OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 29. kapitola

24.11.2019 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 863×

„Díky bohu, Andy!“ vydechla jsem úlevně a trochu blíž jsem se k němu přitiskla, což bylo v rámci možností mé vděčné objetí, protože byl naštěstí opět při vědomí. Andy očima trochu zmateně těkal sem a tam a nejspíš se snažil zaměřit na můj obličej, což mu ale po tom nelidském množství úderů dělalo značný problém. Mohl by mít klidně i otřes mozku. Andy chvíli co chvíli vykašlával svou vlastní krev, kterou při tom schytávání ran napolykal až až. Jakmile nahmatal moje triko, pevně se ho chytil a poměrně křečovitě ho svíral, jako by se snad bál, že ho ještě čekají nějaká další muka. Každý, i sebemenší pohyb ho evidentně bolel, protože musel mít určitě pohmožděnou celou dutinu břišní a žebra nejspíš naražená, možná i přeražená. Celý obličej měl nateklý a v nejrůznějších odstínech modré, fialové a červené. Jedině snad ruce a nohy měl v pořádku, což se hodilo, protože jsem ho potřebovala dostat do auta a odvést ho do nemocnice, kde už se o něj patřičně postarají. Rozhodně potřeboval neprodleně adekvátní péči a aby ho prohlídli odborníci, zdali nemá nějaká vážná vnitřní zranění a tak dále a tak dále...

„Andy? Andy, slyšíš mě?“ zkoušela jsem, jestli mě vnímá, anebo jestli je stále v šoku a trýznivé agónii, protože ti šmejdi ho vážně šeredně seřezali. Nemohla jsem si pomoct a dál jsem nad jeho zbídačeným tělem ronila žalostné slzy, protože vypadal vážně příšerně. Zároveň to ale byly slzy štěstí, že to s ním nedopadlo ještě hůř, když od toho mrňavého hispánského parchanta schytal nefalšovanou kulku. V tom mi docvaklo, že bych mu ten průstřel asi měla něčím překrýt a třeba mu na něj zatlačit. To se aspoň tak dělávalo, ne? Ve všech filmech i seriálech, tak... za pokus nic nedám, no ne? A tak jsem Andymu roztřesenýma rukama odvázala z paže šátek, který občas nosíval jako módní doplněk své rockerské image a který se mu teď náramně hodil. Párkrát jsem ho přeložila a pak jsem ho položila na malý kulatý kráter v jeho hrudi, ze kterého se stále valila krev, ačkoliv už naštěstí ne v takovém množství. Andy pouze bolestně zaúpěl a několikrát zběsile zamrkal víčky, ale zdálo se mi, že přesně ta další dávka bolesti ho o to silněji přivedla zpátky do reality.

„Musíš do nemocnice, Andy. Zvládneš dojít k autu? Já tě totiž jinak asi neutáhnu,“ upozornila jsem ho zcela bez servítek, protože vážně nebyl čas chodit kolem horké kaše. Akutně potřeboval ošetřit…

„Do… nem… nemocnice ne,“ vysoukal ze sebe opravdu ztěžka, načež ze sebe opět začal chrlit krev.

„Jak ne? Andy, ty prostě musíš co nejrychleji do nemocnice!“ připomněla jsem mu jeho současný stav, který se mohl každou sekundou prudce zhoršit. Andymu se na tváři objevil takový podivně zkroucený výraz, který měl asi odrážet jeho zásadní nesouhlas, ale protože měl obličej celý zdeformovaný, těžko se to odhadovalo. Hned na to mi došlo, proč se té nemocnici tak brání.

„Ne-nemám… to poděla… ný pojištění,“ připomněl zase on mně a bylo vidět, že ho to mluvení stojí poslední zbytky energie, které mu zbývaly. Musela jsem jednat rychle. A dost možná na nějaké jeho protesty nebrat žádné ohledy…

„To je jedno! To se vyřeší až potom, jo? Slibuju, ale teď potřebuješ pomoct!“ přesvědčovala jsem ho úzkostně, aby to zase tolik nehrotil a sám pro sebe si nechal zadělat na další průšvih. Jestli mu tam zachrání život, nějaké tahanice s úřady a další dluhy za to rozhodně stojí!

„Ne!… Odvez m-mě… do b-baru… Ash bude vě-vědět… co dě...lat,“ stál si tvrdohlavě za svým a na větší důraz mě chytil za ruku, kterou mi div nerozmačkal, což bylo spoustu síly na to, jak ho ti hajzlové zrasovali. „Odvez… mě t-tam!“ zopakoval zastřeným hlasem, když měl opět hlasivky zavlažené rudou krví.

„Fajn, ale… musíš mi pomoct! Já tě do toho auta jinak nedostanu,“ svolila jsem nakonec jeho přání, protože jsem věřila tomu, že to jeho rozhodnutí není výsledkem scestné mysli, protože podle toho, jak mluvil, mi nepřipadal nějak úplně mimo sebe. Jen jsem pevně doufala, že naopak to moje rozhodnutí nebude drsnou chybou. Andy na moji zoufalou žádost akorát pozvolna uvědoměle přikývl hlavou, a tak jsem mu okamžitě omotala ruku kolem pasu a on mě zase okolo ramen, abych mu pomohla se vytáhnout na nohy. Poměrně lehce jsem ho na ně také dostala, když sám zabral, a pak jsem ho pomalou chůzí vedla k autu. Jeho krok byl takový těžkopádný a váhou v podstatě visel na mně, ale šel, a to bylo jako jediné podstatné. V autě jsem ho položila na zadní sedačku, což také doprovázelo spoustu jeho utrpení v podobě tlumených nářků, funění a také dávení se krví, kterou prskal všude možně kolem sebe. Venku na zemi po něm zůstalo akorát tratoliště rudé krve, kterou jsem záhy sledovala pouze ve zpětném zrcátku, jak jsem uháněla co nejrychleji k baru. K našemu prospěchu jsme byli jen kousek od něj.

„Ashley?! Je tady Ash? Viděli jste ho někdo? Kde je?!“ spustila jsem lavinu dotazů, jakmile jsem jako velká voda vlítla do prostor podniku, kam jsem si to automaticky namířila k baru, kde právě jako naschvál nikdo nebyl. Obsluha se nacházela momentálně asi někde v placu. Když jsem se otočila za svá záda, abych se rozhlídla, kde je někdo povolaný, do mého zorného pole se dostala apatická tvář Leny, která měla právě směnu. No kdo jiný, že.

„Inesso?“ oslovila mě překvapeně, že mě tu vidí, ale jakmile mě sjela očima od hlavy až k patě a uviděla, že jsem od krve, celá se úplně zděsila. „Co se ti, proboha, stalo?“ vyjekla vystrašeně a pospíchala ke mně.

„Mně nic! Je tady někde Ashley?“ odbyla jsem ji, protože jsem vážně neměla čas jí vykládat, co se stalo.

„Jo, sedí na svým obvyklým místě. A seš teda v pohodě?“ starala se o mě, ale já pro ni kromě ignorace už nic víc neměla. Odrazila jsem se od baru a pospíchala jsem za Ashleym, který si v klídku seděl u stolu a vykuřoval si ty svoje smradlavé doutníky. Jakmile mě zaregistroval, následoval úplně stejný scénář jako u Leny.

„Pojď se mnou, Ashley. Okamžitě!“ vyhrkla jsem na něj natolik direktivním tónem hlasu, který na něj kupodivu zafungoval, protože byl na hned v pozoru, připravený mě následovat.

„Co se tomu idiotovi stalo?!“ vydedukoval naprosto správně, když za mnou rázně pochodoval ven k autu.

„Nějací šmejdi ho zmlátili a postřelili. Potřebuje do nemocnice, ale tam nechce, protože nemá pojištění. Řekl mi, že ty budeš vědět, co máš dělat,“ přeříkala jsem mu plačtivě v krátkosti všechny důležité body, zatímco jsem otvírala zadní dveře Andyho starého Dodge. Vtom jsem si všimla, že je nám v závěsu i Lena, která to možná zamýšlela dobře a chtěla taktéž akorát pomoct, ale popravdě mě její přítomnost pouze iritovala.

„No do prdele,“ ujelo Ashleymu, jakmile spatřil Andyho potlučené, zakrvácené tělo, které pomalu opět upadalo do bezvědomí. Než se tak stane, musíme ho z toho auta dostat ven.

„Co se mu, do háje, stalo?“ vypadlo z ní užasle, jistě že v tom špatném slova smyslu a zakryla si otevřená ústa oběma dlaněmi. Ash mezitím vyndal z kapsy mobil, aby si mohl někam zavolat. Snad pro pomoc Andymu, jinak bych mu musela provést to samé, co ti šmejdi Andymu.

„Tak to snad vidíš, ne?“ odsekla jsem jí podrážděně a nakoukla jsem dovnitř auta, abych zkontrolovala Andyho.

„Vydrž ještě, jo? Měl jsi pravdu, Ashley ví, co má dělat. Jen zůstaň s náma!“ promluvila jsem na něj, abych ho udržela při vědomí, které viditelně sláblo víc a víc. Nateklýma očima mžoural kolem sebe, ale při mrkání je nechával zavřené na čím dál delší dobu. Proto jsem ho chytla zas za ruku, kterou jsem mu celkem necitlivě zmáčkla, ale na to, aby se trochu probral, to postačilo.

„Čus, Olivere. Máme tady akutku. Jako že fakt velkej průser. Potřebuju, abys vzal Natalii a ihned s ní dorazil k nám do baru. A ať si nezapomene vzít svůj kufřík první záchrany, jo?“ Zaslechla jsem Ashleyho, jak rozdával příkazy po telefonu. „No kurva, to mě vůbec nenapadlo. Ještě že tak! Co nejrychleji ji sem dovez, prosim tě? Je to doslova otázka života a smrti! Díky, kámo, máš to u mě!“ ozval se znovu po chvíli Ashley, jakmile Oliver na druhé straně domluvil, načež urychleně ukončil hovor a strčil hlavu do auta za mnou.

„Přesuneme ho nahoru, jasný? Oliver je za chvíli tady. Jeho holka je sestra v nemocnici, takže by si s tím měla poradit,“ ubezpečil mě, že moc dobře věděl, komu a proč volá.

„Je to s ním hodně zlý?“ strachovala se Lena o Andyho a bylo na ní velmi snadno poznat, že je naprosto vynervovaná.

„Přestaň se do toho motat, nebo to bude zlý hlavně pro tebe!“ setřela jsem ji neurvale, protože já byla zas vynervovaná ještě víc kvůli těm jejím blbým dotazům.

„Já chci jen pomoct, Issie,“ namítla mi na to ukřivděně a nesouhlasně se zamračila.

„Držte hubu obě dvě a raději mi ho pomozte dostat ven z auta!“ přerušil naše směšné dohadování Ashley dost nevybíravým způsobem, ale koneckonců měl pravdu. A tak jsme ho umoudřele poslechly a všichni tři jsme ho ve vzájemné spolupráci dostali do jeho bytu rovnou do postele. To už byl ale Andy v limbu a co hůř, byl i tak zvláštně studený, což naznačovalo to nejhorší. Jeho dech byl také čím dál slabší a mělčí, což ani trochu nevypadalo dobře. Seděla jsem u jeho postele jako hromádka neštěstí a držela jsem ho za bezvládnou ruku, zatímco jsme netrpělivě vyčkávali na příchod Olivera a jeho holky, která měla být pro Andyho tou jedinou spásou. Neustále jsem myslela na to, jestli jsem ho spíš neměla vážně odvézt do té nemocnice. Tam by ho takhle nečinně ležet nenechali, aby z něj jenom pomalu unikal život!

Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, které mě stresovaly tak neuvěřitelným způsobem, až mi z toho bylo regulérně fyzicky zle. Nemyslela jsem totiž na nic jiného, než že to třeba Andy nepřežije, že už se neprobere, že to na něm zanechá nějaké závažné následky, že mu ta Natalie nakonec přeci jen už nedokáže pomoct. Anebo že kdybych mu všechny ty jeho drogy nezlikvidovala, že bychom mezi nimi třeba našli nějakou, která by ho nakopla a udržela delší dobu v bdělém stavu, než Oliver s Natalií přijedou. Jen jsem na té posteli bezradně seděla a klepala se strachy nad tím vším, co by se klidně mohlo stát. Tak hrozně moc jsem se o něj bála! Lena se snažila upoutat mou pozornost něčím jiným, aby mě trochu rozptýlila, ale já jsem se od Andyho odmítla hnout byť jen pohledem. Ashley mezitím nervózně pochodoval po bytě sem a tam a netrpělivě vyčkával na příchod Olivera a Natalie, snad víc než já. Hlavně jenom ať se do té doby nestane to nejhorší, prosím…

S každou další uběhlou minutou ve mně závratně stoupala taková ochromující tíseň a také mučivý strach, které mi opět nepříjemně zkracovaly dech. Čekání na ty dva bylo přímo nekonečné, ale po dvaceti minutách, které pro mě byly spíš jako dvě hodiny, se konečně objevili ve dveřích. Celé následující dění jsem pozorovala naprosto mimo sebe, jako kdybych to viděla za zamženým oknem. Natalie se energicky vrhla k Andymu bezvládnému tělu, jemuž nejprve zkontrolovala základní funkce. Přitom jsem vůbec nebyla schopná s kýmkoliv komunikovat, ani když se mě Natalie ptala na nějaké potřebné informace o tom, co se Andymu vlastně stalo. Asi mě teprve teď dohnal ten nezměrný šok z toho, co se seběhlo u té opuštěné továrny a jak to nakonec celé dopadlo. Cítila jsem, že ve mně to určité napětí stále stoupá, přičemž se mě současně jímalo čím dál větší vyčerpání, které mi způsobovalo takové mžitky před očima, že když jsem se chtěla jít do koupelny trochu osvěžit, abych se jaksi vzchopila, normálně jsem se tam složila na podlahu.

Rozlepila jsem od sebe víčka, což mi dalo celkem zabrat, protože jsem je měla slepené jednak od slz, ale také rozmazanou řasenkou. Když jsem zrak trochu zaostřila, zjistila jsem, že vedle mě sedí Lena s ustaraným výrazem a že mě otírá mokrým ručníkem. Seděla jsem zhroucená v křesle naproti posteli, na které ležel Andy, který za sebou měl již veškerou zdravotní péči.

„Tak jak je na tom Andy? Je v pohodě, že jo? Není to tak vážný?“ vychrlila jsem ze sebe překotně, až se mi u toho skoro zamotal jazyk. Vyskočila jsem z křesla jako čertík z krabičky a pospíchala jsem k posteli, abych se podívala na vlastní oči, jak to s Andym vypadá. Byl ošetřený na té nejvyšší možné úrovni, a to jednak očištěný, také zašitý a v neposlední řadě i obvázaný. Hrudník se mu pravidelně zdvihal a zase klesal, takže všechno bylo v tom nejlepším pořádku. V rámci možností. Neuvěřitelně se mi u toho pohledu na něj, jak si relativně klidně oddechoval, ulevilo. Spadl mi obří kámen ze srdce a tím štěstím i dojetím v jednom, jsem si zmoženě sedla vedle něj na postel a nechala jsem další slzy úlevy bez jakýchkoliv rozpaků máčet obě moje tváře, i před dalšími svědky. Byl to natolik otřesný zážitek, jehož následky se na mé psychice budou podepisovat ještě kdo ví jak dlouho… Oproti tomu, co se navyváděl Andy, což byl celkem slabý odvar…

„Bude v pořádku,“ potvrdila mi Lena nenuceným tónem, který už byl také klidný, když nás všechny mohla Natalie rozveselit dobrými zprávami. „Sice se z toho bude chvíli zotavovat, ale rozchodí to,“ dodala Lena pro úplnost, čímž mi nasadila pořádného brouka do hlavy. Andy bude mít ten detox jednou tolik náročný, když se bude dostávat ještě z té šílené nakládačky, kterou schytal. Kéž by to mohl celé zaspat, aby se tomu dalšímu utrpení, které ho mělo čekat, vyvaroval.

„Kde jsou ostatní?“ zajímala jsem se zaskočeně, kam zbytek aktérů záchranné mise zmizelo.

„Šli se dolů napít,“ objasnila mi jejich nepřítomnost, čemuž jsem se divit skutečně nemohla. Sama bych si dala nějakého panáka, ale nehodlala jsem to pokoušet, když jsem už jednou omdlela. Možná bych se měla spíš najíst, protože za dnešní den jsem téměř nic nepozřela, jak jsem neustále něco ve stresu řešila.

„A tebe s sebou nechtěli nebo co, že tu furt seš?“ rýpla jsem si do ní nepokrytě, ale ještě než má slova dozněla, tak mě kvůli tomu přepadl takový provinilý pocit, že už to možná s tou nevraživostí vůči ní docela přeháním.

„Chtěla jsem zůstat kvůli tobě i kvůli Andymu,“ přiznala mi otevřeně a podívala se na mě takovým dotčeným pohledem, který mi potvrdil, že se chovám fakt jako pěkná kráva. Teď byla možná správná chvíle si promluvit o tom, co se mezi námi stalo. Příhodně jsme tu byli všichni tři, takže to asi vážně byla přesně ta vhodná momentka.

„Tak to teda… děkuju,“ houkla jsem trošku zahanbeně, aniž bych se jí u toho podívala do očí.

„A jak ti je? Je to lepší?“ ptala se mě se starostlivě, ačkoliv asi věděla, že se u mě s nějakým přílišným nadšením nesetká.

„Bylo to teď náročný… Vlastně už od toho našeho rozchodu s Andym. Dneska jsem celý den nejedla a tak... jsem to prostě neustála. Ale už se cítím o něco líp. Hlavně, že to Andy zvládl,“ rozpovídala jsem se o něco obsáhleji, než očekávala, čehož se okamžitě chytla.

„Tak chceš něco k jídlu? U sebe mám domácí lasagne, co?“ nabízela mi pohotově, jen co jsem se zmínila. Bylo to od ní náhodou moc pěkné, že se takhle snažila, přestože jsem s ní jednala poměrně hrubě.

„Já už maso nejím a stejně nemám hlad. Mám žaludek jak na vodě, asi bych do sebe stejně nic nedostala, ale díky ti,“ odmítla jsem ve vší slušnosti a ocenila jsem přitom i její ochotu, což mi vrátila nepatrným úsměvem, asi aby mě příliš neprovokovala.

„Asi nechceš mluvit o tom, co se Andymu stalo, že?“ přeptala se mě nejistě.

„On se vám s tím určitě pochlubí hned, jak bude moct,“ poznamenala jsem s opravdu nepatrnou stopou pobavení, protože v téhle situaci nebylo ještě úplně vhodné žertovat. Každopádně jsem si tím byla jistá, že Andy si tu historku stoprocentně nenechá pro sebe a že ji přinejmenším vylíčí jako scénu z akčního filmu. Pro mě spíš jak z hororu...

„A co… A co o tom, co se stalo předtím? Mezi mnou a Andym?“ zkusila naťuknout další téma trochu rozpačitě.

„O tom se mi taky nechce mluvit, ale… asi už je na čase si to vyříkat,“ připustila jsem takovým neradostným tónem, protože se mi do toho vážně vůbec nechtělo. Na druhou stranu Leny verzi jsem zatím ještě neznala, a proto jsem byla zvědavá, co Lenu vedlo k tomu, aby s Andym vlezla o postele. Ten její důvod bych velmi ráda znala…

„Mrzí mě to, Iso. Neměla jsem to dělat,“ vyjádřila mi svoje politování nad tím svým kardinálním pochybením, který jsem zprvu vnímala vyloženě jako osobní zradu. Až mi to vysvětlí, tak se v tom buď utvrdím, nebo to vyvrátím.

„To máš pravdu. Některý věci, jako třeba spát s bejvalým svý nejlepší kamarádky, jsou mezi nejlepšími kamarádkami prostě tabu. Dost mě to naštvalo a taky zklamalo. Ani ne tak kvůli Andymu, ale hlavně kvůli tobě, protože... něco takového jsem od tebe fakticky nečekala. Proč jsi to udělala, Leno?“ Nedalo mi to a na rovinu jsem jí položila tu netaktní otázku, ale já na ni prostě chtěla znát odpověď. Nato po mně střelila takovým zděšeným pohledem, protože asi nevěřila tomu, že se jí na to fakticky takhle napřímo zeptám.

„Já… já ani nevím. Nějak se to stalo, znáš to,“ odvětila mi zcela nekonkrétně, ale moje intuice mi napovídala, že v tomhle případě nestydatě lhala.

„Ne, vlastně neznám. Nějak nevěřím tomu, žes k tomu neměla žádný důvod. To mi k tobě vůbec nesedí, Leno. Tak jak to bylo, co?“ zatlačila jsem na ni, aby mi tu takhle okatě nevěšela bulíky na nos, protože já jí tenhle nesmysl absolutně nežrala. Na to jsem ji znala až příliš dobře, vězelo za tím něco úplně jiného…

„Tak, jak říkám,“ stála si neústupně za svým a podle toho se i tvářila, což mi akorát potvrdilo, že si jednoduše vymýšlí.

„Já jsem o tom s Andym mluvila. A víš, co mi na to řekl on? Že jak byl v podstatě pořád sjetej, tak že jsi mu připomínala mě. Říkal něco o tom, že máme podobný přízvuk a tak. Proto s tebou spal,“ prozradila jsem jí, který podnět vedl Andyho, aby s ní skončil v posteli. Přestože se to Lena pokoušela skrýt, bylo evidentní, že se jí to neposlouchalo nikterak snadno.

„Myslela jsem si to…“ hlesla pološeptem a v obličeji jaksi posmutněla, čímž jsem pomaličku začínala chápat, která bije. Vtom si rezignovaně povzdechla a odhodlaně ke mně zvedla oči od země, kde asi hledala včerejší den. „Fajn. Nezlob se na mě, ale… Už delší dobu jsem do Andyho zamilovaná. Vždycky se mi líbil, měla jsem o něj zájem, ale on si nakonec vybral tebe. Když byl s tebou, tak by ho ani nenapadlo se na mě podívat, ale když jste se rozešli… Nějak jsem si nemohla pomoct. Myslela jsem, že by se mnou na tebe i mohl třeba zapomenout. Že by díky mně ten rozchod líp zvládl, ale jak jsi nás přistihla, tak mě pak rovnou vyhodil z bytu a od tý doby mě v podstatě jenom ignoruje. Pro mě to zřejmě znamenalo víc než pro něj. On má v hlavě pořád jenom tebe, Issie,“ svěřila se mi upřímně a já ji pouze soustředěně vnímala. Veškeré reakce jsem si nechávala na později, až se rozmyslím, jestli se na ni budu zlobit dál, anebo pro ni najdu dostatek pochopení. Z pohledu Andyho přítelkyně to bylo nepřijatelné, ale z pohledu její kamarádky to bylo spíš žalostné. Ale vzhledem k tomu, že s Andym jsme už spolu nebyli, rozhodla jsem se zvolit cestu soucitného porozumění.

„Věř mi, že je lepší se od Andyho držet dál,“ poradila jsem jí spiklenecky, abych to její zklamání nějak zmírnila.

„Ale ty seš přece tady,“ poznamenala naprosto trefně, na což se nedalo vůbec nic namítnout.

„No… to je fakt, což je asi trochu na pováženou,“ připustila jsem jaksi nechápavě a uchechtla jsem se, protože tenhle Lenin postřeh byl dalším důkazem mého rozporuplného chování. Lena se automaticky začala usmívat se mnou, což byl takový zlomový okamžik, který nás dvě opět k sobě o něco přiblížil. Nemělo cenu dál si hrát na uraženou a zbytečně tím ztrácet společný čas s někým blízkým. To, co se dneska stalo Andymu a co mohlo dopadnout naprosto fatálně, mi docela dost zásadně změnilo můj náhled na svět. Je fakt, že Lena udělala chybu, omluvila se mi za ni a pravděpodobně z toho byla sama pěkně v háji, přitom jsem si ji za to už celkem slušně vychutnala, takže proč s tou nesnášenlivostí konečně nepřestat. A to samé bych měla udělat i u Andyho. Tím, co se mu teď přihodilo, bude vytrestaný dostatečně...

„Pořád ho máš ráda,“ konstatovala Lena stručně a výstižně, čemuž se tak lehce kysele ušklíbla, ale to jsem nehodlala nijak pitvat. Popravdě jsem neměla vůbec žádnou energii na nějaké další drama.

„To mám. I po tom všem. Šílený, že?“ otočila jsem to opět proti sobě, protože to jednak byla pravda, ale taky jsem tím chtěla Leně ukázat, že jsem svým způsobem na její straně. Ve mně měla totiž jasně odrazující příklad. Však jak jsem po těch letech s Andym nakonec dopadla… Když teda vynecháme Jareda a můj vztah s ním, který momentálně taky stál za starou bačkoru.

„Taková láska ale občas je... No a jak... jak s Jaredem?“ zabrousila k Andyho úplnému protipólu, a to mému současnému příteli. Tedy, snad současnému. Proto jsem se na tu její otázku nespokojeně zašklebila, což byl čirý projev mého podvědomí, které z té naší dnešní hádky mělo hodně špatný pocit. Proto jsem se uvnitř cítila taková rozpolcená, protože jedna má část tu chtěla zůstat s Andym a naopak ta druhá by se nejraději hned teď rozutekla za Jaredem, abych mu dokázala, že mi na něm skutečně záleží.

„S ním je to teď taky nějaký divoký. Nesouhlasil s tím, abych Andymu pomohla a šeredně jsme se kvůli tomu dneska chytli, takže netuším, jak to bude dál, až se za ním vrátím. Teď navíc kdo ví, kdy to bude,“ postěžovala jsem si, co mě nemálo tížilo a zůstávalo mi to ležet na svěšených bedrech jako ten druhý obrovský balvan.

„Ou, aha… Ale tak to snad spolu vyřešíte, ne?... No a… co cítíš k němu?“ vyptávala se mě zvídavě, ale bylo to pouze v rámci našeho kamarádského vztahu, který jsme po delší dobu zanedbávaly, když jsme se spolu nebavily a především už spolu nepracujeme, a tohle byl takový zásadní mezník, který se v mém životě mezitím odehrál. A už kvůli tomu jsem to nehodlala jen tak zahodit. Byla jsem naplno rozhodnutá to mezi mnou a Jaredem za každou cenu zachránit. Když jsem to takhle pokazila celý zas já sama…

„Zamilovala jsem se do něj. Jared je úžasný člověk. On je to přesně takový chlap z těch všech romantických filmů, chápeš? O kterých tajně sníš a někoho takového chceš, i když seš smířená s tím, že takoví muži ve skutečnosti nejsou. Ale on takový vážně je! Jasně, má svoje, ale to má úplně každý... Je mi s ním prostě moc dobře a… fakt si dokážu představit s ním zůstat do konce života,“ pěla jsem na něj chválu, protože v jádru byl Jared opravdu neuvěřitelná osobnost a obdivuhodný charakter, do kterých jsem se nakonec zbláznila až po uši.

„Tak to zní skvěle, Is. Přeju ti to a mám z toho vážně radost. Je to dobře, že jsi šťastná.“ Usmívala se na mě vesele, ale cosi v tom jejím úsměvu bylo takové jakési zkroušené. Sama měla na chlapy velkou smůlu a nemohla najít nikoho, s kým by dlouhodobě vydržela. Vždycky se dala dohromady s někým, z toho se nakonec vyklubal úplný idiot.

„Neboj, taky na tebe někdo takový někde čeká.“ Mrkla jsem na ni povzbudivě, aby to ještě nevzdávala. Lena byla krásná ženská se spoustou předností, ale asi si vybírala nevhodné protějšky, které jí většinou přišly do cesty po nějaké době samoty, když se vzpamatovala z předešlého vztahu, a tak se ocitla v takovém začarovaném kruhu. Bylo asi zapotřebí někde změnit nějaký vzorec, aby ten kolotoč nevydařených vztahů konečně zastavila. Ona si jen bezradně povzdychla, ale nato zatřepala hlavou, jako by tyhle myšlenky chtěla z té hlavy vyklepat pryč.

„Mně teď stačí, že mám zpátky svou nejlepší kámošku,“ ožila najednou, když si našla něco, kvůli čemu mohla mít radost, což byla taková její superschopnost.

„No jasně,“ odsouhlasila jsem jí, zatímco jsem se zvedla z postele, abych se šla napít, což ale ona ihned využila.

„Tak pojď sem.“ A vrhla se na mě pro jedno velké vřelé objetí, které jsem s tichým smíchem přijala. Pořád mi to sice připadalo trošku divné po tom, co jsme mezi sebou měly takový rozpor, ale zároveň to bylo fajn vědět, že je všechno tak, jako dřív. Jen aby to tak bylo i s Jaredem...

 Moc všem děkuji za přízeň!!! =) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 29. kapitola: