Landivia - 1. Podivné poslání • OurStories.cz ~ naše povídky

První kapitolka mojí povídky... Je to příběh psaný pro mou sestřenku... Pokud by jste to chtěli vědět tak ona je Claire a já bych měla být Kara, ale nějak mi to občas nesedí xDD... Mám napsaných pár kapitolek a teď jsem se nějak sekla, takže budu pokračovat podle toho, jestli se bude líbit :)) krásné počteníčko a nechte komentík, pokračování zavisí právě na komentářích xDD... nemá cenu přeci pokračovat, když se to nebude líbit :))

27.10.2009 (18:00) • hanulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1115×

Chodbou spěchal muž. Čas pro něj běžel hrozně rychle. Rychleji než on sám. Musí přece svého mistra vyslechnout, musejí mu zachránit život. On nesmí zemřít. Ne teď!

„Uhněte!“ Zvolal. Při svém zběsilém běhu srazil někoho na zem.

„Polone, co se děje?“ Ptal se nechápavě muž, který se zvedal ze země.

„Antone, není čas. On umírá. Musíme mu pomoci.“ Polon se znovu rozběhl chodbou, tentokrát pronásledovaný Antonem. Hnali se spěšně chodbou, ale čas se rychle krátil. Jejich mistr už neměl dostatek sil, ale musel to proroctví předat dál. Skomíral, ale konečky prstů se stále pevně držel svého unikajícího života. Nesměl zavřít oči. Nesměl! Musí předat to proroctví, jež se má naplnit. Věděl, že jeho smrtí se věci dají do pohybu. Zlo už nebude mít velkého protivníka a ujme se vlády nad tou nádhernou zemí, kterou do této doby spravoval. Zlo se rozšíří a dobro bude potlačeno. Konečně uslyšel kroky. Rozléhali se chodbou. Nebyli to ale kroky jediného člověka. I na tu dálku a přes své stáří, dokázal rozpoznat, že k němu běží dva lidé. Už mnoho času nezbývá. Do místnosti vběhli, dva jemu velice dobře známí muži. Anton a Polon. Jeho dva nejvěrnější. Zůstali stát ve dveřích a vyděšeně pozorovali svého mistra, který bezvládně ležel na velké posteli.

„Přistupte blíž, mnoho času už nezbývá.“ Promluvil tak tiše, že ho nebylo skoro slyšet, ale pořád bylo v hlase rozpoznat tu neochvějnou autoritu, která vyzařovala z toho oslabeného, skomírajícího těla.

„Mistře…“ Promluvil Polon, ale umírající ho ihned přerušil.

„Není čas, na zármutky. Mám málo času. Musím to předat dál.“ Šeptal vyčerpaně.

„Ale mistře, co? Co, musíte předat dál? Nechte nás, abychom vás vyšetřili, uzdravíte se a pak nám vše povíte.“ Snažil se ho přesvědčit Anton, ale marně.

„Ne, můj čas je už u konce. Musím nechat prostor mladším, nadanějším. Už jsem tady byl dost dlouho. Teď vám musím předat proroctví, které budete strážit a pomůžete k jeho naplnění. Musíte mi tu odpřísáhnout, že pomůžete k jeho naplnění.“

„Slibujeme.“ Vydechli oba dva najednou. Poklekli vedle postele a poslouchali, co jim chce jejich mistr sdělit.

„Slibte mi znovu, že vše co jsem vám řekl, zachováte v tajnosti a pomůžete k naplnění těchto slov.“

„Mistře, přísahám, že klidně položím svůj život, za splnění tohoto proroctví.“ Promluvil Anton a Polon horlivě přikyvoval.

„Dobře.“ Vydechl starý muž na posteli a zavřel oči.

O pár let později

Temnou uličkou se rozléhali kroky dvou mužů. Neustále se ohlíželi za sebe. Báli se, aby je nikdo nespatřil. Snažili se ochránit to veliké tajemství, které tajemstvím ještě pár let zůstane. Procházeli právě pod lampou, která je ozářila a ukázala jejich tváře zahalené pod kápí. První muž, nebo spíše mladík byl vysoký, velice statný a pohledný. Jeho oblečení odpovídalo tomu, co se zrovna nosilo na tomto místě, i když v jeho zemi by se mu za takovéto oblečení nejspíš vysmáli. Bylo pro něj zvláštní mít něco podobného na sobě. Jeho tmavé vlasy se pohnuly ve větru a čokoládové oči zkoumaly temnou uličku, kterou procházeli. Jmenoval se Chase. Druhý mladík, Jared, byl stejně vysoký a statný, ale to byla jejich jediná podoba. Byl blonďatý s očima modrýma a hlubokýma, jako studánky. Nikdo je nesmí spatřit. Oni sami, chtěli však spatřit někoho jiného, ale na to si budou muset počkat do rána. Chtěli spatřit ty, které jsou dobrem, ty které potřebují, aby zlo navždy odstranili z toho dříve nádherného světa, který je teď zahalen pod rouškou temnoty, bezmoci a zla. Konečně dospěli ke svému cíli. Vstoupili do domu a vyšli do nejvyššího patra, kde si pronajali byt, aby jim byli neustále na blízku, mohli sledovat každý jejich krok a pomoci jim v případě nouze. Sedli si k oknu a pozorovali dům, který stál naproti. Oba dva měli stejný, ale zároveň odlišný úkol.

Obloha se začala pomalu zbarvovat. Černá, temná obloha, kterou neprosvítila žádná hvězda ani měsíc, který by ozařoval cestu nočním poutníkům, začala pomalu blednout. Objevily se na ní první červánky. Předzvěst krásného slunečného dne. Jared a Chase upřeli svůj zrak na dvoupatrový dům, kde bydlelo to dobro, které musejí ochránit, než nastane ten správný čas. Musejí je ochránit i za cenu svého života. Byli k tomu vychování, položit život za něco tak čestného a dobrého. Byla to pro ně pocta. Pozorovali dům, který se začal pomalu rozsvěcet, jak se jeho obyvatelé probouzeli do nového dne. Oba dva zpozorněli, věděli, že se blíží čas, kdy budou muset své svěřence chránit v nástrahách tohoto malého, ale přesto nebezpečného městečka. Jako na povel vyšli oba dva z bytu a čekali před domem. Opřeli se nenápadně o zeď a pozorně si prohlíželi dům naproti. Dveře se otevřely a z nich vyšli dvě dívky. Neusmívaly se na sebe. Vypadalo to, že se zrovna pohádaly. První z dívek, ta starší, se vydala ulicí na horu, směrem k zastávce. Byla střední postavy. Její dlouhé hnědé vlasy se jí jemně vlnily po zádech. Své krásné zelené oči upírala do chodníku, plné rty stažené do jedné linky zamyšlením. Té dívce mohlo být tak patnáct let. Její jméno bylo Kara.

Chace se rozloučil s Jaredem a vydal se za ní. Věděl, že musí být nenápadný. Bylo by velice podezřelé, kdyby sledoval patnáctiletou dívku. Celé dva roky bude muset tuto nádhernou dívku střežit, jako oko v hlavě, než bude připravena splnit svůj úkol.

Jared se mezitím vydal za druhou dívkou, za Cloe. Cloe byla o dva roky mladší než Kara. Byla ale na svůj věk velice vysoká. Měla světlejší a kratší vlasy než Kara, byly v nich lehké odlesky blonďaté. Kulatý obličej zdobily hluboké, zelené oči a úzké rty.

Bydlely pod jednou střechou a měly naprosto odlišné zájmy. Často se mezi sebou hádaly, ale někde v hlouby duše věděly, že se mají navzájem rády, jako sestry, i když to nedávaly často najevo. Nevěděly, jaký osud si pro ně přichystali, nevěděly, že nejsou jen obyčejné dívky, které si užívají života, zestárnou, vdají se, budou mít děti a v poklidu zemřou. Kdepak je čekal osud velice nebezpečný.

Kara byla velice chytrá. Bavilo ji čtení, ráda poslouchala muziku, a když mohla, byla venku se svými kamarády. Vcelku byla velice společenský člověk, ale také měla ráda svůj klid a jednou za čas si potřebovala od všech lidí odpočinout, být sama. Těžko navazovala nová přátelství. Byla spíše stydlivá a nebyla to ona, kdo se v jejich partě vždy seznamoval, jako první. To nechávala s radostí na jiných.

Cloe na rozdíl od Kary, nikdy necítila potřebu jen tak ležet, číst si a odpočívat. Vždy byla velice hyperaktivní dítě a průšvihy se na ni lepily, jako smůla na paty. Nová přátelství si utvářela velice lehce. Nikdy neměla problém se s někým seznámit. Kuráže na to měla dost. Možná taky proto, toho tyto dvě dívky neměly tolik společného. Nikdy nebyly nejlepšími kamarádkami, které by si říkaly vše, a to mezi nimi byl rozdíl jen dvou let.

Chace i Jared sledovali dívky všude, kde jen mohli. Díky svému dobrému sluchu věděli, co si vyprávějí s kamarády ve škole. Mnohdy se smáli společně s nimi, nebyli o moc starší, ale v jejich zemi už byli považováni za dospělé a byli to oni, kdo byli vybráni tyto dvě dívky uchránit. Neustále to měli na paměti. Neustále si přehrávali poslední okamžiky v té nádherné zemi, než se dostali do tohoto bláznivého a uspěchaného světa, kde by láska nad zlem a nenávistí asi nevyhrála. Zdálo se, že zdejší lidé nemají čas na nic jiného, než na práci. Jejich životy a myšlenky byli zaplněny pouze prací. Neužívali se života. Neustále spěchali.

Poslání Jareda a Chase není zdaleka tak těžké a důležité, jako těch dívek. Vlastně jim jich bylo líto. Aniž by se o to nějak zapříčinily, na jejich bedra padl ten nejtěžší úkol. Ale oni byli zvoleni k tomu, aby jim se vším pomohli. Jared Cloe a Chase Kaře.

Chase si Karu zamiloval hned na první pohled, aniž by s ní prohodil slovíčko.

Věděl, že z nich budou dobří přátelé. Po půl roce jejího neustálého sledování, dokázal dokonale uhádnout její reakce. Musel, ale zároveň uznat, že dostat se s ní do sporu by nechtěl. Nedokázala by vás ubít silou, ale argumenty. Dokázala si vydupat svou pravdu, ale nebyla zlá, závistivá, ba právě naopak. Byla to velice dobrá duše. Do tohoto světa se vlastně ani nehodila.

Jared na tom byl velice podobně, jako Chace. Sledoval Cloe na každém jejím kroku. Byla ztřeštěná, mnohdy by ji sám pokáral za to, co provedla, ale ona o něm nesmí vědět. Smál se potichu jejím fórkům, sledoval, když se jí spolužáci občas posmívali, ale nemohl nic udělat. Zatím. Kara ani Cloe se nesmějí dozvědět o svém poslání, dokud nebudou připraveny.

Autor: hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování