OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galejník z Agoulle - 8. Princ Arian



Poslední kapitola. Ale ne poslední příběh plukovníka d'Agoulle - bude vás provázet ještě několika povídkami ve své budoucnosti.

Srdce kněžny pod mou rukou zvolna zpomaluje. Bělostný svatební šat se barví červeně. Co nejpevněji stlačím její ránu a zahledím se na ni. Plavé vlasy má ve francouzském copánku. Je krásná – až na čerstvou ošklivou krvácející ránu u levé strany hrudníku.

„Vy… Dal – dal jste mi… slib,“ říká.

„Pst,“ napomínám ji jemně. „Šetřete síly.“

„Říkal… Sliboval jste, že… že spolu budeme… žít,“ nedá se odradit dívenka.

„Vždyť ano,“ hlesnu. „Budeme, budeme spolu žít navěky, Jeanne.“ Dívčina hlava se zvrátí dozadu. Pomalu její tělo skládám na krátký zelený trávník. Všímám si, že z druhé strany klečí vedle ní Madame Lea. Zvedám k ní oči. Téměř neznatelně smutně zavrtí hlavou. Naposled se zahledím na mladinkou kněžnu. Náhle mi to dochází. „Madame,“ zamumlám. „Ta rána…“ Ta rána je stejná, jaká zela v krku hraběte, v kněžnině rameni i v mém boku. A také – v trupu královny.

„Eugène!“ vykřikuji. Zvedám se a vrhám se k němu. „Vyzývám vás na souboj!“

„Jak chcete,“ odpovídá s úšklebkem. „Udělal jsem dobře – je jí teď lépe, abyste věděl. Lépe, než kdyby žila s bigamistou!“ Odplivne si a tasí rapír. Ztuhnu. Jak o tom ví? No jistě – má domněnka se potvrzuje.

„Tady ne,“ zarazím ho. „Pojďme raději do zámku. Nechci zneuctít ji ani místo, kde zemřela.“

„Budiž tedy,“ odpovídá kníže.

Jen co projdeme do síně, kde vprostřed skví se ten dlouhý zvláštní stůl, kde jsme tenkráte večeřeli, z obou dveří se vynoří dav přihlížejících a dělají kolem nás kruh. Alexandr, který veškeré počínání sleduje zamračeně a málem nepřítomně, náhle změní své jednání a zatleská. Kníže se s nachystaným rapírem otáčí po zvuku a já ihned vidím, proč to můj přítel učinil. Skočím kupředu a snímám ze zdi kord.

Eugène Délure se na mě ihned vrhá. Snažím se krýt, snažím se i sám útočit, ale po krátkém boji cítím, jak se mi otevírá rána z večera. Košile zčervená čerstvou krví. Klopýtám a sotva se držím na nohou. Při krátké pauze, kdy se oba dva napijeme vína, mi Alexandr obléká tmavou vestu. Drobí mne zima. „Mysli na Jeanne,“ pošeptá mi. Před očima se mi vznáší její tvář a moje slova – budeme spolu žít navěky… Ano, budeme spolu žít navěky; bude žit v mém srdci.

Tentokrát jsem to já, kdo zaútočí první. „Tohle – je za Alberta de Montefailles!“ zvolám pevně a otevírám knížeti ránu na předloktí. Bohužel jsem minul nějaké žíly a tepny a jde jen o povrchové škrábnutí. „A tohle – za mne!“ pokračuji a zle na něj dotírám. Zasahuji ho do stehna, kde mu přetínám žíly, a z rány se vyřine krev. „Tohle je za královnu!“ nedopřeji mu oddech a zraním ho na rameni. Jenže dál pokračovat nemohu. Eugène se rychle vzpamatuje a začíná dorážet na mě. Učiní tři rychlé výpady za sebou. První z nich ještě stíhám vykrýt, ale další mne zasáhne do tváře. Cítím, jak mi po líci stéká krev a budí ve mně pocit špíny. Pak mi můj sok švihem kordu otevře podlouhlou ránu na levé straně hrudníku. Znovu se mi vybaví tvář zesnulé kněžničky. „A tohle,“ dodávám skrz zaťaté zuby k předchozím odplatám, „tohle je za mou Jeanne!“ Obracím rapír a rukojetí nemilosrdně udeřím Eugèna do břicha. Ten zasténá a klesne na kolena.

Odpoledne přijíždí král. Zůstává stát na nádvoří a my jdeme za ním. „Veličenstvo,“ ukláním se, „vedeme vám toho zločince.“ Svrhneme svázaného knížete na kolena. Rány má dost neumně převázané kusy plátna. „Tento muž postřelil hraběte de Montefailles, Její Veličenstvo královnu a nakonec i mne. Před mýma očima navíc zavraždil vlastní sestru, Jeanne Philipinne Délurovou.“

„To, Vaše Veličenstvo, mohu klidně dosvědčit – na vlastní oči jsem to viděl,“ přidává se Alexandr.

„Dobrá tedy,“ odpovídá povýšeně král. „Naložíme s nimi podle práva. Ale – jak vidím…“ – zahledí se na Alexe – „… jsou naživu. Je tu tedy potíž, že někdo jiný má za skutečného zločince neprávem dát hlavu pod gilotinu. Nemám pravdu?“

„Germaine,“ vyhrknu. „Ne! Dnes už bylo prolito dost krve!“

Poprava je stanovena na čtvrtou hodinu odpolední. Zbývají dvě hodiny. Trýzním koně, abych se dostal včas do Ykkhó, kde při strmícím paláci má zemřít nevinná žena. Jedu jako první s královým listem. Jeho Veličenstvo s Alexandrem tolik nespěchají a jedou pár kilometrů za mnou.

Na nádvoří už se shromáždil slušný dav lidí – snad téměř celé město. Germaine právě vyvádějí ven. Sama kleká před nástroj popravčí a bez protestů skládá hlavu do půlkruhového výřezu v desce. Vzápětí ji přiklopí druhá polovina dřeva, která jí okamžitě znehybní krk. Prodírám se davem kupředu. „Dost! Zastavte to!“ ječím zplna hrdla. Mávám nad hlavou listem s královým podpisem. Když se konečně dostanu až před panovnici, skládám jí dopis do klína. Žena jej v rychlosti přečte.

„Dost!“ nakáže. „Pusťte ji.“ To už přijíždějí král a Alexandr. Můj přítel má na sobě plášť s kápí, aby ho nikdo nespatřil dřív, než nastane správný čas.

Zatímco se derou zástupem, mocně pravím: „Odsouzená Germaine Sallová de Agoulle měla být popravena za vraždu svého bratra Alexandra! Jak je to možné, když k vraždě nedošlo? Jen se sami podívejte!“ Alexandr, který právě došel ke mně, si strhne plášť z těla. Dav zahučí překvapením. Když se na scéně zjeví král, lidé propuknou v nadšený jásot. Vladař jde ke královně. Ta při pohledu na jásající dav ztratí tvrdost. Padne před svým mužem na kolena.

„Ach, Richarde,“ vydechne. „Můžete mi ještě odpustit?“ Král jí vlídně pomáhá vstát. Pak zvedá ruku, aby utišil ovace stovek lidí.

„Toto jsou temné časy,“ prohlašuje veřejně. „Ano – temné časy. Ale je tu světlo – světlo… na konci tunelu.“ Dav se na okamžik rozesměje, ale vida jeho výraz zase zmlkne. „Světlo, které symbolizuje láska!“ zvolá hlasně vladař. Pak před očima všech svou choť políbí.

Klekám si ke gilotině. Germaine Sallová de Agoulle ke mně zvedá oči. Vstávám a napřahuji k ní paži. „Nech mě,“ zabručí. „Zasloužím si smrt. Po tom všem, co jsem ti udělala…“ Nepohnu se ani o píď. „Vážně?“ podiví se. Pak nabízenou ruku přijme. Pomáhám jí vstát. „Vím, že kdybych se omlouvala do konce života každou vteřinu, nestačilo by to na vynahrazení toho, co – “ Umlká. Zahledí se na mě – mám na rtech lehký úsměv a stojím klidně vedle ní.

„Germaine,“ říkám. „Odpouštím vám.“

„Já… Víte, já – když jsem vás uviděla, byl jste tak mladý a hodný… Zamilovala jsem se do vás. Chtěla jsem vás mít – musel jste být můj, jenom můj… Jenže vy jste pořád odjížděl pryč a… Já si opravdu myslela, že někoho máte! Až pak, když už jsem to řekla a nemohla vzít zpátky, mi došlo, že vlastně někdo tak hodný, tak… tak čestný jako vy – nikdo takový by si nesjednal milenku…“ Hledím na ni v obdivu a zmatku. Vše, co řekla, zní logicky – zní to jako pravda, a přeci je to ukrutný nesmysl. Jak by do mě mohla být Germaine kdy zamilovaná? Odkdy pak se dává láska najevo torturou? Mám co dělat, abych se nerozesmál. Jenže – teď… proč to nezkusit. Jestli mne milovala (nebo možná i stále miluje), jak říká, bude to klidný život. A pakliže se za tím chystá nějaká léčka, mám záruku bezpečného rozvodu u svých… vladařů, teď když se král s královnou usmířili.

„Možná je načase, abych konečně prozradil, kým doopravdy jsem,“ rozhoduji se. Teď je skvělá příležitost – a stejně by to dlouho v tajnosti nezůstalo. Přinejmenším Germaine to musím říct. Otáčím se čelem k davu a hlasitě říkám: „Já – jsem – “

Vcházím do divadla v St-Muell-Mai, abych se se svým tajemstvím svěřil i zbylým členům Triumfu Královny. U stolu jsou prázdná tři místa – Jeanne Délurové, Germainino a mé.

„Vítej, Pierre,“ oslovuje mě Madame Lea. „Přidáš se k nám? I bez kněžny budeme pokračovat v pátrání, přála by si to tak.“ Všímám si, že vikomt René dnes svou pozornost věnuje Laře. I ta ho – jako její předchůdkyně slečna Boussé, – odmítá.

„Nebudete,“ odpovídám. Neposadím se na své místo, nýbrž zůstávám stát. Unaveně a vyčerpaně se však opírám o stěnu.

„Jak to? Stále je pro všechny kralevic důležitý!“ namítá Auriny Boussé.

Smutně vrtím hlavou. „Vážení, já… musím vám něco říct. Já vím, že jsem to měl udělat už dávno, a je mi to opravdu velice líto…“

„Co se děje?“ diví se Madame Lea vážně.

„Já jsem korunní princ Arian,“ přiznávám.

Dlouho se mi dívají do očí, než mi uvěří. „Ale… jak je to možné, Pierre?“ diví se zmateně Lara. A tak jim vše vyprávím.

„Když jsem se vrátil z Guille, jak víte, došel jsem sem. Zde jste mne totiž našly,“ zadívám se na sestry Foijovy. Nemůže mi uniknout, jak se k sobě Magdaléna a Alexandr mají. „Naučily jste mne znovu všemu, co ze mě tam vybili. Navždy vám budu nesmírně vděčný. Jenže pak jsem musel odejít – vrátil jsem se ke králi, ale došlo mi, že ten život – prostý, obyčejný život, který jsem žil s vámi – se mi zamlouval mnohem víc než baldachýny a zlato. A pak – nechtěl jsem vás opustit a zranit… Po dlouhém dohadování mne tedy otec na mé přání pasoval na rytíře, abych se mohl vrátit. Kdykoli jsem však u něj měl možnost znovu být ‚dauphinem‘.“

„Takže plukovník Pierre d’Agoulle…“ odtuší vikomt René.

„Je mrtvý,“ přikyvuji. „Vlastně ne – to není přesné. Neboť ten, kdo nikdy neexistoval, nemůže zemřít. Každopádně je pryč, definitivně. Už se nevrátí.“

„Jeanne to věděla?“ ptá se Lara. Vrtím hlavou. „A co Germaine?“

„Dozvěděla se to včera,“ odvětím.

„Co s ní teď bude?“ zajímá se Madame Lea.

„Inu…“ krčím rameny. „Po zkušenosti s Jeanne jsem zjistil jedno – potřebuji vedle sebe ženu, která by mě milovala…“

„Já tě miluji,“ promlouvá Lara Foijová. „Ehm – vás. Víte to – vždycky jste to věděl; to, že nejste Pierre, na tom nic nezměnilo!“

„… a kterou bych miloval já,“ dokončuji. Vzápětí pohlédnu na dívku. „Ach, má milá Laro,“ usmívám se. „O tvé lásce dobře vím. I já tě miluji, ale vy všichni – vy jste jako moje rodina. Jsi mi téměř sestrou, nemohli bychom spolu být. Věř mi.“ Dívka sklopí hlavu k zemi.

„Když vy jste tu všichni vdaní a ženatí…“ Vzápětí zpraží pohledem po dychtivě se hlásícím vikomtu Reném, aby mu dala jasně najevo, že s ním počítá až v tom úplně nejkrajnějším případě.

„A Pi… Výsosti,“ opraví se pohotově Alexandr a starostlivě pokračuje: „Jste si opravdu jistý, že je tou ženou právě Germaine?“

„Já nevím…“ vzdychnu. „Ale ona mne miluje, nebo mi to alespoň tvrdí. Nevím, zda právě ona by měla být tou pravou, ale… chci to zkusit.“

„Víte…“ začíná váhavě Alexandr. „Když už tak jsme u těch zajímavých novinek a sňatků…“ Magdaléna ho bere za ruku a složí na stůl jejich propletené prsty. „My se budeme brát.“

„To jsou mi věci,“ usmívám se potutelně. „Ale oběma vám to moc přeju.“

„No prosím!“ zaúpí Lara. „Ještě vy dva. A co já? Po mně nikdo ani nevzdechne.“ Rukama si prohrábne světle hnědé vlasy.

„Náhodou, drahá Laro…“ začíná vikomt René, ale Alexandr ho udeří loktem do břicha, až se svalí ze židle.

„Náhodou, drahá Laro,“ namítám, „já vím o někom, kdo by toužil po nevěstě. A něco mi napovídá, že by ses mu líbila.“

„Vskutku?!“ vyhrkne dívka. „A kdo to je?! Znám ho?“

„Hm, znáš,“ usměju se. „Už jste se i viděli – vlastně z tebe celou dobu nespustil oči. Je to mimochodem vážený šlechtic…“

Roku 1500 se v gonských dějinách poprvé objevilo něco jako vícečetná svatba – byla to svatba dvojitá a jako jeden z ženichů a jedna z nevěst vystupovali královští sourozenci. Avšak dne 16. 5. 1702 se koná dvojitá dvojitá svatba, kterou si dějiny zapamatují – myslím – stejně tak. Sezdají se zde čtyři páry – jen naoko král a královna a doopravdy já a Germaine Sallová (po sedmi letech jakéhosi společného soužití jsme konečně oficiálně manželé), Alexandr Sall a Magdaléna Foijová a nakonec Albert de Montefailles a Lara Foijová.

Když si odvádím Germaine od oltáře, pošeptám jí: „Vždycky jste chtěla být vysoko, má drahá. Je vám tedy princezna Gon dost?“

„Víc než to,“ odpovídá spokojeně.

Moje manželka za námi zamyká dveře od ložnice. Společně usedáme na postel. „Nemusíš to dělat,“ připomíná mi jemně.

„Já chci,“ namítám. Přikyvuje. Vstane a rozepíná si šaty. Jak je možné, že se chystám ulehnout s ženou, kterou jsem ještě před čtvrt rokem na smrt nenáviděl? Jak se mohlo stát, že jsem jí odpustil po všem, co mi provedla? Byl jsem jen v takovém náhlém rozpoložení, nebo jsem to myslel upřímně? Rozhoduji se, že jí však nebudu věřit. Nikdy jí neuvěřím, byť ji nechám ukolébat příjemným pocitem lásky a oné důvěry. A nikdy nezapomenu na svou Jeanne Philipinne Délurovou…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Galejník z Agoulle - 8. Princ Arian:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!