OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 44. kapitola

20.03.2020 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 796×

Procházeli jsme se s Jaredem po kopcích u obřího nápisu Hollywood, které bylo dominantou celého Los Angeles, což bylo naše společné oblíbené místo. Tam mě taky Jay poprvé vzal na rande, kde mě překvapil těmi skvělými vaflemi, které sám vlastnoručně udělal. Tenkrát tím na mě vážně hodně zapůsobil. No, Jared moc dobře ví, jak na ženský… Ještě dnes na mě tohle místo mělo jedinečný vliv a navzdory tomu, že jsme s Jaredem již netvořili pár, pořád to tady ve mně vyvolávalo samé pozitivní emoce, které ještě navíc umocňoval samotný Jared. Ten mě svou přítomností náramně bavil a současně mě jí svým způsobem pořád okouzloval. Ne v tom romantickém slova smyslu, ale prostě jsem s ním trávila čas skutečně moc ráda.

„No a co vy se Shannonem máte na Vánoce v plánu?“ zajímala jsem se čistě kamarádsky, což bylo v tomto předvánočním čase pochopitelně jedno z nejpřetřásanějších témat.

„Na svátky pravidelně jezdíme k mamce a jejímu příteli na chalupu do Oregonu. Je to už taková rodinná tradice, kterou si každý rok všichni dohromady moc užijeme. Už teď se nemůžu dočkat, protože si tam s bráchou vždycky skvěle odpočineme. V těch lesích je takový klid, čerstvý vzduch, často i sníh, minimum lidí a tam z tý trouby mamka peče absolutně bezkonkurenční cukroví,“ rozvyprávěl se nostalgicky a zároveň nadšeně, jak byl celý natěšený na jejich už klasickou vánoční Letovskou dovolenou.

„Tak to zní náhodou vážně skvěle. O tom jsi mi nikdy neřekl, když jsme byli spolu,“ podivila jsem se, že jsem o takovéto významné rodinné sešlosti nic nevěděla, protože pro Jareda i Shannona znamenala rodina opravdu hodně.

„No, nepočítal jsem s tím, že se rozejdeme dřív, než budu mít příležitost si o tom s tebou popovídat nebo tě tam i rovnou vzít,“ pronesl v takovém hořkosladkém žertíku, kterému se zasmál a ze slušnosti také já, ale jinak mi tyhle rádoby nevinné narážky úplně neseděly. Ačkoliv jsme spolu jinak vážně velmi dobře vycházeli, v mém svědomí se jednoznačně usadil ten fakt, že z největší části jsem se o ten náš rozchod přičinila já a tyhle komentáře mi to vždycky dost ostře připomněly. Stejně jako Lena si naprosto jasně uvědomovala svoji chybu, tak já jsem přesně věděla o těch svých.

„Jo no, to bude asi tím. Ono se bavit v létě o tom, co bude na Vánoce, to není úplně košér. Ale… musím se přiznat, že jak jsme byli v tom Milánu a měli tam ten úžasný výhled na noční město, tak mi to tou atmosférou trochu Vánoce připomnělo. Všechny ty světla a žárovičky. Bylo tam vážně překrásně,“ zabředla jsem do vzpomínek, které jsme spolu sdíleli, ale Jaredovi zřejmě tolik příjemné nebyly, protože se u toho tak podivně, avšak nepatrně zašklebil a v závěru se trochu zamračil. Ten bude mít zase nějakou důvtipnou poznámku zajisté… Jedině moje blbost, že...

„Myslíš tu noc, jak jsem ti vyznal lásku a ty jsi mě poslala někam s tím, že pořád miluješ Andyho?“ Do slova a do písmene mi dal opět sežrat moje některé nepříliš šťastné úsudky, které to mezi námi akorát zkomplikovaly. Zaskočeně jsem na něj vyvalila oči, protože mě tou docela necitelnou připomínkou drsně sejmul.

„Páni, Jayi, ty ses dneska rozhodl mi to všechno dát sežrat?“ přeptala jsem se ho s nepřeslechnutelnou ironií, kterou jsem se pokusila zamaskovat to, že se mě tím trochu dotkl. Po několik setkání o naší nezvedené minulosti nepadlo ani slovo, ale pro dnešek mě teda ani v nejmenším nešetřil. Jared na mě trochu rozpačitě zamrkal, když jsem ho takhle přímočaře upozornila na jeho nepříliš taktní chování.

„Promiň, Is… Jsem trochu přetažený, měl jsem to teď docela náročný,“ omluvil se mi vzápětí veskrze pokorným tónem hlasu, zatímco se to snažil zachránit rozkošným úsměvem, což mu kupodivu u mě pořád ještě skvěle zabíralo. To protože měl stále tak oslnivé charisma, které po našem rozchodu ani trochu nepolevilo.

„To je dobrý… Tak bude asi lepší, když už se nebudeme bavit o tom, co bylo, že?“ navrhla jsem mu vlídně a podobně rozpustile jsem na něj zas mrkla.

„No, to asi jo… No, a co budeš o Vánocích dělat ty?“ stočil konverzaci mým směrem, abychom zase pro jistotu změnili téma, když už jsme oba dva takhle neomaleně šlápli na tenký led. Pak jsme se nakrátko na naší procházce zastavili na jedné z mnoha vyhlídek, kterou jsme cestou potkali, a kochali jsme tím pohledem na úžasné město andělů. Tohle panoráma bych mohla vidět každý den a nikdy by se mi to neomrzelo.

„Já budu o Vánocích hlavně v práci, v jedné i té druhé, ale jsem domluvená s Lenou, že svátky oslavíme spolu, ať nesedíme každá večer sama doma,“ sdělila jsem mu ve stručnosti své plány, které sice nebyly takové slibné jako ty jeho, ale hlavní účel nebýt o Vánocích sám a v depresích to splnilo.

„No jasně, proč ne. No, a jak to jinak jde vůbec v práci? Nesnaží se tě tam sedřít z kůže, když jsi nová? Módní průmysl je drsná branže. A co psiska? Pořád venčí oni tebe anebo už je máš pod kontrolou?“ Regulérně si ze mě utahoval, ale tomuhle už se mi šlo zasmát mnohem snadněji, protože tím nešťoural do mých citlivých místeček. Když se Jared díval na mě, jak se vesele řehním, rozesmál se záhy taky, čímž se to menší tření mezi námi najednou dočista uvolnilo a byli jsme oba zpátky v té naší typické roli dobrých přátel, nikoliv zhrzených expartnerů.

„Přetažený, ale pořád vtipný,“ okomentovala jsem ten jeho jedinečný důvtip, kterým obvykle sršel. Tomu se Jared pouze pobaveně zasmál, ale tím jeho odezva skončila. „Ale na práci si stěžovat nemůžu. Sice v podstatě nic jiného nestíhám, ale baví mě to a věřím tomu, že jsem se jim osvědčila natolik, aby si mě tam nechali. Další neplacenou zkušebku si dovolit nemůžu, a i když venčení těch chlupáčů mě nějakým způsobem naplňuje, tak mě to určitě neuživí. No ale tak nějak počítám s tím, že to vyjde, protože té práci věnuju tak dvě stě dvacet procent a doteď tam se mnou snad podle jejich slov byli spokojení. Teď mám zrovna doma jedny šaty z nejnovější kolekce, které mi dali zabrat na míry modelky, protože ji na poslední chvíli na tu blížící se prohlídku vyměnili. Takovou důležitou věc mi zatím nesvěřili, takže to beru jako velký úspěch!“ rozpovídala jsem se sáhodlouze, ale Jared mi po celou dobu pozorně naslouchal a moc mile se na mě přitom culil.

„To určitě je, Iso. Kdyby ti nechtěli dát smlouvu, tak ti takovou práci nesvěří. Takhle se to vyvíjí dobře, a až ti ji dají, tak na tom s penězi budeš o moc líp, uvidíš,“ povzbuzoval mě, když jsem se opět nevyvarovala tomu, že jsem během řeči zmínila můj finanční stav, což jsem si v duchu musela vyčíst. Probírali jsme to spolu poměrně často a taky jsem ho měla v úmyslu následovně poprosit o dva lístky na ten jejich lednový koncert, takže to bylo i dost nevhodné. Bude to stoprocentně vypadat prohnaně, když na něj vyrukuju s žádostí o dva lístky potom, co si mu stěžuju na prachy. Jako by bohatě nestačilo, že jsem od něj minule dostala celou šicí výbavičku naprosto grátis. 

„Jo, to pro mě bude fakt úleva,“ potvrdila jsem mu uvědoměle a letmo jsem se pousmála, protože ta vidina snadnějšího života ve mně jednak vyvolávala pocit pozitivního očekávání, ale také i obav z toho, co budu dělat, když to přeci jen nevyjde. Ale já byla z velké části fakt přesvědčená o tom, že to klapne…

„Ono není od věci se naučit si vystačit s málem,“ poskytl mi opět možnost entuziastického náhledu na věc, což pro něj bylo tolik typické a čím si mě předtím tolik získal.

„Rozhodně, ale i když musím s penězi opatrně hospodařit, ráda bych šla na ten váš koncert, co budete mít v lednu,“ přeskočila jsem na další téma, abychom to třeba opět něčím nezamluvili, což by u nás dvou zajisté nebyl vůbec žádný problém. Měli jsme si toho stále hodně co říct.

„Vážně?! To by mi udělalo fakt velkou radost, Is!“ Doslova užasl s takovým nevěřícným pohledem, kdy na mě vyvalil svoje velká, jiskřivá kukadla a rty se mu nepatrně zvedly ve vítaném údivu.

„No, chtěla bych sehnat dva lístky, tak to snad nebude problém. Jen bych potřebovala vědět aspoň orientačně cenu, když to bude přímo v Hollywood Bowl, jestli si to budeme vůbec moct dovolit. A když jo, tak tam rozhodně nebudu chybět,“ vyptávala jsem se s cílem získat odpovědi na tyto choulostivé otázky, ačkoliv Lena se určitě v takové finanční krizi jako já dozajista nenacházela. Práce v baru sice nebyla žádná výhra, ale peníze si tam člověk každopádně vydělal. A já když jsem ještě pro přilepšení bokem tancovala, tak jsem na tom opravdu nebyla špatně, což takhle vnímám pochopitelně až teď, když disponuju značně menšími obnosy. Další důkaz, že si člověk neváží toho, co vlastně má, dokud o to nepřijde…

„Dva lístky? S kým tam chceš jít?“ Jared pátral zase po svých odpovědích, když jsem ho evidentně zaujala tím, jak jsem zmínila další osobu navíc. Přitom se snažil tvářit absolutně netečně, ale i tak se mu na čele objevila hlubší vráska, jak se ta vnitřní nelibost přese vše drala aktivně na povrch.

„No, s Lenou. Dalo by se říct, že je to vaše fanynka a já bych tím aspoň pro ni měla vyřešený dárek,“ prozradila jsem mu bez nějakých okolků, protože jsem v tomhle případě neměla co zastírat. Jared se v ten moment opět viditelně upokojil a veškerou nezdravou zvídavost tím zapudil pryč. Na to jsem se, avšak sotva postřehnutelně, zachmuřila já, protože ta jeho jistá podezřívavost vyvolala podezřívavost zase ve mně. Až takhle jsou ty negativní pocity nakažlivé…

„Lena je ta tvoje kamarádka z baru, že? Tu moc rád poznám,“ ujišťoval se, zdali si ji pamatuje správně, protože jsme se o ní během našeho vztahu několikrát spolu bavili.

„Když budeme někde pod pódiem mezi lidmi, tak sotva uvidíte, že na vás vůbec máváme,“ usadila jsem ho v jeho představách, že na tom koncertě bude nějaký prostor pro seznamování, což mi připadalo opravdu komické, protože to on tu byl profesionální muzikant, který rozhodně mnohem lépe věděl, jak to na takových akcích chodí, než já jakožto pouhý hudební konzument.

„Ty si myslíš, že bych vás nechal někde se mačkat mezi ostatními fanynkami? Ty lístky vám seženu, ale ber to spíš jako takovou formalitu, když to chceš pro Lenu jako dárek, protože jinak vás s sebou vezmu přímo na pódium, ať to máte hnedka z první ruky,“ nadiktoval mi nesmlouvavě, abych se mu neopovažovala nějak odporovat. Tomu se ale samozřejmě nedalo vyhnout, poněvadž jsem další jeho štědrou nabídku považovala za zcela nepřijatelnou. Nebránila bych se tomu, kdyby mi ty lístky poskytl třeba mimo oficiální prodej, abychom ta místa měly skutečně jisté, protože jeho a Shannonova kapela se těšila celkem velkému zájmu fanoušků, takže bych nerada o ten zážitek přišla kvůli pomalému připojení na wifi nebo kvůli takové podobné hlouposti. Navíc jsem svou účastí chtěla Jaredovi i Shannovi vyjádřit mou určitou podporu jejich úsilí a v neposlední řadě jsem si prostě a jednoduše chtěla poslechnout jejich veřejnou produkci tvorby, kterou jsem běžně slýchávala jen v akustickém podání.

„Jarede, nezlob se, ale to nemůžu přijmout. To už by té protekce bylo až moc po tom všem! Je to od tebe neskutečně pozorný, ale tohle už je prostě moc,“ vymlouvala jsem mu jeho rozhodnutí, které bylo svou velkorysostí nebývale obdivuhodné, ale právě proto pro mě bylo naprosto nepřijatelné.

„Ale no tak, Iso. Nebuď tak domýšlivá, že bych to dělal z nějaký protekce, protože… nevím jak bych to mohl říct tak, aby to nevyznělo sprostě a urážlivě, ale ty víš, jak to myslím. Ale budou přece Vánoce, ne? A to je čas zázraků, no ne? No a já takovým zázrakům hrozně rád pomáhám, takže v tom určitě nebudeš sama,“ stál si za svým a nasadil přitom takové argumenty, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli je brát vážně, nebo ne. Jared se ale pouze potutelně usmíval a oči mu u toho tak oslnivě blyštěly, až jsem se musela přiklánět k té domněnce, že si ze mě neutahuje a že si pravděpodobně hodlá hrát na Santa Clause. Ne že by mě to u něj a té jeho přejícné povahy nějak závratně překvapilo, ale nemusel toho tolik dopřávat zrovna mně. Nebyla jsem vnitřně přesvědčená o tom, že bych si to snad zasloužila.

„Jayi, udělal jsi toho pro mě už tolik, že… je mi z toho přinejmenším trapně. Určitě ti nebudu moct všechno vrátit a nepřijde mi správný od tebe brát pořád víc,“ bránila jsem se mermomocí jeho přemlouvání, které šikovně zaonačil jako svou nezištnou potřebu rozdávat štěstí ostatním, což přinášelo štěstí také jemu.

„Já ale vůbec nic vracet nechci, Iso. To už jsme přece řešili, že mi o žádnou revanš nejde. Když se domluvíme na tom, že ty lístky budou ode mě pro tebe a pro Lenu jako dárek a pro mě bude zas dárek, když tam přijdete, tak by to šlo? Jenom čistě v duchu Vánoc.“ Regulérně se mnou smlouval o tom, za jakých podmínek bych přijala jeho návrh, čímž mě uváděl víc a víc do rozpaků. Povolila jsem mu už tolikrát, že znovu by to asi docela podlomilo to mínění o mé pevné vůli, kterou tímhle pokaždé opravdu těžce testoval.

„Ach jo, Jayi… Je možný tě někdy odmítnout?“ povzdechla jsem si bezradně, jelikož ty jeho vyjednávací taktiky byly neskutečně promakané.

„Výjimečně asi jo, ale tobě to moc nejde,“ podělil se se mnou o svůj osobní postřeh, načež se na mě tak dlouze nevinně zadíval, až tím ve mně vyvolal nejapný smích, protože to částečně byla spíš taková upomínka toho, že mu často nejsem schopná říct ne. Ale to snad platí jen v takových podobných případech…

„No právě proto!“ přitakala jsem mu takovým teatrálně zabarveným hlasem, který pro změnu rozesmál jeho.

„Tak teď to ještě přijmi a po Vánocích si to dej jako novoroční předsevzetí, aby ses naučila mě odmítnout,“ dostal další geniální nápad, který nezněl jako špatný kompromis, ale pořád to znamenalo to, že teď se nechám ukecat a že tím pádem znovu zklamu svoje odhodlání jeho nátlaku nepodlehnout.

„Co ti na to mám jako říct?“ smiřovala jsem se pomalu s tím, že nakonec opět rezignuju.

„Že to bereš,“ konstatoval zcela prostoduše a pak několikrát pokrčil rameny na náznak toho, že nechápe, co na tom zase tolik hrotím. To bylo takové už naše klasické dilema, se kterým jsme se občas společně potýkali. Kdy jsem se zatvrzele bránila jeho návrhu, sváděla v sobě přitom nesnadný boj protichůdných úvah, zatímco on z toho absolutně nedělal takovou vědu a nakonec mě vždycky nějakým způsobem přiměl svolit. Nejen svými argumenty, tím povzneseným přístupem, ale také svým šarmem a neodolatelným kukučem, který zpravidla celý ten proces provázel.

„Mám ten dojem, že stejně nemám na výběr,“ podotkla jsem trochu zadumaně, ale hned jsem to obrátila ve vtip, kterému jsem se sama zasmála. „Ty máš totiž vždycky na všechno nějakou odpověď!“ zmínila jsem tu jeho nevídanou superschopnost, která mě na můj vkus až příliš často zaháněla do kouta.

„No jo… Člověk se musí nějak naučit dosáhnout svého, ne? I proto jsem tam, kde jsem,“ podělil se se mnou o tajemství svého kouzla, které spočívalo v tom, že jednoduše dokázal neobyčejně ukecávat.

„Holt kdo umí, umí,“ odsouhlasila jsem mu jeho domněnku, která i za mě byla zcela trefná.

„To se taky naučíš, Is. Budeš muset kvůli tomu prostředí, ve kterým se pohybuješ, nebo to, po čem budeš toužit, ti prostě vezme někdo jiný.“ O něco zvážněl, když mě upozornil na ten holý fakt, který běžně fungoval jak v mém byznyse, tak i v tom jeho. Vzala jsem si jeho radu k srdci, ale nemínila jsem se momentálně bavit o podobných věcech, protože jsem mu primárně chtěla poděkovat za jeho ochotu a snahu.

„Beru na vědomí, ale tohle teď nechme stranou, jo? Já ti chci fakt moc poděkovat za ty lístky… Pojď ke mně,“ vybídla jsem ho, ale současně už jsem se mu nedočkavě vrhala s napřaženýma rukama kolem krku. On si mě k sobě přivinul svými svalnatými pažemi ještě o něco blíž a já jsem si to v jeho náruči opravdu moc užívala. Takové obyčejné objetí už mi docela scházelo. I když tohle nebylo docela tak obyčejné, jako spíš velmi vřelé. Cítila jsem se v jeho bezprostřední blízkosti skutečně dobře a celkově mi to bylo příjemné, ale to asi jen kvůli tomu pocitu nedostatku lidského kontaktu. A Jaredovi to nejspíš scházelo stejně tak, protože se ke mně tiskl s velmi podobnou naléhavostí, která mě po několika vteřinách začínala poněkud znervózňovat.

„Seš úžasnej, Jayi,“ vychválila jsem ho i tak obdivně a navzdory tomu jsem se odvážila mu vtisknout pusu na tvář, abych tím podpořila tu svou vděčnost, kterou jsem k němu chovala v tuhle chvíli v úplně maximální plné míře. „Díky ti,“ neopomněla jsem ani vyslovit tu klíčovou frázi, což by mi ani mé vychování jinak nedovolilo. Pak jsem se od něj zase odtáhla, ačkoliv nejspíš po nepatřičně dlouhé době, a pusa se mi u toho div neroztrhla od ucha k uchu, jak moc jsem se na něj usmívala.

„Rádo se stalo,“ houknul tak povzneseně a sám ze rtů nemohl setřást ten svůj odzbrojující úsměv. „Fakt mi to udělá obrovskou radost, když na tom koncertě budeš taky,“ zopakoval mi pro jistotu znovu, jak moc pro něj moje účast na koncertě znamená. Jak by se potom dalo říct ne, že? Ach jo… Jsem fakt marná. Jared objevil mou slabinu...

 Díky, díky, díky moc všem, přátelé! :))) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 44. kapitola: