OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 31. kapitola

18.12.2019 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 991×

Vracela jsem se z bytu Leny, kam jsem jí šla vrátit oblečení, které mi půjčila na těch několik dní, co jsem byla u Andyho. V tom spěchu a chaosu, kdy mě v podstatě unesl z Jaredova a Shannonova domu, mi opravdu včas nedošlo, že budu potřebovat nějaké oblečení na převlečení s sebou. A tak mi Lena vypůjčila alespoň nějaké tepláky na doma a dvě trička na výměnu, zatímco jsem si u Andyho vyprala to, co jsem měla na sobě při té rvačce, a přemýšlela jsem nad tím, že už to na sebe jaktěživ neobléknu, aby mi to nepřipomínalo ten hrůzný zážitek. Mohla jsem si sice vzít něco v Andyho skříni, protože v jeho oblečení jsem chodívala úplně běžně, ale když jsem přihlížela tomu, jak se Lena snaží být usilovně nápomocná, tak jsem jí vyhověla.

Andyho jsem v bytě tentokrát už nezamykala, protože jsem věřila tomu, že jeho činy se víc neřídí zatmnělým mozkem, kterému chybí návykové látky z drog. Když jsem ovšem přišla nahoru a nikde v místnostech jsem ho nenašla, upřímně mě to šokovalo a vyděsilo zároveň. Jediné, co po něm zůstalo, byl lísteček na stolečku se vzkazem, že se co nejdřív vrátí. Jistěže mě napadaly hned ty nejčernější scénáře, kvůli čemu mohl takhle nečekaně zmizet, jakmile dostal tu možnost volného pohybu, ale pokaždé jsem se snažila přesvědčit samu sebe k pozitivnějším myšlenkám a důvěřovat mu, že té volnosti nijak nezneužije. I tak jsem pochodovala po bytě celá nervní a nemohla jsem se zabavit ničím, co by mou pozornost odvedlo od Andyho. Obě pěsti jsem u toho měla sevřené a připravené tak do akce…

Asi po dvaceti minutách, co jsem se vrátila k Andymu do bytu, se do něj vrátil i on. Nesl v podpaží papírovou tašku a působil naprosto vyrovnaně. Zato já jsem uvnitř sebe cítila příšerné napětí, ale hodlala jsem mu zamezit se dostat až na povrch, protože by si to jinak odnesl pochopitelně Andy a zatím jsem ještě netušila, co ho k tomu krátkému odchodu přimělo. Ještě jsem navíc měla ponorku z toho, jak jsem se o něj starala během toho detoxu, zatímco on mě hlavně jen trestal, takže jsem byla podrážděná jednou tolik, ale křivdit jsem mu vážně nechtěla.

„Ou, tváříš se docela naštvaně,“ konstatoval jako první, co ho okamžitě zarazilo při pohledu na mě.

„Andy… Jen co vytáhnu paty z bytu, tak se někam zdejchneš. Chápeš určitě, jak blbě to vypadá, že jo?“ vysvětlila jsem mu to co možná nejklidněji, ačkoliv mě to stálo značné úsilí. Andyho to ale nikterak výrazně nevyvedlo z míry a naopak se na mě blahosklonně usmál, abych na té dramatizaci o něco ubrala.

„Až ti ukážu, pro co jsem skočil do města, tak už se na mě zlobit nebudeš,“ poznamenal sebejistě a i s tou taškou došel ke stolu, aby mi mohl ukázat její obsah.

„Nejde o to, co v tý tašce máš,“ namítla jsem na to otráveným tónem hlasu a popravdě mě to ani nezajímalo.

„Nebyl jsem shánět nějaký drogy! Jsem už v pohodě, Issie, je mi vážně dobře. Mám to konečně za sebou a fakt do toho nehodlám spadnout znovu, protože to bylo… fakt naprostý peklo,“ přirovnal velmi barvitě stav, ve kterém se nacházel v těch nejhorší momentech detoxikace. Popravdě to určitými chvílemi bylo peklo i pro mě. Byla jsem z toho tak vyčerpaná a unavená, že jsem kvůli tomu teď byla nesmírně protivná i sama sobě.

„To mi povídej,“ ucedila jsem polohlasem a usadila jsem se na křeslo, protože bych jinak asi nepřestala těmi nervy přešlapovat i na místě. Andy s nově vlitou energií v žilách si ke mně pohotově přidřepnul a pohlédl mi zpříma do očí, které byly opět plné života a nadšení. I kdybych snad chtěla, nedalo se od nich díky té jiskřivosti odtrhnout. Tvář mu sice stále hrála všema barvama, ale veškerá zranění se mu postupně pěkně hojila. Na jeho pohybech už téměř nebylo znát, že měl naražená žebra a pohmožděné vnitřní orgány. Natalie mu ve vhodný moment během toho šílenství, které provázelo tu odvykačku, vyndala stehy a po těch ranách mu zůstaly jen ukázkově sešité jizvy, které mu teprve dodají tu správnou image drsňáka.

„Issie, já moc dobře vím, že to pro tebe taky nebylo jednoduchý… A jsem ti fakt vděčný za to, žes to se mnou vydržela… Ani nevíš jak, protože bez tebe bych to určitě nezvládl,“ ocenil mou trpělivou snahu mu pomoc a díval se na mě pohledem plným úžasu a také vděku, který ještě podpořil vřelým sevřením mých dlaní. Vzmohla jsem se pouze na drobný úsměv, protože mě ta jeho otevřená, milá slova potěšila. „Chtěl jsem ti nějak poděkovat za to, cos pro mě udělala a než odejdeš, tak… jsem myslel, že bysme si mohli spolu užít jeden poslední fajn večer u animáku, hm? Výběr bude samozřejmě na tobě. Po tom všem, víš… to uzavřít nějak líp,“ navrhl mi s takovým nepřehlédnutelným očekáváním, že jsem neměla srdce ho v tom zklamat. Ostatně i mně, při pomyšlení na to, že odsud brzo nadobro odejdu, bylo poněkud úzko. Vlastně se mi ani moc nechtělo, ačkoliv mi tu ten pobyt dal řádně zabrat…

„Tak jsem ti koupil tvoje oblíbený víno a něco k tomu, protože tady nic nebylo,“ pokračoval vesele, když jsem prozatím neodpověděla na jeho plán, který vlastně zněl dost lákavě. Nato z té tašky vyndal ven lahev mého nejoblíbenějšího červeného vína, pak zelené i černé olivy, několik druhů sýrů a pečivo k tomu, což mě nefalšovaně dojalo. Kdysi dávno jsme totiž společně po večerech podnikali takovéhle parodie na francouzská dostaveníčka, kdy jsme si ještě naivně malovali, jaký náš budoucí život bude úžasný. Krutá realita nás ovšem brzy ukořistila do svých spárů a na tyhle idylické siesty jsme rychle zapomněli. Proto jsem naprosto užasla hlavně nad tím, že si pořád pamatoval, jaké francouzské víno mi nejvíc chutnalo. To bylo vážně romantické gesto, které mě přesvědčilo o hloubce jeho lásky…

„To je vážně skvělý nápad, Andy, Moc ráda tu ještě zůstanu,“ vyhověla jsem mu, aby jeho snaha nepřišla úplně vniveč. Navíc by to bylo dost hrubé, kdybych odmítla jeho netradiční způsob poděkování za to, jak jsem se naopak snažila já. A především jsem ho vůbec odmítnout nechtěla…

„Ty si se mnou nedáš?“ podivila jsem se, když přinesl dole z baru akorát jednu skleničku na víno. On se tomu pouze usmál a zřejmě mu můj zaražený dotaz udělal radost. Pak si s vážnou tváří sedl vedle mě na postel, kde nás dělil tác plný nejrůznějších dobrot, které Andy odpoledne přinesl a které jsem nakrájela a zdobně vyskládala na jeho plochu. Andy si vzal ze stolu již rozdělané víno a nalil mi do poloviny skleničky tu sladce rudou tekutinu. „Nenech mě popíjet samotnou, Andy,“ napomenula jsem ho s jistou žádostí v hlase, když mi podával skleničku.

„Hodně jsem o tom všem přemýšlel, Issie, a… když už změnu, tak fakt změnu,“ sdělil mi svoje hodnotně promyšlené rozhodnutí, které bylo nejspíš dost zásadní.

„Takže to už nebudeš ani pít… ani kouřit? Nebudeš si ujíždět na hazardu a místo toho na sebe oblékneš kvádro a stane se z tebe frutarián?“ vyrukovala jsem na něj jaksi pochybovačně, protože to už bylo moc složitých změn najednou. Vždyť teď se teprve zbavil závislosti na drogách a chce se dál mučit něčím jiným?

„S tím kvádrem a… tím druhým, to už je asi přehnaný, ale chtěl bych se zbavit jak retek, tak chlastu a hazardu. Nechci už, aby něco takovýho bylo součástí mýho života. Dostal jsem v podstatě druhou šanci, když… Vím, že to zní blbě, ale chápeš, jak to myslím, ne? Nerad bych to zas posral. To, co se stalo, mi jasně řeklo, že už je toho prostě dost. Mám možnost začít dělat věci jinak, tak to aspoň zkusím,“ dal mi za pravdu a lehce se u toho podmračil, abych si třeba nemyslela, že si ze mě tímhle vším akorát tak utahuje. Na nějakou chvíli mě to umlčelo, protože mě tím jednak ohromil, že se k něčemu takovému vážně odhodlal a pak také proto, že to ve mně vyvolalo další starosti. Protože jsem jeho nabídku skleničky nepřijala, odložil ji za sebe na noční stolek, aby mu nepřekážela v našem rozhovoru.

„Nebude toho na tebe trošku moc, když jsi teprve skončil s tou odvykačkou?“ přeptala jsem se ho, jestli i tohle zvážil. Andy, cigarety a whiskey jsou jako hotová svatá trojice. Ze začátku našeho vztahu jsem si myslela, že kdybych se snažila ho těhle neřestí zbavit, tak že se zbaví raději on mě, než aby se vzdal svých potěšení…

„Možná bude, ale… Zasloužím si to, když si to protrpím. Myslím, že tím se můžu aspoň částečně vykoupit,“ seznámil mě se svým současným pohledem na věc a já na něj opět zůstala tupě zírat. Opravdu bych si nikdy netipla, že od něj nějaká takováhle slova uslyším. Bylo to strašně zvláštní, ale na druhou stranu neskutečně obdivuhodné.

„Proboha, Andy, co se ti to vlastně zdálo?“ uhodila jsem hřebíček na hlavičku, když jsem si dala dvě a dvě dohromady s tím, co povídal o tom opakujícím se snu. Očividně ho to ovlivnilo mnohem víc, než to zprvu vypadalo…

„Is, těžko… těžko se to vysvětluje. Máš mě teď určitě za cvoka, že? Sám bych si v životě nevsadil na to, že z mojí pusy vyjde něco takovýho, ale prostě to tak je. Něco se ve mně tím, co se v posledních dnech stalo, změnilo, a dost zásadně,“ zopakoval mi mé vlastní myšlenky, což mě docela pobavilo. V mnoha směrech jsme spolu byli již pevně propojení, což se asi jen tak snadno nezmění. V Andym to automaticky vyvolalo tentýž úsměv, ačkoliv byl trochu nejistý kvůli tomu, co právě zmínil.

„Ale ne, nemám tě za cvoka, i když… je to trochu šílený tě slyšet, že říkáš zrovna něco takovýho,“ připustila jsem nechápavě a nevyvarovala jsem se jednomu z dalších vyjevených pohledů. „Vlastně…“ nakousla jsem, ale ihned jsem se zastavila, poněvadž jsem pochybovala o tom, jestli to mám vůbec načínat. Když se ale Andyho obočí zvídavě povytáhlo o něco výš a soustředěně se na mě díval a naslouchal mi, pokračovala jsem. „Něco takového jsem do tebe vždycky chtěla slyšet, Andy,“ Pak jsem se raději podívala jinam, protože mě v mých vlastních očí zaštípaly lítostivé slzy. Nakonec jsem se toho dočkala, ale když už bylo setsakramentsky pozdě…

„Hlavně si nemysli, že to říkám proto, že bych tě chtěl získat zas zpátky, Inesso… Byl bych sice ten nejštastnějších chlap na světě, kdybysme to spolu znovu zkusili, ale… Já jsem smířenej s tím, že se vrátíš k Jaredovi a… je to tak dobře. Ty bys měla bejt s někým lepším, než jsem já, a podle všeho Jared je, tak… jen doufám, že ti dá všechno, co si zasloužíš a co já jsem nemohl, protože… seš fakt úžasná holka, Issie. Nejúžasnější, jakou jsem kdy potkal a nikdy tě nepřestanu milovat a nikdy nezapomenu na to, co jsme spolu měli. Já se chci změnit nejen kvůli sobě, ale i kvůli tobě. Bejt lepším chlapem, abych už žádný holce neublížil tak, jako tobě… Proto potřebuju být chvíli sám, abych se dal dohromady a našel se. Vždycky jsem byl úplně ztracenej a nevěděl jsem, jak a kam dál, a teď budu mít dost času na to konečně přijít a najít svůj směr. Smysl toho, proč vlastně žiju…“ skončil svůj obsáhlý monolog s hlubokou myšlenkou a já opět netušila, co mu na to říct. Tím svým proslovem mě totálně odrovnal, že už jsem se ani nesnažila skrývat před ním slané slzy v očích. Bylo to tak hrozně bizarní a absurdní právě od něj poslouchat takové řeči, ale právě proto, že šlo o Andyho slova, mě tak silně zasáhly a měly pro mě nebetyčnou váhu.

„Kdo jsi a co jsi udělal s Andym?“ pronesla jsem v žertu, přestože se mě počínal jímat dojatý pláč. Rychle jsem si dala dlaně na obličej, když se mi po líci skutálela první slza. Andyho moje kladně konsternovaná otázka rozesmála, ale když sledoval, jaký emoční dopad na mě měl ten jeho neuvěřitelný proslov, skrze prsty jsem viděla, že se v jeho ostře rýsovaném obličeji objevil výraz soucitu, potěšení a pochopení. Taky jsem si povšimla toho, jak se ke mně několikrát lehce naklonil, jak asi přitom zvažoval, jestli mě má, nebo nemá obejmout, ale nakonec zůstal na svém místě. „Ty jsi musel mít nějaké duchovní osvícení, nebo co. To nejsi vůbec ty, ale… měl by ses tohohle všeho rozhodně držet,“ uznala jsem fascinovaně, zatímco jsem popotahovala a utírala si slzy z tváří. Takovýhle Andy bude daleko lepším partnerem. Jestli to tedy zvládne a změní se a já jsem mu opravdu ze srdce přála, aby ano.

„To jsi nejspíš vystihla,“ potvrdil mi uvědoměle a pokyvoval si do toho souhlasně hlavou, že by si něco takového mohl vážně prožít. Ostatně by nebyl první ani poslední, protože jsem četla nespočet podobných zkušeností lidí, kteří svůj život obrátili o sto osmdesát stupňů poté, co téměř přišli o život. Proč by dalším z nich nemohl být i Andy?

„A co ta vaše kapela? S tím chceš taky skončit?“ zajímala jsem se aktivně dál, jenom co jsem se trochu uklidnila.

„S hraním nechci přestat, to mě baví, ale asi to není to, čím bych se chtěl přímo živit,“ přemítal nahlas, když jsem ho k tomu svým dotazem vybídla. Mezi obočím se mu přitom zvlnily dvě zadumané vrásky.

„A víš už, co by to mělo být?“ Neustala jsem v tom svém vyzvídání, ale jemu se ten můj nepokrytý zájem zřejmě zamlouval, aniž by v tom viděl jakési postranní úmysly. Celkově ho přešlo mě dál uhánět a přemlouvat mě, ať se k němu vrátím, což bylo velmi osvobozující. A jak mi řekl, že bych měla být raději s Jaredem než s ním, přestože by si to přál, tak tohle jeho uznání pro mě bylo nesmírně úlevné. Jako by to bylo něco, co mě od něj definitivně odpoutalo…

„Kreslení,“ hlesl stručně a přitom se tak šibalsky ušklíbl.

„Kreslení? Nikdy jsem tě neviděla kreslit. Ani jsem nevěděla, že to umíš.“ Překvapil mě takovou novinkou, že přede mnou tenhle um skrýval několik let. Zároveň to bylo takové příjemné zjištění, že ještě o sobě nevíme úplně všechno, přestože to přišlo taktéž pozdě. Andy se na mě pouze ledabyle zašklebil, že to není zas tak velká věc, i když já ji tak aspoň vnímala.

„Protože jsem na to roky kašlal, ale dřív jsem se tomu hodně věnoval a chtěl bych zas. V tom bych se mohl sám za sebe prosadit. Spíš než v tý kapele, kterých je přece jenom tady v LA nekonečný množství, i když by mi asi nevadilo bejt rockovou hvězdou,“ zažertoval si i on, čímž rozesmál tentokrát mě.

„Když budeš chtít, tak můžeš být jak rockovou hvězdou, tak i úspěšným ilustrátorem. Je to celý jenom na tobě,“ podpořila jsem ho v jeho snu, který se zjevně transformoval již do jednoznačného cíle, za kterým si mínil neústupně jít. Fascinovalo mě, jak se u něj během pár dní všechno otočilo vzhůru nohama, ale naštěstí pro něj tím správným směrem, o kterém sám mluvil. Tím mi připomněl, že moje skici měl u sebe ještě pořád Alessandro a že jsem netušila, co se s nimi momentálně dělo a kdy je budu mít zase zpět ve svých rukou. Těšila jsem se na to, až bude konec s tímhle blázincem a budu moct zase tvořit. Nápadů jsem měla pořád víc než dost.

„A co to tvoje navrhování? Pomohl ti s tím Jared nějak?“ stočil svůj zájem zase ke mně, abychom se nebavili jenom o něm, přičemž z toho nevynechal ani mého, snad ještě, současného přítele.

„Jo, pomohl mi. Jak s tou dílnou, kterou mi v domě zařídil, tak mě seznámil s jedním z nejslavnějších návrhářů současnosti, kterému jsem dala svoje skici, takže teď čekám, co bude dál. Jestli z toho něco bude, nebo ne,“ odvětila jsem mu v krátkosti, protože jsem to nechtěla zase tolik rozebírat. A pořád jsem navíc byla úplně vedle z toho, jak se Andy znihočenic změnil.

„Tak to zní náhodou dobře, ne?… Doufám, že ti to vyjde,“ popřál mi upřímně a povzbudivě na mě mrkl.

„Děkuju, Andy, tobě snad taky.“ Vyměnili jsme si na konec konverzace zdvořilosti, které jsme nicméně oba mysleli vážně a jeden druhému jsme to svoje vysněné štěstí opravdu přáli. Pak jsme si pustili animovaný film, který jsem měla přednostní právo si vybrat, a mlčky jsme se na něj dívali, zatímco jsme uzobávali z toho obloženého talíře a já si labužnicky popíjela své víno, které jsem měla celé pro sebe, jehož vliv jsem na sobě u třetí skleničky již pociťovala, čehož se on naštěstí ani v nejmenším nepokoušel zneužít. Ani trochu jsem se vedle něj necítila nějak nepatřičně, ale právě naopak strašně pohodově a uvolněně. V závěru večera jsme oba usnuli jako dvě mimina, aniž by to jednomu z nás připadalo nevhodné. Byl to už takový starý zvyk…

Ráno jsem se probudila jako první a kupodivu v Andyho náručí. Ani mě to nijak nevyděsilo a ani jsem dokonce nemínila se z toho něžného sevření nějak vykrucovat. Spíš jsem si ho chtěla ještě naposledy užít, než se spolu po tom všem rozloučíme. Spíš tohle mě děsilo a absolutně se mi do toho nechtělo. Možná to bylo především tím, že jsem se obávala toho, co mě čeká s Jaredem. To byla další věc, která mě děsila. Tady vedle Andyho jsem se cítila relativně bezpečně, přestože tu v bytě zůstávala ve vzduchu viset, jako nějaký děsivý duch, taková tísnivá vzpomínka na věci minulé, které nebyly zrovna nejšťastnější.

„Ty se ke mně nějak tiskneš,“ zabručel Andy, který se zrovna probral a kterému se to evidentně líbilo, protože mě rukama objal o něco pevněji.

„Loučím se,“ šeptla jsem nazpět a schovala jsem mu hlavu kamsi k ramenu, přičemž jsem zhluboka vdechovala tu jeho omamnou vůni, která mi tolik imponovala. Byla mužná, výrazně kořeněná, poměrně ostrá, ale v tom správném množství zcela podmanivá. Což Andyho skvěle vystihovalo.

„Tak ne tolik zhurta, nebo se neudržím a vyjedu po tobě,“ varoval mě takovým provokativním tónem hlasu, zatímco mi začal po zádech přejíždět jemně svými dlaněmi. Nebylo v tom nic erotického jako spíš přátelského a mně teď takové láskyplné objetí opravdu přišlo vhod, a tak jsem ho nenasytně přijímala dál, aniž bych to považovala za nějak špatné. Jared by nejspíš netvrdil to samé, ale ten tu nebyl a ani se za celou tu dobu neozval, co jsem pobývala tady.

„Nevěřila bych tomu, ale nikam se mi odsud nechce,“ přiznala jsem mu zaskočeně, když jsem se od něj odtáhla, abych mu mohla pohlédnout do tváře, která se na mě dívala pohledem překypujícím péčí, laskavostí a srdečností. Bylo to dost nezvyklé za tu poslední dobu, co se mezi námi odehrálo, ale přitom to byla taková přívětivá vzpomínka na to, co jsme mezi sebou měli kdysi. Andy si akorát slabě povzdychl a shovívavě se na mě pousmál, načež mi po linii zad vyjel až nahoru k vlasům, aby mi je mohl opatrně zastrčit za ucho. Měla jsem co dělat, abych z těch jeho odvážných, a přesto křehkých doteků nevrněla jako spokojená kočka.

„A já bych nevěřil tomu, že tě ještě budu přemlouvat, aby ses vrátila k Jaredovi,“ využil mou předešlou větu do své verze, čímž mě rozesmál.

„Jestli to tak bude chtít…“ poznamenala jsem značně skepticky, nad čímž jen odmítavě přivřel oči.

„Kdyby ne, tak je to naprostý blázen. Já mu to když tak vysvětlím, ať si váží toho, co v tobě má,“ napadlo ho, jak by mohl pomoct situaci a jen ta představa mě nejprve pobavila a následně trochu vystrašila, protože to by asi nedopadlo zrovna dobře. Už vidím Jareda, jak si zrovna od Andyho nechává vysvětlovat, jaká výhra v osobním životě jsem…

„Aby ti on nevysvětlil něco jinýho,“ naznačila jsem mu gestem ruky se zaťatou pěstí, že by po něm Jared s největší pravděpodobností šeredně vystartoval potom, co jsem mu dala přednost před ním. To Andy přešel s nebojácným výrazem, že se pěstního vyřizování nebojí, když už jeden takový souboj přežil, ale zatvářil se nakonec tak komicky, že jsem se na něj musela zubit jako to pako.

„Mrzí mě, že za ty vaše neshody můžu já,“ omluvil se mi zahanbeně a jeho oči mě doslova odprošovaly.

„To můžeš, ale tak jako tak bych si vybrala vždycky znova tebe… Potřeboval jsi pomoct, i když sis o ni mohl říct trošku jinak. Nelituju toho, že jsem se tak rozhodla, ale… Pamatuj na to, kdybys snad ještě někdy znova chtěl zkusit nějaký drogy, jo?“ vyrukovala jsem na něj s o něco příkřejším tónem hlasu, poněvadž jestli to s Jaredem nedopadne dobře, tak za to částečně bude moct i Andy, a kdyby náhodou do toho měl někdy spadnout znovu, můj vztah s Jaredem byl na to doplatil absolutně zbytečně. A včera přece sám tvrdil, že je pro mě Jared dobrá volba…

„Vždycky by sis vybrala mě, jo?“ Uvízlo mu v hlavě samozřejmě jenom tohle, a tak se celý zatetelil štěstím, jak jsem mu dala najevo, že je pro mě doopravdy moc důležitý.

„Slib mi, že už to s tím svinstvem nebudeš znova pokoušet, hm?“ vynucovala jsem si, aby mi tu složil vědomě slib o tom, že se těm drogám jednou pro vždy vyvaruje. Andy se na mě dlouze podíval, přičemž jsem měla pocit, jako by mi těmi svými nebesky modravými duhovkami dozíral až pomalu na dno mé duše, aby mi následně odpřísáhl, že se k těm drogám už jaktěživ dobrovolně nepřiblíží a já mu díky tomu očnímu kontaktu uvěřila každou hlásku. „Slibuju, Issie. Znova už si tím vším fakt nechci procházet.“

„Dobře, Andy. Tak na to nezapomeň, žes mi to slíbil, ano?“ zdůraznila jsem, aby tuhle svou přísahu měl v těch kritických situacích na paměti.

„Tak čím to stvrdíme? Pořádným francouzákem nebo pěkně tvrdým sexem?“ Celý onen závažný moment zlehčil takovou chlípnou poznámkou, kterou mě tak jako tak rozesmál, což byl také jeho záměr.

„Ty seš takovej pitomec!“ nařkla jsem ho se smíchem a schválně jsem ho praštila zlehka do ramene, přičemž tohle pro mě byl ten moment, kdy bychom se od sebe asi už měli odtrhnout. „Malíčková přísaha ti bude muset stačit,“ prosadila jsem si svou formu potvrzení jeho slibu, který s kyselým zašklebením, ale bez námitek, přijal a kterou jsme následně provedli.

„Jestli to tobě stačí,“ pokračoval v těch svých narážkách, na kterou jsem významně reagovala tím, že jsem se od něj s pohoršeným výrazem odtáhla.

„Ale ne, starý Andy už je zpátky, tak to abych raději fakt zmizela,“ neodpustila jsem si ani já menší jízlivost, kterou Andy vzal s naprostým nadhledem. Pak jsme oba dva vstali z postele a já se již pomalu chystala na odchod. Nějaké další protahování v podobě snídaně nebo brunche nemělo žádný smysl, takže jsem usoudila, že bude nejlepší odejít co nejdřív. Převlékla jsem se z Andyho trika na spaní, které jsem obyčejně používala raději než obvyklé dámské pyžamo, do oblečení, ve kterém jsem sem původně přišla a v hlavě mi u toho nepřetržitě běželo, jak se s ním mám teda rozloučit. Začínala jsem cítit, že se mě plíživě zmocňuje úzkost a také plačtivost, protože jsem se s ním loučit prostě nechtěla. Mnohem jednodušší by pro mě bylo se prostě jen tak vypařit a ušetřit se tak další emoční zátěže, kterou pravděpodobně stejně překonat nezvládnu bez nějakých výlevů.

„Nebuď tak smutná, Is. Měla bys být nadšená, že se mě konečně zbavíš,“ napovídal mi, jak bych se měla cítit a jak by asi bylo logické a oprávněné, ale takhle to častokrát s těmi skutečnými city bohužel nebývá..

„Měla, ale nejsem,“ potvrdila jsem mu a dívat se mu do tváře pro mě bylo čím dál náročnější.

„Určitě teď přemýšlíš nad tím, jak se rozloučit, viď? Nedělej si to ještě těžší, Is,“ odhadnul naprosto trefně, čemuž jsem se pouze slabě ušklíbla. Znal mě holt hodně dobře…

„Proč je to pro mě teď těžší než pro tebe?“ ptala jsem se sama sebe bezradně a s pohledem hledajícím u něj tu pravou odpověď jsem k němu zase zvedla hlavu. Vtom už se taktéž přestal tvářit tolik statečně a povzneseně, protože ho zjevně přepadl úplně stejný zármutek kvůli mně a díky němuž pojednou dočista pohasnul. Obočí se mu zachmuřeně stáhlo těsně nad oči, asi abych v nich neviděla ten samý stejný smutek, který jsem v nich měla i já. Hrdlo se mi palčivě zúžilo a uvízl mi v něm onen pověstný knedlík, zatímco mě na hrudníku bolelo, a proto jsem jen mělce dýchala.

„Není, Issie, není,“ vyvrátil mi můj mylný dojem, načež si mě bez zaváhání k sobě přitiskl, aby mě mohl znovu pevně obejmout a abychom v sobě ten vzájemný žal mohli společně utišit. Ani já jsem neváhala a rukama jsem se ho chytila křečovitě kolem pasu a v dlaních jsem svírala mezi prsty látku jeho trika, až jsem musela mít klouby doběla.

„Prostě odejdi, jo? Neřeš to a běž. Třeba na sebe ještě někdy narazíme. A kdyby ne…“ odmlčel se, čímž si získal mou pozornost, ale kdyby to náhodou bylo málo, tak mi dvěma prsty zatlačil na bradu, abych k němu vzhlédla a on mně mohl vtisknout jeden předlouhý procítěný polibek, v němž bylo nepopiratelně znát, že mě pořád miluje a nejenom to. Z toho jednoho polibku, který i tak příšerně rychle utekl, jsem vycítila, že je jeho láska ke mně jako… znovuzrozená, opět ryzí a čistá. Jako by najednou objevil její zcela nový rozměr tím prozřením, které zažil a které se pochopitelně promítlo i do ní. Jako by zničehonic i jeho rty chutnaly najednou jinak, výrazněji a opojněji.

„Miluju tě, Issie,“ zašeptal sotva slyšitelně, ale i tak mi neušlo, že se mu žalostně třásl hlas.

„A já tebe, Andy,“ vyznala jsem se i já jemu a nedalo mi to, abych si neukradla ještě jeden dychtivý polibek, kdy už se mi ovšem po tvářích skutálely první slzy jako hrachy a nedaly se zastavit. „Drž se, tygře,“ špitla jsem se zastřeným hlasem a s víčky semknutými k sobě jsem se do něj odtáhla natolik, až jeho ruka sklouzla z mého těla dolů, pak i ta druhá a já mohla prudce vystřelit pryč z bytu. A pryč z baru. Pryč z jeho života. Absolutně jsem si nedovedla představit, že po tom všem špatném, čím jsme si prošli, to pro mě bude takhle srdcervoucí. Jenom co jsem vyšla ven na čerstvý vzduch, propukla jsem v neskrývaný pláč, který ostatní kolemjdoucí značně děsil, ale mně to bylo naprosto jedno. Přišla jsem definitivně o někoho, s kým mě toho pojilo opravdu neuvěřitelně hodně, a to bylo daleko horší…

 Děkuju velmi pěkně! Vy stále vytrvale držíte a já to jenom vděčně obdivuju. Minule jsem se zmiňovala o tom, že se budu snažit vejít do 45 kapitol, ale už mám jasno, že to nezvládnu. Zase se mi tam něco nečekaně přimotalo. :D Ale napadlo mě, jestli teď přes prosinec nezařadit místo jedné kapitoly týdně rovnou dvě, když nás čekají ty svátky. Něco jako moje vánoční překvapení pro Vás věrné čtenáře, hm? 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 31. kapitola: