OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 14

22.08.2014 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1871×

14.

Ryan

Tolik jsem ji chtěl.

A ona chtěla mě. Třásly se jí prsty, kterými mě hladila po tváři, když jsem ji líbal. Měla tak krásně měkké a poddajné rty, kterými mi vycházela vstříc.

Tisknul jsem si její nahé tělo k tomu svému. Po celé páteři mě mrazilo, což se v zápětí přelévalo ve vlny horka, když se proti mně pomalu pohnula.

„Ryane," zasténala moje jméno do ticha ložnice. Kdesi mezi tím, co jsem přerývavě zamumlal její jméno v odpověď a ona se proti mně znovu vypjala, jsem si uvědomil, že moc dobře ví, co mi způsobuje.

Vyhrála, ale já neprohrál. A i kdyby… tahle prohra za to doopravdy stála.

„Vicky, já… já…"

Pokojem se rozezněl protivný zvuk budíku a já sebou trhnul, jako kdyby mě někdo z ničeho nic polil studenou vodou. „Zatraceně," zanadával jsem a cítil, jak mi srdce mlátí do hrudi jako zblázněné. Pohled mi sklouznul směrem dolů a já poraženě vyfoukl vzduch. „Do hajzlu, tohle budu muset rozchodit," zavrčel jsem popuzeně, protože na moji mysl reagovalo i moje tělo. A člověk by řekl, že když přejde puberta, přejdou i tyhle sny s ranními následky. Převalil jsem se na břicho a snažil se myslet na cokoliv jinýho. Jenže s jedinou další myšlenkou na Vic bez oblečení přišla veškerá dosavadní snaha vniveč.

„Led. Spousta ledu. Studená sprcha, ta nejledovější," mumlal jsem do polštáře. „Dostanu puk na hokejku, lehká klička, střela zápěstím."

Můj kamarád tam dole na nic nereagoval. Zřejmě mu Holmesová totálně rozhodila chápání. „Tak hele, kámo, konec legrace. Máš se stydět, idiote. Ne mávat na pozdrav."

Nic. To prostě není fér. Byl to jen sen. Ale za to zatraceně žhavej. Ale ne. „To nebyla pobídka," zaúpěl jsem. „Já ji taky chci, jasný? Jsem dospělej chlap, co má svoje potřeby. Nemysli si, že to nechápu. Ale jestli to zvorám, tak máš smůlu, uvědomuješ si to?"

Zřejmě si to neuvědomoval. „Tak fajn. Tučňáci. Tučňáci jsou debilní. Kolébaj se. Jsou to ptáci, ale neuměj lítat. Pták má umět lítat." Do háje, musím přestat mluvit o ptácích. Tohle nezabírá.

„Někde jsem četl, že chlapům buď funguje mozek, nebo jim funguješ ty. Mám silnou obavu, že to zařízení nahoře teď fakt nepoužívám." A protože nenastala žádná momentální změna mého stavu, využil jsem zbytek rozumu, co mi zbýval, abych si dopřál onu ledovou sprchu. Ta jediná mě mohla zachránit.

A zchladit toho v přízemí.

***

Klepl jsem hokejkou o led a Patrick to akorát včas zaregistroval. Rychlý pas k modré, povedlo se mi zavézt puk do útočného pásma, dva rychlé, silné odrazy, abych se prodral přes bránícího hráče, který mě nestihl a já místo vítězoslavného zakončení ucítil prudké bodnutí těsně pod žebra, takže jsem ztratil rovnováhu a složil se k zemi v tom samém momentě, co hru proťal hvizd píšťalky.

„Moore by dostal dvě minuty," zahlásil trenér, „zbytečnej faul. Stačilo zrychlit. Pro příště, jasně, Johne?"

Dostal jsem se zase zpátky na nohy a nechal se od Moorea poplácat přátelsky po rameni. Kývnul jsem na něj. Všechno v pohodě, soupeř se omlouvat nebude, že mě složil při tahu na branku. Spíš mi ještě jednu ubalí.

Ale Alain ještě neskončil. „Chlapci, pro dnešek máte padla. Uvidíme se zítra večer, takže máte dost času strávit toho krocana, co dneska spořádáte. Ještě bych ale poprosil, aby tu zůstal Chris, Tanner, Derek, Patrick a Ryan. A, Henku, i ty, brankáře potřebujeme na nájezdy jako sůl."

Zbytek pětek se na tohle vyzvání začal trousit směrem ke střídačce, aby si posbírali svoje věci a mohli si užít den Díkuvzdání, na který se všichni těšili. Kromě mě. Den s Rosie by se za jiných okolností bral jako pozitivum. Den s otcem a jeho novou přítelkyní už si tak vysoko na žebříčku nestál. A pak tu byla ta věc s Holmesovou; to, že jsem do ní byl zabouchnutej až po uši.

„Hoši, hlavu vzhůru, vy si za chvíli budete taky moct dát sprchu," zazubil se na nás trenér a my všichni skoro jak na povel klepli hokejkami o led místo slovního souhlasu. „Chci jen probrat techniku nájezdů. Posledních pár tréninků jsme to flákali. Oakley a Johnson půjdou na prázdnou bránu a vy tři tu zůstanete se mnou," rozdělil nás na dvě trochu nesourodé skupinky, ale to bylo to nejmenší, co mě trápilo. Obvykle bych spěchal… ale dneska nebylo kam.

Bez dalšího slova jsme se s Patrickem odebrali k prázdné kleci na druhé polovině hřiště. Byl to jasný příkaz k tomu, abychom cvičili střely zápěstím z různých uhlů, než na nás přijde řada a individuální přístup nám nebude odepřen.

Zhluboka jsem se nadechl, když mě můj spoluhráč drknul do zad. „Dneska seš nějakej zamyšlenej, vole," ucedil a svojí hokejkou lehce přihrál jeden z puků na tu moji, kde jsem ho jen jednoduše sklepl.

„Blbej den," zamumlal jsem na půl pusy a nehodlal to dál rozvádět, ale Patrick měl zřejmě jinej plán.

„Jak to jde s Vicky? Pořád jedeš v tom svým ujetým plánu?" optal se přátelsky, ale já ho za to v duchu pořádně proklel. Jedna ze dvou věcí, o kterejch jsem se nechtěl bavit, a on ji vytáhne. Typický. Zákon schválnosti, fakt.

„Si piš, Johnsone." Věnoval jsem mu parádně falešný úsměv, což ale můj parťák nepoznal, takže jsem nejspíš vypadal jako totální kretén, co nemá úctu k ženám a je to největší mizera, co kdy chodil po planetě Zemi. A možná i mimo ni. To, co jsem původně chtěl provést, totiž nebylo nic pěknýho. Žádná holka si nezaslouží bejt využitá - a upřímně, já byl imbecil už jenom proto, že mě napadlo se s ní vyspat a pak ji odkopnout.

„Hele, nechci ti nic říkat, Ryane, ale nepřeháníš to? Kvůli jednomu blbýmu šlápnutí na nohu?" reagoval pochybovačně. Dřív bych ho podezříval z toho, že sympatizuje s Vicky jen z důvodu, že randí s její nejlepší kámoškou, ale teď mi docházelo, jako jakej kretén se chovám.

„V sázce je mnohem víc, Jeníčku," zavrčel jsem dopáleně jeho přezdívku.

„Tvoje zraněná pýcha, Oakey-Dokey?" vrátil mi to.

„Prostě dostane, co si zaslouží," ukončil jsem naši debatu, ignoroval to blbý oslovení, kdy k mýmu přízvisku přidal ten dovětek, a radši se rozjel k bráně. Jo, Holmesová dostane, co si zaslouží. V mojí posteli. A ne jednou. Bude moje, protože jsem se rozhodl. A nikdo mi nebude říkat, co mám dělat.

Odteď už ne.

A taky se přestanu chovat jako debil.

Jako bych slyšel Vicky: ,I když to ti půjde dost těžko, Shreku.´

Jo, měla by pravdu.

Naštěstí tahle pěkně pitomá diskuze (i ta v mojí hlavě) skončila, jen co jsem vztekle trefil pravou tyčku. Jasně, proč ne, když mám naprosto prázdnou bránu. Po dvaceti minutách jsem konečně přišel na řadu s nájezdy. První byl vždycky moje volba - Alain tak zkoušel proniknout do našich myslí, jak zareagujeme, když nás vybere, abychom jeli.

Rozuměl jsem tomu, protože to bylo něco, co jsem se naučil snad ještě dřív, než jsem vůbec uměl chodit. Rozhodnout se pro jednu věc a neslevit z ní za žádných okolností. A to byl taky důvod, proč moje úspěšnost na nájezdech byla jedna z nejvyšších v celé soutěži. Prostě jsem si jasně řekl, co na brankáře zkusím ještě dřív, než se čepel hokejky dotkla puku a já se rozjel - nebylo pak místo pro případné velké chyby, jak bych se pokoušel něco vymyslet na poslední chvíli, abych ho překvapil.

Lundqvist je možná jedním z nejlepších gólmanů na planetě, ale ani on teď netuší, co mu provedu a jestli stihne zareagovat.

Věděl jsem, že půjdu do blafáku. Ví, že jsem pravák, bude čekat, že budu spoléhat právě na to. Takže mu ukážu, že výsledná střela z opačného směru bude víc než účinná.

Cítil jsem, přesně v ten moment, co jsem se rozjel na svůj nájezd, jak mi pomyslná pumpička mačká píst a adrenalin se mi rozlil do celého těla. Nabíral jsem na rychlosti, pak udělal onen úhybný manévr doleva, a v okamžiku, co se Henk přesunul k té špatné tyči, střihnul jsem si to doprava a vystřelil.

Síť za brankářovými zády se zavlnila a já zvednul jednu ruku, abych svůj gól alespoň tiše oslavil. „Dobrá trefa, Oakey," ujistil mě Lundy a bouchnul mě vyrážečkou mezi lopatky, až jsem zavrávoral. Neviděl jsem úsměv za jeho maskou, ale byl jsem si zatraceně jistej, že byl stejně obří  - jako já, kdybych se rozplácnul po ploše jak širokej, tak dlouhej.

„Jak z učebnice, chlapče," pochválil mě Alain, když jsem se k němu vrátil na modrou. „Vypadá to, že toho máš dneska plný zuby, nemám pravdu?"

„Přesně tak, trenére," zafuněl jsem a ignoroval Jeníčkův pohled.

„Potrápím tě zejtra, počítej s tím, teď běž do šatny a užij si volno," pokýval směrem ke střídačce a já mu vděčně poděkoval. Prostě jsem chtěl vypadnout.

Od všeho. Což nešlo, samozřejmě.

***

Vždycky se mi líbilo, jak se tátův nevelký obdélníkový stůl prohýbal pod tím množstvím jídla při každé slavnostní večeři. Dozlatova upečený krocan uprostřed mě každoročně vyzýval na boj na život a na smrt; ještě se mi nikdy nepovedlo ho sníst víc jak polovinu. Ale věděl jsem, že letošní klání se ani konat nebude.

I když mi Rosie okopávala holeně pod stolem, šklebila se na mě a lehkou konverzací hodnou mladé anglické dámy se snažila u stolu udržovat dobrou náladu, tu moji zlepšit nemohla ani náhodou. Pominu to, že vztah, který jsem se svým otcem měl už od juniorských let, byl  - mírně řečeno - napjatý. To, co dělal poslední dobou, to, jak se choval, mě vytáčelo téměř k nepříčetnosti. Připomínalo mi to, proč bych si měl zabalit a vzít angažmá v Los Angeles. Nebo ve Vancouveru. Odjet na druhou stranu kontinentu. Vypnout telefon a neodpovídat mu na maily.

Nebo mu rozbít hubu, aby mě konečně začal brát vážně.

Jo, tak moc mě štval.

Jeho cvrlikání s tou třicítkou, co se na něj nedávno nalepila, jsem skoro nemohl snést. A možná bych měl vynechat to skoro. Vůbec jsem nepochyboval, že jí imponovalo, že měl peníze. A že byl vidět díky mně. Měl jsem dost holek na to, abych tohle poznal už na míli daleko.

Možná proto mě tolik brala Holmesová. Tý bylo ukradený, že jsem slavnej, dobře placenej a obdivovanej. Pro ni jsem byl debil, co do ní vrazil a neuměl se jí omluvit. Byl jsem Shrek. A poprvý v životě se mi ta její pitomá přezdívka líbila.

V ten moment jsem děsně moc zatoužil políbit ji znovu, že jsem do sebe pivo obrátil na ex, abych ten pocit zničil.

Přetrpěl jsem večeři a pak jsem se zdejchnul, co nejdál to šlo. Psal jsem Vicky, ale neodpovídala mi. Buď neměla čas, nebo se rozhodla, že včerejšek bude ignorovat. Tak jako tak se u ní zítra stavím a vysvětlím jí to. Pokud neodjela… odkud, že to je? Iowa? Ne… Indiana, jo. Pozvu ji na kafe a-

„Synu?" ozval se za mými zády hlas mého otce.

Zaklapl jsem počítač a otočil se na něj. „Co potřebuješ, tati?" zeptal jsem se strojeně a nemínil s ním v konverzaci vůbec pokračovat.

„Chci si promluvit," odpověděl mi klidně a pozval se dovnitř sám. Zavřel za sebou dveře od mého pokoje a posadil se na kraj postele. Zapřel se rukama o kolena a trochu netrpělivě vydechl. Jasně, kázání. Jako kdybych ho potřeboval. „O tobě," dodal pak úplně zbytečně.

„Není o čem mluvit," pokrčil jsem rameny, „do draftu zůstávám v Rangers." Vypadlo to ze mě samo a já si uvědomil, že je to pravda. Nechtěl jsem nikam odcházet do konce sezóny. Kdybych si teď sbalil kufry, bylo by to přinejmenším neslušný vůči trenérovi a celýmu mančaftu.

„Chlapče, oceňuji tvoji loajalitu ke klubu, ale oni ti už nic nabídnout nemůžou. Manažer Islanders mi faxnul skvělou nabídku, která se neodmítá, a-"

„Tobě?" skočil jsem mu do řeči a zamračil se na něj. „Jak to, žes ji dostal ty? Tohle je moje rozhodování, tati. A já se rozhodl zůstat s klukama, jasný?"

Viděl jsem na něm, že ho moje odporování mírně překvapilo. Začal ztrácet půdu pod nohama, takže se pokusil najít něco, s čím by mě uzemnil. Nepochyboval jsem, že on dostal výhodnou nabídku. Vůbec bych se nebál tvrdit, že si můj otec řekl o nějaký úplatek, aby mě přetáhl do druhého newyorského klubu. Opovrhoval jsem jím v tu chvíli o tolik víc. On nikdy nebyl sportovec. Za to se stal manažerskou krysou, na kterou jsem se díval s větším a větším odporem, čím jsem byl starší. „Chuck mi řekl, že se na svou kariéru poslední týdny málo soustředíš. Že… někoho vídáš."

Uvnitř mě to bouchlo. Byl jsem ten typ, co se rychle naštve, ale pak rychle vychladne. Jenže stačilo málo, aby byla zažehnutá jiskřička. A já si mezitím, co mi brunátněly tváře, uvědomil, že to zmínka o Vicky mě dokázala tak vytočit. „Pracuje Chuck pro tebe, nebo pro mě?" vyštěkl jsem, abych získal čas, než si rozmyslím další postup. Asi si budu muset s Norrisem promluvit. Tohle se mi nelíbí.

„Jen se vyjádřil, že si potřebuješ popovídat," řekl ledově, jako kdyby se nic neměnilo na tom jeho vítězném úšklebku, že našel moje slabé místo.

„A co kdybych se s někým scházel?" ucedil jsem a vzteky zatnul ruku v pěst.

„Nepotřebuješ děvče, hochu. To, co potřebuješ, je soustředit se na hokej. Na vztahy budeš mít dost času později." Poplácal mě po koleni, aby svým slovům dal větší důraz. „Nezamiluj se. To není nic pro tebe. Bude tě omezovat, bude si nárokovat tvoji pozornost. Na to nemáš čas. Dobře?"

Na sucho jsem polknul. „Ano, pane."

„Ryane, nepotřebuješ ji," zopakoval to nejdůležitější. Zvedl se a odešel, abych si jeho proslov mohl v klidu promyslet a zpracovat do posledního detailu.

A já se pobaveně ušklíbl, jen co se za ním dovřely dveře. „To určitě," odfrkl jsem si posměšně, protože jsem věděl jednu věc naprosto jistě.

Já ji potřebuju. Se vším všudy.

Kdo by mi jinak říkal Shreku?

Holky, já Vám tak hrozně moc děkuju! Vaše komentáře a podpora mi udělaly nesmírnou radost, stále se usmívám jak debílek, když si čtu Vaši zpětnou vazbu. =) Slibuju, že se do psaní další kapitoly pustím, jak jen to půjde. ;-) Pevně doufám, že se Vám další díl líbil a že jste se pobavily. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 14: