Královnina služebnice - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Od počátků věků byli ve vedoucích pozicích muži, již rozhodovali o chodu země a její budoucnosti, ale každá chytrá věděla o jejich největší slabosti. O krásné ženě, která z vážených pánů vytáhne všechna tajemství a omotá si je kolem prstu. Proto jednou za pět let vybere královna skupinu dívek, které potom slouží jako milenky určených šlechticů a královniny oči i uši. Jenže ne vždy se výběr zadaří tak, jak by si Její Veličenstvo přálo.

20.08.2019 (09:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1153×

Prolog

Rovinatá krajina se táhla do dáli. Vpravo protékala mezi poli a loukami řeka, kterou místní obyvatelé nazývali řekou štěstí, protože dodávala okolním polím dostatek vláhy, a tedy i úrody. Ve skutečnosti se jmenovala Salas a protékala skoro celým královstvím. Nalevo stálo malé stavení ohraničené plotem, jejž držely pohromadě jen zrezivělé hřebíky. Za domem byla stodola i kůlna se schovaným nářadím. Domu poskytovala ochranu krásná bučina. Ale na polích nevládl čilý ruch. Jen pár skupinek znavených žen se snažilo zorat půdu, ze které byly živy ony i jejich děti.

Sianna nikdy nebyla dále než v nejbližším městě, jen půl dne cesty od svého domova. Její rodina nebyla ničím výjimečná, jejich nejdražším majetkem byl dekret, podepsaný samotným králem, který stvrzoval, že jsou všichni oproštěni od roboty. Siannin otec byl obyčejný sedlák, jenž se před dvaceti pěti lety účastnil tažení na sousední království. Tehdy ho přidělili k opěvované čtvrté kohortě a jako každý přeživší té krvavé bitvy dostal královský dekret. I dnes byl ve válce. Proto působilo údolí tak ponuře. Už uběhly tři roky, co muže naverbovali do vojska a oni odtáhli daleko k hranicím. Ti, kteří zůstali, byli nemocní, už moc staří, nebo ještě moc mladí na to, aby bránili čest Jeho Veličenstva. Nedostatek lidí na práci na polích byl znát čím dál tím více.

„Pokud do příštího podzimu válka neskončí, nebudeme už mít co jíst," povzdechla si Sianna, když dosedala na židli v jejich skromném domě. Obličej měla zamazaný od hlíny a potu, šaty ušpiněné také a pod očima tmavé kruhy. Matka jen přikývla a podala jí plechový hrneček s mlékem.

„Nezbývá než doufat, že se brzy vrátí," řekla třetí žena v místnosti. Lybia byla budoucí žena Siannina nejstaršího bratra a dcera tkalce z vesnice. Ochotně vypomáhala s prácí na poli, ale její pomoc byla někdy jen přítěží. „Každý den na ně myslím. Matka by zešílela, kdybychom zůstaly úplně samy."

„Ale no tak, vy dvě. Nesmíte ztrácet naději," usmála se na svoji dceru a možnou budoucí dceru Delilah. Sama často propadala zoufalství. Její manžel a tři synové nasazovali život za krále a ona už tak dlouho nedostala žádnou zprávu. Otočila se k dívkám zády, aby neviděly slzy, které se jí nahrnuly do očí, a natáhla se po bochníku chleba. Odřízla tři krajíce, namazala je zbytkem másla a podala dívkám.

Sianna s děkovným úsměvem večeři přijala. „Nemám strach z toho, že se nevrátí, máti," odpověděla, když spolkla první sousto a natáhla se po matčině ruce. „Bojím se, že úroda příští rok bude ještě menší než ta letošní. Zima už je skoro tady a my ještě nezoraly ani polovinu polí. Jak by to skončilo, kdyby zítra napadl sníh a už neroztál?"

✯✯✯

Údolí už šestým týdnem halil sníh a každý večer padal další a další. Ženy nestihly zorat všechna pole, ale i tak ve vesnici a okolních staveních panovala poměrně veselá nálada. Před dvěma měsíci dorazila zpráva, že královští vojáci dobývají hlavní město sousedního království. Pokud tedy všechno dobře dopadne, mohli by se muži vrátit brzy domů.

Sianna s matkou pospíchaly prohrnutou cestou do vesnice na nedělní mši. Obě byly zabalené v kabátech, na hlavách uvázané šátky. Ke kostelu dorazily na poslední chvíli, proklouzly mezi mohutnými dveřmi a Sianna se posadila do poslední lavice, zatímco Delilah do první k ostatním starším ženám.

„Kde jsi tak dlouho?" Naklonil se k dívce její dobrý kamarád Havlil. Syn místního rychtáře byl jediný mladý muž ve vesnici. Od narození měl zdeformovanou pravou ruku a chodil vždy trochu nakřivo. Verbíři ho shledali nevhodným do armády, a tak zůstal doma. Nedával na sobě najevo, jak moc se za to styděl. Nad všemi posměšky mladíčků, kteří v době verbování byli moc malí, i jedovatými řečmi starců jen mávl rukou a dál si jich nevšímal. V duchu ale přemítal, zdali má vůbec právo na to se dosyta najíst a vyspat v teple, když jeho rodina a přátelé někde daleko nasazují život v nuzných podmínkách.

„Ne všichni žijeme vedle kostela," odpověděla mu s úsměvem rozvazujíc si šátek. Havlil na to nic neřekl a střelil pohledem ke knězi, který právě začínal další z mnoha modliteb. Nevydržel ani do konce téhle písně opěvující všemohoucího boha zimy, sklonil hlavu k Sianninu uchu. „Mám novinky z války..." Jeho hlas přímo sálal nadšením. Sianna mu nevěřícně pohlédla do očí. Už tak dlouho nedostala žádnou zprávu od otce nebo bratrů.

„Dobré, nebo špatné? Rychle povídej!" pobízela ho hlasitěji, než by měla. Jeden ze starců sedící v řadě před nimi se k nim s nevrlým zamručením otočil. Zamumlal něco o tom, že jestli je mše nezajímá, ať odejdou a neotravují ostatní.

Havlil i Sianna tedy s velikým sebezapřením vydrželi zbylé dvě hodiny v tichosti. Když kněz pronesl poslední slova už asi padesáté modlitby a namočil tři prsty v nádobě se svěcenou vodou, Sianna v ruce netrpělivě muchlala šátek.

„... Ať bůh jasného letního slunce ochraňuje ve válce naše otce, syny, muže i bratry. Ať bohyně bohaté podzimní úrody přinese dostatek obživy do příštího roku. Ať..." Kněz odříkal přání ke čtyřem z hlavních bohů a vesničané se skoro naráz postavili z nepohodlných lavic. Zástupce z každé rodiny přistoupil k pokladně po knězově pravici a vhodil do ní minci jako vyjádření díku církvi. Kněz se sice tvářil, že je to naprosto dobrovolné, ale na každou rodinu, která nepřispěla, se vypočítavě podíval.

Sianna a Havlil ale v kostele nečekali na ukončení těch zdlouhavých ceremonií. Vyběhli ven vstříc ledovému větru. Na závěje sněhu se sypaly nové vločky a zachytávaly se na jejich oblečení. Práce, kterou si vesničané ráno dali s prohrnováním cest, byla po mši ztracena v nenávratnu. Přebrodili se sněhem, který Sianně sahal skoro ke kolenům, až k největšímu stavení v okolí. Společnými silami zatlačili do vrat a potichu vklouzli do dvora.

Na prahu se ještě oklepali, než zmizeli v teple rychtářova statku. „Tak už přece povídej." Zatahala Sianna Havlila za zdravou ruku, když oba dosedli na lavici u pece.

„Včera večer se v hostinci zastavil cizinec a sháněl se po mojí matce," začal vykládat Havlil. Sianna už teď litovala. Jak znala svého kamaráda, důvod jeho radosti se dozví nejdříve po deseti dalších zádrhelech, které do vypravování přimíchá. „Byla už v posteli, když přilétla hostinská - doslova přilétla, nevymýšlím si - a tahala ji s sebou. Matka zuřila, to ti teda povím. Vždyť víš, jaká je. ‚Už jsem se pomodlila, přece nepolezu zpod peřin.'"

„Chtěl jsem jít s ní a podívat se, o co jde. Zakázala mi to! Odkráčela si v noční košili a čapce. Potom přišla ani ne za pět minut. Přinesla dopis." Havlil se na okamžik zvedl z lavice, přešel ke stolu, kde sebral obálku a ukázal ji kamarádce. „Víš, od koho to je?"

„Ráda bych to věděla, přestaň mě napínat."

„Je to od otce. Píše nám z hranic. Prý, že se se všemi muži z vesnice vrací domů. Válka skončila, Sian!" Poslední větu už vykřikl. Sianna zavýskala radostí a padla Havlilovi kolem krku. Zdravou rukou, ve které měl až překvapivou sílu, ji zvedl ze země a zatočil se s ní.

Zůstali stát v objetí, dokud neuslyšeli z chodby zavrzání vchodových dveří. Havlil chytil Sianinnu ruku a spěšně ji odvedl do svého skromně zařízeného pokoje. Oproti pokoji svého mladšího bratra, který letos dosáhl desátého roku, byla Havlilova místnost maličká. Postel stála pod oknem, vedle ní byl noční stolek se svícnem. V rohu místnosti stála malá kamínka. Kromě truhly a pár polic byl pokoj prázdný. Svalili se do postele, opřeli se o zeď, Havlil jim přes nohy přehodil peřinu a jen se na sebe přihlouple usmívali.

„Proč jste o tom ještě nikomu neřekli? To jsou přece skvělé zprávy, všichni by je měli vědět," zeptala se Sianna, když se probrala z počátečního překvapení.

„Máti nechá dnes večer svolat radu. Chce to oznámit všem v hostinci."

„Umíš si představit Lybii, až zjistí, že se Trennan vrací?" zeptala se tmavovlasá dívka s ještě větším úsměvem. Havlil se pobaveně zasmál a šťouchl do Sian.

„Nemůže se dočkat, až z ní bude Lybia Wyvernglade. Přece jen to zní lépe než Lybia Izocur."

„Ale no tak. Dej jí svátek. Jsou zasnoubení čtyři roky. Má snad právo se těšit na svatbu," pošťouchla Havlila v přátelském gestu. Mladík na to neodpověděl. Místo toho se natáhl pro knihu a začal číst. Předčítal i pro Sian a ona ho s hlavou opřenou o jeho rameno poslouchala. Znala příběh nazpaměť, protože rychtářova rodina vlastnila celkem pět knih a Havlil jí je všechny přečetl už tolikrát, že vlastně přestala počítat, pokolikáté slyší ten samý příběh. Ona sama uměla číst, psát i počítat, ale ani zdaleka tak dobře jako Havlil. Co on napsal a přečetl za hodinu, trvalo Sian celý den. Mnohokrát se nabízel, že ji bude učit, ale ona vždy musela odmítnout kvůli nedostatku času.

Ráno se překlopilo v poledne a poledne v odpoledne. Sianna konečně sebrala odhodlání odlepit se od svého přítele. Havlil bez zaváhání zaklapl knihu a sledoval, jak si Sian šněruje vysoké boty. Z kraje postele sebrala kabát, zapnula si ho co nejvíc ke krku a kolem hlavy obmotala šátek. „Musím jít za máti. Slíbila Lybiině matce, že jí pomůžeme s draním peří."

„Moc jí nepomáháš," usmál se na kamarádku Havlil, když zastrkávala konce šátku do kabátu.

„Děláš, jako bys nevěděl, jak moc tuhle práci zbožňuju." Havlil neodpověděl nahlas, ale jeho provokativní úsměv mluvil za vše. „Uvidíme se večer, chovejte se slušně, pane Farcreeku," řekla jenom než s mrknutím vyklouzla z pokoje.

Domov její budoucí švagrové stál na druhé straně návsi a velikostně se s rychtářovým statkem vůbec nedal srovnávat. Místní tkadlec bydlel v malém domku se třemi obytnými místnostmi a chlívem. Teď se dům mohl zdát opuštěný, protože ho obývala jen Lybia s matkou a mladší sestrou, ale jen co se z války vrátí její otec i s pěti bratry, bude domácnost zase vzkvétat.

Sianna na prahu oklepala boty od sněhu, než vstoupila do podstatně teplejší kuchyně. „Dobré odpoledne vespolek," křečovitě se usmála na ženy kolem stolu a opatrně, aby nerozvířila peří, usedla na jediné prázdné místo.

„Kdopak nás to poctil svou přítomností," promluvila k ní kousavě žena ve středních letech z vedlejšího domu. „Děvče, vždyť ty nám rosteš pro šibenici."

‚Ale, teta, já už dávno nerostu.' Chtěla jí odpovědět Sianna, jenže věděla, že její drzost by nepřinesla nic dobrého.

Usilovně se snažila přijít na nějakou slušnou odpověď, jenže k ženě místního bednáře, která se nad ní vždy bez důvodu vyvyšovala, nemohla najít ani špetku úcty. Místo toho jí matka sevřela ruku v chlácholivém gestu. „To víte, Cameil, takhle to dopadá, když děvče vyrůstá se třemi chlapci," odpověděla za ni matka. Sian jen na matku pohlédla a neslyšně jí poděkovala.

Zbytek odpoledne proběhl v klidu. Ženy si zpívaly, sdělovaly novinky a vyprávěly příběhy. Nejhlasitější z nich byla stará švadlena, která už špatně slyšela a tvář měla silně zvrásněnou, ale duchem byla stále mladá. Smála se společně se čtyřmi mladými dívkami v místnosti a před moudrostmi starších žen je chránila se slovy: ‚Jen je nechte užívat si mládí. My v jejich věku nebyly o nic lepší.'

Když s cinkáním zvonu ponocný obešel vesnici a rozsvítil všechny lampy na návsi a kolem cest, ženy už byly s dnešní částí své pečlivé práce hotové. Sklidily ze stolu a teď večeřely z jediného velkého bochníku chleba. Po večeři by se normálně rozešly do svých domovů, ale dnes se ve skupinkách trousily k hostinci, kde rychtářka opravdu svolala radu.

Delilah šla s dcerou vzadu, držela ji za ruku a přemýšlela, o čem může tak znenadání svolaná rada být. „Nevšímej si Cameil, nestojí ti za potíže, co by mohla způsobit," řekla do chladné noci, aby mezi ní a dcerou nebylo podivné ticho.

„Já jí nikdy nic neudělala, ale i tak musí mít poznámky ke všemu, co dělám," zamručela Sianna a vyhledala v davu prostorově výraznou ženu, o které se s matkou bavila.

„Protože jsi mladá, hezká, chytrá a ona už není ani jedno z toho. Nech ji žárlit," odpověděla Delilah a podvědomě stiskla dceřinu ruku silněji. Sianna jen přikývla provrtávajíc Cameilina záda pohledem. „Kvůli čemu tak může být ta rada?"

„Mám dobré tušení, máti."

„Vážně? Proč mě vůbec nepřekvapuje, že o tom něco víš?" Než Sianna stačila odpovědět, vstoupily do hostince. Všude byl neobvyklý hluk, každý se zvědavě vyptával sousedů, zda neví něco víc. Dívka dovedla matku k zadnímu stolu, kde o samotě seděl Havlil. Pozoroval svou matku v obklopení sourozenců a nevnímal okolí. Rychtářka nejstaršímu synovi nikdy nevěnovala mnoho pozornosti. Chovala se k němu chladně kvůli pochroumané ruce, ale neměla tak kruté srdce, aby své vlastní krvi řekla, že se raději ani neměl narodit, jak Sianna už mnohokrát slyšela říkat starce z vesnice.

Položila mu ruku na rameno, povzbudivě se na něj usmála, když k ní zvedl nepřítomný pohled, a posadila se vedle něj. Delilah si sedla z jeho druhé strany. Na proslov rychtářky čekali skoro ještě hodinu. Mohutná žena vystoupila před pult a umlčela tak veškerý hovor bez toho, aby pronesla jediné slovo. Všem vesničanům pokývla na pozdrav.

„Asi všichni čekáte na vysvětlení, proč jsem vás nechala všechny zavolat." Na chvíli se odmlčela, snad si v hlavě srovnávala, jak oznámit vesničanům radostné noviny. „Nikdy jsem si nepotrpěla na dlouhé proslovy, od toho jsou tady jiní. Včera večer mi přišel dopis od mého muže."

V davu to při zmínce o rychtáři překvapeně zašumělo. Pokud se mezi lidmi v hostinci našel někdo, kdo předtím nedával pozor, teď už měla pozornost všech. „Jak jen to říct... Je po všem, přátelé. Válka skončila, konečně se nám všichni vrací domů."

Každý z vesničanů si přebral novinky po svém. Někdo křičel. Další lidé brečeli. Někteří hloupě zírali.

Delilah jen objala dceru i Havlila v medvědím objetí s širokým úsměvem na tváři a slzami štěstí v očích. „Teď už bude všechno zase dobré."

Následující díl »

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování