Equitēs Magia: 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Důsledky našich činů a vize do budoucnosti... tak nějak by se dala shrnout tato kapitola, ve které se dočkáte malého rodinného dramatu, přátelského klábosení a jednoduše snad všeho, co se do toho krátkého textu dalo vložit.

21.08.2014 (16:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 747×

Equitēs Magia

„Prostě ses rozhodla na mě ohledy nebrat!“ Křik v domě Terku probudil. Dívka zmateně zamrkala a zvedla se z postele, načež po zemi šmátrala bosýma nohama, aby našla papuče, které by měly být někde poblíž.

„Zato ty myslíš stále jen na sebe!“ Nakonec je tedy přece jen našla a vydala se po schodech dolů, kde na ni čekal výjev dosti nepříjemný. Její rodiče stáli na chodbě, otec kousek od schodů a matka u dveří v kuchyni, a přesto, že mezi nimi byly jen nějaké dva metry prostoru, hulákali oba jak na lesy. „Ach, promiň, zlatíčko, probudili jsme tě? Jen běž zpátky nahoru, my tady s tatínkem jen něco dořešíme.“

„V žádném případě, Marie. Tereza jde se mnou. Nechci, abys ji kvůli těm svým hloupostem vystavovala nebezpečí! Když nemáš zodpovědnost ty, pak to budu muset vzít na sebe,“ odvětil otec útočně a Terka se pomalu začínala orientovat v tom, cože se tady děje.

„Ale, tati, já nikam nechci… nechci odcházet od mamky. A mám tady přátele a Mráčkovy a…“ zadrhla se, načež se kousla do rtu. „Koně,“ dodala pak tiše, načež se otočila a prchla zpátky do svého pokoje, protože si byla vědoma, že ta hádka byla právě kvůli určitému typu koní, ke kterým si vypěstovala vztah. Přitom se jí v hlavě vynořila vzpomínka na otázku Isabely ohledně toho, co by se stalo, kdyby odmítly své poslání. Zamkla se v pokoji a se slzami v očích zapadla zpět do postele. Bála se, či spíše si byla téměř jistá tím, že kvůli tomu o otce přijde.

„V poslední době je všechno šílené! Jan mi hrozně závidí, že mám takové schopnosti… i když je ještě neumím používat. A co ty? Jak se ti daří v proměně?“ zeptala se Míša zvědavě, když společně seděly na pastvině a sledovaly stádo.

Terce to však připomnělo ranní hádku jejich rodičů, a tak při odpovídání trhala stébla trávy, aby nějak zaměstnala alespoň tělo a nemusela se dívat na svou veselou kamarádku, které očividně všechno tohle přišlo jen úžasné. „Nedaří - vůbec nechápu, co po mně Ara chce,“ pronesla mírně nepřítomně a uškubla další stéblo. „A u nás doma je to hrozné. Rodiče se rozvádějí. Už doopravdy,“ dodala pak, znějíc naprosto nevýrazně.

„Cože? A to proč?“ nechápala Míša. „Jen protože tvůj táta nemá rád zvířata?“ dodala pak trochu zmateně, protože tohle opravdu nechápala.

„Ale ne… bojí se o mě. A nelíbí se mu, že bych se měla zaplétat do něčeho tak nebezpečného, jako je prý záchrana koní a vůbec…“ Popravdě, Terka v podstatě svého otce chápala, ale myslela si, že když bude znát její názor, tak se začne chovat… racionálněji. Ovšem to doufání se ukázalo být marným, když na tom, aby s ním odjela pryč od tohohle „blázince“, nadále trval. Jako by jí bylo pět a ona se neuměla sama rozhodovat. Vždyť byla téměř dospělá! A tohle byla její volba!

„Máma se o mě taky bojí,“ pronesla znenadání mladší dívka. „Děsí ji, že budu nejmladší a že by se mi něco mohlo stát, protože prý budeme muset cestovat i pryč ze země, pokud to bude potřeba. Bývá kvůli tomu hrozně nešťastná, i když se snaží usmívat, když jsem poblíž. A mně to nahání strach… vážně si myslíš, že na nás tam někde čeká nějaké děsivé nebezpečí?“ ptala se pak kamarádky viditelně polekaně.

„Nic s čím bychom si neporadily,“ odvětila Terka jen s úsměvem, byť si tím nebyla tak jistá, a objala mladší dívku kolem ramen. Začínala chápat, co bude tím jejím údělem vůdkyně, o kterém Ara mluvila.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování