OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galejník z Agoulle - 5. Nepřítel z Amsterodamu



Plukovník je zraněn, nicméně naživu. K nelibosti jistého muže, který ho nenávidí od první chvíle, kdy se potkali. Který? Přeci kníže Délure. A kníže Délure, když se dozví, že je k nim "voják" zván na jídlo, se rozhodne zakročit. Jak?

„Pierre, příteli – Pierre, podívej!“ volá na mě rozjařeně Alexandr, když se vracím od Madame Ley. Jen co všichni odešli, už jsem to nedokázal – obě sestry mne musely dovést k léčitelce domů, kde jsem strávil noc plnou polykání lektvarů a pouštění žvástů, že jsem jí to měl ukázat hned, jedním uchem dovnitř a druhým zase hnedka ven.

„Co se děje?“ ptám se otráveně a zamířím k němu. Jeho pokoj je plný obrazů, které namaloval – Alexandr je veliký milovník malířství, třebaže ho nikdy nikdo nepožádá, aby mu něco namaloval. Světoznámý malíř, jako Leonardo Da Vinci, z něj nikdy nebude. Na většině obrazů jsem já – ležím v tratolišti krve, upíjím ze sklenky bílého vína, odzbrojuji protivníka, anebo (jeho novinka) vášnivě líbám Jeanne Philipinne Délurovou. Jen jeden obraz není o mně – představuje dva lidi, chlapce a dívku, kteří se líbají. Oba je poznávám, třebaže nevím, o koho jde. Obraz je kouzelný – jsou to jen dva krky a změť vlasů, temně hnědých jako má paruka a černých jako ta nejtemnější noc. Nikdy jsem nesebral odvahu, abych se naň zeptal.

„Jeanne ti píše,“ říká Alexandr a hází po mně dopis. Schválně ho nechytnu a nechávám ho odrazit se od mého kabátce a spadnout na podlahu. „No tak,“ zamračí se Alex a jde ke mně, aby jej zvedl. „Bolí to hodně?“

Zkroutím rty. „Ehm,“ přikyvuji nespokojeně. „Jsem sice dobrý šermíř, ale nemysli si, že jsem nikdy nebyl zraněn. Jenže… střelné rány jsou prý vždycky nejhorší.“ Pozvedám ruce v loktech a pak jimi rozetnu vzduch. „Tak dáš mi ten dopis?“ zakňourám při tom a přešlápnu. Alexandr mi jej podává. Přečtu jej jen pro sebe. „Panebože,“ vydechnu. Zvedám k příteli oči. „Ona mě zve k sobě! Mám k ní přijít na večeři… To je snad sen…“

„Hele, hele, ne abys začal být básník,“ vrtí hlavou Alexandr.

„Jak mám nebýt básníkem, když její krása je poetický podnět? Jak na ni mám zapomenout, když je stále v mém srdci?“ vyhrknu. Pohledem přelétnu poslední řádek dopisu. Úplně změněným tónem pokračuji: „Smím si přivést někoho s sebou… Ale Laru ani Magdalénu nemohu, ještě by si s kněžnou vjely do vlasů – nechceš jít třeba ty, mon bel ami?“

„He, jasně, bude zábava vás dva sledovat,“ ušklíbne se Alex.

 

Zámek Fomtesieu, domov to amsterodamských knížecích sourozenců, je honosné sídlo. Můj Hulé by se s ním nemohl ani měřit. Je dokonale symetrický, stejně jako rozlehlé zahrady, a na nádvoří i v zahradách kašna, co obrovská dračí hlava vyplivuje proud vody. Zahrady jsou obehnány dvoumetrovým živým plotem a uprostřed skví se rybník obklopený hojností vonných květů. Mnoho květin je prý v té zahradě, třebaže teď v zimě neviditelných.

Když projdeme s Alexem (kterému jsem půjčil jedny ze svých šatů, vzhledem k jejichž černé barvě mu jakoby ještě zesvětlaly plavé vlasy) vchodem a pokračujeme krátkou, leč širokou chodbou až k dalším dveřím, ty se náhle otevřou a nám vyjde vstříc kněžna Délurová. Ukláníme se, já jí políbím ruku a ona nás zavede do sálu. Zde vprostřed stojí dlouhý stůl obklopený židlemi. Poprvé vidím, že by v čele stolu byly dvě židle. Jinak je síň bez nábytku. Na terásce sedí pět muzikantů a hrají – jeden na violoncello, další na barokní kytaru, dva na flétnu a poslední na loutnu. Hm. Doby zvučných rohů a bujarých tamburín jsou zjevně odváty časem.

Od stolu vstává kníže Eugène a – nyní – velice zdvořile se mi uklání. „Vítejte, plukovníku,“ říká. „Rád bych si s vámi potom promluvil – o samotě, pochopitelně.“

„Jistěže,“ odtuším. Pak mu představuji Alexandra. Kníže mi naopak předvádí svoji manželku, sestru postřeleného hraběte, Theresu de Montefailles.

Máme za sebou tak třetí chod jídla (a já již sedmou sklenku vína), když se hraběnka omlouvá, že musí na čerstvý vzduch. Vstane i kníže a omlouvá se rovněž, protože chce manželku doprovodit, aby nezabloudila. Sotva zmizí, kněžna si ubrouskem otírá ústa a usmívá se. „Oni žijí odděleně,“ vysvětluje. „Eugène je tady na zámku se mnou a paní hraběnka žije s královnou.“ Všímám si, že o Therese de Montefailles mluví jako o „hraběnce“, což svědčí o tom, že patrně nemá svoji švagrovou příliš v lásce. „Nuže,“ optá se rozverně dívka, „jak vám u mne chutná?“

„Je to vynikající,“ vychvaluje Alex.

„Inu, mohlo by to být slanější,“ podotýkám. „Ovšem víno je tu vynikající, jasnosti,“ neopomenu samozřejmě dodat a rychle si dolévám osmou sklenku. Všímám si, jak se Alexandr vedle mě zamračí. Ignoruji ho, ale když posunuji číši ke rtům, můj přítel mi ruku zadrží.

„Já myslím, že už jsi měl dost.“

„Já myslím, že ti do toho nic není,“ odsekávám. Opatrně, abych nevylil víno, ruku vykroutím a napiju se.

„Já myslím, že byste se měli přestat hádat jako malí kluci,“ vloží se mezi nás kněžna. Alexandr se nejprve ohradí, že malí kluci nepijí víno, natožpak prý tolik jako já, ale pak se nad tím zasměje, jako by to měl být jen vtip. I naše hostitelka se lehce pousměje. Já ale vážně nevím, čím to je, nemůžu za to! Vždycky jsem dokázal snést větší množství vína.

Atmosféra se mi zdá přes Alexandrovo vylepšení své poznámky smíchem poněkud napjatá. Vstávám a žádám kněžnu o tanec. Dívka se smíchem souhlasí. Sám si nejsem jist, zda jsem na to dost zdráv, ale aspoň to zkusím. Jeanne Délurová tančí s udivující lehkostí, jako by byla vílou.

„Tak copak mi chcete?“ zajímá se nevinně mladinká kněžna, když se při tanci vzdálíme od stolu a (především) od doslechu Alexandrových nastražených uší.

„Co bych vám měl chtít?“ nechápu.

„Že jste mě odvedl od tabule,“ říká. Nespouští ze mě své hnědé oči. Já mlčím. „Nic?“ podiví se. „Tak tedy začnu já.“ Stoupá si na špičky a líbá mě. Mé smysly obklopí vášeň toho okamžiku jako mámivá mlha. Když se oddálí, nedokážu se smířit s jejím zmizením a znova ji políbím sám.

V tu chvíli se vrátí kníže se svou manželkou. Jako by si nás nevšiml, usedá na své místo na konci stolu po boku hraběnky. I na opačné straně jsou dvě židle – tam sedí Jeanne. Druhé místo je prázdné. Kníže se tváří zcela normálně, žertuje se svou manželkou o všem možném – ale když se vrátíme ke stolu a já usednu vedle Alexandra, zachytím jeho pohled. Dochází mi, že tento muž mě hluboce nenávidí a že ta vlídnost a zdvořilost jsou jen komedií pro jeho sestru. Výraz v knížecích očích se mi ani trochu nelíbil – byl zlý.

Zanedlouho se hraběnka de Montefailles opět zvedne od stolu a tentokrát zamíří ke dveřím na nádvoří. Zvedám se rovněž a běžím k ní. Cítím, že tanec opravdu nebyl dobrý nápad a že mě bok už zase bolí. „Madame Theresa! Madame Theresa! Excusez-moi, madame,“ vydechuji. „Chtěl jsem vám jen říct, že váš bratr je u léčitelky Madame Ley, kdybyste ho třeba… chtěla… vidět.“

„Děkuji za informaci, pane plukovníku, ale už opravdu musím jít. Sbohem!“ odpovídá mi chladně a ve spěchu žena a hlasitě za sebou přibouchne dveře.

Rozhoduji se, že už také půjdu. Sotva si obléknu kabátec, všímám si, že Alexandr už nesedí u tabule. Ale nevidím ho ani nikde v mém okolí. Zato ke mně přišla kněžna. „Kde je Alex?“ ptám se a rozhlížím se.

Krčí rameny. „Odskočil si,“ říká. Mluví tak krásně tiše… Přemítám, zda je vůbec její hlas schopný vyvinout větší hlasitost. „Přišla jsem se rozloučit,“ říká mazlivě a vnutí se do mé náruče. Se smíchem ji přijímám. „Vy jste mi chtěl odejít bez rozloučení, nezdvořáčku?“

„To by mě ani v nejmenším nenapadlo,“ ujišťuji ji.

„Jsem ráda, že jste přijal mé pozvání,“ vrní dívka. „Tak zase někdy příště. Budu se těšit. Na shledanou.“ Krátce mě políbí a odchází.

Všímám si, že se o sloup opírá kníže. Sotva Jeanne zmizí, odlepí se od něj. Pomalu a výhružně ke mně kráčí. Je skoro stejně vysoký jako já. Když dojde až ke mně, zpříma se mi zadívá do mých smaragdově zelených očí. Zhluboka se nadechne.

„Teď mě dobře poslouchejte, pane plukovníku, protože tohle nemíním opakovat. Jeanne je můj jediný sourozenec a jistě chápete, že ji chci chránit. Oba víme, že někdo takový, jako je ona, si zaslouží to nejlepší. A to vy nikdy nebudete. A ještě něco, abychom si spolu rozuměli – jestli vás ještě jednou uvidím, že se jí dotýkáte…“ ruka mu sjede k jílci rapíru. „Ale proč mluvit o ošklivých věcech, že?“ pousměje se. „Zvláště když nemusí nastat.“ Otáčí se a důstojně odejde.

Zůstávám stát jako socha. Jsem nejlepším šermířem království, většina rytířů (třebaže jsou mnohdy starší než já) ze mě má respekt. Nejsem zvyklý na to, aby mi někdo vyhrožoval – totiž jiný muž. Jenže kníže Délure se mě zjevně nebojí. Sleduji očima místo, kde mi zmizel z dohledu. Láska dodává člověku odnepaměti domnělou sílu a kuráž. Já nemám žádné sourozence pro srovnání (a Jeanne vlastně tak trochu závidím tu zkušenost), ovšem láska knížete k jeho sestře je silná. Stejně jako ta moje k půvabné Jeanne. Nevzdám se jí. Jistě – ano, zaslouží si někoho dobrého, někoho, kdo ji bude milovat… ale já ji miluji! A kníže přeci musí vidět, že je šťastná. Možná ho to ale nezajímá tolik, jak jsem si prvně myslel – možná, že jeho přední starost není chránit Jeannino štěstí, nýbrž zbavit se mne. A možná (když uvážím, že jeho manželkou je komorná královny) koná na rozkaz samotné Ingrid Dánské.

„Co se děje?“ Polekaně nadskočím, když se Alexandr nečekaně dotýká mého ramene.

„Ale nic,“ zalžu honem. „Jen… mám zase bolesti.“ Nešťastně zjišťuji pravdu – tolik si zase nevymýšlím.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Galejník z Agoulle - 5. Nepřítel z Amsterodamu:

2. Rebejah přispěvatel
12.04.2018 [7:48]

RebejahTo je pan plukovník - víno naň nepůsobí Emoticon

1. Poisson admin
11.04.2018 [21:22]

PoissonTo byl ještě slušný, po tolika sklenkách vína, to se mnou to po litru už mlátí jinak Emoticon Ale odvahu měl, líbat se s ní takhle veřejně... No, jsem zvědavá jak tohle dopadne, protože zase dokážu pochopit bratrskou ochranu... Super, těším se na další!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!