OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 12. kapitola

06.09.2016 (10:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 532×

„To snad není možný, že jsem se nechala přesvědčit a jdeme do kina na horor,“ zakroutím hlavou nevěřícně. „Za to ale můžeš ty!“ zabořím ukazováček do jeho hrudi.

„Bude se ti to líbit,“ mrkne na mě. „Dáme si popcorn a colu?“

„Jo, dáme. Ale nemáš pravdu, vím, že se mi to líbit nebude.“

„Budu tam přece s tebou.“

„No právě. Budeš svědkem mojí hysterie. Víc už se ti otevřít nemůžu,“ protočím panenky.

„Vím o možnosti, řekněme poloze, ve které se mi můžeš otevřít ještě víc.“

Chvilku se na něj dívám a přemýšlím, jak to myslel. Dojde mi to ve chvíli, kdy na jeho tváři uvidím ten jeho úsměv. Nebo je to úšklebek? Něco mezi tím. Šťouchnu ho do ramene a zakroutím hlavou. Pokolikáté už?

Když vycházíme z kina, vyhodím krabici od popcornu a kelímky do koše, a když se otočím, vidím, jak u Vladimíra stojí Tereza a sahá na něj. Ptám se proč? Proč? NEHRABEJ NA NĚJ!

„Ahoj, Iljo,“ usmívá se na mě.

„Ahoj,“ odpovím a stoupnu si vedle Vladimíra. Tak trochu doufám, že mě obejme nebo chytí za ruku, ale nestane se tak, což mě docela znervózní. Je pro mě Tereza hrozbou? Je?

„To je náhoda, co? Byli jsme ve stejném kině i sále. Viděla jsem vás, když jste odcházeli,“ usmívá se a dívá se mu přímo do očí. Ne, to ne. Já nechci, aby to dělala. Prakticky se ho tu snaží uhranout pohledem.

„Slušná náhoda,“ odvětím, prohrábnu si vlasy a skousnu ret. Ta holka mě fakt znervózňuje. Je krásná, je chytrá, atraktivní a úspěšná. Čerstvá právnička, mimochodem. A dneska vypadá fantasticky. Opět si v černých riflích, volném šedém svetru a bíločerných adidaskách připadám nemožně. A to jsem se sama sobě líbila. Dokud jsme ji ovšem nepotkali. Je prostě všechno, co já nejsem a nikdy zřejmě nebudu.

„Nepůjdeme si někam sednout?“ navrhne.

„Půjdeme?“ podívá se na mě Vladimír a konečně mě obejme kolem ramen. Ale spíš to celé působí kamarádsky. Ale možná se pletu. Já doufám, že se pletu.

„Jestli chceš,“ odpovím a naše pohledy se střetnou. Ne, prosím, nechoďme, vysílám k němu. Pousměje se, a když se vrátí pohledem zpět k ní, přikývne.

„Super, tak můžeme do té restaurace, kde jsme byli naposledy. Je to kousek,“ ukáže směrem ven z centra, prostě tam, kde ta podělaná restaurace, kde už SPOLU byli, je.

„To už je docela dost dlouhá doba,“ konstatuje Vladimír.

„Na některý věci prostě nezapomeneš,“ culí se. „Jen si odskočím,“ odběhne. A ze mě se stává rudá Sonja. Nebo Xena. Anebo spíš brutální Nikita. Jo, to poslední mě vystihuje!

„Kdy jste tam spolu byli?“ vystřelím tvrdě. Nechci se krotit a nebudu.

„Asi tři roky zpátky,“ odpoví mi klidně.

„Fajn, tak si to užijte. Já odcházím,“ odseknu.

„Nemyslím si,“ chytí mě za zápěstí a přitáhne k sobě. „Nepustím tě. Půjdeme tam spolu, protože chci, aby věděla, že jsme v pohodě, protože fakt jsme. Chci, aby viděla, jak moc jsem s tebou šťastnej,“ políbí mě. Vezme mi tím celou řeč, kterou jsem si pro něj během několika vteřin připravila.

„Hraješ zvláštní hry,“ zamumlám.

„Naopak, já jen ty hry druhých dotahuju do konce.“

„Tak jak se máte, hrdličky?“ zeptá se, když se usadíme. Taktně si s námi dá nealko.

„Máme se dobře,“ podívá se na mě Vladimír a chytí mě za ruku. Usměju se a přikývnu. Máme se úžasně do doby, než se vždycky objevíš ty, krákoro.

„Jak to jde v práci, Iljo? Prý pracuješ v nějakém knihkupectví?“ zaměří svůj pohled na mě.

„Teď už pracuju jinde,“ odvětím s lehkým úsměvem.

„A kde?“ zajímá se.

„Za recepcí v jednom kadeřnictví v centru.“

„Znám několik majitelů opravdu dobrých kadeřnictví. Jak se jmenuje tvůj šéf?“

„Kryštof Mladý,“ odpovím jí na půl pusy a upírám svou pozornost do jídelníčku. Tak ty znáš pár majitelů těch nejlepších kadeřnictví? Pfff!

„Toho znám. To máš štěstí. Je to skvělý člověk.“

„Jo, to bezpochyby,“ podívám se na ni krátce a věnuji se zase jídelňáku.

„Co si dáš?“ zeptá se mě po chvíli Vladimír. Oba už mají zjevně vybráno a já ani nevím, co tu mají. Nejsem schopná se soustředit.

„Co ty?“ obrátím pozornost k němu.

„Biftek a brambory.“

„Fajn, dám si biftek a hranolky,“ zavřu jídelní lístek a položím ho před sebe.

„To vždycky chodíš do kina sama a potkáváš staré známé?“ rejpnu si do Terezy, když odejde číšník i s objednávkou.

„To ani ne, nejsem sólistka, ale kamarádka mi odřekla na poslední chvíli a nesehnala jsem náhradu. Ten horor jsem chtěla fakt moc vidět. Mám ráda horory. Pamatuješ, Vladimíre, jak jsme se jednou celý víkend dívali na horory?“ zasměje se. Zásah, mrcho.

„Jo, byla to pecka.“

„Byl to skvělý víkend,“ zamrká zrychleně.

„Bylo to fajn,“ přikývne.

„Jsi naštvaná?“ zeptá se mě Vladimír v tramvaji.

„Jo, to teda jsem,“ odpovím a stoupnu si dozadu. Postaví se přede mě a chytí za pas.

„No tak, nemusíš se tím zabejvat. Ona je dávno ze hry.“

„Ty jsi ale evidentně pořád v její hře!“

„Iljo, no tak,“ políbí mě na spánek. „Nedělej to. Nekomplikuj to. Mám oči a srdce jenom pro tebe,“ šeptá mi.

„Pochop, je těžký bejt svědkem toho, jak tě každou druhou až třetí minutu svádí a připomíná ti staré dobré časy. Neustále mi cpala, jak vám bylo skvěle. Je dokonalá. Je všechno, co já nejsem a nebudu.“

„Nechci, abys byla taková,“ ujišťuje mě. „Líbíš se mi tak, jak jsi.“

„Nečekám, že to pochopíš. Ale kdybych vás dva viděla pohromadě, řekla bych si, že jste dokonalej pár.“

Dojdeme domů a sotva zavřu dveře, opře mě o ně a začne líbat.

„Na to jsem se těšil celej film. Trochu se to protáhlo, ale o to to bude intenzivnější,“ chytí mě za lem svetru i trika a obojí mi svlíká. Hned nato mi rozepne knoflík i zip u kalhot a stáhne je. Když je v tom dřepu, políbí mi břicho a chytí zubama lem kalhotek, který mi stáhne taky. Přitom mě drží za boky. „Do háje, dneska nebudeme spát. Dneska ne,“ drtí moje rty svými a nese mě do ložnice.

Ne že bychom nespali. Spali. Asi tři hodiny. Teda on spal tři, já spala pět.

Dveře kadeřnictví se otevřou a vstupuje do nich, držte mě, moje skoro tchýně. Když mě uvidí, zarazí se a skoro bych si vsadila na to, že se měříme stejným pohledem. Nicméně, práce je práce.

„Dobrý den, prosím, posaďte se. Ke komu jste objednaná, paní Vágnerová?“ zeptám se. Dojde až k pultu.

„Ke Kryštofovi,“ odpoví.

„Dobře, prosím, posaďte se, hned se vám bude věnovat. Dáte si něco k pití? Kávu, čaj?“

„Myslím, že tímhle už jsme si prošly, ne?“

„Přece jen prostory se dost liší.“

„Mátový čaj a vodu,“ vydechne, jako by ji už jen moje přítomnost unavovala. Odejdu do kuchyňky, kde se potkám s Kryštofem.

„Máš tu zákaznici,“ informuju ho. „Paní Vágnerovou,“ upřesním.

„Super, tak já si ji vezmu na křeslo. Dones jí to tam, jo?“ usměje se. Přikývnu.

Když je hotová, přijde zaplatit a podává mi platební kartu. Zadávám údaje a čekám, až proběhne transakce.

„Jaké štěstí, že se tu převážně platí kartami, že?“

Na tu poznámku se rozhodnu nereagovat. „Prosím,“ podávám ji zpět kartu i doklad o zaplacení.

Nerozloučí se. Teda, nerozloučí se jen se mnou.

„Nashledanou, paní Vágnerová,“ řeknu i tak dostatečně nahlas. Otočí se po mně, nasadí si sluneční brýle a zmizí ve dveřích.

„Vy se znáte?“ zeptá se mě Míra.

„Tak nějak.“

„Iljo, můžeš na chvilku?“ zavolá mě Kryštof. „Míro, vezmi to tu na chvilku. Tohle je nutný.“

Posadíme se v kuchyňce, ze které ve vší slušnosti vykáže Irenu a Petru. Zavře dveře a posadí se.

„Vy dvě se znáte?“ zeptá se mě.

„Je to matka mého přítele,“ odpovím se sklopenou hlavou.

„Nemluví o tobě vůbec hezky. Varovala mě před tebou. Řekla mi o léčebně a o tom, že visíš na jejím synovi. Doporučila mi, ať si hlídám kasu, protože jsi problémová. Prý tě vyhodili z minulé práce.“

„Až tak?“ vydechnu překvapeně. „To je docela dobře informovaná. Asi vím i od koho,“ prohrábnu si vlasy.

„Přítel je mamánek?“

„To naštěstí ne. Ví to odjinud,“ zavrtím hlavou. „Co teď? Mám odejít?“ zeptám se.

„A to jako proč?“ podiví se.

„Protože ti řekla to, co ti řekla, a v podstatě tě přede mnou varovala?“

„To pro mě není žádnej důvod. Zůstáváš. A teď vzhůru do práce.“

„Díky,“ odvětím.

„Přestaň mi pořád děkovat.“

Vladimír na mě čeká před kadeřnictvím ve svém obvyklém postoji. Přijdu k němu a políbíme se. V autě jsem nezvykle ticho. Odpovídám pouze jednoslovně.

„Jedeme špatně,“ řeknu nahlas, když mine zatáčku.

„Jedeme dobře.“

„A kam jedeme?“ zeptám se.

„Na večeři.“

Když se usadíme, všimnu si po chvilce, že mě pozoruje. Velmi pozorně.

„Děje se něco?“ zeptám se ho a napiju se vody.

„Stejnou otázku mám na tebe já. Jsi zamlklá a neuvěřitelně smutná.“

„Není to nic vážnýho, vážně.“

„Lhát mi nemá smysl, to už bys mohla vědět.“

„Vím to moc dobře,“ znovu se napiju.

„Řekni mi to. Potřebuju to vědět. Týká se to mě? Něco jsem udělal špatně?“

„Ne, jsi pořád stejně skvělej.“

Doma to ale se mnou není o nic lehčí. Naopak. Sedím na sedačce a dívám se na televizi. A je mi fuk, že vlastně netuším, co tam běží. Zápasím s tím, jestli mu říct o tom, co se stalo. O tom, jak se mě jeho matka snaží potopit v práci, kde jsem šťastná a kde mě konečně někdo vnímá jako naprosto normálního člověka, kterej má právo začít znova. Je mi jasný, že když mu to řeknu, udělá něco pro to, aby se to neopakovalo. Zavolá mámě nebo se s ní sejde a bude to řešit. To všechno může ale znamenat, že se spolu zase přestanou bavit a stýkat. A to by mě, ať už je jakákoli, mrzelo. Je to jeho máma. A na rozdíl od mojí se o něho starala a zajímala. A trvá to.

„Iljo, no tak,“ posadí se ke mně.

„Dneska se stala fakt zvláštní věc,“ začnu. „Tvoje matka byla u nás v kadeřnictví.“

„Fakt?“

„Jo, fakt.“

„A?“ dívá se na mě. „Něco se stalo?“

„Jo, tak nějak,“ pokývám hlavou. „Myslím, že jsem měla velký štěstí, že Kryštof ví o tom, čím jsem prošla. Kdyby to nevěděl, tvoje máma by mu to řekla zrovna dneska s tím, že si má dávat pozor na kasu a tak.“

„Cože?“

„Když platila, nezapomněla poznamenat, že je velký štěstí, že se tam platí převážně kartama. Jako by mi řekla, že příležitost dělá zloděje, zvlášť u mě.“

„Ona řekla tvýmu šéfovi o tom, že ses léčila a ať si na tebe dává pozor?“

„Jo,“ odpovím. Vytáhne mobil a začne hledat její číslo. Zastavím ho tím, že mu vezmu mobil z ruky. Natáhne se po něm, ale nedovolím mu vzít si ho zpět. „Vladimíre, počkej,“ brzdím ho. „Víš, co se stane, až jí zavoláš?“

„Jo, to vím naprosto přesně. Dej mi ten mobil, Iljo, hned!“ řekne tvrdě. Podám mu ho.

Jsem svědkem toho, jak se pohádají po telefonu a jak jí dá Vladimír na vybranou. Buď přestane tohle dělat, nebo se jejich kontakt opět přeruší. Buď a nebo. Moc na výběr jí nedává. Ale neskutečně mě těší, že za mnou stojí.

„Co když se kvůli mně zase přestanete vídat?“ zeptám se ho. „Co když má tvoje máma pravdu v tom, že nejsem holka pro tebe?“ posadím se mu na klín.

„Ale prosím tě,“ podívá se na mě s všeříkajícím pohledem.

„Myslíš, že už to nebude dělat?“ dovolím si položit otázku, která mi nejvíc šrotuje v hlavě.

„Doufám,“ zaboří nos do mých vlasů.

„Taky doufám,“ hladím ho v těch jeho. 

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 12. kapitola :