OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 17. kapitola

29.07.2017 (12:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 850×

Odjel.

Nechala jsem ho odjet.

Donutila jsem ho odjet.

Chvíli mi trvalo, než jsem ho přesvědčila, ať odjede, že tady u odpočívadla je autobusová zastávka, u který každých dvacet minut staví bus směr Carlton. Nechtěl o tom ani slyšet, ale když jsem mu narovinu řekla, si neumím po tom všem představit sedět s ním v jednom autě cestou zpátky, a už vůbec ne loučení před mým domem, kde se to všechno dělo… No, stačilo mu opravdu upřímně říct, jak se cítím a jak bych se cítila, a pochopil. Neuměl to říct tak jako já, na to, jak uměl být výmluvný, tak v takovýchle chvílích mu slova docházela. Ale nakonec přiznal, že se toho loučení bojí taky.

Ne, neobjali jsme se. Nemohla jsem. Kdybych ho sevřela v náručí, už bych ho prostě nezvládla pustit. Po tom, co mi řekl, co byl ochotný udělat… Bože! Měla jsem pocit, jako by se ve mně cosi trhalo, pukalo s děsivým, jakoby definitivním zvukem, který otřásl půdou pod mýma nohama.

Takže jsem ho nechala, když se rozhodl aspoň pobalit tu hromadu jídla, co jsme mezi námi rozložili a skoro nevyužili, a když se konečně rozhoupal jít k autu, zůstala jsem sedět. Nohy by mě teď neunesly, ale to nebylo to nejhorší. Neunesla bych to já, to, co ve mně dokázal probudit, by mě asi fakt přehodilo přes útes.

Když už stál na dva kroky ode mě, otevřel ústa, ale já jen zavrtěla hlavou a s tím nejupřímnějším úsměvem, který se mi podařilo i přes ten šílený knedlík v krku vyloudit, jsem na něj mrkla. Bylo v tom všechno, co jsem mu chtěla říct a nešlo to, ne teď. Že mu přeju to nejlepší v životě, aby byl šťastný táta, aby si dokázal co nejlíp uspořádat vlastní život, spokojenost v práci, a buď zlepšení vztahu s Catherine, nebo, časem, někoho lepšího, ale ze svých kruhů. Prostě aby se měl co nejlíp.

Nedokázal se pousmát nazpátek, ale mrknutí mi oplatil. Pak se vydal k autu a já se donutila podívat se na druhou stranu, na moře. Přes slzy, co se mi natlačily do očí a bezostyšně stékaly po tvářích, jsem sice vlny pořádně neviděla, ale slyšela jsem jejich dunění desítky metrů pod mýma nohama, a to mi stačilo. Ten zvuk byl totiž stejný, jako ten ve mně. A úplně stejně bezúspěšně narážely do překážky. Ony do útesu, já do reality.

Pak jsem zaslechla bručení motoru jeho auta, otáčení kol na štěrku a odjezd. Pak jsem konečně mohla dát pláči volný průchod, tomu skutečnému. Ne filmovému, hezkému a jemnému, ale smáčeným tvářím, vodovým soplům a nateklému ksichtu. Opřela jsem si čelo o kraj stolu, ruce bezvládně svěšené v klíně, a nechala zem pod sebou vsakovat můj žal.

Když jsem pak seděla v poloprázdném buse a tupě civěla z okna, nadávala jsem sama sobě. Měla jsem mu toho říct víc, měla jsem ho obejmout, naposledy k němu přičichnout, cítit jeho vůni, jeho tělo u sebe…

Blbá. Jsem prostě blbá.

Když jsem od zastávky přicházela k domu, viděla jsem před ním postavu. V duchu jsem si povzdechla. Už jsem toho dneska měla fakt tak akorát, navíc s postupem odpoledne začalo mrholit a já se chtěla jen zahrabat do peřin a spát tak dlouho, až mě to samotnou nebude bavit. Byla jsem otupělá, připadala jsem si jak kus šutru, tvrdá a studená, a zároveň dutá jako vykotlaný strom prožraný brouky. Na další lidi už jsem dneska fakt neměla sílu.

Když jsem přišla blíž, poznala jsem, že je to Coleen.

„Nebereš mi telefon,“ halasila na mě ještě dřív, než jsem k ní došla.

„Mám ho doma,“ kývla jsem k domku. „Co se děje?“

„No, jen jsem ti chtěla říct, že Tom před námi všemi na baru řekl Paulovi, že doufá, že až příště přijede, budeš tam, a Paul mu slíbil, že tě nevyhodí, takže se nemusíš bát, že bys byla bez práce.“

Tak on myslel i na tohle, aniž bych se ho prosila.

Zase se mi chtělo brečet.

„Díky za info, to jsem ráda,“ řekla jsem asi míň nadšeně, než očekávala.

„Co je ti?“

Pokrčila jsem rameny. Co bych jí povídala? Měla jsem toho v sobě příliš mnoho, a zároveň jsem byla tak pustá, že jsem netušila, jak bych jí tohle vysvětlovala.

„Není mi dobře, potřebuju do postele.“ Už jsem prošla kolen ní, ale ona pořád stála na místě, tak mi to nedalo a s povzdechem se otočila. „Co ještě, Col?“

Ryla špičkou tenisky do země a najednou jako by se styděla. To u ni nebylo obvyklý.

„No, Tom zítra odjíždí, tak jsem si říkala, že kdybys teda pozítří přišla, tak máš mít dopolední směnu, ale napadlo mě, jestli by sis to se mnou nemohla vyměnit za odpoledku.“

Směny jsme si mezi sebou prohazovali běžně, neměla důvod být tak upejpavá.

Donutila jsem se k chabému úsměvu.

„Jasně, klidně. Copak, máš rande?“

Stydlivě se usmála. „Jo, tak něco.“

„To je super,“ pohladila jsem ji po paži, „takže klíďo, počítej s tím. Příště mi o tom povíš, ale nezlob se, teď fakt potřebuju sprchu a postel.“

„Jo, jasně,“ vyhrkla rychle, přikývla a už se napůl otočila, nejspíš už natěšená, jak tomu svému novému princi na bílém koni napíše smsku, že teda pátek odpoledne platí. „Děkuju,“ kývla na mě ještě a už si to rázovala ulicí zpět do centra.

Ještě chvilku jsem se za ní dívala a věděla jsem, že bych měla cítit radost, přeci jen, měla jsem tu holčinu ráda a za ty čtyři roky, co jsem ji znala, jsem ji poprvé viděla takhle natěšenou na nějakou schůzku. Ale v sobě jsem to necítila, ještě ne, prostě to nešlo. Naprosto sobecky jsem se utápěla ve vlastní bolesti a nedokázala se těšit z radosti druhých. Zatím ne.

Když jsem na lavici na verandě našla tašky s jídlem, které Tom nakonec nevyhodil, ale přivezl zpátky, chvíli jsem na ně tupě zírala. Pral se ve mně pláč a smích, ale nakonec jsem ze sebe nedokázala vyloudit ani jedno.

Poňuchala jsem kočky a svalila se na gauč v mém teď tak krásně vygruntovaném příbytku. A skoro toho úklidu zalitovala. Mohla jsem si ještě přičichnout, pomuchlat, pomazlit… Ale ne, byla bych jak magor. Dobře, že jsem to udělala.

Takže za dva dny zase zpátky do svého starého života. Zpět do zajetých kolejí. Já, kolegové, práce, kočky. Hodně čtení, hodně filmů, hodně cigaret a doutníčků, občas láhev vína nebo panák.

Poslední dva roky mi tenhle model tak vyhovoval, tak proč mě teď tahle představa tak děsí? Proč mi přijde, že teď už to bude k ničemu, a přitom nemám žádné východisko?

Nejradši bych sama sobě řekla nasrat na tyhle depresivní myšlenky! Ale musel to za mě udělat až můj mobil. Dokud nezačal vyzvánět jak na lesy, ani jsem si na něj nevzpomněla. Jak jsem ho u sebe půl dne neměla, nějak mi nechyběl.

Hrklo ve mně, aby to nebyl Tom. Neměla bych asi sílu mu to nebrat, a zároveň jsem netušila, co ještě bychom si mohli říct, co by ještě mohlo být řečeno, aniž bychom se opakovali a navzájem se utápěli v těch sračkách, do kterých jsme se dostali.

Když jsem zahlédla Liamovo jméno, ulevilo se mi, ale fakt jen trošku.

„Ahoj, copak?“ snažila jsem se neznít moc otráveně.

„Nazdar, co děláš?“

„Eh, Liame, řekni mi, co potřebuješ, prosím.“

„Chápu. Nechceš jít se mnou v sedm na véču do tý restaurace pod parkem?“

Zmateně jsem zamrkala.

„Já… No… Proč?“

„Prostě řekni ano nebo ne,“ uslyšela jsem z druhé strany telefonu jemný úsměv.

„Vy mě budete mít na svědomí,“ promnula jsem si čelo. „Oba.“

„Je mi to jasný. Tak v sedm.“

Už jsem fakt ani neměla sílu mu odpovědět a mobil hodila mezi polštáře.

Tohle byl zatím emočně asi nejšílenější den mýho života, a to ještě nebylo ani půl šestý.

Tenhle podnik byl druhým a posledním stravovacím zařízením v Carltonu. Nedělali jsme s konkurenci, tady to bylo spíš ve stylu putyky, my upřednostňovali restaurační provoz. Nabízeli jsme rozdílná jídla za rozdílné ceny v rozdílném prostředí.

Liam už na mě čekal u jednoho z masivních stolů, i když jsem šla načas. Tušila jsem, že pohled na mě není nic moc, místo nějakého zkulturnění se jsem jen doma tupě seděla na verandě, kouřila a… a nic. Už jsem nedokázala přemýšlet, dumat, vymýšlet další varianty, slova, věty. Budoucnost jinou než tu, co jsem měla jasně nalajnovanou už před Tomovým příjezdem.

Neměla jsem sílu na víc, než se aspoň osprchovat, až nevypadám jako úplnej ubožák, když už jsem se tak cítila. I tak jsem v prvním Liamově pohledu viděla stín zděšení, úleku z mýho zjevu. Ale byl to slušňák každým coulem, vteřinu nato se usmál, a dokonce jako správnej gentleman vstal, když jsem přišla ke stolu.

„Ahoj, Liz, jsem rád, že jsi přišla.“

Donutila jsem se k úsměvu. „Já taky, aspoň se můžu rozloučit, když zítra odjíždíš.“

Usadili jsme se, on už měl před sebou pivo, já na holčinu u baru, se kterou jsem se znala od vidění, kývla na to samé.

„Já odjíždím až v sobotu, ještě tu musím zůstat.“

„Ty neodjíždíš s Tomem? Myslela jsem, že jsi jeho pravá ruka.“

„To zní hezky,“ zasmál se do pinty, „ale tím, že končí dřív, tady po něm zůstane dost papírů a záležitostí, který právě dořešuje ta pravá ruka.“

„Chápu. Tak na zdraví,“ přiťukli jsme si, když i mně ta černá krása přistála na stole. Jídlení lístky jsme zatím nechali stranou.

„Ehm… no… mluvil jsem s Tomem.“

Volnou rukou jsem si protřela tvář. „Jo? A co všechno ti říkal?“

„No, všechno.“

Povzdech, kterému jsem se doteď bránila, už mi nezadržitelně proplul přes rty.

„Liame, proč ses chtěl sejít?“

„Chtěl jsem ti poděkovat. A zároveň ti říct, jak moc mě to mrzí.“

„Co…“

„Vím, jak muselo být těžký ho poslat do háje. Kdyby mi o tom svým nápadu řekl dřív, než se za tebou jak blázen rozjel, sám bych se mu to snažil rozmluvit. Ne kvůli tobě,“ zdvihl ruce v obranném gestu, jako bych mu chtěla v tu chvíli omlátit sklenici o hlavu, „ale kvůli němu. Ale ty sama jsi na to přišla a vysvětlila mu to. I když tě to muselo stát moc.“

Zabodla jsem pohled do stolu. Ne. Už jsem to nechtěla řešit. Fakt ne. A ještě být jak za hrdinku.

Přitom to jediný, co jsem udělala, bylo to, že jsem si kvůli hlasu racionálního rozumu sáhla na dno.

„Ani nevíš, jak moc. Ale bylo to pro jeho dobro. Nevezmu si na hrb jeho kariéru ani duševní zdraví, až by se na něj všichni sesypali.“

„Ale vím. Řekl mi, jak moc pro něj znamenáš, jaký dveře a okna jsi mu otevřela – to ho cituju – a nejsem slepej, vidím, že ty na něj taky nekoukáš jako na herce, ale přímo na něj. A do něj. A on to vnímá. Catherine je studenej čumák, i když jsou spolu takovou dobu, nikdy ho nedokázala nakopnout tak, jako ty za těch pár dní. Má tě rád. Fakt rád.“

Opřela jsem si čelo o spojené dlaně nad pivem.

„Liame, tohle teď nechci slyšet.“

„Já vím,“ pohladil mě po jedné z rukou. „Ale chtěl jsem, abys věděla, že si vážím toho, co jsi udělala a jak jsi to udělala.“

Pozvedla jsem k němu pohled. „Jak mu je?“

„Blbě. Asi jako tobě. Ale jak se vrátil. Catherine se na něj nalepila a nezavře pusu o kočárcích, přirozeným porodu a správný výživě. Drží se kvůli ní, respektive kvůli tomu malýmu. To je to jediný, na co teď kromě tebe dokáže myslet.“

„Bude dobrý táta.“

„Jo, to bude. Má to v sobě.“

Co se dalo víc říct? Liam by možná ještě o tomhle mluvil, ale na mně musel poznat, že už to nedám, dál prostě ne. Tak mi radši nacpal pod nos jídelák, začal mluvit o tom jejich příšerným ekobiocateringu a jak se těší na pořádnej flák masa. A jak jsme se začali bavit o jídle, napětí opadlo a během jídla už jsme jen drbali herce a režiséry a filmy, a bylo nám fajn. Vzali jsme to fakt jako rozlučkovou večeři, a i když jsme se neopili, usnula jsem ten večer bez slz.

Byly ve mně, ale nemusely už ven.

Protože jsem věděla, že to, co jsem udělala, bylo správné. 

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 17. kapitola: