OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - IX.



Jamie a já - IX.

Povídka se umístila na prvním místě o Nej povídku měsíce dubna/apríla. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Něco se změnilo. Lilian si musí vybrat cestu, po které bude pokračovat. Záleží jí více na jejím přátelství s Jamiem, nebo na Jamiem samotném?

IX.

Něco se změnilo.

Viselo to ve vzduchu, jako ten malý otravný balónek s usměvavým obličejem, který se dává dětem na oslavách narozenin. Ten dětský byl obvykle naplněný kyslíkem – někdy i možná heliem, co já vím -, ten náš napětím. Ten dětský měl také usměvavý obličej, ale ten náš se jen jako usměvavý choval.

Spěchala jsem do postele, přestože jsem měla ještě spoustu věcí na práci. Nedokázala jsem si představit, že bych měla byť jen minutu strávit v Jamieho dusné přítomnosti. Pořád byl hrozně naštvaný z toho Marcuse, ale hlavně mi dělala starosti jen jeho osoba samotná. Něco se změnilo, ale já jsem nebyla schopna zjistit co, jen jsem okamžitě věděla, že jsme v prdeli.

Ležela jsem ve své obrovské bílé posteli, mezi velkými načechranými bílými polštáři, přikrytá bílými dekami a zírala jsem na bílou stěnu. Stejně se mi před očima míhala Jamieho tvář, jednou, když se směje, podruhé, když je smutný, potřetí, když je naštvaný. A to bylo špatně. Vážně hodně špatně.

Sáhla jsem po sluchátkách, ale v podstatě se vůbec nic nezměnilo – jen jsem se dívala na Jamieho, zatímco mi do uší vyhrávali Green day. Měla jsem pocit, že ležím na tisíce malých tenkých jehličkách, jež mi znemožňují spát. Ty jehličky byly Jamieho modré pronikavé oči.

Asi po třech hodinách jsem to vzdala. Stavila jsem se do šatny, kde jsem si vzala z věšáku nahřívaný župan a teplé chlupaté boty, jež jsou většinou jen ve filmech, a sešla dolů s úmyslem si nalít sklenku bílého vína a vzít si nějaké dokumenty nahoru. Jediná věc, se kterou jsem nepočítala, byl Jamie.

Ležel na gauči, podobně jako já zabalený do hromady dek, v ruce teplé mléko s medem – nemusela jsem se dívat, věděla jsem, jaký nápoj to je – a byl zabraný do nějaké knihy. Jedna moje část se chtěla otočit a utéct, ale ta důstojnější mě donutila, abych popošla blíže a tiše se vedle něj posadila. „Velký Gatsby?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem si pročetla pár řádků. „A co Shakespeare?“

„Dneska nemám náladu na ty jeho přirovnání a věci k zamyšlení,“ odpověděl, oči stále zapíchnuté v knize. „A Daisy je naprosto příšerně nevyrovnaná osoba. Asi ji zaškrtím, nebo si nedočtu konec.“

Zasmála jsem se a potřásla hlavou. „Já vím. Vždycky mi děsně lezla na nervy.“ Byla jsem ráda, že nemluvíme o ničem konkrétním, protože by to nám oběma uškodilo.

Jamie se usmál, ale ne očima. Skoro jsem měla pocit, že jsem dostala ránu elektrickým proudem. Jamie se nikdy nesmál tím polovičním úsměvem, a když už, tak nikdy ne přede mnou. Asi si všiml mé reakce, protože si mírně povzdychl. „Proč to je tak složité?“ zeptal se řečnicky, přesto jsem odpověděla.

„Já nevím,“ řekla jsem. V tu chvíli jsem ho chtěla obejmout, pevně se ho držet a nikdy nepustit – potřebovala jsem cítit, že je pořád tady, že se nerozpadáme. Místo toho jsem vstala a šla si pro vodku. Sice mi bylo jasné, že s ní v žilách toho moc neudělám, ale ze zkušenosti jsem věděla, že čím tvrdší situace, tím tvrdší alkohol.

***

Další den to bylo mnohem horší. Spala jsem málo, a pokud se mi opravdu podařilo zamhouřit oči, vždycky se mi zdála nějaká blbost. Budila jsem se zpocená a zmatená. Realita si mě ale vždycky stáhla zpátky, takže jsem radši vstala už před sedmou.

Po chvilce se ke mně připojila Grace, společně jsme se nasnídaly, vyčistila jsem jí ty čtyři zuby, které měla, ale nakonec si uvědomila, že začíná její ranní kolo pohádek, čehož jsem jen využila ke zkontrolování pošty a vyřízení pár v podstatě nedůležitých záležitostí. Snažila jsem se na každou z těch věcí maximálně soustředit, jenomže jsem všechny běžně zvládala ve svém zaběhnutém režimu, což moje hlava jen využila. A to bylo špatně. Úplně špatně.

Bála jsem se situace, kdy Jamie bude muset sejít dolů. Věděla jsem, že nespí – všechny napjaté situace se podepsaly na jeho spánku, stejně jako u mě. Bála jsem se, že se Grace bude vyptávat a že jí nebudu schopná odpovědět. Připadala jsem si jako v nějakém debilním americkém klišoidním filmu. Chtělo se mi ze sebe zvracet. Když jsem si míchala asi pátý čaj s rumem, skoro jsem to zvracení uskutečnila.

Nakonec se to zdálo jako zbytečné. Jamie nezklamal. Před Grace zachovával veselou tvář, všechno bylo v pohodě. Ale když jsem se nedívala, všimla jsem si, jaké pohledy ke mně vysílá. Naskakovala mi z toho husí kůže. Lila jsem do sebe čaj v hektolitrech a předstírala, že se mě to netýká. Chtělo se mi ze sebe zvracet.

Krátce před polednem jsem si zašla do Rolandovy pracovny a vytáhla z krabičky doutník. Poctivě jsem vyfukovala kouř, protože jakkoli jsem se cítila špatně, ta chuť byla nepřekonatelná. Hořká, ale svým způsobem sladká. Pohledem jsem bloudila po místnosti, až jsem narazila na místo u okna, kde před dnem stál Jamie a kouřil se mnou. S rozcuchanými vlasy, rozespalým pohledem. Rychle jsem kmitla očima jinam a otočila se zády k oknu.

Věděla jsem, že takhle už to dál nejde, ale netušila jsem, co bych s tím měla udělat. Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do nějaké podobné situace, ještě před týdnem by se mi celá tahle situace zdála absurdní. Ale teď jsem si nebyla jistá už ani sama sebou.

Alice – a nejen ona – mi několikrát nepřímo naznačovala, že by ke mně Jamie snad mohl něco cítit. Tehdy jsem se jí jen vysmála s tím, že Jamie je jako můj bratr a požádala jsem ji, aby přestala hledat něco tam, kde nic není. Co když měla pravdu? Je možné, že celé ty roky, co jsem Jamieho znala, mě miloval?

Prudce jsem vstala a došla až k zrcadlu, které viselo nad krbem. Zírala jsem na sebe a v duchu se snažila vymyslet alespoň jednu dobrou vlastnost, jež by na mně Jamie mohl mít rád. Hezká jsem možná byla, ale věděla jsem, že to nebyla věc, které si Jamie cenil. Tak co – dobrosrdečnost? Laskavost? Ochota? Nesobeckost? Bylo to tak neskutečně zvrácené, že jsem se musela zasmát.

A mohla bych já milovat Jamieho? Samozřejmě. Pro to, co mi chybělo – pro ochotu, laskavost, trpělivost, nesobeckost, dobrosrdečnost. A pro jeho úsměv. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli bych vůbec našla něco, co bych na Jamiem mohla nenávidět.

Přesto jsem prostě věděla, že s tím nic neudělám. Kdybych přišla o Jamieho, přišla bych o všechno. To přátelství bylo snad to jediné, co mě pořád drželo mezi „normálními“ lidmi a kdyby se něco, cokoli, pokazilo, spadla bych do víru práce, jídla a spánku. Ale co když se se mnou bavil jen kvůli tomu, že doufal, že by z toho časem mohlo být něco víc? Na druhou stranu, tak se přece nechová Jamie, kterého znám. Třeba do mě vůbec zamilovaný není, třeba je to jen zbytečný povyk nad ničím.

Přesto má malá část doufala, že ten povyk tak úplně zbytečný není. Jen už jsem neměla sílu na to, aby se mi ze sebe samé chtělo zvracet.

***

Po půl hodině kouření a urputného nepřemýšlení, jsem se vrátila dolů, rovnou mezi přípravu oběda. Grace seděla na barové židličce, malovala si a něco říkala. Jamie stál u pultu, krájel zeleninu a přikyvoval, přesto bylo vidět, že ji moc neposlouchá. Nějak jsem mu to nemohla mít za zlé.

Původně jsem měla v plánu se tiše vypařit, ale věděla jsem, že bych se později cítila hloupě – jestli tedy bylo možné cítit se ještě hloupěji -, protože jsem zbaběle utekla, takže jsem hrdě narovnala bradu a rádoby vyrovnaným hlasem se zeptala: „Můžu ti nějak pomoct?“ Teprve v té chvíli jsem si vzpomněla na včerejší oběd a moje kuchařské umění a přišlo mi to pořádně ironické.

Jamie si na to asi vzpomněl taky, protože se trochu pousmál. „To je v pohodě, už to skoro mám.“

„A co to vlastně vaříš?“ chtěla jsem vědět, abych se alespoň necítila tak hloupě, zatímco jsem nejistě postávala u pultu.

„Rizoto,“ odpověděl Jamie a když viděl můj nesouhlasný výraz, dodal: „Neboj, pro tebe mám salát.“

Musela jsem se alespoň usmát. „Děkuju.“

„Jen nevím, jestli ti bude chutnat, protože já věci pro králíky nejím,“ pokračoval a pokrčil rameny. „Ale tahle paprika je docela dobrá,“ řekl si spíš pro sebe a kousek si ukousnul.

Úsměv se mi nepatrně rozšířil. Skoro jsem zapomněla na celou tu… situaci. „O tom nepochybuju, vždyť jsi ji krájel ty!“ popíchla jsem ho a vytrhla mu papriku z ruky. Schválně jsem do ní kousla co nejvíce a provokativně se Jamiemu dívala do očí. Ten se ale nenechal vyvést z míry.

„Samozřejmě, protože jsem úžasný,“ souhlasil s mírným pobavením a papriku mi zase vytrhl. Chtěla jsem se za ní vrhnout, ale Jamie si ji zase narval do úst, takže jsem se ocitla až moc blízko jeho obličeji.

Chvíli jsme na sebe zírali. Najednou jsem nebyla schopna vnímat nic jiného než tu mezeru, která nás rozdělovala a na myšlenku, že je až moc dlouhá. Vzhlédla jsem do jeho očí a našla v nich samu sebe. Ten hluboký safírový oceán mě stahoval do svých hlubin a já jsem si jen mimoděk všimla, že se k sobě bezděčně nakláníme. Mezera se stále zmenšovala, můj dech se krátil a srdce mi bušilo na poplach.

Ještě nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá.

Pomalu jsem přivírala oči, malátně, jako kdybych se chystala k spánku, dlouhému a osvobozujícímu.

„Né! Fiska!“ vyjekla Grace překvapeně a my jsme od sebe odskočili, skoro jako po ráně elektrickým proudem.

Zmateně jsem se otočila za Graciným hlasem a nejistě na ni pomrkávala. V hlavě jsem měla úplně vymeteno, ani jsem si neuvědomovala, že tady Grace je. Slyšela jsem, jak Grace něco říká, a ukazuje mi vyschlý červený fix, ale vůbec jsem netušila, o co vlastně jde.

Všechny souvislosti se mi poskládaly v hlavě – Jamie, já, zatmění mozku, skoro polibek. Měla jsem chuť si rvát vlasy. To bylo špatně! Úplně, úplně špatně!

Pokud tomu tak nebylo předtím, naše přátelství bylo od teď naprosto v prdeli. Nechápala jsem, jak jsem mohla něco takového dopustit, jak jsem mohla zapomenout na to všechno, jak jsem se nechala strhnout. Nedávalo to žádný smysl, nic z toho, co jsem za poslední dny dělala.

Nedokázala jsem ale plně říct, jestli jsem ráda, že nás Grace vyrušila, nebo jestli mám na ni vztek, protože nás vyrušila.

Obrysy okolního světa se začaly rozmazávat a já jsem si zhrzeně uvědomila, že mám v očích slzy. Hrdost nehrdost, musela jsem vypadnout. Jediný, kdo mě může vidět brečet, je tak maximálně zrcadlo.

Zamířila jsem do jediné místnosti, ve které jsem se za všech podmínek cítila dobře – do šatny. Sedla jsem si na huňatý bílý koberec a podepřela si hlavu rukama. Neměla jsem ani tušení, co bych teď měla udělat.

Musela jsem si zvolit cestu, to bylo jasné. Ale měla bych se vydat po té, která se bude snažit zachránit naše přátelství, nebo po úplně nové, dosud neprozkoumané? Po té, o které jsme vždycky věděli, že tam je, jen jednoduše naznačená, po té, která nám slibovala tolik věcí, tolik tajemných a tolik známých?  

Uměla bych Jamieho milovat, už jen proto, že existuje. Ale milovala jsem ho doopravdy? Byla bych schopna mu dát to, co si zaslouží?

Možná ano. Možná bych to uměla. Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že bych někdy někoho dokázala milovat, jako miluju sebe. Ale u Jamieho bych udělala výjimku, bez mrknutí oka.

A mohl by Jamie milovat mě?

Vzpomínala jsem na všechno, co jsme spolu zažili. Nespočet sekund, pokaždé příjemně strávených. Vzpomínala jsem na všechny ty drobné narážky, které jen čekaly na to, až si uvědomím, že byly skutečné. Vzpomínala jsem na Jamieho pohledy, reakce, úsměvy, objetí…

Najednou jsem měla pocit, že jsem odhalila chybějící díly skládačky. Prudce jsem zvedla hlavu a pořádně se na sebe podívala. Očima jsem prozkoumávala každý kousek své tváře, jako kdybych se viděla poprvé v životě. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Vzduch měl najednou jinou chuť, byl… lepší.

Pokud by mě Jamie dokázal milovat, tak já bych dokázala milovat jeho.

Okamžitě jsem vyskočila na nohy, stáhla jsem si vlasy do drdolu a vyšla ven. Každým krokem jsem se cítila volněji a volněji, z hrudi mi spadl neviditelný balvan a já mohla volně dýchat. Balónek naplněný napětím praskl jako mýdlová bublina. Skoro bylo těžké uvěřit, že někdy existoval.

Očekávala jsem, že Jamie bude v kuchyni, stoicky klidný jako vždy. Místo toho jsem tam našla Grace s jejími omalovánkami.

„Grace,“ oslovila jsem ji, „kde je Jamie?“

Grace se zamyšleně podrbala fixem na bradě a nevědomky si tak popsala tvář. „Gjejc neví,“ řekla nakonec. „Jamie moc smutný.“

„A neříkal, kam jde?“ zeptala jsem se.

Grace znovu zavrtěla hlavou, ale zopakovala: „Jamie moc smutný.“

Jamie moc smutný… Takže jsem věděla jen o jednom místě, kde by Jamie mohl být. Nemýlila jsem se, samozřejmě.

Seděl za klavírem, s cigaretou v ruce. Zíral z okna, zatímco jedna jeho ruka mistrovsky tančila po bílých a černých klávesách. Skoro se zdálo, že to dělá úplně automaticky, bezmyšlenkovitě. Musel mě slyšet přicházet, ale nic neřekl.

Chtěla jsem promluvit, ale zarazil mě dřív, než jsem to stihla udělat. „Nic neříkej,“ řekl tiše. „Já to vím.“

Zmateně jsem povytáhla obočí. „Víš?“ zopakovala jsem po něm, jako kdyby mi to mělo pomoct rozluštit význam toho slova. Ví to, co já jsem si dlouhou dobu neuvědomovala? Ví, co chci říct, co chci udělat?

„Samozřejmě,“ odvětil trpce. „Vím, že jsem to pokazil a taky vím, že teď budeme dělat, že se nic neděje. A vím, že až nás odsud dostanou, si každý půjde svou cestou.“ Odhodil nedopalek cigarety do popelníku a volnou ruku nyní využil ve hře, díky čemuž se pokojem rozezněla skladba, kterou jsem ještě nikdy neslyšela.

„Proč bychom měli dělat, že se nic neděje? A proč bychom si každý měli jít svou vlastní cestou?“ chtěla jsem vědět zmateně. Vnitřně jsem počítala s čímkoli, ale s každým Jamieho slovem jsem byla víc a víc zmatenější.

„A ty to snad chceš jinak?“ odpověděl mi otázkou a pozoroval své prsty na klaviatuře.

„Samozřejmě!“ štěkla jsem, protože mi to došlo. Jamie si celou dobu myslel, že chci na všechno zapomenout, že chci předstírat, že se nic nestalo. Ale já už jsem to nedokázala. Nemohla jsem zadupat něco, co jsem právě tak opatrně zjistila. „Jamie,“ povzdychla jsem si a sedla si k němu za klavír.

Jamie přestal hrát a střelil ke mně pohledem. „Lilian,“ povzdychl si, ale o trochu zoufaleji než já.

Zakroutila jsem nad ním hlavou a položila mu ruce na tvář. Prstem jsem jemně obkreslila hranu jeho tváře a vzhlédla do jeho očí, které mě trochu nechápavě pozorovaly. „Jamie, já chci, abys mě líbal.“ 


Taky tak milujete tyhle kapitoly? :D 

Děkuju vám všem za úžasné komentáře a ještě více za hlasy v Nej povídce měsíce! Vůbec jsem nečekala, že by se mi to mohlo podařit dvakrát za sebou - a obzvlášť, když jsem vás spolu s Lily a Jamiem odsunula na vedlejší kolej kvůli přijímačkám. Takže díky! :)*

Příště to bude poslední kapitola, ale nebojte, ještě si užijeme spoustu věcí... :)

Tethys



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - IX.:

7. Tethys přispěvatel
05.05.2014 [18:29]

TethysHolky, děkuju vám všem za komentáře. Jste nejlepší hnací motor do psaní, kterého jsem si mohla přát. Emoticon A právě vzhledem k tomu, že příští kapitola je poslední (jako posledně poslední), mám na vás otázku - je něco, co vám tady v téhle povídce chybělo? Nějaká situace, přály jste si vidět a zažít Lilinýma očima nějaký pocit, vztah? Mám totiž základní kostru té poslední kapitoly, ale ráda bych, aby si každá z vás něco v tom konci našla. Emoticon Za všechny odezvy budu ráda. Emoticon
KORKI, Raaven - vidíte, vůbec mě nenapadlo, že jsem vám nikde nedala podrobný Jamieho popis. Obrázek bohužel nemám, ale zkusím jeho vzhled rozebrat v další kapitole. Emoticon

6.
Smazat | Upravit | 05.05.2014 [14:39]

Je to krásná kapitola! Já nechci aby povídka skončila!

5. Raaven přispěvatel
05.05.2014 [13:10]

RaavenNeeeee!!! Co ten konec? Proč mají všichni v oblibě končit kapitoly v tom nejlepším? Emoticon Emoticon
Moc se mi líbí, jak se Lil najednou proměnila. Maska drsňačky a bezcitné mrchy spadla a konečně se chová jako člověk, kterému záleží i na něčem jiném, ne jen na sobě samé... Emoticon A přidávám se ke KORKI, taky by mě moc zajímalo, jak Jamie vypadá! Emoticon Emoticon

4. KORKI přispěvatel
05.05.2014 [10:08]

KORKICooožeee?? z Lilian se stává člověk!! :D Parádní díl :) Fakt se mi líbil ten její vývoj z dokonalého robota na trochu míň dokonalého člověka. Tyjo ale zajímalo by mě jak vypadá Jamie...nemáš nějaký obrázek? :)

3.
Smazat | Upravit | 05.05.2014 [9:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 04.05.2014 [14:52]

och meine liber Goot. Toto bolo že Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon nemám slov proste ako kamaratka z intráku zvykla vraviet WWWEEEEEEJJJ!!! vedela som to ja som to vedela, Jamie je najlepší nasladší ach Emoticon bála som sa ak ti mám pravdu povedať, že budeš robiť ofuky prinútiš Lilien bojovať proti citom. takže ti ďakujem, že som neuhádla a ty si milo krásne fantasticky dopriala mojej ubolenej duši takú dávku sladkej romatiky že som takmer oslintala celú klávesnicu Emoticon Emoticon Emoticon


ale nerozumiem tej veci, že posledná... To znamená posledná z Lili a Jamieho alebo poslendá nejasná a my pokračujeme v cukrovani? lebo ja ešte nechcem koniec skutočne ja ťa prosím Emoticon ja môžem sladké kapitoli stále dokola až v škodiacich dávakach. tak mi prosím napíš že som sa mýlila a ty ešte s týmto sladkým párom nekončíš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. mima33 admin
04.05.2014 [14:24]

mima33 Emoticon Emoticon Emoticon Ja som v siedmom nebi.
Na začiatku kapitoly som bola zo správania Lili mierne mimo. Predsa len, od začiatku som v kútiku duše dúfala, že by Jamie k nej mohol niečo cítiť, niečo viac. A časom sa to stálo očividnejším, aj keď sme, bohužiaľ, do jeho hlavy nevideli a preto sme si možno nejaké reakcie nemohli vysvetliť - napríklad jeho výbuch na Lilianinho nápadníka Emoticon i keď to bol viac-menej posledný kúsok tej skladačky a čím viac sa táto časť blížila ku konci, tým viac som sa škerila.
Liline myšlienky totiž bežali presne tým smerom, ktorým som chcela a to ma neskutočne nadchlo.
Vidina poslednej kapitoly ma zasa dostala Emoticon vieš, že ja by som ich brala ešte minimálne tucet? Milujem Jamieho a hlavne milujem Lilian a milujem, nie zbožňujem, keď sú tí dvaja spolu. Sú ako protipóly - stvorení jeden pre druhého. Nemôžem si pomôcť, ale som nadšená.
Gratulujem ti k umiestneniu, lebo je naozaj zaslúžené! Emoticon Emoticon Táto poviedka má všetko, čo má mať a ja ju jednoducho zbožňujem Emoticon
Awesome Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!