OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 19. kapitola

07.10.2017 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 879×

Po letech se mi stalo, že jsem zaspala. Ani jsem nevěděla, kdy a že vůbec jsem usnula, měla jsem dojem, že jen pláču, stočená do tak těsného klubíčka, že ani kočky se ke mně neodvažovaly, a najednou bylo ráno, tedy spíš dopoledne, a mě vzbudil štěkot sousedovic psa.

Během pěti minut, kdy jsem proletěla mezi koupelnou a šatní skříní, jsem naházela všechny nutné věci do kapes bundy a vyletěla z domku. V práci jsem měla být už dvacet minut, sakra!

I když to nebylo daleko, tentokrát jsem sedla do auta, abych byla v práci dřív, i když už asi nebylo tolik co zachraňovat. Handsfree jsem v tý svojí starý šunce neměla, a než bych Colleen nad volantem napsala smsku, to tam dřív dojedu, a tak jsem se jen soustředila na řízení, i když jsem měla dojem, že ještě napůl spím.

Zadním vchodem jsem se vřítila skrz kuchyň, kde jsem málem sejmula Mikyho u sporáku, a bundu jsem ze sebe servala, jak jsem dorazila k baru. Čekala jsem, že mě Col začne prudit, nebo že se někde zpoza stolů vynoří Paul a chytnu zaslouženej céres, ale ticho po pěšině.

Snažila jsem se vydýchat a zorientovat. U stolů seděla jen hrstka lidí a vypadalo to, že všichni všechno mají, a tak jsem se rozhlédla, kde je Col. Seděla u jednoho ze stolků s…

Upadla mi brada a málem jsem přeletěla bar.

„Ježiš, co ty tady?“

Liam ke mně překvapeně pozvedl pohled a rychle pustil Collininy dlaně.

Jako bych to neviděla.

Cha!

„Já… no… ehm…“

„Chápu,“ usmála jsem se, „měl jsi odjet už v sobotu a zapomněl ses.“ Pak jsem se otočila ke Col, která vypadala jako malé dítě, které nachytáte na švestkách. Doslova. „Jen si v klidu poseď, přišla jsem pozdě, máš nárok,“ mrkla jsem na ni a šla zpátky k baru.

Cože? Liam? To bylo to její úžasný rande s Panen Božským? To s ním si pořád vypisovala? S úsměvem jsem obešla stoly, jestli mají všichni všechno, a pak zapadla na své místo za pípou a dala se aspoň do přelešťování sklenic. Stejně mi to ale nedalo a tu a tam jsem po nich po straně jukla.

Oni byli tááák sladcí, jak se tam na sebe culili!

Všechno se to ve mně pralo. Byla jsem překvapená z Liama, šťastná za Col a vyřízená z Tomovy zprávy. Z Tomovy…

Doprčic, mobil!

Okoukla jsem, že se mi nikdo neblíží k baru, a zalovila v bundě. Mohl se ublikat, přesně jak se dalo čekat. Nepřijaté hovory od Col a jeden od Mika z kuchyně, jedna zpráva od ní a tři… tři další od Toma.

Ach jo.

Opřela jsem si mobil o kohoutek pípy a pustila se do nich. Chtě? Nechtě? Sama v sobě jsem se teď nevyznala, ale nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem se tomu postavit.

2:49

Mrzí mě, že jsem na tom odpočívadle nechal. Vím, že jsi to tak chtěla, ale nebylo to správné. Měl jsem udělat víc. Omlouvám se.

Hrdlo se mi při té vzpomínce sevřelo. Co víc jsi chtěl udělat, ty blázínku?

3:38

Ublížil jsem ti. Vím, že ano, i když jsi říkala, že to všechno chápeš a že je to v pořádku. Není. Nic není v pořádku.

Knedlík v krku nestačil. Přes slzy, co se mi tlačily do očí, jsem přestávala vidět.

5:09

Nenávidím svůj život bez tebe.

Fajn, OK. Konec. Brečím.

Odhodila jsem telefon víceméně naslepo na židli, kde jsme s Col měly naházené mikiny, a otočila se tváří ke zdi, aby mě takhle místní osazenstvo nevidělo. Přeci jen, ani štamgasti ještě neměli tolik piv, aby si toho nevšimli. Ne že bych se nějak viditelně hroutila, ale slzy prostě nešly zastavit.

Sakra, odkdy já jsem takový slzavý údolí?!

„Jsi v pohodě?“ zašeptala mi náhle do ucha Col.

Dokázala jsem jen zavrtět hlavou. Nemohla jsem popadnout dech. Proč to dělá? Proč mi tohle píše? Musí přece vědět, jak to na mě zapůsobí. Jak kurva moc mě to bude bolet.

A Col, to moje zlatíčko, se neptala na podrobnosti, aspoň zatím ne, a postavila se čelem ke stolům. „Běž za Mikym, je tu klídek, zvládnu to.“

Chtěla jsem jí poděkovat, ale i když se mi to špatně přiznávalo, prostě jsem nemohla mluvit. A tak jsem ji jen pohladila po rameni, což, jak jsem doufala, pochopila jako poděkování, a prošla jsem lítačkami do kuchyně.

Miky byl taky zlato. On totiž nemluvil. Ne jakože vůbec, ale mlčel, když se ho nikdo na nic neptal. Byl nejspokojenější nad svými hrnci, když měl v ruce vařečku nebo sekáček na bylinky. Ale on rozuměl lidem i beze slov. To na něm bylo to úžasné.

Takže mě nepřekvapilo, že tři vteřiny po tom, co jsem se vpotácela do kuchyně, mi pod nos strčil panáka whisky. Otočila jsem ho do sebe, aniž bych pořádně zkoumala, co že mi to vlastně nalil. Potřebovala jsem nakopnout a vzpamatovat se. Když mi vyměnil plnou sklenku za prázdnou, kterou jsem ani nestihla položit na stůl, nepřemýšlela jsem nad tím a hodila ho do sebe na jeden zátah.

Pak jsem se musela dlaněmi opřít o nerezový pult vedle sebe, abych to rozdýchala. A ne, nemyslím tu kořalku.

Co si myslí? Co si, zatraceně, myslí?! Byl pryč pár dní a nedává to?

A co mám asi říkat já?!

Nasrala jsem se. Fakt. Slzy pomalu usychaly, moje srdce jakbysmet. Takhle to prostě dál nejde. Beru, že se trápí, jenže já taky, a tím, že mi bude psát tohle, mi zrovna nepomůže.

Jasně, mozek chápe, že mi chce dát vědět, že mu chybím, ale doprdele!!!

Pozvedla jsem hlavu.

Nejenže jsem zase konečně viděla z okna, ale tu hlavu jsem tak nějak pozvedla i sama v sobě.

Zhluboka jsem vydechla.

Jo, chyběl mi.

Jo, jsem zamilovaná.

Ale ne, nejde to.

A nepůjde.

Odrazila jsem se od pultu, kývla na Mikyho, jako že mu děkuju, a s hlubokým nádechem opět otevřela dveře na bar.

Nehodlala jsem na jeho zprávy reagovat. Ale měla jsem na baru jeho nejlepšího kámoše, kterej mu šel na ruku, a kdo by mu měl lépe vysvětlit, že se nemá chovat jako bastard?

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 19. kapitola: