OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 16

04.10.2014 (16:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1931×

16.

Vicky

Pamatuju si moc dobře tu chvíli, kdy se brácha po střední škole sebral a odjel studovat na Kolumbijskou práva. Byla jsem ještě dítě, ale už tenkrát mě jeho nepřítomnost vyděsila. Najednou nebyl nikdo, za kým bych mohla běhat s pláčem, že jsem si na hřišti rozbila koleno, nebo si mu stěžovat, že kluk z vedlejší třídy, co se mi líbil, mě rád nemá.

Prý jsem to dělala takhle vždycky. Už jako batole ve velké plíně, co za nohu po zemi tahalo plyšové zvíře, jsem Robina následovala úplně všude. I moje první slovo se týkalo bratra; žádný táta, žádná máma, ale Bobo. Slyšela jsem tuhle historku tolikrát, že už jsem z ní pravidelně mívala vyrážku, ale to moji maminku neodradilo od toho, aby to každé návštěvě, která byla ochotná ji poslouchat, nevyprávěla.

Když přišel čas dělat svoje rozhodnutí, ten čas, kdy jsem pochopila, co to znamená být dospělá, stejně jsem se v duchu ptala, co by na to řekl Robbie.

Jenže teď jsem stála se Scottym před obrovskou budovou plnou kanceláří, na svetru se mi blyštila visačka, co mě vydávala za Jamese Bonda, a bráška v mojí hlavě poprvé za ty roky mlčel.

Dýchla jsem si na zkřehlé dlaně a podívala se na svého společníka. Promluvil dřív, než jsem to stačila udělat já sama. „Neříkej mi, že to chceš vzdát," prohlásil a obláček horkého dechu se mu zvednul od rtů, jak si pobaveně odfrkl.

„Ne, nechci," zalhala jsem okamžitě, „jen…"

„Chceš." Zazubil se, jakmile za mě dopověděl větu. „Hele, puso, řekla jsi to sama. Robin potřebuje pomoc. A kdo jinej by mu měl hodit záchrannej kruh než my dva?"

Zašklebila jsem se. „Tak jo, jdeme dovnitř. Ale jen proto, že už je mi tady fakt zima."

Když jsme vešli a obrovské prosklené dveře nás zavřely v luxusně zařízeném vestibulu, cítila jsem podivný tlak na hrudníku. Byl to příznak zbabělosti, znovu se u mě objevoval syndrom srábka, co by radši nechal život, aby všechno vyřešil. Ale v duchu jsem se okřikla a vydali jsme se k výtahu na druhém konci místnosti.

Už už jsem ho chtěla přivolat, když nás přerušil mladý hlas recepční. „Haló, prosím? Dobrý den, omlouvám se, ale tam nemůžete!"

S křečovitým úsměvem jsem se na ni otočila. „Potíže," sykla jsem směrem ke Scottovi.

„Ani ne," odtušil, „teď ti ukážu, jak se to dělá. A ty mi za to upečeš dort."

Než jsem stihla cokoliv namítnout, můj Bond boy nasadil široký úsměv a vyšel slečně vstříc. „Nemůžeme dál? Promiňte, to jsme nevěděli. Jdeme jen za kamarádkou, máme jít teď večer do kina a slíbili jsme jí, že ji tu vyzvedneme."

„Můžete na ni počkat tady," mávla směrem k několika křesílkům, „ale… no… jestli…" Plachý úsměv, který se jí objevil na tváři, byl důkazem, že Scotty dokáže sbalit kohokoliv. Ten kluk neměl jít na architekturu, ale na herectví. Touhle dobou by byl hvězda první velikosti.

Sledovala jsem, jak se lehce dotkl jejího předloktí a roztomile naklonil hlavu na stranu. „Dejte nám maximálně dvacet minut, nikdo si nás nevšimne, slibuju."

„Tak dobře," souhlasila nakonec a začala se červenat, když jí můj nejlepší přítel děkoval.

„Tohle mě musíš naučit," vybafla jsem na něj, jen co se za námi s cinknutím zavřel výtah a my se vydali do dvacátého patra spáchat atentát na Andreu a její kancelář.

„To chceš balit holky?" odpověděl mi otázkou a křenil se na svůj pokřivený odraz v kovových dveřích.

„Ne, Einsteine," protočila jsem oči v sloup, „chci umět takhle s každým manipulovat. To bylo boží. A možná bychom si měli vyměnit jmenovky."

Vesele si poklepal na hrudník. „Já jsem dost spokojený," ujistil mě. „Chceš se umět přetvařovat? Fajn, ale něco za něco, kotě."

Trochu dopáleně jsem si odfoukla. A kde je zatraceně ta tuna oříškový čokolády? „Dobře," zavrčela jsem, „asi… asi k němu něco malinkatýho cejtím."

Scotty mě prudce popadl kolem ramen. „No konečně!" zaječel na celou kabinu. „Už jsem myslel, že tě budu muset obrátit vzhůru nohama a vytřást to z tebe."

„Stačilo by jen něco sladkýho," vycenila jsem na něj zuby, „a stále to neznamená, že o tom budeme mluvit, protože nebudeme."

„Ale-" začal namítat, jasně nadšený myšlenkou, že strávíme několik večerů u vína a budeme rozebírat Oakleyho zadek ze všech možných i nemožných úhlů.

„Zatím není co," odtušila jsem, protože jsem neměla to srdce jeho dobrou náladu zkazit.

„Ale bude," usadil mě. A jelikož jsem nepřišla na nic světoborného, jak bych mu to mohla vrátit, tak jsem si jen nesrozumitelně mumlala pod fousy a dělala, že se vztekám, protože mě doběhl. Koneckonců, hrát nevychovaný děcko je moje oblíbená role. Navíc v ní exceluju.

Vydržela jsem to až na chodbu, která vedla k Andreině kumbálku, kde mě veškeré moje hraní najednou opustilo, protože jsem čekala přímý postup - a to, co jsem tam uviděla, rozhodně nebylo plánované.

Mezi zdmi stál totiž vysoký muž, se světlými vlasy prokvetlými stříbrem, v rukou desky, kterými se rozmachoval skoro do celého prostoru, jak divoce gestikuloval a něco důležitého řešil. A já mu před pár týdny vylila svoje pití na hlavu…

Svět je malý, ale New York je očividně ještě menší.

Zatáhla jsem Scottyho za roh a prudce mu zatřásla s paží. „Shrekův táta je tady!" vypískla jsem a přála si, aby můj hlas nezněl tak nepřirozeně vysoko a vyděšeně. „Co budeme dělat? S ním flirtovat nemůžeš!"

Můj spolupachatel nespokojeně nakrčil nos, což mě mírně uklidnilo, protože mi přišlo, že vyšiluju už nějak moc. „Co ten tady dělá?" otázal se na mnohem důležitější věc; a to mě utvrdilo v tom, že vzít Scotta s sebou byl ten nejlepší nápad, který jsem kdy měla. Jeho pragmatismus moji zbabělost a paniku hravě přepere.

„Nevím," pokrčila jsem rameny, „dohazuje Oakleymu reklamu na prášky podporující mozkovou aktivitu?"

Odpovědí mi byl úsměv. „Pěkný, ale pochybuju. Tohle je zprostředkovatelská agentura… pracuje tu?"

„No bezva," zafuněla jsem, „jestli je papínek z poloviny tak ambiciózní jako synáček, tak to tu vede. A pokud si pamatuju, posledně ze mě nebyl moc nadšenej."

„To byla sranda," odtušil Scotty, zřejmě mu ona vzpomínka připadala vtipná, zatímco já z ní měla dodneška noční můry.

„V hollywoodskejch filmech se vždycky něco semele na druhým konci chodby, aby byla odvedena pozornost," začala jsem uvažovat nahlas.

„Jo, anebo se můžeme schovat do-" zarazil se a lehce se vyklonil zpoza rohu. „Jde sem. Co budeme dělat teď?"

To, co Scotty nedopověděl, se mi teď zdálo jako brilantní řešení. Schovat se ke košťatům do úklidové místnosti. Takže jsem tu vzdálenost, co mě dělila od úkrytu, překonala téměř nadsvětelnou rychlostí, že by mi Usain Bolt mohl závidět, a zalomcovala klikou.

Bylo zamčeno.

Přidušeně jsem zavyla. Nejsem připravená čelit Shrekovi seniorovi. Za žádných okolností.

V mojí zbytečné snaze prohrabat se pode dveřmi do bezpečí mě vyrušil tichý smích. Došlo mi, že jsem naletěla. Ten parchant si ze mě udělal zas dobrý den. „Blbečku," sykla jsem, když jsem oddusala zpátky k němu. „To není vtipný."

„Já se směju," upozornil mě na naprosto očividný fakt. „Otočil se a šel opačným směrem. Co my? Jdeme to risknout?"

„Doma tě zmlátím," slíbila jsem mu a po obhlédnutí situace za rohem mi nezbylo nic jiného než jít udělat to, proč jsem přišla. Nakopat jeden zadek by neměla být taková potíž. Problémem bylo to, že jsem měla utkvělou představu, co najdu za prostorným pracovním stolem, a to, co jsem tam nakonec uviděla, mi vzalo veškerý vítr z plachet. A nejenom mně, protože můj parťák zamumlal něco v tom smyslu, že bude hlídat dveře a nechal mě samotnou. Na jednu stranu jsem oceňovala Scottův smysl pro takt, na tu druhou můj vnitřní srabík toužil vyskočit z okna, aby se odsud dostal co nejdál.

Mlhavě jsem si představovala, že holka, co dala kopačky mýmu bráchovi, když ji požádal o ruku, bude naprosto v pohodě. Bude sebevědomá, krásná, vyrovnaná - ostatně taková, jako když děláte to, co považujete za správný. Jistě, někdo by možná poznamenal, že si Robbieho idealizuju, že je můj pohled na věc dost zkreslený tím, že ho sama až moc zbožňuju (a asi jen díky tomu tu teď stojím a civím jak vyoraná myš), a že mu bylo ublíženo, takže mám tuhle blbou potřebu ho jít bránit…

Ale najednou jsem nebyla schopná slova, protože Andrea… nebyla Andrea, kterou jsem znala, nebo kterou jsem si představovala.

Vždycky jsem ji obdivovala za to, že je perfektní za každé situace, že je vždycky nádherná a upravená, že se dokonale hodí k Robinovi, protože byla v těhle věcech jako on. Jenže zatímco můj bratr po jejich rozchodu víc dbal na to, aby měl bezchybně zavázanou kravatu a byl hladce oholen, Andrea vyměnila svoje lodičky za ošoupané baleríny a drdol na její hlavě by potřeboval nutně přečesat.

A když ke mně zvedla unavené oči, s kruhy pod nimi černými tak, že vesmír se zdál proti tomu jako třpytící se diskokoule, vzala mi vítr z plachet.

Takhle by neměl vypadat někdo, kdo udělal nejlepší rozhodnutí svýho života.

No ne?

A tak ze mě místo nadávek vypadlo jen: „Andy, ježiši, ty vypadáš děsně."

„Vicky," oslovila mě ochraptěle a dost nejistě se usmála. „Já-"

Skočila jsem jí do řeči: „Přišla jsem ti říct, že to, co jsi udělala Robinovi, je ta nejhorší věc na světě. Žes mu děsně ublížila a že tě nenávidím za to, co jsi mu provedla, ale… do hajzlu, nečekala jsem, že seš na tom špatně. Co se, sakra, děje? Neměla bys oslavovat? Nebo… já nevím, bejt prostě úžasná jako vždycky?" Rozhodila jsem rukama do prostoru, protože jsem najednou nevěděla, co bych dál měla říkat. Chtěla jsem být zlá, ale pořádně jsem to nedokázala.

Scotty by určitě poznamenal, že do mrtvol kopají jen hyeny. Já tvrdím, že hyeny na to nepotřebujou kopačky, stačí jim zuby. A upřímně, ani jedno z toho se nedalo použít v tuhle chvíli.

„Já…" začala znovu a pak si vyčerpaně dala hlavu do dlaní. „Věř mi, že jsem nikdy nechtěla tvému bratrovi ublížit. Jenže… když on najednou na všechno tak šíleně spěchal, seznámení s rodiči, zasnoubení… začal mluvit o budoucnosti. O domě, dětech… já… na to nebyla připravená. Navíc jsem měla v té době podezření, že jsem… no… víš… co… myslím."

„Z tebe to leze jak z chlupatý deky," ulevila jsem si trochu nabroušeně. „Budu teta, nebo co?!"

Opřela se o opěradlo židle a na pár vteřin zavřela oči, než se na mě podívala. „Ne, ne… byl to planý poplach, ale pochop, že mě to vyděsilo. Moc věcí, moc změn najednou. Navíc jsem Robinovi nedokázala pořádně vysvětlit, proč jsem ho odmítla. Hrozně jsme se pohádali a já řekla věci, kterých dodneška lituju."

Nějak jsem začala tušit, odkud vítr fouká. Proč můj bratr stále kategoricky odmítal zvednout telefon a zavolat svojí milované zpátky. V normálním světě by existovalo tak nejmíň třicet důvodů, na naší sourozenecký planetě existoval pouze jediný. „Předpokládám, že to bylo něco o mně," řekla jsem a trochu rozpačitě přešlápla z nohy na nohu.

„Jsi vážně chytrá holka," věnovala mi úsměv, „a já tě mám ráda, jenže… jako jeden z důvodů jsem uvedla i to, že se o tebe stále stará. Myslím, že jsem tvrdila něco v tom smyslu, že jsi snad dávno dospělá a měla bys být schopná postarat se sama o sebe."

„A Robbie…" nedopověděla jsem to a stiskla rty pevně k sobě. Znala jsem ho dokonale, tohle bylo doopravdy moc zlé. Pravdivé, ale to on odmítal vidět. Stejně jako já bych vraždila za jedno špatné slovo, které by o něm někdo pronesl.

„Tolik mě to mrzí, Vic," zašeptala a prudce si přitiskla dlaně na oči, aby zabránila slzám, které ji zřejmě trápily celou to dobu.

„Mě taky," zamumlala jsem a cítila, jak se mi dělá obří knedlík v krku. „Andreo, teď mě dobře poslouchej," zhluboka jsem se nadechla, „to, že se můj bratr chová jako pošahanej zachránce světa, když přijde na mě, je bohužel věc, kterou nezměníš. Naši ho tak k tomu vychovali, protože táta byl víc na misích než doma, a oba měli pocit, že mě musí chránit pořádnej chlap. Jenže pak jsi přišla ty a já přestala bejt ta nejdůležitější osoba jeho života. Proto je tak naštvanej. Ví, že máš pravdu. A místo, aby se zlobil na mě, se zlobí na tebe. Jasně, je zklamanej, že jsi mu neřekla ano, ale… to teď asi nebude už problém, ne?" dodala jsem váhavě.

„Ty myslíš-" vzlykla.

„Já to vím. Stačí, když se sebereš a řekneš mu to, co jsi řekla teď mně," ujistila jsem ji. „A Robbieho přehnanou starostlivost nech na mně, bude se s tím muset smířit. Nemůžu u něj bydlet navěky. Kromě toho, poslouchat to vaše věčný cukrování by mi lezlo na nervy." Vyloudila jsem na tváři ten nejpovzbudivější úsměv, kterýho jsem byla schopná, a panáčka Panikáčka uvnitř mojí hlavy umlátila baseballovou pálkou.

„Já nechci, abys odcházela!" vyjekla okamžitě. „Nemyslela jsem to tak. Zatlačil mě do kouta a já nevěděla jak z toho ven, říkala jsem to, co jsem neměla!"

„Kašli na to. Já to vím, rozumím tomu," mávla jsem nad tím rukou, „jenom, prosím tě, až tu dneska skončíš, zajeď za bráchou a vyříkejte si to, jo? Chci, aby tenhle svět měl o dvě trosky míň."

„Děkuju, Vicky."

Ušklíbla jsem se. „Poděkuješ mi na svatbě. Zatím, Andy."

Zavřela jsem za sebou dveře a hlasitě si oddechla. „Tak co?" vypálil na mě Scotty.

„Myslím, že to bude dobrý. Doufám, že máš oblek," zazubila jsem se na něj.

„O tom nepochybuj. Jsem v něm tak sexy, že strčím do kapsy i budoucího pana ženicha." Naoko vážně si začal uhlazovat vlasy a přestal, až když jsem ho plácla přes ruku. „Cos jí řekla?"

„Ve finále to, že by se měli dát dohromady, aby se konečně příběh začal točit kolem lidí s opravdickými problémy," konstatovala jsem, když mi zavrněl mobil v kapse, protože se zřejmě chytnul na nejbližší wi-fi.

Shrek: Ty nemáš moje číslo. Chytrej tah, Holmesová. Teď jsem na řadě já.

Natočila jsem displej ke Scottymu. „Jak jsem řekla. Opravdický problémy."

Chci Vám ohromně moc poděkovat za hlasy v povídce měsíce a za ty přenádherné komentáře, které jste mi zanechali pod minulou kapitolou. Nedokážu ani slovy vyjádřit, jakou obrovskou radost mi udělaly. Jen co uveřejním kapitolu, střihnu si oslavný taneček. =D

Chci se omluvit, že jsem nepřidala díl dřív, měla jsem v plánu ho do konce září dopsat, ale nakonec jsem byla v jednom kole, sešlo se mi toho prostě moc. Na druhou stranu mám pro vás dobrou zprávu, protože tahle kapitola měla původně obsahovat ještě jednu část, která se mi rozlezla a stále rozlézá, takže sedmnáctka by snad do konce příštího týdne, maximálně, mohla být. =) Když budete chtít sledovat postup mého snažení, u mě na shrnutí měním každý den procentuální příbytky. =)

Doufám, že se vám trochu víc dějová kapitola líbila - a ještě jednou moc děkuju! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 16: