OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 21. kapitola

16.07.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1528×

21. kapitola - „Ona bude mou šťastnou krví i osobní děvkou!“

Chester:

Chvíli na mě jen vykuleně zírá, než ke mně choulostivými kroky dojde a posadí se vedle mě. Brada se jí třese a očima nesoustředěně těká po mém ztuhlém těle. Probodávám ji i tu chmurnou tmu krutým pohledem a koulím očima, protože mi nic jiného nezbývá!

„Ale já si to rozmyslela,“ pípne zoufale, jako by nevěděla, co dělat.

„Nechtěla jsem ti to dát…“ polkne a pohladí mě po tváři, až výhružně zachrčím. Jsem vzteky bez sebe, ale nemám, jak bych ho ventiloval.

„No, ale vlastně sis to udělal sám,“ ušklíbne se vědoucně a nahne se až k mým rtům.

„Chlast škodí, víš?“ Obkročmo se na mě posadí a vzrušeně se nadechne.

„Víš, že mi poslední dobou dáváš zabrat?“ zvedne obočí. Zdá se, že jí naprosto vyhovuje, když jsem pod ní takhle bezbranný! Jemně mi jazykem přejede přes rty, až se mi zrychlí dech. Vnáší do toho všechnu lásku a něhu a mně to neskutečně týrá! Nemohu jí ty doteky ani oplatit, natož ji od sebe odstrčit. Znovu v mém nitru probouzí něco, co jako upír vnímám s naprostou hořkostí a nechutí.

„Teď ti dám zabrat já,“ řekne potěšeně. Horkými chvějícími rty sjede na můj krk. Opečovává mě tak vřelými intimními doteky, až se mi z toho dělají mžitky před očima. Když mi slastně zasténá do ucha, zatnu zuby a zoufale vyvalím oči. Prsty zavadí o mou rostoucí touhu a tvrdě se ke mně namáčkne klínem.

„Ty můj chudáčku,“ povzdychne si hraně a zazubí se na mě, zatímco se mi tělem prohání podivná úzkost. Drobnými láskyplnými polibky zlíbá celý můj obličej a tvrdě mě kousne do rtu, až se mi z úst vydere euforické povzdychnutí. Tohle máme oba rádi, ale jen v případě, že jsme také oba schopni se plně hýbat!

Když se na mně začne pohybovat a dráždit mě, protočím panenky a mám pocit, že se z toho každou chvíli zblázním. Vzpomínky se mi mírně zaberou do dob, kdy jsem tyhle fialové krystalky cpal do Mii a užíval si její bezmocnosti. Já sám jsem je okusil minimálně, ona byla mou hračkou.

Sice jsem na tom lépe než Dexter, dokonce mohu pohnout prsty i rty, ale k čemu mi to je? Ta malá potvora se mi za všechno dokonale mstí a je to horší, než kdyby mi jich pár vrazila. Už jen ten pocit, že má navrch, mě rozčiluje!

A co potom ten zbytek! Ty její něžné doteky a steny, které mi způsobují v kalhotách naprostou bouři a já si to nemohu ani užít! Ona to samozřejmě nechává bez odezvy. Vrtí se na mně, až mě ty její pohyby pronikavě bodají do těla, ale mému klínu se jinak zdaleka vyhýbá. Ta neukojitelná touha mi svírá tělo v nepatřičné chuti po jejím mladičkém těle.

„Počkej… až… se zase… budu… moct hnout. Máš… to… spočítaný,“ snažím se ze sebe dostat, ale myslím, že mi polovinu stejně nerozumí. Jen se usmívá a přilepí se k mému uchu.

„Chazzy,“ vydechne a mým tělem projede další vlna touhy. Skousne mi ret a znovu mi po něm přejíždí jazykem. Prsty jakoby omylem zavadí o moje kalhoty. Protočím očí a zavyju. Rozkrok mě slastně bolí. Tohle prostě nemůžu vydržet! Rozepne mi košili a divokými polibky zdobí můj hrudník a sjíždí níž. Trpím jako zvíře a z hrudi se mi ozývá jen hrůzné roztoužené vrčení.

Vášnivě se mi ponoří do úst a jazykem si pohrává s tím mým ochromeným. Tiše mi zavzdychá do rtů a propne se ke mně celým tělem. Tře se mi o rozkrok tak nezkrotně, až úpím. Horlivě mě kouše do krku i ramen a dostává mě do většího rauše. Až budu fit, tak jí snad prokousnu hrdlo, jak se ve mně vaří hněv spolu s nepříjemným pocitem naprostého odevzdání.

„Tak jak se ti to líbí?“ sykne s upřeným pohledem do mých temných duhovek. Zúžím oči a připadám si tak nějak využitě. Jen jako prostředek k ukojení jejího chtíče. Sténavě se blíží do finiše, a já netvrdím, že bych na tom nebyl stejně, ale je to skutečně ponižující. Vidět, jak se na mě ukájí bez mého přičinění!

Tře se o můj klín tak intenzivně, že se mi dělá černo před očima. Kdybych mohl alespoň zarýt drápy do prostěradla, ale ani to mi není dopřáno. Houževnatě stisknu víčka a zrychleně dýchám, když se mé tělo pomalu dostává pod hladinu naprosté rozkoše. Pokouším se s tou ochromující slabostí bojovat, ale je to naprosto zbytečné.

„Di,“ zachrčím, když je mi jasné, že můj boj se sebeovládání prohrávám. Výstup na vrchol zvládneme oba téměř na sekundu stejně. Poprvé zažiju, jaké to je, nemoci se zhroutit ve slastné křeči. Nehybně ležím a nevím, jestli to, co cítím, má být uvolňující orgasmus nebo vrchol mučení.

Snažím se v tom přívalu vyčerpávajícího pocitu sevřít pěsti, ale moje ruce se nepohnout ani o píď. Jediné, nač se vzmůžu, jsou tak bolestivě semknutá víčka, až mě z toho rozbolí hlava. Horší emoci, než je pocit vlastního uspokojení, na které nejsem schopný fyzicky reagovat, jsem snad ještě nezažil. Udýchaně ze mě sleze a chytí se za krk.

„Sakra!“ zapláče a probodne mě zkoumavým pohledem.

„Mám problém,“ sykne, když se zoufale snaží ty trable rozchodit. Náhle se zhroutí v bolestné křeči, až zarytě zanaříká. Tělo se jí chvěje a prsty, kterými svírá svůj krk, se jí zbarvují do červena.

„Moje dohoda s Dexem padla, ale moje tělo o tom neví,“ zatne zuby a znovu se vytáhne na můj klín. Ucítím tu rozmanitou vůni její krve a ihned se mi pohled stočí na otevřenou tepající ránu na krku.

„Nemáš hlad?“ zašklebí se na mě pobaveně.

„Zkusíme to, co říkáš?“ Celá nešťastná se zavrtí a přiloží mi raněné zápěstí k ústům. Snažím se do sebe dostat její krev, naprosto báječné chuti, jak jen mi to momentální stav dovoluje. Kdyby věděla, že účinky fialových krystalků neutralizuje právě lidská krev (natož krev šťastná), asi by tolik nepospíchala. Takhle se pomalu probírám zpátky k životu. Cítím mravenčení v celém těle, ztuhlost svalů postupně odeznívá, zase se můžu svobodně nadechnout. V momentě, kdy by to nejmíň čekala, ji popadnu a uvězním ji pod svým tělem, až vyděšeně vyjekne.

„Proč jsi to udělala?!“ zavrčím naštvaně. Z očí metám blesky. Co si dovolí ona, to už prostě nemá obdoby! Ta její neskutečná drzost a sebevědomí!

„Napil ses sám,“ připomene mi vystrašeně. Prudce jí stisknu krk a nejraději bych ji snad zabil.

„Nemáš mě tak provokovat,“ sykne zachmuřeně na svou obranu. Temně zavrčím a přejedu jí špičáky přes tvář ve snaze ji vyděsit. Rozechvěje se pode mnou a slastně zvrátí hlavu s tichým zasténáním. To už je na mě moc! Ona se ani nebojí! Necítí můj vztek, který je téměř hmatatelný, nebojí se, že jí provedu něco, co se jí skutečně nebude líbit!

„Takže za to mohu já?!“ Stisknu jí krk ještě silněji, až zalapá po dechu a zakoulí zastřenýma očima.

„Kdybych tušil, že budeš natolik drzá, abys mi prohledávala věci, dal bych si větší pozor!“ řeknu nepříjemným chraplavým hlasem a pozoruju, jak se pode mnou komicky šponuje, jako by se jí snad moje náhlá blízkost opět tak moc líbila!

„U Mii bych s něčím takovým počítal, ale že to musím hlídat i před tebou?“ zašklebím se. Jako by nestačila jedna, která si dovolí všechno!

„Co sis do hajzlu myslela?!“ vrčím zlostně a její nenormální chování mě příšerně vytáčí! Zatne zuby a z očí jí stékají slzy, musím uhnout pohledem, protože mi její pláč z neznámého důvodu pořád vadí…

„Jen jsem ti chtěla vrátit to, co ty děláš mně,“ tiše fňukne, ale zní to téměř sténavě.

„Taky jsem bezmocná, když si ke mně cokoliv dovoluješ!“ prskne roztouženě.

„Chtěla jsem, abys věděl, jaký to je!“ roztírá si slzy po tvářích, spolu s krví, kterou si umazala prsty. To zas rozvášní mě. Vdechnu tu vůni a bez přemýšlení jí z tváře slíznu krvavé kapky. Zvláštní, ta krev spolu se slzami, má přesně takovou tu slanou chuť zrady, kterou jsem z ní už kdysi pil.

„Takže teď mě budeš takhle trestat?!“ ušklíbnu se potom.

„No, tak to je vážně báječné! To se mám na co těšit,“ vztekle se z ní zvednu.

„Já bych ti to nikdy nedala!“ prskne zoufale.

„Napil ses sám,“ zavrčí vztekle a tváří jí prolétne bolestný škleb.

„Jak nedala?!“ vyjedu na ni, až se celá nakrčí a rozklepe se. Konečně se bojí!

„Vždyť jsi to do toho namíchala! Věděla jsi, že se z toho dřív nebo později napiju! Bylo jen otázkou času kdy!“

„Nesnaž se svou vinu svalit na mě!“ syknu jí z naprosté blízkosti do tváře. Toužebně zasténá a duhovky se jí rozšíří rozkoší. Znechuceně se zašklebím, ona se mnou snad chce zase manipulovat! Odfrknu a naštvaně třísknu dveřmi.

*

Diana:

Žaludek se mi opět svírá zoufalým hladem. Ihned si v kuchyni připravím čtyři sendviče se salámem, sýrem a hromadou zeleniny. Jistě, jako vegetariánka bych měla salám vynechat, ale poslední měsíc ho baštím jako utržená ze řetězu. Prostě mi moc chutná. K tomu dva jogurty a sušenku.

Ovšem chuť, která mě už několik týdnů provází, tak tu stále nemohu utišit. Nechápu, co mé tělo potřebuje. Na co se tak absurdně třesu. Na místě vypiju litr mléka, ale má situace se nezlepší. Jen jsem sytá, ale ten pocit neukojitelného chtíče mi koluje v žilách jako jed. Do dlaně si vezmu jablko a vrátím se do svého pokoje, kde mi padne čelist.

„Cos to sakra provedl?!“ vyjeknu a pohledem přejedu naprosto rozházený pokoj! Mé oblečení je všude po zemi. Všechny šuplíky pootevírané. Kam se mohl podívat, tam se také kouknul. Snad všechno, mimo mé postele, je vzhůru nohama! Je mi k pláči.

„Kde to ještě máš?!“ zavrčí na mě Chester. Je milostivě schovaný za závěsem, posazený na parapetu.

„Co kde mám?“ prsknu zoufale.

„Kde je ta lahvička!“ křikne na mě vztekle, až se mi zděšením sevře hruď a v břiše se mi rozhoří příjemné teplo. Jako by mi cosi říkalo, že s ním se nemusím bát, protože je to ON. A já ho potřebuju.

„Já ji nemám!“ řeknu znechuceně a nechápavě se tomu podivnému pocitu poddám.

„Jenže mě už taky zmizela!“ Je naprosto rozzuřený a mně se hlava neobvykle motá, byť se jen více nadechnu vzduchu, který je prosycen jeho živelnou vůní. Jako bych dostávala jeho agresi do sebe a ta mi v hlavě dělala naprostý guláš.

„A prsty v tom můžeš mít jedině ty, jak jsi mi dokázala!“ Zatřese mnou až se přihlouple usměju.

„Já to vážně nemám,“ řeknu s blaženým úsměvem, až se na mě zmateně zadívá a zavrtí nechápavě hlavou.

„Já si pro tebe jen odsypala,“ zamrkám očima, před kterými mám mžitky, a ze kterých mi zuboženě začínají stékat slzy.

„Odsypala sis kolik? Celou lahvičku?“ ušklíbne se.

„Hlavně mi tu prosím tě nebreč!“ zavrčí znechuceně a nechá mě, abych si roztírala ubohé slabosti po tvářích. Nevím, proč mě rozbrečí každá hloupost. Prostě jsem z něj naprosto vynervovaná a ty pocity, které se mi beznadějně vlévají do těla, jsou naprosto mimo.

„Jenom trošku,“ zamumlám, ale je to marné. Stejně nasadil svůj děsivý výraz, až se mi rozklepou kolena.

„Trošku. Jasně!“ odfrkne a práskne za sebou dveřmi tak silně, až se mi pohne srdce. Zoufale se svalím na zem a nechápavě se rozbrečím. Přece jsem nikdy nebyla až takhle ubohá, nebo jsem to alespoň nedávala takhle okatě najevo.

*

S třesem v celém těle a žilami v jednom ohni se snažím najít Chazze. Když ho potřebuju, tak nikde není! Mé rány opět krvácí, častěji než kdykoliv předtím a mně to mírně řečeno skutečně děsí!

„Chestere!“ vyjeknu, když ho najdu v knihovně. Ve velkém se zbavuje svého alkoholu.

„Co chceš?!“ zavrčí nepříjemně a víc si mě nehodlá všímat. Se slzami dojdu až k němu, před očima mžitky spolu s tělesnou slabostí. Rány mě zoufale pálí, ta horkost se nedá vydržet.

„Chazzy, prosím,“ zanaříkám a klesnu na kolena, když se mi bolestně rozevře další rána. Krev z mého těla prchá, jako by neměla stání.

„Co…“ Nedopoví. Jakmile si všimne mého stavu, poklekne ke mně.

„Do hajzlu,“ sykne a chytí mě do náruče, až ucítím to známé podbízivé mravenčení, a posadí mě na stůl.

„Vydržíš to? Neomdlíš?“ stará se, zatímco se mi zatmívá před očima. Jakmile ucítím v žilách jeho jed, udělá se mi lépe. Tělem mi projede příjemná slast a mně se v břiše usídlí pocit naprosté spokojenosti. Chester rozkoší zamumlá a odtáhne se ode mě!

„Co to děláš?!“ zavyju zoufale, protože bez přísunu jeho jedu nevydržím dlouho.

„Musíš se napít víc!“ rozbrečím se.

„Já bez toho umřu!“ Zhroutím se mu do náruče. Takže on mě prostě nechá? Svatý Dexter! Chvíli na mě jen rozhozeně zírá a evidentně mu to v hlavě šrotuje, než se mi zakousne do krku a já se pod ním zoufale prohnu, oči slastně vytřeštěné. Jeho jed se mi dostává do celého těla jako nějaká euforická droga. Ve tváři mám nepokrytý zářivý úsměv a oči zastřené blažeností. Hltavě ze mě pije a sám sebe zbavuje veškerých zábran, když mě k sobě tvrdě přitáhne a téměř mě drtí ve své náruči, až se nemohu skoro ani nadechnout.

„Dost,“ zachraptí, když se mu ode mě podaří po dlouhé době odpoutat.

„To už stačí,“ dostane ze sebe a sveze se do křesla.

„Ty mi dáváš,“ vydechne a otevře své oči, které mu v tuto chvílí téměř září radostí. Zničeně se zašklebím.

„Tys přece chtěl svou šťastnou krev,“ pokrčím ublíženě rameny.

„Tak teď máš chudinku, která ti ji bude doživotně poskytovat,“ uchechtnu se zoufale.

„To potom není důvod ke stížnostem, ne?“ zatnu zuby a setřu si ty pitomé slzy. Seskočím ze stolu a hlava se mi po dopadu zamotá tak těžce, až se proberu na zemi. Bolestně usyknu, když mi pomáhá zpět na nohy.

„Posaď se,“ násilně mě zatlačí do křesla a přemýšlivě si mě prohlíží.

„Přinesu ti vodu,“ řekne a za pár chvil je zpátky i se sklenkou. Jeho rychlost je naprosto omračující.

„Máš příznaky, jak kdybys…“ Nedopoví! Jen svraští čelo a přivře oči, jako by o něčem zarputile přemýšlel.

„To dělá ta ztráta krve,“ zafuním a žaludek se mi sevře v té naprosto šílené chuti po něčem, co já neznám. Chesterův jed mi vždycky dodával velkou sílu a pomáhal mi, ale nyní to nějak moc nefunguje, především proto, že on není zamilovaný do mě, ale do své šťastné krve, kterou mu jako pitomá poskytuju.

„Ještě se na mě zlobíš?“ zamumlám a protnu ho prosebným pohledem.

„Ne,“ zavrtí hlavou a dál si láme hlavu nad něčím, co mu přijde nepochopitelné. Já to chápu naprosto přesně.

„Co se děje?“ trhnu sebou, když mě probodává stále přemýšlivějšími pohledy a marně sjíždí pohledem po mém těle, jako by mu na mně cosi nesedělo.

„Nic,“ přivře víčka.

„Jen ty tvé stavy mi přijdou nějaké podivné,“ řekne naprosto vážným hlasem, až se mi sevře hrdlo.

„Jak podivný?“ polknu zoufale a pak mi to všechno chytře docvakne.

„Myslíš, že…?“ vydechnu. Nedokážu to ani říct! Tělo se mi sevře pod neúměrným stresem a z očí mi vytrysknou bezmocné slzy.

„Myslím,“ řekne nepřítomně a to mě doslova odrovná. On to prostě jen tak připustí a ani mu to není líto! Bolestně zatnu zuby a pocit zoufalství a nenávisti se ve mně pře spolu s neutišitelnou touhou žít.

Chester:

Postaví se na roztřesené nohy, zatímco má tvář zničenou bolestí a z očí jí stékají slzy jako hrachy. Popojde pár kroků a panicky se zhroutí na kolena. Ona něčím trpí, ale já nedokážu rozpoznat, co se děje! Její reakce mě naprosto šokuje, kdybych věděl, že ji můj názor natolik sejme, nikdy bych jí to neřekl!

„Di, já jen hloupě kecal,“ přitisknu se na ni zezadu a snažím se ji utišit. Tělo se jí chvěje v záchvatech pláče, to naříkání se mi zhoubně zarývá do uší.

„Di!“ Chci ji zvednout, ale neustále mě od sebe odstrkává a prská mezi vzlyky něco, čemu nerozumím.

„Uklidni se,“ zavrčím důrazně.

„Já z tebe nemůžu pořád pít!“ Domlouvání k ničemu není. Když mě od sebe při dalším pokusu odstrčí, vztekle zatnu zuby.

„Do hajzlu, nechovej se furt jako malá!“ zavrčím a i přes její protesty ji uchopím do náruče a přitisknu ji k sobě. Je naprosto šílená! Snaží se mi vytrhnout. Škrábe mě, dokonce i kouše a v záchvatech pláče sebou trhá, až mám obavu, že si ublíží.

„Moje maličká ráda sadomaso, co?“ ušklíbnu se a nalehnu na ni, abych ji trochu pomohl se uklidnit. Musím ji kousnout, ale kdybych se pokusil dostat se k jejímu zápěstí, vyškrábala by mi oči! Zoufale se pode mnou svíjí a křičí, jako kdybych ji snad vraždil. Povzdychnu si a zakousnu se jí do krku takovým způsobem, že zalapá po dechu a přeci jen na chvíli přestane vyvádět.

Vyjekne, zřejmě bolestí a radostí zároveň. Pouštím jí do žil svůj jed a radostně lokám svou šťastnou krev, jejíž chuť se začne po chvíli měnit. Cítím v ní slané slzy, jakousi hořkost a kyselost.

„Nenávidím tě!“ sykne vztekle a její krev se poddá takové nechuti, že se musím odtrhnout.

„Proč to děláš?!“ Zřejmě našla způsob, jak mi mou pochoutku znechutit a to mě rozhodně netěší!

„Proč ty city potlačuješ?!“  zabodnu se jí naštvaně do očí.

„Protože to děláš zase!“ zavrčí zpupně. Nechápavě se na ni zadívám.

„Tak jako před rozchodem,“ rozbrečí se.

„Proč mi sakra tolik ubližuješ!“ zanaříká a tvrdě mě chytí za ramena, jako by snad měla sílu mě od sebe odtáhnout.

„Tebe to vážně baví, jsi sprostej mučitel!“ prská pode mnou, zatímco se snažím její věty vstřebat a přijít na to, proč jsem náhle ten nejhorší na světě.

„Když ti jde jen o tu pitomou krev, tak věř, že než teda umřu, tak bude tak nechutná, že ji nedokážeš ani pozřít! A můžeš si za to sám, seš nehoráznej hajzl!“ zatne zuby a zoufale sebou škubne v návalu zoufalství. Její monolog je naprosto zmatený.

„Nemáš horečku?“ řeknu nechápavě a sáhnu jí na čelo. Ne, že by se mě její slova nedotkla, ale nemůžou být skutečná. Ona nejspíš blouzní.

„Di, o čem to do hajzlu mluvíš?“ donutím ji, aby se na mě zadívala. Oči má od pláče zčervenalé a opuchlé.

„A proč bys měla umírat?“ uchechtnu se. Zalapá po dechu a vyjekne v psychické bolesti, až se do mě její hlas zabodne jako nůž.

„Ty seš tak bezcitnej!“ křikne zlomeně.

„Nejdřív mi mou smrt odkýváš a pak si hraješ na nechápavýho a ještě si děláš legraci?!“ probodne mě vzteklým pohledem.

„Jakou smrt…? Já přece,“ usměju se, jelikož mi dojde ten omyl.

„Di, já vůbec nemluvil o smrti,“ řeknu a usměju se.

„Tak neblázni. Pojď, udělám ti něco k jídlu a pak si vlezeš do postele.“ Vstanu a čekám, že poslechne. Nevypadá to, že by ji můj proslov nějak přesvědčil.

„Ne, nenechám se zas balamutit. Jsi horší než Dex, ten byl sice hnusný tyran, ale alespoň ke mně byl upřímný!“ Zhluboka se nadechnu a dívám se, jak se stočí do klubíčka. Znovu se mi v těle začne vynořovat ta hořkost a hněv.

„Obalamutit čím, proboha?!“ vyjedu zoufale, ale ona zarytě mlčí.

„Ale moc ti děkuju za přirovnání k Dexovi. Právě jsi mi totiž ukázala, kam doopravdy patřím. Zařídím se podle toho,“ řeknu už téměř bez emocí a odejdu. Už na to nemám sílu, ona mě pořád sráží k zemi a já nejsem fénix, abych se stále zvedal z popela a nutil své city, aby jí dělaly dobře!

*

Když sejdu do obýváku, zastihnu je zrovna v nefalšovaném smrtelném objetí a ani nehnu brvou. Dívám se, jak ji Dexter drží pod krkem a úlisně se na ni lepí. Je to taková terapie.

„Ani nevíš, jak mi vyhládlo!“ prskne rozzuřeně. Byl ve stavu strnulosti moc dlouho, čekal jsem, kdy se zas začne démonicky projevovat a domem se rozezní jeho i Miino milostné vrkání. Stojím ve stínu zábradlí a kochám se tím pohledem. Ovšem, když se jí prudce a necitelně zakousne do krku, odvrátím hlavu. Její bolestný křik se mi zatne do těla jako nějaká sečná zbraň.

„Dexi,“ vyruším ho z krmení a dám jí tak pár chvil na vydýchání agónie.

„Tak ty ses nám už probral?“ zašklebím se, když mě probodává nepříjemným pohledem, a než stačí odpovědět nebo cokoliv udělat, tak mu dám takovou pěstí, až se sesune k zemi. Jsem silnější a zuřivější, takže oproti mně nemá šanci. Ihned se mu tvář zbarví do ruda a rozkašle se.

„Co to…“

„Ty víš, za co to je!“ zavrčím výhružně.

„Až skončíte ten váš dýchánek, tak se sebereš a vypadneš! Jasný?!“ chytím ho pod krkem a vytáhnu na nohy.

„Na krev si sem lítej, kdy chceš, ale jestli tě uvidím poflakovat po domě, tak tě zabiju,“ syknu bezcitně. Věnuju Diině pobledlé tváři krátký pohled a odejdu do svého pokoje.

„Proč bych ji měl zachraňovat?“ ptám se sám sebe v duchu.

„Jsem podle ní přeci horší než Dex! Opět mi ukázala, kde je moje místo.“ Zatnu rozzuřeně čelist a potlačím v sobě osten, který se objeví pokaždé, když tlumeně uslyším Diino bolestné naříkání.

„Stále to je má oběť a vždycky jí bude, ať udělá cokoliv.“ Majetnicky ji v duchu obejmu.

„Už ji nemíním dopřávat ten luxus a jednat v ní v rukavičkách. Nyní si s ní začnu užívat po svém!“ ušklíbnu se pro sebe. Ten nápad se mi líbí. Ponižuje ty hloupé city, které bych jako upír neměl cítit. Potřebuju být něčím horším. Potřebuju být tím, kým jsem byl, než se Oskar začal neúprosně starat o malé holčičky.

„Ona bude mou šťastnou krví i osobní děvkou!“ Smažu vzpomínky a živím se jen tím upířím pocitem, který ve mně zesiluje.

„Budu si s ní hrát podle svého a už jí nebudu dávat prostor.“ Plnohodnotný upír nezná city. Chce jen krev a sex!

„Bude dělat, co chci já a nikoliv, co chce ona!“ šklebivě se pro sebe usměju a celé tělo se mi rozechvěje absolutní nedočkavostí.

„Pochopí, jaké to je být se skutečným hladovým a sexuchtivým upírem.“ Potlačím veškeré city, kterými mě ona týrala a budu si její tělo užívat plnými doušky.

„Bez emocí. Jen čistý chtíč, kterému ona podrží, i kdyby nechtěla. Už nebudu brát ohledy. Budu ji zas a znovu dostávat na kolena a neskonale si to užiju.“ Na tváři mi vytane hrůzostrašný úsměv.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 21. kapitola: