OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 4. kapitola

29.06.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1643×

4. kapitola - „Co mi dopřát trochu lásky?"

Chester:

Probudí mě jakýsi pohyb. Otevřu oči a zadívám se na Di, jak se snaží posadit na posteli, ale její momentální stav jí to nedovoluje. Prohlížím si ji a v hrudi mě podivně svírá, jako bych snad cítil výčitky, že jsem ji takhle zřídil.

„Jak ti je?" naruším ticho otázkou, která ze mě vyletí tak rychle, že si ani málem neuvědomím, co jsem to vlastně řekl. Nechá rozhlížení a zadívá se na mě. V šedých očích cosi jako něhu.

„Mám hroznou žízeň.“ Polkne. Bodejť by ne, vždyť prospala snad celý jeden den. Už jsem začínal mít obavu, že o ni díky vlastní hlouposti přijdu. Rychle se zvednu z postele a doběhnu jí pro sklenku a džus. Než se vzbudila, skočil jsem pro jídlo do města. Teď bude muset nabrat hodně síly, aby stačila mému hladu. Pomůžu jí, aby se napila, protože sama by to nejspíš ještě nezvládla.

„Budu ti to muset převázat,“ zamračím se, když si všimnu, že jí přes obvaz znovu prosakuje krev. Jemně se jí ho snažím sundávat, protože vím, že ji to ještě bude dost bolet. Nechápu, proč jsem najednou tak ohleduplný. Je to jen kvůli té šťastné krvi, samozřejmě. Když na moment zvednu oči, zjistím, že mě pozoruje.

„Neboj, nebudu z tebe pít,“ řeknu soustředěně.

„Ne, já..“ zmlkne a dál mě probodává téměř vděčným pohledem. Když jí převážu ránu a nechám ji klidně vydechnout, úlevně si oddychne.

„Dík,“ špitne a pořád si mě prohlíží tak zvláštním pohledem. Jen se na ni usměju a znovu se vedle ní sklátím do peřin.

„Měla bys ještě spát.“ Prohlížím si ji. Je v tuto chvíli tak bezbranná, že to ve mně burcuje staré známé ochranitelské city. Rychle je potlačím. Tahle doba už je dávno za mnou.

„Trochu jsem to přehnal,“ ušklíbnu se. „Kdybys něco potřebovala, tak mě vzbuď,“ syknu a zavřu oči.

„Ty jsi tak starostlivý!“ Směje se mi vnitřní hlas.

„No co,“ zahřmím v duchu, „musím být, abych si získal její důvěru a její zamilovanost ještě prohloubil!“

„To víš, že ano,“ směje se dál. „Jde ti to moc dobře. Jako bys zas pečoval o svou malou...“

„Zmlkni!“ okřiknu ho naštvaně.

*

Mám pocit, že spím sotva pár minut, když mě probudí nějaké zvuky. Ještě v polospánku se otočím na bok, a když otevřu oči, zjistí, že polštář vedle mě zeje prázdnotou. Přece jsem jí říkal, aby mě vzbudila, kdyby něco potřebovala!

„Vážně mě z ní brzo asi trefí!“ zavrčím sám pro sebe v duchu. Vyskočím z postele a vyjdu na chodbu. Podle toho, co se mi naskytne za pohled, jdu právě včas.

„Do hajzlu, co tu děláš? Ty máš ale šílený nápady," usyknu překvapeně a chytím ji do náruče, když téměř padá ze schodů. Kdo by čekal, že se v takovém stavu pohrabe z postele! Donesu ji zpátky k sobě a přikryju ji až po bradu. Je bílá a průhledná jak list papíru. Jestli to nepřežije, budu si muset najít na šťastnou krev někoho jiného, jenže…

„Přinesu ti něco k jídlu," zaženu rychle myšlenky.

„A ty lež! Jestli nebudeš rozumná, stisknu ti zuby tepnu, abys omdlela a nebyla s tebou taková práce!“ pohrozím jí a bavím se jejím vyděšeným výrazem.

Když jí přinesu talíř, choulostivě se vyhne salámu a hladově se pustí do ovoce a pečiva. Se zájmem si ji prohlížím. Sice přede mnou byla skoro nahá, ale to bylo spíš součástí mého týrání, než opravdového zájmu. Když je takhle bezmocná, vyvolává to ve mně na jednu stranu uspokojující pocit, že jsem ten, který má opět navrch, protože je na mě proti své vůli závislá. Ale na druhou stranu...

„Můžu do koupelny?“ zaskřípe zuby, jako by jí dělalo problém tuhle větu vyslovit. Líbí se mi, když se chová poslušně. Když je takhle pokorná a ponížená. Celá moje.  Vyskočím z křesla, na kterém jsem doteď seděl, tak rychle, až ji tím vylekám. Tváří mi prolétne křivý úsměv. Pořád se mě bojí a i přesto mi poskytla tu nejsladší krev, kterou jsem měl možnost okusit. Když ji chci pomoct posadit se, překvapí mě a sama se, dolujíc ze sebe životní sílu, s námahou posadí, zatímco mě napjatě pozoruje.

„Můžeš,“ řeknu a lehce jí přejedu drápy po tváři. Nestáhne se přede mnou, jen trpělivě se zamlženýma očima přijímá mé doteky.

„Co mi pak dopřát trochu tvojí lásky?" zajiskřím očima. Protne mě drzým pohledem. V očích jí tančí ohníčky a lehce přikývne.

„Ukážu ti, kde je koupelna.“ Chytím ji do náruče a odnesu ji. Líbí se mi, když cítím její horké tělo na svém. Vnímám její něžnou pokožku a nejraději bych se do ní znovu zakousnul. Nosem jí přejedu po tváři a nechávám se trýznit její vůní.

„Už mě můžeš pustit,“ ozve se nejistě. Postavím ji na zem a pohledem sjedu její křivky.

„A vypadni,“ prskne drze.

„Chtěl bych se dívat,“ olíznu si rty, zatímco si ji zálibně prohlížím, opřený o futro.

„Ne!“ Ruce si dá křížem a nesouhlas jí proniká snad každým pórem.

„Pro tentokrát tě nechám,“ syknu. Však si na ní brzy smlsnu. To mě uklidní a donutí odejít.

Diana:

Jen co se zabalím do ručníku a prohrábnu si vlhké vlasy, znovu se objeví u dveří. Vážně nemešká. Je velmi netrpělivý a mně to na jednu stranu děsí a na druhou neskutečně štve.

„Víš, co jsi mi slíbila?" Jazykem si letmo přejede přes špičáky a přijde ke mně blíž.

„Rozmyslela jsem se," ušklíbnu se unaveně. Zúží oči. Můj přístup se mu ani trochu nelíbí. Nasadím na tváři sebevědomý úsměv.

„A já myslel, že se ti to posledně líbilo." Udělá ke mně krok a ruce mi položí na boky. Hned se mi zrychlí dech. Sebejistě se mi dívá do obličeje a skloní se ke mně. Jemně mi políbí ránu na krku, až mi z úst unikne vzdychnutí. Jelikož si před sprchou obvaz sundala, může mě trápit na hladké kůži. Přejíždí po kousancích jazykem a saje ho ústy, jako by se mazlil, zatímco prsty mě hladí přes tenkou látku ručníku.

Hlava mi to nebere. Tělo se mi bouří ve vášni a touze. Za strachem se vynořuje vzrušení a radost. Jeho doteky vnímám jako přepadení. Vloudí se mi pod kůži, přímo až do srdce. Od jeho polibku mi do těla přechází něžné mravenčení, které odnáší palčivou bolest s sebou. Pomalu se mu oddávám natolik, že ho rozechvělými dlaněmi pohladím po pažích a sjedu na hruď. S ďábelským úsměvem se na mě zadívá a políbí na rty, až mi sladce zatrne v břiše.

Cítím těch pomyslných tisíce motýlků a upadám do zlovolného stavu touhy. Sjedu mu prsty do vlasů a na krk a nechám ho, aby mě k sobě ještě víc přitiskl, na což reaguju zasténáním. Nevtíravě mě líbá na rty, ale když se mě dotkne jazykem, trhnu sebou.

„Neboj se, já ti nic neudělám," zachraptí. Na okamžik ztuhnu, dech zrychlený, srdce splašeně bijící. Políbí mě na dolní ret a znovu po něm přejede jazykem. Krev se mi vaří a tělem mi proudí takový pocit lehkosti, že mi to v tuto chvíli přijde naprosto neuvěřitelné. Pomalu si najde cestu mezi mými pootevřenými rty a začne mě jazykem lehce hladit a laskat. Když zjistím, že mě vážně nebude drtit dalšími dech beroucími polibky, nejistě se zapojím.

Vůbec netuším, jak dlouho takhle stojíme a něžně se líbáme. Jako by se zastavil čas. Doteky našich jazyků mě přivádí k šílenství. Poddávám se mu, strach zatlačen hluboko do podvědomí. Tohle je tak nádherné! Když mě od sebe odtáhne, mám rty celé rozněžnělé a naběhlé. Potajmu si na ně sáhnu a zadívám se na něj. Sebejistě se usmívá.

„Co pokročit k dalším bodům?" Vycení v chtivém úsměvu špičáky a olízne si mlsně rty, až se mi zastaví srdce.

„Ne!" polknu vyděšeně a zavrtím hlavou.

„Jak ne?!" Svraští čelo. Citovka, kterou tu na mě hrál, v nenávratnu. Je z toho otrávený a naštvaný! Surově mě drapne za paže.

„Tak poslouchej! Ty jsi tu od toho, abys mi poskytla krev, kdykoliv si vzpomenu! Kvůli ničemu jinýmu! Až si budu chtít sehnat nějakou do postele, tak si ji seženu a rozhodně na ni nebudu praktikovat takový divadýlko, abych ji do tý postele dostal! Jestli si myslíš, že změníš můj přístup k tobě, jako ke svý oběti, tak to se vážně pleteš!" zavrčí rozzuřeně. Uzavřu se do sebe, protože jeho slova mi ublížila. Hrdě se mu postavím čelem, nedávajíc najevo svou bolest.

„Když mě pořád budeš do něčeho nutit, tak svou šťastnou krev nezískáš," řeknu příkře.

„To ze mě chceš pít každej den nebo co?" hlasem mi zaznívá veškerá zoufalost.

„Ani si nedokážeš představit, jak to bolí! Fakt se snažím, ale není to jednoduchý. Ve chvíli tvýho krmení bych tě nejraději proklála kůlem!" řeknu plačtivě. Znovu se mi připomene ta ukrutná bolest!

„Pro mě taky není jednoduchý chovat se takhle nepřirozeně!" ušklíbne se naštvaně.

„Nikdy jsem to nedělal, nevím, proč bych to měl dělat teď! Kolem tebe se pořád musí chodit po špičkách a na to já nemám ani náladu ani trpělivost!" láteří, zatímco si vjíždí prsty do vlasů. Zatnu ublíženě zuby a protnu ho zkroušeným pohledem.

„Chovej se podle svýho. Já ti o přetvářku nestojím!" prsknu vztekle, ale je to spíš jen zástěrka toho, jak se mě to dotklo. Tak on se chová se nepřirozeně, chudák!

„Taky že budu! Ale v tom případě si buď jistá, že se nedožiješ dalšího rána!" oplatí mi stejným tónem a práskne dveřmi. Jakmile zmizí, zhroutím se na zem a vysíleně se rozbrečím. Nedožiju se rána?! Musím s tím něco udělat! Musím vypadnout!

Rychle dojdu do "svého" pokoje, kde se převléknu do nového oblečení. Díky bohu za plnou skříň v mé velikosti. Na sebe hodím své oblíbené tričko "Hraju si s ohněm" a černé upnuté kalhoty s nepřirozenými dírami všude možně. Přijde mi to dost otrlé a tak nějak eroticky založené. Třeba si na mě díky tomu moc netroufnou.

Jestli mám dorazit domů, musím každému na potkání vyrazit dech - musím přežít!  Po schodech seběhnu tak rychle, jak jen mi to můj stav dovoluje, a hrnu se do temnoty otevřených vchodových dveří. Proč jsou otevřené, mi dojde, až když do něj prudce vrazím a ocitnu se na zemi.

„Snad sis nemyslela, že mi utečeš!" sykne nebezpečně, až se rozklepu a zalapám po dechu.

„Ty si vážně myslíš, že si můžeš dovolit všechno a všechno ti to projde, co?!" zavrčí temně, zatímco mě pozoruje, jak se na zemi snažím uhnout před jeho kroky.

„Nech mě už konečně být!" vykřiknu zděšeně. Nahlas se rozesměje a jeho tvář protne chtíč.

„Buď v klidu, nemám na tvou krev chuť, před chvílí jsem se najedl docela obstojně." Olízne si zkrvavené rty.

„Za to jsem dostal chuť na něco jiného!" Skloní se ke mně se zavrčením a jediným pohybem mi dostane mezi nohy.

„Sakra, pusť!" Snažím se mu bránit, ale sama chápu, že to je marné. Přitiskne mě k sobě tak hrubě, až bolestně zakňourám.

„Copak? Přece jsi říkala, že se mám chovat podle sebe, ne? Tak se tak chovám!" Vystrčí v posměšném úsměvu špičáky.

„Třeba se ti to nakonec bude líbit mnohem víc než to ubohý cukrování," ušklíbne se a se zlým pohledem dodá:

„Aspoň budeš mít konečně možnost poznat, jaký to je hrát si s ohněm!" Skoro zabrečím, moje pitomé motto na pitomém tričku se mi konečně vymstilo. Čekala jsem, kdy mě moje štěstí doběhne. Zatímco se tvrdě bráním, dostane mě na pohovku, zručně se mi vecpe mezi nohy a nalehne na mě. Má těžké ledové tělo a ve mně to díky tomu sladkobolnému mravenčení vyvolává spolu se strachem i přihlouplou radost.

„Ne!" vyjeknu vyděšeně a snažím se ho od sebe odstrčit. Nepomáhá nic! Nalehne na mě ještě víc, až se nemohu ani nadechnout. Když se mi hrubě začne dobývat do kalhot, běsnivě zakňučím a co nejvíc můžu, se mu zakousnu do ramene, až vyjekne.

„Ty bestie!" sykne bolestně. Napřáhne se, až vyjeknu a zavřu oči v očekávání bolestivé rány.

„Máš štěstí, že biju jenom ty ženské, kterým se to líbí. Klidně si mě kousej dál, stejně dostanu to, co chci! Jak ty na mě, tak já na tebe," řekne a ve vteřině mi roztrhne výstřih u trička a zakousne se mi zuřivě do ramene. Zoufale zařvu a snažím se ho od sebe s pláčem odtrhnout. Znovu se nadšeně rozesměje.

„Pokračuj, rajcuje mě to!" Blýskne očima a krvavými ústy mi věnuje hrubý polibek, zatímco se mi dobývá do kalhot. Rozbrečím se a prohnu se pod ním, když mi poškrábe podbřišek. Neuvědomuje si, že zatímco moje doteky a kousnutí mu neublíží, tak to jeho počínání pro mě může být smrtelné.

„Nedělej to!" zařvu panicky, když ze mě serve kalhoty a já jsem před ním jen v roztrženém tričku a kalhotkách.

„Prosím, ještě s tím počkej!" zabrečím. Já se tak hrozně bojím! Odstrkávání nezabírá. Už nevím, jak dál! Chytím se poslední šance.

Místo, abych ho odstrčila, se k němu ještě víc přitisknu, až začnu chladem drkotat zuby a obejmu ho kolem krku. Začnu ho jemně líbat na krk a hladit po vlasech. Lísám se jako malé kotě a doufám, že se smiluje.

„Prosím. Chazzy. Prosím," sténám vyděšeně. Chytí mě za ruce a tvrdě přirazí k pohovce.

„Snad si nemyslíš, že tímhle mě obměkčíš? Na mě neplatí žádný citový výlevy jako na tebe!" odfrkne naštvaně.

„Nevím s čím bych měl čekat. Známe se přece už dlouho, ne," ušklíbne se a baví se mým výrazem.

„Snad mi nechceš tvrdit, že jsi vážně ještě nedotčená panenka." Zadívá se mi posměšně do očí. Ublíženě zatnu zuby a s ponížením si setřu slzy z očí.

„Nějak nebyla příležitost se toho prokletí zbavit," pípnu a zavřu oči. Cítím, jak se hloupě červenám.

„No vidíš a já ti tady teď tu příležitost dávám a ty se tomu bráníš," ušklíbne se.

„Ale máš pravdu, necháme toho. Stejně bych si to neužil. Zbytečná námaha," řekne otráveně a odtáhne se ode mě. Schoulím se do klubíčka a rozbrečím se. Dává mi pořádně zabrat, ať už psychicky, tak i fyzicky. Cítím se tak poníženě jako nikdy v životě.

„Neřvi mi tady," ozve se ostře a vrazí mi do těla další osten. Tohle bolí, tohle tak moc bolí! Zalykám se naříkavě a uvědomuju si tu potupu. To už raději ignoraci než tohle!

„Nenávidím tě!" syknu směrem k němu a snažím se dostat z té deprese.

„To mě vážně mrzí," řekne ironicky.

„Teď už tě vážně nepotřebuju, takže víš, kde jsou dveře." Ukáže mi východ.