OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když uzamkneš vítr - kapitola 3.

18.09.2012 (10:00) • maky21 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 868×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Černá. Bílá. Černá... černá, černá. Bílá. Světlo. Zářivka.

„Už se probouzí!“ Probouzí? Kdo? Co?… Jo, aha. Já.

S námahou jsem opět rozlepila oči. (Už jsem se zmínila, že kombinaci černá-bílá nenávidím? Ne? Tak se zmiňuji teď.) Bílá. Ležela jsem v jakémsi sanatoriu, a za sklem se na mě dívaly... rozmazané fleky. Asi lidi. S námahou jsem se podívala vedle sebe. A málem jsem spadla z postele (Což bylo docela těžký, když mě na končetinách a krku studily okovy.). Kluk. Kluk? Oheň. I když jsem měla vidění rozmazaný, viděla jsem, že je docela hezkej. Ale co u mě dělá... kluk?

„Máš... na hlavě... opici...“ tázavě zvedl obočí. „Uchm... Ty máš... nohy?“ mám dojem, že se mi začal smát. Minimálně se ušklíbal. „… Ergh? ...Teda... pěkný triko...“ Což byla naprostá blbost, protože byl nahoře bez. Myslím, že dostal záchvat smíchu. A to jsem mu jen chtěla říct, že se mi líbí jeho vlasy, sakra.

Černá.Zářivky. Zase tam seděl. Nebo ještě pořád? Ale už měl na sobě triko. Asi mu byla zima... Zima? Mě je taky zima. Namáhavě jsem zaostřila na svoje tělo. Černá? A mezi ní prosvítala moje kůže. Prodloužili počeť? Zřejmě. Ten kluk... kluk? Myšlenky mi přeskakovaly jedna od druhé, druhá k osmé a osmá k dvacáté deváté. Lítám, oheň. On. On je oheň. Jak by mohl být oheň, když je to kluk? Umí s ohněm, poslouchá ho. Oheň, nebo kluk? Je mi zima. Nemám na sobě oblečení. Proč? Kluk. Úchyl. Otevřela jsem pusu.

„Nezírej.“ vida, šlo to líp. I r jsem řekla. „Úchyle. Jdi se... zahrabat... lopatičkou do... echrm, písku.“ Najednou mě přepadl neskutečný záchvat smíchu. Smála jsem se tak, že mi do očí vyhrkly slzy. „Pštros,“ vykoktala jsem mezi dvěma výbuchy, když už jsem se nemohla dívat na jeho nicnechápající obličej.

„Pštros, jasně,“ řekl, né moc přesvědčeně. Přestala jsem se smát a čekala, kdy mu to dojde. Myslím, že mu to došlo, protože se ušklíbl.

„Pštros,“ opakoval. Sakra odkud já ho znám? Oheň, oheň. Co s ohněm? Pštros. Jasný, ještě pštros do toho. Oheň? P...si. Vzpomínky mě zavalily jako lavina. Jasně, to on je ten zrádce. Zmetek!

„Vypadni,“ řekla jsem a doufám, že to dost ledově. Kouknul se na mě (Opět.) nechápavě, ale vzápětí snad pochopil, protože se zvedl a odešel. Taky dobře. Jenže teď už nemám z koho si dělat srandu. Hmpf, nevadí, zrádce to byl. Kdybych mohla ladně bych pokrčila rameny. Jenže já nemohla, protože jsem měla ruce v těch okovech. Kovových okovech. Začínalo mi být blbě.

„Jestli mě hned nepustíte, tak se tu pozvracím!“ upozornila jsem taktně lidi za sklem. Nikdo se zjevně k ničemu neměl.

„Ale já to vážně udělám..!“ vyhrožovala jsem. Nic. Úch, ale tohle je fakt prekérní situace. Pozvracená nevypadám dvakrát hezky.

„Tak mi aspoň přineste kbelík,“zoufale jsem poprosila. „A taky by mě někdo mohl oblíct, ne? Bando úchyláků. Budu si stěžovat na sociálce! A poženu vás k soudu! A..“ Otevřely se dveře.

„No konečně,“ zaúpěla jsem. Obsah mého žaludku už se těšil, že uvidí denní světlo. Slova mi zamrzla, když ten, kdo přišel, byl ten kluk. On to nepochopil? Pravděpodobně tu máme někoho s dlouhým vedením. A já to překvapivě nejsem. Ale nesl kbelík a oblečení, díky bohu! Kdybych neměla pouta, asi bych ho objala. Kdybych neměla pouta, nechtělo by se mi zvracet.

„Naval sem ten kbelík, než...“ pozdě. Nemůžu za ty protivný pouta, sakra, letělo mi hlavou, když obsah žaludku letěl ven, na podlahu, mimo kbelík. Trefa.

Odvrátila jsem zrak a dělala, že mě něco neskutečně zajímá na té zářivce. Bylo to strašně ponižující. Periferním pohledem jsem viděla, jak kluk položil věci na židli, na které seděl předtím a odešel. Nedivím se. Cítila jsem, že vypadám strašně. Skoro jsem se začala modlit, aby mě někdo osvobodil. Ale převládla touha zabít ty hnusné lidi, takže jsem místo toho osnovala plány na pomstu.

Zdá se, že se pečeť odlepí, když jsem v nějakém zvláštním citovém rozpoložení. Nebo když vyrostu. Z čehož vyplývá, že se musím snažit být co nejvíc naštvaná, nebo šťastná(to mi moc nejde. Šťastná jsem byla... když jsem se volně proháněla jako vítr, sakra!), nebo zamilovaná. To slovo jsem v myšlenkách skoro vyplivla. Být zamilovaná je nejhorší. Kdysi dávno, jednou se mi to stalo. Nechci zažít už nikdy víc. Chvíli jsme spolu žili, avšak já nestárla a on už vypadal daleko starší než já. Viděl, že to nikam nevede, tak si hodil mašli. Taky řešení. (Vypadám, že to popisuju velice nezaujatě, ale v tu dobu mě to docela sebralo. Takže zamilování nepřichází v úvahu.) Fajn, volím vztek.

A co pak? Pak zabiju všechny vědce, co nejpomaleji a nejmučivěji. A pak najdu něco k tomu, abych se osvobodila.  Skvělý. Dobrej plán. Na chodbě jsem zaslechla zvuky, jako kdyby se někdo hádal. No a co, ať se třeba sežerou, co mi je potom? Ale hlavně mě už přijďte někdo utřít. Aspoň.

Moje prosby byly zřejmě vyslyšeny, protože se otevřely dveře a do místnosti vstoupil ten kluk.

„Aspoň zaklepat bys příště mohl,“ ucedila jsem. A jéje. Zvedala se ve mně druhá vlna zvracení. Tohle není dobrý. Úlevně jsem vzdychla, když jsem v jeho ruce uviděla klíče od pout. Ale k mé smůle ho zjevně nehodlal použít.

„Ten klíč ve tvojí ruce je k tomu, aby se strčil do toho zámečku, kterej je na dolní straně pout. Pak se s ním otočí doprava a pak se vyndá. A pak ho můžeš strčit do dalšího zámečku,“ vysvětlovala jsem mu jako prvňákovi. Pak mě napadlo, že to zní strašně dvojsmyslně.

„Já vím,“ řekl s malým úsměvem na rtech.

„No a proč to teda neuděláš?“ Koukal na mě.

„Já jen abys věděl, jestli odsud nevypadnu, je možný, že další várka z méhoo žaludku se uhnízdí právě na tobě. A to by nebylo příjemný, viď?“ Čekal.

„Tak sakra, na co čekáš?“

„A slovo 'prosím' se nevyskytuje ve tvém omezeném slovníčku?“ vrátil mi otázku. On chce, abych ho poprosila? Já, stvoření větru, tisíckrát starší, než on, nepochybně taky tisíckrát chytřejší a mazanější a bůhvíco ještě a on chce, abych ho poprosila! Tak dovolte, ale přeci nejsem pes. (I když to tak někdy vypadá, když po mně střílejí šipky na uspávání psů.)

„Zjevně si lebedíš v tom, bejt poblitej. Fajn, já ti bránit nebudu,“ řekla jsem a asi jsem vypadala dost bídně, protože se ke mně sehnul (Při té příležitosti jsem se mohla nadýchat jakési krásné vůně, která se z něj linula.)a odemkl mi pouta okolo krku a na rukou. S radostí jsem se posadila (kdyby neuhnul, má monokl) a třela si zápěstí. Potěšeně jsem cítila, že se žaludek vrací na své místo, i když je jako na trní, protože nohy ještě pořád připoutané mám. Popadla jsem první věc na židli, do které jsem se mohla utřít. Naštěstí to byly papírové kapesníčky. Ty asi přinesl kluk během své druhé (nebo třetí?) návštěvy. Pak jsem se natáhla pro jakýsi kus oblečení (Něco jako hodně dlouhé, bílé tričko) a přetáhla si ho přes hlavu.

„Myslím, že jsi na něco zapomněl,“ taktně jsem ho upozornila a významně pohlédla na svoje nohy.

„Že by?“ povytáhl obočí. „Na co?“ Na chvíli jsem si myslela, že bychom spolu mohli vycházet. Bohužel, ta chvíle pominula a já byla slušně nakrknutá.

„Že se motýli pasou, idiote,“ ucedila jsem.

„Ah, ano. Díky, žes mi to připomněla,“ zavrkal. Fajn, zjevně se rozhodl hrát mou hru. A proč né, že?

„Není zač. A když jsme si to tedy tak hezky ujasnili, můžeš mi odemknout pouta na nohou, že?“

„E-e,“ zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Leda že bys...“

„Nó?“ nedočkavé rozsvícení očí (s nadějí, že už mě konečně odemkne) z mé strany.

„Le-da-že-bys,“ slova schválně usekoval a vyslovoval po hláskách „Poprosila,“ dokončil.

„Ani mě nehne!“ trucovitě jsem si založila ruce na hrudi a otočila hlavu opačným směrem, než byl on.

„Fajn. Tak nečekej, že hne mě.“ Fajn. Když fajn, tak fajn. Že by souboj vůlí? Fajn. Uch, ale už mě začíná bolet za krkem a záda, jak jsem ztočená od něho. Budu počítat. A třeba mě mezitím odemkne. Jedna, dva, tři, čtyři, pět,... sto devadesát sedm, sto devadesát osm, sto devadesát devět, dvě stě. Ještě mě neodemkl. Vypadá to, že je stejně tvrdohlavej jako já. A v žaludku mi to zase začíná vřít. To je zlý. Přímo hodně zlý.

Úkosem jsem na něj koukla. Vypadalo to, že si dává dvacet. No dovolte, on si tu spí a já se snažím vypadat trucovitě. Tak to teda ne! Už už jsem se ho chystala probudit, (Dokonce jsem se k tomu nadechla) když jsem uviděla klíče, co mu jen tak volně ležely na noze. Chtěla jsem po nich šáhnout, ale došlo mi, že tohle nějak smrdí. A dost silně.

Podívala jsem se do místnosti za sklem. Byla tam jen jedna osoba, která mě sledovala. Zamávala jsem té dobromyslné (Lehce pochybuju o tom, že nějaký věděc je dobromyslný, ale tak dobrá.) ženě. Rozhlédla jsem se po pokoji. Jedna kamera, dvě, tři. Skvělý. Takže jsem je ještě neomrzela, jen si dávaj svačinu a pozorujou mě na monitoru. Já si říkala...

Koukla jsem na kluka (Vážně mě už štve, že neznám jeho jméno, ale tak co. Má se mi představit sám, gentleman jeden.). Ty klíče mě tam vážně pobízely. Jako by říkaly: „Pojď a šlohni si nás, jen se pro nás natáhni, no tak dělej!“ Jo, to tak. On určitě jen dělá že spí a pozoruje mě zpod víček. Ale i na to mám své triky. Začala jsem se neskutečně ksychtit a dělat různé pózy, ale potichu, aby kdyby opravdu spal, abych ho neprobudila. Hm. Asi vážně spal. Musel bejt fakt hodně unavenej. Co dělá v noci, blbeček? (Jedna věc by mě napadala, ale ta by vás nejspíš pohoršila, takže máte smůlu, nic neřeknu.)

Potichoučku jsem se natáhla pro klíče, sevřela okolo nich prsty, když v tom se okolo mých prstů sevřely další prsty. Škoda, nespal. A díval se na mě nemilým pohledem. Průser. Že bych přeci jen poprosila? Mám hlad. Dívala jsem se na něj, díval se na mě. Jedna, dva, tři,... nejlepší finta na to, když chcete někoho rozesmát je, že si způsobíte cukání koutků. (To dotyčného mylně navede na to, že se chcete smát a rozřehtá se.) Zacukala jsem koutky. Ještě chvíli jsme se na sebe koukali a, co bylo nejhorší, mě tahle situace začala připadat směšná a to fakt hodně. Začaly mu cukat koutky. Nakonec jsme oba vybuchli naráz a začli se smát na celé kolo (Já vám nevím, ale tohle je fakt podivný. Myslím to, že když se na sebe s někým upřeně koukáte, chce se vám smát.). Museli jsme vypadat jak nejvtší blbci světa.

„Poprosíš?“ zeptal se mě, když už byl schopný dýchat. Hem, taky už jsem nad tím přemýšlela. Nebudu kazit přátelskou atmosféru, i když stejně moc dlouho nepotrvá. Ale když už, tak ať to má grády.

„Ó, velký pane,“ natáhla jsem ruce a 'uklonila se' „prosím!“ Smích nesmích, jednou mi za to zaplatí.

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když uzamkneš vítr - kapitola 3.: