OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faraonův pšent - 1. kapitola

03.09.2014 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1557×

Ptolemaios XIII. Filopator Filadelfos, toho času Aten, bratranec bratra svého zesnulého poručníka, stanul před dveřmi vedoucími z katakomb jeho rodného paláce. Inaros odemykal dveře a snažil se otevřít léta nepoužité dveře. Jakožto správce katakomb mu byla svěřena péče o hrobky, mohl tedy nepozorovaně nosit Ptolemaiovi zásoby. Tímto vchodem sázel na slepou kartu, nenapadlo ho předem zkontrolovat jejich jedinou únikovou cestu, ale nehodlal to přiznat a tvářil se, že neprostupnost vchodu je úplně normální, a Aten mu to věřil. Neměl na výběr, musel věřit.

Atenovy pocity byly rozporuplné. Těšil se ven, ale hluboko uvnitř měl i strach. Pamatoval si dobře, jak vypadá písek, slunce a Nil, ovšem měl obavy, zda to všechno bude vypadat stejně. Co všechno se teď změnilo, když byl šest let pohřben zaživa a čekal, až se buď rozpadne, nebo se konečně něco stane. A ono se kupodivu vážně něco stalo.

Dveře se s hrozitánským zavrzáním uvolnily a začaly se otevírat. Za nimi byl kamenný kvádr jejich velikosti. Inaros napnul svaly a zatlačil do kvádru.

Tmu chodby protnul malý paprsek stříbřitého světla.

Je noc, uvědomil si Aten a slastně přivřel oči, když všudypřítomně rozvířený prach trošku ustoupil a jeho nosní dutiny pošimral závan čerstvého vzduchu. Dveře se s dalším hlukem pootevřely dost, aby prošla postava muže ven.

Aten vyšel do noci. Ač byla zima a na kůži se mu okamžitě vztyčily všechny chlupy, nikdy v životě do té doby nezažil lepší pocit, než noční Alexandrijský vzduch v jeho plicích. Zhluboka se nadechl a rukama se obejmul, jen aby si je trošku protřel a zahřál.

Inaros se rozhlédl a otočil se k Atenovi. „Musím se vrátit do paláce, stráže mě viděli vejít, musí mě vidět odejít. Navíc jsou vchody nezabezpečené, takže by nás okamžitě objevili. Musíš se vydat do centra města a najít monolit. U monolitu se sejdeme za půl hodiny, zapečeť vchod, až zmizím uvnitř,“ oznámil mu, postavil svůj náklad ke stěně a zmizel zpátky v útrobách knihovny. Aten zíral do mezery, kde Inaros zmizel, až do chvíle, než se ozvalo hlasitě vrzání oznamující jeho konečné zmizení v katakombách. Jako by to Atena probralo z jakéhosi zmatení. Přistoupil ke kvádru, napnul svaly a přirazil kvádr zpět na místo k ostatním. Když ustoupil o pár kroků vzad, musel uznat, že vchod skutečně není vidět. Nepřemýšlel nad tím, jestli to tak vskutku je, nebo je to nocí, otočil se a rozhlédl. Konečně si troufnul se zhluboka nadechnout a svobodně rozpřáhnout paže.

„Ptolemaios je živý…“ zašeptal do noci a na rtech se mu rozprostřel šťastný úsměv. „Jsem živý,“ zopakoval, jako by tomu sám nemohl uvěřit. Tolik si zvyknul na katakomby coby na svůj celý svět, že pro něj teď bylo téměř nemožné uvěřit, že je venku a dýchá čerstvý vzduch. Co je pšent ve srovnání s plnými plícemi a svobodou…

Když si uvědomil, že faraonský pšent je v paláci za ním a čeká tam na něj, znovu se mu do žil vlila královská krev. Jeho hrdost ho donutila jít vpřed. Měl na sobě jen skládané bederní roucho, ani paruku na vlasech neměl. Jediné, co mohl kromě roucha považovat za svůj majetek, byly sandály, které si stihl obout, a vak na zádech. Překvapeně se otočil a vrátil se zpět pro druhý vak. Málem by na něj býval zapomněl.

Ptolemaie, soustřeď se! přikázal sám sobě a vydal se hledat monolit.

Našel jej překvapivě rychle. Tyčil se do výšky dvou dospělých mužů docela nedaleko od Alexandrijské knihovny. Posadil se k němu a opřel se o něj. Podíval se do obou vaků a vytáhl další roucho, do něhož si zabalil ramena a hrudník – zima už se mu zahryzávala až do morku kostí. Otřásl se a dovolil si zavřít oči.

Musel na okamžik usnout, protože ho probudila rána do břicha. Překvapeně se vyškrábal na nohy z polohy, ve které skončil po ráně, a rozespale, mžouravě se rozhlédl. Nejprve hledal dýku, kterou vedle sebe míval v katakombách, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je vlastně někde jinde. Pořádně mu to připomněla až zima, kterou pocítil, když mu z ramen sklouzlo roucho. Konečně se rozhlédl s jasným cílem – najít zdroj té rány. Přímo před ním stál o hlavu vyšší obrněný římský válečník. Aten nelibě stiskl rty k sobě.

„Co tady děláš, ty žebráku? Kde jsi to ukradl?“ zeptal se Říman a špičkou boty kopl do vaků. Aten se na něj podíval povýšeným pohledem, který vrhával na stráže vždy, když dělaly něco v nelibosti živého mladého krále.

„Nejsem žebrák,“ odvětil a sehnul se pro roucho. Říman toho využil a znovu do něj kopnul. Aten se skácel na dlažbu města, přičemž ruce si dodřel, jak si stihl jen vložit dlaně před obličej. Ten poté otočil na Římana, který se očividně dobře bavil.

„Ne? A kdo teda jsi, žebráku?“ zeptal se posměšně. Aten si vzpomněl, že Ptolemaios je mrtvý, a chtěl odpovědět svým pseudonymem, ale nemohl si za Jupitera vzpomenout. Nakrčil obočí.

„Jsem z Théb, mám tu bratrance Inara, bratra Pothima, bývalého poručníka faraona Ptolemaia,“ snažil se to zamluvit.

„Chtěl jsi říct mrtvého faraona, ne?“ zeptal se Říman posměšně. „Egypt je minulost, brzy tu bude Řím,“ zasmál se Říman, podle vlastních slov neoplývaje zrovna důvtipem a znalostmi, a znovu kopl do vaku. „Kliď se, než si všimnu tvé existence,“ oznámil mu Říman a odešel.

Aten se pomalu posbíral ze země a při oprašování rukou a roucha v sobě dusil zlost.

„Mrtvého faraona…“ zašeptal nenávistně, „mrtvého Římana,“ uklidnil si nervy a sebral ze země vaky. Mohlo ho napadnout, že po smrti milované Kleopatry tu všechno bude vzhůru nohama.

„Hej, mladíku,“ ozval se do noci hluboký mužský hlas. Aten se otočil za hlasem, ale lidské oči, leč faraonské, tmou nepronikly.

„Hmm?“ ozval se na znamení toho, že slyšel, a zamračeně hleděl směrem, odkud se hlas ozval. Ze tmy vyšel i skrz tmu znatelně starý muž, Atenovým odhadem čtyřicetiletý.

„Říkal jsi pravdu? Jsi bratrancem Inara, správce Alexandrijské hrobky?“ zeptal se opatrně muž.

„Měl jsem důvod lhát?“ odvětil Aten a víc se o muže nezajímal. Ale ten ho nehodlal teď pustit.

„Je pravda, že je Kleopatra mrtvá?“ Aten se na něj znovu podíval a jen málem neodpověděl „kéž by“. Dal si vteřinku čas na promyšlenou a pak odpověděl prosté: „Vím tolik, co ty.“. Muž si jen hlasitě povzdychnul.

„Chceš dnes přespat u nás? Začíná zlá doba a Egypťané si musí pomáhat,“ nabídnul Atenovi. Ten jen zavrtěl hlavou.

„Čekám na Inara,“ odvětil bez náznaku díků. Připadalo mu samozřejmé, že mu poskytnul někdo takovou nabídku. Koneckonců, byl faraon. Mrtvý faraon, ozval se mu v hlavě dotěrný hlásek. Znovu sevřel ruku v pěst.

„Jak chceš, až tudy znovu projde ten Říman, skončíš při troše štěstí s tvým rodokmenem pohřbený v katakombách a ne v rozkladu za městem,“ pokrčil rameny muž.

Slovo „katakomby“ jako by bylo zaklínadlo. Atenovi se rozšířily zorničky a otočil se s tvrdým výrazem na muže.

„Vlastně ano, chci jít k tobě,“ řekl a vykročil k němu.

„Hou, počkej! Odmítl jsi,“ připomněl mu muž.

„Teď přijímám, pusť mě dovnitř,“ přikázal mu Aten.

„S takovým chováním?“ ušklíbl se muž a uštědřil mu výchovnou facku zabouchnutím dveří. Aten ohromeně zíral na dveře. Mrtvý faraon, ozvalo se mu znovu v hlavě. Přešel ke dveřím a dvakrát zabouchal.

„U Jupitera, já tě prosím!“ zvolal napůl unaveně a napůl rozhořčeně. Přitom se rozhlédl. Ani Říman, ani Inaros. Dveře se otevřely - stál v nich muž, který Atena prvně pozval dovnitř.

„Tak pojď,“ řekl otráveně a ustoupil. Aten se rychle nadechl, aby utlumil svůj vztek a pokoření, a vešel dovnitř.

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faraonův pšent - 1. kapitola: