Zbavit se Toma, ať už v hlavě, nebo fyzicky, nebude tak jednoduché, jak se zdálo... Králové se prostě nevzdávají. A královny už vůbec ne :-)))
11.06.2017 (11:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 754×
Chvíli jsem kroužila kolem mobilu, který ležel na stole jako opuštěné ptáče, které si vyžaduje mou pozornost. Číst nebo nečíst smsky? Na jednu stranu jsem hrozně chtěla vědět, co mi chtěl říct, co si o tom všem myslí, co cítí… Ale proč si otevírat ránu, která se ještě nestihla ani začít zacelovat? Proč se v ní nípat a ještě víc krvácet?
Ještě párkrát jsem po něm jen zlehka přejela prsty, ale pak jsem zatnula zuby, uchopila ho do obou dlaní a rozsvítila displej.
Osmnáct nepřijatých hovorů. Dva od Col, podle času ještě z doby, než našla můj mobil pod pultem. Jeden z neznámého čísla. Zbytek Tom.
Delete.
Skoro padesát smsek. Zkoukla jsem ty od Col – jak ti je? Paul se uklidil do kanclu, nic neříkal. Nemám po službě přijít?
Delete.
Zbytek Tom, Liam a opět neznámé číslo.
Jedním rychlým, prudkým pohybem palce přes celou pětipalcovou jsem všechny označila a donutila jsem se nečíst ani prvních pár slov, které se mi vždy ukazovaly.
Delete.
Dilítla jsem poslední týden svého života.
A chtělo se mi zvracet.
Nechala jsem vypnuté vyzvánění, hodila mobil na linku a rozhlédla se. Nebyla jsem zvyklá mít volný den, aniž bych ho měla předem naplánovaný, a tak jsem chvíli přešlapovala na místě.
Jenže teď bylo jasné, co musím udělat.
Uklidit.
Vyklidit Toma z mého domu.
Všechno ložní prádlo včetně flísky do pračky, to samý polstrovaný polštářky z venkovních lehátek. Vyluxovat drobky z gauče, pak celý domek. Všechny zbytky vyhodit. A to včetně Skittelsek, které zbyly v misce.
Dotýkal se jich. Krmil mě jimi.
Poprvé v životě mi nebylo líto se téhle dobroty zbavit.
Zastavila jsem se, až když jsem měla červené dlaně, žaludek sevřený hlady a pocit, že poslední, co mi zbývá, je omýt okna a posekat zahradu.
Zas až v tak velký depresi jsem teda nebyla.
Bylo půl druhý. Bože, v životě jsem snad takhle dlouho a hlavně pečlivě neuklízela. Bylo mi líp? Při pohledu na vycíděné místnosti jsem si nebyla jistá. Technicky ano, samozřejmě, i když slabá vůně Tomovy vody po holení tu i přes všechny použité úklidové prostředky tu stále přetrvávala. Ale uvnitř…
Byla jsem jen utahaná. Hladová. A pustá. I na té poušti toho žilo víc, než v tuhle chvíli ve mně.
Ale musela jsem být rozumná. Patos a sentimentalita mi nikdy nebyly blízké, neměla jsem v sobě tyhle sklony, a ten včerejší opilecký sebelítostivý záchvat byl jen něco mimo moje vědomí, něco, čím jsem prostě potřebovala vypustit.
Spláchla jsem ze sebe pot a umělý pach borovice a oceánu, převlékla se a vyrazila pro jídlo. Ne že bych v lednici nic neměla, ale už jsem neměla sílu ani náladu vařit. Bylo hezky, tak jsem nechala auto stát na prašném obdélníku před domkem, narvala si do uší sluchátka, na iPodu navolila Linkin Park, vohulila hlasitost, aby přehlušila moje vlastní myšlenky, a s rukama v kapsách vyplandané milované mikiny s kapucí vyšla do ulic.
Dumala jsem nad tím, čím se zaplácám. Nechtěla jsem už dneska pít, i když zásoby jsem měla. Ale včera stačilo. Teď jsem se chtěla pořádně nadlábnout něčím smaženým a nezdravým a pak se do večera válet, tupě čumět na telku nebo pospávat a nechávat se konejšit těmi mými chlupatými kuličkami.
Jelikož jsem byla za tři bloky v našem minicentru se všemi restauracemi, rozhodla jsem se svůj cholesterol zabít rovnou dvakrát, protože jsem se prostě nemohla rozhodnout. Nejdřív jsem zaskočila do číny, kde jsem si objednala svoje oblíbený meníčko, a než to bude hotové, naproti přes ulici v klasickým okýnku Také away s indickou obsluhou jsem si nabrala další správný prasárničky, který mi chutnaly včetně menší pizzy, smažených mozzarelových tyčinek, česnekovýho dipu, cibulových kroužků a dvoulitrovky coly.
Já vím, člověk nemá chodit nakupovat hladovej.
Já vím.
No a?
S rukama plnýma taštiček s jídlem a hlavou třeštící pod basy a Chesterovým hlasem jsem dorazila domů.
Vedle mé zrezlé šunky parkovalo nablýskané BMW.
A o něj se opíral Tom.
Kdybych neměla takovej hlad, upustila bych překvapením tašky na zem. Místo toho jsem si je jen přehodila všechny do jedné ruky, abych si druhou mohla vyndat sluchátka.
Tom se ke mně nejprve skoro vrhnul, ale po pár krocích, když viděl můj, jak jsem doufala, neproniknutelný a netečný, zastavil se krok ode mě, ruce tak nějak nemotorně svěšené podél toho širokého trupu.
„Liz, já… Bál jsem se o tebe.“
„Proč?“ Ano, správně. Pevný, neklepající se hlas. Skoro až formální.
„Neodepsala jsi na jedinou zprávu, nebereš telefon…“
„Nečetla jsem je.“
„Proč?“
„Nechtěla jsem.“
„Proč?“
Bože, kdyby se u toho aspoň netvářil tak… k zulíbání!
Tiše jsem zavyla.
„Protože už to skončilo. Dotoč, vezmi Kathrine, odjeď zpátky do Londýna, a když ti bud blbě, třeba si vzpomeň, jak jsme leželi na útesu, cpali se a kecali. Víc ti fakt nemám co říct.“
Snažila jsem se kolem něj projít, ale keře, na jejichž údržbu už jsem sakra dlouho kašlala, mi nedávaly příliš mnoho prostoru, takže jsem to kolem toho malýho obříka musela vzít s tou náloží v rukách bokem.
Nepodívám se na něj.
Ne, nepodívám.
Chytil mě za paži. Ne silně, ne surově, ale dostatečně pevně na to, abych se zastavila a chtě nechtě k němu pozvedla oči.
„Musíme si promluvit.“
„Už si nemáme co říct.“
„Ale máme. Půjdeme dovnitř?“ kývnul ke vchodovým dveřím.
Dělá si prdel? Už teď mi bylo špatně, hlady, nervozitou, strachem, vztekem. A ještě pak všechno uklíet znovu?
„Ne, nepůjdeme.“
Tím jsem mu zjevně rozhodila sandál. Rychle zamrkal a pak kouknul dolů na tašky.
„Co to je?“
„Jídlo.“
„Ještě jsi nejedla?“
Protočila jsem oči v sloup.
„To bych si to asi nenesla.“
„Tak nasedej.“
Tentokrát bylo vyslovení toho dementního, dětského slovíčka na mně.
„Proč?“
Paží, za kterou mě stále ještě držel, mě manévroval k autu. „Protože takhle to prostě nesmí skončit. Sedej.“
Tenhle autoritativní, ryze chlapský tón jsem u něj neznala.
Asi i proto jsem ho poslechla.
Tašky s jídlem jsem položila na zem pod zadní sedačky, aby při jízdě nelítaly sem a tam, a pak sedla na místo spolujezdce. Beze slova, bez pohnutí svalu. Jen žaludek jsem měla sevřenější ještě víc.
Ale sebeúctu mám jen jednu.
A tak, když už jsem ho poslechla, jsem aspoň neopomněla pořádně třísknout dveřmi.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 14. kapitola:
Ježíšku na křížku! KDE JE SAKRA DALŠÍ DÍL? 
To nemůžu přežít, nemůžu tu jen tak čekat! Já musím vědět hned, co se stalo! HNED!
Oukej, musím se trochu uklidnit, abych mohla vyplodit smysluplný komentář (i když... znáš mě, to ti slíbit nemůžu ). Myslím, že začnu koncem, protože jsem málem ječela jak nevychovaná puberťačka, když se objevil Tom, a choval se jako správnej chlap! Málem jsem si poslintala klávesnici, jak trval na tom, aby si promluvili. A nechtěl slyšet ne jako odpověď. Pevně doufám, že mu tenhle přístup vydrží, zamete se svojí ženuškou a on a Liz odjedou do západu slunce...
A klobouk dolů před ní - nepřečíst ty zprávy a všechno nemilosrdně vymazat, nejsem si jistá, jestli bych na to měla odvahu. A to neznámé číslo mě trochu děsí, neotravovala ji náhodou Tomova stíhačka? 
A přidávám se k vám do klubu zajídám-stesk-smaženým, protože neznám nic lepšího! 
A prosím, piš, piš, až budeš mít zase chvilku a náladu, protože tu budu netrpělivě čekat na svou pravidelnou dávku emocí. 
Angela: Jé, moc děkuju za pochvalu 
Tak ona je to pro mě jen taková oddychovka, která mě ale hodně baví, zvláště v některých situacích 
Liama mám taky ráda, je to fakt kamarád a navíc není tak komplikovaný. Jen je to prostě hlavně o slovním tenise Liz - Tom. Ale ještě se taky objeví, neboj 
A jsem ráda, že jsem tě potěšila těmi kily navíc - ty jsem tam původně dala hlavně kvůli těm svým A piš, piš, piš, to je nejlepší antistres, a že ho ještě budeš potřebovat 
Ještě jednou moc děkuji 
Tak jsem to dnes ráno dočetla. 
Četla jsem od včerejší noci vždy při kojení. A musím říct, že jsem se skvěle bavila. Je to takové jednoduché a přitom svižné, přesně jak teď můj mateřský mozek potřebuje.
Postava Liz se mi moc líbí. Sice trochu balancuje na hraně klišé "jsem drsňačka", ale stále si udržuje svou uvěřitelnost. A díky za její kila navíc (aneb jak stále nemám svou předporodní váhu ).
Tom je pro mě trochu méně uvěřitelný, ale proč by si nemohl člověk o chlapech snít! Ovšem uvidíme, co se s jeho charakterem bude dít teď!
A i když nedostal moc prostoru, je pro mě velký sympaťák Liam! Nic proti, Tome, ale Liam u mě asi vede.
Úplně mě to nakoplo pokračovat ve své rozdělané povídce (část tu už je), takže díky! 
Blacky: Tvůj koment mě zabil Jo, to máme společný všechny tři - já taky takovýhle depky zajídám, a jelikož nejsem moc na sladký, tak prostě ty smažený prasárny vedou 
Myslím, že Liz taky překvapil, nejen to, že se u ní vůbec zjevil, ale právě to, že si dupnul. Na ni! No, bude to ještě prča, není blbá a jen tak něco si líbit nenechá
Moja draha, Marketko.
Ty si delas kozy, holcicko? Takto to seknut? Ale ok. Znova sa potvrdilo ze je Liz emancipovanejsia a silnejsia natura ako ja. Aj ked to obzieranie sa v stave tottalnej agonie mame rovnake. Ja by som nevyliezla z domu objednala si donasku a zatial zosrotovala vsetko
Tom je aspon tolko chlap ze prisiel a som zvedava co nam zdeli. A on si dupol 
boze on si dupol 
dufam ze ju unesie na druhy koniec sveta.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!