Pro čtenáře od 15 let!
Příběh je z doby 2 335, kdy celému světu vládne jeden král. Démon, ze kterého má každý strach a který oplývá nesmrtelnou autoritou již po čtyři sta let. Hlavní hrdinka tohoto příběhu je tak trochu něco. Mistr světa amoleta je proti ní nicka. Její kamarád Gi, který se s ní zná chvíli a už jsou spolu na pokraji smrti a čelí neskutečnému průšvihu, z ní nemá zrovna velkou radost. Jen co se s ní seznámil, už mu jde po krku královská garda a on správně tuší, že to nedopadne dobře...
Ten, kdo má tělo jako řecký bůh, nemusí být nutně playboyem... Klidně by mohl představovat zajíčka ušáčka a odmítat mrkev.
Věnováno čtenářce Muck, protože jsem díky ní "bůh bohů" a chtěla jsem jí udělat radost. ,o) Doufám, že se mi to povedlo. Přeji zábavné čtivo všem. :o)
02.11.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1808×
Fire Story – 5. kapitola
Sedím u svátečního stolu a nechápavě se dívám na krále, který se na mě usmívá tím svým zvláštním způsobem. Opřádá mě svými pohledy a sem tam se dotkne mé dlaně, přičemž mu v očích zahoří neskutečný vděk, kterému nerozumím.
Nejsem svázaná nebo přilepená k židli. Dokonce mi ani žádný ze strážců nedrží zbraň u hlavy. Nemám kolem pasu připojenou výbušnou bombu. Ne, nic takového. Prostě… Nechal mě dobrovolně usednout za romanticky ozdobenou hostinu, při které u stolu plane trojcípý svícen. Voní zde barevné květiny tak užaslou nevtíravou vůní, že jsem z toho celá omráčená, protože jsem spíš čekala jatka, než jablka, která jsou spolu s ostatním ovocem v míse. Nejvíce mě však udivuje král, který by se podle mého měl u stolu chovat jako barbar, ale má vytříbené stolování a chová se jako gentleman. Ta komická rozervanost téhle chvíle mě mučí. Připadám si, jako bych byla na oslavě narozenin velkého rapového kinga a místo jejich oblíbené hudby by se pouštěl chraplavý metal a všichni by byla naprosto šťastní bez toho, aby si hodili na hlavu ručník napuštěný toulenem. Někdo mě nebezpečně oklamal a přivedl na stopu duchaplné romantiky… Páni, pokud je tohle trest, jsem vinna!
„Jaké máš zájmy?“ Král udržuje lehkou konverzaci a tváří se, jako by ho to snad zajímalo. Jistě, jako vládce celého světa musí být hrozně zvědavý na to, jestli sbírám známky, módní časopisy nebo kradu hodinky.
Zabodnu se vidličkou do kousku kuřecího a vložím si lahodné sousto do úst. Stále se mi vřele dívá do očí, přímo mě nutí, abych na něj bez přestání hleděla a opájela se tou horkostí, která nastupuje, jakmile se mě dotkne byť jen bříškem prstů nebo se na mě usměje.
„Ráda jezdím na motorce…“ zamumlám a převaluji jídlo v puse, abych si vychutnala tu dokonalou chuť. Miluju jízdu na tom pekelném stroji, který mě už několikrát vyhodil ze sedla. Mám za sebou nespočet pádů a odřenin různých druhů na rozmanitých částech těla. Nikdy bych nevěřila, že si kupříkladu mohu zlomit ucho, ale už to se mi skoro stalo! Mnozí by si snad mohli mylně myslet, stejně jako Gine, že snad neumím jezdit, ale v tom to není. Já totiž neumím přistávat…
„Ty umíš jezdit na motorce?“ usměje se se zájmem a nakloní hlavu na stranu, takže světlo svíčky dopadne na jeho tvář a okouzlí mě jeho krása.
„Gi říká, že ne…“ pokrčím rameny. „Ale já si myslím, že mi to jde vcelku obstojně… Vlastně kecám, jsem skvělá. Vážně jezdím báječně a rozhodně to zbožňuju!“ dušuju se a hrdě pnu hruď, protože … král neví. Král nezná. A králi se tudíž může kecat o sto šest.
Pobaveně pozvedne obočí a přejede si prstem přes své dokonale vykrojené mužné rty. Mám chuť pohladit ty ostré rysy a vidět v nich tu samou něhu, jako při našem prvním polibku. Skloním hlavu a raději se věnuji své výtečné večeři, jinak bych se snad vrhla přes stůl, shodila ho z té židle a znásilnila ho na zemi. Nu, co… Pokud znásilňuje on, mohu já také!
„Máš ráda zvířata? Mám tu několik zvířat, která by se ti mohla líbit.“
Po zádech mi přejede mráz, když si vzpomenu na ty k pomilování vhodné vrčící bestie, které na mě cenily zuby a z tlamy jim skapávaly sliny, jak se nemohly dočkat, až mi utrhnou paži a odběhnou se s ní pochlubit. Další zvířátko, se kterým se Gi seznámil celkem intimně, je krokodýl. Není nad to, když Vám zubatá příšera ukousne půlku prdele zrovna ve chvíli, když ten zadek tak moc používáte…
„Už jsem měla tu čest s tvými vlkodlačími psy, můj pane. A Gine se dnes muchloval s krokodýly… Myslím, že máš úžasná zvířátka, ale já mám raději něco méně nebezpečného… Radši bych se věnovala chovů bezzubých křečků nebo šneků, než si doma živit krokodýla…“
Král se zářivě usměje. „Nemyslel jsem ani krokodýly, natož psy. Ale těch … se nemusíš bát. Jsou vycvičeni tak, aby ti neublížili. A mají rádi lidskou společnost.“
„Dovedu si představit…“ zamumlám ostražitě a snažím se to zosobnění hrůzy podtrhnout zděšeným povytažením obočí. Představa, jak stojím uprostřed bandy zlých vrčících, společnost milujících, hafánků velkých jako tele, mě nijak neuklidňuje. Ani kdyby měli kolem hlavy růžovou mašli a na sobě Gineho šnečí župánek, neodvážila bych se je poctít svou návštěvou.
„Vážně se nemáš čeho bát. Jsou mírumilovní.“
„Aha, asi stejně jako spuštěná motorová pila. Stačí jedno pohlazení a chybí mi přinejlepším pár prstů, při horší variantě celá ruka, že?“
Znovu se usměje a natáhne se ke mně přes stůl tak blízko, až cítím jeho dech. Ten můj se okamžitě zrychlí a srdce mi začne bušit jako by mi chtělo vyskočit z hrudi, ale není to strachem, ale touhou. Když mi konečky prstů přejede po tváři, uvolněně zavřu víčka.
„Fire, otevři oči…“ vydechne sladce a nepřestává s těmi vroucími něžnými doteky, které ve mně vyvolávají zvláštní pocit rozvášněnosti a rozkoše.
Zadívám se mu do zastřených temných duhovek s naprostým okouzlením. „Proč jsi řekl, že už mě nechceš vidět?“
„Snažím se tě chránit…“
„Před čím?“ V duchu vypočítávám… Láskyplní krokodýlci. Údy trhající pejsánci. Stráže s pažemi jako ocelová lana. Elektrický proud, který Gineho málem usmažil jako kupu hranolek…
„Sám před sebou…“ Prudce se odtáhne a je zas zlověstný a vyrovnaný. Něha, která v jeho očích zářila, je v nenávratnu.
„Tomu nerozumím…“ zamžikám a představa, jak mě sám král pálí dotekem nebo pohledem mi přijde více méně děsivá, ale stejně s ním mám pocit, že bych mu mohla nad hlavou rozbít zkažené vejce a on by se mnou nevytřel podlahu, natož že by snad ze mě udělal obláček dýmu.
„Copak ty nevíš, co se o mně povídá? Neviděla jsi, jak jsem zabil toho muže v mučírně? Otevři oči, Fire, já jsem nebezpečný.“
A já jsem asi úplně blbá, ale věřím mu! Němě zavrtím hlavou. Přestože král vypadá jako zosobnění zla, není uvnitř zlý. Jen … má rád masochistické hrátky. A své oblíbené části těla, které Gine považuje k pomilování hodné a potřebuje je k životu, náš vládce probodává jako by byly jednohubky. V takovém případě by člověk neměl mít strach o sebe, ale o něj!
„Možná jsi nebezpečný, ale nejsi zlý…“ zašeptám s prosebným pohledem. Ano, vypadá tak, že by mohl povraždit celou vesnici a vskutku by si to užil, ale možná má raději jahodovou šťávu než krev nevinných…
„Víš, co se o mně vypráví? Tak to všechno je pravda!“ zavrčí hrubým hlasem a hruď se mu vzedme v náhlé vlně vzteku.
„Nevěřím… Jsou to jenom povídačky! Přece jsi nezabil svoje rodiče…“
„Zabil.“
„Ne! Nevěřím tomu, že vraždíš pohledem a dotekem…“
„Potom jsi slepá, protože tak jsem zabil toho muže… Pouhým pohledem. Co z toho vyplívá?“ Vyčkávavě se na mě zadívá, zatímco já bojuju s nesnesitelným zoufalstvím. Nechci, aby to byla pravda!
„Mohla být na vině nějaká sluneční erupce…“
„Proboha, tak už se prober! Já jsem zlý! Vraždím lidi… Za tu dobu, co jsem naživu, zabil jsem jich stovky! Tisíce!“
„Ale proč bys to dělal?!“ zaúpím zoufale a dívám se, jak od sebe odstrčí stoličku tak prudce, že se rozbije o zeď za ním. Král se ve své auře neodolatelnosti a nebezpečnosti postaví a ukáže mi tak svou mužnou mohutnou postavu.
„Protože už jsem takový!“
Zoufale zavrtím hlavou a odsunu od sebe talíř, na kterém zbylo už jen pár drobků.
„Co si najít jiného koníčka? Třeba házení podkov nebo volejbal… Počítačové hry s gangsterskou tématikou? Možná by tě to bavilo víc, než podpalovat poddané…“
„Pojď se mnou!“ Prudce mě chytí za paži, až vyjeknu a svezu se mu k nohám. Bez problému mě uchopí do náruče, přestože se bráním, a násilně mě k sobě přitiskne, až se mi zastaví dech. Cítím takovou horkost, jako by mě snad uvnitř mě někdo zapálil táborový oheň.
+++
„Už se nedokážu ovládnout… Nemůžu to vydržet! Čekal jsem na tebe tak dlouho…“ šeptá, zatímco mě obratně svléká z oblečení. A já se nebráním. Snažím se z něj svléknout upnutou košili. Nápaditě zápasím s knoflíky, ale když dlaní sjedu k zapínání jeho kalhot, prudce mě uchopí za zápěstí a vtlačí mi ruku do polštáře.
„Půjdeme na to pomalu… Chci si tě vychutnat!“ zašeptá a pohledem přejede mé ženské tvary. V očích mu zazáří nevšední chtíč a mnou při jeho horkém doteku projede vlna žáru a prohnu se mu vstříc. „Jsi tak krásná… Tak hebká a mladá.“ Nakloní se ke mně a zmapuje mi tvář polibky tak něžnými, že si připadám, jako bych se pod ním měla rozpustit. Pomalu sjíždí svými rty po křivce mého krku a horkost se začíná stupňovat spolu s mou roztoužeností. Dlaněmi putuje po mém těle a hladí mě, jako by se mě nemohl nabažit. Ruce má odvážné, ale tak rozkošně rozechvělé, jako by se mě snad bál dotknout. „Jak se cítíš?“ vydechne a jazykem obkrouží mou bradavku. Jemně ji vsaje do úst a já se pod ním v rozkoši prohnu.
Ráda bych mu pověděla, že hořím, protože uvnitř sebe cítím žár, který ovšem nepálí. Je příjemný a rozechvívá mě. Celé mé tělo jako by olizovaly horoucí plameny a já se jich nemohu nabažit.
„Krásně…“ zasténám, když se mi začne věnovat s ještě větší něhou a nápaditostí.
+++
Uvolněně odpočívám v jeho náručí a přivírám víčka, zatímco mě vděčně líbá na čelo, tváře i rty. Jako by se uvnitř mě ten oheň usídlil a dodával mi energii i odvahu. Je trochu podivné, že za celou dobu, co jsem vězněm mi ani jednou nebyla zima, přestože netopí a podhradí bylo skutečně chladné a plné mořského vzduchu.
„Tohle bylo naprosto dokonalé… Nikdy jsem nic podobného nezažil.“ Zaboří mi nos do vlasů a vdechuje mou vůni. Ihned mi to pozvedne sebevědomí. Já jsem prostě dokonalá ve všem, co dělám! Umím chytat ryby, i když … ještě jsem žádnou nechytla, ale to se poddá. Umím jezdit na motorce, i když … neumím zastavit. Umím perfektně líbat, i když … tím dokážu vyděsit samotného krále. Umím spousty věcí naprosto perfektně, ale Gine by mi to už nejspíš nesežral…
„Jak to? Když … znásilňuješ ženy, tak přitom nepociťuješ takovou radost?“
„Neznásilňuji ženy… A věř nebo ne, tohle jsem dělal poprvé.“
„Jako dneska poprvé?“ Na tváři mi vytane požehnaný úsměv.
„Ne… Miloval jsem se poprvé za celou svou existenci,“ vydechne mi do ucha, přičemž mě protne další vlna horka.
Trochu panicky k němu zvednu hlavu. „Jako fakt? Tys byl panic?“ Ještě jsem neměla kluka, který by nebyl nezkušený! Cítím se tak trochu nesvá, když mám před sebou nádherného muže, který už by měl být podle všeho nějaký pátek mrtvý a samozřejmě není, nejsem nekrofil. A on řekne, že jsem jeho první! To je jako kdyby absolutně popíral zákonitosti světa! Krásní chlapi prostě souloží! Neudržují se přes čtyři sta let ve stavu připravenosti jen proto, aby čekali na tu pravou… Nebo ano? Věřila bych mu víc, kdyby mi řekl, že se v noci proměňuje v netopýra nebo že ho vzrušuje, když mu někdo pšoukne do ucha, ale tohle?!
„Ano.“
„Je to vtip, že jo?“ přežvýknu a zadívám se mu do temných duhovek, které jsou stále pevně realistické. „Přece… Můj pane, seš si jistý? Možná jsi to dělal v jiný poloze a měl při tom jednu nohu za krkem, proto ti to nepřišlo stejné, ale…“
„Fire, nikdy jsem s nikým nespal. Jsi má první.“
Mám se tvářit jako bych vyhrála Jackpot nebo jen dlouze mžourat a dělat, že jsem to neslyšela? Ještě chvíli čekám, kdy na mě s obrovským zlým vrčením vybalí, že kecal a ojel i výfuk, ale nic… Jen se na mě vyčkávavě dívá a hraje si s mými vlasy.
„Jestli jsi čekal na správný okamžik, kdy se s někým vyspat… Nepřetáhl jsi to trochu?“
„Čekal jsem na tebe… Doufal jsem, že existuješ. Věřil jsem, že je někdo takový jako ty, jinak bych se zbláznil…“ Skloní hlavu a dotkne se mých rtů.
Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Fire Story - 5. kapitola:
Kdy bude další kapitola?? Přečetla jsem to jedním dechem 
Nikol18:
Chensie, ty jsi Ďábel! Malý ďáblík s rohy a červeným ocasem, který s sebou mrská jako střelený had.
Tedy, ty jsi mě fakt dostala! XD Říkají mi ďáblíku, ale takhle to ještě nikdo nerozkousnul :o)) Nu, Nikol, doufám, že můj příběh se Ti bude i nadále líbit a bude Ti zvedat náladu ,o) Není nad to, když tvorba pomáhá mně i čtenářům a dodává příjemné pocity a "zážitky". To, že jsem dodala to, co Tys potřebovala, mě těší nejvíc. Ráda dělám radost :o)
Chensie,
nemáš zač děkovat. Psala jsem to tak, jak jsem to cítila. Není nad vřelou upřímnost.
Na icq mě odpoledne nechytneš, jsem v práci. Jsem tu dopoledne a během dne až v sobotu. 
Nikol18:
Oh. Vyrazila jsi mi dech. Páni, vážně velmi děkuji za komentář, který mě od tebe dostal. Vážím si toho! Takovýhle odvázaný koment jsem od Tebe ještě nedostala ,o)) Best!
Zřejmě nikdo na OS, včetně Tebe, neutší, jak je pro mě naprosto nechápavé, že se tento příběh uchytl. Popravdě čekala jsem, že mě s tím vylijete, protože ... jak říkáš, je to psané na koleni. Bez nějakého trpělivého přemýšlení a domýšlení. Beru to jako relaxaci a snažím se z chladného příběhu přejít do vtipného a vřelého. Píšu to, protože mi to skutečně pomáhá a baví mě snít v tomhle stylu. Nemyslím si, že mám nějaký talent na psaní, to vážně ne, jen nějakou praxi a snad na tom má fakt i to, že píšu srdcem. Mám k těm povídkám, jejich postavám, skutečnou vazbu a cit, a zřejmě je to poznat.
S těmi postavami máš pravdu. Povětšinou jsou si podobné. Je to mým snílkovským přístupem ke životu, protože pro mě prostě není nic nemožné. Jako snílek doufám v nemožné a občas se spálím. :o)) Navíc jsem vážně optimista, který se těší i z toho, když se cítí mizerně, protože pak mám šanci napsat něco srdceryvného. Takže každé mínus má své plus a všechno zlé se pro mě v dobré otočí. Když má člověk ve světě tolik radosti, předává ty horší tragické chvíle do příběhu a přirovnává jim svou povahu. Takže dokud v sobě budu mít toho snílka, je těžké vzdát se své povahy a napsat o někom, kdo se mnou nemá mít nic společného. Je to pro mě cizí, chladnéjší příběh. Takový, kde jsem jen pozorovatel a to mě děsí. Mám takový příběh už rozepsaný, ale jelikož stále chodím okolo a nemohu pochopit chování té cizí sebevědomé ženy, která je realistka a pronikavě duchapřítomná, jde mi psaní pomaleji a navíc, nedokážu tvořit, když na to nemám tu správnou náladu. Když v sobě nemám ten cit prožívat příběh a stát se jeho součástí natolik, aby vyzníval opravdově a to nejen pro mě. Jde o to, že já se necítím jako pisatel, ale jako "stvořitel", který vdechuje svým postavám život a dohlíží na ně. ,o) Jakmile si budu tím rozpracovaným příběhem jistější, rozhodně jej zde předvedu. Nemusím podotýkat, že jsem zvědavá na každý komentář, zděšený či potěšený nádech či lesk v očích, když se čtenář dočte něčeho pro mě ceněného. ,o)
Ještě jednou díky za komentář, který... jsem skutečně neočekávala. Děkuji :o) A prosím, Nikol, až budeš na icq, můžeš se mi ozvat? Já tě tam nemohu chytit a pokud by to bylo možné, potřebovala bych s tebou hovořit. Děkuji ,o)
Být mi o sedm let méně, tak asi dosti nevybíravě napíšu:
No to si děláš jako prdel, vole, ne?
Ale ne. Třináct mi není. Takže to nenapíšu, zkusím to slušněji a vyrovnaněji.
Ale ne, házím to za hlavu!
Chensie, ty jsi Ďábel! Malý ďáblík s rohama červeným ocasem, který s sebou mrská jako střelený had.
Jsi kouzelník a naprosto mě dostáváš a popravdě, strefila jsi se do mé noty!
Jsem ti za to neskonale vděčená. Tohle jsem potřebovala, povídka, která opravdu stojí za to. Jako jedna z mála. Na to, že ji pleskáš jen tak na koleni (napíšeš kapitolu a vložíš, což u tebe není tak časté, skoro vůbec) je naprosto neuvěřitelné!
Vážně úžasné.
Teď ještě něco navážno. Když přejdu počáteční nadšení a začnu nad tím uvažovat s výhledem na tvá další díla. Došlo mi (asi pozdě, ale musela jsem si to ověřit), že tvé hlavní představitelky jsou povětšinou, nebo spíš pořád, (podle povídek tady na our) naivní dospívající holčičky, které mají o světě jakýsi dojem, který není ten správný a většinou je dovede do úzkých a život jim pak ukáže svou pravou stránku.
Vím, že jsi si toho vědoma a já vím, že máš ráda výzvy, že se chceš zlepšovat, tak to zkusím takhle.
Zkusila jsi někdy napsat nebo už máš napsanou povídku, kde hlavní představitelka není tak naivní? Docela ráda bych si něco takového přečetla.
Uvědomila jsem si, že když delší dobu čtu jednoho autora, vysleduju určité známé rysy, kterých se autor nezbaví, možná je více umocňuje a zpočátku neotřelý a zajímavý styl psaní se po čase stává monotónní až téměř nudný. Tvůj případ to přímo není, nechci, aby sis myslela, že tě za to nějak přehnaně kritizuji, či vůbec kritizuji, ale občasné postrčení nám pomáhá se rozvíjet a já tebe postrčit chci, máš talent, na který se nesmí zanevřít.
Snad se za to na mě nebudeš zlobit.
Přesto, kapitolka a i ty předešlé se mi moc líbily. Sice nepíšu koment u každé, ale občas se ukážu.
Těším se na další. 
Celkem dost by mě zajímalo tajemství Firenina původu. 
emiangell: Děkuji, to mě vážně moc těší. Tak nějak jsem nečekala, že by má relaxační povídka měla takový obdiv. Není pro mě na prvním místě, přestože se jí plně věnuji a o to více mě to těší. Zdá se, že zvládám i komické povídky, přestože z nich mám při psaní panickou hrůzu. Velmi si vážím Tvého komentáře a doufám, že i nadále budeš mou tvorbu "milovat" a nezklamu svými Tě nezklamu. ,o)
dokonalé! :-D miluju tvoji tvorbu :-) tahle povídka je prostě geniální a u téhle kapitoly jsem se dost nasmála :-D už se těším na další díl :-)
muck:
Děkuju za komentář :o)) Já nejsem zrovna expert přes humor, tak mě moc těší, že ses pobavila. :o) O to mi šlo ,o) Nu, další... Pokud to půjde dobře, tak zítra ,o)
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!