „Oni to věděli! A tys to věděl taky,“ obviní mě šeptem a oči se jí zalijí slzami. „Nehledal jsi mě… Jenom jsi čekal, až…“ Zatne zuby a vydoluje ze sebe tak silnou dávku feromonů, až padnu na znak do peřin.

Když se proberu a snažím se namáhavě posadit, zahlédnu Di skoro u dveřích. Plazí se nahá po podlaze a kdyby ji nechytil Dick do náruče, nejspíš by se dostala až na chodbu.

„Co se kurva děje?“ dostane ze sebe a hned ji zabalí do deky, i když ona se chabě brání.

„Ani se neptej,“ hlesnu mátožně.

Moje maličká se snaží ze sebe znovu vydolovat feromony, ale já ji předběhnu a omámím ji těmi svými. Asi ji v takovém stavu budu muset držet do té doby, než se trochu srovná. Nekomentuju její poslední větu. Nemá to cenu. Radši dělám, že jsem ji vůbec neslyšel... Začíná toho na mě být moc, protože tímhle mi vyryla jizvu do srdce.

„No, aspoň je to zase ona a bojuje za každé situace.“ Pokrčí Dick rameny a vjede si prsty do vlasů, zatímco se opírá o zeď a dívá se na ni pronikavým pohledem. „Nevěřil bych, že v tomhle stavu bude chtít někam utéct, ale to je hold naše Di…“ Nostalgicky se usměje. „Možná bychom jí měli hlídat. Pro její dobro.“

„Nehnu se od ní, nedělej si starosti.“ Přitáhnu jí deku až pod bradu, protože její pokožka je zas chladná. „Ale pokud se bude takhle zbytečně vysilovat, všechno půjde pomaleji…“ Chytím se za kořen nosu a zadívám se na blonďatého upíra s křivým zamyšleným úsměvem na rtech. „Dicku, ona mi nevěří… Nevěří nám oběma,“ vzdychnu bezmocně. „Prý ji mučili dva upíři… Jeden měl hlas jako já a druhý jako ty.“ Probodnu ho pohledem.

Dick vyvalí oči a šokem se rozkašle. „Cože? To mi kurva neříkej ani z prdele!“ Zatne dlaně v pěst a z úst mu vyjde dravé zavrčení. „Takže je možné, že venku běhá ještě jeden upír a hraje si na mě nebo na tebe?!“

„Podle všeho ano. Ten první hajzl jsi podle ní byl ty a mé druhé já si na ní teď někde snad brousí zuby. A ona neví, jestli tohle jsem já. Je to šílené!“ zavrtím hlavou a hruď se mi sevře v naprosté panice. Nikdy jsem nic takového řešit nechtěl, ba by mě ani nenapadlo, že je taková situace možná! „Chce vidět Desire. Vypadá to, že její sestra je jediná, komu hodlá věřit. Myslíš, že bys jí to nějak dokázal povědět?“

„Přivedu ji. Teď, když je Di tady, tak to snad nebude takový šok… Při nejhorším ji uklidním feromony…“ Chvíli si mou maličkou prohlíží, načež dodá. „Možná bych ji měl asi přivést hned, co?“

„Ano, to bude asi nejlepší,“ souhlasím a pohlédnu do Diiných zakalených očí. „V knihovně jsi nic nenašel? Děsím se toho, aby ještě někdy viděla…“ svěřím se mu se svými děsivými obavami.

„Bohužel…“ zavrčí bolestně a zatřese hlavou. „Možná bys z ní mohl pít častěji po malých dávkách, aby jí pomohl tvůj jed. Ten obvykle dělá zázraky a snad to pro ni není až takové, jako pro skutečného upíra. Teď to pro vás oba bude dost těžký…“ hlesne a tvář mu protne soucitnost.

„Ježíši Kriste, Di!“ vyjekne Desire ve dveřích a spráskne ruce v uboze pobožném gestu, až mám nutkání protočit oči v sloup.

„Desire?“ zamumlá Di a s očima dokořán se snaží prohlédnout postavu před ní, která na rozdíl od mé maličké jenom kvete.

Je mi jasné, že Diana svou sestru pozná podle krve… Sourozenecké pouto je u krvežíznivých hodně zajímavé. Poznal jsem to teprve, když jsem pil ze své vlastní sestry. To kouzlo krve, ta chuť! Je to neobyčejné, svazující a naprosto jiné, než normální krev nebo naopak šťastná. Jako by se tím upír dopouštěl něčeho neřestného, horšího a neuctivého… A přesto bylo těžké se odtrhnout.

Stáhnu feromony a nechám Desire, aby vletěla svému dvojčeti do náruče. Nyní už si nejsou tak podobné, protože Desiino zakulacené břicho a rozzářený obličej, se vůbec nehodí k mé maličké, která je na rozdíl od ní drobná, vyhublá naprosto zdrcujícím způsobem a skrze na skrz křehká. Je zesláblá tak, že ji pořádně ani nestiskne. A zatímco Desiiny černé husté havraní vlasy září leskem, díky Dickovu jedu, tak … moje šťastná krev má svou hřívu zplihlou, lámavou a bez života. Ten samý rozdíl lze pozorovat i u očí. Desire měla vždycky duhovky jako valící se mlha, která všechno pohlcuje a tváří se jako tajemno samo. Kdežto Diiny oči vždycky byly zářně popelavé s neodmyslitelnými ohnivými plameny a ironickou jiskrou.

„Jsem s tebou! Jsem s tebou,“ špitá uplakaná Desire, zatímco Di se snaží tvářit statečně a poněkud mdle, díky vysílení. Des častuje Dianu drobnými sesterskými polibky na čelo a mně to uklidní.

Úlevně se zadívám na Dicka, který se opírá o zeď, má paže frajersky v kapsách a na rtech mu zeje křivý nemachrovaný výraz, jako vždy. Pozoruje dvojčata s naprostým uspokojením. Tak alespoň něco se nám povedlo, i když si nejsem jistý, jak to teď bude probíhat, především vůči tomu, jaký vztah mám s Desire já… Pokud poštve Dianu proti mně, tak jsem jasný.

„Co se ti stalo, Dianko?“

„Neříkej mi Dianko,“ hekne šklebivě Di a projede si naučeným gestem své havranní provázky. „Kazíš mi pověst.“ Povytáhne obočí a cynismus z její tváře ještě více vystoupne, jako by chtěl bít do očí. „Jak se ti daří, Desire?“

„Mně je dobře, Di. Ale ty nějak strádáš…“ Dotkne se jí na krku bolestivého místa, až Diana zatne zuby. „To nic, Di…“ Ale když se jí prsty zbarví do červena, zpanikaří. Desire nesnáší pohled na krev… Znovu ironické, když skončila u upírů. „Tak něco udělej!“ obrátí se na mě.

„Nepouštěj ho ke mně… Nechal mi ubližovat schválně,“ hlesne Di a zabodne mi tou větou do hrudi mučící střep.

Tak jsem se opět spletl! Překvapila mne jako vždycky, ale tentokrát to není nic milého. Takže Desire proti mně Dianu nepoštve, ale moje maličká svou naivní sestru natočí správným směrem!

„Nevěř jí, je v šoku,“ zastane se mě pevným hlasem Dick. „Mně se ostatně bojí také. Asi teď budeš jediná, koho k sobě pustí, lásko.“ Usměje se a pohladí svou šťastnou krev po vlasech.

Desire si poposedne a nechtěně tak dá na obdiv své rostoucí bříško. Kdybych řekl, že mě život, který v ní roste, nezasahuje, lhal bych. Ale Di je na tom ještě hůře. Jakmile si toho všimne, celá se napne a usedavě se rozpláče.

„Co se děje?“ Desire těká pohledem z jednoho na druhého.

Lehce ji od ní odstrčím, posadím se vedle své maličké a i přes její mírné protesty, které však netrvají příliš dlouho, ji pevně obejmu. Tahle rána se bude hojit ze všeho nejdéle. A bojím se toho, že už se nikdy nezahojí úplně.

„Moje dítě… Zabila jsem vlastní dítě…“ šeptá stále dokola a nic ji nedokáže utišit.

Když ji však políbím na čelo a snažím se jí dopřát oporu, otočí se proti mně.

„Je to tvoje vina! Tvoje! Přišla jsem o dítě jenom kvůli tobě!“

Pěstmi mě bije přímo do ran, které mi zbyly ještě po Biančině upíří slasti. Vybíjí si na mně svou bolest a já ji nechávám. Držím ji v náručí a přijímám všechny její výčitky i slzy. Když její odpor po chvíli začne díky nedostatku sil a krvácení slábnout, mlčky jí odhrnu vlasy z krku a zakousnu se do ní, až vyjekne a snaží se mě od sebe odtáhnout. Já ji však držím pevně. Přijímám do sebe další dávku jejího zoufalství, zatímco jí dodávám do žil svou jedovatou lásku.

Stále brečí, ale krvácení se pomalu zastavuje, takže když ji konečně pustím, sveze se zpátky do peřin a polyká slzy, aniž by se na mě podívala.

S povzdychnutím se obrátím na Desire. „Budeš tu s ní?“ zeptám se v naději, protože potřebuju na chvíli odejít a sám se vydýchat, chytit druhý dech a potlačit emoce, díky kterým mám pocit, že se mi rozerve nitro.

„Pokud bude chtít, tak ráda…“ hlesne mírně zaskočeně. Už si zřejmě odvykla na výpady, které jsem tu s Di mívali, ještě když jsme tu bydleli. O to horší je teď tato situace…

„Chceš aby Desire zůstala?“ zadívám se na svou maličkou a přemáhám nutkání setřít jí ty bolavé slzy.

„Ne!“ zavrčí Diana zle a tvář jí protne nenávist a vztek. „Vypadněte všichni! Ale nejdřív mi sem přineste nějakou kořist!“ probodne nás kalným pohledem.

Naivně jsem si myslel, že budu stírat zoufalé slzy, ale opět jsem se šeredně spletl. Vyměním si s Dickem výmluvný pohled a zadívám se na svou maličkou, která se snaží za každou cenu sebrat a udělat ze sebe prvotřídního upíra. Zřejmě kvůli bezpečí, které si potom zajistí sama a potlačí v sobě emoce, ale proč, když já jsem tu s ní a pro ni!

„Dostaneš krev, ale žádnou oběť. Na to zapomeň!“ řeknu rozhodně a vstanu.

Až když přede mnou Desire vystrašeně couvne, uvědomím si, že mám tričko celé nasáklé krví, díky těm nezahojeným ranám. Do hajzlu, to ta Biančina slast…

„To nic není,“ uklidňuju ji, protože si automaticky sjede na břicho.

„Kurva, co budeme dělat?“ přitočí se ke mně Dick a koulí modrýma očima v návalu nepříjemnosti.

„Nevím,“ pokrčím rameny. „Ale kořist jí rozhodně nikdo nosit nebude.“

* * *

Ve dveřích poděkuju Desire a dívám se, jak s Dickem oba odchází a jsou … šťastní. Tak nějak jim závidím, protože nám se to stále nedaří. Zavřu za sebou a ucítím Diiny obranné feromony.

„To jsem já… Chester.“

„Kde jsme se poprvý potkali?“ zamračí se a vyšpulí rty, zatímco úží oči, jako by měla šanci prohlédnout tu kalnost, která jí brání v rozhledu.

„Znalostní kvíz?“ ušklíbnu se a na noční stolek postavím sklenici s krví. „Copak já vím, kde to bylo? U nějaké dětské diskotéky, ze které ses vracela domů,“ popíchnu ji.

Di se zamračí ještě více a odfrkne. „Z dětský diskotéky,“ zamručí a sáhne po sklenici, kterou pro mé potěšení vypije až do dna. S obtížemi se posadí, položí sklenku zpět a zadívá se na mě kalným pohledem.

„Promiň mi to. Je to moje vina,“ vydechne bezmocně a oči se jí zalesknou.

Nechápavě si k ní pokleknu a vezmu její křehké dlaně do svých.

„Kdybych byla upír, ubránila bych se. Nikdy by si se mnou nemohl dělat, co se mu zachtělo. Nedokázal by zabít naše dítě…“ hlesne slabým, sotva slyšitelným hlasem. „Odpusť mi to. Nedokázala jsem ho ochránit, nedokázala jsem to…“ Vymaní své dlaně z mého držení a složí do nich svou hlavu.

Položím si hlavu do jejího klína a obejmu ji kolem pasu. „Nemám ti co odpouštět. Měl to naplánované a možná by ses neubránila ani jako upír… Byla jsi zesláblá a oni… Oni to museli vědět,“ hlesnu dutým hlasem a rázem mi to dojde.

Ano, on nás musel celou dobu pozorovat! Nejspíš nás sledoval, i když už Dick odešel. Ale pokud byli dva, tak kdo byl ten druhý zatraceně?!

„Neměl jsem letět pryč. To byla chyba.“ Pustím ji. Nejlepší přešlapy, největší chyby mám na svědomí vždycky já…

„Nemohl bys u mě být až na věky a pořád mě hlídat. Musím se ubránit sama. Musím být zase silná! Mám strach… On se vrátí. Tak moc se bojím. Vím, že si pro mě přijde. Neuhlídáš mě.“

Při její poslední větě sebou zmučeně trhnu. „Proč bych tě neměl ochránit? Přece jsem ti řekl, že už se ti nic nestane, tak tomu věř. Už nikomu nedovolím, aby na tebe sáhl!“ řeknu důrazně a zatlačuju hluboko do sebe myšlenku na to, co všechno se v tom pokoji muselo odehrávat…

„Chazzy, já vím, že přijde. Slíbil mi to. Dochází mi, že on věděl, že si pro mě přijdeš… Že mě zachráníš. Byla to jenom součást jeho plánu. Nevím proč…“ pokrčí rameny a zavrtí hlavou. „Možná, aby se zbavil toho, který měl Dickův hlas nebo abys mě ty mohl udržet na živu svým jedem. A on si mě pak znovu mohl vzít. Lásko, on je vždycky o krok napřed! Nevěřil bys, jak … dobře nás zná,“ zašeptá bolestně a drápy si přejíždí po obličeji, zatímco já sleduju, zda si neubližuje a snažím se vstřebat její slova, která je tak těžké poslouchat. „Věděl o mých rodičích!“ zatne zlovolně čelist a zatváří se znechuceně. „Věděl, že umím dělat ty sladkobolný jizvy. Znal mě možná líp než ty…“ Zamyšleně se zadívá kamsi za mě. „Znal všechny … detaily z týrání mých rodičů, který mi pověděl i Oskar. Všechno mi to zopakoval…“ vydechne bezmocně a drápy se zaryje do matrace.

„To není možné! Nikdo tě nemůže znát lépe než já! Nikdo kromě mě a Oskara o … tom nevěděl!“ zavrčím zoufale, ale v ten moment, kdy to vyslovím, mi dojde, že to není až tak úplně pravda… Oskar se tím rád chlubil a mohl to říct komukoliv! Mohl to povědět tomu nechutnému praseti a ten to mohl povídat dál a dál. To samé o Dianě… „Do hajzlu!“ syknu a stisknu ruce v pěst. „Ten parchant za sebou nechává stopy i po své všivé smrti!“ procedím nenávistně skrze zuby. Kdybych mohl, kdybych měl šanci zabít ho znovu, dopřál bych mu takovou mučivou cestu do pekel, že by si to neuměl představit!

„Chazzy,“ hlesne a chytí mě za rukáv. Pohlédne mi do tváře se slzami v očích. „On si hrál na tebe… Mluvil ke mně, jako bys to byl ty a když … zjistil, že … jsem potratila, tak se rozesmál a řekl, že to nebylo první dítě, který jsi zabil. Že s tebou moje maminka byla taky těhotná. Že s tebou měla dítě.“

„Co to říkáš?!“ dostanu ze sebe přiškrceně a cítím, jak se celý třesu. To není možné! To musí být omyl! „To nemůže být pravda! To si musel vymyslet!“ chytím ji za paže, až vyjekne. „Di…“ chci něco říct, ale násilně se mi do hlavy nacpou vzpomínky a krutá minulost.

Eleanor stála u zrcadla a česala své krásné dlouhé hebké a pevné vlasy. Byla tak krásná, i když poslední dobou pobledlejší než obvykle. Tančila po pokoji a zvučně si mumlala melodii z té své hrací skříňky. Nevěděla, že ji pozoruju a byla v tu chvíli skoro sama sebou…

Stál jsem u dveří a díval se, jak už po několikáté za den zvrací. Den ode dne byla bledší a slabší. Díval jsem se na ni s nevýslovnou nechutí a přesto zvrácenou touhou ji zas mít!

Moje Eleanor stála u okna a nostalgicky pohlížela na měsíc. Když jsem však přišel a drápy jí přejel po paži, vyčetl jsem v její tváři znechucení a nenávist, která se zvětšovala s každým mým dotekem. Smál jsem se tomu. Nemusela mě milovat, beztak mi patřila!

Její nevolnost mě začínala unavovat a štvát. Ovšem, když mi bez valného důvodu omdlela v náruči a já se jí ani nedotkl, měl jsem sto chutí s ní praštit o zeď. Ona už neměla sílu, aby něco vydržela.

„Co s ní je?“ zavrčel jsem směrem k Oskarovi, který to všechno viděl. „Do hajzlu, ani jsem se jí nedotkl!“

„Nezvládá to. Je nějaká nemocná. Říkal jsem ti, že se jí budeš muset zbavit…“ zářivě se usmál a probodnul mě dráždivě zeleným pohledem.

Eleanor. Nevolnost. Eleanor. Zvětšující se nenávist s každým mým dotykem. Zas nevolnost. Dny strávené v koupelně. Eleanor. Oskar, který říkal, že ji musím zabít, protože už je nějaká nemocná… Ten parchant to věděl, jenom já jsem to nepoznal. Eleanor. Dítě!

„Dost!“ zařvu zoufale a stisknu si hlavu s takovou silou, až mě z toho rozbolí. „Proboha, ona se mnou čekala dítě…“ zašeptám bolestně a opřu se o okenní parapet. Dýchám tak přerývaně, že být člověkem, myslel bych si, že mám srdeční zástavu. Je mi zle … příšerně! Jen horko těžko držím obsah žaludku na správném místě.

Když se proberu z toho největšího šoku, uvědomím si Diin hlasitý zoufalý pláč, ke kterému se přidávají i dvojčata.

Pokleknu na kolena. „Neplač,“ hlesnu a snažím se dostat ke krvácející ráně na krku, ale nenechá mě.

„Tys je oba zabil!“ vykřikne a já mám pocit, že pokud něco urychleně neudělám, tak mi snad praskne srdce.

S námahou se dopotácím k postýlkám a začnu hladit a tišit naše děti. S pohledem na jejich nevinné obličejíčky se snažím trochu sebrat. „Já jsem to nevěděl…“ hlesnu, aniž bych se otočil.

Nedokážu se jí podívat do očí. Pokud mi život člověka přišel jako jeden velký omyl, nevím, jak nazvat tento druhý život. Bolí mě celé tělo, protože ta protivná bolest mi prolézá každým pórem a dusí mě čím dál víc. Tvrdil jsem, že smrt dítěte je to nejhorší… Že už nic horšího není. Netušil jsem, že už smrt jednoho nevinného života na svědomí mám. Ano, zabil jsem Eleanor a naše dítě… A teď mou vinou zemřel i můj poslední následovník, Diin potomek.

Zatímco přemýšlím a svazuju se ve výčitkách, dojde Di vrtkavými nejistými kroky až ke mně. Očividně mě chce od dětí odstrčit, ale podlomí se jí kolena a ona skončí s pláčem na tvrdé kamenné podlaze.

Okamžitě si k ní pokleknu. Je tak slabá, tak děsivě slabá a náhle vzdáleně cizí…

„Všechno je to pravda!“ dostane ze sebe.

Cítím její krvácející tělo. Staré rány se jí otevírají v psychické bolesti, kdybych nebyl plnohodnotným upírem, dávno bych ležel zkrvavený vedle ní, takže se do ní však zakousnu, až děsivě a panicky vykřikne. Rozevře do široka své prázdné oči a omdlí mi v náručí.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 20. kapitola: