OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 71. kapitola

04.09.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 992×

71. kapitola - „Nikdy bych nevěřil, že může být někdo horší, než Oskar.“

Chester

„To záleží na tobě,“ zašklebí se a polibky mi zmapuje celý krk. Pevně ji k sobě přitisknu až sotva popadá dech a donutím ji zadívat se mi do očí. Stále těká šedými duhovkami jinam, ale nakonec snese i ten upřený pohled.

„Byla bys sama proti sobě, kdybys mi… ublížila.“ Hrubě ji políbím, až zasténá a přitiskne se mi ke klínu s takovou vervou, že mám chuť ji odhodit na postel a pln chtíče si ji vzít.

„Ale já ti neublížím,“ zašeptá mezi vášnivými polibky. Dostrkám ji až na postel, kde se na ni přitisknu celou vahou svého těla, až pode mnou slastně zasténá. Zbavit ji kalhotek je pro mne otázka vteřiny. Ovšem já se do svlékání kalhot moc nehrnu, i když je mám po chvíli intenzivního mazlení s jejím hebkým tělem, dost těsné. Di hlazení mých zad i hrudníku zvládá překvapivě bez jediného škrábnutí, ale je přeci jen rozdíl, nechtěně se zarýt tam, než do mého citlivého místa.

„Chazzy,“ zašeptá mé jméno a prsty mi vjede do vlasů, až přivřu víčka. Ani jsem si neuvědomoval, jak strašně mi chyběla. Všechny doteky, polibky, které mi věnuje a já se jí je snažím oplácet jsou pro mě mnohem víc než ta chvíle u Chris.

„Chyběla jsi mi,“ šeptám jí do rtů a jelikož začínám ztrácet soudnost, sám ji chytím za ruce a doputuju s nimi až ke svým kalhotám.

„A tohle také.“ Vydechnu jí při polibku do úst a mírně mi zatrne v zátylku, když mi je začne stahovat z boků. Svléká mi poslední zbytky oblečení, ale tomu nejněžnějšímu místu se vyhýbá. Protože jsme  oba vyhecování, proniknu do ní bez dalšího přemýšlení, až se mi choulostivě prohne vstříc a zvrátí hlavu.

„Sakra, lásko!“ Při jejím zasténání se potěšeně usměju. Upíří sex je přeci jen o trochu jiný, než ten lidský…pokud nepočítám, že upíří postrádají veškerou něžnost, což se zrovna nás netýká. Milujeme se dosti láskyplně, i když zjevně i hodně lačně díky té dlouhé době, kterou jsme bez sebe byli.

Přeci jen v té vášni utržím pár krvavých šrámu, to když Di ztratí kontrolu a párkrát se mi zaryje drápy do ramen. Nevadí mi to, v tu chvíli to jen podporuje tu rozkoš. Drtím jí ústa svými žádostivými polibky, mezi kterými jí pronikají steny. Přechází mi z toho mráz po zádech, je tak…chtivá, až ve mně tane ještě větší touha.

„Promiň,“ zachraptí, když mě znovu škrábne. Zatne si drápy do dlaní a prohne se mi vstříc.

„Omlouvám se,“ šeptá mi mezi polibky rozdychtěným hlasem, zatímco nám oběma dochází dech.

„Tohle je sakra tak krásný!“ Prohne se pode mnou a táhle zasténá, až protočím oči a zatnu zuby slastí.

„Miluju tě,“ zavrčí mi hrubě do rtů a v následující chvíli se jí tělem prožene rozkoš. Cítím, jak se jí chvěje tělo a svíjí se v euforické křeči, zatímco se tváří tak, jak ji… mám nejraději. Po pár pohybech si prožiju svůj vrchol a zvrátím s hlubokým zasténáním hlavu.

„Nic se nestalo,“ ujistím ji udýchaně, když se vedle ní uspokojeně zhroutím. Přitisknu ji k sobě a jemně ji líbám na naběhlé rty.

„Také tě miluju,“ usměju se očima a hladím ji po těle, které se ke mně potutelně tulí, zatímco se jí ve tváři zračí… láska.

„Tvá další premiéra.“ Skousnu jí chtivě ret a provokativně ji polechtám prsty v klíně, až se celá prohne a zavzdychá, což mi ve tváři vykouzlí další úsměv.

„Sakra, tohle mi nedělej!“ zaúpí a trhá sebou. Něžně mi zajede prsty do vlasů a mazlí se se mnou, zatímco mi skrze ty nevinné doteky vyznává lásku.

„Ty ještě nemáš dost?“ Vycení na mě lačně špičáky, když pocítí mou touhu.

„Ty snad ano? Jako upírce se ti to se mnou nelíbí nebo co?“ popíchnu ji a provokativně ji kousnu do zápěstí, až sebou škubne a vytřeští radostně oči.

„Líbí se mi to ještě víc!“ přitiskne se ke mně a oklepe se, když jí jazykem přejíždím po krku. Ve chvíli, kdy se do ní ponořím po druhé, se jí zakousnu do krku, až radostí vykřikne.

*

Dick

„Vinnie, pojď ke mně!“ Natáhnu ruce k tříleté holčičce, ale ona stále stojí na místě a pláče, což je divné, protože Vinnie nikdy neplakala. Byla až příliš hodné dítě... Zoufale pokleknu na kolena a dívám se do těch modrých blankytných očí, stejných jaké mám já, a vidím v nich tu dětskou bezbrannost a nevinnost. Tak rád bych ji ochránil ve svém náručí.

„Vinnie, teď už tě zvládnu ochránit! Jsem upír, už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil!" Natáhnu ruku a chci ji pohladit po dlouhých blonďatých vláskách, ale ona si dá maličké dlaně na dětské tvářičky a zavrtí hlavou. Bojí se mě.

„Vinnie, pojď, já ti neublížím.“ Šeptám, zatímco se k ní pomalu přibližuju. Zavrtí hlavičkou a rozpláče se. Vypadá jako andílek, zatímco má na sobě svou oblíbenou bílou košilku na spaní a u nohou jí leží pomačkaný krvavý medvídek.

„Vinnie, neplakej. Pšššt, lásko." Chytím ji proti její vůli do náruče a ona se náhle promění v něco netečného slizké a mrtvého...

Zoufale sebou trhnu a proberu se do temné reality. Snažím se vydýchávat z té noční můry. Poslední dobou se mi o ní zdá stále častěji, jako by mne snad volala. Protáhnu své ztuhlé tělo a otevřu oči, zatímco si vjedu prsty do vlasů. Spal jsem sotva pár hodin, ale cítím se odpočatě. Dlouhé rozhovory, které jsme s Desire vedli od doby, co si přečetla “O vztahu člověka a upíra“, mě zmohly. Nikam totiž nevedly. Samozřejmě, je přešlá z toho, že jí Oskar využil, přestože jsem jí to říkal…

„Ty jsi tu ještě?“ Pozvednu obočí a zadívám se na druhou polovinu postele, kde se choulí Dianino dvojče.

„Myslel jsem, že jsi odešla.“ Zabručím polohlasně a sleduju, jak stále listuje knihou, jako by tím mohla vyřešit celou situaci.

„Promiň, jen jsem tu… chtěla zůstat. Ale odejdu, pokud si to… budeš přát.“ Polkne a skloní zoufale hlavu. Černé oči má bez lesku spadané do zamyšlené pochmurné tváři. Je smutná a zbídačená. Šedé oči jsou plné žalu a bolesti, které šla sama hrdě vpřed. Těžce si povzdychne a zadívá se na mě s jakousi melancholií.

„Mrzí mě, že… jsem ti ublížila.“

„Aha, no to… už je teď jedno. Neřeš to. Stejně to mezi námi nebylo podle všeho nikdy opravdové, tak proč se tím trápit?“ Pokrčím rameny a promnu si rozespalé oči.

„Ale klidně tu zůstaň, jestli chceš… nevadí mi to.“

„Pro mě to bylo opravdové až moc,“ zašeptá a natáhne ke mně ruku, kterou nakonec stáhne. Skepticky se na ni zadívám a uhnu pohledem, zatímco se zvednu, abych probral své ztuhlé tělo.

„Hm… Já ti nic nevyčítám. Jsi mladá. Hledáš a zkoušíš. Málokdo zůstane s tím, koho si na poprvé najde…“ Myšlenkami střelím k Di, která… je s Chesterem pořád. Nikdy jsem ji nedokázal odlákat, protože sama ví, že k němu patří. Kdyby tohle věděla Desire, nic z toho by se nestalo, ale nemám právo jí to vyčítat. Prostě jí v našem vztahu něco chybělo a ona si myslela, že on jí to zřejmě poskytne.

„Mě to moc mrzí! Já to takhle… nechtěla.“ Zavrtí hlavou a z očí jí začnou padat velké slzy, až znovu uhnu pohledem.

„Měla jsem být s tebou. Byla bych… šťastná.“ Tvář si podloží dlaněmi, jako by pro ni byla natolik těžká, že jí silou vůle neudrží. Přejedu si po čele. Tohle mi není příjemné.

„Na to si hold musí každý přijít sám. Láska je slepá. Kdybys zůstala se mnou, nikdy bys nepoznala tu pravou zamilovanost, takže to něco pozitivního mělo.“ Pokrčím rameny. Nechápu, proč to tu řešíme, když výsledek je už dávno známý. Jen tím brousí staré rány a ubližuje nám oběma.

Bez řečí se sebere a s provinilým pohledem se vytratí z místnosti. Asi jsem… měl říct něco lepšího. Dát jí naději. Dát jí šanci. Zasloužila by… Co by si vlastně zasloužila? Já jí nestačil, sám jsem z toho… zlomený a mám zkoušet tahat z bláta ještě ji, když právě ona mi udělala takovou čáru přes rozpočet. Chovám se dost sobecky, ale teď vážně nejsem ve stavu, kdy bych jí dělal vrbu a pečoval o ni!

*

Chester

„Jsem hotový!“ Protáhnu se a vlepím Di pusu do vlasů, které voní mým upířím aroma. Dělá mi to dobře… Jako bych si ji takhle označil a varoval tak všechny potencionální soky, že ona je MOJE! Hrdelně a majetnicky zavrtím a přitáhnu ji k sobě. Pořád mám v sobě tu touhu ji fyzicky vlastnit, chránit a milovat.

Takhle dobře jsem se dlouho necítil. Zdá se, že sex… s milovanou osobou… je nejlepší lék na všechno. Ještě se mi nechce oblékat. Podepřu si hlavu dlaní a sleduju Di, která mezi tím hledá části svého oblečení.

„Kašli na to. Zůstaň takhle…“ Zavrčí chtivě a stáhnu ji k sobě. Rozesměje se a obejme mě kolem krku.

„Pár dní bez lásky a seš k neutahání a věčně chtivej,“ zubí se, zatímco mě hryže do rtů.

„Promiň, ale musím se oblíct.“ Políbí mě a odtáhne se ode mě. Udělám psí oči, zatímco se souká do kalhot. Pobaví ji můj pohled a zavrtí hlavou, až se jí černé vlasy rozprostřou po ramenou a zakryjí tak bělostná ňadra. Skousnu pevně čelist.

„Ještě jednou…“ zaševelím prosebně. Natáhne na sebe tričko a se smíchem si vjede do vlasů.

„To bych moc ráda, ale musím zkontrolovat děti, miláčku.“

„Celou věčnost jsem bez tebe byl!“ zaúpím a přeháním, zatímco se proti své vůli hrabu z postele.

„Jsi na mě zlá.“ Zamračím se a na ostro se obléknu do kalhot. Doufám, že až se vrátíme, znovu mi padne za oběť a já se budu nořit v jejím těle a opřádat se tou myšlenkou, že ona mi… patří.

„Jsi hrozně sexy,“ složí mi poklonu, když mě sjede svůdným pohledem a smyslně si skousne spodní ret. Pak špičkou jazyka olízne obrys rtů a protne mě bezduchým lačným pohledem, až se ďábelsky usměju. Chci ji přitáhnout do své náruče a zdržet se hnedka, ovšem do pokoje vletí bez klepání Dexter.

„Sakra, co je?!“ vyjede na něj ostře má ohnivá maličká, zatímco on vypadá,  jako by viděl ducha.

„Průser! Ta tvoje debilní ségra ho probrala!“ vyjekne a schová se za ni.

„Já jí zabiju!“ Zavrčí Di a hrne se ze dveří. Jsem jí v patách, protože nechápavě přeskakuju pohledem z Dexe na ni a netuším, co se tu děje!

„Kdo koho probral?!“ Podezření ve mně ještě vzroste. Vylezu ze dveří a zuřivě vydechnu, zatímco strnu, jelikož se má nedůvěra potvrdí! Zatnu pěsti a s amokem shlížím na Oskara, který v náruči drží polovysátou Desire! Upír se s výsostným klidným pohledem usmívá, přestože má tvář zohyzděnou krutým násilím. Tělo samou ránu a zaschlou krev, kam mi jen pohled padne.

„Do hajzlu, co to má bejt?!“ Vydechnu prudce, zatímco si prohlížím. Bylo na něm zřejmě spácháno hodně násilností. Vůbec nechápu, kdo z nich byl schopný ho takhle… zřidit!

„Hned ji polož!“ Zavrčí Di hrdelním hlasem, zatímco se obranně postaví naproti němu a vytasí špičáky i drápy k rychlému použití. Jakmile ji Oskar poslušně položí na zem, přitáhne se k němu a zuřivě mu zatne drápy do krku, až upír bolestně zařve a protočí panenky. Zamrkám očima, protože… tohle přeci není možné!

„Sakra, měl jsi zůstat tam, kde jsi byl!“ Zavrčí mu do rtů, než mu oba brutálně prokousne.

„Moc jsi mi chyběla… Musel jsem si pro tebe přijít.“ Zašeptá a přivine ji k sobě se vší něhou, kterou u něj vidím poprvé.

„Toho budeš litovat.“ Běsnivě se mu zakousne do krku a trhá, rve, co její hrdlo ráčí! Takovou… nenávist a brutalitu jsem u ní ještě neviděl. Samozřejmě, znám ji. Byl jsem takový, ale nikdy bych to nečekal od mé soucitné Di. Když mu druhou dlaní zajede na nejcitlivější místo v páteři a zatne se mu tam drápy, padne Oskar na kolena s tlumeným bolestným výdechem. Sleduju to celé a mám nejen neskutečný vztek, ale je mi z toho i zle!

„Proč jsi mi lhala?!“ syknu zlostně, zatímco mě sjede nadřazeným pohledem a utře si krvavá ústa.

„Jako kdyby tys nikdy nelhal! Moc dobře vím, proč jsi měl tak báječnou náladu, když jsi přiletěl! Zase jsi byl za tou zasranou děvkou!“ vyjede po mně a prudce rozsekne drápy Oskarovi tvář, když se upír jen trochu pohne.

„Jak to…“ Unikne mi a ona pohled stočí na Dextera, který se choulostivě ušklíbne a zmizí.

„Tak ty mě necháváš sledovat?!“ zařvu na ni a zatnu pěsti, zatímco mnou cloumá vztek! Ona si dovolila porušit mé soukromí a špehovat mě!

„I kdyby, říkal jsem ti, že za ní ještě někdy poletím! S tímhle to nemůžeš srovnávat!“ Poukážu na Oskara, který se k ní tulí jako vrnící kocour. Obrací se mi při tom žaludek, protože ona ho tak krutě ztrestala a on je náhle… milý! Takového jsem ho ještě neviděl. Ke všemu… vypadá, jak kdyby prošel tak důkladným mučením, že by se za něj nemusel stydět ani on sám! Není mi ho líto, to ne, ale… netušil jsem, jak neskutečně zlá dokáže Di být!

„To nebyl můj nápad,“ ušklíbne se.

„Šel po tobě sám. Já měla jinou zábavu!“ Uchechtne se a nelítostně od sebe Oskara odkopne, zatímco se po ní snaží sápat.

„Kurva, to ses zamiloval nebo co?!“ zavrčí cynicky Di a zhnuseně mu kopne do tváře, až mu z nosu vytryskne krev. Znechuceně odvrátím hlavu.

„Ty si šel za ní! To je prostě… horší!“ prská.

„Chodíš se k ní obšťastňovat bůhví čím! Oskar je hold teďka moje hračka! Na tobě si ten svůj vztek vybít nemůžu, i když by sis polovičku zasloužil taky!“ Blýskne zvráceně očima, které mají náhle záblesk smrti a brutality.

„Měla jsi možnost! Nevyužila jsi ji!“ zavrčím naštvaně.

„Bav se klidně dál, já ti u toho asistovat nebudu!“ procedím hřmotně mezi zuby a sleduju, jak si k ní Oskar znovu poklekne a otírá se jí tváří o kalhoty, až je má Di notně nasáklé krví.

„Nikdo se tě o pomoc neprosí! Tohle já zvládnu sama!“ Zavrčí a prudce kopne Oskara kolenem přímo do nosu, až zaúpí a v bolestné křeči se svalí k zemi, zatímco se Di hrdelně rozesměje.

„Copak? Bolí to?“ zajímá se s necitelností, tak cizí, až se ochvěju. Zarazím se a hodím po ní bolestným pohledem.

„Co je?!“ oboří se na mě.

„Nikdy bych nevěřil, že může být někdo horší, než Oskar.“ Zavrtím hlavou a svírá se mi hruď, zatímco sestupuju ze schodů, aniž bych čekal na odpověď. Tohle vážně nemusím vidět! Ovšem Di mi vztekle skočí ze schodů na záda, až málem ztratím rovnováhu. Stoupne si přede mně, zatímco má ve tváři záštiplný výraz hodný plnohodnotného upíra, až se oklepu.

„Jak jsi to myslel?!“

„Tak, jak jsem to řekl. Nedělej hloupou. Pochopila jsi to moc dobře.“ Ušklíbnu se a lehce ji odstrčím.

„A teď uhni, chci projít.“

„Tobě jsem nikdy takhle neublížila, tak proč seš takovej?“ Cedí skrze zuby a v očích se jí mihotá nechápavost.

„Zabil mi rodiče! Nic lepšího si nezaslouží!“ Rty se jí kroutí, jako by jí v jednu chvíli bylo do pláče, ale pak to zas přemůže a vycení škodolibě špičáky. Pere se v ní upír s tou lidskou částí, kterou v sobě má. A jelikož ta lidská půlka je obestřená bolestí a zoufalstvím, vyhrává upír a strhává ji sebou. Ovšem nečekal jsem, že… až takhle.

„Ale ty už to neděláš kvůli pomstě, ale proto, že tě to baví. Je jen otázkou času, kdy se takhle začneš chovat i k ostatním.“

„Sakra, to není pravda! Vždyť mě znáš! Kdyby mě to tak bavilo, tak se nesnížím k lásce a něžnostem!“ Prská a zatíná pěsti, jako by mi snad chtěla jednu ubalit.

„Nedokážu ubližovat ostatním, ani tobě! Nechci to! Neříkej takový věci!“ Projeví se v ní zoufalost, jak se jí má věta dotkla.

„Tak proč to děláš? Proč jsi ho nezabila? Proč jsi mi lhala?!“ zasypu ji otázkami. Nevím, co od ní teď čekat. Překvapila mě a rozhodně ne mile. Takovou krutost jsem od ní nečekal.

„Jestli v tom budeš i nadále pokračovat, tak… už se k něžnostem nesnížíš, to mi věř.“

„Já jenom chtěla, aby mi řekl věci, který ty jsi mi říct nechtěl.“ Zatne zuby a pevně zavře víčka, jako by vzpomínala.

„Díky tomu, že jsem ho mučila…jsem se dokázala cítit jako upír. Dokázala jsem mnohem líp potlačit to, co mě tíží.“ Polkne a uhne pohledem.

„Ani nevíš, jaký máš štěstí, že je ze mě tohle a nikoliv člověk,“ zašeptá a vjede si prsty do vlasů, aby je natřásla.

„Předpokládám, že ti všechno ochotně vyklopil.“ Ušklíbnu se, protože věci, které se dozvěděla… musely být hodně zlé. Byl jsem tenkrát… děsivý a bral si, co mi patřilo tak surově a bez slitování, že si se mnou má něžná Eleanor skutečně… užila.

„A co? Už jsi spokojená? Cítíš se konečně lépe, když to všechno víš?“ Tvář mi protne bolestný škleb.

„Seš strašně zlej.“ Poodstoupí ode mě o krok a nechápavě zavrtí hlavou.

„Byli to mí rodiče! Snažím se, co můžu se s touhle hnusnou skutečností smířit! Mám s tebou dvě děti a ani si nedokážeš představit, jak tohle všechno bolí! Mně chceš vyčítat, že já jsem horší než Oskar, když ty… jsi dělal mojí mamince takový… takový věci, až! Sakra, musím být upírem, abych to dokázala přežít!“ Zřejmě nebýt upíří nátury, zhroutila by se. Takhle jen těká zoufale po mém těle a houževnatě svírá mádlo zábradlí.

„Zlý? Tak já jsem zlý, protože jsem tě toho všeho chtěl ušetřit? Proto jsem ti nechtěl nic říct! Stačí, že se s tím musím vypořádat sám. Nechtěl jsem do toho zatahovat i tebe!“

„Ale ty jsi mě do toho zatáhnul! Vždyť oni patřili ke mně! Já jsem jejich krve, takže se mě to týká! A je mi fuk, že ty si musíš léčit svoje svědomí. Jenom ses bál pochlubit, jakej jsi byl hajzl! Nejde ti o mě, bojíš se o sebe! Teď místo pochopení se do mě jenom navážíš!“ Poodstoupí o schod níž a tvář jí protne sarkasmus.

„Ty svině, ty mě zkus mluvit o krutosti! Podívej se do švy minulosti, jak krutý a bezcitný jsi dokázal bejt! Jak chtivej a hladovej jsi byl, když sis užíval a mučil je! Fakt mě mrzí, že se musíš těžce srovnávat s minulostí, kterou sis zkurvil sám!“ Zatne pěsti v náhlé zuřivosti.

„Ale pro mě je to horší, protože já musím žít v tom, co jsi mi připravil ty! Ovlivnil jsi mi celej život a já tím jenom trpím! Tohle, čím teď jsem, jsi ze mě udělal ty! Těmi roky bez rodičů – bez lásky! S minimální pozorností od ostatních lidí! Ty ani nemáš tušení, čím vším jsem si kvůli tobě musela projít! Nemáš právo ani mi vyčítat, že jsem krutá a bezcitná, protože jsem taková jenom díky tobě!“ zařve na mě.

„Tak proč se mnou tedy ještě jsi? Já tohle všechno vím! Jenže bohužel už minulost změnit nemůžu! Tak proč se mnou neuděláš to samé, co s Oskarem? Podílel jsem se na tom přece také! Rád si s ním vyměním místo, protože nedokážu žít s tím, že mě tak moc nenávidíš, i když to nepřiznáš!“ Di zalapí po dechu a bez hnutí na mě zoufale shlíží pohledem. Je otřesená, jen přede mnou couvá a dech se jí tiše láme a příčí v hrdle. Přistoupím k ní blíž a shlížím jí do zmučených šedých duhovek, které jsou… vypálené.

„Nemůžeš milovat vraha svých rodičů. To nejde… a také to nejde odpustit. To po tobě nemohu chtít a také nechci. Udělal bych cokoliv, abych tvou bolest zmírnil. Mohu ti to ulehčit tím, že zabiju Oskara… Pak až se stanu bezduchým a bezcitným, bude pro tebe jednoduší se mě zbavit.“ Dál na mě shlíží, zatímco se jí chvějí rty.

„Ale já tě… miluju.“ Zašeptá skoro bez hlasně.

„Já tebe také, ale… nejsem si jistý, jestli to v tomto případě stačí.“ Hlesnu sklesle.

„Vždycky ve mně budeš totiž vidět toho, kdo… ti zkazil život. Kdo tě připravil o rodinu, o dětství, prostě o všechno. Kéž by naše děti byly podobné jen tobě. Sice se mi to těžko říká, ale… kéž by nebyly moje. Snad by to pro tebe bylo snažší.“ A tak, jak upíří nebrečí, jí při mých slovech stékají z očí slzy. Zas jsem jí srazil k zemi. Obejmu ji a těsně ji k sobě přitisknu. Jsem pro ni zkázou i nyní. Potápím ji a díky citům, které z ní mámím, jí nedovolím zapomenout.

„Zas jsem sobec,“ prolétne mi hlavou. Egoisticky ji chci pro sebe, zatímco ona se trápí. A to já nechci… Tak jsou jen dvě možnosti, a ať zvolí jakoukoliv, tak já ji ztratím, ale ona snad konečně bude šťastná.

„Je ještě jedna možnost… Že zmizím. Odejdu z tvého života a ty konečně budeš moct potlačit svou lidskou stránku a žít jako bezcitný upír.“ Odstrčí mě od sebe vší silou tak prudce, že zakopnu a spadnu. Zády se opřu o zeď a dívám se, jak se jí dere z očí zuřivost.

„Do prdele, takhle ze mě ty city mámit nebudeš!“ vyjede vztekle. Pěsti má zatnuté, až jí z dlaní stéká proužek krve. Vážně je paradox, že mi do tváře vmetla větu, kterou jsem jí na začátku vmetl do obličeje já, když jsme ji společně s Dexem přišli vyděsit.

„Jednou jsi ze mě udělal upíra, tak se s tím sakra srovnej a přestaň mě potápět!“ Poklekne si ke mně a drtí čelisti.

„Dokud ta láska mezi náma bude, tak ty budeš se mnou!“ Zavrčí výhružně a posadí se mi do klína, zatímco mě ze zadu chytí za krk. Očekávám, že se mi zabodne drápy do páteře, ale prozatím žádnou bolest necítím.

„Já chci bejt s tebou! To se… nikdy nezmění.“ Pohrouží se mi do rtů v zuřivém hrubém polibku. Vlastně je to takové mučení a já ji… nechávám. Neodporuju jí a přijímám, co si zasloužím. Všechny ty hrubosti. Vím, že pokud zůstanu s ní, budu na ni citově působit a stále ji stahovat. Já už jsem prostě někde jinde… a ona zřejmě bohužel také. Budu to muset vyřešit sám… bez ní. Prostě, až bude ten správný čas, tak odejdu. Čím déle mě líbá, tím více sklouzává k něžnostem, až to dojde tak daleko, že se mi v náručí odevzdaně rozeštká a položí si hlavu na mé rameno.

„Vážně ode mě chceš odejít?“ zašeptá těžce, zatímco se ke mně vine.

„Přece máš tři děti. Nemůžeš se jich jen tak zbavit.“

„Nechci, ale bude to to nejlepší, co pro tebe mohu udělat. Nevím, jestli by si na mě měly děti vůbec zvykat. Možná bude lepší, když mě nepoznají…“ Samotného mě týrá, co právě říkám. Vzdát se svých následovníků je pro upíra největší oběť a já to také tak pociťuju. Vzdávám se lásky… i dětí.

„Když tohle dokážeš říct, tak už asi vážně bude lepší, když spolu nebudeme. Ale nechci, aby sis léčil svoje vlastní výčitky na dětech. Ty nic neprovedly a otce potřebujou. Nemůžeš bejt tak sobeckej, abys mě v tom nechal samotnou. Nikdy se nedozví tohle naše soukromý peklo a budou mít mámu a tátu. Nedovolím ti, abys sebral rodiče i jim.“ Odtáhne se ode mě s prostoduchým výrazem.

„Já si na nich nic neléčím. Myslíš, že je pro mě jednoduché od nich odejít? Proč myslíš, že to dělám? Podle tebe samozřejmě proto, že jsem sobec.“ Ušklíbnu se.

„Ať udělám cokoliv, jsem sobec, co myslí jen na sebe.“ Zavrtím hlavou a postavím se. Nechám ji jít ke schodům, protože ona… už mi vlastně nepatří.

„Kde je Desire?!“ zahučí rozmrzelne na Oskara, který na ni celý natěšený čeká. Nechápavě na to pohlížím. Mohl… utéct, ale neudělal to.

„Blbeček si ji odnesl.“ Ozve se chraplavě, zatímco se černovlasí upír opírá o zeď.

„Nechce se mi věřit, že tu na mě čekáš… Měl jsi možnost zdrhnout.“ Ďábelsky se ušklíbne, zatímco stojím na stejném místě a dívám se na ni. Ucítí můj pohled a škodolibě se na mě otočí.

„Těšil jsem se na tebe. Budeme si hrát.“ Natáhne k ní ruce v náznaku obětí, až pocítím hořkost.

„To teda budeme.“ Vycení na něj špičáky a posadí se mu do klína, zatímco ho začne zuřivě líbat a tisknout se k němu. Drápy mu přejíždí po kůži s takovým zaujetím, že je Oskar za chvíli jako chvějící se krvavá šmouha. Nemám už sílu, abych se díval dál. Raději s povolenými rameny a hlavou skloněnou projdu dveřmi a vznesu se k nebi.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 71. kapitola :