OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 47. kapitola

11.08.2011 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 932×

47. kapitola - „Snad nemyslíš mě?!“

Diana

„Des, jdi ke dveřím,“ otočí se Chester a odstrčí ji ode mě, až se musím zachechtat.

„No tak, Di, pojď ke mně,“ natáhne ke mně ruce, až se zašklebím a tvář mi protne krutost.

„Dostaneš krev,“ zašeptá svůdně. Chtivým pohledem se mu zabodnu do očí. Drápy si přejede po krku, až sebou cuknu v záplavě té svádivé vůně. Samovolně vycením špičáky, zatímco se mi ve tváři zračí krvelačný hladový výraz. Oči mi zase bezostyšně tepou a já tuším, že na ně shlížím bezduchým rudým pohledem.

Chce ke mně udělat krok, ale ani to nestačí, protože se po něm vrhnu. Bohužel pro mne podobný výpad čeká a rychle mě chytí pod krkem a přirazí ke zdi, až ze mě vyrazí tlumené heknutí.

„To už by stačilo!“ zavrčí temně, až se rozechvěju a vyděšeně vydechnu, když mi jemně zatne drápy do kůže. Šok mne znovu vrátí do reálného světa a já na něj pitomě shlížím.

„Promiň,“ zasípu a uvědomuju si, jak děsivě jsem se zas chovala. Ale jakmile mi mozek zatemní vůně krve, nedokážu se ovládnout.

„Des, už můžeš,“ otočí se na mou sestru, aniž by mě pusti. Když na ni koutkem oka pohlédnu, bodne mě v hrudi.

Desire je vyděšeně namáčknutá na dveře. V dlani křečovitě svírá kliku, aby se v případě nutnosti mohla dát na útěk. Z očí jí šlehá naprosto upřímný strach, až se mi sevře hrdlo. Ona se mě skutečně bojí!

„Neboj se, už je v klidu,“ usměje se Chester a natáhne k ní ruku.

„Vidíš to přeci sama,“ houkne podbízivým hlasem a pustí mě. Zhluboka se nadechnu a odvrátím hlavu, abych zakryla slzy. Místo nich v očích nastražím tupost a naprostou lhostejnost, kterou je odradím.

„Nemusíš to dělat,“ usyknu tvrdě, když se vedle mě nejistě posadí. Cítím její strach až uvnitř sebe a není mi to vůbec příjemné, ba naopak mě to týrá.

„Já vím,“ usměje se na mě vroucně. Zoufale jí pohlédnu do očí. Nepomáhá mi, když je na mě takhle milá. Já si to v tuhle chvíli ani nezasloužím!

„Ale já chci,“ usměje se srdečně a v zorničkách jí vytane sesterská láska, která mě bije do očí. Musím se odvrátit. Raději se zadívám na nabízené zápěstí. Je to jediné, co pro všechny mohu udělat. Zředit tu neodbytnou paranoiu lidskou krví, abych už nikoho neohrožovala.

„No tak, Dianko,“ zašeptá. Šlehnu po ní vzteklým pohledem. Nenávidím, když mi takhle někdo říká! Maluje mi to v mysli ty nejhorší děsuplné vzpomínky.

Potlačím v sobě výčitky svědomí a jemně se zakousnu do její napnuté ruky. Jen lehce, ale i to stačí, abych do sebe dostávala její lahodnou krev. Probouzí mě k životu. Jako bychom najednou byly na pár chvil v naprostém souznění a já ji k sobě konečně pustila…

Ta opojná chuť i vůně lidské krve mi zastřela obzor a já jen nenásilně chlemtám její životadárnou tekutinu. Ani po pár minutách se od ní nemohu odtrhnout. Neovládám se a nejraději bych ji vypila celou! Zoufale zakňourám, když mě od jejího zápěstí odtáhnou pevné mužské ruce.

„Jsem v pořádku,“ hekne a rychle se chytí za zápěstí. Vím, že teď trpí. Nesnáší pohled na krev a z téhle situace se jí dělá mdlo.

„Nebolelo to,“ špitne a usměje se na mě, zatímco se vydýchávám z té rozkošné chvíle krmení.

„Díky,“ polknu a náhle se mi znovu sevře žaludek v hladové touze. Tohle je málo! Nestačí mi to!

„Chci víc!“ vytane mi v mysli, zatímco sleduju její jemně namodralé žíly. Nejraději bych si prohlédla cestičky tepen, které na jejím těle jsou, a neurvale bych se do nich zakousla. Chtivě vycením špičáky a olíznu se, když ucítím její strach. V těle upíra to burcuje jiné emoce, než když jsem byla člověk, přesto s ní soucítím.

„Máš ještě hlad?“ polkne bojácně a odtáhne se ode mě ještě víc. Zas mi v očích tepe to šílenství, které mi způsobuje lačnost. Hypnotizovaně ji sleduji, a ačkoliv na mě Chester mluví, nedokážu ta slova správně zpracovat.

Chester

Těžce si povzdychnu. Desiina dávka krve už jí na zahnání hladu nestačí. Stává se z ní dost krvelačný upír a já nemůžu po Desire chtít, aby se nechala vysát téměř do bezvědomí. Přestanu se snažit Di probrat svými slovy. Je to zbytečné, neovládá se.

„Raději běž,“ vyhledám Desiin pohled.

„Já to tady nějak vyřeším,“ řeknu, zatímco Di tvrdě třímám za rameno, aby po ní náhodou nevyjela.

„Ale co bude pít?“ zajíkne se její sestra, zatímco couvá před Diiným krvelačným pohledem a hrůzným vrčením, jež se jí line z hrudi.

„Dám jí svou krev,“ povzdychnu si nenadšeně. Jiná možnost bohužel v tuhle chvíli není.

„Ale…“ zamumlá vystrašeně.

„Já vím!“ přeruším ji.

„Momentálně jiná možnost není…“ svraštím čelo. Chce ještě něco říct, ale nakonec pusu zavře a přikývne. Díky bohu. Kdyby byla jako Di, hodiny bych se tu s ní dohadoval a pak by to stejně bylo po jejím.

Jakmile se za Desire zaklapnou dveře, stoupnu si a zamknu. Di se rozechvěje vztekem a otočí svůj rudý pohled na mě. Lépe řečeno na mou krvavou stopu na krku. Povzdychnu si a natáhnu k ní ruce.

„Tak pojď. Já tě nakrmím,“ pobídnu ji a otočím hlavu ke straně. Přiskočí ke mně v jedné vteřině a jen co se do mě ponoří špičáky, slastně usyknu. Pije ze mě hltavě jako smyslů zbavená, špičáky hluboko v mém krku.

Cítím její kousance v každé části svého těla. Její počínání mě přímo sladkobolně týrá. Moc mě nešetří. Mám pocit, že u toho snad ani nevnímá možnou bolest své oběti, kterou, i když bych nikdy nevěřil, že to řeknu, momentálně jsem.

Je chvílemi až natolik surová, že mi i přes pevně stisknuté rty projde usyknutí. Zpola slastné, zčásti bolestné. Na druhou stranu se mi ta zvrácenost svým způsobem líbí, jen doufám, že mi z krku něco zbude, až se ode mě odtrhne.

„Pokud se tedy odtrhne,“ proběhne mi myslí. Zatím moc nevypadá na to, že by mě chtěla jen tak pustit. Tlačí se na mě čím dál víc a její špičáky jsou v mé tepně zaklesnuté nadoraz. Sám ji od sebe musím zkoušet odtáhnout. Jenže ona se proti tomu brání, snaží se se mnou prát a hladově vrčí. Chce pro sebe urvat, co nejvíce, ale nakonec se mi to přeci jen podaří.

„Neublížila jsem ti?“ zalijí se jí jako na povel oči slzami, když ji od sebe konečně odervu a ona ztěžka oddychuje.

„Jsem v pořádku,“ řeknu, i když mi v krku škube a rána celkem pálí. Rozkousala mě festovně. Když se pokusím udělat krok, zem se pode mnou mírně zhoupne a před očima se mi objeví hvězdičky, takže se musím posadit.

„Do hajzlu, polovysátý upír. Kdo by to byl řekl?!“ usyknu v duchu a promnu si oči, jak se snažím tu slabost rozdýchat a přemoci.

„Chazzy, mrzí mě to,“ s výčitkami v hlase se ke mně přitiskne.

„Vůbec nechápu, co to do mě vjelo! Nešlo to ovládnout,“ stírá si slzy, které se jí kutálí po tvářích.

„Už nikdy mi to nesmíš dovolit,“ houkne bolestně.

„Měl by sis teď dát něco na posilněnou,“ lísá se ke mně, zatímco mě hladí po vlasech. Natočí ke mně svůj krk.

„Nešil, jsem v pořádku,“ snažím se uklidnit její náhlý projev starosti. Ale i přesto si lehnu na postel. Nemám na krev náladu, takže její tepnu odmítnu. Tváří se…zklamaně a v očích se jí zračí další výčitky svědomí.

„Lehni si ke mně a přestaň se utápět v depresi,“ zavrčím mírně a zavřu unaveně oči. Fakt se potřebuju prospat a nabrat síly.

„Vzala sis o trochu víc, no,“ zahučím, jako by se nic nestalo.

„Z toho se zase dostanu,“ natáhnu k ní ruku. Sice si ke mně přilehne, ale moc dlouho v téhle poloze nezůstane.

„Kam zase jdeš?" zamumlám v polospánku, ale mám tak ztěžklá víčka, že je nejsem schopný otevřít. Vlastně se nemůžu ani pohnout, jak mi je slabo.

„Já se jen na chvíli prospím," mumlám si spíš pro sebe a přestávám nevnímat, co se kolem mě děje.

*

Probere mě, až když se mnou začne někdo mírně třást. Těžce odlepím jedno víčko a zadívám se na dívku s dlouhými havraními vlasy a popelavýma očima, která sedí vedle mě a snaží se mě probudit.

„Chazzy?“ houkne zoufale, jako by se o mne bála.

„Di?“ zašeptám, zatímco ona vrtí hlavou.

„Jsem Desire. Nemohu najít svou sestřičku… Nevíš, kde je?“ protne mě vyděšeným pohledem a obejme se rukama, jako by se mohla bránit tomu úzkostnému pocitu, který se jí zračí v očích.

„Prohledali jsme celý dům,“ broukne Dick, který stojí za ní. Zamžourám na toho blonďatého upíra, který na mě shlíží s mírnou obavou, kterou mi vlije do těla. Zprudka se posadím, až se mi zamotá hlava.

„Já… Asi jsem na chvíli usnul. Nevím, kde je,“ vydechnu, zatímco si podpírám hlavu.

„Jen co se proberu, půjdu ji hledat,“ dodám a promnu si oči.

„No,“ odkašle si Dick a sevře Desire ramena.

„Nechci ti nic říkat, ale…vypadáš hrozně. Možná by bylo lepší, kdybys zůstal v posteli. Hledat ji mohu já.“

„Blbost!“ odmávnu ho rukou.

„Je mi fajn. A to, že se ti nelíbím, mi je upřímně u prdele,“ zazubím se na něj přátelsky a pomalu se hrabu z postele. Odraz v zrcadle, který se mi naskytne, mě trochu zaskočí. Málem bych se sám sebe lekl. Krk mám ozdobený Diinými ne zrovna něžnými kousanci a zaschlou krví, kůži snad ještě bledší než normálně, pod očima tmavě fialový kruhy. Teď skutečně vypadám jako přízračný nemrtvý.

„No, normálně vypadám líp,“ zašklebím se na sebe a snažím se to všechno obrátit ve vtip, ale Des ani Dick se nesmějí. Dívají se na mě s vážnými výrazy ve tváři.

„Co je?!“ ošiju se, protože jsou mi ty jejich rentgeny nepříjemný.

„Jsem upír, tak mě snad jen tak něco nepoloží. Nedělejte ze mě mrzáčka. Je mi fajn, o nic nejde,“ schválně použiju slovo, kterým se Di vyjadřuje ať je v sedmém nebi nebo v nejhlubším pekle. Nikdy na otázku „Jak se máš?“ neodpoví jinak než „Fajn.“

„Potřeboval bys do sebe dostat trochu krve,“ zadívá se na mě Desire choulostivě, zatímco jí Dick tiskne dlaň.

„Des to pro tebe udělá,“ nabídne svou “Di“, až se mi sevře hruď. To já bych neudělal. Jsem moc majetnický na to, abych se o ni dělil…

„Chestere, Di se to nedozví… Jak ji chceš hledat, když jsi tak vyčerpaný?“ tvář jí protne smutek, až se musím usmát její obětavé a starostlivé povaze.

„Přece mi musíš najít sestřičku,“ obrátí ke mně zarudlé oči plné naděje.

„Najdu ji,“ řeknu pevně.

„Ale pít z tebe nebudu,“ uhnu hlavou a přestanu hypnotizovat její tmavé žíly.

„Sama víš, jak Di tyhle věci bere,“ povzdychnu si a znovu si promnu oči, když na mě jde ta protivná slabost.

„Ona se to nedozví,“ zašeptá, jako by nás mohla slyšet.

„Věř mi, že dozví. Vždycky se všechno dozví,“ usměju se trpce Diinýmu talentu přijít na vše, co před ní má být skryto. Dříve nebo později se všechno dozví a o to je to pak horší.

„Takže ona vážně zmizela?“ ozve se ode dveří Mia a probodává nás hadím pohledem, až Des naskočí husí kůže, přestože má Mia na rtech mateřský úsměv a v dlaních drobný uzlíček – malého Baltazara.

„Pomůžu vám ji najít,“ hlesne a zadívá se na Desire.

„Když mi tady Des pohlídá Baltízka,“ políbí malého na čelo, zatímco probodává jmenovanou pohledem.

„Proč bys to dělala?“ střelí po ní Dick podezíravým pohledem. Pokrčí rameny.

„Protože jsem matka a Diana je těhotná. Nejde mi o ni, jde mi o dítě, které nosí pod srdcem. Jako matka prostě nedovolím, aby to dítě trpělo.“

„To se mi nějak nezdá,“ zamručí Dick a změří si ji nepřátelským pohledem.

„Počkej,“ zarazím ho, než ji stačí odmítnout.

„Já budu moc rád, když mi pomůžeš. Nevím, jak daleko doletím,“ přiznám.

Dick

Po hodině bezvýsledného hledání a létání má Chester skutečně dost. Na čele se mu zračí chladné krůpěje potu. Obličej mu zbledl ještě více a temné zachmuřené oči jako by z propadlé tváře nepřirozeně třeštil. Vypadá nejen nezdravě, ale připomíná mi někoho, kdo ztratil poslední zbytky síly a vůle.

„Měl by sis na chvíli odpočinout,“ ozve se Mia, která letí kousek od nás. Lustrujeme pohledy zem pod námi a snažíme se postřehnout nějaký pohyb či postavu, která by připomínala Di.

„Nepotřebuju, zvládnu to,“ namítne a těžce se nadechne. Potřeboval by krev. Natolik nutně, že začínám mít obavu, abychom zpátky netáhli jeho mrtvolu. Komické.

„Dáme si pauzu,“ křikne Mia směrem k Dexterovi, jako by snad Chaze ani neslyšela. V mysli mi hned vytane vzpomínka, jak jsme toho sraba nutili, aby se odhodlal vzlétnout a pomohl nám ďábelské dvojče najít.

„Nikam nejdu!“ vyjel po nás a vypadal naprosto vyděšeně. Tmavou čupřinu měl rozcuchanou, což u něj není zvykem. Většinou má účes ala hodný chlapec. Pichlavé děsivé oči byly náhle tak pohaslé a obyčejně hnědé.

„Tys viděl ducha nebo co?“ ušklíbla se Mia a drápem mu přejela po tváři, až sebou znovu cuknul.

„No tak, Dextere, co tě tolik vyděsilo?“ pozvedl jsem obočí.

„Jsi upír, nejvyšší bytost na světě. Přeci by ses…nebál,“ zahučel jsem roztodivně, jako bych mluvil s chlapečkem z letního tábora a připravoval ho na bobříka odvahy.

„Starej se vo sebe, jo?!“ usykl zle a vycenil na mě špičáky.

„Já se nebojím! Jen nechápu, proč mám spolupracovat s matkou nějakýho nadupíra a hledat další červenookou upírku,“ ošil se a považoval tak náš rozhovor za ukončený. Co ho doopravdy trápilo, neřekl. I když bylo možné, že se vážně jen bál obyčejné spolupráce s Miou.

„Tak deme, ne?!“ zavrčel a zvedl se. Ruce si dal hluboko do kapes a snažil se znovu nabrat výraz drsného upíra, zatímco vyšel z rohu knihovny, kde se div neschovával pod stolem.

„Jdeme, ty hrdino,“ ušklíbl jsem se a vyletěl oknem.

„Mio,“ usykne hněvivě Chester a zatne pěsti, zatímco lehce zpomalí, aby ji mohl protnout zuřivým pohledem.

„Říkal jsem, že…“ zavrčí, ale nedopoví, protože ho nenechám. Na zemi zahlédnu jakýsi pohyb a pak černé dlouhé vlasy, které cuchá chladný větřík.

„Támhle je! Vidím jí!“ vykřiknu, zatímco se mi hlas chvěje nedočkavostí. Napnu všechny svaly v těle a sletím k ní.

Di sedí na na zemi a nenasytně z někoho pije. Je natolik upíří a děsivá, až mi to na chvíli vyrazí dech. Pozoruji její drobné tělo, jak klečí na tom bezvládném těle.

„Ty vole, dyť to je upír!“ zahalasí Dexter a stáhne se do stínu stromů, jako by se bál, že se naše maličká vrhne i na něho. Škodolibě se usměju.

„Má pořádný apetit,“ zabručím neradostně, a aniž bychom se s Chesterem nějak domlouvali, chytíme ji každý za jedno rameno a odtáhneme ji. Je naprosto rozzuřená a vztekle kolem sebe máchá rukama, až jí je musíme zkroutit za záda. Cení špičáky a vrčí jako ostřílený upír.

„Má dost,“ houkne Dexter a odtáhne mrtvé tělo.

„Úplně ho vysála,“ zašklebí se zhnuseně a je vidět, že by zas nejraději pláchnul.

„Tohle se nedělá!“ zasyčí Mia nenávistně a z každé strany vrazí Di facku, až se maličká probere a zoufale se po nás rozhlédne. V rudých zorničkách má naprosto nechápavý výraz. Zatne čelist, přestože má oči vlhké, jako by se jí chtělo plakat.

„Tak kdo bude další?“ vycení špičáky v hrdelním zavrčení, za které by se nemusel nikdo stydět.

„Nejsem vybíravá. Zakousnu se ti klidně i do zadku, jen mi ukaž, kde máš žílu!“ usykává sarkasticky a oči jí rudě září. Vysála celého upíra a přesto má hlad!

„Di, nech toho,“ zavrčím tiše a chci se zbavit jejího dotírání.

„Dicku, nebuď takovej srab. Seš k nakousnutí!“ vycení ironicky špičáky, zatímco na mě přes rameno lačně shlíží. Zachmuřím se.

„Potřebuje nutně lidskou krev, nebo zešílí,“ řeknu a protnu Dextera uštěpačným pohledem, když znovu vyděšeně couvne.

„Ale nejdřív ji musíme dostat zpátky,“ přikývne Chester.

„Drž ji,“ přikáže mi a stiskne Di surově pod krkem, až naše maličká zalapá po dechu a vyvalí své šedé oči.

„Tak co? Pomohlo to?“ zajímám se a shlížím na uzlíček nervů, který se celý chvěje.

„Že se s ní pipláte,“ kroutí Mia hlavou nad našim zdlouhavým počínáním.

„Pusť ji,“ řekne Chester rozhodně a já ji po chvíli přeci jen uvolním ruce, zatímco těkám po jeho odhodlané tváři. Pokud se plete, skočí mu Di po krku a to by mohlo být to poslední, co by nejspíš v tuhle chvíli chtěl.

„Tak co, miláčku, vrhneš se na mě?“ rozpřáhne ruce a pozoruje ji, zatímco je ve stavu pohotovosti.

„Chazzy,“ usykne zoufale jeho jméno a vpadne mu do náruče, zatímco se k němu tvrdě tiskne.

„Lásko, omlouvám se,“ šeptá a líbá ho na tváře. Musím si oddechnout, v představách jsem už Chaze viděl jako krvavý flek.

„To se mi ulevilo,“ ušklíbnu se hraně, ačkoliv to přesně takhle pociťuji a s úlevou pozoruji Di, která si opírá hlavu o Chazzyho rameno a něžně mu vjíždí do vlasů.

Diana

Proti mé vůli mě postaví na zem a já se rozhlédnu po svém pokoji, jako by to bylo mé vězení. Pohled mi padne na protější dveře a Desire, která sedí na posteli a v rukou chová uzlíček.

„Baltazar! Malej Satan!“ projede mi myslí jeho jméno a on sebou v zavinovačce mírně cukne, jako bych to snad vyslovila nahlas a pobouřila ho.

„Nadupír!“ usyknu a zatínám pěsti, ani nevím proč.

„Musíš se napít,“ řekne Dick a pomůže Chazzymu z okna, protože ten upír je naprosto zřízený a mně to najednou dost těší. Nepřirozeně bledá pokožka je téměř průsvitná jako papír a prosvítají v ní tmavé žíly, až samovolně vycením špičáky.

„Di,“ pohledem se mi zaboří do tváře, až ucuknu.

„Snad nemyslíš mě?!“ ozvu se hrubě v mysli a odstoupím o krok, ale to už mě Dick surově drapne za paži.

„Ty musíš, do hajzlu!“ nekontrolovatelně na mě vyjede a vztekle mě hodí na postel, až se zajíknu a zvednu hlavu v prozření. Takový na mě ještě nebyl!

„Já vím, dám mu napít,“ vydechnu, zatímco se zvedám. Očima jemně pohladím postavu sedící u zdi. Vypadá jako troska a mně to upřímně řečeno vyděsí natolik, že se mi v hrudi zadrhne horký dech a tělem mi probije nezměrná úzkost.

„Lásko,“ zašeptám a ihned si k němu pokleknu. Dick mě ještě jednou sjede pohledem.

„Jsem v pořádku,“ zašeptám v duchu a očima se mu to snažím dát najevo. Jen se mírně usměje a přikývne, že mi rozumí. Nakloním k Chazzymu krk, aby se do mě mohl pohodlně zakousnout. Úlevně zasténám, jakmile protne mou jemnou pokožku.

Prožiju si svůj výlet a nechám si žíly důvěrně pročistit jeho jedem. Když se ode mne odvrátí, je plný energie a pohody, která mu chyběla. Pomalu se mu vrací i barva upíří pokožky. Letmo se na něj usměju.

„Lásko,“ zašeptám šťastně, zatímco mi zákeřně úsměv oplatí, odstrčí mě od sebe tak prudce, až se bouchnu o postel. Z očí mi automaticky vystoupí slzy, jak pár vteřin lapám po dechu, a záda mě zabolí.

„Lásko,“ zvednu k němu hlavu, zatímco si utírám slabost z tváří. V očích se mi zračí zamilovaný pohled a já neodolám, abych mu neposlala alespoň vzdušný polibek. Zasloužila bych si mnohem horší jednání než je tohle.

„Je mi líto,“ hlesnu těžce a sjedu pohledem na bojácného Dextera. Nádherného děsuplného anděla Dicka. Desire, mé lepší dvojče. A Miu, Chesterovu nevlastní sestru a matku jeho dítěte.

„Sakra,“ zakleju v duchu a zašklebím se. Ta mi tu ještě scházela!

„Mia, matka jeho syna!“ zašeptám niterně a zkouším, jak děsivě to zní. Když mě Dick protne šklebivým pohledem, jako by mi četl myšlenky. Oplatím mu stejnou mincí.

„Já vím, že by to asi chtělo víc omluv, ale to ode mě fakt nečekejte,“ usyknu tvrdě a zvednu se ze země. Omlouvání a přiznávání chyb vážně není moje silná stránka a oni se s tím budou muset naučit žít nebo mě prostě ignorovat jako zbytek světa.

„Celej Chaz, nemyslíš?“ řekne Mia přátelsky, když k ní těžkými pomalými kroky dojdu a nahlédnu na dno zavinovačky. Miloučce se na mě kření malý upírek, jehož rysy skutečně mírně připomínají Chestera. Zřejmě nejpodobnější po něm má rtíky. Oči, ty pichlavé rudé oči, jsou jasně Dexterovi, jen mají jinou barvu.

„Je krásnej,“ hlesnu a pokusím se o úsměv. Tohle bude zatraceně těžký!

„Už se těší, až se mu narodí sourozenec,“ mrkne na mě Mia svýma zelenýma kočičíma očima, až mi tvář protne škodolibý škleb, který zmizí, jakmile mě k sobě Chester připoutá zády a hrubě mi přejede drápy po paži, až se oklepu.

„Věřím,“ houknu a snažím se o milý tón.

„To my se také těšíme, že ano?“ zabloudí mi rukou na mírně vypouklé břicho a bolestivě mě kousne do krku, až usyknu a oči se mi zalesknou.

„Chazzy, mohl bych s tebou mluvit?“ jemně do něj drcne Dick a zubí se na celé kolo, jako by zase skrýval nějaké pitomé tajemství! Nenávidím tajnosti! Vyjdou spolu na chodbu a mně se hlavou začnou honit pochybnosti a paranoia značně stoupne.

„Jak ti je?“ zůstává Mia obezřetná. Tvrdě mi stiskne paži, až se mi zaryje drápy do kůže a já náhle procitnu z těch zlovolných úvah.

„Fajn,“ usměju se na ni děkovně. Střeží mě pečlivě, aby se malému nic nestalo a já…jsem za to ráda. Náhle jsem já ten největší nepřítel a asi jsem vážně schopná malému Satanovi ublížit. Ten klučina vážně vypadá jako malý roztomilý Satan! Něco na tom Nadupírovi bude!

„Měla jsem o tebe obavu,“ chytí mě Desire kolem pasu a položí si hlavu na mé rameno, až sebou mírně cuknu. Cizí doteky mi stále dělají mírné problémy.

„Vim,“ zahučím a trhnu rameny, abych se od ní odpoutala.

„Měla o mě strach!“ zajíknu se v duchu a vnímám ten hřejivý pocit jako přepadení.

„Chce tě jenom obelstít,“ ozve se cosi potlačovaného a nechtěného uvnitř mé hlavy.

„Nechce,“ zahučím zle a zatnu pěsti.

„Uteč! Vypadni z tohohle zatracenýho baráku! Měla jsi to udělat už dávno!“ šeptá a mluví až moc logicky. Potajmu se přiblížím k oknu…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 47. kapitola: