OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvavá spoušť - Kapitola 5.



Krvavá spoušť - Kapitola 5.Vrah je opět na scéně. V této kapitolce se konečně dozvíme, co se stalo s Penelope. Nepřežije útok brutálního sériového vraha, a nebo nějakým zázrakem vyvázne z jeho spárů, jako Kim před několika lety?

Vrah

Odnesl jsem její bezvládné tělo do mé skrýše v lese. Tam jsem ji svlékl, a když na ní nezůstal ani kousek oblečení, pokochal jsem se jejím téměř dokonalým tělem. Proč téměř? Hyzdila ji hnusná jizva po kýle, ze které se mi chtělo zvracet.

Uložil jsem ji na vlastnoručně vyrobený postroj v podobě X, takže měla roztažené nohy i ruce. Svázal jsem ji řetězy, které také prošly menší úpravou. K některým částem řetězu jsem přiškvařil ostré bodáky, které se při každém utáhnutí zaryly do její napnuté pokožky a drásaly ji.

Přejedu prsty po té kůži a při tom dýchám zhluboka, jako by mi docházel vzduch a já se ocital úplně v jiném světě.

Užívám si to. Při každém utáhnutí řetězu mi srdce buší rychleji a rychleji, tělo se chvěje, reaguje na dotyk chladného kovu s kůží a pomalu se začínám potit.

Nádhera!

Pomocí ovládání zvedám postroj do vzpřímené polohy a má krásná oběť vypadá jako ukřižovaný Ježíš s rozdílem roztažených nohou. Dokonce jí tak i spadla hlava, a proto jsem ji musel přivázat koženým páskem k postroji. Až se probudí, už se nebude moct hýbat a já si s ní budu moct bez nějakého bránění dělat, co budu chtít.

Ano, mám moc rád, když jsou svázané, bezbranné. Jsem u ní tak blízko, že čichám k její šíji, kde se nastříkala opojnou vanilkovou vůní.

Zaplatí za svůj hřích smilstva a já její smrtí odčiním svůj hřích, pokud se všechno vydaří podle mého plánu. Hlavně se mi musí vydařit můj další experiment, jinak je tahle vražda k ničemu. To by mě mírně rozčílilo, protože se vážně snažím všechno napravit.

Tak moc mi dělá dobře, když koukám na ten výjev před sebou. Trošku jí ze zápěstí i kotníků krvácí, a tak tu nádhernou tekutinu olíznu. Na jazyku cítím tu sladkou železnou pachuť krve, která mi dodává sílu a moc. Neznám nic lepšího. Kéž byste mohli u toho být se mnou a ochutnat její krev. Cítili byste ji na jazyku jako já a poté byste chápali mé pocity.

Bože! Jak je krásná.

Znovu si prohlížím její tělo. Reaguji na ni. Cítím, jak mě polévá horko, a můj penis se začíná probouzet. Začínám ji hladit po tváři, hebkost její tváře cítím na svých prstech, cítím, jak mi prsty brní touhou, pomalu sjíždím níž k těm krásným růžovoučkým vrcholkům, které bych chtěl tak moc sát, až by se má kráska probudila. Nakonec sjíždím k jejímu nejtajnějšímu místečku, kde zůstávám déle než u ostatních částí jejího překrásného těla, a užívám si ten dotyk. Můj penis už je v plném pozoru. Rád bych se s ní opravdu pomiloval, ale to nesmím. Musím odolat tomuto strašnému pokušení. Není mým úkolem se zabořit do jejího vláčného teplého těla!

Kdybych hřešil, bůh by to viděl a už bych u něj neměl nikdy šanci. To nesmím dovolit. K čemu by mi byla pak ta veškerá snaha zachránit svou duši?

Odcházím z temné, zatuchlé místnosti do koupelny, kterou mám vedle. Chvíli oddechuji a snažím se potlačit tu sžíravou touhu. Při tom si opakuji modlitbu:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Záměrně vynechávám jednu řádku, protože se mi vůbec nelíbí.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“

Nevím proč, ale tahle modlitba mě dokáže úplně uklidnit. Jako by měla na mé smysly nějaký vliv.

Než začnu s mým úkolem, musím se náležitě připravit. Nechci přece pro policii nechat důkazy, už jednou jsem byl málem prozrazen. Bůh na mě ale dohlížel, věděl, že jsem jeho služebník a vždy budu svět zbavovat hříchu, až nakonec očistím svoji duši.

V malé bílé koupelně zastavuji před zrcadlem mé velikosti, svlékám ze sebe oblečení, až jsem úplně nahý, a dlouhou chvíli se prohlížím. Velmi o sebe pečuji. Každý týden si dávám aspoň sto kliků, takže se ani nedivím, že je moje tělo vypracované. Vypadám na třicet a ne na tolik, kolik mi doopravdy je. Ano, lhal jsem Penelopě. Je mi víc jak třicet.

Znovu, tentokrát zblízka, si prohlédnu svou pleť. Tak čím začnu? Samozřejmě horkou koupelí. Když už jsem vykoupán, beru si holicí strojek z umyvadla a začínám si pečlivě holit hruď, ruce, nohy a nakonec končím u přirození, kde jsem velmi opatrný. Nenechávám na svém těle ani jeden chloupek. Tedy kromě vlasů a obočí. Každý klouzavý pohyb strojku mi dělá dobře. Za chvíli bude všechno hotové a budu se moct věnovat mé krásce.

Když jsem oholen, ještě jednou se podívám do zrcadla a dlouhou chvíli se prohlížím. Kdybyste viděli mé dokonalé tělo, jistě byste mi padli k nohám. Jsem o tom přesvědčen.

Skvělé!

Dříve jsem nosil černou masku, ale ona už mě zná, takže by to bylo zbytečné. Vycházím za svou obětí nahý jako Adam z Rajské zahrady. Srdce mi buší vzrušením, svaly se napínají nedočkavostí a celé tělo se mi chvěje. Je to nádherný pocit. Pocit, který vám bohužel nedokážu opět plně popsat, abyste se do mě vcítili. Jaká to je škoda!

V místnosti, kde se nacházíme, vyhledám ve skříni staré rádio a pouštím svou obvyklou skladbu Ave Maria. Pak zapaluji svíčky, které tu tmavou místnost osvětlenou paprskem měsíčního světla aspoň trošku prosvětlí. Hudba je hodně hlasitá, až se odráží od stěn zatuchlé místnosti. Z rádia se ozývá čirý, hluboký hlas ženy a já si s ní potichu prozpěvuji.

Vydávám se za kráskou, která už se téměř probudila. Už to přijde! Za chvíli, hříšnice, za chvíli se setkáš se smrtí. Ale před tím budeš ještě trpět! A moc.

Když otevřela oči, začal jsem se na ni zeširoka usmívat. Ach bože! Ten strach v jejích čokoládových očích mě tak vzrušuje. Nádherný to pocit.

„Zdravím tě, má krásná hříšnice,“ šeptám jí těsně u ucha. Cítím její odpor. Snaží se sebou škubat, ale nejde jí to. Pláče, naříká, a mě to moc vzrušuje. „Teď přijde ta důležitá část. Teď budeš potrestána.“

„Prosím! Nedělej to. Co po mně chceš?“

Myslí si, že na mě zapůsobí ty velké slzy a ochraptělý hlas? Jistěže ne! Nikdy na mě nezapůsobily. Otáčím se k ní zády a hledám na připraveném stolku lékařské rukavice a skalpel s dalšími pomůckami. Všechno mám připravené.

Jakmile uviděla, co držím v ruce, zalekla se a začala hysterčit. Hm, tak to probíhá vždycky. A upřímně mě to baví, protože moje touha se ještě zdvojnásobuje. Miluju jejich bolest, utrpení, strach. Pro mě je to jak droga. Potřebuji to víc než pít nebo jíst.

„Víš, chtěl jsem vždycky dělat plastického chirurga.“

Kvůli svému hříchu a mému andílkovi. Myslel jsem, že nebudu muset zabíjet, že se možná očistím jinak. Nedali mi tu možnost. Je to teda jejich vina, že se tohle děje. Naštěstí byl bůh milosrdný a dovolil mi stát se jeho služebníkem a čistit svět od hříchu.

„Nepřijali mě. A víš proč? Prý jsem byl nesoustředěný, agresivní a neschopný tak kvalitní práce.“ Začal mě pohlcovat vztek, když jsem si na to vzpomněl. Na tvář toho učitelského parchanta, který mě vykopnul ještě dřív, než jsem stačil dokázat, že to tak není. „K čemu mi byly ty hodiny ve škole? K ničemu!“

Přibližuji se skalpelem k její ruce a opět vříská. „Ne! Prosím! Nedělej to. Jsem mladá, mám starého otce a…“

„A proto si zasloužíš žít?“ vysmívám se jí do obličeje. „Ne! Uvidíš, že bez něho ti bude líp. Zatímco ty půjdeš díky mně do nebe, on se bude na věky věků smažit v pekle.“

Dotknu se chladným skalpelem její kůže, ale pořád ještě neřežu. Ne, na to je čas. Chci ji jen úplně psychicky vyřídit. Budu si s ní hrát. Nikdy nepozná, kdy doopravdy říznu, a tím mám pocit, že mám nad ní moc.

Jo, nádhera!

Při každém dotyku vždy vyděšeně vykřikne. Nadává mi do bláznů, magorů a spousta jiných sprostých slov.

„Jen tak dál, krásko. Nikdo tě tu nemůže slyšet. Jsme tu jenom my dva. V hlubokém lese, odkud není úniku.“

„Ty hnusný zvíře, co jsi zač? Proč to děláš?“ odhodlaně se mě zeptala, ale já jí neodpověděl. Do toho jí nic nebylo. Místo toho jsem skalpelem zajel do její pokožky na ruce. Skalpel bez potíží vjel do její jemné kůžičky a pohled na tu krev ve mně vyvolával ještě větší touhu po jejím těle.

Tvář se jí zkroutila bolestí, hlas se jí zadrhával, jak nahlas křičela, a začala se potit. Líbilo se mi, jak jí tekla kapička potu mezi prsy. Přestávám na chvilku řezat a olíznu ji stejně jako předtím krev z jejích ran.

Pohlédnu rychle na místo, kde se skalpel znovu setkal s kůží. Konečně jí i z této rány vytékala krev a pomalu v malých kapičkách kapala na zem.

Kap. Kap. Kap.

Stejně hluboké zranění jsem jí udělal na druhé ruce a nohách. Její řev byl jak rajská hudba společně s opakující se písní Ave Maria.

Přestávám do ní na chvíli řezat. A prohlížím si ji. Zhluboka oddychuje. Pláče. Naříká. Prosí. Proklíná mě. Pomalu ztrácí vědomí a opět ho nabírá. Tahle je silná. Možná vydrží déle než ty ostatní.

„Jaké to je trpět za svůj hřích? Je to bolestivé, že?“

Beru si do ruky ovládač na postroj a otáčím ho zpět do ležící polohy, abych dobře mohl k její tváři. Beru skalpel a s veškerou chutí řežu do jejího obličeje. Tak abych nepoškodil důležité části pro transplantaci. Přece jenom její krásnou, přenádhernou kůžičku budu potřebovat.

Penelope křičí bolestí a já se ocitám na samém okraji mého orgasmu. Zakláním svou hlavu dozadu a do sytosti si užívám ten krásný pocit. Tak moc mi to chybělo. Celých šest let! Připadám si jako v transu. Řežu a řežu vzteky do její jemné kůžičky. Ta se pomalu odloupává od lebky, masa a svalů. Musím si pomoct dalšími přístroji, abych jemnou kůži neroztrhl nebo jinak poškodil. Je to fuška.

Miluji, když na kůži vidím kapičky krve, které postupně usychají, a poté přes ně proteče další a další. Mám je i na svém oholeném těle.

Penelope zavírá oči a tichne. Koukám jí do hnědých očí, které se začínají měnit. Je mrtvá! Nadobro je očištěná od hříchu. Teď si ji bůh vezme do ráje, kam půjdu po své smrti i já, až všechno napravím a zestárnu.


Kim


Je to jako tenkrát. Utíká. Cítí jeho přítomnost. Je přímo za ní. Stačí, když natáhne ruku a chmátne po ní, pak ji zabije.

Najednou se před ní objeví Sean. Křičí na ni, aby utíkala, jinak ji zabije ten netvor, který ji celou tu dobu doháněl. V jeho tváři se odráží upřímný strach. Běží jí naproti, ale oba jako by se zastavili na jednom místě a nemohli běžet dál.

Natahuje k němu ruku, ale jeho postava se začíná vzdalovat, až se nakonec vytratí v husté mlze. Zůstala zase sama! Napospas netvorovi.

Už nemůže. Plíce ji pálí, nohy vypovídají službu. Přišel její konec. Věděla to. Upadla na zem, a když se otočila, spatřila tvář netvora – démona, který si pro ni přišel.

Trhnutím se probudila z příšerného snu. Otevřela oči do místnosti ponořené do tmy a ihned ji pohltila svírající tíseň, která ji tlačila na hrudi. Zhluboka oddechovala.

Jak to, že je světlo zhasnuté? Vždyť každou noc ho nechala svítit, kdyby se náhodou probudila jako právě dnes v noci.

Najednou měla pocit, jako by s ní byl někdo v místnosti, jako by se k ní někdo přibližoval. Téměř cítila, jak se jí okolo krku svírají chladné ruce a ona nemůže dýchat. Přetáhla přes sebe deku jako malé vystrašené děcko a vystrašeně se klepala.

Byl to jen sen! Ten ti nemůže ublížit!

Měla z něho husí kůži po celém těle. Nakonec se odhodlala, setřásla ze sebe přikrývku a rozsvítila světlo. To jí dodalo aspoň trošku pocit bezpečí, ale stále dýchala zrychleně. Bylo to dětinské nechávat si rozsvícené světlo, ale nedokázala si pomoci. Zvlášť když byla v domě úplně sama.

Aby se uklidnila, zvedla se z postele a došla si do kuchyně pro skleničku vody. Když dopila, podívala se z okna směrem na Seanův dům, který byl osvícen měsíčním světlem. Vzpomněla si na jejich každodenní procházky po pláži, kde sedávali na svém obvyklém místě u moře a pili víno. Stalo se to téměř jejich rituálem.

Pohlédla na telefon pověšený na zdi. Řekl jí, že když se bude dít něco divného anebo se bude třeba jen bát, může mu zavolat v jakoukoliv hodinu.

Je hloupost, aby mu teď volala, když nejspíš už tvrdě spí. Ne, nebude ho rušit. Zvládne to tu. Vždyť se nic neděje, ne?

Ráda by teď ale cítila jeho přítomnost. Dneska večer to bylo poprvé, kdy nepřišel, a taková změna jí nedělala moc dobře. Poslední dobou pozorovala, že je to právě on, s kým se cítí úplně v bezpečí. Pokaždé, když vycítil její paniku, chytil ji něžně za ruku. Neodtáhla se. Vychutnávala si pocit absolutního bezpečí, který tak dlouho necítila. Dokonce s ním včera večer šla dál, až za kostel, kde byl malý dřevěný pomníček v podobě anděla. Prý ho udělali na památku Carrie, aby ji rodiče mohli navštěvovat každý den a nemuseli jezdit takovou dálku na hřbitov.

Podoba anděla Carrie plně vystihovala, i když uvnitř byla takový menší ďáblíček.

Přinesli jí k pomníku bílé orchideje a pak se šli ještě projít po nočním městě.

„Pamatuješ si ten den, kdy jsme se potkali poprvé? Myslím, že to bylo někde tady.“ Porozhlédl se, očima našel místo, kde se jejich setkání odehrálo a nakonec na něj ukázal. „Bylo to támhle na té křižovatce.“

„Na to se nedá zapomenout.“ Při pohledu na osvětlenou křižovatku se přenesla v myšlenkách do toho slunečného dne. „Bylo mi deset a tobě, myslím, bylo sedmnáct.“

„Necelých šestnáct let,“ opravil ji. „Byl jsem pěkně vyděšený, když jste s Carrie jely na kole ke křižovatce a vyřítil se tam ten náklaďák.“

Zamrazilo ji po celém těle při té vzpomínce. „Kdyby nebylo tebe, asi bychom byly obě mrtvé.“

„Tak to nebylo.“

Raději se s ním nehádala, ale opravdu jim možná zachránil život. Už si ani pořádně nepamatovala, co udělal, aby je zastavil dřív, než je mohl náklaďák srazit a zabít. Stejně to není důležité. Důležité je, že obě přežily.

„Byl to den, kdy jsem ji učila jezdit na kole.“

To bylo Carrie deset. Vzpomněla si, jak jí nemohla uvěřit, že měla kolo, ale ještě na něm neseděla.

„Byla tak statečná. Když spadla, vždycky se rychle otřepala a nasedla na kolo znova. Jako by se nic nedělo, a přitom měla pořádně odřená kolena.“

Sean se usmíval. „Jo, to byla celá ona.“

„Taky si pamatuju, jak jsem to odnesla já. Začal jsi na mě křičet, jak jsem nezodpovědná, že jsem ji vzala na křižovatku, i když neuměla pořádně jezdit na kole.“

Sean pokračoval. „Roztřásla se ti brada a rozbrečela ses. Pak ti přišla na pomoc Carrie s tou svou hrdou bradou a spustila na mě, jako kdyby byla moje máma. Raději jsem utekl.“

To Kim rozesmálo. „Byl to nádherný pohled. V ten moment jsem si uvědomila, že chci být jednou jako ona. Byla tak odvážná, chytrá, krásná a už v deseti uměla mámina gesta, díky kterým si každého omotala okolo prstu. Já byla jen obyčejná tlustá holka se zachmuřeným obličejem.“

„Náhodou jsi byla roztomilá s těmi kily navíc.“

„To říká ten, kdo se mi pořád posmíval a nenechal mě na pokoji. To kvůli tobě jsem měla pak deprese a začala ve čtrnácti hubnout, abys věděl. Byla jsem do tebe blázen,“ vylétlo z ní dřív, než se mohla zastavit.

„Já vím.“ Sebejistě se usmíval. „Byla jsi jak osina v zadku a já nevěděl, jak se tě zbavit. A to jsem pro to dělal všechno.“

„Neříkali ti doma, že je lepší někdy držet jazyk za zuby? Upřímnost někdy vážně bolí. Máš štěstí, že už nejsem ta malá holka, jinak bych ti jednu vrazila.“

Samozřejmě si dělala srandu a on to pochopil.

Když se vraceli domů, potkali dvě ženy, které si je změřily pohledem a pak si něco šeptaly. Něco zachytila, ale bylo toho dost málo. Posmívaly se a pomlouvaly.

„Nevšímej si jich,“ řekl naštvaně Sean, který se mračil. „Jsou to jenom starý drbny, co nemají nic jiného na práci, než drbat a pomlouvat ostatní.“

Záměrně to řekl dost nahlas, aby ho ty dvě slyšely. Mělo to dobrý účinek. Obě sklaply a odešly se zarudlými tvářemi.

„Je těžký se jich nevšímat, když o mně tak okatě mluví a pomlouvají jen proto, že jsem strávila několik let v psychiatrické léčebně. Připadám si, jako bych sem nepatřila, a poslední dobou přemýšlím o tom, že mě navštěvuješ jen proto, že je ti mě líto.“

Opět se zamračil. Zdálo se, že potlačuje hněv, ale pak měl opět něžnou starostlivou tvář. „Kdes přišla na takovou kravinu?“

„Musela jsem jít nakoupit a slyšela jsem tu černovlasou prodavačku a jejího otce, jak si povídají.“ Nedělalo jí problémy chodit nakupovat ve dne, ale vyjít ven v noci, to už bylo něco jiného. „Měla jsem sice sluchátka, ale slyšela jsem je moc dobře.“

„Penelope!“ řekl si spíš pro sebe a volnou ruku zaťal v pěst. „Asi jí brzo zakroutím krkem, aby konečně sklapla. Neumí nic jiného než vymýšlet kraviny.“

„Ty ji znáš?“

„Znám tu skoro každého. Přece jen je to malé město, ale Penelopu znám moc dobře. Je to ta žena, o které jsem si myslel, že je ta pravá.“

„Aha.“ Smutně se usmála a sklopila oči k zemi. „Je moc krásná.“

„K čemu je jí krása, když je uvnitř zkažená?“ Byla to spíš řečnická otázka, a tak neodpovídala. Sean pokračoval. „A ty si vyžeň ty nesmysly z hlavy. Nechodím za tebou, protože je mi tě líto, ale protože chci a cítím se s tebou dobře.“

Tohle přiznání ji zahřálo u srdce. „I já se s tebou cítím dobře. Zatím jsi jediný člověk, se kterým se cítím na sto procent v bezpečí, a to je u mě velký úspěch.“

Ten večer jí slíbil, že příště zajdou do kina nebo na večeři. Bude to taková kamarádská akce. Prý se zbaví svého strachu jedině tak, když se bude stýkat s lidmi. Měl pravdu. Musí se svému strachu postavit čelem.

Zhasla světlo v kuchyni a šla si znovu lehnout, když v mlhotavém světle měsíce zahlédla zářící oči. Zakroutila hlavou.

Opět jsou to jen představy, tak se vzchop!


Vrah


Nerad se zbavuju těl, ale jinak to nejde. Kdybych je nechal u sebe ve skrýši, objevily by se mouchy a mrtvolný zápach. Nemám to rád.

Zabalil jsem svou oběť do černé plachty a pak odnesl na místo, kde ji pochovám. Na kraj pláže za vrcholky velkých kamenů, kam nikdo nechodí.

Kopal jsem hlubokou díru a myslím, že mě u toho nikdo neviděl. Přesto jsem musel být velmi opatrný. Tělo jsem do díry položil něžně a pak si celé místo označil, abych ji mohl vykopat, kdybych ji chtěl znovu vidět.

Někdy jsem to totiž dělával. Nevím proč. Asi proto, že jsem si uvědomil, že mi ji nikdo nemůže vzít, že je moje a jedině já si s ní můžu dělat, co chci.

Když jsem věděl, že je všechno dokonalé, pomalu jsem se vydal domů po písečné pláži. V jednom domě se rozsvítilo světlo a mě pohltila nejen panika, ale i další vlna vzrušení.

Mohli něco slyšet? Viděli mě? Nepravděpodobné!

Nedokážu odolat a přibližuji se k oknu, abych mohl zahlédnout člověka, který je v takovou noční dobu vzhůru. Byla to žena. Oblečená do růžové saténové košilky, která zdůrazňovala její poprsí a štíhlý pas. Moc se mi líbilo, jak se jí vlasy nepravidelně vlnily a dotýkaly se jejích holých ramen.

Byla otočená zády, takže jsem jí neviděl do obličeje. V kuchyni stála dlouhou chvíli. Myslím, že koukala z okna na vedlejší dům a přemýšlela. Kdo to asi je? problesklo mi hlavou. Nikdy jsem ji tu neviděl. Téhle bych si určitě všimnul.

Po chvíli se otočila a já mohl spatřit její tvář. Byla dokonalá. Plné rty, hnědé oči, dlouhé řasy a hebká tvář bez poskvrnky. Nebyla tak krásná jako Penelope, ale na její tváři se odráželo něco, co jsem nedokázal popsat. A pak mi něco došlo. Někde jsem ji už viděl. Bylo to před šesti lety, ale to měla o pár kilo navíc a rozhodně nebyla taková kočka.

Byla to kamarádka mé sladké Carrie. I tuhle jsem chtěl zabít. Ne pro experiment, ale proto, že byla hlavním svědkem. Netušil jsem, že řetězy na dveřích povolí a ona mi uteče. Mohla to být osudová chyba. Co tu ale dělá? Vždyť by měla být v psychiatrické léčebně.

Pohltil mě strach. Může mě poznat? Nesmysl! Minule jsem měl masku. Nemůže mě poznat a obvinit z vražd. Aspoň v to doufám.

Někdy ji navštívím a zjistím si o ní víc informací. Nebude na škodu, když ji budu mít pod kontrolou. Hlavně nesmím udělat nějakou chybu. Teď už bych z toho nevyšel tak dobře.

Když zhasla a na chvíli se zastavila, měl jsem pocit, že mě vidí, ale brzo jsem si uvědomil, že je tma a v okně mě rozhodně vidět nemůže.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá spoušť - Kapitola 5.:

4. MaggieLove přispěvatel
22.12.2013 [10:21]

MaggieLoveElis: že je to geniálně napsané? Emoticon JÁ bych ani neřekla, vždycky totiž když něco napíšu mám chuť přepisovat, přepisovat a zase přepisovat Emoticon Emoticon Ale to asi každý autor....
Moc děkuji za komentář, opravdu mě potěšil Emoticon

3. ElisR1 přispěvatel
21.12.2013 [21:58]

ElisR1Wow, tak to byl neskutečný popis z pohledu vraha. To je tak geniálně popsaný, že jsem jen valila oči na text. Opravdu před tebou smekám. A upřímně, nic tak dobře napsaný jsem snad ještě nečetla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Kim je mi líto, ale když je se Seanem, tak tvoří tak roztomilý pár :D. Zatím to probíhá dobře, ale hádám, že se něco pokazí a zamotá, no uvidíme :D.
A opět pohled vraha, aspoň má nad čím přemýšlet, jestli ho Kim pozná. Každopádně to začíná nabírat obrátky a já jsem zvědavá, jak to bude dál :D.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. MaggieLove přispěvatel
15.11.2013 [15:56]

MaggieLoveSimones: Děkuji za komentář.
Nejen vrah se v tom pěkně vyžívá, ale i já Emoticon Emoticon Tyhle kapitolky s myšlením vraha se mi totiž píší líp, než ta omáčka okolo.
Neboj nenechám tě dlouho čekat, pořád píšu píšu a už mám poslanou na opravu 6. kapitolku a sedmou dopisuji, takže tu snad budou obě, co nejdříve Emoticon

1. Simones
15.11.2013 [12:23]

vrah se v tom neskutečně vyžívá, pěkně si s ní pohrál Emoticon škoda, že mu Kim nezavolala, čekala jsem na to Emoticon Emoticon jej už si jí všiml, že je zpátky, to by mě zajímalo jestli ho i ona pozná, na něj se jen tak nedá zapomenout Emoticon
nenech mě dlouho čekat na další kapču, jsem zvědavá Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!