OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faraonův pšent - 2. kapitola

04.09.2014 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1245×

Tlumené světlo na Atena působilo stísněným a skličujícím dojmem, koneckonců, léta v katakombách neviděl nic než tlumené světlo pochodní, pokud vůbec. Zima venku mu nevadila, v chodbách bývala vždy zima, ale tohle světlo mu způsobovalo mráz běhající po zádech silnější než jakákoli zima, kterou do teď poznal.

Nicméně se posadil vedle dveří a opřel se o stěnu. Nevnímal chlad stoupající z podlahy, proti hrobce byla i pouštní noc příjemně teplá.

„To chceš celou noc sedět na zemi?“ zeptal se ho muž, když Aten pootevřel dveře a potěšeně se usmál, když jeho oči našly monolit.

„Inaros tam na mě má čekat,“ dostalo se muži odpovědi, aniž by se Aten jedinkrát podíval.

„Otče, co je tu za cizí hlas?“ ozvalo se z druhé místnosti, načež vyšel ven mladík přibližně Atenova věku. Taktéž byl zahalen jen bederním rouchem, ovšem jeho vlasy mu sahaly pomalu až k ramenům a byly sestříhané. A rovné, což by mu Aten býval jistě záviděl, kdyby nebyl v situaci, ve které ho ani nenapadlo myslet na takové věci.

„To je bratranec vznešeného Inara,“ oznámil muž – otec – a rukou s dlaní vzhůru mírně zakloněnou namířil na Atena.

„A jak se jmenuje?“ zeptal se posměšně mladík a pobaveně Atena pozoroval. Zrak muže následoval jeho ruku, která se svezla podél těla, takže všechny oči v místnosti se upřely na Atena.

„Je moje jméno důležité?“ začal opatrně Aten, přičemž vstal, ale dveře nechal pootevřené. Konečně se jeho pozornost i oči obrátily k jeho hostitelům.

„Pokud tady s námi máš bydlet, měli bychom ti nějak říkat,“ namítl mladík kupodivu klidně a rozumně.

„Nebudu tu s vámi bydlet, čekám na Inara,“ odvětil Aten, začínaje lovit ve své paměti svoje současné jméno. Ovšem stejně jako u Římana, i teď si nemohl vzpomenout, jaké jménu mu Inaros přidělil.

„Já jsem Okpara,“ představil se mladík, doufaje, že se mu takto podaří z návštěvníka dostat jeho jméno, „můj otec se jmenuje stejně jako já,“ dodal.

Můj otec se také jmenoval stejně jako já, pomyslel si Aten, nic ale neřekl, pouze se podíval opět ze dveří ven. U monolitu se rýsovala tmavá postava. Aten nic neřekl, pouze vyšel ze dveří ven, ignoruje osazenstvo domu.

„Hej, ty!“ zvolal poměrně hlasitě. Postava se překvapeně otočila a začala couvat. To pro Atena byl znak toho, že se nejedná o Inara, a tak se otočil zpět, kde ve dveřích stál Okpara starší. Ten se ale díval na postavu.

„Sahirah?“ zeptal se muž opatrně a rázným krokem vyšel k monolitu. Postava se zastavila a otočila.

„Otče?“ zeptala se zděšeně. „Co tu děláš?“ vypadlo z šokované dívky.

„Mohl bych se ptát stejně!“ zvyšoval hlas muž a surově dívku – podle oslovení Sahirah – chytil za ruku a táhnul ji k domu. Dveře práskly, nikdo si neuvědomil, že Aten zůstal venku. Skrz dveře byly slyšet tlumené hlasy, jak se dívka bránila otcovu obvinění. Nebylo rozumět dobře, nicméně dalo se z kontextu pochopit, že ji otec nazval špinavou děvkou. Aten se trpělivě díval na dveře s ledovým klidem. Ledový klid mu ale vydržel jen do doby, než mu na rameni přistála cizí ruka. Překvapeně odskočil a rázně se otočil.

„Inare?“ ujistil se Aten úlevně.

„Kde máš věci? Proč nejsi u monolitu?“ zeptal se Inaros důrazně.

Věci, vzpomněl si Aten a obrátil pohled ke dveřím, zpoza kterých už se neozývaly žádné zvuky. „Za těmi dveřmi mám věci, ten muž mě vzal dovnitř po tom, co jsem se setkal s Římanem,“ vysvětlil Aten a rozešel se směrem ke dveřím, na které důrazně zabouchal. Otevřel Okpara mladší, v obličeji se mu zračil vztek.

„Zase ty? Co chceš?“ štěkl útočně. Aten se zamračil.

„Svoje věci,“ oznámil a pokusil se vejít do domu. Okparova ruka ho důrazně zastavila, přičemž dveře se zabouchly. K Atenově úlevě se po chvíli otevřely. Okpara k němu natahoval ruku s věcmi. Aten je chytil a chtěl odejít, když ho zastavilo zatáhnutí, jak Okpara věci nepustil z držení.

„To byla moje sestra,“ začal, „chci tě požádat, abys o tom nikde nemluvil,“ požádal Okpara, pozoruje Atena. Ten pouze přikývl, čímž mu byly jeho věci vydány a dveře do domu opět uzavřeny.

„Co to bylo?“ zeptal se Inaros. Aten pokrčil rameny, aby dal najevo nedůležitost celé situace. Na chvíli ho napadlo, zda by se neměl zeptat na svoje jméno, ale nepřikládal tomu prozatím důležitost. „Fajn, nebudu se ptát, bratranče,“ oznámil mu Inaros a rozešel se kolem monolitu dozadu. Aten ho i s věcmi následoval. Obloha se začínala pomalu rozjasňovat.

To bylo tak pozdě, když jsme z katakomb vyšli? zeptal se sám sebe Aten překvapeně. V katakombách hodiny, dny a měsíce splývaly. Vlastně si nebyl jistý ani tou šestkou v počtu let, které tam strávil, počítal jen podle toho, co mu Inaros nosil do zásob. Pokud nosil větší zásoby, byla doba sklizně, když nosil minimum, byla doba setí. Doba setí se zopakovala šestkrát, doba sklizně pětkrát, což znamenalo, že se přesně doba sklizně blíží.

„Teď půjdeme ke mně domů. Vyspíme se a pak se rozhodneme, jak bude pokračovat celý plán. Kleopatřina smrt už je rozkřiknutá, máme málo času,“ vysvětlil Inaros.

„Jak moc málo času?“ zeptal se Aten.

„Asi tolik, kolik trvá dostat se flotile z Alexandrie do Říma a zpět,“ dostalo se mu odpovědi.

„Proč prostě nenastoupíme do paláce a nevezmu si svůj trůn zpět?“ ptal se dál.

„A tak můžeš to zkusit. Budeš rád, když tě jen zavřou do žaláře a rovnou nezavraždí, pokud ti vůbec tvůj původ uvěří. Ptolemaios je mrtvý, nezapomeň,“ připomněl mu Inaros.

„Ptolemaios není mrtvý! Stojím tady!“ zvolal zoufale Aten. Inaros se zděšeně rozhlédl a položil mu dlaň na ústa.

„Mlč, ty blázne! Ještě nejsme v bezpečí. Ano, stojí tady - Aten! Ale kdo kromě mě ví, že nejsi Aten?“ zeptal se.

Aten se pouze zhluboka nadechl. Má pravdu, nikdo si nevzpomíná. Mám šanci se vůbec vrátit do paláce? zeptal se sám sebe a ohlédl se směrem, kde palác měl stát. Vstát z mrtvých bude těžší, než si představoval.

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faraonův pšent - 2. kapitola: