Ilja - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

No a je to tady. Většina z vás, kteří Ilju čtete, jste to čekali. Ale jednou to přece přijít muselo. Kudla do zad... kopanec do solaru. Ne? Hezké počteníčko! :))

20.09.2016 (09:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 850×

Menší noční krizi jsme zvládli, takže jedeme dál. K tématu Jakub se nevracíme ani jeden. A z dobrých důvodů. On doufá, že se s ním přestanu stýkat, a já, že to Vladimíra přejde a pochopí, že Jakub o mě nestojí. Teda, nestojí o mě tak, jak si myslí. Vždyť my spolu nikdy ani nespali. To už by se snad někde projevilo za ty roky, co se známe.

Taky jsem si koupila auto. Pravda, není to nic moc. Vladimír tomu říká pojízdná rakev, ale já jsem s ním spokojená. Je menší, občas mě zlobí startování, ale jsem pojízdná!

Nastává klidný období, kdy se hádáme minimálně, a když napadne první sníh, rozhodnu se ho překvapit v práci. V té mojí je momentálně z technických důvodů zavřeno, takže mám volný celý den. Cestou koupím krabici zákusků a chlebíčků, a když tam tak vybírám, rozhodnu se, že vezmu ještě jednu krabici dobrot Adéle a holkám. Ve svém novém autě si pustím Wiz Kalifu a jedu.

Zaparkuju, vezmu krabice a vejdu dovnitř. Jakmile mě uvidí Adéla, spráskne ruce, usměje se a jde mi naproti. Odložím si krabice na pult a obejmeme se.

„Jak se ti daří?“ ptá se mě. „A co tu děláš?“

„Dobře. No, já jdu za Vladimírem a taky jsem tobě a holkám něco přinesla,“ usmívám se.

„Jé, to jsi hodná. Mňam, to my si dáme,“ olízne se. „A co potřebuješ Vladimírovi?“

„Jdu ho pozdravit,“ odvětím a vezmu krabici. „Taky dostane dobroty,“ směju se.

„To bude rád. Od rána má plno práce, neví kam skočit. Je toho hodně.“

„Tak snad ho potěším.“

„Určitě.“

Rozhodnu se ho překvapit ve velkém stylu, a proto do kanceláře přímo vejdu. A schytám hned první ránu pěstí v podobě Terezy. Druhá míří rovnou na solar a přidává se k ní dýka do srdce, když uvidím, že Vladimír sedí na židli, ona na něm a líbají se. Oba se po mně otočí. Chvilku jeden na druhého civíme, než se rozhodnu pro radikální řešení.

„Tak takhle ty nevíš, kam dřív skočit? No jo, plno práce, přesně jak Adéla říkala. I když tohle je spíš zábava, ne?“ Dám si jednu ruku v bok. A já mu jako idiot nesu chlebíčky a zákusky, který má rád. Jsem hrozná kráva. Kráva!

„Ahoj, Iljo,“ postaví se ta píča Tereza vedle Vladimíra. A mě přepadne vztek. Nejen proto, že se na mě oba dívají jako na kreténa, ale taky proto, že jak vedle sebe stojí, propůjčuje jim to jakousi dokonalost, na kterou nemám žaludek. Vladimír a Tereza rovná se VL. Velká Láska. Otočím se, třísknu za sebou dveřmi tak, že málem vylítnou z pantů, a skoro utíkám pryč.

„Iljo,“ slyším Vladimíra. Zrychlím. Dožene mě v poloprázdné hale, kde krom Adély a údržbáře nikdo není. Chytí mě za paži a já mu vyšiju facku. Ještě po chvilce slyším ozvěnu toho plesknutí, která se odrazila od oken i zdí a odráží se od zdí. Adéla pootevře pusu a údržbář se zasekne v pohybu. A protože se za námi vynoří Tereza, vlepím mu ještě jednu, protože mě popadne vztek. Protože když ji uvidím, vybaví se mi celá ta scéna v kanceláři znova.

„Už nikdy na mě něšahej,“ pohrozím mu ukazováčkem. „My dva jsme spolu definitivně skončili. Neopovažuj se za mnou chodit, nebo mi psát. Je konec.“

Opouštím halu a nechávám v ní bez rozloučení stát zaskočenou Adélu, trochu pohoršeného údržbáře, Terezu s úsměvem na rtech (má konečně to, co chtěla – jeho!) a Vladimíra, jehož pohled je prázdný.

Hodím krabici na zadní sedačky, nastoupím, a když konečně na potřetí nastartuju, odpíchnu se odsud s příslibem, že mě nikdo z nich už nikdy neuvidí. Ani on. Během cesty si uvědomím, že si o stehno třu dlaň, která uštědřila Vladimírovi dvě facky. Popadne mě zlost. Kolikrát on dělal scény, když jsem se scházela s Jakubem? Kolikrát ho odsoudil s tím, že po mně jede a je jen otázkou času, než si na mě dovolí, a teď? Kolikrát naznačil, že doufá, že si to uvědomím dřív, než se něco stane, jako že ho podvedu? A nakonec on a Tereza, ta píča, ta nehorázně drzá čubka, která mi ho ukradla, spolu cukrujou v kanceláři? Pokolikáté? Poprvé to určitě nebylo. Tomu odmítám věřit. Poprvé to pro ně bylo leda ve chvíli, když tu blbku odpaňoval. Kolikrát se mi za zády smáli? Kolikrát si říkali, že se milujou? Kolikrát ji šukal? Kolikrát, kolikrát? Kurva, KOLIKRÁT ze mě udělali blbečka?

Ať je tenhle den vepsán do mojí černý kroniky jako jeden z těch bolestivých pádů až na samé dno, při kterém se roztříští moje srdce na milion kousíčků.

Nejdřív zajedu k němu do bytu, kde si zabalím všechny věci, hodím mu klíče, který mi dal, na stůl a v tašce z IKEI si těch „pár švestek“ dotáhnu k sobě.

Když se ocitnu v bytě sama, najednou to na mě padne jako stín. Prázdnota, bezmoc, strach a bolest. To všechno se na mě sesype. Nevím, jestli chci být sama, nebo mám zavolat Jakubovi, Marii anebo Kryštofovi, se kterým jsme se spřátelili do té míry, že jsme si začali říkat spoustu věcí z osobního života.

Zatáhnu závěsy, lehnu si do postele, a když se moje hlava dotkne polštáře, na kterým cítím Vladimírovu vůni, rozbrečím se. Vztekle servu povlečení, čistě povlíknu a otevřu všechna tři okna, protože ho všude cítím. Všude. Úplně všude. I já jsem jím cítit. Všechny věci vyházím z tašky do koupelny a začnu prát. Nechci ho cítit nikde, na ničem. Už NIKDY!

Zvoní mi mobil. Vyzvání a vyzvání celý odpoledne, ale nevšímám si toho. Vím, kdo volá. Dokonce vím, kdo mi večer zvoní u dveří. Kdo na ně buší a čí hlas volá moje jméno a nejdřív prosí, potom žádá a nakonec nařizuje, abych mu okamžitě otevřela, jinak že ty dveře vyrazí. Stojím u těch dveří a všechno mnou proudí. Přeju si, abych nikdy do tý kanceláře nevkročila. Abych nikdy nepotkala Terezu. Jeho matku a nakonec, abych se nedostala do léčebny, kde byl on. Nejdřív kokot, pak Honimír, Vladimír a nakonec můj přítel. Ten, komu jsem dala srdce, protože mi říkal, že mě miluje. Ten, kdo mi ho zlomil. Právě teď si hrozně moc přeju, aby se čas vrátil zpátky a já ho nikdy nepotkala. Další mě jen využil. Další mě poslal k vodě kvůli dokonalejší ženě. Další…

„Já už tě nikdy nechci vidět!“ vykřiknu na něj a v tu ránu mi začnou téct slzy proudem. „Vypadni!“ Kopnu do dveří.

„Iljo, otevři, prosím tě, otevři ty dveře,“ slyším jeho hlas.

„Vypadni!“ zakřičím znova.

„Iljo.“ Zabuší na dveře znovu.

Najednou mě popadne tak silnej vztek, že ty dveře otevřu, a když uvidím Vladimíra, jak v nich stojí, vlepím mu další facku, pak znova a znova. „Co ty seš za hajzla? Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mohl!“ Strkám do něj a buším mu do hrudi.

Chytí mě za zápěstí a natlačí mě do bytu a díky tomu, že úplně neodhadne sílu a tlak, které na to použije, se oba poroučíme k zemi. Nohou zavře dveře a já se snažím vymanit z jeho sevření.

„Nešahej na mě! A slez ze mě. Vypadni!“ opakuju to dokola jako mantru. „Nešahej na mě,“ hysterčím. Jeho dotek mě bolí. Vpaluje se mi do kůže a dráždí ji.

„Iljo, sakra,“ procedí mezi zuby, když se mi podaří uvolnit ruku a přiletí mu další facka. Přitiskne mi ruce nad hlavou k podlaze a tyčí se nade mnou.

„Jestli ze mě neslezeš, začnu křičet o pomoc,“ vyhrožuju a zatlačuju slzy.

„Nech si to vysvětlit,“ naléhá na mě.

„Není co vysvětlovat, líbali jste se, lhal jsi mi. Nebyla za tebou poprvý, končíme!“

„Nelíbal jsem ji!“

„Děláš si ze mě prdel?“ vyjeknu vztekle. „Kurva do prdele, slez ze mě!“

„Ona líbala mě.“ Snaží se mi dívat do očí, ale moc to nejde. „Iljo, ona líbala mě!“ řekne znova.

„Běž pryč,“ řeknu o poznání klidněji, i když mám do klidu hodně daleko. „Odejdi, už tě nechci poslouchat, nechci s tebou být.“ Steče mi po tváři slza a za ní další a další. „Už tě nechci vidět. Už nechci,“ vydechnu ztrápeně. „Jsi jako kryptonit.“

„Nedělej to, Iljo,“ zavrtí hlavou. „Neposílej mě pryč, pokud nechceš.“

„Ale já to chci,“ řeknu a dívám se mu přitom do očí. „Chci, abys odešel. Aby sis vzal věci, který jsem ti zapakovala, a nechal mě být.“

„Nedělej to,“ slyším v jeho hlase a vidím v jeho očích prosbu.

„Vypadni z mýho života tak rychle, jako jsi do něj vpadl. Nenávidím tě, nenávidím!“ zakřičím a slzy mi tečou proudem. „Vypadni!“ Podaří se mi ho kopnout do stehna a holeně, když se zvedá. Vezme si svoje věci, který jsou v tašce, a podívá se na mě. Ležím na zemi, obličej v dlaních, ve kterých skrývám bolest a slzy. „Prosím, prosím tě o to z hloubi svojí duše, nevyváděj hlouposti.“

„Budu si dělat, co budu chtít! Do toho tobě už nic není!“ vyjedu po něm, ale ze země se nezvednu. Potichu zavře dveře.

Nevím, jak je to dlouho, co odešel, ale pořád ležím na zemi a pořád brečím. Ty vodopády slz jsou nekonečný a já se sama sebe ptám, jestli se někdo někdy ubrečel k smrti.

Tu noc nespím. Jen se převaluju v posteli a v hlavě se mi odehrávají všechny ty krásný věci, který jsem s ním zažila.

„Strašně moc tě miluju,“ šeptá mi, když mě líbá.

„Jsi chronickej lhář. Dá se to léčit, víš to?“ utahuji si z něho.

„Řekni to,“ okusuje mi jemně ucho, „Iljo, no tak,“ naléhá.

„Co mám říct?“ Dělám, že nechápu, o co mu jde.

„Ty víš co.“ Rozepne mi podprsenku a hladí mi prsa. Mazlí se s nimi. „No tak, Iljo,“ zašeptá mi do rtů.

„Mám tě vážně moc ráda,“ odvětím vážně. „Opravdu moc.“

„Jak moc?“ vyzvídá a svléká ze mě tepláky.

„Do nebe a ještě o jednu galaxii dál,“ usmívám se. „Tak moc.“

„Přísahám, že tebe si vezmu a že s tebou zestárnu.“

„Křivá přísaha je v podstatě velkej hřích. Dávej si na to pozor,“ škádlím ho. „Mohlo by to s tebou špatně dopadnout.“

„Špatně to dopadne leda tak s tebou, pokud nebudeš spolupracovat.“ Kousne mě do stehna a boku.

„Jsi hrozný zvíře,“ vydechnu.

„Lev?“ tipuje.

„Lev snad ne, to bys zestárnul s celým harémem lvic a ne jen se mnou,“ zděsím se.

„Jsem lev, kterej žije monogamně.“

„Tak to neexistuje,“ směju se.

„Před sebou máš důkaz.“ Kousne mě do rtu. „Jsem pořád oblečenej,“ informuje mě.

„Jaký překvapení,“ zvolám na oko překvapeně. „Většinou býváš svlečenej první.“ Chytnu lem jeho trika, a když ho z něj vysvleču, kousnu a políbím ho na krku. Tam, kde to má rád. Těsně pod uchem. Pomalu mu rozepínám pásek. Nebo se o to aspoň snažím. Zasekl se. Prevít.

„Sakra,“ zakleju šeptem.

„Můžu vám pomoct, slečno?“ nabídne se. Přikývnu a mezitím, co se snaží zpacifikovat pásek, ho líbám a koušu na hrudi.

„Takhle se nikam nepohneme,“ zasměju se tiše.

„Ššššt,“ umlčí mě.

„Do háje, Vladimíre, dělej,“ prosím ho, když to jeho laskání trvá už moc dlouho.

„Věčně nespokojená,“ zabručí pobaveně.

„Šukej mě,“ zašeptám mu do ucha svou prosbu.

Posadí se, já se na něj vyhoupnu, zapřu se o jeho stehna a prohnu se. Moje vlasy dopadají na jeho stehna a moje vzdechy se tiše nesou pokojem.

„Tohle miluju,“ vyjde ze mě, když mě jednou rukou chytí za bok a druhou mi tiskne a mne prso.

„Jo, do háje, jo, jo,“ předu, když už mi orgasmus klepe na dveře a já otevřu. „Tohle umíš moc dobře,“ zašeptám.

„Tak to řekni.“ Hraje si s mými vlasy, když na něm ležím a odpočíváme.

„Dobře šukáš.“