OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 6. kapitola



Jako domeček z karet - 6. kapitolaDaniel vezme Mollie do práce, kde je jejich druhá rodina, o kterou se můžou kdykoliv opřít.

6. kapitola

Daniel

„Láska k rodině je ze všech ušlechtilých lidských citů tím nejčastějším a nejpevnějším a nanejvýš blahodárně působí na život každého z nás.“

Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Už jste zažili někdy den, kdy vám nic nešlo? Den blbec, jak ráda říkala moje žena Suzanne. No, tak ten prožívám zrovna dneska.

Všechno, na co sáhnu, pokazím. Když na mě někdo promluví, většinou agresivně vyjedu, aniž by si to daný člověk zasloužil. Zpozoroval jsem, že každý okolo mě začíná chodit po špičkách a já jsem jim za to vděčný. Dneska byla moje nálada na bodě mrazu a zřejmě tak zůstane nějaký ten čas.

Mollie měla zase děsivé sny. Probudila se s křikem a usnula, až když jsem jí slíbil, že s ní zůstanu v pokoji. Proseděl jsem u její postele celou noc a pozoroval, jak lehký má spánek. Občas jsem vážně trnul, když se zdálo, že se opět probudí a bude plakat. Neznám nic horšího, než vidět vlastní dítě trpět. Zvlášť, když mu nedokážete pomoct.

Nakonec i já usnul v křesle, tak si asi dokážete živě představit, jak jsem byl ráno rozlámaný a nevrlý. Mollie měla jít do školky, ale zaspali jsme a já musel nutně do práce, takže nakonec cupitala se mnou s plyšovým medvídkem pod paží. Všichni kolegové z toho byli nadšení. Měli Mollie skoro jako nějakého „mazlíčka“ a jí to vůbec nevadilo. Spíš naopak. Měla ráda jejich společnost, hlavně když ji vzali do hasičského auta. To jí aspoň na chvilku dokázalo vyloudit náznak úsměvu, i když velmi nepatrný náznak.

„Asi bude po tátovi hasičkou!“ vykřikl Garet, který posadil Mollie za hasičské auto a společně zatroubili. „Ale za tím volantem jí to sluší mnohem víc než tobě, Danieli. S tím rudým okem bys mohl dělat leda tak zombii v strašidelném domě. Že ses nám zbláznil a napadl jsi nějakou ženskou, která ti to nechala pořádně sežrat?“

Následoval výbuch smíchu, který jsem přešel jen se zahořklým pohledem. Dřív bych se smál tomu vtípku s nimi, ale dnes nemám vůbec na něco takového náladu.

Vzpomněl jsem si na Maddie Portmenovou. Kdybych řekl, že ona napadla mě, nejspíš by následovala další salva výsměchů. Není nutné, abych jim vyprávěl, jak jsem čekal u doktora tři hodiny, aby mi na to oko něco dal, a vyšel jsem jen s obyčejnou mastičkou, která mi stejně nepomohla.

Dokážete si představit, jak jsem byl štěstím bez sebe, když jsem viděl ten Molliin první úsměv za velmi dlouhou dobu? Nic se tomu nemůže vyrovnat.

Teď sedím ve své kanceláři, kterou mi přidělili, hned jak jsem řekl, že do terénu už nepůjdu. Shodou náhod šel kapitán hasičského sboru do důchodu a já byl prvním kandidátem na jeho místo, protože všichni byli buď moc staří na toto místo, nebo moc mladí, aby mohli mít takovou funkci. Navíc, mladí kluci chtějí spíš do terénu.

Mollie leží na kožené černé sedačce a spí. Pevně si k sobě tiskne plyšového medvídka a špulí ty svoje rtíky umazané od čokolády, kterou jí dal určitě Mike. Už tolikrát jsem mu říkal, aby jí nedával čokoládu před obědem, ale nikdy to nedodržel. Vždycky se nechal obměkčit jejím srdcervoucím pohledem a slzičkami. Není divu, že nedokáže být přísnější. Dokonce i já, který bych měl být na ty její pohledy zvyklý, jí dám občas všechno, co má na očích. Jo, vím, není to zrovna dobrá výchova, ale ani vy byste neodolali.

Někdo zaklepal na dveře. Ten někdo byl Mike Peterson. Nejstarší člen sboru, jednou jsem se už o něm zmínil. Nejdřív nakoukl do kanceláře, a když si všiml Mollie, která se zavrtěla na pohovce, potichu přešel k mému stolu a posadil se na židli, aby ji nevzbudil.

„Tak jak se vede?“ zašeptal. Tohle byla jeho každodenní otázka a já mu vždycky s povzdechem odpověděl stejně.

„Dobře, jak jinak.“ Tahle slova byla vždy tak neupřímná a Mike to poznal.

„Nevypadáš na to. Zdá se mi, že jsi poslední dobou úplně vyřízený, a to se mi zdálo, že už budeš úplně v pořádku. Je to půl roku, co Suzanne…“

Ani jsem ho to nenechal dopovědět. „Jsem v pohodě.“ Když jsem zahlédl jeho nesouhlasný obličej, dodal jsem: „Vážně. Nechci o tom už mluvit, Mikeu.“

Mike byl velmi starostlivý. Byl skoro jako můj otec a vždycky se mi snažil ve všem pomáhat. Když zemřela Suzanne, byl to právě on, kdo si ke mně sednul, poplácal mě po rameni, dal do ruky pivo a nutil mě, abych o tom mluvil. Pomohlo mi to. Aspoň na chvíli.

„Dobře, když to říkáš, tak to nejspíš bude pravda.“ Jeho hlas s tím ale nesouhlasil. Zdálo se mi, že mi nevěří, a ani se mu nedivím, protože vůbec lhát neumím. „Víš, přišel jsem, abych ti řekl, že půjdu do důchodu dřív, než jsem si myslel.“

„Proč? Děje se něco?“

„Byl jsem u doktora a musím jít na operaci s kolenem. Doktor říkal, abych šel co nejdříve, jinak bych mohl mít i trvalé následky.“

„S kolenem?“ Ještěže to nebylo něco horšího. Vážně jsem si představoval, že ho skolila nějaká zákeřná smrtelná nemoc, a proto chce odejít ze sboru, aby poslední chvilky svého života mohl dožít s rodinou. Jo, jsem paranoidní. Ve všem vidím jen špatné konce. Měl bych s tím už něco dělat, jinak se z toho úplně zblázním.

„Trošku jsem si ho namohl a něco mi tam prasklo. Až budu po operaci, těžko se budu moct vrátit na místo. Stejně už jsem dost starej na to, abych lezl do hořících baráků.“ Ruku si opřel o pravé koleno, zřejmě ho bolelo. „Navíc, ženský spíš touží, aby je zachraňoval z ohně nějakej fešnej chlápek.“ Prohodil to sice s vtipem, ale v jeho tváři se odrážel smutek. Je mi hned jasné, že se s prací nerad loučí, ale pokud je to nevyhnutelné, musí udělat, co je třeba. Zdraví je vždycky přednější. „Přišel jsem ti to říct, protože budeš potřebovat za mě nějakou náhradu, a já znám jednoho mladého kluka, který by se ti do týmu hodil.“

„Tebe bude škoda, Mikeu,“ řekl jsem upřímně. Mike, stejně jako Garet, byl jeden z těch nejlepších. Byl se mnou na akci, když jsme hasili školku pro autistické děti, kde pracovala moje žena jako ředitelka. Tam jsem ji poprvé potkal.

„Doufám, že ta tvoje náhrada bude stát za to.“

„To si piš! Je to kamarád mého syna Harryho. Hodný odvážný kluk, který by klidně skočil do ohně, jen aby zachránil kotě.“

„Tak ho sem přiveď. Uvidíme, co s ním nakonec provedeme.“ Mike se otočil na Mollie, která stále spala na pohovce. Pozoroval ji svýma teplýma očima, a když se na mě podíval, viděl jsem v jeho očích soucit. „Měl bys ji sem brát častěji, myslím, že jí to tu velmi prospívá.“

S tím souhlasím. „Jo, užívá si to tady, zvlášť když od všech dostane to, co si přeje. Stačí, aby se jen podívala tím svým tulením pohledem, a má přísun čokolády na celý měsíc.“

Zatvářil se provinile. „Kdo by odolal takovému andílkovi?“

„Jo, je těžký odolat.“

„Až trošku vyroste, budeš to s ní mít těžké, kamaráde,“ zasměje se. „Už tě vidím, jak budeš všechny ty kluky odhánět s puškou v ruce.“

Při té představě se usměju. „Myslím, že Mollie si poradí sama. Vždycky měla vyřídilku. Mluvila dřív, než začala chodit.“ Zničehonic mi ale došlo, že tu svou vyřídilku ztratila, a mně se zastesklo po jejím přímém hlasu. Teď mi nezbude nic jiného než doufat, že doktorka odvede svou práci.

„Rozkřiklo se tu, že ji vezmeš na další terapie.“

Přikývnu a opírám lokty o stůl. „Kdo tu zase mluvil?“

„Znáš Blakea, stavil se tu, a tak nám to říkal. Víš, jak nás to všechny zajímá. Mollie je jak jedno z našich dětí. Máme ji rádi a záleží nám na ní. Tak co teda s ní zamýšlíš?“

„Sarah mi doporučila nějakou psycholožku,“ ukazuji na své oko, které je od včerejšího střetnutí s tou ženskou stále zarudlé. „To mi udělala ona.“

„Šikovná.“ Čekal jsem soucit, ne hluboký smích. „Co jsi jí, proboha, udělal?“

„Nic jsem jí neudělal, jasný? Byla to jen hloupá nehoda!“ Nechtěl jsem se zmiňovat o detailech. Nerad bych si tu trapnou scénu připomínal. „Zítra jdeme do cukrárny, aby se seznámila s Mollie a pořádně se domluvily. Uvidíme, jak její psychologické praktiky budou fungovat.“

„Stačí jen věřit a všechno se najednou v dobré obrátí.“ Rukou sjel po svém řetízku s přívěškem v podobě zlatého kříže.

Mike byl věřící, tvrdil, že kříž je jeho talismanem, protože tak je spojen s bohem, který na něj neustále dohlíží. Než šel do nějaké akce, vždy se pokřižoval. Kolikrát byl v ohrožení života a vždycky vyváznul, protože věřil. Taky bych chtěl mít jeho víru, ale dokud se ve světě budou dít nepravosti, nemohu věřit, protože kdyby bůh existoval, nikdo by netrpěl.

O pár minut jsem zase seděl v kanceláři sám se spící Mollie a dělal svou práci. Nemohl jsem se však na ni moc soustředit. Neustále mi v hlavě probíhala podobizna Maddie Portmenové a hrozně mě to rozčilovalo. Vzpomínám na její dokonalou postavu, kterou oblékla do lehce nařasených šatů, jež připomínaly řeckou tuniku.

Když se pak natáhla pro lahev s vodou, šaty se jí pohnuly nahoru a já spatřil její bezchybná lýtka, a čím víc se natahovala, tím víc odhalovala nohy a látka bílých šatů se jí obepínala okolo pevného zadečku.

Proč se mi ta ženská tak zaryla pod kůži a teď se jí nemůžu zbavit? Určitě je to jen chemická reakce. Co jiného by to mohlo být? Navzájem se prostě přitahujeme, teda, aspoň ona mě přitahuje, nevím totiž, jestli to platí i z její strany. Nic takového jsem nezpozoroval, soustředil jsem se na jiné věci.

Pak jsem ale zahlédl fotku Suzanne, kterou nemíním zatím sundat ze stolu kanceláře, a opět cítím tu tíživou vinu. Suzanne je sice mrtvá, ale stále ji miluji, a když myslím na jinou ženu, nemám z toho dobrý pocit, jako bych svou ženu zrazoval pouhou myšlenkou. Je to hloupost, vím, ale připadám si jako hajzl, když po půl roce od manželčiny smrti myslím na jinou. Je to, jako bych ji podváděl. Už dřív jsem měl takové pocity, mluvil jsem o nich. Teď je to ale intenzivnější. Asi mě nechápete, ale není divu, ani já pořádně nechápu svoje pocity. Je to, jako byste měli před sebou hádanku, věděli, jak ji rozluštit, ale stejně vám nevychází, protože někde máte chybu. Tak se cítím, když nemůžu rozluštit svoje emoce.

Nemělo by to tak být. Neměl bych cítit žádnou vinu. Tak proč se toho pocitu nemůžu zbavit? Proč mě pořád tíží? Obrátil jsem Suzanninu fotografii, aspoň jsem nemusel čelit jejímu vyčítavému pohledu, který jsem ve fotografii zahlédl. Byla to sice jen moje představa, ale cítil jsem se líp, když na mě nehleděla.

Zanedlouho se probudila Mollie a i s plyšákem ke mně došla a objala mě, jak měla ve zvyku. Teď přišla ta část, kdy jí oznámím, že půjde na další terapii. Už tuším její reakci, nebude z toho nadšená. Nemá ráda doktory.

A měl jsem pravdu. Nadšená nebyla.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 6. kapitola:

7. MaggieLove přispěvatel
27.02.2014 [16:37]

MaggieLoveSimiik škola není vůbec chabá výmluva. EmoticonSama mám málo času, protože toho učení je dost. Každá učitelka si myslí, že máme jen její předmět a dávají nám toho hodně. Emoticon
Každopádně se budu velmi těšit na tvůj názor k ději a samozdřejmě už se těším na tu tvoji novou (starou) povídku a doufám, že se tvoje hlemíždí tempo o něco zrychlí, ať mám co číst. Emoticon

6. Simiik
26.02.2014 [22:58]

Tak jo, nejdříve se omlouvám, že komentuju pozdě a navíc k tomu jsem hodně pozadu s kapitolami. Mám teď ve škole celkem fofr, takže tak. Vím, je to chabá výmluva, ale snažím se to dohnat. Emoticon Nebudu se zatím nijak zvlášť vyjadřovat k ději, protože, jak jsem si všimla, trošku sis pohnula a jsou tu další tři kapitoly na přečtení, takže až pak se dočkáš hodnocení :D jinak zatím se ti moc líbí. Emoticon Emoticon

5. MaggieLove přispěvatel
29.01.2014 [19:34]

MaggieLoveMaria děkuji Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 29.01.2014 [15:43]

Emoticon Emoticon Emoticon Jsem zvědavá jak to bude pokračovat. Krásná kapitola. Už se těším na další kapitolu. Emoticon

3. MaggieLove přispěvatel
28.01.2014 [16:44]

MaggieLoveIzzie děkuji za koment Emoticon
Mimi i tobě děkuji za koment Emoticon Ano čeká je dlouhá cesta, ale zálěží hlavně jestli si oba vyberou tu stejnou a správnou cestu...

2. mima33 admin
28.01.2014 [14:14]

mima33Myslím, že teraz síce Mollie nadšená nebola, ale časom sa to určite zmení Emoticon Maddie si ju získa tak, ako si získala Daniela, i keď ten si to zatiaľ nie celkom priznáva. Čaká ich ešte dlhá cesta a ja sa na to teším Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 28.01.2014 [12:28]

no tak ten to má poriadne ťažké so svojími pocitmi Emoticon dúfam, že sa to čoskoro obráti na lepšie a nebude plný pochybností čo sa týka jeho samého ale i toho ako pomôcť dcére Emoticon
krásna kapitola Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!