OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězdy nespočítáš 3. kapitola

05.02.2016 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1119×

JADZIA

Seděla jsem na ošetřovně. Nohama jsem houpala ve vzduchu, nedosáhla jsem na podlahu pomalu ani špičkou boty. Má výška byla vážně úsměvná.

Jakmile jsem se matce svěřila se svým problémem, odtáhla mě sem. Celou dobu šeptala, že to není normální. Když mi dělali vyšetření mozku, odněkud se přihnal i táta. Měl strach, stejně jako matka. Mlčky jsme vyčkávali příchodu lékaře. Nechával nás dlouho čekat. Nemohla jsem se dívat na rodiče, tak jsem stále sledovala své houpající se nohy. Konečně zpoza rohu vyšel lékař v delším nafialovělém lékařském hábitu s padem v ruce. Na tváři měl neutrální výraz, ale jeho Lirry prozrazovaly, že je znepokojen.

„Takže,“ začal, „na první pohled vypadá vše v pořádku, ale to, co se stalo, normální není. Co tvůj snoubenec, Jadzio?“ zeptal se.

„To netuším. Odešla jsem…“ hlas se mi zlomil. Lékař přikývl.

„V pořádku, nemusíš o tom mluvit, pokud je ti to nepříjemné,“ řekl mile. „Podívám se na něj později.“

„Z toho vyplývá?“ zeptal se otec.

„Chviličku,“ mávl rukou doktor a otec kývl. „Jadzio, jak je na tom tvá telepatie?“

„M-má telepatie?“ vykoktala jsem nechápavě.

„Ano, na jaké úrovni si myslíš, že je?“

„To netuším,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře, v pořádku,“ povzdechl si, „zkusíme to jinak. Dej mi vědět, jakmile dokážeš přečíst mé myšlenky.“ Zpříma jsem se mu podívala do jeho černých očí. Byl odvážný. Málokterý Zarťan dobrovolně odhalí cizímu svou mysl. Dokážeme si totiž kolem svých myšlenek vytvořit jakýsi štít, aby nám ostatní nelezli do soukromí. A on ho teď pomalu sundával. Část po části odhaloval svou mysl. Čekala jsem, ale stále jsem jeho myšlenky neviděla.

„Jadzio,“ ozvala se matka, „ty ještě nic nevidíš?!“ vysoukala ze sebe pomalu. Zavrtěla jsem hlavou. Rodiče si vyměnili s lékařem zděšené pohledy.

„O co jde?!“ vyjekla jsem.

„Jadzio, já jsem právě odhalil své soukromí celé ošetřovně, dal jsem svou mysl úplně na obdiv, a ty přesto nic nevidíš?“ vysvětlil mi doktor pomalu. Kousla jsem se do rtu.

„To není dobré, že?“ šeptla jsem.

„To rozhodně není,“ přitakal doktor. „Myslím ale, že vím, proč tomu tak je.“

„Opravdu?“ vypadlo z otce s velkou dávkou naděje. Doktor přikývl a pokračoval.

„V anamnéze jsem si všiml, že máte v rodině genetickou poruchu…“

„Maureen,“ šeptl otec a všechna naděje z jeho hlasu byla ta tam. Více toho říkat nemusel. Tím se vše vysvětlilo. Teta Maureen, tátova sestřenice, byla nemocná. Nemohla číst myšlenky a obřad spojení na ní nefungoval. To ale znamená…

„Maureen?“ zeptal se nechápavě doktor.

„Má sestřenice, není telepat a obřad spojení…“

„Morbusova choroba,“ konstatoval lékař.

„To snad ne,“ šeptla matka a objala mě kolem ramen.

„Provedu jednoduchý test, který by vše potvrdil,“ dodal ještě lékař a odešel.

Začala jsem se třást. Nechci být nemocná.

„Neboj se,“ políbila mě matka do vlasů, „neumírá se na to, všechno zvládneme…“

Ležela jsem na své posteli. Nebrečela jsem, i když by se to očekávalo. Diagnostikovali mi genetickou poruchu, Morbusovu nemoc. Výjimečné onemocnění, kterým na Zartě trpí zhruba každý stotisící. Každý stotisící, a zrovna já musím být ta výjimečná, co ji má. Nemoc je dědičná, k mé smůle. Můj otec ji má zakódovanou v DNA, i když se u něj samotného neprojevila. Ale teta Maureen. Při vzpomínce na ni jsem se musela pousmát. Byla to podivínka, vážně. Když jsem byla malá, často k nám jezdila i se strejdou Georgem. Hráli jsme si a smáli se. Mám na to úžasné vzpomínky. A i přes svou nemoc žije úplně normálně. Má dům a lásku… Má lásku… Zamilovala se do strejdy George, což je pozemšťan… zamilovala se do pozemšťana… Daniel… Ano, Daniel! Já také přece nepotřebuji pouto, abych milovala. Já miluji Daniela. A musím jet za ním, abych mu to řekla, abych mu to všechno vysvětlila! Má deprese byla rázem pryč. Rychle jsem vyskotačila ze své pokoje. Má matka seděla u okna a zírala ven. Tvář měla utrápenou. Přešla jsem k ní a objala ji. Nečekala to. Usmála jsem se a ona nechápala.

„Neboj se, mami, já budu žít i bez pouta a bez telepatie. Nepotřebuji to. A věřím, že poznám lásku, stejně jako teta Maureen.“ Hladila mě po vlasech a držela mě pevně u sebe. Chvíli jsme tam jen tak seděly. „Kde je táta?“ zeptala jsem se. Odtáhla se a otřela si slzu.

„Mluví s Keilesovými rodiči. Chtěla jsem jít s ním, ale on mi to zakázal. Tvrdil, že bych se tam zhroutila. Zná mě asi až moc dobře,“ pousmála se.

„Počkej, a jak to nakonec bude se mnou a Keilesem,“ na chvíli jsem ztratila iluze o mně a Danielovi.

„Nebudeme tě do ničeho nutit. Svatba se zruší, pokud ho nemiluješ. Na tom jsme se s tátou dohodli hned. Nevím, jak to tedy poberou Keilesovi rodiče, ale to už je jejich věc.“

„Díky, mami!“ vyjekla jsem nadšeně a objala ji.

Procházela jsem palácem, až jsem skončila na jednom z balkónů. Pozorovala jsem tmavou noční oblohu ozářenou Glacií. Potřebovala jsem se uvolnit, událo se toho moc. Ale ani teď mi nebylo přáno…

„Ahoj,“ ozval se za mnou hrubý hlas.

„Ahoj, Keilesi,“ pozdravila jsem, aniž bych se otočila. On se opřel vedle mě.

„Takže,“ začal, „vypadá, že se to ruší, co?“

„Ano, to ano.“

„Máš z toho radost?“ svou otázkou mi trošku vyrazil dech.

„Ne, to… já nevím. Necítím k tobě tu lásku, kterou bych měla,“ řekla jsem mu upřímně. Netušila jsem, zda toho lituju. Nikdy nepoznám spořádaný zartský svazek, jak by si to všichni přáli. Ale co už… „A co ty?“ zeptala jsem se.

„Věřím, že bys byla skvělá manželka,“ pousmál se, „ale taky necítím to, co bych měl.“

„Neboj se, po Zartě jistě chodí plno vdavekchtivých slečen bez snoubence,“ rozesmála jsem se a on taky.

„Budu upřímně doufat.“ Na chvíli jsme se odmlčeli. Nakonec si povzdychl a promluvil: „Přeji ti v životě hodně štěstí, princezno.“

„Tobě taky, ráda jsem tě poznala.“

„I já tebe,“ řekl, pokývl hlavou a odešel stejně rychle, jako přišel. Čekala jsem to mnohem horší. Nějakou srdceryvnou loučící scénu, kdy mě bude přemlouvat a přesvědčovat o své nekončící lásce… Stoprocentně jsem se rozhodla, že se vrátím zpět na Zemi za Danielem. Všechno mu to vysvětlím a on to pochopí a vrátí se ke mně. A budeme šťastní, stejně jako Maureen a George…

Najednou jsem ucítila, že za mnou někdo stojí a sleduje mě. Prudce jsem se otočila, připravená se bránit.

„Co blbneš?!“ vyjekl neznámý, když uviděl můj bojový postoj.

„Jejda! Promiň, já jsem… nečekala jsem… jejda,“ koktala jsem ze sebe a nakonec známému cizinci mu skočila kolem krku…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdy nespočítáš 3. kapitola: