OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 6. kapitola

09.02.2017 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 784×

Další den jsem měla také volno, ale tentokrát jsem se rozhodla využít ho jinak. Vyklidila jsem kočkám záchodky, vyluxovala, utřela prach, dala prát, nacpala myčku. Kočky radši vyklidily prostor směr zahrada, protože vysavač nebyl zrovna něco, co by měly v lásce, pobíhající paničku, která o něm tu a tam málem zakopla, ještě méně.

Když však odpoledne začalo pršet, zase se stáhly domů, očichaly talíř od mých narychlo uklohněných těstovin a pak se společně se mnou svalily na gauč. Já koukat na filmy, ony chrnět. Jak jinak. Byly jsme sehraná trojka.

Až v tu chvíli jsem si všimla, že mi na mobilu bliká smska. Liam.

Nevím, co jste včera prováděli, ale po večeři zaplul s knížkou na pokoj a dneska je na place takový vyklidněný. O podrobnosti nestojím, ale klidně pokračuj J

Ušklíbla jsem se. Prevít jeden perverzní, co si myslí? Ale někde uvnitř mě zahřálo. Jestli Tomovi stačí takhle málo, aby se dostal do pohody, nebude to s ním ještě tak špatné.

Díky dešti a zatažené obloze jsem na gauči vytuhla i přes pohled na Bruce Willise. Touha po spánku holt zvítězila nad libidem. U mě standard.

Takže když se pak rozdrnčel zvonek, byla jsem totálně mimo.

Dezorientovaně jsem ze sebe odvalila ty dvě líný můry, vyhrabala se na nohy a doklopýtala ke dveřím. Jestli je to Paul, že zas potřebuje na večerní směnu posilu, tak ho zabiju.

O dveře jsem se spíš rozespale opřela, než že bych je otevřela jako normální člověk, a tam… Tom. Zmoklej na kost, v jedný ruce tašku vonící jídlem až do vedlejšího města, v druhý hodně, hodně zmoklou kytku. A ve tváři úsměv širokej jak zdejší útesy.

V první chvíli jsem myslela, že ještě spím, jak úžasně vypadal.

V tý druhý, že ho skopnu ze schodů za to, že mě budí v tuhle hodinu. I když nevím, kolik je.

V tý třetí mi došlo, že mi táhne na nohy, a roztáhla jsem dveře, aby vešel.

„Neruším?“ zeptal se co nejpokorněji, když mě míjel a viděl můj výraz.

Představila jsem si, jak jsem asi musela v tu chvíli vypadat, a ušklíbla se.

„Vypadám na to? A stůj!“ houkla jsem na něj, když už byl na dva kroky v chodbě. „Dneska jsem uklízela a takhle bych mohla vytírat zase. Svlíkni ze sebe, co můžeš, v koupelně jsou ručníky. Přinesu ti tam něco suchýho na sebe.“

Díky mojí úzký vstupní chodbičce se o mě otřel kabátem, čímž už mě dokonale probudil, takže můj mozek zase začal pracovat na víc než nevyhnutelný dvě procenta, nutný k udržení rovnováhy a dýchání. Poslechl, a když jsem šla pro oblečení do ložnice, slyšela jsem, jak o mou krásně vytřenou chodbičku pleská jeho mokrý šatstvo.

Otevřela jsem skříň a jala se improvizovat. Fajn, ta flanelová košile, co v ní spím, je dost velká i pro medvěda, tudíž jemu sedne jako ulitá. Kam až tak může být mokrý? Ten kabát vypadal sice módně, ale zjevně ne do deště. OK, co tu máme dál? Že by se mi pro jednou hodila moje ulítlost na spaní v pánských trenkách? Fajn. Pak velký teplý ponožky, aby se naše hvězda nenachladila. Kalhoty byly asi největší oříšek, ale bude muset vzít zavděk mými tepláky, netknutými, které jsem si jednou v nějakém záchvatu koupila na cvičení. Proto taky byly ještě zabalený v pytlíku z obchodu.

Hodila jsem si to všechno do náruče a došla k otevřených dveřím koupelny. Právě seděl na kraji vany a snažil se z nohou sloupnout přicucnutý ponožky. Pak měl boxerky. A pak už nic.

Kdybychom byli ve filmu, tak bych ve chvíli, kdy ke mně pozvedl ten svůj odzbrojující pohled, do kterého se mu přimotaly pramínky vlhkých vlasů, upustila oblečení a vrhla se na něj.

Jenže jsme ve filmu nebyli a já i s oblečením stále v náručí dostala nehorázný výtlem.

„Co?“ zasmál se s pozdviženým obočím.

Donutila jsem se nadechnout. „Mám pocit, že i sprcha ti bodne. Tady máš něco na sebe,“ odložila jsem oblečení na už ztichlou pračku, „nevím, jak ti to bude, ale pánskou šatnu tu fakt nemám. Udělám ti zatím čaj.“ Pak jsem s bolavými tvářemi, jak jsem přemáhala další smích, odešla zpět do kuchyně.

Když se vrátil, oblečený v tý šílený směsce, co jsem mu nachystala, musela jsem se kousnout do rtu, abych se zase nezačala smát. Sakra, to by mělo liků na FB, že by se nestačil divit. Kývla jsem ke gauči, ať se usadí, a přinesla nám dva hrnky s čajem.

„Větší hrníček nebyl?“

Koukla jsem na svoje třičtvrtělitráky a pokrčila rameny. „Nejsem troškař. A dej si, ať nenastydneš.“

Jeden z hrnků, teda spíš hrnců, jsem uzmula taky. Tom se zhluboka napil, protože čaj už měl přijatelnou teplou, a pak vytřeštil oči, než se mu to konečně podařilo polknout.

„Kolik jsi tam tý whisky, probůh, nalila?“ zašeptal, jak mu moje specialitka zřejmě propalovala vnitřnosti.

„Tolik, kolik se sluší. Copak, nechutná?“

Zašklebil se na mě. „Což o to, chutná, jen by bylo fajn mě na tu atomovku připravit předem.“

„To by nemělo to kouzlo.“

Trochu zvážněl, takže mi došlo, že popichování skončilo. Škoda, bavilo mě.

„Myslel jsem, že jsi proti alkoholu.“

„Cože?“ vytřeštila jsem oči. „Já? To řekni někomu v baru a budou si ťukat na čelo,“ zavrtěla jsem s úsměvem hlavou.“ Pak jsem z toho smrťáka upila taky a po jeho vzoru najela na vážnější notu. „Nikdy jsem neřekla, že jsem proti alkoholu. Jen že mi přijde blbý zpíjet se do němoty večer co večer, aniž by z toho člověk měl něco jinýho, než druhý den kocovinu a ještě větší depku, než s jakou den předtím začal pít. Ale dát si pivko, vínko, panáka na pohodu? Proč ne,“ pokrčila jsem rameny.

Tentokrát upil opatrněji, ale aspoň si ten můj dryák dokázal konečně vychutnat. O barvě, která se mu vracela do tváří, ani nemluvě. „Včera jsi mi hodně pomohla. Děkuju.“

Položila jsem si tvář na opěradlo gauče a pousmála se na něj. „Nemáš za co. Včerejšek se mi líbil. Byl to fajn den.“

Zaujal stejnou pozici jako já, a jelikož mám elkový gauč, seděli jsme tak vlastně naproti sobě a dívali se na sebe, dlaně jsme si hřáli o teplé hrnky a nohy oba automaticky vsunuli pod sebe.

Bylo to tak děsivě příjemné, až se mi chtělo brečet. Brečet? Sakra, kolik že jsem toho do těch čajů nalila?

„Tome,“ pousmála jsem se. „Děkuju za kytky,“ kývla jsem směrem k váze s těmi chudinkami, co nesl snad přes půl města, jak vypadaly, „a za jídlo, co za chvíli naházím aspoň na talíře, ať nejíme jako barbaři. Ale řekni, proč jsi opravdu přišel? A zjevně fakt přišel, ne přijel, podle toho, jak jsi vypadal.“

Rozesmál se. „Jo, nechtěl jsem Liama rušit, domlouval si s jednou slečnou schůzku, a bylo mi jasný, že bude potřebovat auto, jestli mu to vyjde,“ mrkl na mě. „A to, že prší, není přece pro kluka z Londýna žádný problém.“

Zavrtala jsem se ještě hlouběji do gauče. Pohled mezi námi se prohloubil, úsměvy zmizely, ticho zhoustlo něčím… pro tohle jsem prostě neměla slova.

Protože jsem to neznala.

„To mi ale nenapovědělo, proč jsi opravdu tady.“

„Je mi tady dobře.“

„Byl jsi tu jen jednou.“

„Já vím, ale tvoje kočky jsem si prostě zamiloval.“

Trvalo nám celé dvě vteřiny, než jsme se začali chlámat jak puberťáci.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 6. kapitola: