OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 32



Icebergs 32Svět je malý a o náhody tu není nouze.

32.

Vicky

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tu možnost být přítomna situaci, která by se dala popsat jako reálný oxymóron. Ne, neviděla jsem svítání na západě, ani nikdo nebyl jen napůl mrtvý, a o ohlušujícím tichu se u nás doma mluvit koneckonců nedalo, ale to, že ze Shreka bude jen chvějící se uzlíček nervů, tak na to bych si asi nevsadila. Na jeho obranu ale musím říct, že k tomu měl poměrně závažný důvod.

Vzhledem k tomu, že Robinova svatba už klepala na dveře a naši se rozhodli, že si udělají zastávku v New Yorku, aby navštívili své ratolesti, přišel čas na to, abych blonďáka oficiálně představila. A i když jsme společně usoudili, že je mnohem lepší to udělat teď než o víkendu na svatbě, napětí by se dalo krájet, jelikož tu měli každou chvílí být.

„Klepou se mi pracky," zafuněl podrážděně Ryan a strčil si ruce do kapes. „A taky se mi děsně potí. Takže až budu tvýmu tátovi podávat ruku, bude si myslet, že mám stisk jak leklá, hnusná a mokrá ryba."

„Ryby jsou vždycky mokrý," uchechtl se Scotty, načež jsem ho zpražila pohledem a on se radši vypařil do kuchyně.

Hokejistovi jsem věnovala ten nejpovzbudivější úsměv, jakého jsem byla schopna. „Nebude. Takové věci si o tobě můžu myslet jenom já," popíchla jsem ho.

Ramena mu trochu podklesla. „Díky, sovičko," opáčil a kupodivu to opravdu znělo vděčně. „Na tebe se vždycky můžu spolehnout." Na chvíli se odmlčel a koukal nepřítomně do zdi. „Co když mě nebudou mít rádi?"

„To se nestane," ujistila jsem ho. „Hraješ hokej, už teď jsi tátův nejlepší kamarád. Když bude moct, okamžitě tě vymění za Robina, věř mi."

Kromě toho, že jsem spoléhala na dobré vychování, kterým mí milí rodiče oplývali a vštěpovali mi ho už od malička, přesto jsem nějak podvědomě tušila, že se Hulk nemá čeho bát a že to naopak budu já, kdo bude už velmi brzy litovat, že ho přivedl domů. Jo, o něj jsem takovou starost neměla. Naši se totiž chovat uměli - k cizím lidem. Za to zaprodat vlastní potomstvo ve prospěch zajištění zábavné konverzace bylo přirozené skoro jako dýchání.

Nakonec si to už několikrát natrénovali, když si domů vodil slečny Robin. Ale tohle muselo vypadat jinak, protože Shrek je úplně první, koho budu představovat já. A můj táta nebyl ten, z koho jsem měla strach.

Upovídaná z těch dvou byla vždycky máma.

Vlastně mi nikdy nepřišlo na rozum, jak se ti dva mohli dát dohromady - paní učitelka a voják z povolání, ona ta milá, otevřená, zatímco on přemýšlivý, trochu bručoun, co má rád svůj klid. Možná ho máma prostě ukecala…

Scotty tvrdil, že jsem po ní zdědila tuhle kadenci, jenže na rozdíl od ní poslouchat mě je prý za trest, zatímco moji maminku jednoduše zbožňuje.

Ach, není nad to mít milované kolem sebe, že.

„Nad čím přemýšlíš?" ucedil nervózně čekající zlobr.

„Že mi moji nejbližší lásku projevují dost podivným způsobem," odtušila jsem.

„S radostí bych ti projevil svoji lásku tak, jak si zasloužíš," zafuněl, „ale tahle situace mě totálně paralyzuje, takže nejsem schopnej se ani pořádně nadechnout."

Natáhla jsem se na špičky, abych ho krátce políbila na tvář. „Budou tě milovat, jen buď sám sebou."

„Ha, to je přesně to, co mi říkal Scott, abych nebyl," uchechtl se, ale v jeho hlase se dal zachytit lehce zoufalý podtón.

Jo, můj nejlepší kamarád má stoprocentně pošramocené hodnoty, které se nebojí hlásat do světa. Asi mu budu muset za trest zabavit tu velkou čokoládu, co mu Tanya přivezla z Ruska. Zaslouží si to, navíc taky proto, že tu moji mi dávno sežral, když se naše původní trio dívalo minulý týden na první řadu Sexu ve městě.

„Sice doopravdy oceňuju, že vám to klape, ale občas bys ho nemusel brát tolik doslova," sdělila jsem mu naprosto upřímně.

„Moje rady jsou k nezaplacení!" ozvalo se z kuchyně v odpověď.

„Ty mlč, pitomečku," doporučila jsem tomu (z)rádci.

„To je jen tvé zbožné přání, puso."

„A s tímhle radši chodíš hrát futsal, než abys trávil večer se mnou u Jamieho Olivera?" položila jsem tuhle řečnickou otázku spíš sama sobě než hokejistovi po svém boku. Naštěstí se na ni nepokusil odpovědět. Moudré rozhodnutí. Já to totiž radši nechtěla vědět.

Páni rodičové dorazili za pár minut a jen co se hlasitě přivítali s mou maličkostí a se Scottym, vrhli se na svoji dnešní oběť. „Můžete nám říkat křestními jmény, Ryane," švitořila zrovna máma, zatímco mu nadšeně třásla pravicí, „já jsem Irene a tohle můj manžel Jim, moc nás těší."

„Musíte mi vysvětlit, jak je vůbec možný, že vás v posledním zápase v tý třetí třetině vyloučili za nedovolený bránění," spustil táta okamžitě, aniž by se rozpakoval se řádně seznámit, „ten rozhodčí byl snad slepej? Vždyť vám tu hokejku držel!"

„Tati-" začala jsem, abych zachránila situaci, ale Ryan se rozmáchl rukama a začal vehementně kývat hlavou.

„Ty jo, děkuju, pane Holmesi, konečně to někdo viděl!" souhlasil s ním a oba se okamžitě pustili do konverzace, jako kdyby se znali léta. Věděla jsem, že můj tatínek má hokej rád, ale aby si snad pamatoval každou vteřinu posledního utkání Rangers proti Capitals, to šlo mimo moje chápání. Vypadalo to, že si poctivě udělal domácí úkol - aby řeč nestála.

Naštěstí jsem neměla moc času nad tím dumat, jelikož mě moje matka uchvátila do objetí přesně v momentě, když se ke mně z druhé strany přitisknul Scotty a mně rapidně docházel kyslík. Začínala jsem tušit, že se to nebude vyvíjet úplně tak, jak jsem předpokládala.

A měla jsem pravdu - začalo to už ve chvíli, kdy jsem jim teprve vařila kafe, protože živý hovor, do kterého se mě nikdo nepokoušel vtáhnout, proudil všemi směry.

„Já vám ještě neříkala ten příběh, kdy začala mluvit?" zeptala se máma a sama se tomu začala smát, když blonďák záporně zakroutil hlavou. Zkusila jsem taky svojí makovicí vyjádřit nesouhlas, o poznání vehementněji, ale odbyla mě mávnutím rukou. „Její první slovo? Schválně hádejte, Ryane. S Jimem jsme čekali mámu, nebo tátu, ale naše malá Vicky nikdy nebyla konvenční."

„Pak to určitě musel být Gaugin, paní Holmesová," pronesl Shrek s naprosto vážnou tváří. A taky naprosto správnou výslovností, ten tam byl jeho Golem z našeho druhého rande.

„Irene, prosím," zopakovala, „ale jste jen trochu vedle. Byl to její povedený bratr, samozřejmě. Batolila se kolem v té velké plíně a na každého, kdo ji byl ochoten poslouchat, volala Bobo."

„Mami," zaúpěla jsem na protest, ale čtyři zářivé úsměvy, které se mi vrátily, byly dostatečnou odpovědí - nenechají toho. Za žádnou cenu.

„Myslím, že Robinovi odteď už neřeknu jinak," kontroval můj přítel a nějak mi došlo, že jsem jen ubohá rybka a proti mně stojí piraně. Tohle bude zatraceně dlouhé odpoledne.

A s každou další minutou to bylo horší a horší, ačkoliv pro Shreka to bylo lepší a lepší. Možná jsem podcenila jeho kouzlo osobnosti, protože to vypadalo, že by ho naši s radostí adoptovali. Místo mě. Robin byl v suchu.

„Byla ještě dítě, když se Robbie odstěhoval, takže si dovedete představit ten tyátr." Zdálo se, že máminy historky dneska nebudou mít konce - ano, počítala jsem s tím, že se Ryan dozví věci, o kterých bych mu nejradši nikdy neřekla, že to budu já, koho budou rodiče obrazně vláčet bahnem (ačkoliv jsem se cítila tak, jako kdyby to dělali doslova), ale i tak se mi ta přinesená oběť zdála příliš vysoká.

„Kolik ti bylo?" zajímal se blonďák s uvolněným úsměvem.

„Jedenáct," vyfoukla jsem poraženě.

„To muselo bejt těžký," odtušil empaticky.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale mamka byla rychlejší. „A jak, nedokázala pochopit, proč musí Robin chodit na školu do jiného města, když ona to do té své má pár minut autobusem. Ale zvykla si, telefonovali si, a vždycky, když se vrátil domů, šli spolu na zmrzlinu, ať mrzlo sebevíc. Ani nevím, jak na to přišli." Ale já to věděla moc dobře. Rozbitá kolena malé holčičky a velký bratr záchranář.

„Mami, nemáte náhodou někde být?" nadnesla jsem a významně se podívala na hodiny na stěně našeho malého obývacího prostoru.

Paní učitelka trochu nadskočila a začala se kvapně zvedat. „Ten oběd," sdělila tátovi, který se neměl k tomu, aby ji napodobil.

Nakonec se za trochu nesouhlasného bručení nechal přemluvit, takže za pár minut už stáli mezi dveřmi. Tatínek se tak napůl usmíval, když tisknul Scottymu a Shrekovi pravačky, zatímco maminka neustále štěbetala. „Báječně jsem si s vámi popovídala, Ryane," říkala zrovna.

„Vždyť jsi ho skoro nepustila ke slovu!" vyjekla jsem.

Zpražila mě pohledem - takovým tím, jaký umí vykouzlit jen matky -, a na Hulka se jen culila. „Moc ráda jsem vás poznala."

„Já vás taky, paní Holmesová," kontroval a naprosto klidný vedle mě stál, dokud se za mými rodiči a Scottym, který je šel vyprovodit, nezavřely dveře.

Chvíli bylo ticho. „Tak jaká je ta story se zmrzlinou?" zeptal se.

„Máma to říká špatně," ujistila jsem ho. „Musí být borůvková."

„Borůvková?" zopakoval a na čele se mu udělala přemýšlivá vráska. „Proč zrovna ta?"

„Kvůli rozbitýmu kolenu."

„Kvůli rozbi- počkej, cože?"

Povzdechla jsem si. „Nevím, kolik mi bylo. Pět? Šest? Hrála jsem si na hřišti a slítla z kolotoče, rozbila jsem si kolena. Táta byl pryč, na misi někde v Kosovu, nebo nevím kde, máma v práci a Robin na mě měl dávat pozor. Takže jsem běžela za ním s pláčem, když se mi to stalo."

„To furt nevysvětluje ty borůvky," připomněl mi, že odbíhám od tématu.

„Dostanu se k tomu, pane Netrpělivej," zamračila jsem se na něj naoko káravě. „Víš, jakou barvu mají modřiny?"

Podíval se na mě se zvednutým obočím. „Princezno, oceňuju, že mě při každý příležitosti upozorňuješ na to, že jsem osel, ale abych netušil, jakou barvu mají modřiny?" zeptal se mě skepticky, a když jsem mlčela s naprosto vážnou tváří, ačkoliv moje koutky odolávaly tendenci usmát se, rozhodl se, že mě ujistí o opaku. „Jedná se o podkožní krevní výron, kterej vzniká při traumatizaci drobnejch cév. Ze začátku jsou tmavomodrý, což je způsobený tím, že krev prosvítá přes kůži. A jak se postupně červený krvinky rozpadaj, uvolňuje se krevní barvivo, hemoglobin. A to se pak rozkládá na spoustu dalších věcí, takže jsou pak takový zeleno-hnědý, až zežloutnou a nakonec se úplně vstřebaj. Mám titul z fyzioterapie, jestli jsi nezapomněla. A ani ten na tohle nepotřebuju."

„Ne, nezapomněla," zazubila jsem se konečně. „Je sexy, když mluvíš chytře."

Zamžoural na mě. „Jen jsem svejma slovama popsal blbou modřinu." Pak semknul rty k sobě. „Zase si ze mě děláš legraci," odfoukl si poraženě. „Fajn, borůvky mají něco společnýho s modřinama?"

„Jsou fialový," vysvětlovala jsem, „a Robbie, abych přestala brečet, mi tvrdil, že borůvkovou zmrzlinou zahojím potlučený kolena."

„To je hezký," usoudil Ryan. „A dost roztomilý." Chvíli na mě jen tak zíral, když jsem se neměla k tomu, abych mu dál odpovídala. Návštěva rodičů ze mě vysála veškerou energii. „Pojď, zvu tě na oběd," rozhodl se a sundal mi kabát z věšáku.

Neprotestovala jsem, taková nabídka se neodmítá.

Skončili jsme u něj v bytě, jedli jsme donáškovou čínu a bylo nám fajn.

„Vhaši jsou shuper," zahuhlal zlobr s plnou pusou.

„Říkala jsem ti, že tě budou mít rádi. Zkus mi příště trochu věřit."

„Já ti věřím bezpodmínečně. Proč bych stahoval kalhoty, když je brod ještě daleko… I když kdybys mi je chtěla stáhnout ty, moc bych neprotestoval." Vesele zahýbal obočím a strčil si do pusy vrchovatou vidličku. Polovina mu z toho sice spadla zpátky na talíř, ale nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo.

„Možná až se naučíš jíst," odtušila jsem.

Jeho jediným štěstím bylo, že polknul, než se na mě zářivě usmál. „Věřím, že mám jiný kvality, takže mi tyhle věci můžeš odpustit. Jsi přece tak děsně velkorysá, Vicky."

Přimhouřila jsem oči. „Překvapuje mě, že znáš takový složitý slova, Shreku."

„Jsem plnej překvapení," ujistil mě, načež se pustil do jídla s takovou vervou, že celý svůj oběd do sebe dokázal naházet odhadem tak za tři vteřiny. Samozřejmě, že to bylo delší, ale mně se to zdálo jako rychlost světla. Plnej překvapení, to rozhodně.

Gentlemansky počkal, až dojím, a pak se zvednul, aby odnesl nádobí do kuchyně. Sklonil se ke mně a cvrnknul mě do nosu. „To jíš takhle pořád? Nebo u tebe stále přetrvává syndrom popelnice? Takže je jedno, co si do těla naházíš?" zajímala jsem se.

„Spíš syndrom školní jídelny," zaksichtil se. „Ale jo, i tenkrát mi bylo jedno, co mám na talíři. Hlavně, že to bylo jídlo." Na setinku sekundy se odmlčel, zamyslel se. „Hm, teď uvažuju, že je možná dobře, když jsem to nevnímal. Tak kde jsme to skončili?" zeptal se konverzačně. Z legrace jsem ho zatahala za pásek od kalhot a on se na mě zazubil. „Už si vzpomínám… Uklízíš nádobí ty, nebo já?"

Ušklíbla jsem se. „Ty. Pamatuješ? Já vařím, ty děláš pořádek."

Skepticky se na mě zadíval. „To jídlo jsi jen donesla."

„Já vím," souhlasila jsem vesele, „ukuchtila jsem tři porce za deset minut. Jsem dobrá, co?"

Mlasknul mi pusu na čelo, než začal sklízet ze stolu. „Ta nejlepší, sovičko."

***

Letenku? Mám. Kufr? Mám. Lodičky, na kterých se přizabiju? Mám. Prášky proti bolení hlavy? Mám. Vypadalo to, že mi nechybí takřka nic na těch pár dní, kdy budeme slavit Robinovu svatbu. Andreinu rozlučku bych měla podle všeho přežít bez větší újmy, obřad probrečím a následující den už poletím zpátky domů, kde se vrátím ke klidnému stereotypu - k učení se, sledování Jamieho Olivera na youtube (pořád jsem se nesmířila s tím, že je bráchova telka nedostupná), a vytrvalému lobbingu, aby se první mužský potomek jmenoval Sherlock.

Ano, nic mi nemohlo chybět. Tedy… skoro.

Stál ke mně zády, přesně uprostřed obývacího pokoje. Bez košile, bos, jen v džínách, co mu trochu padaly, protože si ještě nestihl vzít pásek. V jedné ruce hrnek s kávou, v druhé tablet, na který se trochu mračil. Tohle přesně byly ty chvíle, kdy se ze zlobra stával Ryan.

Oči mi klouzaly po těch širokých ramenou, zastavily se na nádherně osvalených pažích, štíhlé, dlouhé prsty, co křečovitě svíraly tu nebohou techniku. Kousla jsem se do rtu, když se ke mně nepřítomně natočil a vystavil tak na odiv vypracované břicho. Jen tak tak jsem odolala nutkání se zvednout a jít si šáhnout, i když se mi zatraceně moc chtělo.

A tohle všechno teď bylo moje, uvědomovala jsem si trochu pyšně. Tenhle fešák byl můj chlap. „Mohl by ses, prosím tě, obléct?" otázala jsem se ho, zatímco jsem se jen tak po očku dívala do peněženky, jestli mám s sebou dostatečnou hotovost. „A proč se mračíš?" Odolala jsem nutkání po něm pár dolarů hodit. Mohl by si to vyložit špatně.

Zvedl ke mně pohled, usmál se tak zářivě, že se mi rozklepala kolena a já byla ráda, že sedím. „Jeníček mi poslal pár odkazů na nějakou novou zázračnou masáž zad, myslím, že bych ho měl naučit nehledat na webech pro budoucí matky. Tím, co tady ukazujou, bych si akorát musculus trapezius zničil." Chvíli se mi tam potichu křenil, jak mi okatě dával najevo, že mi můj vtip ze včerejška hodlá ještě dlouho vracet. „A proč že se mám obléct? Nelíbí se ti můj musculus rectus abdomidis?" Schválně se natočil tak, abych jeho břišáky viděla v celé kráse.

Přimhouřila jsem oči. „Kdyby se mi ten tvůj pekáč buchet nelíbil, nevěnovala bych mu takovou pozornost, ujišťuju tě," procedila jsem skrz sevřené rty.

„Já si vůbec nestěžuju," kontroval vřele, „všech mých šest set svalů si tvou starost užívá."

Hodila jsem peněženku do kabelky, kterou jsem zapnula a strategicky přemístila na víko od kufru. Snažila jsem se ignorovat, že se ke mně rozešel, aby byl hezky přesně na dosah. „Za tři hodiny mi letí letadlo," připomněla jsem jemu i sobě celkem zbytečně.

„Bude mi stačit patnáct minut," oznamoval mi a já se hryzla do rtu. Pokoušel mě. Věděl, že s ním chci být stejně tak, jako on chtěl být se mnou. Ale za třicet minut nejpozději jsem musela sedět v taxíku, abych se dostala včas na letiště.

Natáhla jsem se a lehce ho plácla přes břicho. „Někdy jindy, svůdníku. Musím letět. Doslova." Stoupla jsem si a krátce ho políbila na rty. „Ale potom ti ukážu, že tě moc miluju."

„Slibuješ?" zajímal se rozverně a bříškem palce mi na spodním rtu začal kreslit kroužky.

„Slibuju." Dostala jsem pusu na čelo. „Zítra se uvidíme, hlavně v pořádku dojeďte."

„Když nikdo nepustí k volantu Scottyho, bude to v pořádku," ujišťoval mě vesele, „nechci, aby z Robinova auta udělal batmobil."

„To reálně hrozí," zasmála jsem se. „A neposlouchej všechno, co říká. Je to pitomeček, tak mu nemusíš uvěřit cokoliv."

„Když on je o tolik chytřejší než já," povzdechl si naoko zklamaně. „Nebudu tě zdržovat, princezno. Zítra se uvidíme."

„Koukejte dorazit včas a v pohodě," kladla jsem mu na srdce. V tom jediném autě budou moji nejoblíbenější mužští na světě, bylo normální, že jsem si dělala starosti.

„Neboj," ujišťoval mě, zatímco mě doprovázel ke dveřím, kde mi trochu neochotně předal kufr. Krátce mě políbil, než se rozhlédl po chodbě, aby zkontroloval, že je čistý vzduch, a teprve potom jsem mohla v rychlosti opustit jeho byt.

I tak jsem se usmívala ještě v momentě, kdy jsem si sedala na svoje místo v letadle. Moje světlovlasá kamarádka se svalila vděčně vedle mě. S funěním před pár vteřinami cpala svoje příruční zavazadlo nad naše hlavy a očividně se cítila poraženě. I tak bylo příjemné mít opravdickou holčičí chvilku, protože jsme na sebe s Tanyou neměly vůbec čas.

„Nechápu, jak to děláš," vypadlo z ní. „Já bych si prostě nemohla dávat takovej pozor. Na to, co řeknu. Na to, kde se objevím. Jestli to není moc blízko. Furt se rozhlížet."

Pamatovala jsem si moc dobře ten den, kdy se poprvé objevila po Patrickově boku na fotce v novinách. Byl to jeden z charitativních plesů, které hokejový klub pořádal. Byla tam nádherná. Dokonalá postava, dokonalý účes a make-up, rudé šaty, co jí o to víc lichotily, a vedle ní pohledný obránce newyorských Rangers. Vypadali jako snový pár. A svým způsobem snoví byli, jeden bez druhého nedali od té doby, co se seznámili, ani ránu. Tatyaně dělala jakákoliv pozornost, a jakékoliv její množství, radost. Asi se narodila proto být v záři reflektorů, na rozdíl ode mě.

Pokrčila jsem rameny. „Já ti nevím, docela mi naše soukromí vyhovuje."

Učitelsky vztyčila ukazováček. „A to je právě ten problém, proč nemůžeme ven na rande ve čtyřech."

„Ještě bychom vám dělali křena," zasmála jsem se.

„A o čem si myslíš, že právě mluvím?" ujistila mě a bezradně rozhodila rukama. „Jak bez něj můžeš prostě fungovat? Nesmět ho vzít za ruku, když náhodou jdete ven? Dělat, že k tobě nepatří?"

Chápala jsem, co mi chce říct. Naprosto. Ale taky jsem věděla, že vysvětlovat jí, že jsme se s Ryanem dohodli to držet co nejdelší dobu v tajnosti, abychom měli klid, bylo naprosto zbytečné. „Protože se držím za ruku se Scottym," odpověděla jsem nevzrušeně a vysloužila si za to pravé nefalšované zakoulení očima.

„Jistě, jak jinak," usmála se odevzdaně. „Co kdybys mi prozradila, jestli už máte plány na léto? Mohli bychom vyrazit někam všichni."

„To zní jako fajn nápad," souhlasila jsem.

***

Bowlingový bar na kraji Bostonu, kam zřejmě náctiletá Andrea kdysi chodila na rande se spolužáky, byl příjemnou změnou od těch newyorských. Nikdo nás od vedlejší dráhy nerušil, všichni si všímali jen svojí hry a i číšník, co nám vytrvale plnil všechna přání, která nám na očích viděl, byl mile profesionální. Bylo nás jen šest - já, Tanya, nevěsta a její kamarádky Wanda, Lucy a Lea. Maggie chyběla, prý nedostala v práci volno, takže přijede až na obřad. I tak jsem malou, uzavřenou společnost uvítala. Ono když si musíte dávat pozor na to, co nahlas říkáte, abyste náhodu neprozradili něco, co se mezi cizí nemá dostat, je lepší mít co nejmenší publikum. A taky co nejmíň alkoholu v krvi.

Ale vysvětlete to těm barevným drinkům s deštníčky.

Vypadá to hezky, chutná to dobře a je to neustále na dosah.

Jediným štěstím mohlo být, že si ráno ani jedna z nás nebude pamatovat žádné detaily, které se zatím nepodívaly na světlo. Scotty ostatně vždycky tvrdil, že jsem spíš hihňací než pravdomluvný typ. A očividně jsem dnes v noci nebyla jediná.

Lucy se rozesmála trochu bezdůvodně zrovna ve chvíli, kdy pila, takže poprskala nejen sebe, ale všechny v dostřelové vzdálenosti. Když nám všem po boji se zipem od kabelky rozdala papírové kapesníky, podívala se na mě a zamávala mi rukou před nosem. „Vicky… ty a ten tmavovlasej fešák…" škytla, „… jak dlouho spolu chodíte?" dokončila myšlenku.

Prudce jsem zakroutila hlavou, což mi rozmazalo svět kolem, a bůhvíproč mě ten vjem taky pobavil. „Já a Scotty spolu nechodíme!" bránila jsem se chvatně.

Tanya vedle mě vyprskla smíchy, naštěstí se neměla k tomu, aby věci uváděla na správnou míru. Tohle matení obyvatelstva Spojených států byla Scottova specialita. Lucy si toho výbuchu mojí kamarádky nevšímala a překvapeně zamrkala. „Takže je volnej?" zajímala se následně.

„To teda ne!" zarazila jsem ji a nafoukla tváře. „To, že spolu nechodíme, neznamená, že není můj!"

„Ani já na něj nemůžu ani prstíčkem šáhnout," přisadila si Tatyana a šklebila se.

„Co kecáš," hájila jsem se, „tuhle jsi do něj šla zavěšená, když jsme šli na oběd do menzy."

„Andreo!" ozval se nadšený výkřik kdesi z druhé strany místnosti, který přilákal pozornost nás všech. Jako na povel jsme se všechny otočily tím směrem a na pěti tvářích zůstaly úsměvy. Se svým obličejem jsem si totiž nebyla vůbec jistá.

Přes stoly k nám spěchala štíhlá blondýnka, která jistojistě musela být Maggie. Ale já ji znala odjinud. Z jednoho studeného podzimního večera, který jsem strávila na zápase Rangers v Madison Square Garden, kde jsem byla svědkem nejen Shrekovy proměny v Ryana (alespoň zatím v náznacích), ale i toho, jak snadné je někomu na hlavu vylít ledovou perlivou vodu, když si z vás utahuje nejlepší kamarád.

A její doprovod to poznal na vlastní kůži.

Tahle třicetiletá holka byla Andreina kamarádka a kolegyně z práce. A taky Ryanova nevlastní máma, kterou nenáviděl.

Zatraceně.

„Margaret, tohle je Vicky, Robinova mladší sestřička," zaslechla jsem svoje jméno a probudila se z transu, který mě dokázal dokonale probrat. Naprosto střízlivě a s křečovitým úsměvem jsem ke světlovlasé ženě natáhla pravou ruku.

Vesele se na mě usmála a stiskla mi ji. „Moc mě těší, ale říkej mi Maggie!" sdělila mi upřímně, což mě jen ujistilo v tom, že ona mě nepoznala, zatímco já ji ano a naprosto dokonale.

„Ráda vás poznávám," zalhala jsem. „Andrea říkala, že se objevíte až zítra…?" Na poslední chvíli jsem ukočírovala intonaci, takže se těsně změnila na otázku.

„Nakonec se nám povedlo chytit poslední dnešní letadlo z New Yorku, skvělá náhoda," odpovídala přátelsky.

Nám?

Jen to ne, prosím, jen to ne…

Jen co se Margaretina pozornost obrátila k nastávající paní Holmesové, vyděšeně jsem Tanye stiskla paži. Nechápavě se na mě zamračila. „Co je?"

„Průser," oznámila jsem jí jednoslovně.


 

Moji nejmilejší,

už jsem ani nedoufala, že bych to letos stihla, ale jsem tu - s malým dárečkem pod vánoční stromeček. Chci se vám omluvit, že téměř nepíšu, mrzí mě to, přála bych si, aby to bylo snazší, ale nemám bohužel vůbec čas (ze školy do práce a tak pořád dokola), a za poslední rok mi nebylo úplně nejveseleji, tak se múza odstěhovala do teplých krajin a asi se už nikdy nehodlá vrátit. =D Ale to nevadí, protože já to bez ní nějak zvládnu - časem tuhle povídku určitě dopíšu (mám už díl v záloze a další rozepsaný, jak můžete sledovat u mě na shrnutí, tak snad už to nějak půjde). =) Budu se snažit ze všech sil, to vám slibuju. =) A samozřejmě budu ráda, když mi o sobě do komentářů dáte vědět, to potěší vždycky. ;-)

Chci vám popřát  krásné Vánoce a jen to nejlepší do nového roku! Děkuju za to, že na mě stále myslíte a že mi dáváte sílu to nevzdat! Děkuju! =) <3


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 32:

4. kamik přispěvatel
27.12.2017 [15:44]

kamikJe to asi tak týden, co jsem si na Icebergs vzpomněla, přemýšlela jsem, jak to má asi skončit, když tu náhle se tu objevila další kapitola... Je stejně dobrá jako ty předchozí, nemůžu se fočkat dalších, protože doufám, že tenhle příběh jen tak neskončí, protože je boží! Emoticon Emoticon

3. Sunshines
26.12.2017 [13:18]

Oooooooo! Emoticon Emoticon
To bolo krásne, ale nie len tak sladko krásne, ale to ich podpichovanie a nezameniteľný sarkazmus. Emoticon
Som rada, že sa vrátili.
Prajem všetko dobré do nového roku!

2. Rusalicka
26.12.2017 [10:34]

Krasny pribeh, ktery me zaujal a u ktereho jsem zvedava jak dopadne. Snad brzo pribide dalsi kapitola. Emoticon

1. Carol1122 přispěvatel
25.12.2017 [21:00]

Carol1122Nejmilejší Jituško!

Předně ti chci poděkovat za ten nejkrásnější dárek k Vánocům, na který jsem se těšila každičký den. Myslím, že nemohlo být širšího úsměvu než u mě, když jsem tady kapitolu otvírala a četla Emoticon Emoticon Emoticon Tak už to nebudu zdržovat a jdu ti napsat něco k tomu úžasnýmu dárečku! Emoticon Emoticon

Nevím, jestli mám začít malou Vicky nebo polonahým Ryanem Emoticon Obojí je totiž neuvěřitelně roztomilý, to první samozřejmě k pláči a dojetí a u Ryana hrozí poslintání (nehrozilo, stalo se Emoticon ). Malá Vicky byla kouzelný dítě, úplně ji vidím s Robinem, jak utěšuje svou malou ségru a podplácí ji borůvkovou zmrzlinou Emoticon Emoticon Škoda, že jsem neměla tak hodného bráchu, že bych dostávala taky takový odměny Emoticon Emoticon Rodiče Vicky jsou prostě klasika... ani jeden se nezastaví v mluvení, hlavně že se jim s ním hezky povídalo Emoticon Ale že si tak hezky padli do oka, to je radost Emoticon Emoticon Polonahý Ryan! Emoticon Myslím, že to byl dárek sám o sobě Emoticon Nemyslíš, zlato, že se Ježíšek ještě zapomněl, když nám ho nedoručil? Emoticon Doufám, že nám ho přiveze - i s hokejovou výstrojí! Emoticon A ten konec?! Emoticon Maggie je kamarádka Andy a zároveň nevlastní máma Ryana??? Cítím průšvih a začínám se bát Emoticon Emoticon Ale neskutečně se těším, až se to dozvíme v příští kapitole Emoticon Že by už konečně svatba? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přeju ti, Jituško, ty nejkrásnější Vánoce plné radosti a Zlobříků Emoticon A taky šťastný nový rok, ve kterém nám budeš určitě nadělovat dárečky s kapitolami pravidelně, věřím tomu! Emoticon Mnoho štěstí se psaním a hlavně paní múze, bych si dovolila připomenout, že dovolená netrvá měsíce, tak se musí vrátit na svoje původní místečko, kam patří! Emoticon Štěstí je, že i bez té múzy jsi dokonalá slečna spisovatelka a udělala jsi dalším dílem radost nejen mně, ale i dalším, kteří, doufám, se nebudou ostýchat a vyjádří ti svoji radost a přání k dalšímu úspěšnému pokračování sem rovněž Emoticon Emoticon Děkuji, Fluff, za úžasný čtenářský zážitek a neskutečně moc se těším na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!