OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 45. kapitola

26.03.2020 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 776×

Běhala jsem zrovna po garsonce, protože mě nečekaně popadl záchvat uklízení, když mi u dveří zacvrlikal zvonek. Majitel si domů nainstaloval zvonek se zvukem zpěvu jakéhosi zpěvného opeřence, nějakého slavíka nebo skřivana, což mu prý připadalo mnohem víc harmonické než ty standardní zvuky zvonků, kterých se člověk mnohdy spíš lekne, když zazní. Zprvu to pro mě bylo zvláštní, ale postupně jsem si zvykla a vlastně se mi ten ptáček zpěváček i líbil. Plná energie jsem se přesunula ke dveřím, přes rameno prachovku a na rukou gumové rukavice, s očekáváním, že mě bez ohlášení navštívila Lena, takže když jsem zvesela otevřela a mezi dveřmi jsem spatřila vysokou, vychrtlou, potetovanou postavu oděnou do černé v rockerském stylu, málem mě z toho na místě švihlo. 

„Andy?! Co… co ty tady děláš?“ vyhrkla jsem na něj konsternovaně a oči jsem musela mít snad až navrch hlavy. On se na mě zadíval podobně zaskočeně, když jsem se před ním zjevila jako slečna z úklidové čety, protože mi vážně neušel ten jeho kontrolní pohled od hlavy až po paty, ale i tak se na mě mile pousmál.

„Ahoj, Is… Já vím, já vím, ale… musel jsem tě prostě vidět,“ ospravedlnil si svou přítomnost, o které velmi dobře věděl, že není úplně vítaná. Teda ne že bych ho neviděla ráda, ale jednoduše by tu neměl být, když jsme si to už jednou nějak nastavili…

„Že ti Lena vykecala, kde bydlím?“ přeptala jsem se kontrolně, protože mi bylo hnedka jasné, odkud vítr vane.

„Neměj jí to za zlý, prosím tě. Terorizoval jsem ji tak dlouho, že fakt nemohla vydržet," omlouval Lenu okamžitě, jakmile jsem na ni uhodila, ale hlavní pochybení stejně leželo na jeho bedrech. Nohy ho sem vůbec neměly nést, ať už po tom toužil jakkoliv, ale musím uznat, že to vydržel dost dlouho, až jsem si téměř začínala myslela, že mu ta pauza snad ani nevadí. 

„Tady bys neměl být, Andy,“ poznamenala jsem trochu bezohledně, protože to nejspíš Andy asi nechtěl slyšet, když už sebral dostatek odvahy a zároveň také nezodpovědnosti, aby sem za mnou přišel. Proto se také začínal tvářit čím dál tím víc rozpačitěji, jelikož jsem ho nevítala zřejmě tak, jak by po takové nekonečné době očekával. A možná i po těch svátcích, které jsem původně měla strávit o samotě, ale s Lenou jsme si je společně náhodou náramně užily. A ještě nás čekal společný Silvestr u Jareda a Shannona, kam mě Jay pozval s tím, ať s sebou vezmu i Lenu, ať se s ní kluci seznámí dřív, než až na tom koncertě, na který mi lístky přes messengera opravdu přišly ráno na první svátek vánoční. Jared byl prostě senzační… 

„Abych pravdu řekl, čekal jsem trochu jiný přivítání,“ svěřil se mi s nepatrnou stížností, která na mě ovšem vůbec neplatila. Těch několik měsíců bez něj mi pomohly si v sobě spoustu věcí utříbit a ujasnit si je, abych byla opravdu jistojistě přesvědčená o tom, co jsem již věděla. 

„A co jsi čekal, hm? Po tom, co jsme se viděli naposledy? Že se ti vrhnu kolem krku a pak tě zatáhnu hnedka do postele?“ nasadila jsem na něj docela zostra a také velmi jízlivě, což mu zřejmě nesedlo, když se na mě vzápětí zamračil.

„Co blázníš, Inesso? Chtěl jsem tě jenom vidět, protože se mi po tobě prostě nesnesitelně stejská. Snažil jsem se to nějak zvládat, ale už jsem to nakonec stejně nemohl vydržet, a tak jsem tady, ale… ty to nejspíš nevnímáš stejně, takže já asi raději půjdu, než mě vezmeš tím hadrem po hlavě,“ usoudil zcela uvědoměle, když pochopil, že z jeho přítomnosti nejsem úplně nadšená. Což byla pravda jen částečně, jelikož se mu znovu dívat do těch jeho nebesky modrých očí ve mně vyvolávalo natolik opojný pocit, který mi tak moc scházel… Jenomže to bylo současně i neuvěřitelně bolavé, protože z toho zatím ještě nemohlo být nic víc. Ještě stále jsem měla mnoho práce sama se sebou před sebou… Andy po pár vteřinách, kdy jsem se dočista ztratila v jeho očích, přestal doufat v nějakou mou odpověď a místo toho se otočil čelem vzad, aby odsud odešel s nepořízenou.

„P-počkej, Andy!“ zadržela jsem ho bleskově, jakmile jsem se vzpamatovala z toho, že ho mám znovu u sebe a že jsem za to vlastně skutečně ráda. Andy se na mě otočil přes rameno, havraní vlasy mu přitom spadly do tváře, a tak si je rukou naprosto nenuceně odhrnul pryč a já v ten moment věděla, že jsem v koncích. „Pojď dál,“ vyzvala jsem ho s podstatně umírněnějším tónem hlasu a také s o něco pokornějším pohledem.

„Nejsem si jistej, jestli se toho teď trochu nebojím,“ poznamenal lehkovážně, aby tím trochu podpořil tu uvolněnější atmosféru, a když jsem se tomu mírně zasmála, věděl naopak on jistě, že má vyhráno.

„Jo, no… promiň. Trochu jsi mě zaskočil...“ objasnila jsem mu to moje nepříliš vlídné přivítání, ale pak jsem ho gestem ruky pozvala dál, přičemž jsem mu ustoupila z cesty. Andy s tichým poděkováním vešel dovnitř, ale hned se na mě zase otočil, aby na mě bez nějakých okolků vyrukoval s dost nekompromisní otázkou: „Seš na mě pořád naštvaná kvůli tomu, že jsem se s tebou předtím nerozloučil?“ Já si mezitím alespoň sundala rukavice dolů a odložila jsem je stranou na stolek hned vedle dveří, stejně jako tu prachovku.

„Nevím… možná asi jo?“ odvětila jsem mu trochu nejistě s otazníkem na konci věty, ale přitom jsem si byla téměř jistá tím, že se na něj zlobím spíš kvůli tomu, že mi naposledy řekl, že pochybuje o mých citech k němu, když od něj chci odejít. Doufala jsem, že to byl jen nějaký jeho pokus o to mě nalomit, abych zůstala, a taky jsem doufala, že si konečně uvědomil, proč jsem zůstat nemohla. A hlavně aby tady teď nebyl proto, aby mě přemluvil k tomu, abych se k němu vrátila. To už tu jednou bylo a nestojím o to, aby se historie opakovala. Rozhodně ne tahle historie... 

„Jo no, předtím jsem… nesl jsem to fakt dost špatně, že se musíme zase loučit, i když naprosto chápu, jak jsi to myslela a že to takhle musí bejt. Řekl jsem ti během toho pár věcí, který asi...“

„Nebylo jednoduchý slyšet,“ doplnila jsem za něj, jakmile se odmlčel, aby našel vhodná slova, což jsem pohotově udělala za něj. Střelil ke mně pohledem plným kajícné omluvy a tak dosud neutišeného zostuzení. Jen si bezradně povzdechl, jak si byl velmi dobře vědom toho, že to tehdy úplně nevychytal.

„Docela jsem to přehnal, takže… se ti za to vážně omlouvám, Issie. A omlouvám se ti i za to, že pořád dělám nějaký hloupý věci, za který si ti pak musím omlouvat a který mě vůči tobě tak užíraj a který nejspíš užíraj stejně i tebe. Proto jsem tady, protože jsem nechtěl, aby sis myslela něco, co vlastně ani není pravda,“ sypal si popel na hlavu za to, jak se ke mně tenkrát choval, a že to celkem dost přepískl a jak se zatím zdálo, nejspíš to měla být jen další z jeho prohnaných manipulací, které v něm byly pořád hluboce zakořeněny a které mu jistě dají zabrat, aby se jich definitivně zbavil.

„Takže jsi nemyslel vážně, že mi nevěříš? Respektive, že jsi mi ještě neodpustil ohledně Jareda? A není pravda ani to, že pochybuješ o mých citech k tobě?“ ujišťovala jsem se takovým stylem, abych se od něj dočkala přímočaré odpovědi, ale vzhledem k tomu, že chvíli mlčel, mi bylo jasné, že zase hledá nějaké kličky, kterými by mě oblbnul.

„Víš… Když jsem šel tehdy do baru, jak jsem se tam tak zřídil... já... měl jsem takový stupidní plán, že se trochu přihnu a vymyslím něco, co bych ti mohl říct, aby pro mě i pro tebe bylo to loučení snazší, protože normálně bych to asi fakt nedal, ale nakonec... no, nedal jsem to tak jako tak. Docela komplikovanej plán, já vím, a teď mi zní neuvěřitelně pitomě, ale byl jsem prostě tak hrozně mimo zas. Věděl jsem, že to musí bejt něco, čím tě nějak naštvu, ale pak mi došlo, že jsem tě tím spíš zas akorát ranil, a to jsem ani náhodou nechtěl. Celý jsem to vůbec nedomyslel a zas jsem to akorát podělal... Mrzí mě to, Is, ani nevíš jak,“ povyprávěl mi o svých někdejších myšlenkových pochodech, které ho přiměly vymyslet takovou šílenost. Dalo se pochopit, že kvůli tomu mému odchodu na tom psychicky nemusel být úplně nejlépe, ale vymýšlet kvůli tomu takové nesmysly? Ale u Andyho mě to vůbec nepřekvapovalo, protože on někdy přemýšlel opravdu naprosto nepochopitelně pro nás všechny ostatní, kteří těm výsledkům byli svědky. A tohle na něj fakt sedí, protože jemu to v hlavě funguje trochu jinak... Takovou kravinu může vymyslet fakt jen on... 

„Jo, to teda. Dost komplikovaný a pitomý nápad, Andy, ale… je pravda, že nakonec zafungoval,“ potvrdila jsem mu, že mu jeho praštěný plán vyšel a že mi to svým způsobem usnadnilo od něj odejít pryč. Kdybychom zůstali na tom zamilovaném obláčku, kdy jsme se jeden druhého nemohli nabažit, to by pro mě bylo pak asi nemožné se odstěhovat někam jinam. Nicméně mi ale Andy neodpověděl na mé otázky, jak jsem očekávala, takže jsem vzápětí, pro dosažení svého záměru to z něj dostat, dodala: „A takže… není pravda všechno to, co jsi předtím říkal?“

„Já ani nevím, Is… Záleží na tom, když my dva spolu stejně nejsme?“ Opět mi nebyl schopný odpovědět na rovinu, ale ten jeho úhybný manévr v podobě dotazu ve mně vyvolal určité zaváhání. Pak mi ale svitlo, jak si ověřit, jestli to tedy je, nebo není pravda. Člověk v jeho přítomnosti musel být skutečně nápaditý, aby z něj dostal něco jednoznačného. 

„To nejspíš záleží, protože… já se s Jaredem zase vídám. Jen jako kamarádka, aby bylo jasno, ale… prostě se scházíme. S Lenou třeba jdeme příští měsíc na koncert jeho kapely,“ oznámila jsem mu takovým věcným tónem, aby to ode mě nevyznělo jako nějaká provokace, když jsem mu sdělovala něco, co se týkalo zrovna Jareda, kterému kdysi nemohl přijít ani na jméno. Teď pouze několikrát konsternovaně zamrkal, nejdřív se nadechl, že na to něco řekne, ale pak jenom zase sklapl čelisti, jejichž spodní linie potom tak napjatě vystoupla do stran. Ale mlčel, a i to byl jistý pokrok. Učil se zpracovávat svoje bezprostřední emoce a celkem mu to šlo... 

„Lena o tom něco říkala, že od tebe dostala lístky k Vánocům,“ zahuhlal si spíš pod nos a já mu rozuměla jen tak tak, načež se podíval někam jinam, jak měl najednou potíž se mi podívat rovnou do očí. Všimla jsem si, jak mezitím jeho zrak putoval kolem dokola, aby se trochu porozhlédl po mém malém, skromném bytě. Samozřejmě mi neuniklo, že se o trochu delší dobu zastavil u krejčovské panny, přičemž si začal v hlavě skládat zajisté dvě a dvě dohromady. Ať byl Andy jakýkoliv, rozhodně to nebyl hlupák... 

„Jared nám je sehnal…“ okomentovala jsem to jedinou kratičkou větou, která ale pro něj představovala něco jako vosí píchnutí.

„A všechny tady ty věci, co máš pro svou práci… To je taky od něj, ne?“ ujasňoval si, jestli jsou jeho domněnky správné.

„No jo... Ty jsem od něj tenkrát dostala, když jsem u něj bydlela… Já jsem za ním nedávno přišla s prosbou, jestli by mi je neprodal, když je u sebe doma nevyužije, a tak jsme je přestěhovali sem a fakt mi to dost pomáhá, protože s tím vybavením pracuju skoro každý den,“ vylíčila jsem mu opět bez nějakého zvláštního zabarvení hlasu a spíš jsem se zaměřila na informace ohledně mé práce, ale on se i tak tvářil docela mrzutě.

„A jak teda v práci? Daří se ti?“ přistoupil na změnu téma, když už jsem ho sama nakousla, než aby dal svou nelibost vůči Jaredovi najevo, což jsem hodnotila jako pozitivní posun oproti jeho starší verzi, která by při zmínce o Jaredovi chytla jako zápalka.

„Nepůjdeme si nejdřív sednout? Ať tady takhle pořád nepostáváme... A nedáš si něco k pití třeba? Nebo k jídlu? Mám tu nějaké muffiny,“ využila jsem té změny, kdy jsme přešli k o něco méně napjaté konverzaci, protože moje podvědomí mi už pár minutek radilo, abych byla zdvořilejší a nabídla mu nějaké pohoštění jakožto hostitelka. Andy se na mě slabounce pousmál, přičemž souhlasně přikývl, že bychom mohli. V jeho případě to pro mě byla premiéra ho mít u sebe doma a byla jsem z toho trošku nervózní, přestože o jeho bytě se vážně nedalo říct, že by na tom byl nějak závratně líp. Následně jsem ho přivedla k pohodlné, starší pohovce, do které se suverénně usadil, zatímco jsem mu šla nalít alespoň minerálku, kterou si na mně zdvořile vyžádal, ale sladké zákusky odmítl. 

„Andy, buď ke mně teď upřímný a řekni mi, jestli ti vadí, že se vídám s Jaredem,“ vyrukovala jsem na něj bezprostředně, jakmile jsem dosedla na gauč vedle něj. Andy mírně vyvalil bulvy, zdali dobře slyšel, ale pak se tak podivně zavrtěl na místě a následně se narovnal do pozoru.

„Je to pro tebe tak důležitý?“ Znovu se vykrucoval přímočarému zodpovězení.

„Ptám se tě proto, abych věděla, co si o tom myslíš,“ vyjmenovala jsem mu svůj stěžejní důvod, aby se mylně nedomníval, že Jareda využívám jako nějakého prostředníka.

„Co ode mě chceš slyšet? Že mi to vadí a že žárlím, nebo že vůbec a je mi jedno, že se vídáte, i když jste bývalí partneři?“ Jak vidno, Andy se pro dnešek rozhodl mi odpovídat pouze v otázkách, abych si pokaždé musela dát práci s tím vyluštit, jak to vlastně myslel. Ale nepřipadalo mi, že by něco jakkoliv zastíral, ačkoliv se u toho tvářil tak všelijak, což se ale dalo pochopit, když jsme zrovna probírali takovéhle citlivější téma.

„Chci slyšet, jak to cítíš,“ upřesnila jsem mu svoji žádost, protože jsem vážně chtěla mít povědomí o tom, co s ním tahle informace provedla. Hlavně aby mu zas nenatropila nějakou paseku v té jeho pošahané kebuli... 

„A změnilo by se tím snad něco? Přestala by ses s ním scházet?“ zahrnul mě dalšími dotazy, kterými mě pomalu, ale jistě zaháněl do úzkých. Už jsem nevěděla, jak s ním mluvit, aby se mnou jednal úplně otevřeně, ale zřejmě o tom prostě nechtěl mluvit, takže to vyřešil tímhle stylem, který mi začínal být trochu proti srsti.

„To nejspíš ne, ale… nezačneš kvůli tomu vyšilovat tak jako posledně, že ne? Nebude se to znovu celý opakovat?“ osvěžila jsem nám oběma paměť, čemuž jsem se chtěla původně zcela vyhnout, abych vytahovala ty nepříliš radostné vzpomínky, ale vzhledem k tomu, že při jednom z našich posledních setkání byl solidně podnapilý a velmi si podobný s tím Andym před tou osudovou nakládačkou, která mu značně změnila náhled na svět, potřebovala jsem se alespoň takhle ujistit.

„Když se s ním zase nespustíš,“ zabrblal s nepřeslechnutelnou výtkou, která mi potvrdila mé podezření, že je to přeci jenom holý fakt a on mi ohledně Jareda nevěřil, ačkoliv se z toho snažil vykličkovat velmi obratně. To, že byl takový nenápadně uštěpačný, jsem úplně vypustila, protože mě víc trápilo, že mezi námi vězela opět taková příšerná propast. Celkem jsem se bála toho, že se s tím Andy nezvládne vypořádat a že se potom kvůli tomu nebudeme spolu schopni posunout dál, takže by nás v tom případě žádná společná budoucnost nečekala.

„Andy, vždyť jsem se s Jaredem rozešla proto, protože jsem dala přednost tobě před ním, protože tě miluju víc než jeho,“ uzemnila jsem ho, aby to zase tolik nepřeháněl a neskládal si v hlavě nějaké divoké odhady, které by tu propast mezi námi ještě o něco prohloubily a rozšířily. Musela jsem jen doufat a věřit Andymu, že se těchto jeho devastujících tendencí, i s tím otřesem mozku, zbavil a že znovu nenabourají to jedinečné pouto mezi námi.

„Takže ho pořád miluješ?“ uhodil na mě vzápětí, když si z mého monologu převzal jenom tohle. Andyho tvrdohlavá palice častokrát slyšela jenom to, co chtěla slyšet. Ale to je asi normální lidská vlastnost, že se člověk snaží hledat důkazy pro svoje subjektivní mínění a usvědčit tak toho druhého ve svém podezření.

„Ať odpovím jakkoliv, tak to stejně bude špatně, protože ty už si o tom myslíš svoje, že jo?“ Dala jsem mu ochutnat jeho vlastní medicínky, aby věděl, jaké to je, když se za každou jeho větou skýtá ošemetný otazník.

„Tím, že se odpovědi vyhýbáš, mluví za vše,“ usvědčoval mě naprosto scestně, protože skutečná realita s jeho přesvědčením neměla absolutně nic společného. Nebo tedy alespoň má vlastní realita byla zcela odlišná, protože zřejmě v jeho realitě jsem byla stále zamilovaná do Jareda, a to s sebou neslo další úskalí, pro Andyho i pro mě.

„Ty ses jim taky vyhýbal a usvědčuju tě snad z toho, že je to pravda o tom, že jsi mi neodpustil a že mi nevěříš? Neunáhluj se, prosím tě, a hlavně se nevracej k tomu, jaký jsi býval předtím, Andy… Nedělej tak velký krok zpět,“ žádala jsem ho s neskrývanou naléhavostí, aby se nenechal zbytečně strhnout starými návyky. Andy se na mě pouze značně podmračil, ale dalo se rozpoznat, že nad tím tentokrát opravdu zadumaně přemýšlí, nežli že by to rovnou bezmyšlenkovitě zamítl. 

„A ty neděláš ty to samý?“ přeptal se mě s nepotlačitelnými pochybnostmi a pravým obočím pozvednutým výš.

„Sice mám ve svém životě lidi ze své minulosti, ale i tak se snažím posunout se dál,“ poskytla jsem mu snad dostatečné vysvětlení, jenže on se tvářil pořád jaksi skepticky až cynicky. 

„Mě jsi ale ze života odstřihla, zatímco s Jaredem se pořád vídáš,“ neodpustil si hořkou poznámku, která se z jeho úhlu pohledu asi musela jevit zcela nelogicky a možná i nespravedlivě, proto se začínal tvářit čím dál popuzeněji. Tenhle spolehlivý postup k hádce jsem již dobře znala, protože jsem to zažila nespočetněkrát, ale doufala jsem, že se bude snažit tomu vyvarovat stejně jako já. O žádnou hádku jsem vážně nestála…

„Protože s Jaredem nestojím o nic víc než o přátelství,“ srozuměla jsem ho rezolutně, aby dál nebagatelizoval moje tvrzení, která jsem myslela naprosto vážně.

„A se mnou stojíš jako o co? Protože jak to vidím já, tak nejspíš o nic. Abys mě nemusela poslat do háje, tak sis vymyslela všechny ty blbosti o tom, proč spolu bejt vlastně nemůžeme, ne? To mi dává větší smysl než to, co ses mi snažila namluvit,“ vychrlil na mě překotně a já nad jeho tupou krátkozrakostí jen zavrtěla bezradně hlavou. Nerozuměla jsem tomu, jak dokázal být dlouhodobě takhle zatvrzelý v úsudku, které byl od pravdy natolik daleko, jak jen mohl být. Ale na to si Andy musel přijít zřejmě sám, protože ať jsem dělala, co jsem dělala, ať jsem říkala, co jsem říkala, na něj to nemělo sebemenší vliv…

„Vždyť to byl, ksakru, tvůj nápad, Andy! Nebo jsi na to snad zapomněl?!“ vyštěkla jsem na něj z ničeho nic vztekle, protože mě už skutečně unavovalo, jak neustále osočoval mě. „Proč to teda zas házíš na mě? Vím, že jsem to byla zase já, kdo ten rozchod inicioval, ale… ty by ses k tomu jinak sám určitě neodhodlal, ne? A zůstali bysme sice spolu, ale uvízli bysme na mrtvým bodě, a to by nám rozhodně neprospělo. To přece musíš vědět! Tak proč se zase stavíš do role oběti?! Popravdě mě tím akorát víc a víc utvrzuješ v tom, že ta pauza byla dobrý nápad a že ji bude potřeba asi hodně protáhnout, aby ses dostatečně vzpamatoval! Mám tě fakt ráda, Andy, miluju tě, nemáš asi ani ponětí jak moc, ale někdy se chováš jako úplný idiot! A za to tě fakt nesnáším, protože to je potom s tebou naprosto na palici! Jdeš tím sám proti sobě! A nejen proti sobě, ale teď v téhle situaci i proti nám dvěma. A to úplně zbytečně! Prober se už konečně! “ vyjela jsem na něj zostra, protože mě regulérně vytočil. Opravdu ráda jsem ho viděla, ráda bych si s ním popovídala snad úplně o čemkoliv, ale o to vrátit se znovu do téhle proklaté smyčky jsem skutečně nestála. Andyho ta moje trochu napjatá reakce ani v nejmenším nezaskočila, ale i tak před mým rozhořčeným a pohoršeným pohledem raději uhnul očima kamsi stranou. Možná jenom sbíral dostatečný čas pro to, aby našel další trefné argumenty, kterými by mě ještě víc naštval.

„Mně ale nic z toho nedává smysl, Inesso! Ty něco říkáš, ale pak děláš něco úplně jinýho. Nebo spíš úplný opak toho, co říkáš. Tak jak tomu mám jako rozumět?“ zaúpěl nešťastně a bezděčně rozhodil ruce do stran, čímž mi potvrdil svou bezradnost, kterou asi schovával za tu zlost. Mezi obočím měl dvě hluboké vrásky, které skvěle zrcadlily jeho nesouhlas a nepochopení. 

„Nerozumíš tomu, nebo tomu nechceš rozumět, Andy?“ Slovíčkařila jsem, ale věděla jsem velmi dobře o čem. A Andy evidentně také, protože se mu to podmračené obočí tak zbystřele zavlnilo.

„Nerýpej se teď v detailech,“ napomenul mě pobouřeně, že se podle něj zabývám podružnostmi.

„Nerýpu, ale ty se teďka akorát snažíš odvést pozornost jinam, Andy,“ nenechala jsem se zviklat jeho šikovnými manévry a bez nějakých okolků jsem ho na ně upozornila. Andyho starou verzi jsem znala víc než dobře, se vším všudy, proto jsem ho dokázala i o to snadněji prokouknout. „Víš, mám čím dál silnější pocit, že jsi sem nepřišel proto, že bych ti chyběla, nebo abys mi něco vysvětlil… Myslím, že jsi sem přišel jako ten žárlivý a majetnický sobec, aby sis zase našel nějaký důvod k tomu ze sebe udělat chudáka a najít si potom díky tomu nějakou výmluvu pro svoje další chování. Nejlíp mě z něčeho obvinit a pak mě nechat si to všechno vyžrat, ne?“ Nebrala jsem na něj vůbec žádné ohledy, když jsem na něj vyplivala všechen ten jed, co jsem v sobě ze všech těch ran, které ve mně zanechal, opět posbírala a vrátila mu je v plném rozsahu zpátky. Samotnou mě překvapilo, že jsem si v sobě stále nesla tyhle bolavé křivdy, ale byla to nepopiratelná pravda, že takovéhle záležitosti se nehojí úplně snadno. Andy na mě pouze vyvalil doširoka svá modravá kukadla, ale pak se zatvářil tak nevraživě, že mi tím jednoznačně ukázal naopak své opovržení zase nad tím mým podezřením, ze kterého jsem ho osočila. 

„Takovej už nejsem,“ sykl dotčeně a zpříma se na mě podíval žhnoucíma očima, kterými mě propaloval skrz na skrz, až jsem se sama nad sebou zastyděla, že jsem ho takhle rovnou nekompromisně odepsala. „Ty pořád o něčem poučuješ jenom mě, ale zrovna jsi nám oběma názorně ukázala, že i ty musíš na některých věcech dost zapracovat,“ procedil skrz zatnuté čelisti, načež nečekaně vyskočil na nohy a několik sekund roztěkaně jezdil očima po bytě, zatímco si spontánně zajel rukou do vlasů, ve kterých se trochu rozpačitě prohrabal, jak najednou absolutně netušil, co má dělat dál.

„Andy?! Co děláš?“ Konsternoval mě touhle svou prudkou, nepodmíněnou, avšak neškodnou změnou chování. Pak se do mě pouze zlověstně zabodl očima s rozšířenými zorničkami, jak se mu žílami rozproudila slušná dávka adrenalinu, protože se na mě zjevně pořádně naštval, jak jsem se ho tím úsudkem nemálo dotkla. Vtom se svižným krokem rozpochodoval ke dveřím, aniž by se obtěžoval s nějakou verbální reakcí vůči mně.

„Kam to jako jdeš?!“ Vystřelila jsem za ním, protože jsem tomuhle jeho nenadálému úprku příliš nerozuměla. Ale asi to pro něj bylo snazší než tu dál sedět a hnípat se v bolestných vzpomínkách nás obou... Jo, tohle u něj byl skutečně obrovský pokrok. 

„Podle mě už není o čem mluvit, Inesso. Uznávám, že v tom všem máš pravdu. Ani ty v sobě nemáš ještě vyřešený věci, o kterých jsem si myslel, že už je máš prostě… za sebou. Rozhodně každý potřebujeme nějaký čas pro sebe, takže… vezmi si ho, kolik jen chceš a… s kým chceš. Mně je to vážně úplně fuk,“ odsekl mi poslední část svého monologu značně kousavě, čímž mi chtěl dát na závěr takhle pasivně agresivně najevo, že s tím Jaredem ho to jednoduše proklatě hodně štve.

„Andy, prosím, jen… neznič to zase všechno, hm?“ požádala jsem ho úzkostně a až zoufale jsem se na něj podívala, aby se poučil z naší minulosti a v tomhle případě se zachoval nějak jinak, než k čemu bude mít nejspíš opět nutkání. 

„Já tě prosím o to samý, Issie,“ ucedil významně a několik dalších vteřin mě drtil pohledem, než se ode mě definitivně odvrátil a začal se mi zase vzdalovat. Měl na sobě svou oblíbenou bundu, na níž se mu přes celá záda rozprostíral nápis „Fuck you with your shits“ Jako by věděl, co ho čeká, že? S takovým nepřiměřeným bouchnutím za sebou práskl dveřmi a já tam jen zůstala stát jako solný sloup, zatímco mi mozkové závity zběsile šrotovaly, aby zpracovaly všechno to, co se tu právě odehrálo. A že to byla zas pořádná šílenost… Jak jinak taky s Andym, že? Já se z něj jednou fakt zblázním. Někdy bych si přála, abych ho tolik nemilovala, protože by se mi nemálo ulevilo. Ale láska si bohužel nevybírá a nutí nás zbožňovat i takovéhle šílence, jakým je právě Andy... 

 Děkuji mnohokrát všem vytrvalým čtenářům!!! :)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 45. kapitola: